ECLI:CZ:NSS:2019:5.AS.132.2019:20
sp. zn. 5 As 132/2019 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudkyň
JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci žalobkyně: B. G., , zastoupená
Mgr. Liborem Hubáčkem, MBA, advokátem se sídlem Malé náměstí 73, Benešov, proti
žalovanému: Zeměměřický a katastrální inspektorát v Praze, se sídlem Pod Sídlištěm 9,
Praha 8, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne
14. 5. 2019, č. j. 54 A 101/2018 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Kasační stížností se žalobkyně domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne
14. 5. 2019, č. j. 54 A 101/2018 - 43, jímž byla částečně odmítnuta její žaloba, a to v části
směřující proti rozhodnutí Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Praze (dále také jen
„žalovaný“, „odvolací orgán“ nebo „ZKI“) ze dne 6. 10. 2015, č. j. ZKI-PR-O-90/806/2015-23
(dále také „rozhodnutí ZKI A“), ze dne 13. 11. 2015, č. j. ZKI-PR-O-119/955/2015-22 (dále
také „rozhodnutí ZKI B“), ze dne 8. 8. 2016, č. j. ZKI-PR-O-61/536/2016-8 (dále také
„rozhodnutí ZKI C“) a ze dne 10. 11. 2017, č. j. ZKI-PR-O-113/799/2017-4 (dále také
„rozhodnutí ZKI E“).
[2] V žalobě označila žalobkyně jako žalovaného Katastrální úřad pro Středočeský kraj a pod
žalobní body zahrnula „zrušení tří rozhodnutí KÚ vydaných pod č. j. OR, viz Čl. I žaloby“, „zrušení
duplicitního vlastnictví pozemku“, „zrušení umístění podrobného bodu 93-44 na roh budovy č. p. 11 v obci
Švihov“ a „zrušení snížení výměry parcely st. parc. č. 3/1 v k. ú. Švihov“. Žalobkyně v petitu žaloby
navrhla zrušení rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště
Rakovník (dále též „katastrální úřad“ nebo „správní orgán prvního stupně“), ze dne 2. 7. 2015,
č. j. OR-55/2015-212-20 (dále také „rozhodnutí A“), ze dne 19. 8. 2015, č. j. OR-56/2015-212-21
(dále také „rozhodnutí B“) a ze dne 5. 5. 2016, č. j. OR-124/2015-212-31 (dále také „rozhodnutí
C“), dále navrhla, aby soud uložil provést nové mapování v souladu s §93 odst. 3 vyhlášky
č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška), a aby uložil vycházet pro stanovení
lokalizace bodů ze Státní mapy 1 : 5000 a při zjišťování hranic pozemků ze skutečného stavu
v terénu.
[3] V části žaloby označené jako „I. Žalobní legitimace“ žalobkyně uvedla, že je vlastníkem
(samostatně či v rámci společného jmění manželů) pozemků st. parc. č. 3/1, st. parc. č. 2 a st.
parc. č. 419/6. Katastrální úřad však tyto pozemky, jež tvoří „ucelený areál vlastnického práva“, při
obnově katastrálního operátu dle žalobkyně účelově rozdělil do několika řízení „z důvodu splnění
odchylek ve výměrách, délkách a souřadnicových chybách“. Výsledkem těchto řízení byla dle žalobkyně
rozhodnutí A, B, C a dále rozhodnutí katastrálního úřadu ze dne 6. 4. 2018, č. j. OR-306/2016-
212-50 (dále také „rozhodnutí D“). V třetí části žaloby označené jako „Závěr“ pak žalobkyně
tvrdila, že celé rozhodování katastrálního úřadu „je neurčité, nepřezkoumatelné, tj. neplatné“,
a navrhovala „jeho zrušení spolu se zastavením řízení“. Odvolací orgán by měl dle jejího názoru
vyslovit „právní názor o nutnosti nového mapování podle §93 katastrálního zákona“.
[4] Ze správního spisu vyplynulo, že rozhodnutí ZKI A, B a C jsou výsledkem odvolacích
řízení proti rozhodnutím A, B a C o námitkách žalobkyně, resp. jejího manžela proti obnově
katastrálního operátu a o jejich návrzích na opravu chyb v údajích katastru nemovitostí. Nejvyšší
správní soud dále ze správního spisu zjistil, že dne 24. 11. 2016 byl katastrálnímu úřadu doručen
také návrh V. Ř. na opravu chyby v údajích v katastru nemovitostí. Dne 20. 2. 2017 vydal
katastrální úřad rozhodnutí, jímž nevyhověl nesouhlasu navrhovatele s neprovedením opravy,
které ovšem bylo následně zrušeno ZKI, a také nové rozhodnutí katastrálního úřadu ze dne
11. 8. 2017, č. j. OR-306/2016-212-34, bylo zrušeno rozhodnutím ZKI ze dne 10. 11. 2017,
č. j. ZKI-PR-O-113/799/2017-4 (rozhodnutí ZKI E), neboť mj. nebylo rozhodnuto
o nesouhlasu žalobkyně, a věc tak byla vrácena katastrálnímu úřadu k novému projednání.
Následně rozhodnutím ze dne 6. 4. 2018, č. j. OR-306/2016-212-50 (rozhodnutí D), katastrální
úřad vyhověl nesouhlasu navrhovatele s neprovedením opravy, zamítl nesouhlas žalobkyně
s neprovedením opravy a rozhodl o tom, že společná hranice mezi stavební parcelou č. X
a pozemkovou parcelou č. X mezi podrobnými body č. 93-44, č. 98-1154 a č. 95-1097 v k. ú. Š. u
R. bude zobrazena podle neměřického záznamu č. 106 mezi podrobnými body č. 93-44 a č. 106-1
v souladu s jejím geometrickým určením v mapě pozemkového katastru a že stavební parcela č. X
bude po opravě zákresu neměřického záznamu č. 106 evidována nadále s výměrou 1032 m
2
a
pozemková parcela č. X nadále s výměrou 1086 m
2
beze změny v katastru nemovitostí.
Rozhodnutím ze dne 4. 7. 2018, č. j. ZKI PR-O-32/438/2018-10 (dále také „rozhodnutí
ZKI D“), ZKI zamítl odvolání žalobkyně a rozhodnutí D potvrdil.
[5] Dle úředního záznamu ze dne 24. 9. 2018 vloženého do spisu Krajského soudu v Praze
si tento soud telefonicky ověřil, že proti rozhodnutím A, B a C byla podána odvolání, o nichž již
bylo rozhodnuto, a zjišťoval také data nabytí právní moci rozhodnutí ZKI jako odvolacího
orgánu. Následně usnesením ze dne 24. 9. 2018, č. j. 54 A 101/2018 – 21, žalobu odmítl. Krajský
soud ve svém usnesení především uvedl, že žalobkyně svou žalobou směřuje proti rozhodnutím
správního orgánu, který rozhodoval v prvním stupni, jednalo se tedy dle něj o žalobu
nepřípustnou dle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s §68 písm. e) a §69 s. ř. s. Současně
krajský soud dospěl k závěru, že i v případě, že by žalobkyně podala řádnou žalobu směřující
proti rozhodnutím ZKI, bylo by nutné tuto žalobu odmítnout dle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
neboť u žádného z rozhodnutí ZKI A, B ani C by nebyla dodržena lhůta dvou měsíců dle §72
odst. 1 s. ř. s. pro podání správní žaloby a jednalo by se tedy o žalobu opožděnou.
[6] Krajský soud dále konstatoval, že žádá-li žalobkyně o uložení povinnosti katastrálnímu
úřadu, aby provedl nové mapování a aby při stanovení lokalizace bodů vycházel ze Státní mapy
1:5000 a při zjišťování hranic ze skutečného stavu v terénu, soud katastrálnímu úřadu takové
povinnosti uložit nemůže. Mohl by tak učinit pouze tehdy, jestliže by při přezkumu odvolacího
rozhodnutí na základě řádně a včas podané žaloby dospěl k závěru, že takové rozhodnutí
je nezákonné a že právě žalobkyní požadovaným postupem by měl katastrální úřad napravit
eventuální vady řízení předcházejícího vydání napadeného rozhodnutí. Ovšem vzhledem k tomu,
že dle krajského soudu není podaná žaloba projednatelná, je nadbytečné vůbec uvažovat o tom,
zda takový závazný právní názor má soud v dané věci vyslovit. Uložení uvedených povinností
by se žalobkyně dle krajského soudu nemohla úspěšně domáhat ani formou zásahové žaloby,
neboť ta je nepřípustná tam, kde by bylo možné nápravy dosáhnout podáním žaloby proti
rozhodnutí (§85 s. ř. s.). Krajský soud tedy shrnul, že žaloba jako celek je nepřípustná, resp.
v případě, že by bylo možné dovodit, že jí žalobkyně brojila proti rozhodnutím vydaným
v odvolacím řízení, opožděná.
[7] Žalobkyně proti tomuto usnesení krajského soudu podala u Nejvyššího správního soudu
kasační stížnost, na jejímž základě zdejší soud napadené usnesení krajského soudu zrušil
rozsudkem ze dne 14. 3. 2019, č. j. 5 As 319/2018 – 18, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší
správní soud především dospěl k závěru, že krajský soud pochybil, jestliže jako hlavní důvod
odmítnutí žaloby uvedl nesprávné označení žalovaného správního orgánu v žalobě, resp.
skutečnost, že žalobkyně v žalobě napadala rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
Nejvyšší správní soud přitom odkázal na svou ustálenou judikaturu, dle níž krajský soud musí
ve smyslu zásady iura novit curia správně identifikovat správní orgán, který rozhodoval
o předmětné věci v posledním stupni. Krajskému soudu muselo být z žaloby samotné, ale také
na základě telefonického dotazu u ZKI, známo, že v dané věci rozhodoval i tento odvolací orgán.
[8] Pokud jde o druhý důvod odmítnutí žaloby, jímž měla být její opožděnost, Nejvyšší
správní soud i zde shledal pochybení krajského soudu, jež mohlo mít vliv na zákonnost jeho
rozhodnutí, neboť krajský soud odmítl žalobu pro opožděnost, aniž by si vyžádal správní spis
odvolacího orgánu, aby se přesvědčil o tom, zda a kdy byla tato odvolací rozhodnutí žalobkyni
řádně doručena. Tento vadný postup ovšem neměl v tomto případě sám o sobě vliv
na zákonnost rozhodnutí o odmítnutí žaloby, neboť jak následně ověřil Nejvyšší správní soud
ze správního spisu odvolacího orgánu, příslušná rozhodnutí ZKI o odvoláních proti
rozhodnutím A, B a C byla žalobkyni řádně doručena dne 13. 10. 2015, dne 24. 11. 2015 a dne
18. 8. 2016. Žaloba předaná k poštovní přepravě dne 9. 9. 2018 byla tedy dle zdejšího soudu
skutečně ve vztahu k rozhodnutím ZKI A, B a C zjevně opožděná.
[9] Krajský soud však především pominul, že žalobkyně sice v úvodu žaloby a v petitu
výslovně navrhovala pouze zrušení rozhodnutí A, B a C , ovšem vedle toho se domáhala, aby
soud nařídil katastrálnímu úřadu provést další úkony a odkazovala na řízení, v němž bylo vydáno
rozhodnutí D, resp. rozhodnutí ZKI D. Nejvyšší správní soud na základě obsahu žaloby dospěl
k závěru, že není v podobě, v jaké napadla krajskému soudu, projednatelná. Jednalo se o nejasné
podání a krajský soud pochybil, jestliže stěžovatelku nevyzval dle §37 odst. 5 s. ř. s. k doplnění,
resp. upřesnění žaloby v souvislosti s tím, čeho se stěžovatelka domáhá a proti kterým správním
rozhodnutím konkrétně brojí, s příslušným poučením, že žaloba musí v každém případě
směřovat proti rozhodnutí odvolacího orgánu, tedy ZKI, který má potom ze zákona, tj. dle §69
s. ř. s., postavení žalovaného. Až následně, pokud by stěžovatelka výzvě nevyhověla a žalobu
ve stanovené lhůtě neupřesnila tak, aby bylo zřejmé, čeho se svou žalobou domáhá, bylo
by možné její žalobu odmítnout, avšak z jiných důvodů, než to učinil krajský soud
v napadeném usnesení, tedy postupem dle §37 odst. 5 s. ř. s.
[10] Krajský soud v dalším řízení žalobkyni vyzval usnesením ze dne 18. 4. 2019,
č. j. 54 A 101/2018 – 36, aby odstranila vady žaloby spočívající v nesouladu výčtu rozhodnutí
ZKI, proti nimž argumentuje v textu žaloby (prostřednictvím označení rozhodnutí vydaných
katastrálním úřadem), s výčtem rozhodnutí ZKI, která požaduje zrušit dle petitu žaloby, a to tím,
že jednoznačně uvede, proti kterým rozhodnutím žalovaného (ZKI) brojí, resp. zda brojí i proti
rozhodnutí ZKI D, či nikoliv. Krajský soud dále žalobkyni vyzval, aby v případě, že brojí také
proti tomuto rozhodnutí, v přehledné a strukturované podobě uvedla, jaké nezákonné závěry,
jaká nesprávná skutková zjištění či jaké vady řízení předcházejícího vydání rozhodnutí ZKI D
namítá.
[11] V doplnění žaloby, jež bylo krajskému soudu doručeno dne 29. 4. 2019, žalobkyně uvedla,
že brojí proti rozhodnutím katastrálního úřadu A, B a C a proti rozhodnutí ZKI D. Vyjma těchto
rozhodnutí, jež byla součástí původní žaloby, žalobkyně označila také rozhodnutí ZKI E, které
bylo vydáno v řízení předcházejícím vydání rozhodnutí ZKI D (viz bod [4] tohoto rozsudku).
[12] Nyní napadeným usnesením ze dne 14. 5. 2019, č. j. 54 A 101/2018 – 43, krajský soud
odmítl žalobu v části směřující proti rozhodnutím ZKI A, B, C a E. Krajský soud vycházel
ze skutečnosti, že žalovaným je ZKI jako orgán, který rozhodoval ve správních řízeních
v posledním stupni. Ani v upřesnění své žaloby žalobkyně neuvedla, jakého výroku se ve vztahu
k uvedeným rozhodnutím domáhá, nicméně z povahy uplatněných námitek a z pravidel řízení
o žalobě proti rozhodnutí (§78 s. ř. s.) plyne, že se domáhá jejich zrušení a vrácení věci
žalovanému k dalšímu řízení. Pokud žalobkyně v závěru upřesnění žaloby uvádí, že požaduje
vrácení výměry pozemku na původní hodnotu, považoval to krajský soud za součást žalobní
argumentace.
[13] Krajský soud v usnesení uvedl, že dle jeho ověření bylo napadené rozhodnutí ZKI A
žalobkyni doručeno dne 13. 10. 2015, napadené rozhodnutí ZKI B bylo žalobkyni doručeno dne
24. 11. 2015, napadené rozhodnutí ZKI C bylo žalobkyni doručeno dne 18. 8. 2016 a napadené
rozhodnutí ZKI D bylo žalobkyni doručeno dne 13. 7. 2018. Datum doručení napadeného
rozhodnutí ZKI E žalobkyni z předložených správních spisů neplyne, muselo jí však být
doručeno nejpozději dne 1. 12. 2017, kdy na jeho obsah žalobkyně reagovala podáním
adresovaným katastrálnímu úřadu. Dle krajského soudu je tedy žaloba projednatelná pouze proti
napadenému rozhodnutí ZKI D. Proti napadeným rozhodnutím ZKI A, B, C a E byla žaloba
podána opožděně. Krajský soud rovněž dospěl k závěru, že rozhodnutí ZKI E není rozhodnutím
správního orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., neboť dle judikatury Nejvyššího správního soudu
do této kategorie nespadají rozhodnutí, kterými bylo rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně zrušeno a věc byla tomuto orgánu vrácena k dalšímu řízení. Žalobu proti rozhodnutí ZKI
E proto krajský soud jako nepřípustnou odmítl dle podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §68
písm. e) a §70 písm. a) s. ř. s. Krajský soud uvedl, že z těchto důvodů bude nadále projednávat
žalobu pouze v té části, v níž žalobkyně brojí proti napadenému rozhodnutí ZKI D.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[14] Žalobkyně (stěžovatelka) napadla usnesení krajského soudu kasační stížností, v níž uvedla,
že napadený „rozsudek“ krajského soudu je dle jejího názoru zmatečný. Krajský soud
se nevypořádal s existencí rozhodnutí ZKI D, jak mu uložil Nejvyšší správní soud v předchozím
rozhodnutí ve věci. Podle další námitky stěžovatelky se krajský soud nezabýval ani nezákonným
rozdělením řízení a vydáním samostatných rozhodnutí, přičemž stěžovatelka označila rozhodnutí
A, B, C a D katastrálního úřadu.
[15] Zmatečnost dle stěžovatelky způsobuje také skutečnost, že žalovaný při rozhodování
vychází z podkladů Státního statku Jesenice, který sceloval pozemky dle své potřeby bez
návaznosti na evidenci pozemků v listech vlastnictví a bez majetkového vypořádání. Krajský soud
dle stěžovatelky řešil skutečnosti, které se daného sporu netýkají, a to hranice mezi pozemky
p. č. X a p. č. X v k. ú. Š., podrobné body č. 95-1097. Z uvedeného důvodu je dle jejího názoru
rozhodnutí krajského soudu neurčité a nepřezkoumatelné.
[16] Stěžovatelka také namítá, že není jasné, která ze dvou variant hranice pozemků platí, čímž
dle stěžovatelky státní orgán nerespektuje její vlastnické právo k nemovitosti. Stěžovatelka také
vytýká správním orgánům nezákonný postup, který má být zřetelný z vydaných rozhodnutí
katastrálního úřadu a následných rozhodnutí ZKI. Jednotlivá rozhodnutí nejsou dle jejího názoru
konzistentní, určitá a nevycházejí ze skutkového stavu, o kterém nejsou důvodné pochybnosti.
Na základě tohoto tvrzení považuje stěžovatelka všechna předchozí rozhodnutí za vadná
a právně neplatná.
[17] Stěžovatelka si je vědoma, jak uvádí závěrem své kasační stížnosti, že daná řízení před
správními orgány jsou „velmi formalizovaná, opírají se o právní fikci ale nerespektují právní předpisy“. Dle
jejího názoru katastrální úřad neprovedl správné objektivní posouzení a nevypořádal
se s některými jejími námitkami.
[18] Žalovaný Nejvyššímu správnímu soudu sdělil, že k obsahu kasační stížnosti se nebude
vyjadřovat.
[19] Dne 20. 6. 2019 bylo Nejvyššímu správnímu soudu doručeno podání stěžovatelky
nazvané „Stanovisko žalobkyně k vyjádření Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Praze“, z jehož
obsahu však nevyplývá, na jaké vyjádření stěžovatelka argumenty uvedenými v přípisu reaguje.
Přípis stěžovatelky neobsahuje ani žádné nové skutečnosti, které by měly význam pro posouzení
předmětné věci.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[20] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozhodnutí krajského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou,
neboť stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo
(§102 s. ř. s.), a je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[21] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[22] Stěžovatelka v kasační stížnosti neoznačila důvody kasační stížnosti dle §103 odst. 1
s. ř. s., avšak Nejvyšší správní soud předesílá, že v posuzovaném případě stěžovatelka kasační
stížností napadla usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby. Takovou kasační stížnost lze
opřít pouze o důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98,
publ. pod č. 625/2005 Sb. NSS; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
jsou dostupná též na www.nssoud.cz). Pod tento důvod spadá i případ, kdy vada řízení před
soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí žaloby
(viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2005, č. j. 6 As 4/2004 - 53).
[23] Jelikož tedy kasační stížnost nesměřuje proti meritornímu rozhodnutí krajského soudu,
nemůže se ani Nejvyšší správní soud zabývat věcí samou, tj. nebude se zabývat otázkou
zákonnosti žalobou napadených rozhodnutí ZKI či katastrálního úřadu. Předmětem posouzení
Nejvyššího správního soudu v daném řízení bude toliko otázka, zda krajský soud postupoval
správně, když žalobu stěžovatelky z části odmítl podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. jako
opožděnou v rozsahu, v němž směřovala proti rozhodnutím ZKI A, B a C, a jako nepřípustnou
dle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. v rozsahu, v němž směřovala proti rozhodnutí ZKI E.
[24] K tomu Nejvyšší správní soud poznamenává, že námitka stěžovatelky, podle níž
se krajský soud nevypořádal s žalobou podanou proti rozhodnutí ZKI D, je bezpředmětná,
neboť usnesení, proti němuž stěžovatelka brojí, se týká odmítnutí žaloby pouze proti
rozhodnutím ZKI A, B, C a E, zatímco řízení o části žaloby směřující proti rozhodnutí ZKI D
stále běží, jak uvedl krajský soud mimo jiné v odůvodnění tohoto usnesení.
[25] Nejvyšší správní soud dále dospěl k závěru, že krajský soud nepochybil, jestliže odmítl
žalobu dle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. v části směřující proti rozhodnutím ZKI A, B a C. Jak již
bylo konstatováno v prvním rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci stěžovatelky ze dne
14. 3. 2019, č. j. 5 As 319/2018 – 18, a znovu připomenuto výše, zmiňovaná rozhodnutí ZKI
byla stěžovatelce řádně doručena dne 13. 10. 2015, dne 24. 11. 2015 a dne 18. 8. 2016. Lhůta pro
podání žaloby tedy u jednotlivých rozhodnutí uplynula dne 13. 12. 2015, dne 24. 1. 2016 a dne
18. 10. 2016. Žaloba stěžovatelky, předaná k poštovní přepravě dne 9. 9. 2018, je tedy skutečně
ve vztahu k těmto rozhodnutím odvolacího orgánu zjevně opožděná. Tato kasační námitka
je tedy nejen nedůvodná, ale bylo by možné ji považovat i za nepřípustnou dle §104 odst. 3 písm.
a) s. ř. s., neboť ji Nejvyšší správní soud vypořádal již ve svém předcházejícím rozhodnutí.
[26] Žalobu v části směřující proti rozhodnutí ZKI E, jež stěžovatelka označila za rozhodnutí
žalobou napadené až v doplnění žaloby, krajský soud odmítl dle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení
s §68 písm. e) a §70 písm. a) s. ř. s. Podle těchto ustanovení soud odmítne žalobu jako
nepřípustnou, domáhá-li se žalobce přezkoumání úkonů správního orgánu, které nejsou
rozhodnutími ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. a jsou tudíž ze soudního přezkoumání vyloučeny.
[27] Nejvyšší správní soud přisvědčil závěru krajského soudu, že dle ustálené judikatury
Nejvyššího správního soudu není možné za rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. považovat
zrušení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně odvolacím orgánem a vrácení věci
správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání. K tomu lze citovat rozsudek
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2018, č. j. 7 As 192/2017 – 35,
publ. pod č. 3834/2019 Sb. NSS, v němž zdejší soud konstatoval, že v rámci respektování zásady
subsidiarity právní ochrany ve správním soudnictví přezkoumávají správní soudy v řízení
o žalobě zpravidla finální rozhodnutí správního orgánu. Výjimkou z tohoto pravidla mohou být
rozhodnutí, kterým správní orgán prolomí právní moc dosud konečného správního rozhodnutí,
jako jsou rozhodnutí přijatá v rámci přezkumného řízení či obnovy řízení:
„Právě uvedené příklady jsou však výjimkami z pravidla. Pokud nadřízený správní orgán rozhodnutí
k odvolání účastníka řízení zruší, a věc vrátí prvostupňovému orgánu k novému projednání, takové rozhodnutí
odvolacího orgánu nepředstavuje rozhodnutí ve smyslu legislativní zkratky §65 odst. 1 s. ř. s. (viz rozsudek
ze dne 31. 3. 2010, č. j. 9 As 30/2010 - 219, věc Veveří Centre). Rozhodnutí odvolacího orgánu nijak
nezasahuje do hmotněprávní sféry jeho adresáta, neboť není finálním rozhodnutím ve věci. Jak přesvědčivě
vysvětluje devátý senát ve věci Veveří Centre, účinky rozhodnutí odvolacího orgánu, kterým ruší nepravomocné
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, a účinky zrušení rozhodnutí již pravomocného jsou nesrovnatelné.
Zatímco zrušení pravomocného rozhodnutí na základě přezkumného řízení nebo obnovy řízení „otřásá právy
a povinnostmi, o nichž má jejich adresát již důvodně za to, že jsou neotřesitelná“, zrušení
prvostupňového rozhodnutí na základě řádného opravného prostředku žádné obdobné účinky nemá.
Obecně tedy platí, že rozhodnutí, kterým odvolací orgán zruší nepravomocné rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně a věc mu vrátí k dalšímu řízení, není rozhodnutím podle §65 odst. 1 s. ř. s., neboť takovéto
rozhodnutí není konečné a samo o sobě nijak nezasahuje do právní sféry svých adresátů.“
[28] Nejvyšší správní soud neshledává žádný relevantní důvod k tomu, aby se od této své
konstantní judikatury odchýlil. Je zřejmé, že vydáním napadeného rozhodnutí ZKI E došlo
v daném případě pouze k tomu, že se věc vrátila do stadia řízení u správního orgánu prvního
stupně, kde o ní znovu tento orgán rozhodl a následně vydal ZKI žalobou rovněž napadené
rozhodnutí ZKI D, které bude v nynějším řízení před krajským soudem dále přezkoumáváno.
IV.
Závěr a náklady řízení
[29] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného neshledal kasační stížnost důvodnou,
proto ji dle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[30] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů
řízení před soudem, které důvodně vynaložil, od účastníka, který ve věci úspěch neměl.
Úspěšnému žalovanému ovšem žádné náklady v tomto řízení nevznikly, takže mu Nejvyšší
správní soud náhradu jeho nákladů nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 30. července 2019
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu