ECLI:CZ:NSS:2019:5.AS.67.2018:24
sp. zn. 5 As 67/2018 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudce Zdeňka
Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: P. J., zast. JUDr. Liborem
Fiedlerem, advokátem se sídlem Palackého tř. 223/5, Nymburk, proti žalovanému: Krajský úřad
Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
22. 2. 2017, čj. 028080/2017/KUSK, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2018, čj. 51 A 9/2017-31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Městského úřadu Nymburk (dále jen „městský úřad“) ze dne 29. 12. 2016,
čj. 070/60986/2016/Čer, byl mj. žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle §49 odst. 1
písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“¨), který měl
spáchat úmyslným narušením občanského soužití vyhrožováním újmou na zdraví, čehož se měl
dopustit v úmyslu přímém tím, že dne 24. 7. 2016 v době kolem 10:30 hod v objektu bývalého
statku Mcely vyhrožoval M. N. (dále jen „oznamovatel“) újmou na zdraví přinejmenším výrokem
ve smyslu, že „skončí jako ten poslední, že pak taky bude pít brčkama jako on“, který byl doprovázen
výhružným gestem, rukou zaťatou v pěst, v bezprostřední blízkosti obličeje oznamovatele. Za
uvedené jednání byla žalobci uložena pokuta ve výši 1000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení
spojené s projednáváním přestupku ve výši 1000 Kč.
[2] Proti rozhodnutí městského úřadu podal žalobce odvolání, které žalovaný rozhodnutím
ze dne 22. 2. 2017 v rozsahu napadených výroků zamítl a rozhodnutí městského úřadu potvrdil.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou, kterou krajský soud v záhlaví
označeným rozsudkem zamítl.
II. Podstatný obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností.
[5] Podle stěžovatele vzal krajský soud skutkový stav za prokázaný na základě výpovědi
svědkyně H., videozáznamu pořízeného mobilním telefonem svědkyní a výpovědi oznamovatele.
Podle stěžovatele je však výpověď svědkyně nevěrohodná, neboť v době incidentu s ním vedla
dlouhodobý spor o péči k jejich nezletilým dětem, dále je svědkyně v blízkém vztahu
s oznamovatelem a rovněž zamlčovala protiprávní jednání oznamovatele, který měl fyzicky bránit
stěžovateli odjezdu z místa incidentu, což ostatně sám oznamovatel potvrdil. K věrohodnosti
svědkyně a použitelnosti videozáznamu stěžovatel dále konstatoval, že svědkyně předložila
v rámci trestního oznámení na stěžovatele videozáznam ze dne 24. 7. 2016, na němž měl být
zaznamenán předmětný incident. Tento záznam však v řízení před městským úřadem při svém
výslechu dne 13. 10. 2016 nedodala, přestože k tomu byla vyzvána. Následně pouze dodala
videozáznam, na n ěmž nebylo zaznamenáno jednání, které je stěžovateli kladeno za vinu.
Výpověď oznamovatele je podle stěžovatele rovněž nevěrohodná, neboť vypovídal v postavení
obviněného, byl přítelem svědkyně a ve své výpovědi připustil, že fyzicky bránil stěžovateli
v odjezdu z místa incidentu; za své jednání ovšem nebyl oznamovatel postižen.
[6] Stěžovatel v této souvislosti zdůraznil, že žalovaný a krajský soud se nedostatečně
vypořádali s námitkou nevěrohodnosti svědkyně, neboť se omezili pouze na konstatování, že její
výpověď „se nejeví jako připravená, do všech podrobností dohodnutá s oznamovatelem tak, aby byly jejich
výpovědi totožné, jejich výpovědi korespondují v podstatných bodech“.
[7] Dle stěžovatele se krajský soud rovněž nedostatečně vypořádal s námitkou, že svědkyní
předložený videozáznam je nekompletní. Krajský soud pouze konstatoval, že pokud by
videozáznam postihoval celý incident a prokazoval nevinu stěžovatele i oznamovatele, nezaslala
by policie městskému úřadu oznámení o přestupcích těchto dvou osob.
[8] Dále stěžovatel krajskému soudu vytkl, že odmítl provést navržené důkazy, a to zejména
výslech policisty P. Z., který by se vyjádřil k videozáznamu, a provedení IT expertizy SD karty.
Tyto důkazy by přitom potvrdily nevěrohodnost svědkyně a neúplnost předloženého
videozáznamu. Pokud krajský soud odmítl provést tyto důkazy, nelze vytýkat stěžovateli,
že neunesl důkazní břemeno.
[9] Stěžovatel navrhl, aby NSS rozsudek krajského soudu zrušil.
[10] Žalovaný uvedl, že stěžovatel o probíhajícím sporu mezi ním a svědkyní věděl, a tedy
mohl a měl své jednání přizpůsobit této skutečnosti a chovat se způsobem, který by nezavdal
jakoukoli příčinu k tomu, aby jeho jednání bylo vnímáno jako porušující běžné občanské soužití.
Žalovaný dále podotkl, že ze zjištění správních orgánů, jakož i výpovědí stěžovatele vyplývá, že to
byl právě stěžovatel, kdo svým jednáním celý konflikt inicioval.
[11] K stěžovatelem namítanému videozáznamu žalovaný uvedl, že první zmínku o něm
obsahuje až úřední záznam o telefonickém hovoru osoby, která se představila jako P. J., ze dne
21. 9. 2016. Při podání vysvětlení na policii ani v oznámení o přestupku se žádné zmínky
o videozáznamu neobjevují. Žalovaný zdůraznil, že dotčený videozáznam ani není důkazem,
o který by se výrok o vině stěžovatele opíral.
[12] Žalovaný navrhl, aby NSS kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Po skutkové stránce z obsahu správního spisu plyne, že dne 24. 7. 2016 stěžovatel
předával své bývalé manželce (svědkyni H.) jejich děti. Této události byl přítomen také přítel
svědkyně - oznamovatel. Při tomto setkání došlo mj. ke slovním potyčkám mezi přítomnými,
přičemž stěžovatel měl vyhrožovat a nadávat oznamovateli (měl mu mj. vyhrožovat, že skončí
tak, že bude pít brčkem). Uvedené měl stěžovatel doprovodit gestem se zaťatou pěstí. Mezi
stěžovatelem a svědkyní přitom byly v rozhodné době neshody ohledně péče o jejich děti, neboť
stěžovatel žádal střídavou péči. Svědkyně podle své výpovědi pořídila několik záběrů incidentu.
K tomu však dále uvedla, že nepořídila videozáznam celého incidentu, neboť vždy, když vytáhla
mobil a chtěla natáčet, se stěžovatel zklidnil. Do správního spisu byla založena rovněž zpráva
z psychologického vyšetření dětí stěžovatele a svědkyně, kteří se vyjadřovali k jeho osobě. Dcera
stěžovatele uvedla, že stěžovatel křičel na svědkyni, nedávno „i na M . (tj. oznamovatel – pozn.
NSS) křičel a nadával!, chtěl jim něco udělat; bála se a s bratrem utekli a brečeli. Tato zpráva je ze
dne 11. 8. 2016, tedy z blízkého časového období po popisovaném incidentu.
[15] Podle §49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích se přestupku dopustí ten, kdo úmyslně
naruší občanské soužití vyhrožováním újmou na zdraví, drobným ublížením na zdraví,
nepravdivým obviněním z přestupku, schválnostmi nebo jiným hrubým jednáním.
[16] NSS nejprve poznamenává, že kasační stížnost je mimořádným opravným prostředkem
proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu. Důvody kasační stížnosti se musí odvíjet
od tvrzeného pochybení krajského soudu, což není možné bez dalšího nahradit zopakováním
odvolacích nebo žalobních námitek (jakkoliv spojeným s obecným tvrzením, že posouzení soudu
je nesprávné). Kasační stížnost stěžovatele spočívá z převážné části v pouhém zopakování
žalobních a odvolacích námitek, kterými se již podrobně zabýval žalovaný i krajský soud.
NSS se s jejich závěry ztotožňuje a v podrobnostech na ně odkazuje. Smyslem soudního
přezkumu není stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto v případech shody
názoru soudu a odůvodnění napadeného rozhodnutí může NSS odkázat na kasační stížností
napadený rozsudek, resp. na rozhodnutí žalovaného (k tomu viz např. rozsudky NSS ze dne
27. 7. 2007, čj. 8 Afs 75/2005-30, ze dne 2. 7. 2007, čj. 4 As 11/2006-86, a ze dne 29. 5. 2013,
čj. 2 Afs 37/2012-47).
[17] Ačkoli není úlohou NSS při rozhodování o kasační stížnosti znovu podrobně vlastně jen
zopakovat již vyřčené závěry správních orgánů a krajského soudu, lze v projednávané věci
alespoň stručně tyto závěry připomenout.
[18] Správní orgány i krajský soud za stěžejní považovaly výpověď svědkyně H., jejíž
věrohodností se s ohledem na její blízký vztah k oznamovateli a její spory se stěžovatelem
podrobně zabývaly. NSS konstatuje, že tento důkaz správní orgány a krajský soud hodnotily
v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§50 odst. 4 správního řádu) jednotlivě
i v souhrnu s ostatními podklady a s jejich závěry se NSS ztotožňuje a v podrobnostech
na ně odkazuje.
[19] Výpověď svědkyně potvrdila nejen tvrzení oznamovatele, ale rovněž skutečnosti zjištěné
z dalších shromážděných podkladů. Konkrétně se jedná např. o zprávu z psychologického
vyšetření dětí stěžovatele, v níž sice není uveden konkrétní popis události ze dne 24. 7. 2016,
avšak vyplývá z ní, že stěžovatel v daném období skutečně vystupoval konfliktně (slovy zprávy
„dělal problémy“). Výpověď svědkyně se shoduje s výpovědí oznamovatele, přičemž jejich výpovědi
se nejeví jako naučené či vykonstruované. Za této situace nebyl důvod o věrohodnosti výpovědi
svědkyně pochybovat a dovozovat, že incident byl zinscenován svědkyní a oznamovatelem, kteří
by chtěli stěžovatele zdiskreditovat, jak tvrdí stěžovatel. Obdobné úvahy uváděly správní orgány
i krajský soud a NSS je považuje v kontextu daného případu za logické a dostatečné.
[20] K věrohodnosti výpovědi oznamovatele NSS uvádí, že touto otázkou se rovněž již
zabývaly správní orgány a následně i krajský soud. Pokud stěžovatel namítá, že oznamovatel
fyzicky bránil stěžovateli v odjezdu z místa incidentu a nebyl za to postižen, NSS ve shodě se
správními orgány a krajským soudem konstatuje, že tento skutek není předmětem nyní
projednávané věci.
[21] K stěžovatelem namítanému videozáznamu NSS je třeba zdůraznit, že nebyl
při rozhodování o vině stěžovatele brán v úvahu, neboť nezachycoval celý průběh incidentu, což
správní orgány podrobně zdůvodnily (a následně tak učinil rovněž krajský soud), a rovněž
v tomto směru NSS na jejich rozhodnutí odkazuje. Protiprávní jednání stěžovatele bylo bez
důvodných pochybností prokázáno jiným způsobem. Na základě uvedeného tedy NSS souhlasí
také s tím, že provádět důkaz IT expertizou SD karty a výslechem policisty P. Z. by bylo
nadbytečné.
IV. Závěr a náklady řízení
[22] Ze všech uvedených důvodů dospěl NSS k závěru, že kasační stížnost stěžovatele není
důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. in fine zamítl.
[23] Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.); žalovanému nevznikly v tomto řízení náklady
nad rámec jeho běžné činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne ní opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. srpna 2019
Ondřej Mrákota
předseda senátu
.