ECLI:CZ:NSS:2019:3.AS.286.2017:46
sp. zn. 3 As 286/2017 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce M. P., zastoupeného
JUDr. Radkem Bechyně, advokátem se sídlem Kolín, Legerova 148, proti žalovanému
Krajskému úřadu Ústeckého kraje, se sídlem Ústí nad Labem, Velká Hradební 3118/48,
zastoupenému Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem se sídlem Děčín, Řetězová 2, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 9. 2017,
č. j. 15 A 102/2015 – 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím Krajského úřadu Ústeckého kraje (dále jen „žalovaný“) ze dne 29. 5. 2015,
č. j. 1892/DS/2015, JID: 75527/2015/KUUK/Zvo, bylo zamítnuto odvolání žalobce proti
rozhodnutí Magistrátu města Děčín, odboru správních činností a obecního živnostenského úřadu
(dále též jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 11. 12. 2014, č. j. OSC/109296/2014/Čern,
sp. zn. OSC/R1-100690/100690/2013, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozhodnutím
správního orgánu I. stupně byly podle §123f odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu),
ve znění pozdějších předpisů, zamítnuty námitky žalobce proti provedenému záznamu 12 bodů
v registru řidičů a tento záznam byl potvrzen. Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou,
kterou navrhoval zrušení tohoto rozhodnutí. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 18. 9. 2017, č. j. 10 A 102/2015 – 42, byla žaloba zamítnuta.
[2] V napadeném rozsudku se krajský soud po rekapitulaci podstatných skutečností
vyplývajících z obsahu správního spisu (zejména jednotlivých pokutových bloků, na jejichž
základě byla vyhotovena odpovídající oznámení o spáchání přestupku) zabýval žalobními
námitkami zpochybňujícími závěr správních orgánů, že pro provedený záznam v registru řidičů
existuje zákonem stanovený podklad. Nejprve se však krajský soud neztotožnil s námitkou
nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí pro pochybení žalovaného, který
dle názoru žalobce nereflektoval odvolací důvody a nepřihlédl k předloženým důkazním
prostředkům (zejména k rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje
ze dne 24. 4. 2014, č. j. MSK 49924/2014). Krajský soud konstatoval, že žalovaný řádně
vypořádal veškeré odvolací námitky, a poukázal přitom na příslušnou část odůvodnění
napadeného rozhodnutí, na základě čehož dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného není
nepřezkoumatelné. Námitku porušení práva žalobce na spravedlivý proces v důsledku absence
výzvy k doplnění odvolání krajský soud shledal nedůvodnou a tvrzení žalobce za nepravdivé
(výzva k doplnění odvolání je obsažena v přípise ze dne 22. 1. 2015, na něhož bylo ze strany
žalobce reagováno dne 5. 2. 2015).
[3] Pokud jde již o samou podstatu sporu, neztotožnil se krajský soud s námitkou žalobce,
dle které žalovaný pochybil tím, že se nezabýval jednotlivými podklady záznamu bodů do registru
řidičů, tj. jednotlivými rozhodnutími vydanými ve věci žalobce v blokových řízeních. Z obsahu
napadeného rozhodnutí je dle krajského soudu zřejmé, že žalovaný vycházel jak z oznámení
o uložení pokut v blokových řízeních, tak i z kopií rozhodnutí (pokutových bloků) vydaných
v těchto řízeních. Tyto podklady podrobně vypořádal a uzavřel, že jsou způsobilé pro záznam
bodů do registru řidičů, neboť jsou opatřeny všemi zákonem předepsanými údaji splňujícími
požadavek dostatečné individualizace skutku (je z nich zřetelné, o jaké protiprávní jednání
žalobce se jednalo, kdy a kde k němu došlo). Dle krajského soudu žalovaný posoudil jednotlivé
pokutové bloky dostatečně, v míře odpovídající danému typu řízení. V tomto směru zároveň
zdůraznil odlišnost předmětu řízení o námitkách proti provedení záznamu bodů v registru řidičů
oproti řízení přestupkovému, neboť v daném řízení již přestupce nemá možnost rozporovat
údaje o skutkovém stavu, obsažené v pokutových blocích, a stejně tak ani právní kvalifikaci svého
jednání v těchto blocích uvedenou. Krajský soud se zde v souvislosti s argumentací žalobce
rovněž odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu stran nečitelnosti či nesrozumitelnosti
údajů na pokutových blocích, dle níž lze s ohledem na specifika blokového řízení přijmout
i strohé a zkratkovité formulace, pokud z nich je patrné, komu a za jaký přestupek byla pokuta
v blokovém řízení uložena, a je-li jednání konkrétní osoby popsáno natolik jednoznačně a určitě,
že nebude zaměnitelné s jiným jednáním. Stane-li se tak pomocí zkratkovitých formulací, které
jsou však v kontextu dalších údajů srozumitelné, na způsobilosti bloku být podkladem pro zápis
bodů to ničeho nemění. V případě žalobce krajský soud vyhodnotil pokutové bloky jako řádně
vyplněné a způsobilé být podkladem pro záznam bodů do registru řidičů. Zároveň krajský soud,
na podkladě konstantní judikatury zdejšího soudu, zdůraznil, že udělením souhlasu s projednáním
skutků v blokovém řízení, v souladu se zásadou vigilantibus iura žalobce převzal odpovědnost
za skutečnost, že údaje uvedené na příslušných pokutových blocích souhlasí se zjištěným
skutkovým stavem, že tento skutkový stav byl zjištěn úplně a zejména že zjištěnému skutkovému
stavu odpovídá právní kvalifikace přestupkového jednání, za které byla žalobci udělena pokuta
v blokovém řízení a uvedena na pokutových blocích.
[4] K poukazu žalobce na zásadu legitimního očekávání, respektive na odlišnou praxi
správních orgánů při hodnocení náležitostí pokutových bloků krajský soud uvedl, že žalovaný
není postupem jiných správních orgánů vázán, nadto jestliže neodpovídají aktuální a konstantní
judikatuře Nejvyššího správního soudu.
[5] A konečně žalobní námitky týkající se nezpůsobilosti podkladů pro záznam bodů, pokud
jde o místo spáchání a čitelnost údajů v pokutovém bloku vyhodnotil krajský soud za toliko
obecné, v důsledku čehož se jimi nemohl blíže zabývat.
[6] Proti tomuto rozsudku brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, odkazující
na důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“). Z obsahu kasační stížnosti je nicméně zřejmé, že je namítán i kasační důvod
dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
pro nedostatek důvodů, neboť stěžovatel tvrdí, že krajský soud nikterak neodpověděl na žalobní
námitky, poukazující na odlišnou praxi správních orgánů při řešení obdobných případů. Právní
subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní písmena ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. je nicméně
záležitostí právního hodnocení věci kasačním soudem, a nejde tak o nedostatek návrhu,
který by bránil jeho věcnému projednání (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS; všechna rozhodnutí
zdejšího soudu jsou dostupná z http://www.nssoud.cz).
[7] Pokud jde o samotný obsah kasační stížnosti, je nutno předeslat, že stěžovatel převážně
jen reprodukuje žalobní, respektive odvolací argumentaci, případně toliko konstatuje pochybení
krajského soudu, aniž by však polemizoval s odůvodněním napadeného rozsudku.
[8] Stěžovatel v kasační stížnosti nejdříve opětovně namítá, že žalovaný zcela ignoroval
jím předložená rozhodnutí správních orgánů (zejména Krajského úřadu Moravskoslezského
kraje), přičemž takové pochybení mělo vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Správní orgán
totiž dle názoru stěžovatele rozhodl zcela v rozporu se zásadou legitimního očekávání, spočívající
v požadavku takového postupu správních orgánů, který zaručí, aby při rozhodování skutkově
shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly; ustálenost praxe správních
orgánů při řešení typově shodných věcí lze přitom dovodit z jím předložených rozhodnutí.
Stěžovatel sice uznává, že výjimky z této zásady jsou přípustné, nicméně změny v rozhodovací
praxi správních orgánů by dle jeho názoru měly být řádně odůvodněny; žalovaný však předložená
rozhodnutí zcela ignoroval. Dle stěžovatele se ani krajský soud k této žalobní argumentaci
nevyjádřil. V této souvislosti stěžovatel rovněž poukazuje na spojitost zásady legitimního
očekávání se zásadou řádného odůvodnění rozhodnutí (§68 odst. 3 správního řádu). Dle jeho
názoru je přitom nemyslitelné, aby soud rozhodující o žalobě zcela převzal chybný názor
žalovaného. V další části kasační stížnosti stěžovatel připomíná žalobní, respektive odvolací výtky
k jednotlivým pokutovým blokům, jakožto podkladům pro záznam do bodového hodnocení
řidiče, z hlediska jejich způsobilosti; v návaznosti na to namítá nesprávné právní posouzení věci
krajským soudem.
[9] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný zdůraznil, že námitky uplatněné v kasační
stížnosti jsou pouhým zopakováním námitek žalobních, k nimž se již vyjádřil v napadeném
rozhodnutí i ve vyjádření k žalobě, na které se proto plně odkazuje. Samotný rozsudek krajského
soudu jinak považuje za řádný, velmi podrobně a srozumitelně odůvodněný.
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] S ohledem na způsob, jakým je v dané věci formulována kasační argumentace stěžovatele,
je nutno nejprve připomenout, že řízení ve správním soudnictví je ovládáno disposiční zásadou,
což platí i o řízení o kasační stížnosti. S výjimkami uvedenými v ustanovení §109 odst. 4,
větě za středníkem s. ř. s., je tak Nejvyšší správní soud vázán důvody tvrzené nezákonnosti,
uvedenými v kasační stížnosti (§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.), a proto preciznost
ve formulaci obsahu stížnostních bodů a jejich odůvodnění v kasační stížnosti do značné
míry předurčuje obsah rozhodnutí kasačního soudu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 7. 2011, č. j. 1 As 67/2011 - 108, nebo ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 – 54).
Rozsudek krajského soudu je tak přezkoumáván v intencích žalobních námitek, se zřetelem
k důvodům obsaženým v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Je také nutno zdůraznit, že kasační
stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu
(§102 s. ř. s.) a důvody, které v ní lze s úspěchem uplatnit, se tedy musí upínat právě k tomuto
rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. 6 Ads 3/2003).
Jinými slovy, „[u]vedení konkrétních stížních námitek (…) nelze nahradit zopakováním námitek uplatněných
v odvolání nebo v žalobě, neboť odvolací a žalobní námitky směřovaly proti jiným rozhodnutím,
než je rozhodnutí přezkoumávané Nejvyšším správním soudem.“ (rozsudek tohoto soudu ze dne
26. 10. 2007, č. j. 8 Afs 106/2006-58).
[13] V posuzované věci stěžovatel v kasační stížnosti převážně jen fakticky opakuje část
své žalobní, respektive odvolací argumentace, jíž poukazoval na údajnou rozdílnost správní praxe
v náhledu na (ne)existenci vad pokutových bloků, a dopadů těchto vad do provádění záznamů
bodů v registru řidičů. Obecně vzato, stěžovatelům nic nebrání zopakovat žalobní
argumentaci v případech, kdy ji krajský soud dostatečně nevypořádal, směřuje-li taková
argumentace k existenci kasačního důvodu ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
(tedy nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí či jiné vadě řízení před krajským soudem).
Nejsou-li stěžovatelé spokojeni se skutkovým či právním posouzením věci, musí být z obsahu
kasační stížnosti zřejmé, které závěry krajského soudu pokládají stěžovatelé za nedostatečné,
respektive nesprávné, a z jakého důvodu. Neobsahuje-li kasační stížnost takovou argumentaci,
je nutno na ní nahlížet jako na nepřípustnou, neboť se míjí s kasačními důvody uvedenými
v §103 s. ř. s. (viz §104 odst. 4 s. ř. s.).
[14] V další části kasační stížnosti pak stěžovatel bez dalšího namítá pochybení krajského
soudu, spočívající v nesprávném posouzení (ne)způsobilosti užitých podkladů k provedení
záznamu bodů do bodového hodnocení řidiče. Pokud stěžovatel stížnostní námitky vznese toliko
v obecné rovině a fakticky se omezí na pouhé vyjádření nesouhlasu se závěry krajského soudu,
aniž by k nim uvedl též pádné protiargumenty, může zdejší soud na tyto kasační body reagovat
pouze srovnatelnou mírou konkrétnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
6. 4. 2017, č. j. 3 Afs 152/2016 – 24). K takto obecně formulované části kasační argumentace
lze proto v intencích uvedeného taktéž pouze obecně konstatovat, že úvahy krajského soudu jsou
v nyní posuzované věci dostatečně zřetelné a logické, přičemž nechybí detailní rozbor
a vypořádání žalobních námitek (nejen) stran způsobilosti konkrétních podkladů k provedení
záznamu bodů do registru řidičů; jedná se tedy o rozsudek přezkoumatelný, opírající
se o konkrétní ustanovení zákona i relevantní judikaturu.
[15] Za jedinou konkrétně věcně projednatelnou kasační námitku lze považovat pouze tvrzení
stěžovatele o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku i rozhodnutí žalovaného, pokud
jde o tvrzený odklon správních orgánů od ustálené správní praxe, respektive absenci řádného
odůvodnění takového postupu. Uvedenou argumentaci je však nutno odmítnout. Pokud jde
o rozhodnutí žalovaného, na str. 5 žalovaný výslovně konstatoval, že „se správní orgán vypořádal
se všemi námitkami zmocněnce (stěžovatele) proti záznamu 12 bodů v registru řidičů a výzvě k odevzdání
řidičského průkazu dle zákona č. 361/2000 Sb. S právním názorem Krajského úřadu Moravskoslezského
kraje, který byl uveden v odvolání, se však odvolací orgán (jakož i správní orgán) není oprávněn zabývat,
ale je vázán judikáty Nejvyššího správního soudu.“ Z uvedeného je tedy zcela patrné, že žalovaný
předmětnou námitku žalobce neopomenul; při posuzování dané věci vycházel z konstantní
judikatury zdejšího soudu, jíž dal přednost před správní praxí jiného správního orgánu.
V napadeném rozsudku krajský soud k takto vymezenému vytýkanému porušení zásady
legitimního očekávání v důsledku odlišného rozhodování jiného správního orgánu v téže agendě
především zdůraznil, že žalovaný není postupem jiných správních orgánů vázán, nadto jestliže
neodpovídají aktuální a konstantní judikatuře Nejvyššího správního soudu. Nelze tedy
než konstatovat, že rozhodnutí žalovaného ani napadený rozsudek tvrzenou nepřezkoumatelností
netrpí.
[16] Pouze pro úplnost lze obiter dictum uvést, že rozhodnutí jiných správních orgánů,
jichž se stěžovatel dovolával, mohla nanejvýš prokazovat, že v aplikaci rozhodných ustanovení
zákona panuje mezi jednotlivými krajskými úřady, respektive správními orgány I. stupně jistá
nejednotnost. Logicky tedy taková (zde ovšem jen hypotetická) situace nemůže představovat
ustálenou správní praxi, která byla v usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009,
č. j. 6 Ads 88/2006-132, č. 1915/2009 Sb. NSS definována jako „ustálená, jednotná a dlouhodobá
činnost (příp. i nečinnost) orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních
předpisů“. Konsekventně pak platí, že nedošlo-li k vybočení z ustálené správní praxe, nemohlo
dojít k zásahu do legitimních očekávání stěžovatele.
[17] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou,
za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1, in fine s. ř. s. jí zamítl.
[18] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení
o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud
jde o procesně úspěšného účastníka - žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno,
že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud proto v jeho
případě rozhodl tak, že se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2019
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu