ECLI:CZ:NSS:2019:2.AZS.101.2019:74
sp. zn. 2 Azs 101/2019 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudců
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: A. D., zastoupený
Mgr. Pavolem Kehlem, advokátem se sídlem Panská 6, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, ve věci žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne
19. 9. 2016, č. j. OAM-520/ZA-ZA11-ZA08-2016, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2019, č. j. 2 Az 60/2016 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Rozsudek městského soudu a rozhodnutí žalovaného
[1] Rozsudkem ze dne 27. 2. 2019, č. j. 2 Az 60/2016 - 34, zamítl Městský soud v Praze (dále
jen „městský soud“) žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 9. 2016,
č. j. OAM-520/ZA-ZA11-ZA08-2016. Tímto rozhodnutím byla shledána opakovaná žádost
žalobce o udělení mezinárodní ochrany nepřípustnou podle §10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo zastaveno podle
§25 písm. i) zákona o azylu.
[2] Městský soud dospěl v odůvodnění svého rozsudku k závěru, že žalovaný dostatečně
zjistil skutkový stav a správně posoudil druhou žádost žalobce jako nepřípustnou z důvodu
neuvedení nových skutečností, které bez vlastního zavinění žalobce nemohly být zkoumány
v rámci jeho předchozího řízení o udělení mezinárodní ochrany. Městský soud uvedl,
že nad důvody, které již žalobce uváděl v předchozí žádosti, nově tvrdil i strach z pronásledování
osobami z vojenské správy, které se obávají, že bude v zahraničí mluvit o skutečné situaci
v Čečensku a o zapojení Ruska do konfliktu na Ukrajině (pozn. soudu: o tomto důvodu se zmínil ve svém
vyjádření k žalobě žalovaný; žalobce se o uvedeném důvodu v žalobě nezmínil a neformuloval jej jako námitku).
Na jakékoliv potíže kvůli své národnosti však dle městského soudu mohl a měl žalobce upozornit
již v první žádosti, nic takového však neučinil. Dle městského soudu si žalovaný rovněž
shromáždil dostatek informací ohledně aktuální situace v Rusku, v němž nedošlo od podání první
žádosti k žádným zásadním změnám politické či bezpečnostní situace, a vyjádřil se i k žalobcem
předložené zprávě Vajnachské diaspory České republiky s tím, že se žalobce netýká, neboť
ten neměl žádné z potíží uvedených ve zprávě.
[3] Městský soud dále zjistil, že žalovaný postupoval při předání rozhodnutí o mezinárodní
ochraně žalobci zcela v souladu se speciální právní úpravou v §24 odst. 1 a 24a odst. 3 zákona
o azylu, a shledal proto námitku žalobce spočívající v tom, že jeho právní zástupce nebyl
vyrozuměn o novém datu předání rozhodnutí žalovaného, za nedůvodnou.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného k ní
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatňuje
výslovně důvod podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[5] V kasační stížnosti stěžovatel odůvodnil předně její přijatelnost ve smyslu
§104a odst. 1 s. ř. s. Uvedl, že se dotýká problematiky, která nebyla dosud dostatečně judikatorně
zpracována, konkrétně vztahu přímo aplikovatelného čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva“) k úpravě institutu nepřípustnosti žádosti
o mezinárodní ochranu a z něj vyplývajících konsekvencí v podobě zastavení řízení
bez meritorního přezkumu žádosti a dále nepřezkoumatelnosti rozhodnutí o zastavení řízení
o žádosti o mezinárodní ochranu pro absenci odůvodnění nevyužití diskreční pravomoci
správního orgánu obsažené v §11a odst. 4 zákona o azylu.
[6] K meritu věci pak stěžovatel namítl, že městský soud se nevyjádřil ke stěžejním žalobním
námitkám. Stěžovatel tvrdil, že uvedl nové důvody své žádosti, které nebyly bez jeho zavinění
přezkoumány. Jednalo se o pokus o jeho vypátrání vojenskou správou, která v této souvislosti
vyhrožovala jeho rodičům. K tomu také uvedl, že pokud by se vrátil do vlasti, nebylo
by s ním kvůli jeho národnosti jednáno podle platného práva, ale hrozilo by mu ze strany
vojenské správy, podléhající nyní čečenskému vůdci Kadyrovovi, zmrzačení či zabití.
K diskriminaci kvůli čečenské národnosti také poukázal na jeho pravděpodobnou diskriminaci
v rámci armády, v níž by byl jako Čečenec přednostně nasazen do válečných operací,
dále by s ním bylo v případě nenastoupení vojenské služby (a nenaplnění svých obav
ze svévolného trestání) zacházeno kvůli systémové diskriminaci Čečenců ze strany státních
orgánů a soudů mnohem hůře než s jinými obyvateli Ruské federace a upozornil na nemožnost
vnitřního přesídlení z důvodu diskriminace Čečenců na trhu s bydlením, na pracovním trhu
a v přístupu k registraci místa pobytu. Dle stěžovatele se měl žalovaný uvedenými tvrzeními
zabývat a k jejich reálnosti si měl shromáždit v souladu s §23c zákona o azylu přesné a aktuální
informace o zemi původu. K podpoře těchto tvrzení stěžovatel odkázal na zprávy Freedom
House - Freedom in the World 2019 – Russia; USDOS - 2017 Report on International Religious
Freedom – Russia; Center for Strategic and International studies: Religion and-Violence in
Russia, 2018; výzkum analytického centra Levada
(https://www.levada.ru/en/2017/05/29/attitudes-toward-migrants/); pravidelně aktualizované
informace na serveru minorytyrights.org a zprávu Minority Rights Group - Protecting the Rights
of Minorities and Indigenous Peoples in the Russian Federation: Challenges and Ways
Forward, 2014.
[7] Jako tvrzený druhý nový důvod své žádosti o mezinárodní ochranu stěžovatel uvedl
zhoršující se stav manželky, který nyní vyvrcholil v nemožnost vycestování stěžovatele. Zdravotní
stav manželky nebyl bez zavinění stěžovatele v předcházejícím řízení náležitě zohledněn,
což samo o sobě zakládá povinnost správního orgánu posoudit tento důvod meritorně v novém
řízení. A i kdyby byl manželčin zdravotní stav v předcházejícím řízení náležitě přezkoumán, podle
stěžovatele bylo důvodem k novému meritornímu posouzení podstatné zhoršení jejího stavu,
podpořené novou lékařskou zprávou, ze které jasně vyplývá, že je na péči stěžovatele plně závislá
a zdravotní stav jí nedovoluje stěhování.
[8] Stěžovatel vedle výše uvedených nových důvodů poukázal na námitku nevypořádanou
městským soudem spočívající v rozporu rozhodnutí žalovaného s čl. 8 Evropské úmluvy a jeho
přímé aplikovatelnosti (k uvedenému stěžovatel poukazoval také na porušení čl. 3 Úmluvy
o právech dítěte a nutnost zkoumat soulad veškeré činnosti veřejné správy s nejlepším zájmem
dítěte). Rozhodnutím žalovaného přišel o možnost realizace svého soukromého a rodinného
života se svou manželkou. Žalovanému bylo přitom známo, že stěžovateli bylo uloženo správní
vyhoštění, takže jím tvrzená možnost zajistit si pobytové opatření dle zákona o pobytu cizinců
nebyla možná. Pro podporu svého názoru odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu
týkající se otázky respektování soukromého a rodinného života jakožto důvodu pro udělení
doplňkové ochrany (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2013,
č. j. 6 As 15/2013 - 35).
[9] V neposlední řadě stěžovatel namítal, že žalovaný měl využít své diskreční pravomoci
svěřené mu §11a odst. 4 zákona o azylu a přihlédnout k důvodům hodným zvláštního zřetele,
které na straně stěžovatele jednoznačně existovaly. Odkázal na podobnou formulaci ustanovení
§14 a §11a odst. 4 zákona o azylu, které užívá kombinaci správního uvážení a neurčitého
právního pojmu. Na základě citovaného ustanovení lze znovu meritorně přezkoumat
opakovanou žádost o mezinárodní ochranu, pokud by v určitém případě byly dány důvody hodné
zvláštního zřetele, ačkoliv ta splňuje kritéria pro nepřípustnost. Stěžovatel poukázal na doktrínu
a judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se správního uvážení, z nichž vyplývá, že pokud
je správnímu orgánu diskreční pravomoc zákonem svěřena, správní orgán je povinen se možností
jejího využití zabývat. Za účelem správného posouzení vhodnosti využití této pravomoci
je správní orgán povinen zabývat se všemi hledisky, která zákon jako premisy takové úvahy
stanoví (zde existence důvodů, které by mohly být pokládány za hodné zvláštního zřetele)
a opatřit si za účelem takového posouzení důkazní prostředky. Z provedeného dokazování
pak musí správní orgán vyvodit právní a skutková zjištění a na jejich základě uvážit,
zda své diskreční pravomoci využije, či nikoliv, popř. jakým způsobem a v jakém rozsahu.
Tento myšlenkový a důkazní proces musí být v souladu s §68 odst. 3 správního řádu
zaznamenán v odůvodnění výsledného rozhodnutí tak, aby bylo zřejmé, o co se úvahy správního
orgánu opíraly a z jakých podkladů správní orgán vycházel. Tyto požadavky však dle stěžovatele
žalovaný nesplnil, neboť v jeho rozhodnutí absentuje jakákoli úvaha stran důvodů nevyužití
diskreční pravomoci dle §11a odst. 4, stejně jako §14 zákona o azylu. I v tomto směru považoval
rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné. Stěžovatel měl přitom důvodně za to, že v jeho
případě existovaly důvody hodné zvláštního zřetele pro aplikaci obou ustanovení, které
správnímu orgánu sdělil ve své věrohodné výpovědi a doložil listinnými důkazy. Městský soud
se k uvedenému nijak nevyjádřil, a tak zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností. Na základě
všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského
soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
[10] Stěžovatel také požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Uvedl,
že v případě vykonatelnosti rozhodnutí o zamítnutí jeho žádosti o mezinárodní ochranu bude
muset vycestovat z území. Tím by mu vznikla nepoměrně větší újma, než může vzniknout
přiznáním odkladného účinku jiným osobám; jiným osobám totiž nemůže vzniknout v dané
situaci žádná újma. Na území ČR má stěžovatel své rodinné a sociální zázemí a jeho manželka
je na jeho péči plně odkázaná kvůli svému závažnému zdravotnímu stavu. Setrvání na území ČR
je dle názoru stěžovatele také nutné pro zachování jeho práva na spravedlivý proces, jak již uvedl
Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 – 100.
[11] Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil s názorem městského soudu. Uvedl,
že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že důvodem opakované žádosti stěžovatele
o udělení mezinárodní ochrany je legalizace jeho pobytu, aby mohl zůstat v České republice
s manželkou, která má psychické problémy, a obavy z odvodu do armády, pokud by se vrátil
do vlasti. Protože tyto důvody se shodují s těmi, které stěžovatel uvedl již ve své první žádosti
o mezinárodní ochranu, posoudil žalovaný druhou žádost jako nepřípustnou. Jako nové tvrzení
stěžovatel uvedl obavu z pronásledování osobami z vojenské správy, které se bojí, že bude
v zahraničí mluvit o skutečné situaci v Čečensku a o zapojení Ruska do konfliktu na Ukrajině.
Z ničeho, co stěžovatel uvedl v první žádosti, však nevyplývalo, že by se ve své vlasti potýkal
s potížemi, které by byly jakkoliv spojeny s jeho národností a že by vyvíjel aktivity, díky kterým
by se stal terčem zájmu ruských či čečenských státních orgánů. Pokud by tomu tak bylo, měl
povinnost tuto skutečnost uvést již ve své první žádosti. Co se týče situace v Ruské federaci,
tu zhodnotil žalovaný důkladně již při posouzení první žádosti a od té doby nedošlo k žádné
zásadní změně, která by stěžovateli znemožnila bezpečný návrat do země původu. K obavám
ohledně odvodu do armády a případného trestu za vyhýbání se nástupu do vojenské služby
odkázal žalovaný na Příručku k postupům a kritériím pro určení právního postavení uprchlíků,
vydané Úřadem vysokého komisaře OSN pro uprchlíky z ledna roku 1992 a uvedl, že osoba není
považována za uprchlíka, pokud jejím jediným důvodem pro dezerci či vyhýbání se nástupu
do vojenské služby je její averze vůči vojenské službě nebo strach z boje. Pokud jsou v Ruské
federaci evidentně podrobeni odvodové povinnosti všichni bojeschopní muži bez ohledu
na jejich rasu, národnost či náboženství, nemůže být taková povinnost chápána
jako pronásledování jednotlivců ze strany státních orgánů. Žalovaný tak neshledal důvody
pro opakované posouzení žádosti ve vztahu k stěžovatelem uváděným důvodům. Odkázal také
na předchozí rozsudek městského soudu, který potvrdil správnost jeho rozhodnutí o první
žádosti stěžovatele. K nově předloženým informacím o situaci v Ruské federaci stěžovatelem
v řízení před Nejvyšším správním soudem žalovaný uvedl, že ve správním řízení si obstaral
i dle názoru městského soudu aktuální a dostatečné informace o situaci v Rusku, přičemž
k novým důkazům nemohl přihlédnout, jestliže byly předloženy až v soudním řízení. S odkazem
na výše uvedené navrhl žalovaný kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
[12] S přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti žalovaný nesouhlasil. Především
zdůraznil, že napadené rozhodnutí nemůže přivodit nenahraditelnou újmu stěžovatele,
neboť toto rozhodnutí ve svém důsledku nevede přímo k ukončení pobytu stěžovatele, jeho
nuceného návratu do Ruska, a tedy nemožnosti vyčkat posouzení jeho kasační stížnosti. Proto
není ani omezeno jeho právo na spravedlivý proces. A dále upozornil, že stěžovatel podal již svou
druhou žádost o mezinárodní ochranu, přičemž neuvedl žádnou věrohodnou a relevantní novou
skutečnost ve smyslu zákona o azylu, která by odůvodňovala opětovné hodnocení důvodů
odchodu stěžovatele z vlasti a jeho obav z návratu do vlasti, a proto dle jeho názoru nesplnil třetí
kumulativní podmínku pro přiznání odkladného účinku ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s. (tedy
že mu hrozí natolik závažná újma, že veřejný zájem musí dočasně ustoupit zájmům stěžovatele
do meritorního rozhodnutí věci soudem).
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti kterému
je podání kasační stížnosti přípustné a stěžovatel je zastoupen advokátem.
[14] Předtím než Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení otázky, zda je projednávaná věc
přijatelnou z hlediska §104a s. ř. s., neboť se jedná o věc mezinárodní ochrany, zaměřil
se na posouzení, zda nejsou námitky vznesené stěžovatelem v kasační stížnosti nepřípustné
ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. Zjistil, že stěžovatel ve své žalobě nenamítal ničeho ohledně
tvrzeného pronásledování vojenskou správou a výhružek jeho rodičům v souvislosti
s nenastoupením do armády, ani ohledně absence úvahy žalovaného stran důvodů nevyužití
diskreční pravomoci dle §14 zákona o azylu (týkající se humanitárního azylu), a městský soud
se tak k tomuto důvodu kasační stížnosti nemohl vyjádřit. S ohledem na smysl
§104 odst. 4 s. ř. s., kterým je to, že kasační stížnost je mimořádným opravným prostředkem
proti pravomocnému rozhodnutí krajského (městského) soudu a kasační soud nepřezkoumává
důvody, ke kterým se krajský (městský) soud nemohl vyjádřit (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 10. 2009, č. j. 8 Afs 51/2008 - 5), Nejvyšší správní soud posoudil
uvedené námitky jako nepřípustné.
[15] Dále Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení, zda podaná kasační stížnost svým
významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, kasační stížnost
by musel odmítnout podle §104a s. ř. s. jako nepřijatelnou. Vymezením neurčitého pojmu přesah
vlastních zájmů stěžovatele se Nejvyšší správní soud zabýval např. v usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS., přičemž konstatoval, že kasační stížnost
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, například pokud se dotýká právních otázek, které dosud
nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. Otázky ohledně
povinnosti žalovaného aplikovat čl. 8 Evropské úmluvy při posuzování opakované žádosti
o mezinárodní ochranu ve smyslu §11a a násl. zákona o azylu a jeho povinnosti výslovně
se vypořádat v odůvodnění rozhodnutí o opakované žádosti s nevyužitím diskreční pravomoci
svěřené žalovanému §11a odst. 4 zákona o azylu nejsou v současné době judikaturou Nejvyššího
správního soudu dostatečně řešeny. Kasační stížnost tedy přesahuje vlastní zájmy stěžovatele,
a Nejvyšší správní soud proto přistoupil k jejímu věcnému projednání.
[16] Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané
kasační stížnosti (bez zohlednění výše uvedených nepřípustných námitek), přitom sám neshledal
vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[17] Nejvyšší správní soud předně zdůrazňuje, že předmětem přezkumu je rozhodnutí
žalovaného o (první) opakované žádosti o mezinárodní ochranu. Sporné mezi stranami je,
zda existují v případě stěžovatele nové skutečnosti či zjištění ve smyslu §11a odst. 1 zákona
o azylu, které by vedly k meritornímu přezkoumání jeho druhé žádosti o mezinárodní ochranu,
zda měl žalovaný povinnost ve svém rozhodnutí aplikovat čl. 8 Evropské úmluvy
a zda je žalovaný povinen vyjádřit v rozhodnutí o (první) opakované žádosti o mezinárodní
ochranu své úvahy vedoucí k nevyužití své diskreční pravomoci svěřené mu §11a odst. 4 zákona
o azylu.
[18] Podle §11a odst. 1 zákona o azylu, podal-li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní
ochrany, ministerstvo nejprve posoudí přípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany,
a to, zda uvedl nebo se objevily nové skutečnosti nebo zjištění, které
a) nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany
v předchozím pravomocně ukončeném řízení a
b) svědčí o tom, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 nebo že mu hrozí
vážná újma podle §14a.
[19] Co se týče samotného posouzení, zda stěžovatel uvedl nebo se objevily nové skutečnosti
či zjištění splňující požadavky §11a odst. 1 písm. a) a b) zákona o azylu, Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že tomu tak v případě stěžovatele nebylo. S ohledem na nepřípustnost námitky
ohledně údajného pronásledování stěžovatele osobami z vojenské správy a vyhrožování jeho
rodičům byly v projednávané věci Nejvyšším správním soudem přezkoumatelné „pouze“ námitky
týkající se tvrzených obav z nástupu do armády a diskriminace stěžovatele jako Čečence
a nepříznivého zdravotního stavu jeho manželky, která je na péči stěžovatele závislá a nemůže
se s ním přestěhovat z ČR. Ani jeden z důvodů však nemohl být pokládán za „novou“ skutečnost
či zjištění ve smyslu shora uvedeného ustanovení, neboť již byly tvrzeny a posouzeny
jak žalovaným v předchozím rozhodnutí ze dne 4. 8. 2015, tak městským soudem v rozsudku
ze dne 26. 2. 2016, č. j. 1 Az 34/2015 – 46. Pokud tedy stěžovatel nesouhlasil s posouzením
žalovaného a následně i městského soudu, měl se obrátit na Nejvyšší správní soud s kasační
stížností. To sice udělal, ale jeho stížnost byla odmítnuta usnesením Nejvyššího správního soudu
ze dne 13. 4. 2016, č. j. 10 Azs 30/2016 – 18, pro opožděnost. Řízení o první žádosti stěžovatele
tak bylo pravomocně skončeno dne 28. 8. 2015.
[20] Stěžovatel poukazoval na skutečnost, že se zdravotní stav manželky zhoršil oproti stavu
při prvním podání jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Jak však vyplývá z jeho první žádosti
o udělení mezinárodní ochrany ze dne 19. 5. 2015 a protokolu o pohovoru k ní ze dne
26. 5. 2015, již v této době měla jeho manželka vážné psychické a fyzické problémy, kvůli kterým
byla na jeho péči závislá a nemohla se stěhovat (viz č. l. 10 a 27 spisu žalovaného
č. j. OAM-471/ZA-ZA04-2015). Tyto skutečnosti tedy nelze považovat za „zhoršené“ (tedy
nové) a je nutné konstatovat, že byly předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní
ochrany již v prvním řízení (viz rozhodnutí žalovaného o první žádosti, č. l. 66 - 76 spisu
žalovaného č. j. OAM-471/ZA-ZA04-2015).
[21] Stěžovatel namítal, že žalovaný vydal rozhodnutí o jeho opakované žádosti, které bylo
v rozporu s čl. 8 Evropské úmluvy a zasahovalo do jeho práva na rodinný a soukromý život,
přičemž městský soud se k této námitce nijak nevyjádřil. (Stěžovatelem namítané porušení čl. 3
Úmluvy o právech dítěte a nutnosti zkoumat soulad veškeré činnosti veřejné správy s nejlepším
zájmem dítěte je třeba mít v případě stěžovatele za irelevantní, neboť v žádné fázi řízení nebylo
zjištěno, že by stěžovatel či jeho manželka dítě měli.) Obecně je nutné dát za pravdu stěžovateli,
že čl. 8 Evropské úmluvy, a tedy dopad rozhodnutí žalovaného do soukromého a rodinného
života žadatele je nutné v rozhodnutí o mezinárodní ochraně zvažovat, a to v souvislosti
se zvažováním udělení doplňkové ochrany ve smyslu §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2013, č. j. 6 Azs 15/2013 - 35).
Nejvyšší správní soud však znovu zdůrazňuje, že v projednávaném případě žalovaný
k meritornímu posouzení, při němž by zvažoval udělení doplňkové ochrany podle §14a
odst. 2 písm. d) zákona o azylu, nepřistoupil, neboť stěžovatelem uvedené důvody z oblasti
rodinného a soukromého života (nepříznivý zdravotní stav manželky, která je na péči stěžovatele
závislá a nemůže se stěhovat) již byly předmětem zkoumání v předchozím řízení o jeho první
žádosti, postup žalovaného byl potvrzen předchozím rozsudkem městského soudu a stěžovatel
žádné nové skutečnosti tohoto charakteru ve své opakované žádosti neuváděl. Nejvyšší správní
soud upozorňuje, že pokud stěžovatel nesouhlasil se způsobem vypořádání tohoto důvodu
žalovaným a městským soudem v předchozím řízení, měl podat včasnou kasační stížnost tak, aby
jej mohl přezkoumat Nejvyšší správní soud. To však neučinil, podal opožděnou kasační stížnost
a otázka, zda uvedená skutečnost je důvodem pro udělení mezinárodní ochrany stěžovateli, tedy
v tomto případě, že tímto důvodem není, je pravomocně rozhodnuta. K tomu může Nejvyšší
správní soud pouze konstatovat, že stěžovatel nemůže „dohánět“ svou pasivitu v předchozím
řízení podáním nové žádosti založené na stejných důvodech a dožadováním se jejich opětovného
posouzení.
[22] V rámci správního řízení o opakované žádosti stěžovatele o azyl tak již není prostor
otázku zdravotního stavu manželky a případné její odkázanosti na péči ze strany stěžovatele
zkoumat. Zda tato otázka vyvstane v případných dalších fázích řešení stěžovatelova
cizinecko-právního statusu a jeho faktického pobytu na území České republiky, není důvodu
v tuto chvíli spekulovat.
[23] S ohledem na absenci úvahy ohledně neaplikace čl. 8 Evropské úmluvy v nyní napadeném
rozsudku městského soudu, Nejvyšší správní soud upozorňuje, že ani podle Ústavního soudu
„[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné
oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační
systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“
(nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68, srov. též rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014 - 43, ze dne 29. 3. 2013,
č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 - 30, ze dne 3. 7. 2013,
č. j. 1 As 17/2013 - 50, nebo ze dne 25. 2. 2015, č. j. 6 As 153/2014 – 108). Pokud tedy založil
městský soud své úvahy ohledně přezkumu rozhodnutí o opakované žádosti na tom,
že stěžovatel neuváděl žádné nové skutečnosti, tedy ani týkající se rodinného a soukromého
života, a proto se dále tímto důvodem nezabýval, neučinil svůj rozsudek nepřezkoumatelným,
když se výslovně nevyjádřil k případnému porušení práva na rodinný a soukromý život ve smyslu
čl. 8 Evropské úmluvy žalovaným.
[24] Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že v souladu s rozsudkem rozšířeného senátu
ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 - 96, „přípustnost opakované žádosti je třeba posuzovat jak z pohledu
možných nových skutečností a zjištění pro udělení azylu, tak z pohledu možných nových skutečností a zjištění pro
udělení doplňkové ochrany. Přitom i opakovaná žádost, která formálně neuvádí nové skutečnosti či zjištění pro
udělení azylu ani doplňkové ochrany, nemůže být podle názoru rozšířeného senátu považována za žádost shodnou,
a tudíž nepřípustnou, jestliže se od předcházejícího pravomocného rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany
zásadním způsobem změnila situace v zemi původu a tato změna by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti
o udělení mezinárodní ochrany.“ Stěžovatel namítl, že žalovaný vycházel z nepřesných a neaktuálních
informací o zemi původu a situace v zemi se od podání jeho první žádosti změnila. Nejvyšší
správní soud má však tuto námitku za nedůvodnou. Ze spisového materiálu zjistil, že žalovaný
v nyní projednávaném případě vycházel ohledně politické a bezpečnostní situace v Ruské federaci
z informace Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 3. 6. 2016, č. j. 98677/2016-LPTP,
z Výroční zprávy Amnesty International 2015/2016 ze dne 24. 2. 2016, z Výroční zprávy Human
Rights Watch 2016 – Ruská federace ze dne 27. 1. 2016, dokumentu Freedom House, Svoboda
ve světě – Rusko z ledna 2016, ale také ze spisového materiálu týkajícího se předešlé žádosti
stěžovatele. Z protokolu o seznámení se s uvedenými podklady ze dne 12. 8. 2016 plyne,
že stěžovatel byl při seznamování zastoupen právním zástupcem, který uvedl, že se vyjádří
k podkladům a případně je doplní do 30 dnů. Jediným podklad, který stěžovatel doplnil, byla
zpráva Vajnachské diaspory České republiky ze dne 15. 8. 2016, v níž toto občanské sdružení
popisuje aktuální situaci v Čečenské republice, konkrétně pak vztah mezi Čečenskou republikou
a Ruskem, nedodržování lidských práv vůči osobám čečenské národnosti ze strany Ruska
a násilného potlačování odporu vůči „okupačnímu režimu“ (č. l. 75 - 81 spisu žalovaného
č. j. OAM-520/ZA-ZA11-2016).
[25] K otázce, jaké informace o zemi původu lze v řízení o udělení mezinárodní ochrany
použít, se Nejvyšší správní soud již v minulosti opakovaně vyjadřoval. Z judikatury zdejšího
soudu vyplývá, že „při používání informací o zemích původu je nutné dodržovat následující pravidla. Informace
o zemi původu musí být v maximální možné míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální
a ověřené z různých zdrojů, a (4) transparentní a dohledatelné (srov. Kritéria pro nakládání s informacemi
o zemích původu v azylovém řízení, in: GYULAI, G.: Country Information in Asylum Procedures: Quality as
a Legal Requirement in EU, Budapest, 2007)“, viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 – 81, č. 1825/2009 Sb. NSS. V projednávaném případě
má Nejvyšší správní soud za to, že zdroje, konkrétně informace Ministerstva zahraničních věcí
ČR ze dne 3. 6. 2016, č. j. 98677/2016-LPTP, Výroční zpráva Amnesty International 2015/2016
ze dne 24. 2. 2016, Výroční zpráva Human Rights Watch 2016 – Ruská federace ze dne
27. 1. 2016 a dokument Freedom House, Svoboda ve světě – Rusko z ledna 2016, a z nich
zjištěné informace, z nichž žalovaný vycházel, splňují všechny výše uvedené požadavky. Nelze
souhlasit se stěžovatelem, že informace nejsou aktuální, pokud pochází z ledna až června
roku 2016 a žalovaný vydal své rozhodnutí v září roku 2016. Stěžovatel měl možnost předložit
v řízení o mezinárodní ochraně své zdroje, pokud výše uvedené považoval za nepřesné
a neaktuální, či navrhnout opatření zdrojů dalších. Jak už bylo výše uvedeno, to učinil pouze
v rozsahu zprávy Vajnachské diaspory, s níž se však žalovaný v odůvodnění vypořádal.
Z rozhodnutí (konkrétně ze strany 4) vyplývá, že žalovaný vzal v potaz situaci, která panovala
v Rusku při posuzování první žádosti stěžovatele a situaci při posuzování druhé žádosti a dospěl
k závěru, že za uvedenou dobu k žádné zásadní změně na území Ruska, která by žadateli
znemožnila bezpečný návrat do země původu, nedošlo. Stěžovatelem až nyní v řízení o kasační
stížnosti předložené zprávy stěží mohly být vzaty v potaz v napadeném rozhodnutí žalovaného
či městského soudu, a proto je Nejvyšší správní soud nepovažoval za relevantní.
[26] V řízení o opakované žádosti stěžovatele o azyl žalovaný vyšel ke dni svého rozhodnutí
z dostatečně důkladného souboru relevantních informačních zdrojů odpovídajících požadavkům
judikatury Nejvyššího správního soudu. Opět je třeba poznamenat, že zda a jak může být jakýkoli
posun ve vývoji situace v Rusku, pokud by k němu v mezidobí došlo, hodnocen v případných
dalších fázích řešení stěžovatelova cizinecko-právního statusu a jeho faktického pobytu na území
České republiky, není důvodu v tuto chvíli spekulovat.
[27] Stěžovatel dále namítl, že žalovaný nesprávně nevyužil své diskreční pravomoci svěřené
mu §11a odst. 4 zákona o azylu, ačkoliv na straně stěžovatele důvody hodny zvláštního zřetele
existovaly, a v jeho rozhodnutí absentovala jakákoli úvaha stran důvodů ohledně jejího nevyužití,
ačkoliv to bylo povinností žalovaného.
[28] Nejvyšší správní soud se ztotožnil s názorem stěžovatele, že §11a odst. 4 zákona o azylu,
který stanoví, že ministerstvo může z důvodů hodných zvláštního zřetele posoudit podanou opakovanou a další
opakovanou žádost jako přípustnou, je obdobné znění §14 zákona o azylu. Stejně jako v případě
§14 zákona o azylu je i v §11 odst. 4 zákona o azylu užito kombinace neurčitého právního
pojmu („důvodů hodných zvláštního zřetele“) a správního uvážení („ministerstvo může“). Žalovaný tak
obecně musí uvedený neurčitý právní pojem vyložit a aplikovat s ohledem na odborné posouzení
v každém jednotlivém případě, avšak rozhodnutí, zda žadatelovu žádost posoudit
jako přípustnou, či nikoliv, je už v jeho diskreční pravomoci, která je relativně široká, omezena
pouze zákazem libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá obecně z ústavně zakotvených
náležitostí demokratického a právního státu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55).
[29] Správní soudy pak přezkoumávají úvahu žalovaného o (ne)přípustnosti žádosti ve smyslu
§11 odst. 4 zákona o azylu v omezeném rozsahu, tedy zda rozhodnutí žalovaného nevybočilo
z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování
a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto
předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48).
[30] V případě stěžovatele Nejvyšší správní soud zjistil, že žalovaný v napadeném rozhodnutí
uvedl: „Správní orgán tak neshledal důvody pro opakované posuzování žádosti výše jmenovaného o udělení
mezinárodní ochrany ve vztahu k jím uváděným důvodům, neboť ten neuvedl žádnou novou skutečnost ve smyslu
zákona o azylu, která by odůvodňovala opětovné vedení správního řízení a opětovné hodnocení důvodů odchodu
žadatele o udělení mezinárodní ochrany z vlasti a obav z návratu do vlasti.“ Tato část navazuje na podrobné
konstatování a vypořádání se s důvody druhé žádosti uvedenými stěžovatelem. Žalovaný
následně dospěl k závěru, že stěžovatel uvedl již jednou přezkoumané důvody a že nově uvedené
důvody nebyly relevantními skutečnostmi ve smyslu §11 odst. 1 zákona o azylu. Z rozhodnutí
jako celku je tedy zřejmé, že žádné důvody hodné zvláštního zřetele žalovaný v případě
stěžovatele neshledal. Je pravdou, že preciznější postup žalovaného by v tomto případě byl,
pokud by se výslovně vyjádřil k tomu, že stěžovatel konkrétně nenaplnil ani kritéria §11a odst. 4
zákona o azylu. S ohledem na výše uvedené má však Nejvyšší správní soud za příliš formalistické,
pokud by rozhodnutí žalovaného zrušil, stejně jako rozhodnutí městského soudu, který
se k uvedené námitce výslovně nevyjádřil, pouze z toho důvodu, aby v něm uvedl výše
naznačenou větu, ačkoliv z rozhodnutí vyplývá, že k žádným důvodům hodných zvláštního
zřetele nedospěl.
[31] Podstatné v projednávané věci totiž je, že všechny okolnosti, které by vedle toho,
že musely být zkoumány (a byly zkoumány) jako údajné nové důvody tvrzené stěžovatelem,
mohly být rozumně představitelné jako důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu §11a odst. 4
zákona o azylu, byly v rámci řízení o opakované žádosti vzaty v úvahu ve své skutkové dimenzi
(žalovaný zkoumal, zda jsou stejné, anebo nové oproti důvodům v žádosti předešlé) i v dimenzi
právní, tedy z hlediska dopadů na životní poměry stěžovatele. Pokud dospěl žalovaný k závěru,
že není důvodu měnit něco na hodnocení těchto okolností oproti jejich předešlému posouzení,
implicitně shledal, že případ stěžovatele je případem běžným, neobsahujícím zvláštní, mimořádné,
předem typově nedefinované (neboť obtížně předvídatelné) důvody, které by měly vést
k uplatnění svého druhu mimořádné klausule pro mimořádné okolnosti, jíž je zmocnění
ke správnímu uvážení ve zmíněném ustanovení (srov. podobně úvahy ve vztahu
k humanitárnímu azylu v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005,
č. j. 2 Azs 36/2005 - 48).
[32] Na závěr Nejvyšší správní soud uvádí, že přikročil k přednostnímu projednání kasační
stížnosti v meritu věci v intencích §56 ve spojení s §120 s. ř. s., a proto nerozhodoval
samostatně o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku žalobě.
IV. Závěr a náklady řízení
[33] Nejvyšší správní soud vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že kasační námitky
nejsou důvodné, a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[34] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nevznikly, proto soud rozhodl, že se jí náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. června 2019
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu