ECLI:CZ:NSS:2019:2.AZS.285.2018:39
sp. zn. 2 Azs 285/2018 - 39
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobců: a) A. A., b) A. A.,
c) nezl. D. A., d) S. A., všichni zastoupeni JUDr. Ing. Jiřím Špeldou, advokátem se sídlem
Šafaříkova 666/9, Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, ve věci žalob proti rozhodnutím žalovaného ze dne 24. 8. 2017,
č. j. OAM-437/ZA-ZA11-ZA17-2017, č. j. OAM-436/ZA-ZA11-ZA17-2017,
a č. j. OAM-435/ZA-ZA11-ZA17-2017, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 7. 2018, č. j. 30 Az 5/2017 – 33,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á p ro n ep ři j at el n o s t .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobců, advokátovi JUDr. Ing. Jiřímu Špeldovi,
se p ři zn áv á odměna za zastupování žalobců v řízení o kasační stížnosti v částce
4114 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě do 60 dnů
od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobcům nebyla v záhlaví uvedenými rozhodnutími žalovaného (dále jen „napadená
rozhodnutí“) udělena mezinárodní ochrana dle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“). Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci
žaloby, které Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) v záhlaví uvedeným
rozsudkem zamítl.
[2] Krajský soud nepřisvědčil námitce žalobce a), že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový
stav panující ohledně dodržování lidských práv v zemi jeho původu (Ázerbajdžánu). Žalovaný
vycházel nejen ze zpráv Ministerstva zahraničních věcí a Ministerstva vnitra, jak uvedl žalobce a),
ale i ze Zprávy Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) z roku 2016 a Zprávy Ministerstva
zahraničí USA o dodržování lidských práv v Ázerbajdžánu za rok 2016 ze dne 3. 3. 2017. Krajský
soud uzavřel, že s ohledem na zásadu non-refoulement mu není z úřední činnosti známo,
že by v mezidobí od vydání napadených rozhodnutí do okamžiku rozhodnutí soudu o žalobách
proti nim došlo v Ázerbajdžánu v tomto směru k nějaké zásadní změně oproti stavu v roce 2016,
k němuž se veškeré žalovaným obstarané informace a zprávy vztahovaly.
[3] Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku žalobce a), že žalovaný nesprávně
zhodnotil, zda v jeho případě existuje zcela reálné nebezpečí, že by mu po návra tu do země
původu hrozil nespravedlivý proces a následné nespravedlivé odsouzení k trestu odnětí svobody
v nelidských podmínkách, případně mučení k vynucení přiznání.
[4] Krajský soud nezpochybnil tvrzení žalobce a), že po úmrtí syna básníka, který mu nabídl
práci v ochrance a který byl otráven v roce 2007, byl zadržen policií za účelem výslechu na dva
dny. To však byl dle tvrzení žalobce a) jeho jediný konkrétní negativní kontakt s orgány státní
moci v zemi původu. Do té doby žádné problémy s orgány státní moci, včetně policie, neměl
a od té doby také ne. Žalobce a) navíc neuváděl, že by tento pobyt na policii probíhal nějak
nekorektně, že by byl nucen k přiznání, že by proti němu bylo použito násilí apod. Další tvrzené
obavy nevyplývaly z existence nějakých konkrétních skutečností, nějakých konkrétních kontaktů
s orgány státní moci, ale pouze z informací, které žalobci a) poskytly třetí osoby. Nutno přisvědčit
žalovanému, že tato tvrzení žalobce nejsou ničím konkrétním podložena. Obavy žalobce
skutečně vyplývaly a vyplývají pouze z informací, které se k němu dostaly z doslechu,
na což opakovaně žalovaný poukazoval. Žalobce a) tedy nemá žádnou konkrétní zkušenost
s orgány ázerbájdžánské státní moci za situace, pokud by je např. žádal o pomoc v důsledku
nezákonného dotčení svých práv, stěžoval si na jejich postup apod. V takové situaci se nikdy
neocitl. Ještě v roce 2014 Ázerbájdžán bez nejmenších problémů s celou svojí rodinou navštívil,
necelý měsíc v něm pobýval a v klidu se zase vrátil do Ruska.
[5] Ohledně udělení mezinárodní ochrany dle §12 písm. b), §13, §14 a §14a zákona o azylu
dospěl krajský soud po přezkumu napadených rozhodnutí k závěru, že se žalovaný d ostatečně
a přezkoumatelným způsobem zabýval všemi zákonnými důvody pro udělení některé z forem
doplňkové ochrany, jakož i posouzením hledisek nebezpečí vážné újmy dle §14a odst. 2 zákona
a azylu.
[6] Žalobci b), c) a d) odvozovali své žádosti o mezinárodní ochranu výlučně od důvodů
žalobce a). Za situace, kdy žalobci a) nebyl udělen ani azyl dle §12 či §14, ani doplňková ochrana
dle §14a zákona o azylu, nemohla být mezinárodní ochrana poskytnuta ani ostatním žalobcům.
V souvislosti s tím krajský soud konstatuje, že žalovaný nepochybil, pokud obdobné svoje závěry
odůvodnil odkazem na vydání zamítavého rozhodnutí o žádosti žalobce a), byť v té době ještě
nebylo v právní moci (všechna žalobci napadená rozhodnutí žalovaného byla vydána ve stejný
den). Nutno totiž zdůraznit, že nabytí právní moci tohoto zamítavého rozhodnutí vůči žádosti
žalobce a) o poskytnutí mezinárodní ochrany bylo odvislé toliko od doručení tohoto rozhodnutí
žalobci a). Řádný opravný prostředek proti němu nebyl přípustný. Vyčkávat tedy s vydáním
rozhodnutí o žádostech žalobců b) až d) o mezinárodní ochranu do okamžiku, kdy zamítavé
rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu bude doručeno žalobci a), od něhož svoje žádosti
odvozovali, by bylo projevem formalismu. Postup žalovaného totiž neměl žádný negativní vliv
ať už na hmotná či na procesní práva žalobců b) až d).
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[7] Proti rozsudku krajského soudu podali žalobci (dále jen „stěžovatelé“) kasační stížnosti,
kterou opírají o důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[8] Stěžovatelé namítali, že se žalovaný a následně i krajský soud náležitě nevypořádali
s protichůdnými zprávami o situaci v zemi původu. Na jedné straně to jsou zprávy o tom, že jsou
v dané zemi k dispozici legislativní nástroje a mechanizmy k ochraně spravedlivého procesu
a lidských práv, na straně druhé jsou to konkrétní informace o porušování těchto mechanizmů
a nezákonnostech páchaných na osobách včetně psychického násilí a mučení. Stěžovatelé jsou
toho názoru, že uvedený rozpor měl být vyhodnocen ve prospěch žádosti o mezinárodní
ochranu.
[9] Žalovaný se ztotožňuje s napadeným rozsudkem. Trvá na tom, že vycházel ze spolehlivě
zjištěného skutkového stavu věci. Zajistil si dostatečné množství informací z ověřených zdrojů
o situaci v Ázerbajdžánu a stavu dodržování lidských práv a svobod.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že stěžovatelé jsou osobami oprávněnými k jejímu podání, neboť byli účastníky
řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost byla podána včas
(§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[11] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud zabýval
její přijatelností ve smyslu §104a s. ř. s. O přijatelnou kasační stížnost se dle usnesení ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, může jednat, pokud
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, tedy v následujících typových případech:
(1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo nebyly plně
vyřešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Nejvyšší
správní soud však neshledal, že by případ stěžovatelů pod některou z výše uvedených kategorií
spadal.
[12] Jak konstantně Nejvyšší správní soud zdůrazňuje ve své judikatuře (např. usnesení ze dne
22. 7. 2014, č. j. 9 Azs 117/2014 – 93, či ze dne 28. 6. 2018, č. j. 4 Azs 237/2017 - 30), azyl
je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně
stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož je občanem. Zákon
o azylu umožňuje udělení mezinárodní ochrany pouze ve výjimečných případech, v nichž
je žadatel ve své zemi původu „pronásledován za uplatňování politických práv a svobod“
[§12 písm. a) zákona o azylu] či má „odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy,
pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání
určitých politických názorů“ [§12 písm. b) zákona o azylu]. Stěžovatelé však v řízení netvrdili
a ani během řízení nevyšly najevo žádné relevantní důvody, které by vedly k závěru o naplnění
výše uvedených kritérií. V první řádě se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s názorem žalovaného
i krajského soudu, že jednání ze strany policie muselo být pro stěžovatele a) nepříjemné,
nedosáhlo však takové intenzity, aby mohlo být klasifikováno jako pronásledování ve smyslu
§2 odst. 4 zákona o azylu. Uměřenost a civilizovanost jednání policie je ve většině států světa
znatelně menší, než jaké standardy panují v rámci euroamerické civilizace, a tedy i v České
republice. Azylovým důvodem může být jen takové jednání policie země původu, na základě
něhož by se žadatel o azyl mohl reálně obávat o svůj život nebo toho, že utrpí velmi vážnou
zdravotní újmu. Běžný nátlak jako vydírání ze strany policie, využívání citlivých informací, nucení
ke spolupráci a fyzické útoky menší intenzity zpravidla nebudou postačovat jako dostatečný
důvod strachu z pronásledování (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2019,
č. j. 2 Azs 35/2019 - 72).
[13] Stěžovatelé navíc netvrdili a ani v řízení nevyšlo najevo, že by byli v zemi původu jakkoliv
politicky aktivní a snažili se uplatňovat svá politická práva a svobody nebo že by byli
pronásledováni z některého z důvodů vyjmenovaných v §12 písm. b) zákona o azylu. Stěžovateli
popsanou situaci nebylo možno považovat ani za důvod pro udělení doplňkové ochrany podle
§14a zákona o azylu. Z judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že k udělení doplňkové
ochrany je třeba splnit všechny podmínky stanovené §14a odst. 1 zákona o azylu
[resp. čl. 2 písm. e) kvalifikační směrnice] kumulativně – tj., že žadatel (1) se musí nacházet mimo
zemi svého původu; (2) musí mít důvodné obavy, že mu hrozí skutečné nebezpečí (reálná
hrozba); (3) vážné újmy; (4) nemůže nebo není ochoten využít ochrany v zemi původu;
a (5) nesmí se na něj vztahovat vylučující klauzule (rozsudek ze dne 21. 10. 2008,
č. j. 5 Azs 50/2008 - 62). To, čeho se na stěžovateli a) dopustila ázerbájdžánská policie, nebylo
možno považovat za skutečné nebezpečí vážné újmy, jelikož následky, které stěžovateli hrozily,
znamenaly s největší pravděpodobností „pouze“ výrazné znepříjemnění života, ne však takové
snížení jeho kvality, že by mu to bralo životní perspektivu a vyvolávalo odůvodněný silný pocit
celkové bezvýchodnosti a beznadějnosti jeho situace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 5. 10. 2006, č. j. 2 Azs 66/2006 - 52, č. 1066/2007 Sb. NSS). Pojem vážné újmy
je z hlediska jeho intenzity nutno vykládat ve světle výčtu situací uvedených v §14a odst. 2
zákona o azylu, podle něhož za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo
vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní
ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci
mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s
mezinárodními závazky České republiky. S ohledem na skutkové okolnosti připadá u stěžovatele
v úvahu alternativa pod písmenem b) a v rámci ní zejména ponižující zacházení. I pojem
ponižujícího zacházení je nutno z hlediska intenzity újmy, která musí osobě hrozit, aby byl důvod
poskytnout doplňkovou ochranu, vykládat s ohledem na průměrné či obvyklé poměry panující
ve světě jako celku, a nikoli poměřovat vysokým komfortem života v euroamerické civilizaci.
[14] V projednávaném případě je nutno navíc poukázat na skutečnost, že stěžovatelé
se nesnažili žádným způsobem řešit svou situaci s orgány veřejné správy, třebaže tato možnost
byla, byť s riziky, otevřena. Neučinili-li stěžovatelé žádné kroky k využití všech prostředků, které
právní řád v zemi jejich původu k ochraně práv a svobod poskytuje, nelze učinit závěr,
že by jim taková ochrana nebyla poskytnuta, případně že by jim sice poskytnuta byla,
ale neúčinně (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 6 Azs 8/2003 - 44,
anebo usnesení ze dne 12. 7. 2017, č. j. 9 Azs 99/2017 - 28) Ačkoliv je Ázerbájdžán považován
z hlediska dodržování lidských práv za problematickou zemi, jak vyplývá ze zpráv,
z nichž správně vyšli žalovaný i krajský soud, tato problematičnost vyplývá především ve vztahu
k politicky aktivním osobám, lidskoprávním aktivistům a novinářům. Pokud měli stěžovatelé
za to, že porušována jsou práva i jiných skupin osob než výše uvedených a že k některé takové
skupině patří, pak měli možnost zdroje takových informací doplnit. To však neučinili.
[15] Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že nebyla naplněna 3. ani 4. podmínka k udělení
doplňkové ochrany, což žalovaný i krajský soud ve výsledku správně a v souladu s relevantní
judikaturou posoudili.
[16] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy
poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud
neshledal žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Proto kasační
stížnost odmítl jako nepřijatelnou podle §104a odst. 1 s. ř. s.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost stěžovatelů nepřijatelnou, a z tohoto
důvodu ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
[18] Výrok o nákladech řízení se opírá o §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
[19] Stěžovatelům byl usnesením krajského soudu ze dne 22. 11. 2018,
č. j. 60 Az 74/2018 - 22 ustanoven zástupce pro řízení před soudem JUDr. Ing. Jiří Špelda,
advokát se sídlem Šafaříkova 666, Hradec Králové. Podle §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém
případě odměnu advokáta včetně hotových výdajů stát. Zástupce stěžovatelů nárokoval podle
§9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění pozdějších předpisů, odměnu za jeden
úkon právní služby (tj. vyhotovení kasační stížnosti) ve výši 3100 Kč [§11 odst. 1 písm. d)
citované vyhlášky] a náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 citované vyhlášky),
celkem tedy 3400 Kč, zvýšenou ve smyslu §57 odst. 2 s. ř. s. o částku 714 Kč odpovídající dani
z přidané hodnoty, kterou je zástupce jako plátce daně povinen odvést. Přinejmenším takto
nárokovanou odměnu je třeba zástupci stěžovatelů přiznat; posuzovat, zda by mu nepříslušela
vyšší odměna nad rámec toho, co zástupce stěžovatelů nárokoval, není úkolem soudu.
[20] Částka v celkové výši 4114 Kč bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2019
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu