ECLI:CZ:NSS:2019:5.AS.214.2018:48
sp. zn. 5 As 214/2018 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců Mgr. Gabriely Bašné a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce:
REALMEDIA s.r.o., IČO: 607 216 77, se sídlem Bellova 504/1, Brno, zastoupený Mgr. Ditou
Křápkovou, advokátkou se sídlem Lipová 5a, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad
Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 3, Brno, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2018, č. j. 30 A 169/2017 – 90,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Rozsudkem ze dne 17. 5. 2018, č. j. 30 A 169/2017 – 90, Krajský soud v Brně
(dále jen „krajský soud“) výrokem I. odmítl žalobu na ochranu před nezákonným zásahem
žalovaného správního orgánu spočívajícím v zakrytí 25 reklamních ploch žalobce nacházejících
se na 7 víceplošných reklamních zařízeních, umístěných při ulici Hněvkovského v Brně
na pozemcích p. č. 562/1, p. č. 559 a p. č. 558/3 v k. ú. Komárov, obec Brno, k němuž došlo
dne 29. 11. 2016; a výrokem II. zamítl žalobu na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného
správního orgánu spočívajícím v zakrytí 25 reklamních ploch žalobce nacházejících
se na 7 víceplošných reklamních zařízeních, umístěných při ulici Hněvkovského v Brně
na pozemcích p. č. 562/1, p. č. 559 a p. č. 558/3 v k. ú. Komárov, obec Brno, k němuž došlo
ve dnech 3. a 4. 8. 2017.
[2] Předmětná reklamní zařízení jsou umístěna v úseku 2.264 až 2.490 km provozního
staničení silnice vpravo ve směru staničení předmětné silnice (dle silniční databanky – stav
k 1. 7. 2015). Žalobce v žalobě trval na tom, že na základě rozhodnutí Úřadu městské
části Brno – Jih, Odboru výstavby a územního plánování ze dne 21. 12. 1992, č. j. Ú 4009/92
(dále jen „stavební povolení“), má řádné povolení pro zřízení a provozování reklamních zařízení.
Rovněž poukázal na souhlas Policie České republiky, Městského ředitelství Brno, Dopravního
inspektorátu, (dále jen „souhlas Policie České republiky“), který je jako závazné stanovisko
součástí stavebního povolení a jímž byly splněny zájmy v oblasti dopravy. Provozování
reklamních zařízení tak měl povoleno před účinností zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních
komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“),
proto se dovolával i ochrany svých práv nabytých v dobré víře.
[3] Žalobce nesouhlasil s tím, že ochranné pásmo dle §30 zákona o pozemních
komunikacích se nachází v úseku silnice I/41 v místech, kde jsou umístěna jeho reklamní
zařízení. Dotčené území bylo totiž souvisle zastavěným územím, na které nelze ochranné pásmo
použít. Namítal, že žalovaný úvahu o existenci ochranného pásma neodůvodnil. Uvedená tvrzení
prokazoval odborným posudkem Ing. Libora Jacka ze dne 20. 1. 2017.
[4] Krajský soud výrokem I. žalobu ve věci žalobcem tvrzeného nezákonného zásahu
ze dne 29. 11. 2016 odmítl pro opožděnost dle §84 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, v relevantním znění (dále jen „s. ř. s.“), a výrokem II. žalobu ve věci žalobcem tvrzeného
nezákonného zásahu ve dnech 3. a 4. 8. 2017 zamítl.
[5] Krajský soud v části rozsudku odůvodňujícím výrok II. zdůraznil, že žalobce příslušná
povolení silničního správního úřadu ke zřízení a provozování reklamních zařízení v ochranném
silničním pásmu nikdy neměl, neboť tato se původně nacházela v souvisle zastavěném území
obce. Na základě novelizace zákona o pozemních komunikacích, provedené zákonem
č. 152/2011 Sb. a účinné dnem 1. 7. 2011, však došlo ke změně, kterou se žalobcova reklamní
zařízení včlenila do silničního ochranného pásma. Tvrzení žalobce o jeho dobré víře a legitimním
očekávání ohledně provozování reklamních zařízení krajský soud odmítl právě s odkazem
na absenci příslušných povolení. Upozornil, že žalovaný k zakrytí reklamních zařízení žalobce
ve dnech 3. a 4. 8. 2017 přistoupil po více než šesti letech poté, co nabyla účinnosti nová právní
úprava vymezení zastavěného území obce. Navíc žalobce, který dlouhodobě podniká v oboru,
si musel být vědom příslušných legislativních změn. Krajský soud dospěl k názoru, že výzva
k odstranění reklamních zařízení byla vydána řádně dle §31 odst. 9 zákona o pozemních
komunikacích, tudíž žalobce byl povinen nejdéle do 27. 7. 2016 reklamní zařízení odstranit,
což neučinil; proto byl žalovaný oprávněn žalobcova reklamní zařízení zakrýt.
[6] Krajský soud se taktéž podrobně a pečlivě zabýval vývojem právní úpravy regulující
zřízení a provozování reklamních zařízení. Připustil, že přechodná ustanovení k novele
provedené zákonem č. 196/2012 Sb. s účinností od 1. 9. 2012 stanovila pětileté období možného
provozu reklamních zařízení na základě dřívějších povolení silničního správního úřadu.
Nelze však dovozovat, že by tím byl nadále připuštěn provoz reklamních zařízení podle
„historických“ povolení, která nadto v případě žalobce ani nebyla vydána silničním správním
úřadem. Zdůraznil, že žalobce své oprávnění provozovat reklamní zařízení odvozuje toliko
od stavebního povolení na dobu neurčitou z roku 1992. Stavební povolení však není příslušným
povolením vydaným silničním správním úřadem. Vysvětlil, že k žalobcem předloženému
znaleckému posudku ze dne 20. 1. 2017 nepřihlédl, jelikož znalec v něm nesprávně vychází
z pojmu „zastavěné území“ dle stavebního zákona, což se nekryje s pojmem „souvisle zastavěné
území obce“ dle zákona o pozemních komunikacích. Na podporu svých závěrů odkázal
na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2017, č. j. 6 As 311/2016 – 84,
a uzavřel, že žalovaný postupoval plně v intencích zákona a v souladu se zásadami zakotvenými
ve správním řádu.
II.
Obsah kasační stížnosti
[7] Žalobce (stěžovatel) podal kasační stížnost jen proti výrokům II. a III. rozsudku
krajského soudu, tj. proti výroku o zamítnutí žaloby a navazujícímu výroku o náhradě nákladů
řízení.
[8] Stěžovatel jako zásadní kasační námitku označil řádné nevypořádání se krajským soudem
s podstatným důkazem v řízení, a to se souhlasem Policie České republiky z roku 1992.
Přitom již z žaloby bylo patrné, že za právně významný pro posouzení věci považuje souhlas
Policie České republiky. Existence souhlasu Policie České republiky má vliv na posouzení jeho
dobré víry ve vztahu k provozování reklamních zařízení před účinností zákona o pozemních
komunikacích. Vysvětlil, že v roce 1992 považoval Policii České republiky, Dopravní inspektorát,
za kompetentní orgán na úseku silničního provozu. Jak souhlas Policie České republiky,
tak stavební povolení, proto pokládal za zcela dostačující povolení ke zřízení a provozování
reklamních zařízení.
[9] Stěžovatel nesouhlasil s tím, že se krajský soud nezabýval právní úpravou problematiky
reklamních zařízení před účinností zákona o pozemních komunikacích.
[10] Namítal, že odůvodnění napadeného rozsudku je přes svou obsáhlost nepřesvědčivé,
nesprávné, neobjektivní, nedostatečné, kdy tyto vady dosahují takové intenzity, že došlo
k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
[11] Za poněkud zavádějící považoval názor krajského soudu, že neuplatnil žádné konkrétní
námitky proti mapovému podkladu, jímž byla vymezena silniční ochranná pásma. Jím uplatněné
výtky směřovaly proti tomu, že u mapového podkladu není uvedeno, kým byl zpracován;
kdy se tak stalo; kdo odpovídá za správnost; kdy bylo provedeno místní šetření za účelem
zaměření. Přestože se jedná o formální námitky, měl se s nimi krajský soud vypořádat.
Uvedl, že ani krajským soudem opatřené mapové podklady z internetu nelze považovat
za spolehlivé a jednoznačně přezkoumatelné, proto navrhoval ustanovit soudního znalce z oboru
dopravy.
III.
Vyjádření žalovaného
[12] Žalovaný se ve svém vyjádření zcela ztotožnil s právním názorem krajského soudu
v napadeném rozsudku. Zdůraznil, že stěžovatel v žalobě netvrdil, že souhlas Policie České
republiky je povolením silničního správního orgánu ve smyslu čl. II. odst. 2 přechodných
ustanovení k zák. č. 196/2012 Sb., nýbrž se podle něj mělo jednat o závazné stanovisko.
[13] Žalovaný vysvětlil, že v roce 1992 byly silniční správní orgány vypočteny v §3 odst. 1
zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „zák. č. 135/1961 Sb.“), přičemž
Policie České republiky mezi nimi uvedena nebyla. Dále §11 zák. č. 135/1961 Sb. upravoval
možnost povolovat reklamní zařízení i v silničních ochranných pásmech silničními správními
orgány. Pro stěžovatelem provozované reklamní zařízení však nebyla žádná takováto výjimka
udělena.
[14] Odmítl i námitky stěžovatele směřující proti mapovému podkladu. Upozornil, že silniční
ochranné pásmo vzniká přímo ze zákona o pozemních komunikacích; pro jeho zřízení tak není
potřeba vydání žádného správního aktu či zakreslení. Žalovaný toliko z vykreslení silničního
ochranného pásma zjistil, že se stěžovatelova reklamní zařízení v daném pásmu nachází.
Vykreslení bylo provedeno v souladu s §30 zákona č. 13/1997 Sb. a s metodickou příručkou
Ministerstva dopravy „Reklamní zařízení“. Výtky stěžovatele týkající se neuvedení osoby,
která je zpracovala, kdy se tak stalo a kdo odpovídá za správnost, posoudil jako zcela irelevantní.
IV.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozhodnutí krajského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo
(§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[16] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[17] Podstatou sporu je zejména, zdali stěžovatel disponuje řádným povolením provozovat
reklamní zařízení v silničním ochranném pásmu dle §31 odst. 1, 4 zákona o pozemních
komunikacích ve znění účinném po novele č. 152/2011 Sb.
[18] K žalobcem tvrzenému nezákonnému zásahu žalovaného, tj. k zakrytí jeho reklamních
zařízení mělo dojít ve dnech 3. a 4. 8. 2017. Dle §31 odst. 1, 4 písm. c) zákona o pozemních
komunikacích zřízení a provozování reklamního zařízení v silničním ochranném pásmu musí být
povoleno příslušným silničním správním úřadem. Před tím, než takovéto povolení příslušný
silniční správní úřad vydá, je zapotřebí mimo jiné získat předchozí souhlas Policie České
republiky. Podle §31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích, silniční správní úřad je povinen
do 7 dnů ode dne, kdy se dozvěděl o zřízení nebo existenci reklamního zařízení umístěného v rozporu s odstavcem
2, 3 nebo 5 v silničním ochranném pásmu bez povolení vydaného příslušným silničním správním úřadem podle
odstavce 1, vyzvat vlastníka reklamního zařízení k jeho odstranění. Vlastník reklamního zařízení je povinen
reklamní zařízení neprodleně, nejdéle do pěti pracovních dnů po doručení výzvy příslušného silničního správního
úřadu, odstranit. Neučiní-li tak, silniční správní úřad zajistí do 15 pracovních dnů zakrytí reklamy a následně
zajistí odstranění a likvidaci reklamního zařízení na náklady vlastníka tohoto zařízení. Odstranění reklamního
zařízení a jeho likvidace bude provedeno bez ohledu na skutečnost, zda reklamní zařízení bylo povoleno stavebním
úřadem. K problematice posouzení výzvy ve smyslu citovaného ustanovení Nejvyšší správní soud
odkazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2008,
č. j. 8 As 47/2005 – 86, č.1764/2009 Sb. NSS s tím, že konkrétněji se k ní Nejvyšší správní soud
vyjádřil v rozhodnutí ze dne 19. 5. 2016, č. j. 6 As 69/2016 – 39 tak, že „… jde o faktický zásah,
resp. pokyn správního orgánu ve smyslu §82 s. ř. s., nikoliv o rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s.“
[19] Podle §30 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích ve znění účinném do novely
č. 152/2011 Sb., souvisle zastavěným územím obce (dále jen „území") je pro účely určení
silničního ochranného pásma podle tohoto zákona území, které splňuje tyto podmínky:
a) na území je postaveno pět a více staveb, b) mezi jednotlivými stavbami, jejichž půdorys
se pro tyto účely zvětší po celém obvodu o 5 m, nebude spojnice delší než 75 m. Spojnice tvoří
rohy zvětšeného půdorysu jednotlivých staveb (u oblouků se použijí tečny). Spojnice
mezi zvětšenými půdorysy staveb, spolu se stranami upravených půdorysů staveb, tvoří území.
Ochranné pásmo může být zřízeno s ohledem na stanovené podmínky pouze po jedné straně
dálnice, silnice nebo místní komunikace I. a II. třídy. Zákonem č. 152/2011 Sb. došlo s účinností
od 1. 7. 2011 ke změně výše uvedené definice souvisle zastavěného území v písm. a) tak,
že na území je postaveno pět a více budov odlišných vlastníků, kterým bylo přiděleno popisné nebo evidenční číslo
a které jsou evidovány v katastru nemovitostí.
[20] Novela č. 152/2011 Sb. změnila definici souvisle zastavěného území obce uvedenou
v §30 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích. Touto novelou došlo ke změně vzájemného
vztahu souvisle zastavěného území obce a ochranného pásma pozemní komunikace,
čímž se stěžovatelova reklamní zařízení s účinností od 1. 7. 2011 nově nachází v silničním
ochranném pásmu.
[21] Nejvyšší správní soud se nejprve musel zabývat námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu. Stěžovatel tuto nepřezkoumatelnost spatřoval v tom, že se krajský soud nikterak
nevypořádal s podstatným důkazem uvedeným v žalobě, a to se souhlasem Policie České
republiky.
[22] Za nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů jsou považována zejména taková
rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení
skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52).
Soudy však nemají povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jejich
úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 - 19). Podstatné je, aby se soud ve svém
rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých
případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013 - 33).
[23] Nejvyšší správní soud předně nesouhlasí se stěžovatelem, že by v žalobě jako právně
významný důkaz ve věci označil souhlas Policie České republiky. Naopak z textu žaloby
je zřejmé, že stěžovatel za zásadní listinu, od níž odvozuje řádné povolení reklamních zařízení,
považuje toliko stavební povolení (viz část II., odstavec druhý žaloby). Souhlas Policie České
republiky stěžovatel v žalobě uplatnil jen podpůrně, když jej vymezil jako závazné stanovisko
pro vydání stavebního povolení. Je pravdou, že krajský soud v odůvodnění svého rozsudku
konkrétně souhlas Policie České republiky nezmínil. Z odůvodnění napadeného rozsudku však
vyplývá, že krajský soud dospěl k jednoznačnému závěru, že stěžovatel nedisponuje žádným
povolením vydaným příslušným silničním správním orgánem ve smyslu §31 zákona o pozemních
komunikacích. Stěžovatel sám v žalobě uvedl, že souhlas Policie České republiky je součástí
stavebního povolení, a krajský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí správně zaměřil
na posouzení předmětného stavebního povolení. Nicméně z textu odůvodnění napadeného
rozsudku je zřejmé, že se krajský soud zabýval veškerými listinnými důkazy, které měl v řízení
k dispozici. Nejvyšší správní soud tedy shledává odůvodnění napadeného rozsudku
za přesvědčivé a zcela dostačující, neboť se v něm krajský soud řádně vypořádal se zásadní
námitkou stěžovatele, a to jím tvrzeným doložením příslušného povolení k provozování
reklamních zařízení. Jak uvedeno výše, není povinností krajského soudu konkrétně reagovat
na každou dílčí námitku stěžovatele a tu obsáhle vyvracet. Úkolem krajského soudu bylo
vypořádat se s obsahem a smyslem argumentace stěžovatele uplatněné v řízení, což učinil.
Nejvyšší správní soud tedy nepovažuje rozsudek krajského soudu za nepřezkoumatelný.
[24] Stěžovatel se rovněž mýlí, pokud má za to, že stavební povolení ze dne 21. 12. 1992
je dostačujícím povolením pro zřízení a provozování reklamních zařízení ve smyslu §31 odst. 1
zákona o pozemních komunikacích. Z obsahu stavebního povolení, jímž byla povolena stavba
oplocení a umístění velkoplošných reklam, nikterak nevyplývá, že by se jednalo také o povolení
dle §31 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Stavební povolení a taktéž veškerá
podkladová stanoviska k němu byla vydána pro účely stavebního řízení a nelze je proto
bez dalšího považovat za povolení silničních správních orgánů podle §31 odst. 1 zákona
o pozemních komunikacích. Nejvyšší správní soud shrnuje, že skutečnost, že reklamní
zařízení byla zřízena na základě povolení stavebního úřadu, není pro posouzení existence
povolení dle §31 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích nikterak právně relevantní.
Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 8. 3. 2019,
č. j. 4 As 356/2018 – 35, v němž jednoznačně konstatoval, že „… zřízení reklamního zařízení
na základě povolení stavebního úřadu nebrání vydání výzvy podle §31 odst. 9 zákona o pozemních
komunikacích“.
[25] Stěžovatel v kasační stížnosti postavil svou obranu rovněž na tvrzení, že mu na základě
souhlasu Policie České republiky svědčí dobrá víra a legitimní očekávání ohledně provozování
reklamních zařízení. Nejvyšší správní soud se v bodě [20] rozhodnutí ze dne 15. 2. 2017,
č. j. 6 As 311/2016 – 84, ve skutkově obdobné věci vyjádřil k problematice posouzení dobré víry
a legitimního očekávání následovně: „… Dobrá víra, případně legitimní očekávání, kterému by měla být
poskytnuta náležitá ochrana, by mohla být založena pouze tam, kde by stěžovatel obdržel příslušné povolení
správního orgánu, které by se následně ukázalo jako nezákonné, případně by se v důsledku změny zákona bez
odpovídajících přechodných ustanovení stalo nedostatečným. Stěžovatel však vůbec příslušné povolení neměl
(resp. jej měl jen do 31. 12. 2011). I kdyby skutečně věřil, že je má, nemohla by jeho víra způsobit nezákonnost
výzvy vydané dle §31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích, podle nějž silniční správní úřad je povinen
do 7 dnů ode dne, kdy se dozvěděl o zřízení nebo existenci reklamního zařízení umístěného v rozporu s odstavcem
2, 3 nebo 5 v silničním ochranném pásmu bez povolení vydaného příslušným silničním správním úřadem podle
odstavce 1, vyzvat vlastníka reklamního zařízení k jeho odstranění. Nejedná se přitom o sankci trestní povahy,
u které by zkoumání dobré víry obviněného mohlo mít význam, a kde by si případná dobrá víra a legitimní
očekávání zasloužily náležitou ochranu. Stěžovatel nemůže mít umístěno reklamní zařízení v silničním ochranném
pásmu bez povolení, a žalovaný byl proto povinen postupovat zákonem předpokládaným způsobem. I kdyby bylo
možné dovodit dobrou víru stěžovatele, nemohla taková dobrá víra založit oprávnění k setrvání předmětného
reklamního zařízení v silničním ochranném pásmu, a nahradit tak de facto náležité povolení. Tento důsledek,
který se stěžovatel snaží vyvolat, zcela odporuje zákonu, a nelze jej proto připustit.“. Krajský soud správně
poukázal na citované rozhodnutí a konstatoval, že pokud stěžovatel neměl a nemá zákonem
požadované povolení vydané silničním správním úřadem pro provozování reklamních zařízení
v silničním ochranném pásmu, nelze vůbec v dané věci dovozovat jeho dobrou víru či legitimní
očekávání. Nejvyšší správní soud vzhledem k formulaci kasační námitky dodává, že ani souhlas
Policie České republiky z roku 1992 vydaný za účinnosti zákona č. 135/1961 Sb. by neměl vliv
na posouzení dobré víry ani legitimního očekávání stěžovatele ve vztahu k provozování
reklamních zařízení. Je tomu tak proto, že jej nebylo možno ani v době jeho vydání podřadit
pod povolení výjimky ze zákazu či omezení činnosti v silničních ochranných pásmech dle §11
odst. 2 zák. č. 135/1961 Sb. Navíc ani za situace, kdyby stěžovatel skutečně věřil tomu, že souhlas
Policie České republiky je zákonem stanoveným povolením, nemohla by jeho víra způsobit
nezákonnost úkonů žalovaného dle §31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích.
[26] Dále stěžovatel vytýkal krajskému soudu, že se nezabýval právní úpravou problematiky
reklamních zařízení před účinností zákona o pozemních komunikacích. Nejvyšší správní soud
odkazuje na stránky 5 až 7 napadeného rozsudku, kde se krajský soud podrobně a pečlivě zabýval
právní úpravou zřízení a provozování reklamních zařízení v silničním ochranném pásmu
ve smyslu zákona o pozemních komunikacích. Krajský soud se správně soustředil na rozhodné
časové období pro rozhodnutí ve věci, a to jak na období před novelou č. 152/2011 Sb.,
tak po této novele. Nejvyšší správní soud v dané věci nespatřuje potřebu provést historický
exkurz předmětné problematiky do ještě hlubší minulosti. Navíc ani stěžovatel sám neuvedl,
z jakého konkrétního důvodu by tak měl krajský soud učinit.
[27] Nejvyšší správní soud neshledává důvodnou ani námitku stěžovatele, že v roce 1992
považoval Policii České republiky za silniční správní orgán. Jak správně poukázal žalovaný
ve vyjádření ke kasační stížnosti, Policie České republiky nebyla jako silniční správní orgán
uvedena v §3 odst. 1 zákona č. 135/1961 Sb., tudíž jí udělený souhlas v roce 1992 by nebylo
možné považovat za povolení silničního správního úřadu ani ve smyslu předchozího znění
zákona o pozemních komunikacích.
[28] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud považuje za účelové i výtky stěžovatele,
že krajský soud neučinil podrobný právní rozbor souhlasu Policie České republiky a neurčil
konkrétní orgán oprávněný k vydání řádného povolení v roce 1992. Za situace, kdy krajský soud
dospěl k názoru, že ve věci nebylo prokázáno stěžovatelovo oprávnění provozovat reklamní
zařízení, by bylo zcela neefektivní a v rozporu se zásadou hospodárnosti činit podrobný právní
rozbor souhlasu Policie České republiky a určovat, jaký konkrétní orgán měl stěžovatel požádat
o vydání řádného povolení v roce 1992, když tak neučinil.
[29] Stěžovatel dále nesouhlasil s tím, že byť uplatnil pouze formální námitky proti mapovému
podkladu, jímž byla vymezena silniční ochranná pásma, nebyly tyto krajským soudem
vypořádány. Jím uplatněné námitky směřovaly proti tomu, že u mapového podkladu není
uvedeno, kým byl zpracován; kdy se tak stalo; kdo odpovídá za správnost; kdy bylo provedeno
místní šetření za účelem zaměření. Nejvyšší správní soud zjistil, že krajský soud za účelem
prověření zákresu silničního ochranného pásma v dotčeném území se nespokojil pouze
s mapovým zákresem žalovaného, ale sám zhotovil a k důkazu na ústním jednání přečetl výstupy
z internetových stránek stránky www.cs.wikipedia.org, týkající se údajů o vedení silnice I/41
v Brně-Komárově (č. l. 76 soudního spisu); tiskový výstup s obdobnými údaji z internetové
stránky www.dalnice-silnice.cz (č. l. 77 soudního spisu); tiskové výstupy mapového zobrazení
začátku silnice I. třídy I/41 z aplikace www.mapy.cz, podle údajů zjištěných v posledních dvou
citovaných listinných důkazech, vč. průběhu silnice I. třídy č. 41 v úseku, kde jsou umístěny
předmětné reklamní panely žalobce. Dále krajský soud k důkazu přečetl tiskové zobrazení
fotomapy pozemků, na nichž jsou umístěny reklamní zařízení žalobce z aplikací
www.sgi.nahlizenidokn.cuzk.cz/marushka (č. l. 80 soudního spisu); informaci o pozemcích,
na nichž jsou panely umístěny (p. č. 562/1, 559, 558/3) z aplikace www.nahlizenidokn.cuzk.cz,
včetně náhledu mapového umístění předmětných pozemků (č. l. 81 – 83 soudního spisu).
Taktéž k důkazu provedl čtyři tisková zobrazení fotomap z místa, kde se nachází předmětná
reklamní zařízení žalobce ze stránky www.mapy.cz (č. l. 84 - 87 soudního spisu, z nich na č. l. 84,
85 a 87 soudního spisu je tiskový výstup z uvedené stránky s využitím funkce „měření vzdálenosti
a ploch“). Veškeré uvedené důkazy potvrdily vymezení silničního ochranného pásma v mapovém
podkladu vypracovaném žalovaným. Krajský soud neprovedl důkaz listinami, které by byly
zastaralé či získané z pochybných zdrojů. Je sice obecně známo, že provozovatelé internetových
mapových služeb negarantují správnost dat a nelze tak vyloučit výskyt chyb, ale občasný výskyt
chyb nečiní tento důkazní prostředek nevěrohodným pro dokazování. Navíc žádná chyba,
která by měla za následek nesprávné posouzení skutkového stavu, v řízení nevyšla najevo
a ani stěžovatel na žádnou takovou chybu konkrétně nepoukázal. Krajský soud v rámci
hodnocení důkazů akcentoval, že stěžovatel nesporoval obsah mapového podkladu, tj. konkrétní
zakreslení silničního ochranného pásma v místech, kde jsou umístěny jeho reklamní zařízení.
Přestože se krajský soud výslovně nezabýval jednotlivými formálními námitkami vůči mapovému
podkladu žalovaného, je z odůvodnění napadeného rozsudku zřejmé, že dospěl ve světle dalších
důkazů k závěru, že se jedná o věrohodný podklad v řízení. Nejvyšší správní soud pro zjevnou
nadbytečnost nepřistoupil k zadání znaleckého posudku z oboru dopravy, jak požadoval
stěžovatel, jelikož žalovaný a krajský soud zjistili skutkový stav bez jakýchkoli pochyb.
V.
Závěr a náklady řízení
[30] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou,
proto ji dle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[31] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů
řízení před soudem, které důvodně vynaložil, od účastníka, který ve věci úspěch neměl.
Úspěšnému žalovanému ovšem žádné náklady nad rámec běžné administrativní činnosti v tomto
řízení nevznikly, takže mu Nejvyšší správní soud náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 29. března 2019
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu