ECLI:CZ:NSS:2014:5.AS.68.2013:29
sp. zn. 5 As 68/2013 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: S. S., zast.
JUDr. Annou Doležalovou, MBA, advokátkou se sídlem Jablonského 7, Plzeň, proti žalovanému:
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Královéhradeckého kraje, se sídlem
Věkoše 416, Hradec Králové, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 13. 9. 2013, č. j. 32 A 4/2013 - 16,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Odměna a náhrada hotových výdajů advokátky JUDr. Anny Doležalové, MBA
se u r č u je částkou 3400 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti (60) dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 13. 8. 2013, č. j. KRPH-59643-49/ČJ-2013-050022,
prodloužil dle §124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), dobu zajištění žalobce
za účelem správního vyhoštění, stanovenou rozhodnutím žalovaného ze dne 21. 6. 2013,
č. j. KRPH-59643-35/ČJ-2013-050022, podle §125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, o 60 dnů,
neboť to bylo dle jeho názoru nezbytné k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 8. 2013, č. j. KRPH-59643-49/ČJ-
2013-050022, žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové, který ji rozsudkem ze dne
13. 9. 2013, č. j. 32 A 4/2013 – 16, zamítl.
Krajský soud ve svém rozsudku uvedl, že dle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu
cizinců je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení
o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně
rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný
pro území členských států Evropské unie, a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem
vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí
o správním vyhoštění.
Podle §124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců policie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu
trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění.
Je-li to nezbytné k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění, je policie oprávněna dobu
trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně. Dle §125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nesmí
doba zajištění překročit 180 dnů a počítá se od okamžiku omezení osobní svobody.
Krajský soud dále uvedl, že v projednávaném případě žalovaný rozhodnutím ze dne
21. 6. 2013 zajistil žalobce právě podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců za účelem
správního vyhoštění. Doba zajištění byla tímto rozhodnutím stanovena podle §125 odst. 1
zákona o pobytu cizinců na 60 dnů. Toto rozhodnutí bylo dle názoru krajského soudu náležitě
odůvodněno co do popisu skutkových zjištění, důvodu zajištění i nezbytných úkonů potřebných
k realizaci správního vyhoštění.
Osobní svoboda žalobce byla přitom omezena dnem 20. 6. 2013. Šedesátidenní lhůta
prvotní doby zajištění končila dnem 18. 8. 2013. Před koncem této doby žalovaný rozhodl
o nutnosti jejího prodloužení (žalobou napadené rozhodnutí ze dne 13. 8. 2013), a to v souladu
s §124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců.
Krajský soud měl po přezkoumání věci za to, že správní orgán při rozhodování
o prodloužení doby zajištění náležitě posuzoval skutečnosti, které prodloužení zajištění
odůvodňují, činil tak v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, krajských soudů
i Evropského soudu pro lidská práva. Žalobci byla prodloužena doba zajištění o 60 dnů
od okamžiku uplynutí doby dle prvotního rozhodnutí o zajištění podle §124 odst. 1 písm. b)
zákona o pobytu cizinců, a to tak, aby v ní bylo možno zjistit totožnost žalobce a zajistit vydání
náhradního cestovního dokladu. Žalovaný popsal, jakými kroky a jakým postupem tak učinil,
a odůvodnil, že kromě případné urgence nemá jinou pravomoc zasáhnout ve věci vydání
cestovního dokladu vůči zastupitelskému úřadu Indické republiky. Krajský soud považoval
argumentaci žalovaného za relevantní a důvodnou včetně učiněných odkazů na judikaturu
Nejvyššího správního soudu a krajských soudů, kdy žalovaný nepovažoval podrobné odůvodnění
oprávněnosti zajištění cizince za účelem realizace správního vyhoštění za potřebné, neboť
je třeba napadené rozhodnutí vykládat v kontextu s rozhodnutím o prvotním zajištění.
Krajský soud uvedl, že dle jeho názoru je napadené rozhodnutí ohledně důvodů trvání
zajištění dostatečně odůvodněno, přičemž lze předpokládat, že v prodloužené době 60 dnů bude
náležitě ověřena totožnost žalobce a bude mu vydán nový cestovní doklad, aby mohl opustit
území České republiky. Žalovaný tak ve věci realizace vycestování žalobce po rozhodnutí
o správním vyhoštění postupoval v souladu s §124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců a učinil tak
ve lhůtě stanovené v §125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců.
Krajský soud dále uvedl, že dle §126 zákona o pobytu cizinců je policie povinna po celou
dobu zajištění cizince zkoumat, zda důvody zajištění trvají. Krajský soud byl s odkazem
na důvody zajištění žalobce, který nerespektoval rozhodnutí o správním vyhoštění, na území
se zdržoval bez platných dokladů, mařil výkon rozhodnutí a vyhýbal se vycestování, přesvědčen,
že tyto důvody i nadále trvají. Odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného je tak podle
názoru krajského soudu v souladu s §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen
„správní řád“), obsahuje důvody trvání dalšího zajištění žalobce, podklady, které žalovaný
hodnotil, i úvahy, kterými se při posuzování případu žalobce řídil z pohledu §124 odst. 1
písm. b), §124 odst. 3, i §123b zákona o pobytu cizinců.
Krajský soud tak shrnul, že se s rozhodnutím žalovaného ztotožnil, a v podrobnostech
odkázal na odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí, a to za přiměřeného použití závěrů
vyplývajících z rozsudku zdejšího soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130,
publikovaného pod č. 1350/2007 Sb. NSS. V něm Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že je-li
rozhodnutí žalovaného správního orgánu řádně odůvodněno, je z něho zřejmé, proč žalovaný
nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky
považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují-li se žalobní námitky s námitkami odvolacími
a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům, je přípustné, aby si krajský soud správné závěry
souhlasnou poznámkou osvojil.
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu blanketní kasační stížností
opírající se o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Současně požádal, s ohledem
na své majetkové poměry, o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti, jehož
prostřednictvím by kasační stížnost doplnil. K žádosti stěžovatele tak Nejvyšší správní soud
usnesením ze dne 1. 10. 2013, č. j. 5 As 68/2013 – 14, ustanovil stěžovateli zástupcem pro řízení
o kasační stížnosti JUDr. Annu Doležalovou, MBA, advokátku.
Ustanovená advokátka kasační stížnost doplnila podáním doručeným zdejšímu soudu dne
8. 11. 2013, přičemž uvedla, že rozsudek krajského soudu napadá pro jeho nepřezkoumatelnost.
Stěžovatel tak se závěry krajského soudu nesouhlasí, neboť v zařízení pro zajištění cizinců
pobývá již od dne 21. 6. 2013, tedy téměř pět měsíců. Nejvyšší správní soud přitom již opakovaně
judikoval, že zajištění cizince znamená omezení, nebo (v závislosti na povaze, délce, důsledcích
a způsobu zajištění) dokonce zbavení osobní svobody cizince. Jedná se o velmi citelný zásah
do jednoho z nejvýznamnějších základních práv jednotlivce zaručeného čl. 8 Listiny základních
práv a svobod; proto je takový zásah přípustný jen za podmínek přísně vymezených nejen
zákonem o pobytu cizinců, ale především ústavním pořádkem. Z judikatury Evropského soudu
pro lidská práva pak plyne, že délka zajištění nesmí přesáhnout dobu přiměřenou vzhledem
ke sledovanému cíli. Jedná se o jedno z kritérií, na jehož základě se posuzuje soulad zbavení
osobní svobody s čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zde stěžovatel
odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2011, č. j. 1 As 93/2011 – 79,
www.nssoud.cz.
Dle Evropského soudu pro lidská práva lze zbavení osobní svobody podle čl. 5 odst. 1
písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ospravedlnit pouze probíhajícím
vyhošťovacím nebo vydávacím řízením. Pokud takové řízení není vedeno s náležitou pečlivostí,
zajištění přestává být v souladu s tímto ustanovením. Je tedy nutné posuzovat, zda délka řízení
o vyhoštění nebyla nepřiměřeně dlouhá. Správní orgány jsou povinny při rozhodování o zajištění
za účelem správního vyhoštění postupovat v řízení o správním vyhoštění aktivně a svědomitě,
aby důvody trvajícího zajištění byly ospravedlnitelné. Pokud však tento řádný postup směřující
k vyhoštění cizince nepřetrvává po celou dobu zajištění bez rozumného důvodu, zajištění cizince
přestává být oprávněné. Z uvedeného tak dle stěžovatele plyne, že harmonogram konkrétních
kroků, které správní orgán v řízení o správním vyhoštění cizince činí, je sice na jeho úvaze,
nicméně řízení o vyhoštění musí být vedeno s náležitou pečlivostí, aktivně a svědomitě,
aby zajištění cizince bylo oprávněné.
V případě stěžovatele bylo úkolem soudu, aby v řízení o žalobě proti rozhodnutí
o prodloužení doby zajištění hodnotil postup správního orgánu v rámci realizace správního
vyhoštění a aby přezkoumal, zda uvážení správního orgánu o prodloužení zajištění nevybočuje
ze zákonem stanovených mezí, má oporu ve zjištěném skutkovém stavu a není svévolné.
Stěžovatel je však přesvědčen, že v jeho případě správní orgán nepostupoval tak, aby mohla
být ověřena jeho totožnost, vydán cestovní doklad a podniknuty další potřebné kroky
k co nejrychlejší realizaci uloženého správního vyhoštění. Ačkoliv byl zajištěn již dne 21. 6. 2013
(resp. 20. 6. 2013), první komunikace se zastupitelským úřadem Indie proběhla až dne
10. 7. 2013. Je přitom nerozhodné, že k prodlevě došlo na straně Ředitelství služby cizinecké
policie, nikoliv žalovaného. S ohledem na délku zajištění, stanovenou na 60 dní, se jeví
devatenáctidenní prodlení jako nepřiměřeně dlouhé. Pokud by se správní orgán obrátil se žádostí
o pomoc při realizaci správního vyhoštění na zastupitelský úřad neprodleně po zajištění
stěžovatele, nemuselo být jeho zajištění nadále prodlužováno. K argumentaci správního orgánu,
že v případě stěžovatele je zpoždění realizace vyhoštění zapříčiněno přístupem zastupitelského
úřadu, uvedl stěžovatel, že za jeho zajištění je odpovědný orgán Policie České republiky, nikoliv
zastupitelský úřad Indie; proto je též na správním orgánu, aby zajistil co nejrychlejší realizaci
správního vyhoštění. Pokud však není v silách správního orgánu, aby postupoval v souladu
s čl. 15 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES, o společných normách
a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků
třetích zemí (dále jen „návratová směrnice“), např. proto, že je mu z úřední činnosti známo,
že spolupráce s konkrétním zastupitelským úřadem je problematická a často nevede k žádnému
výsledku, neměl by k zajištění cizince a k prodloužení tohoto zajištění s ohledem na jeho
faktickou nevyhostitelnost vůbec přistupovat.
Informace o dvouměsíční lhůtě, ve které má být dle Ředitelství služby cizinecké policie
ověřena totožnost a vystaven náhradní cestovní doklad, evidentně neodpovídá realitě, o čemž
svědčí téměř pětiměsíční pobyt stěžovatele v zařízení pro zajištění cizinců. Jaké další kroky
správní orgán v rámci vyhošťovacího řízení podnikl, např. zda byl zastupitelský úřad opakovaně
urgován, není zřejmé.
Stěžovatel uzavřel, že rozhodnutí krajského soudu je s ohledem na uvedené
nepřezkoumatelné, neboť krajský soud se nezabýval otázkou, zda správní orgán postupoval
s náležitou pečlivostí a bez zbytečných průtahů, což představovalo jeden ze žalobních
bodů. V tomto směru stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyšší správního soudu „sp. zn.
1 Afs 134/2004“, přičemž dle obsahu dané námitky měl zřejmě na mysli rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, publikovaný pod č. 787/2006 Sb.
NSS.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozhodnutí (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.), a je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Přestože stěžovatel rozhodnutí krajského soudu vytýká především nepřezkoumatelnost,
je zřejmé, že rozporuje i věcné posouzení rozhodnutí žalovaného ze strany krajského soudu.
Je přitom třeba souhlasit se stěžovatelem, že délka zajištění cizince nesmí přesáhnout dobu
přiměřenou sledovanému cíli, přičemž v situaci, kdy probíhající vyhošťovací nebo vydávací řízení
není vedeno s náležitou pečlivostí, přestává být v souladu s čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod a s čl. 15 odst. 1 návratové směrnice.
V tomto směru stěžovatel rozhodnutí správního orgánu, resp. posouzení věci krajským
soudem, vytýká především to, že se mu devatenáctidenní prodleva v řízení, trvající od 21. 6. 2013
do 10. 7. 2013 jeví být, už vzhledem ke stanovené šedesátidenní době zajištění, příliš dlouhou.
Pokud by jí nebylo, nebylo by dle názoru stěžovatele třeba dobu zajištění prodlužovat.
Nejvyšší správní soud na základě obsahu správního spisu ověřil, že po zajištění
stěžovatele na základě rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 6. 2013 byly dne 24. 6. 2013 podklady
k ověření totožnosti cizince u příslušného zastupitelského orgánu v elektronické formě zaslány
Ředitelství služby cizinecké policie; následně byly tyto podklady zaslány i fyzicky kurýrní službou
Policie České republiky, přičemž touto formou Ředitelství služby cizinecké policie předmětnou
žádost obdrželo dne 8. 7. 2013. Daný postup byl zvolen, neboť správní orgán provádí ověření
totožnosti cizince prostřednictvím Ředitelství služby cizinecké policie. To oslovilo ve věci ověření
totožnosti stěžovatele a vydání dokladu pro návrat do domovského státu Velvyslanectví Indické
republiky přípisem ze dne 8. 7. 2013, č. j. CPR-8106/ČJ-2013-930310-T254, odeslaným dne
10. 7. 2013.
Specifikovaná doba, po kterou od doby rozhodnutí o zajištění stěžovatele trvalo
zpracování a odeslání žádosti příslušnému zastupitelskému úřadu, se může jevit jako delší,
než bylo nezbytně nutné, avšak s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci neshledal
Nejvyšší správní soud, že by pouze na základě této prodlevy bylo možné konstatovat, že správní
orgány nepostupovaly při přípravě vyhoštění stěžovatele s náležitou pečlivostí.
Žalovaný ve svém rozhodnutí ze dne 21. 6. 2013 stanovil celkovou dobu pro zajištění
s ohledem na přibližnou dobu, za kterou Velvyslanectví Indické republiky zpravidla ověří
totožnost a vystaví náhradní cestovní doklad, a dobu, po kterou trvá vyřízení nezbytných
formalit. Dobu, kterou vyřízení žádosti zastupitelským úřadem trvá, nemůže Policie České
republiky bezprostředně ovlivnit. Příslušný zastupitelský úřad, jak v dalším průběhu řízení vyšlo
najevo, nevyřídil žádost Policie České republiky ani v průběhu šedesáti dnů, o které bylo zajištění
stěžovatele prodlouženo, přestože jej Policie České republiky ve věci urgovala přípisy ze dne
10. 9. 2013, 3. 10. 2013 a 21. 10. 2013. Z tohoto postupu zastupitelského úřadu v nynějším
případě však nelze v žádném případě dovodit, jak má za to stěžovatel, že by mělo být od počátku
zajištění jasné či že by tak mělo vyjít najevo v průběhu zajištění, že spolupráce s tímto
zastupitelským úřadem nutně nepovede k žádnému výsledku, pročež by správní orgán neměl
s ohledem na faktickou nevyhostitelnost stěžovatele k jeho zajištění vůbec přistupovat.
Žalovaný na základě dřívějších zkušeností ze spolupráce s Velvyslanectvím Indické
republiky měl naopak snahu v intencích čl. 15 odst. 1 návratové směrnice stanovit co nejkratší
dobu zajištění, což v daném případě posléze vedlo k prodlužování této doby. Z napadeného
rozhodnutí žalovaného rovněž nevyplývá, že ověření totožnosti cizince a vystavení cestovního
dokladu zastupitelským úřadem trvá právě šedesát dní, ale jen to, že se jedná o dobu obvyklou
pro vyřízení předmětných formalit.
Samotná rozhodnutí o zajištění stěžovatele ze dne 21. 6. 2013 a o prodloužení doby
zajištění ze dne 13. 8. 2013 pak z hlediska svého odůvodnění vyhovují požadavkům vysloveným
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2011, č. j. 1 As 93/2011 – 79,
www.nssoud.cz, neboť žalovaný ve smyslu §68 odst. 3 správního řádu svá rozhodnutí řádně
odůvodnil, a to mj. s ohledem na výčet předpokládaných úkonů potřebných k realizaci vyhoštění
a s uvedením odhadu jejich časové náročnosti a zohlednění složitosti případu výkonu správního
vyhoštění.
V souvislosti s uvedeným je možné poznamenat, že ke složitosti předmětného případu
přispělo i to, že stěžovatel neměl platný cestovní doklad, naopak se při zadržení na území Polské
republiky prokazoval cizím cestovním dokladem. Žalovaný při rozhodování o zajištění
stěžovatele a prodloužení doby zajištění rovněž zvažoval, zda by namísto zajištění nepřicházelo
v úvahu uložení zvláštních opatření za účelem vycestování dle §123b zákona o pobytu cizinců;
s ohledem na odůvodněné obavy z pokračování v neoprávněném pobytu na území České
republiky nebo na území členských států Evropské unie a při zohlednění jeho osobních poměrů
však bylo na místě rozhodnout o zajištění stěžovatele.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal důvodnou ani námitku nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí krajského soudu. Stěžovateli je možné přisvědčit v tom, že bylo vhodné, aby jeho
žalobní námitka týkající se výše specifikované prodlevy při realizaci vyhoštění stěžovatele byla
krajským soudem vypořádána explicitně a jednoznačně. Z rozsudku krajského soudu na straně 6
však vyplývá, že se krajský soud s předmětnou námitkou vypořádal, byť tak učinil pouze
nepřímo, a to tím, že uvedl, že posuzoval skutečnosti, které odůvodňují prodloužení zajištění,
přičemž je shledal souladnými s relevantní judikaturou. Rovněž lze za daných okolností
akceptovat konstatování krajského soudu, že při rozhodování o věci a odůvodnění svého
rozhodnutí postupoval přiměřeně dle rozsudku Nejvyššího správního soudu dne 27. 7. 2007,
č. j. 8 Afs 75/2005 – 130, publikovaného pod č. 1350/2007 Sb. NSS. Dle názoru zdejšího soudu
tak nedošlo k opomenutí žalobní námitky v podobě odpovídající stěžovatelem uváděnému
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73,
publikovanému pod č. 787/2006 Sb. NSS, a dílčí nedostatek odůvodnění kasační stížnosti
napadeného rozsudku tak nepředstavuje vadu řízení, jež by mohla mít za následek jeho
nezákonnost.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
jako celek není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy právo na náhradu
nákladů řízení, z obsahu spisu však plyne, že mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nevznikly.
Stěžovateli byla pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupkyně z řad advokátů,
v takovém případě platí hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování podle §35 odst. 8
s. ř. s. stát. Jelikož zástupkyně stěžovatele Nejvyššímu správnímu soudu nevyčíslila odměnu
za zastupování, rozhodl Nejvyšší správní soud o odměně a náhradě hotových výdajů na základě
skutečností zřejmých ze spisu. Ustanovené zástupkyni stěžovatele tak byla za zastoupení v řízení
o kasační stížnosti přiznána odměna za jeden úkon právní služby (spočívající v doplnění kasační
stížnosti) dle §11 odst. 1 písm. d) ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) a §7 bodem 5 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), v účinném znění, ve výši 3100 Kč a paušální náhrada hotových výdajů ve výši
300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem tedy 3400 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 24. ledna 2014
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu