ECLI:CZ:NSS:2019:10.AZS.263.2019:30
sp. zn. 10 Azs 263/2019 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudkyně
Michaely Bejčkové a soudce Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: nezl. T. D. N.,
zast. zákonným zástupcem Trung Tien Nguyen, oba bytem U Zeleného ptáka 1149/4, Praha 4,
právně zast. Mgr. Vratislavem Polkou, advokátem se sídlem Vinohradská 1233/22, Praha 2,
proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů
1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 6. 2017, čj. MV-61747-4/SO-2017,
v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2019,
čj. 14 A 17/2017-33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobce je nezletilé (v době rozhodování žalované třináctileté) dítě, občan Vietnamské
socialistické republiky. Dne 12. 8. 2004 získal povolení k trvalému pobytu v ČR. Ministerstvo
vnitra zjistilo, že žalobce se po dobu delší než 6 let zdržoval mimo území ČR. Rozhodnutím
ze dne 28. 3. 2017 mu tedy ministerstvo zrušilo povolení k trvalému pobytu podle
§77 odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky,
a žalobci stanovilo lhůtu k vycestování. Žalobce se odvolal. Žalovaná odvolání zamítla
rozhodnutím ze dne 22. 6. 2017. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce bránil žalobou. Městský
soud rozhodnutí žalované zrušil. Měl za to, že rozhodnutí je nepřiměřené okolnostem tohoto
případu.
[2] Žalovaná (stěžovatelka) proti rozsudku městského soudu podala kasační stížnost
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Namítá, že v tomto typu řízení není povinna
posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí do rodinného a soukromého života cizince.
Test proporcionality již podle ní provedl zákonodárce. Podmínka nepřítomnosti cizince na území
ČR minimálně po dobu 6 let, tj. značná délka života mimo území ČR, je jasným důvodem,
aby stěžovatelka nemusela zkoumat důsledky rozhodnutí ani z hlediska článku 8 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod. Ani Úmluva o právech dítěte žalobci jako cizinci
negarantuje právo na pobyt v zemi podle jeho výběru. Rozhodnutí navíc neznamená zákaz styku
žalobce a jeho otce a neznamená ani zákaz pobytu žalobce na území.
[3] Kasační stížnost není důvodná. K témuž závěru NSS dospěl v obdobné věci žalobcova
nezletilého sourozence, a to pod sp. zn. 10 Azs 262/2019.
[4] Ze správního spisu NSS zjistil, že oznámením ze dne 18. 1. 2017 ministerstvo zahájilo
řízení ve věci zrušení platnosti žalobcova povolení k trvalému pobytu podle §77 odst. 1 písm. d)
zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce pobýval mimo území ČR nepřetržitě po dobu delší
než 6 let. Z protokolu o svědecké výpovědi otce, rovněž vietnamského státního příslušníka,
který má v ČR právo trvalého pobytu, poskytnuté dne 1. 3. 2017 a doplněné dále ve vyjádření
k podkladům rozhodnutí, mj. plyne, že žalobce vskutku pobýval mimo ČR od roku 2009.
Žalobcova matka si po vycestování v roce 2009 nepřála, aby se žalobce vrátil do ČR.
Proto s ním zůstala ve Vietnamu. Otec žalobce zpočátku toto rozhodnutí nechápal, teprve
později zjistil, že manželka má ve Vietnamu přítele. Otec mezitím v ČR podnikal a zhruba za dva
roky se vrátil do Vietnamu, kde strávil s dětmi asi tři měsíce. S dětmi byl v kontaktu telefonicky,
cca jednou až dvakrát týdně a na jejich výživu posílal každý měsíc částku v hodnotě cca 500 USD.
Tyto peníze však manželka nepoužívala na výchovu a výživu dětí. O žalobce se poté ve Vietnamu
začala starat matka žalobcova otce (žalobcova babička), která je českou občankou, protože
se žalobcova matka údajně starala nedostatečně. Žalobcova matka podmínila návrat dětí do ČR
zaplacením částky ve výši cca 550 000 Kč. Žalobcův otec proto začal usilovat o rozvod
manželství, tento proces však trval s ohledem na vietnamskou soudní praxi dlouho.
Teprve rozhodnutím vietnamského soudu ze dne 24. 8. 2016 bylo manželství rozvedeno a děti
(včetně žalobce) byly svěřeny do výlučné péče otce. Žalobce poté 6. 9. 2016 přicestoval zpět
do ČR, navštěvuje zde základní školu, má zde veškeré zázemí.
[5] Podle §77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců platí, že ministerstvo zruší platnost
povolení k trvalému pobytu, jestliže cizinec pobýval mimo území nepřetržitě po dobu delší než 6 let.
[6] Mezi žalobcem a stěžovatelkou není sporné, že žalobce mimo území ČR pobýval po dobu
delší 6 let. Jádrem sporu je, zda správní orgány měly v rozhodnutí o zrušení žalobcova povolení
k trvalému pobytu v ČR hodnotit přiměřenost dopadů tohoto rozhodnutí do rodinného
a soukromého života, resp. zda otázce přiměřenosti věnovaly dostatečnou pozornost a posoudily
ji správně.
[7] Ministerstvo k této otázce uvedlo, že v tomto typu řízení nemůže přihlížet k důvodům
pobytu žalobce mimo ČR a ani posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí z hlediska jeho zásahu
do rodinného a soukromého života žalobce. Tvrzení, že matka žalobce se nemůže, resp. nechce
o něj starat, považoval za nepodložené. Naopak vyslovil, že otec žalobce měl dostatek času,
aby vztah s manželkou narovnal, a zajistil tak dětem možnost s ním odcestovat do ČR.
Ministerstvo má za to, že rozvod po uplynutí téměř sedmi let poukazuje na nedostatečný zájem
otce vzniklou situaci včas vyřešit. Dále uvedlo, že zásahem do rodinného a soukromého života
by zpravidla mohl být pouze dlouhodobý zákaz pobytu. Nebyla porušena ani Úmluva o právech
dítěte, jelikož rodiče a děti nebudou od sebe odděleni proti své vůli. Matka žalobce stále žije
ve Vietnamu a otec dlouhodobě přijal možnost soužití s dětmi „na dálku“. Toto rozhodnutí
neznamená, že by žalobce nemohl po splnění zákonných podmínek opět podat žádost o povolení
k pobytu na území ČR.
[8] V odvolání proti rozhodnutí ministerstva žalobce vznesl zejména námitku nepřiměřenosti
dopadů napadeného rozhodnutí. V této souvislosti poukázal též na Úmluvu o právech dítěte.
S odkazem na §66 odst. 2 zákona o pobytu cizinců označil rozhodnutí za neúčelné
a formalistické.
[9] K těmto námitkám stěžovatelka v rozhodnutí pouze uvedla, že §77 odst. 1 písm. d)
zákona o pobytu cizinců nestanovuje ministerstvu povinnost zabývat se přiměřeností
rozhodnutí z hlediska dopadů do soukromého a rodinného života cizince. V této souvislosti
stěžovatelka odkázala na rozsudky NSS ze dne 26. 11. 2015, čj. 9 Azs 218/2015-51,
a ze dne 9. 3. 2017, čj. 7 Azs 338/2016-39, a také na rozsudek Krajského soudu v Plzni
ze dne 24. 8. 2016, čj. 30 A 122/2015-48. Dále uvedla, že je na otci, aby v rámci svých
rodičovských povinností, resp. povinností stanovených soudem, zajistil žalobci v případě
jeho návratu do Vietnamu potřebnou péči a starostlivost. Podle stěžovatelky má žalobce určitou
možnost pobývat po dobu vyřízení své případné žádosti o povolení k trvalému pobytu
na území ČR.
[10] Městský soud považoval tento názor za nezákonný. Podle soudu může rozhodnutí
o zrušení trvalého pobytu za určitých okolností nepřiměřeně zasáhnout do rodinného
a soukromého života cizince. Byť zákon o pobytu cizinců nestanovuje povinnost zkoumat
dopady rozhodnutí podle §77 odst. 1 písm. d), s ohledem na mezinárodní závazky ČR nelze
od takového zkoumání vždy upustit, pokud cizinec takovou námitku vznesl. A to se stalo
i v nynější věci.
[11] NSS s tímto závěrem souhlasí. Nezpochybňuje první komplex námitek stěžovatelky,
podle nichž „obecný“ test proporcionality dopadů rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému
pobytu do rodinného a soukromého života cizince provedl v §77 odst. 1 písm. d) zákona
o pobytu cizinců již zákonodárce. Z hlediska vnitrostátní právní úpravy – v běžných případech
a v obecné rovině – lze předpokládat, že soustavný a dlouhodobý, více než 6 let trvající pobyt
cizince mimo ČR zpřetrhá vazby k ČR (rozsudek ze dne 9. 3. 2017, čj. 7 Azs 338/2016-39,
bod 16). Řízení vycházející z naplnění skutkových podstat vyjmenovaných v §77 odst. 1 zákona
o pobytu cizinců zákonodárce pojal tak, aby ministerstvo nemuselo v každém jednotlivém
případě zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí do rodinného a soukromého života cizince
podle §174a zákona o pobytu cizinců (srov. stěžovatelkou citované rozsudky ze dne 26. 11. 2015,
čj. 9 Azs 218/2015-51, bod 21; ze dne 23. 3. 2017, čj. 10 Azs 249/2016-47, bod 16;
ze dne 4. 1. 2017, čj. 9 Azs 288/2016-30, bod 23; či ze dne 5. 12. 2018, čj. 1 Azs 377/2018-32,
bod 21 a další).
[12] Městský soud si však správně všiml rozsudku ze dne 8. 6. 2017, čj. 4 Azs 87/2017-28,
v němž NSS vyslovil názor, že zákonodárce nemohl domyslet veškeré situace, na které dopadne
§77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Některé případy mohou být natolik specifické,
že samotné naplnění podmínek pro aplikaci tohoto ustanovení nepředstavuje záruku
proporcionality rozhodnutí. NSS dále výše uvedené závěry v navazující judikatuře doplnil:
„Skutečnost, že zákon o pobytu cizinců výslovně nepředepisuje posoudit přiměřenost dopadů rozhodnutí podle
§77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců do rodinného a soukromého života, na rozdíl od jiných rozhodnutí vydaných
podle tohoto zákona, znamená pouze tolik, že zákonodárce typově vyhodnotil dopady takových rozhodnutí
do soukromého a rodinného života jako nízké až zanedbatelné. Nelze však současně ztrácet ze zřetele,
že Česká republika je mimo jiné smluvní stranou Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jejíž
článek 8 zavazuje smluvní státy k respektu vůči soukromému a rodinnému životu každého jednotlivce. Povinnost
zvážit přiměřenost dopadu každého rozhodnutí do těchto práv tak vyplývá přímo z Úmluvy“ (rozsudek
ze dne 14. 3. 2018, čj. 6 Azs 422/2017-29, bod 12; obdobně viz také rozsudky ze dne 31. 5. 2018,
čj. 5 Azs 47/2016-47, ve věcech jiného nezletilého žalobce a ve věcech jeho rodičů
ze dne 10. 5. 2018, čj. 6 Azs 201/2016-46, a ze dne 31. 5. 2018, čj. 5 Azs 46/2016-53).
[13] NSS s přesvědčivě odůvodněnými závěry městského soudu souhlasí. Stěžovatelka
se domnívá, že pokud zákonodárce nestanovil povinnost posuzovat přiměřenost rozhodnutí
podle §77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, nelze ji zkoumat ani z hlediska Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod. Tuto argumentaci však již přesvědčivě vyvrátila
judikatura cit. v bodě [12] shora. Stěžovatelka nepřináší žádné nové argumenty,
které by snad odůvodnily byť jen úvahu o potřebě jakkoliv pozměnit citovanou judikaturu.
Podmínky §77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců jsou nastaveny tak, že v naprosté většině
případů nebude zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu z tohoto zákonného důvodu
představovat nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života, ani porušení článku
8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (která je součástí ústavního pořádku ČR).
Ovšem takovou situaci nelze a priori vyloučit. Článek 8 Úmluvy je přímo použitelný
a má přednost před zákonem. Znamená to, že pokud cizinec vznese konkrétní námitku týkající
se nepřiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života, správní orgán se s touto námitkou
musí vypořádat (srov. též nedávný rozsudek ze dne 12. 12. 2019, čj. 10 Azs 310/2019-32,
bod 13). Na tom nic nemění ani novela §174a zákona o pobytu cizinců, která do tohoto
ustanovení vložila s účinností od 15. 8. 2017 nový odst. 3 (k tomu obdobně srov. rozsudek
ze dne 19. 12. 2018, čj. 8 Azs 290/2018-27, č. 3852/2019 Sb. NSS, bod 13 a násl.).
[14] Správní orgány se přiměřeností dopadů rozhodnutí do rodinného a soukromého života
odmítly zabývat. V rozhodnutích se jí věnovaly toliko „nad rámec nezbytně nutného“. Ovšem
ani v této části svých rozhodnutí nedospěly k přesvědčivým závěrům. Se stěžovatelkou nelze
souhlasit zejména v tom, že v tomto případě vzala v potaz nejlepší zájem dítěte ve smyslu
článku 3 Úmluvy o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.). NSS podotýká, že tuto zásadu převzal
do judikatury k článku 8 Úmluvy též Evropský soud pro lidská práva (např. rozsudek velkého
senátu ESLP ze dne 6. 7. 2010, Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, stížnost č. 41615/07, §135).
[15] Zásada nejlepšího zájmu dítěte jistě není, slovy ESLP, „trumfovou kartou“, která přebije
jakékoliv pravidlo, s nímž je tento zájem v konfliktu. Proto tato zásada nevede k závěru,
že je třeba přijmout všechny děti, kterým by se zde žilo lépe. Neznamená ani, že žalobce
má právo na pobyt v jakékoliv zemi podle vlastního výběru, v tomto případě ČR. Rozpor
s článkem 8 Úmluvy nastane především za situace, kdy odůvodnění vnitrostátního rozhodnutí
neobsahuje dostatečně individuální posouzení protichůdných zájmů včetně nejlepšího zájmu
dítěte tak, aby mezi nimi bylo možné dosáhnout spravedlivé rovnováhy. Správní orgán musí
posoudit zejména věk dítěte, poměry v zemi původu a rozsah, ve kterém je dítě závislé
na tom či onom rodiči (např. rozsudek ESLP ze dne 8. 11. 2016, El Ghatet proti Švýcarsku, stížnost
č. 56971/10, zejména §46 – §47 a judikatura tam citovaná).
[16] Stěžovatelka sice tvrdí, že nejlepší zájem žalobce (v době rozhodování správních orgánů
třináctiletého chlapce) posoudila, a to tak, že žalobce může spolu s otcem (a matkou) vést
rodinný život ve Vietnamu. NSS má však za to, že závěry správních orgánů jsou nepřesvědčivé
a v rozporu se zatím provedeným dokazováním. Žalobcův otec dlouhodobě legálně pobývá
na území ČR, pracuje tady a má zde centrum svých životních zájmů. Žalobce již od roku 2016
pobývá na území ČR a chodí zde do školy. Úvahy ministerstva, že žalobcův otec neprokázal
zájem o žalobce před rokem 2016, jsou dílem v rozporu s tím, co otec ve správním řízení uváděl
(viz bod [4] shora), dílem jsou čistě spekulativní (není především jasné, jaké „právní kroky“
ve vztahu k žalobci a tehdejší manželce, žalobcově matce, měl podle ministerstva otec učinit
před podáním návrhu na rozvod; ostatně otec určité kroky činil, k tomu viz správně bod 24
rozsudku městského soudu). Žalobce opakovaně ve správním řízení uváděl, že jeho matka
o něj nemá zájem, proto odkazy správních orgánů na to, že se ve Vietnamu o žalobce matka jistě
postará, zcela ignorují specifika nynějšího případu. Žalobce byl soudem svěřen do výlučné péče
otce, matka se v posledních letech jeho pobytu ve Vietnamu o žalobce vůbec nestarala, pečovala
o něj babička (matka jeho otce). Konečně právě tato žalobcova babička, která podle žalobcových
tvrzení je občankou ČR, žije podle žalobcova sdělení opět v ČR. V tomto případě je proto silný
zájem na tom, aby žalobce mohl vést svůj rodinný a soukromý život v ČR. Podání žádosti
o obnovení povolení k trvalému pobytu, které zmiňuje stěžovatelka, by velmi pravděpodobně
vedlo k vycestování do Vietnamu, což je pravidelně spojeno s komplikacemi při rezervování
místa k podání žádosti na zastupitelském úřadu apod.
[17] Jakékoliv srovnání s případem, o němž NSS rozhodoval rozsudkem ze dne 19. 10. 2016,
čj. 2 Azs 147/2016-30, je zavádějící. Stěžovatelkou citovaný rozsudek se jednak týká zcela
jiné skutkové podstaty [§77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců], jednak v něm šlo o zásah
do rodinného života zletilého cizince, který byl pravomocně odsouzen za zvlášť závažný zločin
podle §283 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, jelikož se podílel na organizaci velké
zločinecké skupiny obchodující s marihuanou.
[18] Žalobce dostatečně konkrétně vysvětlil, proč pobýval mimo území ČR. Důvody pobytu
ve Vietnamu náležitě podložil rozhodnutím vietnamského lidového soudu, jímž byl potvrzen
rozvod jeho rodičů. Žalobce, stejně jako jeho bratr, byl svěřen do výlučné péče otce, který trvale
pobývá v ČR. Stěžovatelčina polemika s otázkou dobrovolnosti rozvodu, stejnou adresou rodičů
ve Vietnamu v době rozvodu či tím, že rodiče žalobce uzavřeli veškeré dohody v poměrně krátké
době, je ryze spekulativní a pro celou věc bez významu.
[19] Výše uvedené nic nemění na skutečnosti, že dikce §77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu
cizinců nepředpokládá, že by správní orgány přihlížely k důvodům nepřítomnosti cizince v ČR.
K důvodům, pro které cizinec po dobu delší než 6 let pobýval mimo území ČR, lze přihlédnout
jen v ojedinělých případech a pouze při eventuálním posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí
do rodinného a soukromého života cizince. Tato věc patří mezi takto ojedinělé případy, v nichž
bylo posuzování přiměřenosti namístě. Proto není důvodná námitka, že městský soud nesprávně
zkoumal důvody pobytu žalobce ve Vietnamu, ačkoliv tak činit neměl.
[20] Nedůvodná je též námitka, že městský soud stěžovatelku nesprávně vyzýval, aby uvedla,
na základě jakých ustanovení zákona by žalobce mohl na území ČR požádat o povolení
k trvalému pobytu, tj. bez nutnosti vycestovat do Vietnamu. Stěžovatelka totiž v napadeném
rozhodnutí žalobce sama odkázala na §66 odst. 1 písm. d) ve spojení s §69 odst. 4 zákona
o pobytu cizinců, avšak městský soud k námitce žalobce zjistil, že stěžovatelkou prezentovaný
postup zákon o pobytu cizinců neumožňuje. Městský soud proto kritizoval stěžovatelčin postup
oprávněně.
[21] NSS shrnuje, že tato kauza patří mezi výjimečné případy. Žalobce dostatečně podrobně
popsal svou situaci a uvedl dostatečné důvody, pro které musely správní orgány zvážit
přiměřenost dopadů napadeného rozhodnutí do rodinného a soukromého života (zejména body
[12] až [16] shora). Na rozdíl od správních orgánů mají městský soud i NSS za to, že napadené
rozhodnutí bylo nezákonné a neústavní.
[22] Názor stěžovatelky o nepřezkoumatelnosti a nezákonnosti rozsudku je mylný. NSS proto
zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta poslední s. ř. s.).
[23] O náhradě nákladů řízení NSS rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměla
úspěch; procesně úspěšnému žalobci žádné náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2019
Ondřej Mrákota
předseda senátu