ECLI:CZ:NSS:2019:2.AZS.189.2019:37
sp. zn. 2 Azs 189/2019 - 37
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: M. M., zastoupený Mgr. Evou
Holou, Ph.D., advokátkou se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 7. 2018,
č. j. OAM-696/ZA-ZA11-ZA16-R2-2016, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, č. j. 4 Az 46/2018 – 26,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce, Mgr. Evě Holé, Ph.D., advokátce se sídlem
Ovenecká 78/33, Praha 7, se p ři zn áv á odměna za zastupování žalobce v řízení
o kasační stížnosti ve výši 6800 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 7. 2018, č. j. OAM-696/ZA-ZA11-ZA16-R2-2016
(dále jen „napadené rozhodnutí“), nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana podle §14a
a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Městského soudu v Praze (dále jen „městský
soud“) žalobou, jíž se domáhal jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Namítal,
že nechce bojovat ve válce probíhající na Ukrajině, neboť je buddhista a pacifista; obával
se přitom trestního stíhání v případě nenastoupení vojenské služby. Žalovaný nedostatečně
zjistil skutkový stav, když upřednostnil podklady vyznívající v žalobcův neprospěch; navíc
v napadeném rozhodnutí chybí u jednotlivých tvrzení konkrétní odkazy na zdroje. Doplňující
pohovor pak byl veden nekorektně a účelově; po žalobci byly totiž vyžadovány odpovědi,
jež nemohl znát a některé otázky se opakovaly.
Rozsudek městského soudu
[3] Městský soud rozsudkem ze dne 31. 5. 2019, č. j. 4 Az 46/2018 – 26 (dále jen „napadený
rozsudek“), žalobu zamítl. Nejprve připomenul, že žalobce podal žádost o udělení
mezinárodní ochrany dne 19. 8. 2016, žalovaný mu rozhodnutím ze dne 26. 9. 2016,
č. j. OAM-696/ZA-ZA11-ZA16-2016, mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona o azylu neudělil; proti tomuto rozhodnutí brojil žalobou. Krajský soud v Praze
rozsudkem ze dne 11. 8. 2017, č. j. 46 Az 16/2016 – 36, rozhodnutí žalovaného zrušil v rozsahu
posouzení důvodů pro udělení doplňkové ochrany dle §14a a §14b zákona o azylu, ve zbytku
žalobu zamítl; vytkl přitom žalovanému nedostatečné posouzení nebezpečí vážné újmy ve vztahu
k odmítání vojenské služby. Proti uvedenému rozsudku podali žalobce i žalovaný kasační
stížnosti, které Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 3. 1. 2018, č. j. 2 Azs 347/2017 – 41,
odmítl pro nepřijatelnost. Městský soud proto zdůraznil, že důvody pro neudělení azylu již byly
řádně vypořádány v předcházejícím řízení; napadeným rozhodnutím tedy byly posuzovány pouze
podmínky pro udělení doplňkové ochrany dle §14a a §14b zákona o azylu.
[4] Povolání žalobce do armády považoval městský soud za takřka vyloučené. Nikdy totiž
nepřevzal povolávací rozkaz a v době vydání napadeného rozhodnutí mu bylo téměř X let
(odvodní věk je stanoven mezi 18 a 27 lety); poslední vlny mobilizace byly vyhlášeny v roce 2015,
v následujících letech 2016 a 2017 žádná mobilizace neproběhla. Na Ukrajině je sice základní
vojenská služba povinná, avšak vyhýbání se převzetí povolávacího rozkazu není klasifikováno
jako trestný čin. Žalovaný neignoroval ani žalobcovo náboženské přesvědčení, naopak uvedl,
že ukrajinští občané mohou vojenskou službu odepřít a místo ní konat službu náhradní. Na celém
území Ukrajiny přitom neprobíhá tzv. totální konflikt, neboť válečné operace jsou omezeny
toliko na Luhanskou a Doněckou oblast. Sumská oblast, kde žalobce bydlel a má tam zázemí,
leží mimo válečné oblasti, je pod kontrolou ukrajinské ústřední vlády a od roku 2014
zde nedocházelo k žádným bezpečnostním incidentům. K žalobcově ruskojazyčnosti městský
soud konstatoval, že je schopen se dorozumět i v ukrajinštině; navíc ruština je zvláště na východě
země zcela obvyklým jazykem, a není proto zřejmé, proč by žalobci jen z tohoto důvodu hrozilo
skutečné nebezpečí vážné újmy. Neshledal ani žádnou konkrétní okolnost, kvůli níž by odepření
mezinárodní ochrany porušovalo jeho právo na rodinný a soukromý život ve smyslu čl. 8 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“); žalobcovi příbuzní s ním totiž
mohou žít na Ukrajině nebo jej do vlasti jezdit alespoň navštěvovat, navíc je svobodný
a bezdětný, tudíž nemá rodinné vazby nejintenzivnějšího typu. Městský soud pak neshledal
ani vady doplňujícího pohovoru; ten byl veden řádně, žalobce v průběhu úkonu nevznášel žádné
zásadní námitky, proti jeho průběhu nebrojil ani po seznámení se s podklady. Žalovaný se sice
ptal na některé otázky opakovaně, avšak taková potřeba byla vyvolána nekonzistencí žalobcových
odpovědí. Nepřisvědčil ani námitkám stran tvrzených nedostatků napadeného rozhodnutí;
to obsahuje jak výčet všech použitých podkladů, tak i odkazy na konkrétních místech; zprávy
o zemi původu obsažené ve správním spisu jsou dostatečně komplexní. Napadené rozhodnutí
považoval za logické a nerozporné; žalovaný přitom dostatečně zjistil skutkový stav, přičemž
přihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
[5] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost,
ve které navrhl jej zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení. K její přijatelnosti uvedl,
že je nezbytné posoudit některé obecné otázky, které se netýkají toliko jeho případu. V první řadě
zda se má správní soud v rámci přezkumu rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany zabývat
změnami, ke kterým došlo v zemi původu až po vydání napadeného rozhodnutí
(přičemž v tomto případě se jedná o vyhlášení válečného stavu na Ukrajině v listopadu 2018).
Dále pak dle stěžovatele vyvstala otázka, zda při soudním přezkumu správního rozhodnutí poté,
co došlo ke zrušení předcházejícího rozhodnutí v téže věci, má soud přihlížet k závěrům
vysloveným v předchozím soudním přezkumu.
[6] Poukazuje přitom na to, že Krajský soud v Praze v předcházejícím řízení žalovanému
vytkl, že jím zjištěné informace o zemi původu jsou nedostatečné, a to ve vztahu k možnostem
alternativy vůči vojenské službě a přístupu vojenských úřadů k těm, kteří odpírají nástup
do armády z důvodu svědomí. Žalovaný však tyto pokyny v napadeném rozhodnutí nesplnil;
městský soud ovšem k těmto požadavkům zjevně nepřihlédl a aproboval zásadní vady
v dokazování žalovaného. Ten totiž vyšel z nedostatečně zjištěného stavu věci, neboť vůbec
nereflektoval zprávy nevládních neziskových organizací, které podporují obavy stěžovatele.
Poukázal na své tvrzení z pohovoru, že mu do místa bydliště chodily povolávací rozkazy; městský
soud však přesto dospěl k závěru o nepravděpodobnosti jeho povolání do armády. Taktéž zcela
pominul přímý účinek čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU
ze dne 26. 6. 2013, o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany
(dále jen „procedurální směrnice“), podle kterého musí soud vycházet z informačních zdrojů,
jež jsou co nejvíce aktuální; v listopadu 2018 přitom byl na Ukrajině (včetně Sumské oblasti)
vyhlášen válečný stav, přičemž tato nová skutečnost měla městský soud vést minimálně
k obezřetnosti při posuzování důvodnosti stěžovatelových obav. Ten je též přesvědčen, že nebyla
dostatečně zhodnocena možnost udělení mu doplňkové ochrany dle §14a odst. 2 písm. d)
zákona o azylu (a možné porušení čl. 8 Úmluvy), neboť je mu odpíráno právo na rodinný
a soukromý život na území České republiky; jeho nuceným vycestováním do země původu
by totiž došlo k zásahu do jeho práv, který ovšem není v demokratické společnosti
nevyhnutelný; odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2008,
č. j. 5 Azs 46/2008 – 71.
[7] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že vojáci základní vojenské služby nejsou na Ukrajině
povoláváni do zóny bojových operací, tam mohou sloužit pouze dobrovolně. Připomenul,
že vyhýbání se převzetí povolávacího rozkazu není kvalifikováno jako trestný čin; nadto k výkonu
základní vojenské služby jsou povoláváni muži ve věku 20 – 27 let (stěžovateli je již X let),
navíc občané dlouhodobě žijící v zahraničí nejsou povoláváni vůbec. Od roku 2015 na Ukrajině
nebyla vyhlášena žádná další mobilizace, naopak probíhala demobilizace; v roce 2014
pak byl na Ukrajině opět zaveden institut alternativní služby, která je vykonávána v nemocnicích.
Stěžovatel žil před odchodem ze země v Sumské oblasti, která je pod kontrolou
ukrajinské centrální vlády a v níž aktuálně (k září 2019) žádný ozbrojený konflikt neprobíhá,
neboť ten je lokalizován pouze v Luhanské a Doněcké oblasti. Namítaný válečný stav
byl ukončen již 26. 12. 2018, proto nebyl důvod, aby se městský soud k této skutečnosti
podrobněji vyjadřoval. K rodinnému životu stěžovatele žalovaný konstatuje, že čl. 8 Úmluvy
neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich
společného pobytu, resp. napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem
dle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti stížnosti dle §106 s. ř. s.
[9] Před přistoupením k meritu věci, tj. posouzení důvodnosti kasační stížnosti, se Nejvyšší
správní soud musel nejdříve zabývat otázkou její přijatelnosti. Podle §104a odst. 1 s. ř. s. totiž
platí, že jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.
[10] Kasační stížnost je nepřijatelná.
[11] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39
(všechna v tomto usnesení citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz), je přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní
situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší
správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek.
Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní
otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení
o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. Nejvyšší správní soud v citovaném usnesení rovněž uvedl, že v zájmu
stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je nejenom splnit podmínky
přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů kasační stížnosti,
stanovených v §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž též uvést, v čem stěžovatel spatřuje – v mezích kritérií
přijatelnosti – v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy
měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
[12] V tomtéž usnesení poskytl Nejvyšší správní soud typový výčet situací, kdy bude
podmínka podstatného přesahu významu kasační stížnosti nad vlastními zájmy stěžovatele
zpravidla splněna. „O přijatelnou kasační stížnost se může zpravidla, nikoliv však výlučně, jednat
v následujících případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů
i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní
odklon, což znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě
změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se pak
v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval
ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet
i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán
přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž
se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.“
[13] Nejvyšší správní soud konstatuje, že ke stěžovatelem předestřené otázce, zdali
se má správní soud v rámci přezkumu rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany zabývat
skutkovými změnami, ke kterým došlo v zemi původu až po vydání napadeného rozhodnutí,
existuje velmi bohatá judikatura. K této právní otázce odkazuje na svůj rozsudek ze dne
26. 11. 2015, č. j. 10 Azs 194/2015 – 32, v němž se zabýval výkladem §75 odst. 1 s. ř. s. ve světle
přímého účinku čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice; aproboval přitom názor Krajského soudu
v Praze vyjádřený v rozsudku ze dne 24. 8. 2015, č. j. 45 Az 30/2014 – 57, podle kterého „soud
po 20. 7. 2015 neaplikuje v řízeních ve věcech mezinárodní ochrany ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s., ale vychází
přímo z čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32/EU, který splňuje podmínky pro to, aby měl ve prospěch jednotlivce
přímý účinek.“ Ústavní stížnost směřující proti zmíněnému rozsudku Nejvyššího správního soudu
byla následně zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 425/16.
Nejvyšší správní soud toliko podotýká, že přímým účinkem čl. 46 odst. 3 směrnice není
bez dalšího eliminována prvořadě přezkumná povaha soudního řízení správního, neboť i nadále
platí, že krajský soud přihlédne v řízení o žalobě pouze k takové žalobní námitce, která nemohla
být objektivně žalobcem uplatněna již v řízení před správním orgánem. Tato právní otázka je tedy
již judikaturou Nejvyššího správního soudu vyřešena (srov. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 15. 1. 2016, č. j. 5 Azs 20/2015 – 35, ze dne 13. 7. 2016, č. j. 2 Azs 127/2016 – 31,
ze dne 17. 1. 2017, č. j. 5 Azs 293/2016 – 19, ze dne 31. 7. 2018, č. j. 5 Azs 156/2018 – 22,
či usnesení ze dne 23. 2. 2016, č. j. 2 Azs 273/2015 – 44).
[14] Jestliže stěžovatel namítá, že městský soud v rozporu s výše uvedenými závěry ohledně
přímé aplikace čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice v napadeném rozsudku výslovně nezohlednil
skutečnost, že dne 26. 11. 2018 byl na Ukrajině vyhlášen válečný stav (v čemž lze spatřovat
možný důvod přijatelnosti kasační stížnosti tkvící v hrubém pochybení městského soudu
z důvodu nerespektování ustálení judikatury), Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že tento stav
existoval pouze do 26. 12. 2018, přičemž napadený rozsudek byl vydán až dne 31. 5. 2019.
K okamžiku rozhodování městského soudu tedy již válečný stav na Ukrajině netrval, pročež
nebylo důvodu se zohledněním konkrétní, toho času již historické události, explicitně zabývat;
komplexní posouzení situace v zemi původu stěžovatele totiž obsahoval správní spis. V usnesení
ze dne 20. 3. 2019, č. j. 9 Azs 437/2018 – 29, přitom Nejvyšší správní soud konstatoval,
že „(stěžovatel) poukazuje na vyhlášení válečného stavu ukrajinským parlamentem dne 26. 11. 2018. (…)
Nejvyšší správní soud nijak nesnižuje závažnost situace na Ukrajině, z výše uvedeného nicméně vyplývá,
že pro posouzení podmínek pro udělení doplňkové ochrany je rozhodující faktický stav v jednotlivých částech země
(zda v nich probíhají či dostatečně pravděpodobně hrozí boje dosahující určité intenzity) a na tom formální
prohlášení ukrajinských orgánů nic nemění. Jinými slovy, jakkoli vyhlášení válečného stavu obecně je závažnou
událostí, nemá přímý vztah k důvodné obavě, že žadateli o mezinárodní ochranu v případě návratu na Ukrajinu
hrozí skutečné nebezpečí vážné újmy dle §14a zákona o azylu.“ V usnesení ze dne 30. 5. 2019,
č. j. 4 Azs 325/2018 – 46, pak uvedl, že „stěžovatel také namítal, že situace na Ukrajině se vyvíjí
a v prosinci roku 2018 byl v 10 oblastech země vyhlášen válečný stav, což měl žalovaný i krajský soud zohlednit
(…) nejedná se o takovou změnu poměrů v zemi původu, která by mohla mít za následek porušení zásady
„non refoulement“ v případě navrácení stěžovatele.“ Taktéž v unesení ze dne 3. 7. 2019,
č. j. 6 Azs 369/2018 - 42, naznal, že „konflikt na Ukrajině je dlouhodobě lokalizován ve východní části
země, žadatelům o mezinárodní ochranu z jiných částí obvykle nehrozí vystavení vážnému a individuálnímu
ohrožení života nebo tělesné integrity a nejsou u nich splněny podmínky pro udělení doplňkové ochrany. (…)
výjimečný stav v zemi původu již pominul, neboť byl vyhlášen v souvislosti s incidenty v Azovském moři
na 30 dnů (od 26. 11. 2018 do 26. 12. 2018). S ohledem na výše uvedené nelze považovat vyhlášení
výjimečného stavu v případě stěžovatelky za důvod pro udělení doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu.“
Lze tedy jednoznačně uzavřít, že aplikace čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice jakožto výjimka
z §75 odst. 1 s. ř. s. je právní otázkou již v judikatuře dávno vyřešenou. Městský soud
v projednávané věci přitom nerozhodl v rozporu s tímto ustanovením, neboť k okamžiku vydání
napadeného rozsudku nebyl stav v zemi původu stěžovatele nikterak zásadně odlišný od situace
posuzované žalovaným (válečný stav již netrval); předmětná argumentace stěžovatele proto není
důvodem přijatelnosti kasační stížnosti.
[15] Co se týče tvrzeného rozporu mezi požadavky Krajského soudu v Praze
(přezkoumávajícího původní rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany) na žalovaného
a jejich údajným nerespektováním městským soudem, poukazuje Nejvyšší správní soud
na to, že soud v předcházejícím řízení v rámci závazného právního názoru adresovaného
žalovanému toliko uvedl, že v dalším řízení „obstará dostatek informací týkajících se možnosti využít
alternativní služby místo nástupu do armády v praxi a o udělení doplňkové ochrany žalobci znovu rozhodne.“
Splnění tohoto požadavku (neomezen bližšími dříve učiněnými závěry) řádně posoudil městský
soud v rámci přezkumu napadeného rozhodnutí, jímž bylo rozhodováno o žádosti stěžovatele
o mezinárodní ochranu pouze v rozsahu, v jakém bylo první rozhodnutí ve věci zrušeno.
Hodnocení konkrétní situace stěžovatele (a s tím související přezkoumání řádně zjištěného
skutkového stavu) městským soudem za účelem udělení mu doplňkové ochrany však není
otázkou, která by přesahovala jeho vlastní zájmy, a mohla tak být důvodem přijatelnosti kasační
stížnosti.
[16] K existenci rodinného života na území České republiky Nejvyšší správní soud odkazuje
na usnesení ze dne 17. 6. 2015, č. j. 1 As 84/2015 - 24, ve kterém uvedl, že „[u]stálená judikatura
Nejvyššího správního soudu nevylučuje, že by zásah do rodinného a soukromého života cizince mohl představovat,
a to ve velmi výjimečných případech, důvod pro udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 písm. d) zákona
o azylu. Bylo by to možné např. v případech, kdy by si žadatel vytvořil na území České republiky takové rodinné
či případně osobní vazby, že by nepřiměřeným zásahem do jeho rodinného či soukromého života byla již nutnost
pouhého vycestování z území České republiky (srov. rozsudek ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 - 71,
a ze dne 17. 9. 2010, č. j. 2 Azs 14/2010 - 92). Každé vycestování cizince, a to zvláště v případě jeho
předchozího dlouhodobého pobytu v České republice, může obecně představovat zásah do jeho rodinného
a soukromého života. Nicméně zákon o azylu poskytuje ochranu až v případech nepřiměřeného zásahu.“
Podle citovaného rozhodnutí se však nejedná o nepřiměřený zásah, může-li cizinec a jeho rodina
vést svůj soukromý a rodinný život v jiné zemi, například v domovském státě (srov. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 Azs 167/2016 - 25). Z judikatury
Evropského soudu pro lidská práva pak vyplývá, že podmínky pro použití tzv. extrateritoriálního
účinku čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod jsou velmi přísné
(viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2011, č. j. 9 Azs 7/2011 – 67).
[17] Nejvyšší správní soud neshledal žádné zásadní pochybení městského soudu,
které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele, neboť respektoval
ustálenou judikaturu a zároveň nikterak (natož hrubě) nepochybil při výkladu hmotného
či procesního práva. Jestliže stěžovatel brojí proti nesprávnému zjištění skutkového stavu,
pak Nejvyšší správní soud konstatuje, že „rozsah a správnost zjištění relevantního skutkového stavu
žalovaným je otázkou dokazování, které probíhá v každém řízení individuálně; z uvedené individuality pak plyne
rozdílná relevance určitých dokazovaných skutečností pro následné právní posouzení, jež je projevem zde dominující
zásady volného hodnocení důkazů. Typové důvody přijatelnosti vymezené pod bodem 4) písm. a) a b) usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, se vážou k otázkám právním
a jejich řešení právě správním soudem, nikoli správním orgánem“ (srov. usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 4. 2019, č. j. 2 Azs 301/2018 – 37). Tvrzené nedostatky ve zjištění a posouzení
individuálního skutkového stavu věci tedy samy o sobě nemohou být vadou, která by byla
způsobilá být důvodem přijatelnosti kasační stížnosti; městský soud se pak při přezkoumávání
skutkového stavu nedopustil pochybení, která by svojí povahou stála proti samotným základním
zásadám přezkumného soudního řízení, a ani napadený rozsudek nevykazuje žádné extrémně
závažné nedostatky, u nichž by bylo v rozporu s právem na spravedlivý proces nechat
je bez povšimnutí. Pouhá polemika stěžovatele s právním názorem zaujatým městským soudem
k věcnému projednání jeho kasační stížnosti nepostačuje.
IV. Závěr a náhrada nákladů řízení
[18] S ohledem na skutečnost, že stěžovatelem tvrzený důvod přijatelnosti kasační stížnosti
nebyl naplněn, přičemž ani Nejvyšší správní soud ex offo nenalezl žádnou otázku, jež by mohla
mít obecný dopad na rozhodovací činnost krajských soudů a k níž by se měl vyslovit
za účelem sjednocování judikatury, nemohl dospět k jinému závěru, než že kasační stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Kasační stížnost proto podle
§104a s. ř. s. odmítl jako nepřijatelnou. O věci přitom rozhodoval bez jednání za podmínek
§109 odst. 2 s. ř. s.
[19] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
[20] Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2019, č. j. 2 Azs 189/2019 - 23,
byla stěžovateli ustanovena zástupkyní Mgr. Eva Holá, Ph.D., advokátka se sídlem
Ovenecká 78/33, Praha 7. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát
(§35 odst. 8 ve spojení s §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud přiznal ustanovené zástupkyni
odměnu za dva úkony právní služby; přípravu a převzetí [§11 odst. 1 písm. b) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d)
téže vyhlášky], a to ve výši 2 x 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) a §7 bod 5. téže vyhlášky],
k čemuž náleží náhrada hotových výdajů ve výši 2 x 300 Kč [§13 od st. 3 téže vyhlášky].
Ustanovená zástupkyně není plátkyní daně z přidané hodnoty. Celková odměna tedy činí částku
ve výši 6800 Kč, která jí bude vyplacena do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2019
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu