ECLI:CZ:NSS:2019:4.AZS.333.2019:34
sp. zn. 4 Azs 333/2019 - 34
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: X. X., zast. Mgr. Ondřejem
Novákem, advokátem, se sídlem Farní 19, Frýdek - Místek, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 2.
2018, č. j. OAM-255/ZA-ZA11-ZA16-2016, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 7. 2019, č. j. 62 Az 11/2018 - 95,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně advokátovi Mgr. Ondřeji Novákovi
se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v řízení o kasační
stížnosti ve výši 4.114 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení. Náklady právního zastoupení žalobkyně nese
stát.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 2. 2018, č. j. OAM-255/ZA-ZA11-ZA16-2016, neudělil
žalobkyni mezinárodní ochranu podle §12, 13, 14, 14a a 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
[2] Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 7. 2019, č. j. 62 Az 11/2018 - 95, rozhodnutí
žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Konstatoval, že podle rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, je žalovaný povinen vycházet
z takových tvrzení žadatele o mezinárodní ochranu, které nelze doložit ani vyvrátit listinnými
důkazy, a zároveň žadatel splní podmínky stanovené v čl. 4 odst. 5 Směrnice Rady 2004/83/ES
o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci cizích zemí nebo osoby bez státní
příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka, nebo osoby, které z jiných důvodů potřebují
mezinárodní ochranu. V posuzovaném případě přitom podle krajského soudu ze správního spisu
i provedeného dokazování vyplývá, že žalobkyně žádost o mezinárodní ochranu dostatečně
odůvodnila a současně jsou její tvrzení hodnověrná a souladná s dostupnými informacemi o zemi
původu.
[3] Krajský soud dále konstatoval, že tvrzení žalobkyně, že se hlásí k jedné ze zakázaných
křesťanských sekt, tj. k Církvi Boha všemohoucího, žalovaný nijak nevyvrátil. Na základě
dostupných informací o zemi původu pak žalovaný konstatoval, že v Číně dochází k omezování
svobody vyznání a příslušníci některých neregistrovaných náboženských uskupení mohou
být terčem negativního jednání ze strany státních orgánů. Přesto však žalovaný konstatoval,
že žalobkyně nebyla v zemi původu nikdy vystavena pronásledování ani jinému porušení
základních lidských práv. Toliko žalobkyni odkázal na možnost vnitřního přesídlení,
ačkoliv měl posoudit, zdali v posuzovaném případě neexistuje zvýšená pravděpodobnost
pronásledování žalobkyně. Krajský soud konstatoval, že takové závěry žalovaného
jsou nesrozumitelné a odůvodnění jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné.
[4] Za nepřezkoumatelný označil krajský soud i závěr žalovaného, že žalobkyně v posuzovaném
případě měla využít možnosti vnitřního přesídlení. Nijak totiž žalovaný nezohlednil,
jestli je tato možnost pro žalobkyni reálná, přiměřená, rozumná a smysluplná, jak vyžaduje
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 1. 2008, č. j. 4 Azs 99/2007 - 93.
[5] Také možnost udělení doplňkové ochrany žalovaný dostatečně neodůvodnil a podle krajského
soudu je tak žalobou napadené rozhodnutí i v tomto směru nepřezkoumatelné. Ohledně možné
hrozby či důvodných obav žalobkyně z pronásledování a vážné újmy po jejím návratu do vlasti
totiž žalovaný neshromáždil dostatek aktuálních informací a tuto okolnost ani dostatečně
nezdůvodnil.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně
[6] Proti uvedenému rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost.
V ní namítl, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008,
č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, je žalovaný povinen zkoumat zvýšenou pravděpodobnost
pronásledování žadatele o mezinárodní ochranu jen tehdy, pokud je tento žadatel vyčleněn
z potenciálně relevantní skupiny, tj. zastává-li v této skupině významné postavení
či je tzv. exponovanou osobou. V posuzovaném případě však z provedeného dokazování
vyplývá, že ačkoliv byla žalobkyně v roce 2012 policií zatčena, po jejím propuštění už žádné
potíže s orgány domovského státu neměla, přičemž ze země bez problémů vycestovala
přes letiště v Pekingu. Žalobkyně je řadovou členkou církve. Nelze proto podle stěžovatele
přijmout závěr, že by byl v posuzovaném případě povinen hodnotit zvýšenou pravděpodobnost
jejího pronásledování.
[7] Následně stěžovatel namítl, že podle zprávy Ministerstva vnitra Velké Británie s názvem
„Čína: Křesťané“ neexistuje konzistentní vzorec pronásledování ani působení vážné újmy u členů
neregistrovaných církví. Současně konstatoval, že žalobkyně dlouhou dobu nerušeně svou víru
praktikovala, aniž by proti ní čínské orgány jakkoliv zasáhly. Není proto žádný rozumný důvod
se domnívat, že by se v budoucnu po návratu do vlasti měla tato skutečnost změnit. Pokud
se však i přesto žalobkyně v místě jejího bydliště cítila ohrožena, měla využít možnosti vnitřního
přesídlení, přičemž správní orgán nebyl povinen určit konkrétní lokalitu, kde by se měla usídlit.
[8] Následně stěžovatel namítl, že žalobkyně nebyla v zemi původu nijak pronásledována,
o čemž svědčí také skutečnost, že z Číny bez problémů odcestovala na platný cestovní doklad
a vízum. Současně konstatoval, že nepravdivé informace uváděné žalobkyní při snaze vycestovat
ze země původu vypovídají o její nedůvěryhodnosti. Dále samotný skupinový a organizovaný
způsob příjezdu žalobkyně do České republiky svědčí o tom, že záměrně vygradovala
svůj azylový příběh za účelem získat mezinárodní ochranu. V této souvislosti stěžovatel odkázal
na judikaturu krajských soudů týkající se obdobných případů žádostí o mezinárodní ochranu.
Žalobkyni pak nehrozí ani nebezpečí vážné újmy podle §14a zákona o azylu.
[9] Stěžovatel dále namítl, že povinnost opatřit si informace týkající se bezpečnosti návratu
neúspěšných žadatelů o azyl do země původu by byla nadbytečná, jelikož se do Číny běžně vrací
vysoké množství turistů, a rovněž by byla v rozporu s §19 odst. 2 zákona o azylu. Současně tento
požadavek popírá tzv. negativní důkazní teorii, jelikož v rozhodnutí stěžovatel poukázal
na neexistenci důkazů prokazujících špatné zacházení s neúspěšnými žadateli o azyl ze strany
státních orgánů.
[10] Nejvyššímu správnímu soudu proto stěžovatel navrhl, aby napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[11] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti konstatovala, že závěry krajského soudu
korespondují se skutečnostmi uvedenými ve Zprávě veřejného ochránce práv o šetření z vlastní
iniciativy ve věci neudělení mezinárodní ochrany sp. zn. 4861/2018/VOP/BZ. Dále zdůraznila,
že stěžovatel ve všech svých rozhodnutích vydaných v obdobných případech poukazoval na řadu
společných znaků jednotlivých žádostí o mezinárodní ochranu, přičemž na základě argumentace
použité v posuzovaném případě mezinárodní ochranu neudělil, na rozdíl od několika rozhodnutí,
v nichž rozhodl opačně.
[12] Následně žalobkyně poukázala na skutečnost, že některá rozhodnutí, na která stěžovatel
v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí odkazoval, byla Nejvyšším správním soudem
již zrušena, jelikož nebyla vydána v souladu s jeho ustálenou judikaturou.
[13] Podle žalobkyně je dále pro posouzení hrozby pronásledování v budoucnu v případě jejího
návratu do vlasti stěžejní koncept přiměřené pravděpodobnosti, jak jej vymezil Nejvyšší správní
soud v rozsudku ze dne 26. 7. 2018, č. j. 7 Azs 162/2018 - 47. Následně žalobkyně uvedla,
že stěžovatel v rozporu se závěry formulovanými v rozsudku Nejvyšší správního soudu
ze dne 4. 1. 2018, č. j. 10 Azs 254/2017 - 40, označil její tvrzení uváděná k žádosti o mezinárodní
ochranu za nedůvěryhodná.
[14] Argumentace stěžovatele ohledně možnosti vnitřního přesídlení je podle žalobkyně
nepřípadná, protože pokud by si stěžovatel opatřil relevantní podklady odpovídající na otázku,
ve kterých provinciích Číny dochází k pronásledování příslušníků náboženských seskupení,
zahrnul by zřejmě všechny či téměř všechny oblasti země. Žalobkyně ohledně této skutečnosti
předložila stěžovateli několik důkazů svědčících o celostátní perzekuci členů Církve Boha
všemohoucího, stěžovatel však závěry zde uvedené ve svém rozhodnutí nijak nezohlednil.
Ačkoliv není povinností stěžovatele označit konkrétní oblast, kam by měla žalobkyně odejít,
je podle žalobkyně jeho povinností odůvodnit, zdali je tato možnost pro žalobkyni vůbec reálná.
[15] Žalobkyně následně zdůraznila, že zpráva Ministerstva vnitra Velké Británie, ze které
stěžovatel v odůvodnění rozhodnutí vychází, není v posuzovaném případě využitelná,
protože precedent, na který tato zpráva odkazuje, byl již rozhodnutím vyšší instance zrušen.
Na základě této skutečnosti je tak nevýznamné, jestli je i nadále uvedena v některých příručkách
k rozhodování o žádostech o mezinárodní ochranu. Stěžovatel si přitom neopatřil další relevantní
podklady dokládající aktuální situaci v Číně. Ačkoliv tedy stěžovatel připustil problematický
standard dodržování lidských práv v Číně, následně konstatoval, že k pronásledování příslušníků
náboženských seskupení nedochází, což je v přímém rozporu s provedeným dokazováním.
[16] Nejvyššímu správnímu soudu proto žalobkyně navrhla, aby kasační stížnost odmítl
pro nepřijatelnost nebo ji zamítl.
III. Posouzení kasační stížnosti
[17] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele,“ který
je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem.
Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, kasační stížnost přesahuje vlastní zájmy stěžovatele
v následujících typových případech:
• kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu;
• kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně;
• kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit
výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně;
• kasační stížnost je dále přijatelná, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského
soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatele. O zásadní pochybení se v konkrétním případě může jednat
tehdy, pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní
judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet
i v budoucnu; popřípadě krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva.
[18] Nejvyšší správní soud neshledal, že by se Krajský soud v Ostravě dopustil zásadního
pochybení nebo že by se při rozhodování věci jakkoliv odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího
správního soudu, a založil tak důvod přijatelnosti kasační stížnosti.
[19] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že ačkoliv je stěžovatel povinen zkoumat zvýšenou
pravděpodobnost pronásledování žadatele o mezinárodní ochranu pouze tehdy, pokud zastává
v potenciálně azylové skupině významné postavení, nezbavuje ho to povinnosti posoudit, zdali
v posuzovaném případě hrozí pronásledování žalobkyně aspoň s přiměřenou pravděpodobností.
Podle rozsudku Nejvyšší správního soudu ze dne 26. 7. 2018, č. j. 7 Azs 162/2018 - 47,
standard přiměřené pravděpodobnosti znamená, že tato možnost musí být reálná,
nikoliv pouze hypotetická. Dále podle rozsudku ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 - 82,
o standardu přiměřené pravděpodobnosti platí, že „k nežádoucímu důsledku v případech obdobných
případu žadatele dochází natolik často, že s ním ten, komu takový následek hrozí, musí počítat jako se vcelku
běžným jevem, a nikoli jako s jevem toliko výjimečným.“
[20] Stěžovatel dále namítl, že v zemi původu žalobkyně nedochází k pronásledování všech
příslušníků křesťanských náboženských menšin, avšak pouze osob, o které jeví státní orgány
zájem, či které určitým způsobem vyčnívají. Sama žalobkyně pak dlouhou dobu vykonávala svou
víru nerušeně bez zásahů státních orgánů, nelze proto přijmout závěr, že by byla z relevantních
důvodů v Číně pronásledována, případně že by mohla být vystavena hrozbě pronásledování
po návratu do vlasti. Stěžovatel pro účely posouzení žádosti žalobkyně o mezinárodní ochranu
vycházel z podkladů týkajících se aktuální bezpečnostní situace v Číně, přičemž zjistil, že v Číně
dochází k omezování svobody náboženského vyznání a pronásledování příslušníků Církve Boha
všemohoucího i dalších náboženských menšin. Následně konstatoval, že ačkoliv v zemi obecně
panuje problematická situace křesťanských náboženských menšin a jejich věřících,
v posuzovaném případě je nutné shledat individuální pronásledování žalobkyně. Stěžovatel
posoudil jednání, kterému byla žalobkyně vystavena, jako jednání, které nedosahuje intenzity
pronásledování podle zákona o azylu. Současně uzavřel, že toto tvrzení podporuje
také skutečnost, že žalobkyně dlouhou dobu vykonávala svou víru bez jakéhokoliv zásahu orgánu
státu a ačkoliv byla jednou státními orgány zatčena, později již žádnému negativnímu jednání
vystavena nebyla.
[21] Nejvyšší správní soud k tomu konstatuje, že stěžovatel nijak nevyřešil rozhodující otázku,
tedy jaké konkrétní nebezpečí hrozí žalobkyni jako člence Církve Boha všemohoucího z důvodu
příslušnosti k ní či z důvodu účasti na jejích náboženských obřadech, pokud by ji čínské státní
orgány odhalily. Skutečnost, že žalobkyně v posuzovaném případě již nebyla po prvním zatčení
v roce 2012 opakovaně policií zadržena, totiž může kromě závěru o nepronásledování
žalobkyně svědčit také o tom, že se po celou dobu úspěšně zatčení vyhýbala, skrývala
se a svou víru vykonávala tajně. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že podle rozsudku
ze dne 29. 8. 2019, č. j. 9 Azs 39/2019 - 77, je minulé pronásledování indicií pro odůvodněné
obavy z pronásledování do budoucna, avšak nikoli nutnou podmínkou. Na základě výše
uvedeného proto Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem uzavírá, že v této části
je rozhodnutí stěžovatele nepřezkoumatelné.
[22] Současně za situace, kdy stěžovatel usoudí, že žalobkyně nebyla ve vlasti vystavena
pronásledování, je jeho povinností posoudit, zdali nemá odůvodněné obavy z pronásledování
pro případ jejího návratu do vlasti. Kromě posuzování otázky pronásledování žalobkyně
z retrospektivní povahy, neboli před příjezdem do České republiky, proto musí stěžovatel
posoudit hrozbu pronásledování i oprávněnost obav žalobkyně z pronásledování po návratu
do vlasti. V rozsudku ze dne 24. 8. 2017, č. j. 1 Azs 227/2017 - 33, Nejvyšší správní soud
připomněl, že „řízení o mezinárodní ochraně je specifické prospektivním rozhodováním, což znamená,
že se posuzuje riziko hrozící žadateli v budoucnu“. Dále v rozsudku ze dne 25. 4. 2019,
č. j. 5 Azs 207/2017 - 36, konstatoval, že „v rámci přezkumu důvodů pro udělení mezinárodní ochrany
je tedy zkoumána možnost budoucího pronásledování, přičemž je využíván standard přiměřené pravděpodobnosti“.
Uvedené závěry lze přitom plně využít i v nyní posuzovaném případě. Nejvyšší správní soud
proto uzavírá, že stěžovatel byl v rámci rozhodování o žádosti o mezinárodní ochranu povinen
na základě shromážděných relevantních podkladů posoudit také skutečnost, zdali žalobkyni
nehrozí nebezpečí pronásledování po návratu do země původu, a řádně učiněné úvahy
odůvodnit.
[23] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že pokud se žalobkyně v místě
bydliště cítila ohrožena, měla využít možnosti vnitřního přesídlení. Podle rozsudku
ze dne 24. 1. 2008, č. j. 4 Azs 99/2007 - 93, je při posuzování možnosti vnitřní ochrany nezbytné
zhodnotit především reálnost (faktickou i právní), přiměřenost, rozumnost a smysluplnost tohoto
řešení. Z rozsudku ze dne 28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009 - 74, jehož závěry lze plně aplikovat
i v posuzovaném případě, dále vyplývá, že při posuzování možnosti vnitřní ochrany je nutné
posoudit čtyři kritéria: „(1) zda je jiná část země pro žadatele dostupná; (2) zda přesun do jiné části země
je účinným řešením proti pronásledování či vážné újmě v původní oblasti; (3) zda žadateli nehrozí navrácení
do původní oblasti a (4) zda ochrana v jiné části země splňuje minimální standard ochrany lidských práv.
Tyto čtyři podmínky musí být splněny kumulativně a při jejich posouzení je třeba brát v potaz celkové poměry
panující v zemi původu a osobní poměry žadatele.“ Z odůvodnění rozhodnutí stěžovatele však nevyplývá
žádné hodnocení výše vymezených kritérií. Nejvyšší správní soud proto ve shodě s krajským
soudem uzavírá, že je v této části nepřezkoumatelné.
[24] S námitkou stěžovatele, že pokud by byla žalobkyně skutečně pronásledována, nepodařilo
by se jí přes letiště v Pekingu vycestovat, se Nejvyšší správní soud taktéž neztotožnil.
Tvrzení že žalobkyně by byla při pokusu vycestovat ze země zachycena monitorovacími
zařízeními a následně zadržena, totiž není podloženo žádnými relevantními podklady. Současně
v rozsudku ze dne 8. 4. 2010, č. j. 1 Azs 7/2010 - 114, Nejvyšší správní soud konstatoval,
že „založit závěr o nevěrohodnosti celé výpovědi (…) čistě na pochybnostech o okolnostech vycestování ze země
nelze. K tomu by bylo nutno identifikovat zásadnější nesrovnalosti ve stěžovatelově výpovědi, případně rozpory
mezi jeho výpovědí a dostupnými informacemi o zemi původu atd.“.
[25] Tento závěr platí i ve vztahu k námitce organizovanosti příjezdu skupiny čínských žadatelů
o mezinárodní ochranu. V této souvislosti Nejvyšší správní soud odkazuje na rozsudek
ze dne 29. 8. 2019, č. j. 9 Azs 39/2019 - 77, kde se uvádí, že pokud má stěžovatel odůvodněné
pochyby týkající se podezřelého způsobu příjezdu žalobkyně do České republiky,
musí tyto pochyby řádně odůvodnit, nikoliv vyjádřit pouhé ničím nepodložené domněnky.
[26] Ohledně skutečnosti, že žalobkyně získala cestovní doklad, Nejvyšší správní soud odkazuje
na své závěry, které lze plně využít i v posuzovaném případě a které byly formulovány v rozsudku
ze dne 4. 1. 2018, č. j. 10 Azs 254/2017 - 40, a to že „státní orgán, který je příslušný k vydávání
cestovních dokladů, však nemusí vždy za všech okolností disponovat i informacemi o akcích všech státních složek
(ať už vládních či prezidentských) plánovaných proti určitým subjektům či seznamem tzv. ‚nepohodlných‘ osob.
Jinými slovy, nelze bez dalšího tvrdit, že vydání cestovního dokladu orgánem k tomu příslušným automaticky
vylučuje nebezpečí pronásledování ze strany státních orgánů. Tuto skutečnost je třeba zohlednit při posouzení
přiměřené pravděpodobnosti pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu.“.
[27] Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud doplňuje, že ačkoliv je nutno každou
žádost o mezinárodní ochranu posuzovat zcela individuálně, není možné takovým postupem
zasáhnout do zásady legitimního očekávání zakotvené v §2 odst. 4 s. ř., která ukládá správnímu
orgánu povinnost rozhodovat v souladu s již vydanými rozhodnutími, která se týkala skutkově
shodných či obdobných případů. Pokud tak v okamžiku rozhodování správního orgánu existují
jiná jeho rozhodnutí pojednávající o skutkově stejných či obdobných případech, je nutno chránit
víru účastníků, že správní orgán bude také v jejich případě rozhodovat stejným způsobem.
Na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2010, č. j. 1 Afs 50/2009 - 233,
který uvádí, že „v případě opodstatněné změny v rozhodovací činnosti správních orgánů je nutno dodržet
požadavky kladené na tuto změnu, tj. i zde musí být změna správní praxe řádně odůvodněna,“ lze uzavřít,
že pokud se chtěl stěžovatel v posuzovaném případě odchýlit od právního názoru vyjádřeného
v jeho ostatních rozhodnutích týkajících se obdobných případů, byl povinen takovou změnu
právního názoru řádně odůvodnit. Uvedené platí tím spíš, pokud určité okolnosti případů,
ve kterých stěžovatel mezinárodní ochranu udělil, takovému rozhodnutí nijak nebránily,
ačkoli v nyní posuzovaném případě byly hlavními důvody pro rozhodnutí o neudělení
mezinárodní ochrany žalobkyni.
IV. Závěr a náklady řízení
[28] S ohledem na uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že jeho ustálená
a vnitřně jednotná judikatura poskytuje dostatečnou odpověď na námitky obsažené v kasační
stížnosti a krajský soud se v napadeném rozsudku od této judikatury neodchyluje. Nejvyšší
správní soud neshledal v posuzované věci zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo
mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele, ani žádný jiný důvod pro přijetí kasační
stížnosti k věcnému projednání. Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že kasační stížnost
svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, shledal ji proto ve smyslu
§104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
[29] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud za použití
ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
[30] Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 1. 2019, č. j. 62 Az 11/2018 - 79,
byl žalobkyni ustanoven zástupce Mgr. Ondřej Novák, advokát. Zástupci, který byl žalobkyni
ustanoven soudem, náleží mimosmluvní odměna a hotové výdaje, které v tomto případě platí stát
(§35 odst. 10 s. ř. s.). Ustanovený zástupce žalobkyně podle §12 odst. 1 vyhlášky Ministerstva
spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) uplatnil odměnu ve výši dvojnásobku odměny
za každý úkon právní služby, tj. částku 6.200 Kč, a to vzhledem ke složitosti a náročnosti věci,
zejména pak pro užití cizího jazyka. Nejvyšší správní soud konstatuje, že posuzovaný případ
byl standardní složitosti, odměnu ustanovenému zástupci žalobkyně ve dvojnásobné výši
proto nepřiznal. Rovněž tak nelze advokátovi přiznat odměnu za první poradu s klientkou
podle §11 písm. b) advokátního tarifu, neboť žalobkyni zastupoval již v žalobním řízení
a byl tak s danou věcí obeznámen. Odměna za zastupování advokátem v řízení o kasační stížnosti
tak byla určena podle §11 odst. 1 písm. d) ve spojení s §7 a §9 odst. 4 písm. d) advokátního
tarifu, a to za jeden úkon právní služby poskytnutý žalobkyni v řízení o kasační stížnosti
(vyjádření ke kasační stížnosti) ve výši 3.100 Kč. Náhrada hotových výdajů (režijní paušál)
činí podle §13 odst. 4 advokátního tarifu za tento úkon 300 Kč. S ohledem na skutečnost,
že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), zvyšuje se částka přiznané
odměny podle ustanovení §35 odst. 10 s. ř. s. o DPH ve výši 21 %, tj. o částku 714 Kč.
Ustanovenému zástupci žalobkyně tedy náleží odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů
v řízení o kasační stížnosti v celkové výši 4.114 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2019
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu