ECLI:CZ:NSS:2019:5.AS.388.2018:16
sp. zn. 5 As 388/2018 - 16
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: R. L., proti
žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2018, č. j. 31 A 139/2018 – 58,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
usnesení krajského soudu, kterým bylo stěžovateli v řízení o žalobě výrokem I. přiznáno
osvobození od soudního poplatku ve výši 80% (k úhradě 600 Kč); současně byl zamítnut návrh
stěžovatele na ustanovení zástupce z řad advokátů a stěžovatel byl vyzván k úhradě soudního
poplatku.
[2] Současně s žalobou stěžovatel podal žádost o osvobození od soudních poplatků
a o ustanovení zástupce z řad advokátů, kterou odůvodnil svými dlouhodobě nepříznivými
osobními, majetkovými a výdělkovými poměry, neboť je od roku 2009 evidován na úřadu práce,
je osobou se zdravotním omezením a jediným zdrojem příjmu je pouze invalidní důchod, dávky
státní sociální podpory a dávky pomoci v hmotné nouzi. Ustanovení advokáta požadoval
s ohledem na absenci právního vzdělání, přičemž žalobu ve správním soudnictví považuje za věc
složitou vyžadující právní pomoc advokáta.
[3] Po výzvě soudu stěžovatel předložil prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových
poměrech, v němž uvádí, že žije sám v domácnosti, přičemž pobírá invalidní důchod ve výši
3 530 Kč, příspěvek na bydlení ve výši 3 785 Kč, příspěvek na živobytí ve výši 3 169 Kč
a doplatek na bydlení ve výši 2 594 Kč. Jiné další příjmy neuvádí; dále tvrdí, že nevlastní žádný
majetek větší hodnoty, nevlastní žádné nemovitosti, žádné motorové vozidlo, cennosti či cenné
papíry a nemá ani žádné úspory. Uvedl výdaje v podobě měsíčního nájemného ve výši 6 250 Kč
a výdaje na tuhá paliva (bez uvedení konkrétní výše); dluh vůči Okresní správě sociálního
zabezpečení v Karviné ve výši 4 817 556 Kč (jako náhrada škody), vůči Okresnímu soudu
v Karviné ve výši 173 034 Kč (soudní poplatek) a Všeobecné zdravotní pojišťovně ve výši
20 847 Kč (pojistné) a 31 367 Kč (penále). Dále uvedl, že jeho invalidita snižuje možnost
uplatnění na trhu práce a zvyšuje životní náklady (předepsané dietní stravování či doplatky
na léky); z lékařské zprávy, kterou připojil, plyne, že není schopen fyzicky těžké práce, práce
ve výškách a v nočních směnách, rovněž nesmí pracovat s alergeny, v zakouřeném prostředí
a v trvale nepříznivých klimatických podmínkách. Z přiloženého potvrzení o době vedení
v evidenci uchazečů o zaměstnání vyplývá, že je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání
od 21. 12. 2009.
[4] Krajský soud s odkazem na §36 odst. 3, věty prvé a druhé, zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.), uvedl, že cílem
uvedeného ustanovení je formou individuálního osvobození od soudních poplatků chránit
účastníka řízení nacházejícího se v nepříznivých majetkových poměrech před nepřiměřeně
tvrdým dopadem poplatkové povinnosti. Jinak řečeno, jde o to, aby účastníkům nebylo
v opodstatněných případech upíráno právo na přístup k soudu (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 2432/08, publ. pod č. 49/52 SbNU). Právo domáhat
se předepsaným způsobem svých práv u nezávislého a nestranného soudu „má každý, tedy i ten,
kdo nemá finanční prostředky na zaplacení soudního poplatku“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne
31. 8. 2004, sp. zn. IV. ÚS 289/03, publ pod č. 125/34 SbNU). Současně krajský soud podotkl,
že institut osvobození od soudních poplatků představuje pouze určitou výjimku ze zákonné
poplatkové povinnosti, nikoli institut umožňující bezbřehý, bezplatný přístup k soudu (k tomu
srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2009, č. j. 9 Ans 6/2009 - 71).
[5] Krajský soud po zvážení stěžovatelem poskytnutých informací neshledal důvody
pro prolomení zásady ovládající současnou právní úpravu v §36 odst. 3 s. ř. s., dle které platí,
že soud by měl osvobodit účastníka řízení od soudních poplatků pouze zčásti, a jen výjimečně,
a jen jestliže jsou pro to zvlášť závažné důvody, jej může od soudních poplatků osvobodit zcela.
Jde totiž o to, aby se účastník, který nemá dostatek prostředků na zaplacení soudních poplatků
v plné výši, podílel alespoň nějakou částkou, kterou je schopen zaplatit, na nákladech soudního
řízení. Dodal, že pro zachování odpovědnosti při podávání návrhů (žalob) by se tedy i osoby
s malými příjmy měly na řízení nějak finančně podílet, přičemž výši tohoto podílu je třeba
přiměřeně moderovat s ohledem na konkrétní osobní, majetkové a výdělkové poměry daného
navrhovatele. Současně krajský soud přihlížel také k povaze věci, o kterou se jedná; stěžovatel
žalobou brojí proti rozhodnutí ve věci žádosti o poskytnutí informací, jíž bylo stěžovateli
částečně vyhověno (informace o přeložení soudkyně na stáž k vyššímu soudu), částečně pak byla
žádost odmítnuta (příbuzenské vztahy pracovníků soudů). Odkázal v této souvislosti na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 - 66 (č. 2601/2012 Sb.
NSS), v němž se uvádí: „Spory tohoto typu jsou vyvolány stěžovatelovým zájmem o veřejné záležitosti
a fungování veřejných institucí a netýkají se, a to ani nepřímo, stěžovatelova majetku, životních podmínek
či jiných podobných záležitostí. Takové spory má stěžovatel plné právo vést, dává-li mu objektivní právo procesní
možnosti tak činit, a musí v nich mít možnost účinně hájit svá práva. Není však důvod, aby náklady na vedení
takových sporů, které je zásadně povinen hradit každý žalobce, za stěžovatele pravidelně nesl stát formou
osvobozování od soudních poplatků. Osvobození od soudních poplatků nemá být institutem umožňujícím chudým
osobám vést bezplatně spory podle své libosti, nýbrž zajistit, aby v případech, kdy nemají dostatek prostředků,
a přitom je na místě, aby soudní spor vedly (neboť jde o věc skutečně se dotýkající jejich životní sféry),
jim nedostatek prostředků nebránil v účinné soudní ochraně.“ Krajský soud dospěl k závěru,
že po stěžovateli, který obdobný spor vyvolal, lze proto spravedlivě žádat, aby i v případě tvrzené
nepříznivé majetkové situace uhradil alespoň zčásti soudní poplatek, přitom částku 600 Kč
považoval za přijatelnou.
[6] Vzhledem k tomu, že stěžovatel neprokázal splnění podmínek pro úplné osvobození
od soudních poplatků, nenaplnil tím ani zákonnou podmínku pro ustanovení zástupce. Krajský
soud přitom zkoumal i nezbytnost ustanovení zástupce pro ochranu práv stěžovatele; tu však
s ohledem na podstatu vedeného řízení, které se týká přezkumu rozhodnutí o poskytnutí
informací, neshledal; poukázal rovněž na to, že stěžovatel vedl správní řízení o poskytnutí
informací, aniž by v něm byl zastoupen, přitom se ve správním řízení orientoval,
proti prvostupňovému rozhodnutí podal odvolání, které byl schopen odůvodnit. Krajský soud
proto neshledal, že by stěžovatel nebyl schopen alespoň stručně odůvodnit tvrzenou nezákonnost
napadeného rozhodnutí, a proto návrh na ustanovení advokáta zamítl.
[7] V kasační stížnosti stěžovatel namítá, že doložil prohlášení o osobních, majetkových
a výdělkových poměrech; příjmy jsou tvořeny invalidním důchodem, dávkami státní
sociální pomoci a dávkami pomoci v hmotné nouzi. Doložil výdaje, lékařská potvrzení;
dle svého přesvědčení tedy prokázal, že je osobou, jejíž celkové sociální a majetkové poměry
neumožňují uspokojení základních životních potřeb na úrovní ještě přijatelné pro společnost.
Za dané situace je jakýkoliv soudní poplatek, natož ve výši 600 Kč, dle stěžovatele
nad jeho možnosti a jeho zaplacení by pro stěžovatele znamenalo omezení dietního stravování,
omezení nezbytné léčby apod., nemluvě už o tom, že dávky státní sociální pomoci a dávky
pomoci v hmotné nouzi jsou dávky účelové.
[8] Stěžovatel poukazuje na to, že krajský soud přitom uznává, že žaloba není zjevně
neúspěšná, jakož i uvádí, že každý, tedy i ten, kdo nemá finanční prostředky na zaplacení
soudního poplatku, má právo domáhat se svých práv u soudu. Pokud se soud snaží naznačit,
že žaloba není dostatečně významná pro životní sféru stěžovatele, pak stěžovatel konstatuje,
že žalobou se domáhá naplnění svých občanských práv, která ve skutečně demokratickém
a právním státě musí mít prioritní místo. Rozhodnutí soudu tak považuje za zcela odtržené
od reality, kdy soud – nedostatečným zhodnocením situace, nebo dokonce úmyslně – stěžovateli
odpírá právo domáhat se u soudu občanských práv.
[9] Stěžovatel dále namítá, že dle poučení krajského soudu nelze výrok obsahující výzvu
k úhradě soudního poplatku kasační stížností napadnout. Stěžovatel neví, nakolik lze poučení
soudu brát vážně, když například ve stejném poučení se – zjevně mylně – uvádí, že „V řízení
o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem”. V každém případě se stěžovatel domnívá,
že výzva k úhradě soudního poplatku za situace, kdy rozhodnutí o osvobození od soudního
poplatku není pravomocné, je předčasná.
[10] Za nezákonný považuje stěžovatel rovněž výrok napadeného usnesení, kterým mu nebyl
ustanoven zástupce z řad advokátů; domnívá se, že splňuje podmínky pro úplné osvobození
od soudních poplatků, jakož i podmínky pro ustanovení zástupce z řad advokátů. Uvádí,
že skutečnost, že je schopen sepsat žádost a odvolání ve správním řízení, v žádném případě
nenahrazuje právní vzdělání, a to, že vedl správní řízení bez zastoupení, ještě neznamená,
že může bez zastoupení vést i řízení soudní. Závěrem doplňuje, že v poučení k napadenému
usnesení krajský soud uvádí nezbytnost zastoupení advokátem při řízení o kasační stížnosti;
jak však vyplývá z usnesení Nejvyššího správního soudu (je zřejmě míněno usnesení NSS
ze dne 14. 1. 2019, č. j. 5 As 338/2018 - 9, jímž byl stěžovatel vyzván k doplnění kasační stížnosti a mimo
jiné jím byla zamítnuta jeho žádost o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti s odkazem na usnesení
rozšířeného senátu NSS ze dne 9. 6. 20115, č. j. 1 As 196/2014 – 19, dle kterého není v řízení proti usnesení
krajského soudu, které nebylo vydáno ve věci samé, právní zastoupení třeba – pozn. NSS), takové poučení
je mylné. To dle stěžovatele dokládá, že krajský soud jej nesprávně poučuje; takové nesprávné
poučení přitom může některé účastníky odradit od podání kasační stížnosti. V doplnění kasační
stížnosti opět požádal stěžovatel o osvobození od soudního poplatku a o ustanovení advokáta.
[11] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
[12] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění
ostatních podmínek řízení, přezkoumal napadené usnesení krajského soudu v rozsahu a z důvodů
stěžovatelem uplatněných (§109 odst. 3 s. ř. s.), současně přihlížel k tomu, zda napadené usnesení
netrpí vadami, k nimž by byl povinen přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.);
takové vady neshledal a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud k opětovné žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků
a ustanovení advokáta odkazuje na své předchozí usnesení ze dne 14. 1. 2019, v němž bylo
stěžovateli vysvětleno, že právního zastoupení ani splnění poplatkové povinnosti v řízení
o kasační stížnosti není třeba. Nejvyšší správní soud současně nesdílí názor stěžovatele
o záměrném matení stěžovatele nesprávným poučením ze strany krajského soudu,
čímž by mu měla být ztížena cesta k soudní ochraně. Krajský soud udělil stěžovateli standardní
obecné poučení v souladu s §102 až §106 s. ř. s.; naplnění konkrétních podmínek řízení
v jednotlivých případech je poté již předmětem posouzení Nejvyššího správního soudu.
[14] Podle §36 odst. 3 s. ř. s. účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být
na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat
účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť
závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru,
že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne. Jak vyplývá z napadeného usnesení
krajský soud, jak stěžovatel podotýká, nedospěl k závěru o zjevné neúspěšnosti žaloby;
to však samo o sobě nepostačuje k tomu, aby bylo stěžovateli přiznáno úplné osvobození
od soudních poplatků, jak stěžovatel mylně domýšlí. Tento závěr brání pouze tomu, aby soud
žádost o osvobození bez dalšího zamítl, resp. nepřiznal osvobození žádné. Tak tomu však v dané
věci nebylo a krajský soud postupoval zcela v souladu se zákonem, neboť se zabýval naplněním
podmínek pro alespoň částečné přiznání osvobození od soudních poplatků, což by v případě
závěru o zjevné neúspěšnosti návrhu stěžovatele nečinil.
[15] Pokud pak jde o konkrétní rozsah částečného osvobození od soudních poplatků zvolený
soudem, krajský soud srozumitelně uvedl, které skutečnosti vzal v úvahu (všechny vyznívají
jednoznačně ve prospěch stěžovatele, tedy pro co nejvyšší rozsah osvobození) a poté uzavřel,
že rozsah 80 % zvolil za účelem zachování určité míry odpovědnosti stěžovatele za vedení sporu.
Odůvodnění:
napadeného usnesení je zcela srozumitelné a veškeré úvahy krajského soudu jsou
v něm obsaženy.
[16] Nejvyšší správní soud podotýká, že v otázkách částečného osvobození od soudních
poplatků je již z povahy věci vždy přítomna jistá míra uvážení soudu. Je-li toto uvážení
v zákonných mezích a odpovídá skutkovým okolnostem, nemůže být samo užití soudcovského
uvážení důvodem pro zrušení přijatého usnesení o osvobození od soudních poplatků. Nejvyšší
správní soud neshledal, že by krajský soud ze zákonných mezí uvážení vybočil; dostatečně
vyhodnotil veškeré pro věc rozhodné okolnosti, tedy jak sociální situaci stěžovatele, tak povahu
věci, o které stěžovatel před soudem vede řízení; nepochybně se nejedná o spor, jehož výsledek
je pro stěžovatele existenčně důležitý, jakkoli soud nikterak nepopírá právo stěžovatele
na informace (srov. např. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2013, č. j. 6 As 23/2013 - 9). Krajský soud
zcela případně odkázal na rozsudek zdejšího soudu sp. zn. 7 As 101/2011, a pokud postupoval
v jeho intencích, nelze mu ničeho vytýkat. Zákonnou podmínku výjimečnosti situace pro úplné
osvobození stěžovatele od poplatkové povinnosti Nejvyšší správní soud rovněž neshledal.
[17] Podle §35 odst. 10 s. ř. s. „navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních
poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh ustanovit usnesením
zástupce, jímž může být i advokát; hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování osoby uvedené v odstavci 2
platí v takovém případě stát.“ Podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo
na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy,
a to od počátku řízení. Judikatura při rozhodování o návrhu na ustanovení zástupce požaduje
po soudech komplexní posouzení konkrétních skutkových okolností té které věci; to krajský soud
dostatečně naplnil.
[18] Soudní řízení správní v prvním stupni soudní soustavy (před krajskými resp. městským
soudem) je primárně koncipováno tím způsobem, že je účastník řízení i bez právního vzdělání
schopen zastupovat se sám. V těchto řízeních není zákonem stanovená povinnost být zastoupen
advokátem. Určitá kvalifikovaná a odborná forma podání a zastupování je vyžadována až v řízení
před Nejvyšším správním soudem (§105 odst. 2 s. ř. s.). S ohledem na §35 odst. 10 s. ř. s.
a na nutnost splnění dvou kumulativních podmínek pro možnost ustanovení zástupce je zřejmé,
že úmyslem zákonodárce nebylo přiznat právo na ustanovení právního zástupce každému,
kdo o to požádá. V opačném případě by zákonodárce spojoval možnost ustanovení zástupce
pouze se splněním podmínek pro osvobození od soudních poplatků a nikoliv též s nezbytností
ochrany práv účastníka.
[19] Pokud je zákonná úprava nastavena tak, že zastoupení není primárně vyžadováno,
je na žadateli o toto zastoupení, aby prokázal, že je nezbytně třeba k ochraně jeho práv.
Tuto podmínku je možné naplnit většinou v určitých typově obdobných případech,
jako je např. řízení ve složitých věcech, postavení žadatele (cizinec, který neumí český jazyk),
či jeho nedostatečný intelekt. Kritériem může být ale např. i vzdělání a zkušenosti účastníka,
jeho profese, důležitost sporu pro účastníka, složitost sporu, schopnost argumentace ve sporu,
složitost dokazování, emoční účast ve sporu vylučující efektivní obhajobu atd.
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2013, č. j. 6 As 23/2013 - 9, body 6 - 9,
nebo sp. zn. 6 As 84/2016, body 13-17). Účastníkovi řízení pak bude na místě ustanovit advokáta
zejména tam, je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv. K této problematice se již vyjadřoval
i Ústavní soud, který v usnesení ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 2479/15, konstatoval:
„[…]soudce bude moci zástupce ustanovit pouze tehdy, bude-li to nezbytně třeba k ochraně zájmů účastníka.
Pojem nezbytnosti je přitom třeba vykládat tak, že jde o situace, v nichž je konkrétními okolnostmi odůvodněn
závěr, že bez zastoupení by účastníkovi řízení mohla vzniknout nikoli nezanedbatelná újma, přičemž se jedná
pouze o benefit poskytnutý účastníkům soudních řízení ze strany státu. V této souvislosti Ústavní soud
také zdůrazňuje, že již dříve judikoval, že není porušením práva na právní pomoc zakotveného v čl. 37 odst. 2
a 3 Listiny, zamítne-li soud žádost účastníka řízení o ustanovení zástupce, pokud bylo řádně soudem shledáno
a odůvodněno, že pro takové ustanovení zástupce nejsou splněny podmínky [… ]“.
[20] V případě stěžovatele nebyly zjištěny žádné zvláštní okolnosti, pro které by bylo na místě
ustanovit mu zástupce. Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 1 As 117/2013 - 17
ze dne 4. 12. 2013, mimo jiné uvedl: „ Judikatura Nejvyššího správního soudu týkající se naplnění druhé
zákonné podmínky pro ustanovení zástupce soudem je dlouhodobě stabilní a jasná. Advokát bude ustanoven
zástupcem účastníka k ochraně jeho zájmů tehdy, jde-li o věc po stránce skutkové nebo právní složitou
a jestliže potřeba ochrany práv účastníka v soudním řízení vyjde najevo, např. z nekvalifikovaných podání
účastníka, jímž se na soud obrací apod. Vzhledem k tomu, že největší nároky po odborné stránce klade
na účastníka řízení formulování samotného návrhu (žaloby), navíc v poměrně krátkém časovém úseku,
je právě obsahová a formální úroveň sepsané žaloby kritériem pro závěr soudu o potřebě ochrany práv účastníka“
(tak již rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2004, č. j. 4 As 21/2004 - 64, z poslední doby
např. rozsudek citovaný městským soudem ze dne 31. 5. 2011, č. j. 5 Afs 20/2011 – 62). Nutno poznamenat,
že novela provedená zákonem č. 303/2011 Sb. vložila do citovaného ustanovení příslovce „nezbytně“, což mělo
podle důvodové zprávy zdůraznit mimořádnost tohoto institutu (srov. tisk č. 319/0, Poslanecká sněmovna,
VI. volební období, digitální repozitář, www.psp.cz). V hodnocení této podmínky v konkrétním žalobcově případě
se pak Nejvyšší správní soud zcela ztotožňuje s městským soudem. Podle obsahu žaloby i jiných podání žalobce
je zjevné, že tento se bez problémů orientuje v hmotněprávních a procesních předpisech, zná svá práva a také je
uplatňuje. V projednávaném případě nadto nejde o věc mimořádně složitou, jež by vyžadovala odbornou právní
pomoc, nýbrž pouze o posouzení skutečnosti, zda žalovaný poskytl žalobci požadovanou informaci nebo nikoliv.
V takové situaci podmínky pro ustanovení zástupce podle §35 odst. 8 s. ř. s. naplněny nejsou.“ Lze souhlasit
s krajským soudem, že dosavadní postup stěžovatele v řízeních, která vede, nenasvědčuje tomu,
že by se ve věci neorientoval, nebyl schopen argumentace a nebyl schopen svá práva
(na informace), o něž se spoří, dostatečně účinně hájit, a to i bez právního vzdělání, sám. Ostatně
stěžovatel byl schopen na výzvu kasačního soudu doplnit kasační stížnost,
tudíž jeho argumentace náročností podání v soudních řízeních (oproti řízení správnímu) není
na místě. Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů souhlasí s krajským soudem,
že stěžovatel nenaplnil podmínky pro přiznání zástupce z řad advokátů, jelikož nebyla naplněna
podmínka nezbytnosti právního zastoupení k ochraně jeho práv.
[21] Nejvyšší správní soud musí stěžovateli přisvědčit v tom, že krajský soud nepostupoval
zcela správně, pokud nevyčkal právní moci usnesení, jímž jej osvobodil částečně od soudního
poplatku, a současně jej vyzval k úhradě soudního poplatku. Tato vada však nemá vliv
na zákonnost napadaného usnesení. Je třeba podotknout, že předmětem sporu je, zda stěžovatel
splňoval či nesplňoval podmínky pro úplné osvobození od soudních poplatků a podmínky
pro ustanovení advokáta. Tato otázka byla krajským soudem posouzena zcela v souladu
se zákonem a postupem krajského soudu nebyl stěžovatel ve věci nyní projednávané nikterak
zkrácen. Nejvyšší správní soud pouze dodává, že kasační stížnost proti výzvě krajského soudu
k úhradě soudního poplatku není přípustná - viz §104 odst. 3 písm. b) s. ř. s.
[22] Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud se žádostí stěžovatele náležitě zabýval,
vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, který řádně vyhodnotil, a pokud poplatkovou
povinnost stanovil stěžovateli ve výši 600 Kč, nikterak nevybočil z mezí uvážení, které mu zákon
poskytuje; tuto částku považuje Nejvyšší správní soud - i vzhledem ke zjištěné sociální
a majetkové situaci stěžovatele, za přiměřenou. Krajskému soudu nelze ničeho vyčíst
ani v posouzení potřebnosti stěžovatele pro ustanovení advokáta.
[23] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, proto ji dle §110 odst. 1
in fine s. ř. s. zamítl.
[24] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Žalovanému, kterému by jinak náhrada nákladů řízení dle úspěchu v řízení náležela,
žádné náklady v řízení o kasační stížnosti nevynaložil, proto mu soud náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. července 2019
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu