ECLI:CZ:NSS:2019:10.ADS.21.2019:23
sp. zn. 10 Ads 21/2019 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudce
Zdeňka Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobkyně: K.G., zast. JUDr.
Martinem Slobodníkem, Ph.D., advokátem se sídlem U Rybníčku 553, Prachatice, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha
2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 10. 2018, čj. MPSV-2018/204180-913, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
11. 12. 2018, čj. 53 Ad 20/2018-22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Úřadu práce České republiky, krajské pobočky v Českých Budějovicích
(dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 23. 8. 2018, čj. 138860/18/JH, nebyla žalobkyni
od 1. 7. 2018 přiznána dávka státní sociální podpory - příspěvek na bydlení. Proti tomuto
rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 10. 2018 zamítl
a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně žalobou u krajského soudu,
který ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl.
[3] Krajský soud ve shodě se správními orgány dospěl k závěru, že žalobkyni nelze
příspěvek na bydlení přiznat, neboť obývá byt, který nesplňuje podmínky definice bytu ve smyslu
§24 odst. 5 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[4] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností.
[5] Stěžovatelka s odkazem na rozsudek NSS ze dne 12. 4. 2017, čj. 1 As 344/2016-42,
namítla, že ve vztahu k jí užívanému bytu byla naplněna definice bytu podle §24 odst. 5 zákona
o státní sociální podpoře. Vydáním pasportu stavby postupem podle §125 stavebního zákona byl
totiž nastolen stav právní jistoty, že byt, jehož je stěžovatelka nájemkyní a který byl postupem
dle §125 stavebního zákona zadokumentován v pasportu stavby, je bytem, jenž je k tomuto účelu
užívání určen podle stavebního zákona. Pasport stavby je veřejnou listinou. Byt existuje právně
i fyzicky a stěžovatelka v něm trvale bydlí na základě nájemní smlouvy. Stěžovatelka tedy
legitimně očekávala, že když jedná v důvěře v příslušná ustanovení stavebního zákona,
jejichž výklad učinil NSS, bude její důvěra soudně chráněna. Tato její důvěra pramení z principu
právní jistoty.
[6] Stěžovatelka dále namítla, že „veškerá sdělení stavebního úřadu jsou v rozporu se stavebním
zákonem. K postupům nebyla v rozporu s §192 stavebního zákona použita ustanovení správního řádu“.
[7] Stěžovatelka navrhla, aby NSS rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
[8] Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti a odkázal na rozsudek NSS ze dne
26. 7. 2018, čj. 7 Ads 268/2017-28, v němž se NSS ve věci stěžovatelkou užívaného bytu již
vyslovil.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Úvodem nutno poznamenat, že totožnými kasačními námitkami, se již NSS zabýval
v rozsudku ze dne 26. 6. 2018, čj. 9 Ads 253/2017-26 (v tomto rozsudku byla posuzována
kasační stížnost dalšího obyvatele prostoru v bytovém domě č.p. X v Č. V. – P. T.), jakož i
v rozsudku ze dne 26. 7. 2018, čj. 7 Ads 268/2017-28, a to přímo ve věci stěžovatelky. Od závěrů
vyslovených v těchto rozsudcích nemá NSS důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci.
[11] Ve shodě s označenými rozsudky lze konstatovat, že správní orgány (a následně i krajský
soud) podrobně zdůvodnily, proč pro naplnění definice bytu podle §24 odst. 5 zákona o státní
sociální podpoře nepostačuje, pokud je obytná místnost fakticky jako byt užívána. V souladu
se zněním zákona i teleologickým výkladem zcela správně dovodily, že pro výplatu příspěvku
na bydlení je zapotřebí naplnění formální podmínky v podobě účelového určení užívání obytných
místností k trvalému obývání podle stavebního zákona či kolaudace těchto místností coby bytu.
Ze spisového materiálu je přitom zřejmé, že v řízení bylo bez jakýchkoliv pochybností zjištěno,
že sporný bytový prostor nesplňuje definici bytu, nejedná se o soubor místností ani samostatnou
obytnou místnost, které svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňují požadavky
na trvalé bydlení a jsou k tomuto účelu užívání určeny podle stavebního zákona (podrobněji
viz rozsudek NSS ze dne 26. 6. 2018, čj. 9 Ads 253/2017-26).
[12] V České republice je zajištěna veřejnoprávní ochrana v oblasti bydlení pro nízkopříjmové
skupiny obyvatel dvěma dávkami, a to příspěvkem na bydlení ze systému státní sociální podpory
a doplatkem na bydlení ze systému pomoci v hmotné nouzi. Ustanovení §24 odst. 5 zákona
o státní sociální podpoře jednoznačně váže výplatu příspěvku pouze na užívání obytných
místností určených k trvalému obývání podle stavebního zákona či kolaudace těchto místností
coby bytu. Výše uvedené podporuje i důvodová zpráva k novelizovanému §24 odst. 5 zákona
o státní sociální podpoře, která ve zvláštní části, části druhé, bodu 12 uvádí, že nárok
na příspěvek na bydlení zákonodárce spojuje pouze s vlastnictvím nebo nájemním vztahem
k bytu, zatímco bydlení v jiných ubytovacích zařízeních a v jiných než obytných prostorech bude
řešit pouze doplatek na bydlení ze systému pomoci v hmotné nouzi. Doplatek na bydlení může
být vyplácen jak v případě bydlení v bytě zkolaudovaném nebo určeném příslušným stavebním
úřadem účelově k bydlení, tak bydlení v jiném než obytném prostoru či ubytovacím zařízení;
příspěvek na bydlení je vázán pouze na bydlení v bytě zkolaudovaném nebo určeném příslušným
stavebním úřadem účelově k bydlení. Skutečnost, zda stavební úřad zahájil či nezahájil řízení
o odstranění stavby, je pak z pohledu naplnění zákonem stanovených předpokladů pro výplatu
příspěvku na bydlení zcela nerozhodná (podrobněji viz rozsudek NSS ze dne 26. 6. 2018,
čj. 9 Ads 253/2017-26).
[13] V obecné rovině ve shodě s rozsudkem ve věci sp. zn. 7 Ads 268/2017 NSS dodává,
že dávky státní sociální podpory je třeba vidět jako dobrodiní státu, který si může
(při respektování ústavně právních limitů) stanovit podmínky, za kterých je bude vyplácet.
K tomu srov. vedle rozsudků NSS ze dne 1. 2. 2017, čj. 1 Ads 269/2016-30, ze dne 29. 9. 2015,
čj. 4 Ads 187/2015-26, i nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 9. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 40/97, ze dne
23. 4. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 1/08, ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 54/10, ze dne 9. 1. 2013,
sp. zn. Pl. ÚS 31/09, a další. Např. v nálezu ze dne 23. 4. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 2/08, Ústavní soud
k sociálním právům uvedl, že „nemají bezpodmínečnou povahu a je možné se jich domáhat pouze v mezích
zákonů [čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod]. Toto ustanovení dává pravomoc zákonodárci stanovit
konkrétní podmínky realizace sociálních práv“. Obdobně srov. i nález Ústavního soudu ze dne
9. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 31/09.
[14] K námitce stěžovatelky, že splnila podmínky uvedené v §24 odst. 5 zákona o státní
sociální podpoře, NSS opětovně zdůrazňuje, že podle §24 odst. 5 stavebního zákona se bytem
pro účely tohoto zákona „rozumí soubor místností nebo samostatná obytná místnost, které svým stavebně
technickým uspořádáním a vybavením splňují požadavky na trvalé bydlení a jsou k tomuto účelu užívání určeny
podle stavebního zákona nebo jsou zkolaudovány jako byt“. Z uvedeného vyplývá, že pro naplnění
definice bytu dle §24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře nepostačuje, pokud je obytná
místnost fakticky jako byt užívána a splňuje další materiální znaky bytu jako takového, nýbrž je
zapotřebí též naplnění formální podmínky v podobě účelového určení užívání obytných místností
k trvalému obývání dle stavebního zákona či kolaudace těchto místností coby bytu. Stěžovatelka
nepředložila žádný doklad, ze kterého by bylo možno dovodit, že by předmětný prostor splňoval
uvedené podmínky. Pokud pak stěžovatelka namítala, že splnění uvedených podmínek vyplývá
z pasportu stavby, NSS ve shodě s krajským soudem a rozsudkem ve věci sp. zn. 7 Ads 268/2017
konstatuje, že samotný pasport stavby, který představuje pouze zjednodušenou dokumentaci
jejího skutečného (faktického) provedení, nemůže v nyní projednávané věci legálnost stavebních
úprav, resp. vytvoření tří bytových jednotek, prokázat, a nemůže tudíž vést ani k závěru
o účelovém určení obytných místností k trvalému bydlení v souladu se stavebním zákonem.
Pokud stěžovatelka pro podporu svých závěrů poukazovala na rozsudek NSS ze dne 12. 4. 2017,
čj. 1 As 344/2016-42, konstatoval NSS již ve věci sp. zn. 7 Ads 268/2017, že uvedený rozsudek
se nezabýval výkladem §24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře. Zabýval se pasportizací
staveb, přičemž mj. uvedl, že „není možné, aby se „pasportizace“ stala prostředkem pro legalizaci
nepovolených staveb“.
[15] Vzhledem ke skutečnosti, že rozsudek ve věci stěžovatelky čj. 7 Ads 268/2017-28 byl
vydán NSS již dne 26. 7. 2018, nemůže se stěžovatelka úspěšně dovolávat ani legitimního
očekávání ve vztahu k výkladu §125 stavebního zákona.
[16] Krajský soud tedy rovněž v nyní projednávané věci provedl správný výklad §24 odst. 5
zákona o státní sociální podpoře.
[17] Kasační námitka, že „veškerá sdělení stavebního úřadu jsou v rozporu se stavebním zákonem.
K postupům nebyla v rozporu s §192 stavebního zákona použita ustanovení správního řádu.“ je zcela obecná
až nesrozumitelná (není zřejmé, o jaké „postupy“ a jaká konkrétní sdělení stavebního úřadu
se mělo jednat), proto se jí NSS ani nemohl blíže zabývat.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[18] NSS s ohledem na shora uvedené kasační stížnost podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
jako nedůvodnou zamítl.
[19] Zároveň NSS rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla v řízení úspěch, a právo na náhradu nákladů řízení
proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady přesahující rámec
nákladů jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2019
Ondřej Mrákota
předseda senátu