ECLI:CZ:NSS:2019:5.AS.350.2018:30
sp. zn. 5 As 350/2018 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: D. P., zastoupen
Mgr. Václavem Voříškem, advokátem, se sídlem Ledčická 649/15, Praha, proti žalovanému:
Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 9. 2018, č. j. 17 A 29/2017 - 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ři zn áv á.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 2. 2017, č. j. DSH/1223/17, částečně změnil (snížil
uloženou pokutu z 6000 Kč na 5000 Kč) a ve zbytku potvrdil rozhodnutí Městského úřadu obce
Stod, odboru dopravního a právního, ze dne 26. 10. 2016, č. j. 11969/16/OSD; tímto
rozhodnutím byl žalobce shledán vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. f)
bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých
zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“) pro porušení §18 odst. 3 téhož zákona, čehož
se dopustil tím, že dne 11. 5. 2016 kolem 18:40 hodin na pozemní komunikaci č. I/26 na volném
úseku mezi obcemi Holýšov a Stod, v lesním úseku mezi obcí Holýšov a křižovatkou na obec
Střelice ve směru jízdy na obec Stod, při řízení motorového vozidla tov. zn. VW Passat, RZ X,
překročil nejvyšší povolenou rychlost jízdy mimo obec o 59 km/h (s tolerancí o 54 km/h), když
mu byla policejní hlídkou rychloměrem Micro Digi Cam v úseku, kde není nejvyšší rychlost mimo
obec nijak upravena a je tedy 90 km/h, naměřena rychlost 149 km/h. Za tento přestupek byla
žalobci uložena pokuta ve výši 6000 Kč a zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu
6 měsíců; současně mu byla v souladu s §79 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
ve spojení s §1 odst. 1 vyhlášky Ministerstva vnitra č. 231/1996 Sb., uložena povinnost nahradit
náklady spojené s projednáváním přestupku ve výši 1000 Kč.
[2] Krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. K tvrzené neplatnosti měření rychlosti
vycházející z žalobcem předloženého vyjádření Českého metrologického institutu, dle něhož
je umístění záměrného kříže jen z části na vozidle nedodržením postupu obsluhy, krajský soud
poukázal na nepřiléhavost tohoto vyjádření k danému případu, jelikož střed záměrného kříže míří
jednoznačně na přední masku vozidla a na snímku se nenachází žádné další vozidlo v tomtéž
směru, s nímž by mohlo být měření zaměněno. Ve vztahu k namítané vadě měření způsobené
jeho provedením v úseku prudkého klesání byla ve správním řízení prokázána odbornost měření
jak výpověďmi policistů, tak ověřovacím listem rychloměru a návodem k jeho obsluze. Žádný
z těchto důkazů nevypovídá o tom, že by nebylo možné měřit v úseku klesání; povolená
vzdálenost měření překročena nebyla, žalobce zaměňuje vzdálenost doporučenou s maximální,
přičemž měřením v rozsahu obou je dodržen návod k obsluze. O správnosti měření tak dle
krajského soudu nevznikly důvodné pochybnosti.
[3] Krajský soud dále shledal, že skutkový stav byl správními orgány na základě opatřených
podkladů dostatečně zjištěn, a pro nadbytečnost neprovedl žalobcem navržené důkazy.
K tvrzenému nedostatečnému vypořádání důkazních návrhů krajský soud konstatoval, že správní
orgán v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vysvětlil fungování rychloměru i záměrného
kříže a vyjasnil, že různé vlivy a případné nepřesnosti byly standardně korigovány odečtením
povolené odchylky měřícího zařízení; žalobce měl možnost se vyjádřit ke všem podkladům,
včetně návodu k obsluze rychloměru a certifikátu o schválení typu měřidla a námitka, že tyto
podklady nebyly provedeny během ústního jednání, kterou žalobce předkládá až po vydání
správního rozhodnutí, je pouze procesního charakteru a nemůže vést ke zrušení rozhodnutí.
Soud nepřisvědčil ani názoru, dle něhož měl správní orgán ex offo posuzovat, zda bylo na místě
aplikovat institut krajní nouze, neboť to žalobce nenamítal a stav jeho manželky nebyl dle
zjištěných okolností natolik vážný. Odůvodnění spáchání přestupku ve formě vědomé nedbalosti
krajský soud shledal strohým, nicméně konstatoval, že sankce byla uložena na spodní hranici
sazby, a tudíž to nemohlo mít vliv na zákonnost výroku o výši sankce. Zákaz řízení všech
motorových vozidel, nejen skupiny B, soud shledal přiměřeným, jelikož se téhož přestupku lze
dopustit i na základě jiného řidičského oprávnění.
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
v níž uplatňuje kasační námitky dle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“). Předně rozporuje závěr krajského soudu, že žalobní námitky uplatnil
poprvé v žalobě, neboť dříve je logicky uplatnit nemohl. Nesouhlasí s tvrzením soudu ohledně
nepoužitelnosti vyjádření Českého metrologického institutu, kdy soud vzhledem k umístění
středu záměrného kříže na předmětné vozidlo a nezaměnitelnosti vozidla na snímku neshledal
žádné důvodné pochybnosti o správnosti měření. Stěžovatel však uvádí, že podmínkou
správného měření dle vyjádření Českého metrologického institutu nebylo, aby vozidlo bylo
jediným na snímku, ale aby celý záměrný kříž ležel na vozidle. Pokud není splněno posledně
uvedené, pak nelze dle tohoto vyjádření dané měření použít k projednávání přestupku, neboť
se jedná o nedodržení návodu k obsluze (tvrzení policistů o jeho dodržení při měření je vzhledem
k umístění záměrného kříže nikoliv zcela na vozidle dle stěžovatele irelevantní). Stěžovateli není
jasné, na jakém základě soud zpochybňuje stanovisko Českého metrologického institutu, který
je veřejnoprávní institucí a ověřuje a schvaluje rychloměry pro použití v České republice, když
je z fotografie zcela zřejmé, že záměrný kříž leží na vozidle pouze z části. Dle názoru stěžovatele
takové měření nelze použít jako důkaz a krajský soud měl správní rozhodnutí zrušit.
[5] Dále stěžovatel namítá nesprávné posouzení otázky, zda neměl být aplikován institut
krajní nouze. Dle stěžovatele byly naplněny podmínky pro to, aby se správní orgány ex offo
zabývaly tím, zda stěžovatel nejednal v krajní nouzi. Nejedná se o institut návrhový, správní
orgán se okolnostmi podstatnými pro posouzení krajní nouze musí zabývat z úřední povinnosti.
V daném případě měl správní orgán dostatek indicií, že by se o krajní nouzi jednat mohlo
(záznamy o tom, že stěžovatel spěchal z důvodu odvozu těhotné manželky do nemocnice, kdy
mu policisté nabídli přivolání záchranné služby), a měl proto dle stěžovatele provést dokazování
i ohledně těchto podkladů (např. vyslechnout manželku stěžovatele, jak subjektivně vnímala své
zdravotní komplikace). Fakt, že stěžovatel sám krajní nouzi nenamítal, není rozhodné, jelikož
ta může nastat i v situaci, kdy stěžovatel neví, že existuje, a tedy si ani není vědom toho,
že nejednal protiprávně. Nejvyšší správní soud judikoval, že správní orgány nemají povinnost
prověřovat, zda náhodou nenastaly nějaké okolnosti případu, které z ničeho nevyplývají a nejsou
ani tvrzeny. V daném případě je však dle stěžovatele situace odlišná, možnost krajní nouze
vyplývala přímo ze spisu a bylo nezbytné tyto okolnosti prověřit. Názor krajského soudu, dle
něhož podklady rozhodnutí nenasvědčují dostatečné závažnosti stavu manželky, stěžovatel
primárně nerozporuje, ale poukazuje na to, že policisté nevyšetřovali, v jakém zdravotním stavu
se nachází manželka stěžovatele, a správní orgán tak měl učinit potřebné kroky ke zjištění dalších
informací potřebných ke správnému vyhodnocení situace. Jistá dávka pasivity stěžovatele v řízení
před správním orgánem pak dle stěžovatele není důvodem k tomu, aby správní orgán pouze
okopíroval text oznámení přestupku a dokazování vedl účelově s cílem uznat obviněného
vinným.
[6] Stěžovatel poukazuje na to, že si ani on, ani jeho právní zástupce nepřejí, aby byly jejich
osobní údaje včetně iniciál zveřejněny ve vyhotovení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
na internetu. Tento argument však sám stěžovatel označuje pouze za upozornění, nikoliv
za kasační námitku.
[7] Žalovaný ke kasační stížnosti uvedl, že s námitkami nesouhlasí, setrvává na svém
vyjádření ke správní žalobě a ztotožňuje se s rozsudkem krajského soudu; kasační stížnost dle
jeho názoru není důvodná.
[8] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem
dle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti kasační stížnosti dle §106 s. ř. s.
[9] Nejvyšší správní soud zkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů a dospěl k názoru, že kasační
stížnost není důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud se úvodem zabýval námitkou nesprávného posouzení měření
rychlosti. Nejprve je nutné důrazně vyvrátit úvahu stěžovatele ohledně včasnosti uplatnění
námitek. Žalobními námitkami krajský soud zajisté mínil námitky v rámci celého řízení
o přestupku, označení „žalobní“ je uvedeno pouze v návaznosti na to, že se již řízení posunulo
k soudu. Stěžovatel byl v průběhu celého správního řízení spíše pasivní, což ani sám nepopírá,
námitkami, které v žalobě uplatnil, se proto nemohly zabývat správní orgány. Nejvyšší správní
soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 2. 5. 2017, č. j. 10 As 24/2015 – 71, mimo
konstatoval: „Skutečnost, že obviněný z přestupku byl v řízení před správními orgány zčásti či zcela pasivní,
automaticky neznamená, že jeho tvrzení zpochybňující zjištěný skutkový a právní stav a jim odpovídající důkazní
návrhy, které jako žalobce poprvé uplatnil až v řízení před krajským soudem, jsou bez dalšího nepřípustné.
Žalobní tvrzení či důkazní návrhy krajský soud nemůže odmítnout jako opožděné nebo účelové jen proto,
že je obviněný z přestupku neuplatnil, ač tak učinit mohl, v řízení před správními orgány. Krajský soud však
na základě skutkového a právního stavu věci, který je povinen v mezích žalobních bodů přezkoumat, může tato
žalobní tvrzení shledat irelevantními nebo nevěrohodnými a důkazní návrhy k jejich prokázání odmítnout jako
nadbytečné. Tyto své závěry musí krajský soud náležitě odůvodnit.“ V uvedeném usnesení rovněž Nejvyšší
správní soud zdůraznil, že v rámci přezkumu napadeného rozhodnutí je krajský soud povinen
zkoumat, zda správní orgány bez ohledu na způsob obhajoby obviněného v řízení o přestupku
dostály své povinnosti zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu
potřebném pro rozhodnutí o přestupku (§3 správního řádu). Nejvyšší správní soud shledal
postup krajského soudu souladný s výše uvedenými závěry zdejšího soudu v citovaném usnesení.
Pokud by krajský soud zjistil, že správní orgány skutkový stav řádně nezjistily, zcela jistě by bylo
na něm, aby na základě žalobních tvrzení a navrhovaných důkazů pochybnosti o skutkovém
stavu sám odstranil, a to i provedením důkazů nových. Krajský soud však vzal skutkový stav
za řádně zjištěný, což také v odůvodnění napadeného rozsudku náležitě odůvodnil. Nejvyšší
správní soud se s jeho závěry zcela ztotožnil. Ohledně správnosti měření dle názoru Nejvyššího
správního soudu nevznikly důvodné pochybnosti, pořízené fotografie i další výstupy
z rychloměru se shodují s výpověďmi policistů, jež jsou zpravidla samy o sobě považovány
za dostačující. Doložené vyjádření Českého metrologického institutu Nejvyšší správní soud
shodně s krajským soudem shledal nepoužitelným, a to zejména z důvodu, že se nejedná
o vyjádření k prošetřovanému přestupku. Dané vyjádření je v otázce, ke kterému přestupku
se vztahuje, zcela nekonkrétní, není nijak odůvodněné a dokonce je datované (elektronicky
podepsané) ještě před spácháním předmětného přestupku. Jednotlivá vyjádření Českého
metrologického institutu ke konkrétním skutkovým okolnostem jiného případu jistě nelze plošně
aplikovat na jakýkoliv přestupek měřený laserovým rychloměrem. Použitelnost naprosto
totožného vyjádření Nejvyšší správní soud vyvrátil již např. v rozhodnutí ze dne 20. 9. 2017,
č. j. 4 As 135/2017 – 42, či ze dne 21. 6. 2018, č. j. 9 As 149/2017 - 47.
[11] K platnosti měření za situace, kdy se záměrný kříž nachází na měřeném vozidle pouze
částečně, se již opakovaně zdejší soud vyjádřil - např. v již zmíněném rozhodnutí ze dne
21. 6. 2018, č. j. 9 As 149/2017 – 47, či rozhodnutí ze dne 16. 1. 2013, č. j. 3 As 82/2012 - 4, kde
bylo popsáno fungování rychloměru MicroDigCam včetně vyvrácení možnosti chybného měření:
„Na dotaz správního orgánu, zda z technického hlediska mohou být pochybnosti o hodnotě naměřené rychlosti,
pak společnost ATS-TELCOM PRAHA, a. s., v doplnění svého odborného vyjádření ze dne 14. 2. 2011
zdůraznila, že celý systém měření je založen na požadavku zajištění toho, aby naměřená hodnota nemohla být
zkreslena žádnými vnějšími vlivy. V případě, že došlo ke změření rychlosti, nebylo měření ovlivněno žádnými
dalšími vnějšími vlivy a hodnota odpovídá skutečnosti. Z doplnění vyjádření ze dne 14. 2. 2011 tedy vyplývá,
že pokud by došlo k chybě při měření rychlosti, nemělo by to za následek nepřesný výsledek měření, ale ke změření
rychlosti by vůbec nedošlo a na displeji přístroje by se objevila zpráva o chybě měření.“ Tuto otázku správně
vyhodnotil a odůvodnil již správní orgán prvního stupně, kdy odkázal na návod k použití
rychloměru s tím, že ke správnosti měření rychlosti vozidla postačuje jeho zaměření červeným
záměrným bodem uprostřed záměrného kříže.
[12] Námitku nesprávné aplikace institutu krajní nouze Nejvyšší správní soud rovněž
vyhodnotil jako nedůvodnou. Stěžovatel nepolemizoval s názorem krajského soudu, neuvedl
žádné skutečnosti vypovídající o dostatečné závažnosti situace, pouze rozporoval postup
správního orgánu, který měl dle názoru stěžovatele provést dokazování ohledně zdravotního
stavu manželky a možnost aplikace krajní nouze ověřit. Nejvyšší správní soud se již mnohokrát
vyjádřil k využití institutu krajní nouze v případě porušení nejvyšší povolené rychlosti. Shrnující
informace lze nalézt např. v rozhodnutí ze dne 25. 10. 2015, č. j. 5 As 72/2009 – 50: „Pro možnost
aplikace institutu krajní nouze zákon o přestupcích vyžaduje odvracení nebezpečí (stavu hrozícího poruchou, který
může být různého původu - přírodní katastrofa, jednání člověka) přímo (ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu –
bezprostředně) hrozící zájmu chráněnému zákonem. (…) Zákon o přestupcích mimo zákonného předpokladu
odvracení nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem, stanoví pro aplikaci institutu krajní nouze i další
podmínky, a to subsidiaritu (jednáním nebyl způsoben zřejmě stejně závažný následek než ten, který hrozil)
a proporcionalitu (nebezpečí nebylo možno v dané situaci odvrátit jinak). Výše uvedené zákonné předpoklady
musí být naplněny kumulativně, chybí-li jedna z nich, nelze institut krajní nouze aplikovat.“ Dle názoru
Nejvyššího správního soudu nebyla v případě stěžovatele naplněna již první podmínka přímo
hrozícího nebezpečí. Sice stěžovatel v okamžiku zastavení policisty vezl těhotnou manželku
k lékaři, ale policii sdělil pouze informaci, že manželce není dobře a chvátá s ní za lékařem.
Nabídku zavolání pomoci rychlé záchranné služby, pokud by se jednalo o vážnější stav, přitom
odmítl jako nepotřebný. Tím v podstatě výslovně vyloučil, že by se jednalo o závažný stav
vyžadující akutní ošetření, a tedy i vyloučil bezprostřednost hrozícího nebezpečí. Námitku,
že se touto otázkou správní orgán měl zabývat z moci úřední, Nejvyšší správní soud rovněž
považuje za nedůvodnou, neboť správní orgán okolnosti, jež by mohly omezit protiprávnost
činu, zkoumal a možnost aplikace institutu krajní nouze nijak nerozebíral z důvodu, že nic
nenasvědčovalo tomu, že by se o krajní nouzi skutečně mohlo jednat. Nejvyšší správní soud
se v tomto ztotožňuje s názorem krajského soudu, dle něhož podklady rozhodnutí nenasvědčují
dostatečné závažnosti stavu manželky stěžovatele. V takové důkazní situaci nemá správní orgán
povinnost zabývat se ex offo možností jednání stěžovatele v krajní nouzi a stěžovatel to ani
nenamítal. Dle Nejvyššího správního soudu tak správní orgán postupoval správně.
[13] Nejvyšší správní soud se upozorněním stěžovatele a jeho právního zástupce ohledně
jejich nesouhlasu se zveřejněním osobních údajů na internetu nezabýval, neboť tato námitka
zcela míjí podstatu věci, která je předmětem nyní vedeného kasačního řízení.
[14] Nejvyšší správní soud neshledal žádný důvod, pro který by měl rozsudek krajského soudu
zrušit. Krajský soud se věcí stěžovatele řádně zabýval, přezkoumatelným způsobem se vypořádal
s relevantními žalobními námitkami, přitom nikterak nevybočil ze zákona ani z konstantní
judikatury Nejvyššího správního soudu. Kasační stížnost proto ze shora uvedených důvodů podle
§110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[15] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, právo na náhradu nákladů řízení
mu proto nenáleží. Žalovanému v rámci řízení žádné náklady nevznikly, proto mu soud náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2019
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu