ECLI:CZ:NSS:2019:2.AZS.290.2019:15
sp. zn. 2 Azs 290/2019 - 15
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobkyně: I. K., zastoupená
Mgr. Pavlem Bednaříkem, advokátem se sídlem Bartolomějská 291/11, Praha 1, proti žalované:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3,
proti rozhodnutím žalované ze dne 8. 8. 2019, č. j. CPR-29326-3/ČJ-2018-930310-V243, a ze dne
9. 8. 2019, č. j. CPR-29326-4/ČJ-2018-930310-V243, o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2019, č. j. 45 A 11/2019 – 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Dne 10. 5. 2018 byla žalobkyně kontrolována Policií České republiky během výkonu
práce v provozovně Penny Market s.r.o. v obci Mstětice, Zeleneč 101, kde připravovala zboží
na expedici (třídila vrácené zboží). Během kontroly totožnosti předložila ukrajinský cestovní
doklad s vízem vydaným Polskou republikou platným od 5. 12. 2017 do 1. 8. 2018. Povolení
k výkonu práce na území České republiky žalobkyně nepředložila.
[2] Rozhodnutím ze dne 30. 8. 2018, č. j. KRPS-145215-31/ČJ-2018-010022
(dále jen „rozhodnutí o vyhoštění“), Policie České republiky, Krajského ředitelství policie
Středočeského kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort
(dále jen „správní orgán I. stupně“) bylo žalobkyni uloženo správní vyhoštění dle §119 odst. 1
písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a zároveň stanovena doba, po kterou
jí nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce šesti měsíců.
[3] Rozhodnutím z téhož dne, č. j. KRPS-145215-32/ČJ-2018-010022 (dále jen „rozhodnutí
o nákladech řízení“), byla žalobkyni uložena povinnost nahradit náklady řízení spojené s řízením
o správním vyhoštění v paušální výši 1000 Kč podle §79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní
řád.
[4] Obě odvolání podaná proti oběma rozhodnutím správního orgánu I. stupně žalovaná
v záhlaví označenými rozhodnutími (dále souhrnně jen „napadené rozhodnutí“) zamítla a obě
rozhodnutí potvrdila.
[5] Proti napadenému rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, kterou Krajský soud
v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“) zamítl.
Krajský soud při posuzování důvodnosti žaloby vyšel z rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 289/2017 – 31, který s ohledem na právo Evropské unie dospěl
k závěru, že „[v]ýjimka z obecné povinnosti cizince mít k zaměstnání na území České republiky povolení
k zaměstnání, zaměstnaneckou kartu nebo modrou kartu, zakotvená v §98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb.,
o zaměstnanosti, se vztahuje jak na dočasné vyslání pracovníků za účelem provedení zakázky jejich
zaměstnavatele, tak i na vyslání pracovníků spočívající v poskytnutí pracovní síly. To však pouze za podmínky,
že vyslaní pracovníci provozují svou hlavní činnost v členském státě, v němž má zaměstnavatel sídlo, a neusilují
tak o začlenění na český pracovní trh.“
[6] Dále s odkazem na shodný skutkový a právní stav věci, totožné či obdobné žalobní
námitky a zastoupení týmž zástupcem odkázal i na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 5. 2018, č. j. 2 Azs 142/2018 – 17, ze dne 31. 5. 2018, č. j. 4 Azs 134/2018 – 18, ze dne
6. 9. 2018, č. j. 9 Azs 278/2018 – 19, ze dne 21. 11. 2018, č. j. 6 Azs 266/2018 – 14, ze dne
6. 3. 2019, č. j. 7 Azs 37/2019 – 15, či ze dne 13. 6. 2019, č. j. 7 Azs 156/2019 – 15.
[7] Krajský soud ohledně možností aplikace výjimky z povinnosti získání pracovního
povolení dle §98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „zákon
o zaměstnanosti“), dospěl k závěru, že žalobkyně by žádnou z forem povolení k výkonu pracovní
činnosti na území České republiky nepotřebovala pouze v případě, pokud by vykonávala svou
hlavní činnost v členském státě Evropské unie, v němž má její zaměstnavatel sídlo.
[8] S odkazem na jednotlivá zjištění zachycená ve spise, zejm. na fakt, že pro svého polského
zaměstnavatele, společnost MAG SP. Z O.O., jako zaměstnankyně na území Polské republiky
nikdy nepracovala, dne 7. 2. 2018 přicestovala do České republiky a zde pracovala
od následujícího dne až do okamžiku její kontroly správním orgánem I. stupně s tím, že odměnu
za práci jí měl vyplatit prostředník až po 3 odpracovaných měsících, krajský soud uzavřel,
že závěr správních orgánů o neoprávněném výkonu závislé práce žalobkyní na území České
republiky je zcela v souladu s výše citovanou judikaturou. Z ničeho nevyplynulo, že by v rámci
pracovního poměru vykonávala jakoukoliv pracovní činnost v Polsku.
[9] Odkaz žalobkyně na vyjádření Evropské komise předložené správním orgánům
shledal krajský soud irelevantním, jelikož jednak vychází z předpokladu, že vyslaný
zaměstnanec pro svého zaměstnavatele pravidelně a obvykle pracuje, a jednak jde o vyjádření
určené OVD-TEMYRTANS SP. Z O.O., tedy subjektu, k němuž žalobkyně nemá žádný vztah.
[10] K žalobním bodům proti výroku rozhodnutí o nákladech krajský soud s odkazem
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2018, č. j. 1 Azs 7/2018 – 15, a v něm
citovanou judikaturu uzavřel, že jde o výrok závislý na výroku ve věci samé, tj. na rozhodnutí
o vyhoštění. Vzhledem k tomu, že neshledal žalobu důvodnou v části směřující proti rozhodnutí
o vyhoštění, je žaloba nedůvodná i v části směřující proti rozhodnutí o nákladech.
II. Obsah kasační stížnosti
[11] Proti napadenému rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost,
kterou opírá o důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, (dále jen „s. ř. s.“), tedy namítá nesprávné právní posouzení krajským soudem,
nedostatečné zjištění skutkového stavu a vady řízení před soudem, které mohly mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[12] Stěžovatelka si stojí za svým názorem, že na území České republiky nevykonávala práci
neoprávněně. Ačkoliv předkládala důkazy k prokázání skutečnosti, že správní orgány měly
aplikovat §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti a směrnici Evropského parlamentu a Rady
č. 96/71/ES nepodloženě, nebylo to ze strany správního orgánu akceptováno.
[13] Stěžovatelka je zaměstnankyní polské společnosti MAG SP. Z O.O. a do České republiky
byla vyslána za účelem poskytování služeb v rámci plnění zakázky pro společnost
Vidininvest s.r.o., a to na základě smlouvy o poskytování služeb uzavřené mezi těmito
společnostmi. Nacházela se tedy na území České republiky v souladu s právními předpisy. Soulad
tohoto postupu s právem EU potvrdila ve svém vyjádření k žádosti zaměstnavatele žalobkyně
i Evropská komise.
[14] Dle stěžovatelky nelze vyloučit, že zaměstnanec je v podstatě ihned po přijetí
do zaměstnání vyslán v souladu s předpisy EU k výkonu práce v jiném členském státě na základě
příslušných smluvních závazků v důsledku následné nižší vytíženosti zaměstnavatele. Správní
orgány i krajský soud staví své závěry na výpovědi stěžovatelky, která není znalá smluvních
a obchodních vztahů zúčastněných společností, a proto nemohla být schopna stěžejní otázky
relevantně posoudit. K tomu měly být provedeny důkazy navrhované stěžovatelkou.
[15] Žalovaná svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužila.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[16] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti. Konstatoval,
že stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byla účastníkem řízení, z něhož
napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.)
a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[17] Důvodnost kasační stížnosti vážil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž žádnou takovou neshledal.
[18] Stěžovatelka podřadila důvody kasační stížnosti i pod §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., daný
stížní bod však nijak neodůvodnila, a proto se jím Nejvyšší správní soud nemohl blíže zabývat
a kasační stížnost posoudil pouze ve vztahu k §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Subsumpce
kasačních důvodů pod zákonná ustanovení je nicméně součástí právního hodnocení Nejvyššího
správního soudu a nejde o nedostatek návrhu, který by bránil jeho věcnému projednání
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 – 50,
publ. pod č. 161/2004 Sb. NSS).
[19] Kasační stížnost není důvodná.
[20] Podle §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců „[p]olicie vydá rozhodnutí
o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup
na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států až na 5 let,
je-li cizinec na území zaměstnán bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení
podmínkou výkonu zaměstnání, nebo na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle
zvláštního právního předpisu anebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci
zprostředkoval“.
[21] Podle §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti se povolení k zaměstnání, zaměstnanecká
karta, karta vnitropodnikově převedeného zaměstnance ani modrá karta podle tohoto zákona
nevyžaduje mimo jiné k zaměstnání cizince, „který byl vyslán na území České republiky v rámci
poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státu Evropské unie“.
[22] Jak správně uvedl již krajský soud, otázkou vysílání státních příslušníků Ukrajiny, kterým
bylo uděleno polské vízum, nikoli však povolení k výkonu práce na území České republiky,
polským zaměstnavatelem k výkonu práce do České republiky, aniž by kdy pro polského
zaměstnavatele pracovali, se zabýval Nejvyšší správní soud ve výše citovaném rozsudku
č. j. 2 Azs 289/2017 – 31, ve kterém dospěl pomocí systematického výkladu zákona
o zaměstnanosti a s ohledem na právo Evropské unie k závěru, že „[v]ýjimka z obecné povinnosti
cizince mít k zaměstnání na území České republiky povolení k zaměstnání, zaměstnaneckou kartu nebo modrou
kartu, zakotvená v §98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, se vztahuje jak na dočasné vyslání
pracovníků za účelem provedení zakázky jejich zaměstnavatele, tak i na vyslání pracovníků spočívající
v poskytnutí pracovní síly. To však pouze za podmínky, že vyslaní pracovníci provozují svou hlavní činnost
v členském státě, v němž má zaměstnavatel sídlo, a neusilují tak o začlenění na český pracovní trh.“
[23] V posuzovaném případě ze správního spisu vyplývá, že stěžovatelka měla podle své
výpovědi „práci domluvenou už z Ukrajiny“, odkud přicestovala do Polské republiky na polské vízum
platné od 5. 12. 2017 do 1. 8. 2018, v Polsku nikdy nepracovala. Dne 7. 2. 2018 uzavřela smlouvu
s polskou společností MAG SP. Z O.O., téhož dne přicestovala do České republiky. Dne
8. 2. 2018 uzavřela dodatek smlouvy a začala pracovat v provozovně Penny Market s.r.o. v obci
X, kde její pracovní docházku kontrolovaly zaměstnankyně Penny Market s.r.o.
[24] Nejvyšší správní soud proto dospěl ve shodě s krajským soudem k závěru, že společnost
MAG SP. Z O.O. fakticky stěžovatelce pouze zprostředkovala zaměstnání na území České
republiky. Stěžovatelka svou pracovní činnost nikdy nevykonávala ve státě sídla svého formálního
zaměstnavatele, v řízení nebylo nijak prokázáno, že by vyslání stěžovatelky představovalo
odlehčující opatření v době dočasného úbytku zakázek polského zaměstnavatele (srov. bod 41
zmiňovaného rozsudku č. j. 2 Azs 289/2017 – 31). Na posuzovanou situaci tak nelze aplikovat
výjimku z povinnosti získání pracovního povolení dle §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti.
Krajský soud proto zcela správně uzavřel, že žalovaná postupovala v souladu se zákonem,
když v posuzovaném případě vydala rozhodnutí o vyhoštění dle §119 odst. 1 písm. b) zákona
o pobytu cizinců.
[25] Okolnost, že stěžovatelka neznala přesný obsah smluvních ujednání mezi společnostmi
MAG SP. Z O.O. a Vidininvest s.r.o., je pak vzhledem ke zjištěnému stavu věci zcela
nepodstatná, jelikož by nijak nemohla zvrátit účelovost právních vztahů. Stěžovatelka totiž měla
práci „dohodnutou“ ještě před tím, než vůbec vycestovala z území Ukrajiny, a pracovní smlouva
s dodatkem vedoucím k realizaci výkonu její práce vznikaly bezprostředně před započetím
výkonu práce na území České republiky, a to aniž by stěžovatelka kdy vykonávala jakoukoli práci
pro polskou společnost MAG SP. Z O.O.
[26] Ohledně argumentace vyjádřením Evropské komise se Nejvyšší správní soud zcela
ztotožňuje s vypořádáním krajským soudem, které ostatně stěžovatelka ve své kasační stížnosti
nijak nezpochybňuje. Konstatování, že správním orgánem nebyly provedeny stěžovatelkou
navržené důkazy, považuje Nejvyšší správní soud stejně jako krajský soud za natolik obecné
a neurčité, že se jím nemohl blíže zabývat.
IV. Závěr a náklady řízení
[27] Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že nebyly naplněny
tvrzené důvody kasační stížnosti, a proto ji podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[28] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu
s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení
úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšná žalovaná netvrdila, že by jí nad rámec
její běžné činnosti jakékoli náklady vznikly. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že se žalované
náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2019
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu