ECLI:CZ:NSS:2019:2.AZS.287.2018:70
sp. zn. 2 Azs 287/2018 - 70
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobců: a) S. A., b) A. A., zastoupeni
Mgr. Beatou Kaczynskou, advokátkou se sídlem Masarykovy sady 76/18, Český Těšín, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutím
žalovaného ze dne 2. 5. 2018, č. j. OAM-960/ZA-ZA10-ZA10-2017
a č. j. OAM-961/ZA-ZA10-ZA10-2017, v řízení o kasačních stížnostech žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 8. 2018, č. j. 62 Az 17/2018 – 41,
takto:
I. Kasační stížnosti se od m ít a jí pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobců, Mgr. Beatě Kaczynské, advokátce, se př i z n áv á
odměna za zastupování žalobců v řízení o kasačních stížnostech ve výši 12 730 Kč. Tato
částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Včas podanými kasačními stížnostmi se žalobci, jakožto stěžovatelé, domáhají zrušení
shora označeného rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) Krajského soudu v Ostravě (dále jen
„krajský soud“), jímž byly zamítnuty jejich žaloby proti shora označeným rozhodnutím
žalovaného. Rozhodnutím žalovaného ze dne 2. 5. 2018, č. j. OAM-960/ZA-ZA10-ZA10-2017,
bylo rozhodnuto o žádosti stěžovatele a) a jeho nezletilé dcery, A. A., tak, že se mezinárodní
ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v rozhodném znění
(dále jen „zákon o azylu“), neuděluje. Obdobně rozhodnutím žalovaného ze dne 2. 5. 2018,
č. j. OAM-961/ZA-ZA10-ZA10-2017, bylo rozhodnuto o žádosti stěžovatelky b) tak, že
se mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona o azylu neuděluje.
[2] Z odůvodnění napadeného rozsudku plyne, že stěžovatelé podali žádosti o mezinárodní
ochranu dne 21. 11. 2017. K žádostem uvedli, že jsou státními příslušníky Arménské republiky,
Stěžovatelka b) byla těhotná a do České republiky přiletěli dne 27. 9. 2016. Následně pokračovali
do Německa, odkud však byli v rámci dublinského řízení transferováni zpět do České republiky,
kam dorazili právě dne 21. 11. 2017. Oba jako důvod odchodu ze země původu uvedli problémy
s příbuznými bývalé manželky (ve skutečnosti přítelkyně, jak bylo později upřesněno) stěžovatele
a). Stěžovatel a) uvedl, že je v ohrožení života on i jeho manželka. Stěžovatelka b) uvedla, že ona
osobně v Arménii potíže nemá, veškeré její potíže souvisejí s manželem. Při pohovoru
k žádostem dne 24. 11. 2017 vypověděli, že jsou doma ohrožováni rodinou bývalé manželovy
přítelkyně, která stěžovatelku b) jednou i fyzicky napadla, když její příslušníky vpustila do bytu,
a že stěžovatele a) také několikrát napadla. Poté na auto, které řídil stěžovatel a), najel náklaďák
a vytlačil jej z cesty; při nehodě zemřel jeden spolujezdec. Stěžovatel a) podal trestní oznámení;
vzhledem k tomu, že mu rozbili auto a fyzicky jej napadli, vzal však trestní oznámení zpět. Dále
se již na policii neobracel a se stěžovatelkou b) se rozhodli odjet z Arménie. V Německu má
stěžovatelka b) sestru v azylovém řízení a stěžovatel a) bratrance. Ve správním spise je založen
rodný list matričního úřadu Magistrátu města Havířova ze dne 19. 1. 2018 potvrzující narození
A. A., jejímiž rodiči jsou stěžovatelé. Dále správní spis obsahuje také lékařský nález
radiodiagnostického oddělení, NsP Havířov, ze dne 26. 3. 2018, o USG ledvin nezletilé dcery
stěžovatelů s výsledkem: „ledviny normálně uloženy, přiměřeného tvaru i velikosti, bez ložiskových změn,
vpravo dnes d.s. bn., vlevo dilatace d.s. – panvička šíře 9 mm, kalichy do 7 mm; kontrola.“
[3] Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že správní spisy obsahují
informace vztahující se k současné situaci v Arménii, a sice Informace OAMP – Arménie –
Bezpečnostní a politická situace v zemi ze dne 28. srpna 2017, Výroční zprávu Human Rights
Watch 2018 – Arménie – ze dne 18. ledna 2018, informace MZV ČR č. j. 90855/2017-LPTP
ze dne 14. února 2017 na téma možnosti obrátit se na policii v případě poškození způsobeného
trestnou činností, možnosti podat stížnost na policii v případě její nečinnosti, a Zprávu
mezinárodní organizace pro migraci – Údaje o zemi – Arménie 2017. Na jejich základě uzavřel,
že v Arménii má podle tamního právního řádu oběť trestného činu možnost obrátit se na policii,
nicméně výsledek a efektivita vyšetřování se v jednotlivých případech různí. Zdravotní péče
pak sestává ze státem garantované bezplatné péče a dobrovolného individuálního zdravotního
pojištění, přičemž nárok na bezplatné poskytnutí léků mají mj. také děti mladší sedmi let.
[4] Podle názoru krajského soudu nebyly splněny podmínky pro udělení azylu dle
§12 zákona o azylu. Stěžovateli tvrzená obava z potenciální újmy ze strany soukromých osob
by mohla být důvodem pro udělení azylu pouze tehdy, pokud by orgány domovského státu,
u nichž by se stěžovatelé skutečně domáhali poskytnutí ochrany, nebyly schopny ochranu před
takovým jednáním poskytnout. V případě stěžovatelů však nejde o takový případ, neboť
stěžovatel a) vzal trestní oznámení zpět a stěžovatelka b) se vůbec na policii či jiné státní orgány
neobrátila.
[5] Pokud jde o humanitární azyl dle §14 téhož zákona, zdůraznil krajský soud, že na udělení
azylu z tohoto důvodu není právní nárok, neboť v tomto ohledu žalovaný rozhoduje na základě
správního uvážení. Krajský soud v této souvislosti konstatoval, že žalovaný nevybočil z mezí
správního uvážení a že k závěru o neudělení humanitárního azylu dospěl řádným procesním
postupem. Žalovaný totiž náležitě přihlédl ke stěžovateli namítanému zdravotnímu stavu jejich
dcery; nebylo však prokázáno, že by vyžadoval odbornou lékařskou péči, která by v Arménii
nebyla dostupná. Případná nižší úroveň zdravotnických služeb v zemi původu stěžovatelů
nemůže sama o sobě představovat důvod k udělení humanitárního azylu.
[6] Pokud jde o podmínky udělení doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu, shledal
krajský soud rozhodnutí žalovaného dostatečně a srozumitelně odůvodněným. Krajský soud
v tomto ohledu zcela odkázal na odůvodnění rozhodnutí žalovaného, s nímž se ztotožnil.
[7] Stěžovatelé v kasačních stížnostech nejprve obecně odkázali na §103 odst. 1 písm.
d) s. ř. s., podle kterého lze kasační stížnost podat také z důvodu tvrzené „nepřezkoumatelnosti
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem,
mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“ Mají za to, že kasační stížnosti
podstatně přesahují jejich vlastní zájmy, neboť se krajský soud dopustil hrubého pochybení, které
mohlo mít dopad na jejich právní postavení. Stěžovatelé se ohrazují proti způsobu, jakým
se krajský soud vypořádal s otázkou naplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany podle
§14a zákona o azylu; krajský soud v tomto směru napadený rozsudek nedostatečně odůvodnil,
čímž jej zatížil vadou nepřezkoumatelnosti. Stěžovatelé odkazují na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 – 57, z něhož dovozují, že původcem
újmy ve smyslu §14a zákona o azylu může být taktéž soukromá osoba, nikoli pouze státní moc
země původu žadatele. Krajský soud se k otázce obav stěžovatelů z pokračování útoků, kterým
v zemi původu čelili ze strany bývalé družky stěžovatele a), vyjádřil pouze stručným odkazem
na odůvodnění rozhodnutí žalovaného. Krajský soud své závěry blíže nerozvedl, v čemž
stěžovatelé spatřují nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasačním stížnostem uvedl, že je patrné, že se krajský soud
zabýval celým správním spisem a všemi žalobními námitkami. Lze souhlasit s tím, že krajský soud
mj. odkázal na argumentaci podanou v rozhodnutí žalovaného, to však neznamená, že by
se v ohledu doplňkové ochrany jednalo opomenutí žalobní námitky. Nejvyšší správní soud totiž
ustáleně judikuje, že není nedostatkem odůvodnění soudního rozhodnutí, vyjadřuje-li ztotožnění
s právní názorem žalovaného správního orgánu a odkazuje-li pro stručnost na odůvodnění
napadeného rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007,
č. j. 8 Afs 75/2005 – 130). Žalovaný má za to, že napadený rozsudek je přezkoumatelný
a srozumitelný, a proto navrhl odmítnutí kasačních stížností pro nepřijatelnost, resp. jejich
zamítnutí jakožto nedůvodných.
[9] Kasační stížnosti jsou přípustné.
[10] Podle §104a odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne pro nepřijatelnost kasační
stížnost ve věci mezinárodní ochrany, nepřesahuje-li svým významem podstatně vlastní zájmy
stěžovatele. Nejvyšší správní soud ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39,
uvedl typové situace, kdy výše uvedená podmínka přijatelnosti kasační stížnosti bude zpravidla
splněna. „O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu. 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního
soudu. 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky,
řešené dosud správními soudy jednotně. 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud
by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat
především tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu b) krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší
správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto
zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.“
[11] Kasační stížnosti jsou nepřijatelné.
[12] Vytýkají-li stěžovatelé krajskému soudu, že v odůvodnění napadeného rozsudku k otázce
doplňkové ochrany toliko odkázal na rozhodnutí žalovaného a ztotožnil se s ním, pak v tomto
postupu nelze bez dalšího spatřovat pochybení krajského soudu, neboť z ustálené judikatury
Nejvyššího správního soudu plyne, že „je-li rozhodnutí žalovaného důkladné, je z něho zřejmé, proč
žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval
za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují-li se žalobní námitky s námitkami odvolacími a nedochází-li krajský soud
k jiným závěrům, není praktické a ani časově úsporné zdlouhavě a týmiž nebo jinými slovy říkat totéž. Naopak
je vhodné správné závěry si přisvojit se souhlasnou poznámkou“ (k tomu v iz např. rozsudky ze dne
27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 - 130, publ. pod č. 1350/2007 Sb. NSS, ze dne 15. 7. 2011,
č. j. 5 Afs 80/2010 - 74, nebo ze dne 24. 1. 2014, č. j. 5 As 68/2013 – 29). Nejvyšší správní soud
konstatuje, že posouzením podmínek pro udělení doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu
se žalovaný zabýval podrobně na str. 11 až 13 svého rozhodnutí ze dne 2. 5. 2018,
č. j. OAM-960/ZA-ZA10-ZA10-2017, resp. na str. 8 až 11 svého rozhodnutí ze dne 2. 5. 2018,
č. j. OAM-961/ZA-ZA10-ZA10-2017. Odkaz krajského soudu na takto podrobná odůvodnění
nepovažuje Nejvyšší správní soud za nepřípustný.
[13] Pokud jde o otázku okruhu potenciálních původců vážné újmy ve smyslu
§14a odst. 2 zákona o azylu, lze stěžovatelům přisvědčit, že do něj spadají také soukromé osoby
nenadané veřejnou mocí, jak ostatně Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 – 57). Je ovšem třeba
zdůraznit, že žalovaný tuto premisu nezpochybnil; dospěl toliko k závěru, že stěžovatelé [přesněji
stěžovatel a)] nevyužili ochrany státní moci v zemi původu, a proto by ani v případě prokázání
důvodných obav stěžovatelů z hrozby skutečného nebezpečí vážné újmy ve smyslu
odkazovaného zákonného ustanovení nebyla naplněna další podmínka pro udělení doplňkové
ochrany, a sice předchozí hledání ochrany u příslušných orgánů státní moci země původu
stěžovatelů nebo prokázaná apriorní neefektivnost takového počínání (srov. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 4. 2018, č. j. 4 Azs 77/2018 – 28).
[14] Nejvyšší správní soud dále nad rámec argumentace uplatněné v kasačních stížnostech
uvádí, že neshledal ani jiné podmínky přijatelnosti kasačních stížností, a proto nezbývá než
konstatovat, že kasační stížnosti svým významem podstatně nepřesahují vlastní zájmy
stěžovatelů. Kasační stížnosti jsou nepřijatelné, a Nejvyšší správní soud je proto odmítl v souladu
s §104a odst. 1 s. ř. s.
[15] Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z §60 odst. 3 věty první s. ř. s., ve spojení
s §120 téhož zákona, podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
[16] Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 2. 2019, č. j. 2 Azs 287/2018 – 47, byla
zástupkyní stěžovatelů ustanovena Mgr. Beata Kaczynská, advokátka. V takovém případě
platí hotové výdaje zástupkyně a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 9 ve spojení
s §120 s. ř. s.).
[17] Ustanovené zástupkyni náleží odměna za dva společné úkony právní služby dle vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb [advokátní tarif (dále jen „advokátní tarif“)], spočívající v přípravě zastoupení
po ustanovení zástupkyně soudem [§11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu] a v písemném
podání ve věci samé – doplnění kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Jedná
se o společné úkony při zastupování obou stěžovatelů (srov. §12 odst. 4 advokátního tarifu).
Ustanovené zástupkyni tak náleží odměna za zastupování za dva společné úkony právní služby
ve výši 9920 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bod 5 a s §12 odst. 4 advokátního tarifu]
a náhrada hotových výdajů ve výši 600 Kč spojená se dvěma společnými úkony právní služby
(§13 odst. 4 advokátního tarifu). Ustanovená zástupkyně doložila, že je plátkyní daně z přidané
hodnoty, a proto se částka přiznané odměny a náhrady hotových výdajů zvyšuje o 21%. Celkem
tedy ustanovené zástupkyni náleží částka 12 730 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dní od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2019
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu