ECLI:CZ:NSS:2019:4.AZS.297.2019:28
sp. zn. 4 Azs 297/2019 - 28
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: W. B., zast. Mgr. Ondřejem
Novákem, advokátem, se sídlem Farní 19, Frýdek - Místek, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 2.
2018, č. j. OAM-228/ZA-ZA11-VL13-2015, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2019, č. j. 41 Az 3/2018 - 217,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně advokátovi Mgr. Ondřeji Novákovi
se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v řízení o kasační
stížnosti ve výši 4.114 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení. Náklady právního zastoupení žalobkyně
nese stát.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 1. 2. 2018, č. j. OAM-228/ZA-ZA11-VL13-2015, neudělil
žalobkyni mezinárodní ochranu podle §12, 13, 14, 14a a 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
[2] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 6. 2019, č. j. 41 Az 3/2018 - 217, rozhodnutí
žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Konstatoval jako nespornou skutečnost,
že příslušnost ke křesťanským sektám je v Čínské lidové republice zakázána a jejich členové
mohou být pronásledováni. Tvrzení žalobkyně, že se hlásí k jedné z těchto zakázaných
křesťanských sekt, tj. k Církvi Boha všemohoucího, přitom žalovaný nevyvrátil.
Přesto však konstatoval, že žalobkyně nebyla v zemi původu nikdy vystavena pronásledování
ani jinému porušení základních lidských práv. Toliko žalobkyni odkázal na možnost vnitřního
přesídlení. Krajský soud konstatoval, že takové závěry žalovaného jsou nesrozumitelné
a odůvodnění jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné.
[3] Uvedené platí i pro posouzení možnosti udělení doplňkové ochrany žalobkyni,
jejíž podmínky žalovaný dostatečně neodůvodnil. Ohledně možné hrozby či důvodných obav
žalobkyně z pronásledování po jejím návratu do vlasti žalovaný podle krajského soudu
neshromáždil dostatek aktuálních informací a tuto okolnost ani dostatečně nezdůvodnil. Krajský
soud nepřisvědčil ani závěru žalovaného, že žalobkyně do České republiky přijela v organizované
skupině motivována pouze ekonomickými důvody, protože po uplynutí zákonem stanovené lhůty
šesti měsíců požádala o pracovní povolení a opustila pobytové středisko. Z obsahu správního
spisu totiž nevyplynuly žádné důkazy podporující tato tvrzení.
[4] Žalovaný tak podle krajského soudu pochybil, pokud neposoudil všechny skutečnosti
posuzovaného případu jako azylově relevantní a neudělil žalobkyni mezinárodní ochranu.
Následně zdůraznil, že výsledkem některých rozhodnutí žalovaného o obdobných žádostech
o mezinárodní ochranu bylo na rozdíl od posuzovaného případu udělení azylu,
ačkoliv tyto případy byly založeny na prakticky totožných okolnostech, na což správně upozornil
také veřejný ochránce práv ve Zprávě veřejného ochránce práv o šetření z vlastní iniciativy
ve věci neudělení mezinárodní ochrany sp. zn. 4861/2018/VOP/BZ (dále jen „zpráva veřejného
ochránce práv“).
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně
[5] Proti uvedenému rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost.
V ní namítl, že krajský soud v rozporu s §1 odst. 9 zákona č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci
práv, provedl dokazování pasážemi zprávy veřejného ochránce práv. Takový postup je podle
stěžovatele nepřípustným zásahem veřejného ochránce práv do činnosti soudu a krajský soud
tak na základě zprávy vyhotovené třetím subjektem srovnával jednotlivá rozhodnutí správního
orgánu, aniž zohlednil, že tato zpráva není konečná.
[6] Dále stěžovatel namítl, že nepravdivé informace uváděné žalobkyní při snaze vycestovat
ze země původu vypovídají o její nedůvěryhodnosti. Již samotný způsob příjezdu žalobkyně
do České republiky totiž svědčí o tom, že záměrně vygradovala svůj azylový příběh za účelem
získat mezinárodní ochranu. V této souvislosti stěžovatel odkázal na judikaturu krajských soudů
týkající se obdobných případů žádostí o mezinárodní ochranu. Nepravdivě uvedené informace
učiněné vůči čínským státním orgánům přitom žalobkyně neuvedla na pravou míru sama
hned při první příležitosti, jak by měla učinit. Výše zmíněné skutečnosti tak bylo třeba komplexně
posoudit za účelem posouzení věrohodnosti žalobkyně.
[7] Následně stěžovatel namítl, že pokud by opravdu byla žalobkyně pro své členství v zakázané
církvi sledována policií v místě jejího bydliště, lze mít za to, že by byla státními orgány hledána
a případně zadržena také při snaze ze země vycestovat. Tento závěr pak platí tím spíš
proto, že žalobkyně v církvi zastávala vůdčí postavení. V této souvislosti stěžovatel odkázal
na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 10. 2017 ve věci Y. L. proti Švýcarsku
(stížnost č. 53110/16) a judikaturu krajských soudů v obdobných věcech. Z běžně známých
informačních zdrojů dále podle stěžovatele vyplývá, že čínské státní orgány využívají pokročilé
moderní technologie k monitorování občanů. Pokud tedy žalobkyně vycestovala ze země
bez problémů přes vysoce zabezpečené letiště v Pekingu na platný cestovní doklad
s biometrickými údaji a turistické vízum, nasvědčuje to tomu, že o ni státní orgány zájem vůbec
neměly.
[8] Stěžovatel dále namítl, že povinnost opatřit si informace týkající se bezpečnosti návratu
neúspěšných žadatelů o azyl do země původu by byla nadbytečná, jelikož se do Číny běžně vrací
vysoké množství turistů, a rovněž by byla v rozporu s §19 odst. 2 zákona o azylu. Současně tento
požadavek popírá tzv. negativní důkazní teorii.
[9] Nejvyššímu správnímu soudu proto stěžovatel navrhl, aby napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[10] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti konstatovala, že krajský soud jako důkaz správně
využil zprávy veřejného ochránce práv, protože se nijak nedotýká rozhodování soudů,
nýbrž je zaměřena na hodnocení postupu stěžovatele, což jistě spadá do působnosti veřejného
ochránce práv.
[11] Dále se žalobkyně ztotožnila s argumentem krajského soudu, že při posuzování
věrohodnosti žadatele je potřeba odlišovat poskytnutí nepravdivých informací za účelem
překonání bariér pro vycestování ze země původu a uvedení nepravdivých informací v rámci
řízení o žádosti o mezinárodní ochranu. Na nepravdivě uvedené informace v souvislosti
s vycestováním ostatně sama žalobkyně upozornila při pohovoru se stěžovatelem.
[12] Ohledně možnosti čínských občanů vycestovat ze země žalobkyně dále namítla, že samotné
držení platného cestovního pasu nemusí být vždy důkazem neexistence pronásledování, jak uvádí
také Příručka k postupům pro určování právního postavení uprchlíků a vybraná doporučení
UNHCR z oblasti mezinárodní ochrany. V této souvislosti žalobkyně odmítla také odkaz
stěžovatele na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Y. L. proti Švýcarsku,
jelikož v tomto případě soud konstatoval nemožnost vycestovat z vlasti pouze pro náboženské
vůdce. Ačkoliv totiž v Církvi Boha všemohoucího zastávala významnější roli, vůdkyní rozhodně
nebyla.
[13] Argumentace stěžovatele ohledně možnosti vnitřního přesídlení, je podle žalobkyně
nepřípadná, protože pokud by si stěžovatel opatřil relevantní podklady odpovídající na otázku,
ve kterých provinciích Číny dochází k pronásledování příslušníků náboženských seskupení,
zahrnul by zřejmě všechny či téměř všechny oblasti země.
[14] Žalobkyně uzavřela, že stěžovatel ve všech svých rozhodnutích vydaných v obdobných
případech poukazoval na několik společných znaků jednotlivých žádostí o mezinárodní ochranu.
Nelze však přijmout závěr, že pokud jiný žadatel v obdobném případě na mezinárodní ochranu
nárok nemá, nemůže ho tak mít ani žalobkyně.
[15] Nejvyššímu správnímu soudu proto žalobkyně navrhla, aby kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení kasační stížnosti
[16] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele,“ který je podmínkou
přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Podle usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006
Sb. NSS, kasační stížnost přesahuje vlastní zájmy stěžovatele v následujících typových případech:
• kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu;
• kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně;
• kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit
výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně;
• kasační stížnost je dále přijatelná, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského
soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatele. O zásadní pochybení se v konkrétním případě může jednat tehdy, pokud
krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu;
popřípadě krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného
či procesního práva.
[17] Nejvyšší správní soud neshledal, že by se Krajský soud v Brně dopustil zásadního pochybení
nebo že by se při rozhodování věci jakkoliv odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího správního
soudu, a založil tak důvod přijatelnosti kasační stížnosti.
[18] K námitce stěžovatele, že zpráva veřejného ochránce práv je nepřípustným zásahem
do činnosti soudu, Nejvyšší správní soud odkazuje na svůj dřívější rozsudek ze dne 29. 8. 2019,
č. j. 9 Azs 39/2019 - 77, kde se uvádí, že „veřejný ochránce práv nemůže ve vztahu k rozhodovací činnosti
soudů uplatňovat svou působnost. To však nic nemění na tom, že NSS může zprávy a stanoviska veřejného
ochránce práv zohlednit, což činí zcela běžně.“ Na základě těchto závěrů proto Nejvyšší správní soud
uzavírá, že krajský soud byl při svém rozhodování oprávněn z předmětné zprávy vycházet,
aniž jí byl jakkoliv vázán.
[19] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že pokud žalobkyně v žádosti
o vízum uváděla nepravdivé informace, svědčí to o její nevěrohodnosti. Je totiž pochopitelné,
že žalobkyně v žádosti o vízum neuvedla takové údaje, které by vedly k jejímu zamítnutí,
a tedy i k nevycestování ze země původu. Žalobkyni však není možné označit za nevěrohodnou
pouze na základě uvádění nepravdivých skutečností v souvislosti se snahou
vycestovat ze země původu. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2019,
č. j. 9 Azs 39/2019 - 77). V posuzovaném případě žalobkyně uváděla nepravdivé informace
za účelem získání turistického víza a vycestování z vlasti, přičemž je pravděpodobné,
že pokud by tak neučinila, vízum by nezískala. Tuto skutečnost ostatně žalobkyně sdělila
při pohovoru k žádosti o mezinárodní ochranu. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že ve vztahu
k posouzení věrohodnosti tvrzení, která žalobkyně uvedla k žádosti o mezinárodní ochranu,
nejsou relevantní nepravdivé informace učiněné za účelem podání žádosti o vízum.
[20] S námitkou stěžovatele, že pokud by byla žalobkyně skutečně pronásledována, nepodařilo
by se jí přes letiště v Pekingu vycestovat, se Nejvyšší správní soud taktéž neztotožnil. Tvrzení
stěžovatele, že žalobkyně by byla při pokusu vycestovat ze země zachycena monitorovacími
zařízeními a následně zadržena, není podloženo žádnými relevantními podklady. Současně
v rozsudku ze dne 8. 4. 2010, č. j. 1 Azs 7/2010 - 114, Nejvyšší správní soud konstatoval,
že „založit závěr o nevěrohodnosti celé výpovědi (…) čistě na pochybnostech o okolnostech vycestování ze země
nelze. K tomu by bylo nutno identifikovat zásadnější nesrovnalosti ve stěžovatelově výpovědi, případně rozpory
mezi jeho výpovědí a dostupnými informacemi o zemi původu atd.“.
[21] Tento závěr platí i ve vztahu k námitce organizovanosti příjezdu skupiny čínských žadatelů
o mezinárodní ochranu. V této souvislosti Nejvyšší správní soud odkazuje na rozsudek
ze dne 29. 8. 2019, č. j. 9 Azs 39/2019 - 77, kde se uvádí, že pokud má stěžovatel odůvodněné
pochyby týkající se podezřelého způsobu příjezdu žalobkyně do České republiky,
musí tyto pochyby řádně odůvodnit, nikoliv vyjádřit pouhé ničím nepodložené domněnky.
Uvedené platí také pro otázku, jestli byla při příjezdu do České republiky žalobkyně motivována
pouze ekonomickými důvody. Nelze přitom bez dalšího usuzovat, že pokud žalobkyně
po uplynutí zákonem stanovené lhůty požádala o pracovní povolení a opustila pobytové
středisko, nesplňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany.
[22] Ohledně skutečnosti, že žalobkyně získala cestovní doklad, Nejvyšší správní soud odkazuje
na své závěry, které lze plně využít i v posuzovaném případě a které byly formulovány v rozsudku
ze dne 4. 1. 2018, č. j. 10 Azs 254/2017 - 40, a to že „státní orgán, který je příslušný k vydávání
cestovních dokladů, však nemusí vždy za všech okolností disponovat i informacemi o akcích všech státních složek
(ať už vládních či prezidentských) plánovaných proti určitým subjektům či seznamem tzv. ‚nepohodlných‘ osob.
Jinými slovy, nelze bez dalšího tvrdit, že vydání cestovního dokladu orgánem k tomu příslušným automaticky
vylučuje nebezpečí pronásledování ze strany státních orgánů. Tuto skutečnost je třeba zohlednit při posouzení
přiměřené pravděpodobnosti pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu.“.
[23] K námitce stěžovatele, že není jeho povinností zjišťovat a následně odůvodnit skutečnost,
jestli žalobkyni hrozí po návratu do země původu nebezpečí, Nejvyšší správní soud upozorňuje,
že součástí rozhodování o mezinárodní ochraně je i otázka, zdali žalobkyně nemá odůvodněné
obavy z pronásledování pro případ jejího návratu do vlasti. Kromě posuzování otázky
pronásledování žalobkyně z retrospektivní povahy, neboli před příjezdem do České republiky,
proto musí stěžovatel posoudit hrozbu pronásledování i oprávněnost obav žalobkyně
z pronásledování po návratu do vlasti. V rozsudku ze dne 24. 8. 2017, č. j. 1 Azs 227/2017 - 33,
Nejvyšší správní soud připomněl, že „řízení o mezinárodní ochraně je specifické prospektivním
rozhodováním, což znamená, že se posuzuje riziko hrozící žadateli v budoucnu“. Dále v rozsudku
ze dne 25. 4. 2019, č. j. 5 Azs 207/2017 - 36, konstatoval, že „v rámci přezkumu důvodů pro udělení
mezinárodní ochrany je tedy zkoumána možnost budoucího pronásledování, přičemž je využíván standard
přiměřené pravděpodobnosti“. Uvedené závěry lze přitom plně využít i v nyní posuzovaném případě.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že stěžovatel byl v rámci rozhodování o žádosti
o mezinárodní ochranu povinen posoudit také skutečnost, zdali žalobkyni nehrozí nebezpečí
pronásledování po návratu do země původu, a řádně učiněné úvahy odůvodnit.
[24] Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud doplňuje, že ačkoliv je nutno každou
žádost o mezinárodní ochranu posuzovat zcela individuálně, není možné takovým postupem
zasáhnout do zásady legitimního očekávání zakotvené v §2 odst. 4 s. ř., která ukládá správnímu
orgánu povinnost rozhodovat v souladu s již vydanými rozhodnutími, která se týkala skutkově
shodných či obdobných případů. Pokud tak v okamžiku rozhodování správního orgánu existují
jiná jeho rozhodnutí pojednávající o skutkově stejných či obdobných případech, je nutno chránit
víru účastníků, že správní orgán bude také v jejich případě rozhodovat stejným způsobem.
Na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2010, č. j. 1 Afs 50/2009 - 233,
který uvádí, že „v případě opodstatněné změny v rozhodovací činnosti správních orgánů je nutno dodržet
požadavky kladené na tuto změnu, tj. i zde musí být změna správní praxe řádně odůvodněna,“ lze uzavřít,
že pokud se chtěl stěžovatel v posuzovaném případě odchýlit od právního názoru vyjádřeného
v jeho ostatních rozhodnutích týkajících se obdobných případů, byl povinen takovou změnu
právního názoru řádně odůvodnit. Uvedené platí tím spíš, pokud určité okolnosti případů,
ve kterých stěžovatel mezinárodní ochranu udělil, takovému rozhodnutí nijak nebránily,
ačkoli v nyní posuzovaném případě byly hlavními důvody pro rozhodnutí o neudělení
mezinárodní ochrany žalobkyni.
IV. Závěr a náklady řízení
[25] S ohledem na uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že jeho ustálená
a vnitřně jednotná judikatura poskytuje dostatečnou odpověď na námitky obsažené v kasační
stížnosti a krajský soud se v napadeném rozsudku od této judikatury neodchyluje. Nejvyšší
správní soud neshledal v posuzované věci zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo
mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele, ani žádný jiný důvod pro přijetí kasační
stížnosti k věcnému projednání. Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že kasační stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, shledal ji proto ve smyslu
§104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
[26] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud za použití
ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
[27] Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2019, č. j. 41 Az 3/2018 - 138,
byl žalobkyni ustanoven zástupce Mgr. Ondřej Novák, advokát. Zástupci, který byl žalobkyni
ustanoven soudem, náleží mimosmluvní odměna a hotové výdaje, které v tomto případě platí stát
(§35 odst. 10 s. ř. s.). Ustanovený zástupce žalobkyně podle §12 odst. 1 vyhlášky Ministerstva
spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) uplatnil odměnu ve výši dvojnásobku odměny
za každý úkon právní služby, tj. částku 6.200 Kč, a to vzhledem ke složitosti a náročnosti věci,
zejména pak pro užití cizího jazyka. Nejvyšší správní soud konstatuje, že posuzovaný případ
byl standardní složitosti, odměnu ustanovenému zástupci žalobkyně ve dvojnásobné výši
proto nepřiznal. Rovněž tak nelze advokátovi přiznat odměnu za první poradu s klientkou
podle §11 písm. b) advokátního tarifu, neboť žalobkyni zastupoval již v žalobním řízení
a byl tak s danou věcí obeznámen. Odměna za zastupování advokátem v řízení o kasační stížnosti
tak byla určena podle §11 odst. 1 písm. d) ve spojení s §7 a §9 odst. 4 písm. d) advokátního
tarifu, a to za jeden úkon právní služby poskytnutý žalobkyni v řízení o kasační stížnosti
(vyjádření ke kasační stížnosti) ve výši 3.100 Kč. Náhrada hotových výdajů (režijní paušál) činí
podle §13 odst. 4 advokátního tarifu za tento úkon 300 Kč. S ohledem na skutečnost, že advokát
je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), zvyšuje se částka přiznané odměny
podle ustanovení §35 odst. 10 s. ř. s. o DPH ve výši 21 %, tj. o částku 714 Kč. Ustanovenému
zástupci žalobkyně tedy náleží odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v řízení
o kasační stížnosti v celkové výši 4.114 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2019
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu