ECLI:CZ:NSS:2019:5.AZS.160.2019:51
sp. zn. 5 Azs 160/2019 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobkyně: V. G., zastoupené
advokátem Mgr. et Mgr. Janem Jungem, sídlem Štěpánská 615/24, Praha 1, proti žalované:
Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2176/2, Praha 3, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2019,
č. j. 4 A 22/2019 - 19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) domáhala zrušení v záhlaví
označeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla odmítnuta
její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 3. 2019, č. j.: CPR-36173-3/ČJ-2018-930310-
V230, kterým bylo částečně změněno a ve zbytku potvrzeno rozhodnutí Policie ČR, Krajského
ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 2. 10. 2018, č. j.: KRPA-369757-20/ČJ-2018-000022,
jímž bylo žalobkyni podle ustanovení §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění a stanovena doba,
po kterou jí nelze umožnit vstup na území členských států EU, v délce 1 roku; současně jí byla
v souladu s ustanovením §118 odst. 3 téhož zákona stanovena doba k vycestování z území České
republiky do 20 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Žalobou napadeným rozhodnutím
pak změnila žalovaná prvoinstanční rozhodnutí tak, že zkrátila dobu, po níž nelze žalobkyni
umožnit vstup na území členských států EU, a to z 1 roku na 10 měsíců.
II. Rozhodnutí městského soudu
[2] Městský soud žalobu odmítl pro opožděnost podle §46 odst. 1 písm. b) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
neboť dospěl k závěru, že žaloba byla podána po uplynutí 10 denní lhůty k podání žaloby
proti rozhodnutí o správním vyhoštění stanovené v §172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Vyšel
z toho, že žalobou napadené rozhodnutí žalované bylo žalobkyni doručeno dne 8. 4. 2019. Lhůta
pro podání žaloby tak uplynula žalobkyni dnem 18. 4. 2019, žaloba však byla dodána do datové
schránky, tj. doručena soudu, až dne 25. 4. 2019.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[3] Proti usnesení městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, v jejímž
odůvodnění namítala, že nikdy do své poštovní schránky neobdržela oznámení o neúspěšném
doručení zásilky s výzvou, aby si uloženou písemnost vyzvedla do dne 8. 4. 2019; písemnost
jí po dni 8. 4. 2019 ani nebyla vhozena do schránky. Stěžovatelka eviduje až druhou výzvu
vhozenou do její poštovní schránky dne 5. 4. 2019, na níž byl konec odběrní lhůty stanoven
na den 15. 4. 2019. Má tudíž za to, že žalobou napadené rozhodnutí jí bylo doručeno až dne
15. 4. 2019 na základě druhé výzvy, kterou poskytovatel poštovních služeb (na místo, aby
do poštovní schránky stěžovatelky vhodil napadené správní rozhodnutí či jej vrátil správnímu
orgánu) stanovil náhradní lhůtu pro další doručení. Proto dovozovala, že žalobu podala včas.
Stěžovatelka v této souvislosti také poukázala na doplnění své žaloby, v němž městský soud
na popsané skutečnosti upozornila, přičemž ten se s jejími argumenty nijak nevypořádal.
[4] Na základě uvedeného navrhla stěžovatelka, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené
usnesení městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[5] Žalovaná se ke kasační stížnosti vyjádřila pouze tak, že kasační stížností může být
napaden jen způsob rozhodování správního soudu, který žalovaná nehodlá komentovat
a odkazuje na své vyjádření k žalobě.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a stěžovatelka je řádně zastoupena. Poté přezkoumal napadené usnesení
městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom,
zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k následujícímu závěru.
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Přestože stěžovatelka uvedla, že kasační stížnost podává z důvodů podle
§103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., důvody její kasační stížnosti je nutno podřadit pod §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s., neboť kasační stížnost byla podána proti rozhodnutí o odmítnutí návrhu
(odmítnutí žaloby z důvodu její opožděnosti) a k vyslovení nezákonnosti tohoto usnesení také
obsahově směřuje. Předmětem přezkumu ze strany Nejvyššího správního soudu je proto pouze
zákonnost rozhodnutí o odmítnutí žaloby pro opožděnost a případná procesní pochybení
městského soudu, která předcházela vydání tohoto rozhodnutí.
[9] Podle §72 odst. 1 s. ř. s. lze podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu do dvou
měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo
jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Zvláštním
zákonem, který stanoví jinou lhůtu, je v tomto případě zákon o pobytu cizinců, který v §172
odst. 2 stanoví: „Žaloba proti správnímu rozhodnutí o vyhoštění musí být podána do 10 dnů od doručení
rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni. Zmeškání lhůty nelze prominout.“ (pozn. podtržení
doplněno Nejvyšším správním soudem).
[10] V posuzované věci není sporné, zda se na případ stěžovatelky citované ustanovení zákona
o pobytu cizinců vztahuje – podstata sporu se omezuje na posouzení okamžiku doručení
rozhodnutí žalované stěžovatelce, od něhož je potřeba počítat lhůtu k podání žaloby
ke správnímu soudu.
[11] Ze soudního spisu městského soudu Nejvyšší správní soud zjistil, že v žalobě doručené
městskému soudu dne 25. 4. 2019 stěžovatelka tvrdila, že napadené rozhodnutí obdržela dne
15. 4. 2019 a že žalobu tedy podává v poslední den lhůty. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě
tuto naopak označila za opožděnou. Uvedla, že napadené rozhodnutí bylo stěžovatelce doručeno
fikcí dne 8. 4. 2019, přičemž doplnila, že stěžovatelka si následně písemnost vyzvedla osobně dne
13. 4. 2019; vyjádření žalované zaslal městský soud stěžovatelce podáním ze dne 24. 5. 2019,
č. j. 4 A 22/2019 - 15, na vědomí. Dne 12. 6. 2019 pak městský soud napadeným usnesením
rozhodl o odmítnutí žaloby pro opožděnost. Rozhodnutí žalované bylo podle městského soudu
doručeno dne 8. 4. 2019 prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, což stěžovatelka
stvrdila vlastnoručním podpisem, jak vyplývá z doručenky obsažené ve správním spise – lhůta
pro podání žaloby proto uplynula již dne 18. 4. 2019. Následně, dne 14. 6. 2019, bylo městskému
soudu doručeno podání stěžovatelky, v němž tvrdila, že jí byla do poštovní schránky teprve dne
5. 4. 2019 vložena nová opakovaná výzva k vyzvednutí zásilky, na níž bylo uvedeno náhradní
datum konce odběrní lhůty. Žádnou dřívější výzvu, patrně v důsledku pochybení doručujícího
orgánu, neobdržela. V rámci tohoto doplnění žaloby stěžovatelka zaslala i kopii obálky, na níž
je nadepsáno označení „II. výzva“ a konec odběrní lhůty stanoven na den 15. 4. 2019; žádné jiné
údaje (např. identifikace písemnosti – žalobou napadeného rozhodnutí) nejsou z této kopie
zřejmé.
[12] Nejvyšší správní soud pro přehlednost shrnuje, že z tvrzení stran lze identifikovat hned tři
možné okamžiky doručení žalobou napadeného rozhodnutí, a sice: dne 8. 4. 2019, 13. 4. 2019
a 15. 4. 2019, přičemž jak žalovaná, tak městský soud vycházely z toho, že napadené rozhodnutí
bylo doručeno dne 8. 4. 2019. Stěžovatelka naopak tvrdí, že za okamžik doručení je třeba
považovat den 15. 4. 2019, kdy uplynula údajná náhradní lhůta k vyzvednutí zásilky.
[13] Vzhledem k tomu, že žalobou napadené rozhodnutí bylo doručováno prostřednictvím
poskytovatele poštovních služeb [§19 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“)], zaměřil Nejvyšší správní soud svou pozornost
na existenci a obsah poštovní doručenky jako standardního důkazního prostředku prokazujícího
doručení písemnosti jejímu adresátu. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu
přitom platí, že doručenka zakládá vyvratitelnou domněnku správnosti údajů na ní uvedených.
Kdo hodlá úspěšně zpochybnit doručení písemnosti, musí předložit taková tvrzení, která jsou
skutečně způsobilá zpochybnit doručení a údaje na doručence (viz např. rozsudky ze dne
27. 4. 2006, č. j. 2 Afs 158/2005 - 82, ze dne 29. 11. 2007, č. j. 1 Afs 7/2007 - 169, ze dne
31. 3. 2010, č. j. 9 As 65/2009 - 61, nebo ze dne 7. 2. 2012, č. j. 8 As 97/2011 - 40).
[14] Nejvyšší správní soud ověřil, že se ve správním spise nachází kopie dokladu o doručení
žalobou napadeného rozhodnutí (doručenky), které je na ni řádně identifikováno číslem
jednacím. Z této kopie lze spolehlivě zjistit, že předmětná písemnost byla adresována stěžovatelce
a že dne 29. 3. 2019 byla uložena (připravena) k vyzvednutí. Dále je na ní potvrzeno osobní
převzetí zásilky stěžovatelkou s ne zcela čitelným datem (patrně 12. či 13. 4. 2019), stvrzené
podpisem stěžovatelky (v azbuce). Vedle toho se na levé straně doručenky nachází podpis
vydávající osoby a otisk razítka pošty s datem 13. 4. 2019. Pod kopií doručenky je pak připojen
záznam úřední osoby žalované o tom, že písemnost byla doručena podle §24 odst. 1 správního
řádu dne 8. 4. 2019; toto datum je rovněž ve správním spise vyznačeno jako datum právní moci
žalobou napadeného rozhodnutí. Obsah správního spisu pak nijak nenasvědčuje doručování
jakékoliv opakované výzvy.
[15] Stěžovatelka se v kasační stížnosti k údajům na doručence nijak blíže nevyjádřila, pouze
zopakovala, že jí první oznámení o neúspěšném doručení s výzvou k vyzvednutí zásilky nebylo
vhozeno do poštovní schránky (zjevně myšleno dne 29. 3. 2019). Touto argumentací tak
stěžovatelka zpochybňuje naplnění požadavku §23 odst. 4 správního řádu, jako nezbytné
podmínky pro nastoupení fikce doručení ve smyslu §24 odst. 1 správního řádu. Jinak řečeno,
zpochybňuje závěr žalované, že žalobou napadené rozhodnutí bylo doručeno fikcí dne 8. 4. 2019,
kdy uplynula úložní doba 10 dnů počítaná od následujícího dne po uložení zásilky u doručující
pošty, k němuž mělo dojít dne 29. 3. 2019.
[16] K tomu Nejvyšší správní soud předně uvádí, že v situaci, kdy byla zásilka podle údaje
na doručence dne 29. 3. 2019 uložena u poskytovatele poštovních služeb a připravena
k vyzvednutí, lze předpokládat, že poštovní doručovatel stěžovatelku tohoto dne ve smyslu
§23 odst. 1 správního řádu nezastihl na uvedené adrese a na této adrese standardně zanechal
rovněž oznámení o neúspěšném doručení písemnosti podle §23 odst. 4 správního řádu.
Na druhou stranu ovšem nikdy nelze vyloučit individuální selhání poštovního doručovatele,
spočívající např. právě v opomenutí zanechání oznámení s výzvou k vyzvednutí zásilky. Tím
spíše, pokud v nynější věci na poštovní doručence chybí vyplnění data zanechání oznámení
o neúspěšném doručení zásilky, jakož i jméno a podpis doručovatele. Tomu, že ve věci mohlo
dojít k pochybení doručovatele, přitom může nasvědčovat právě i vhození nové, opakované
výzvy k vyzvednutí zásilky do poštovní schránky adresáta, jak nyní namítá stěžovatelka. Byť toto
své tvrzení dokládá pouze kopií poštovní obálky (viz shora), z níž není zcela zřejmé, že jde
skutečně o písemnost adresovanou stěžovatelce, natož že jde přímo o předmětné rozhodnutí
žalované, Nejvyšší správní soud nemůže popřít, že uvedené okolnosti společně zakládají určité
pochybnosti o tom, že stěžovatelce byla dne 29. 3. 2019 zanechána výzva k vyzvednutí uložené
písemnosti. Tyto pochybnosti pak nutně dopadají i na okamžik doručení žalobou napadeného
rozhodnutí fikcí dne 8. 4. 2019.
[17] Na správnosti posouzení žaloby stěžovatelky jako opožděné však tyto pochybnosti ničeho
nemění. Jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, „řádné doručení písemností
v praxi znamená, že se písemnost zašle nebo odevzdá tomu, komu je určena, a že existuje důkaz o tom, že daná
osoba písemnost převzala. Důvodem existence právní úpravy doručení je jistě mimo jiné i potřeba zabezpečit, aby
si doručující správní orgány či soudy mohly být jisty, že se písemnost dostala do rukou adresáta. Je-li totiž adresát
s obsahem písemnosti obeznámen, potom otázka, zda bylo doručení vykonáno předepsaným způsobem, nemá
význam. Nedodržení formy tedy samo o sobě neznamená, že se doručení musí zopakovat, rozhodující je, zda
se daná písemnost dostala do rukou adresáta“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
6. 3. 2009, č. j. 1 Afs 148/2008 - 73). Jinými slovy, při doručování písemností je nutné akcentovat
materiální funkci doručení, tj. zda (a kdy) byl adresát s obsahem písemnosti seznámen (k tomu viz
také např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2010, č. j. 1 As 90/2010 - 95,
nebo ze dne 29. 6. 2011, č. j. 8 As 31/2011 - 88).
[18] Nejvyšší správní soud v této souvislosti nepřehlédl, že stěžovatelka si písemnost
obsahující rozhodnutí žalované na poště osobně vyzvedla, což nade vší pochybnost vyplývá
z obsahu poštovní doručenky, kde se nachází i její podpis. K osobnímu vyzvednutí písemnosti
došlo dne 13. 4. 2019, jak lze spolehlivě zjistit z vyznačeného data převzetí zásilky ve spojení
s otiskem razítka vydávající pošty, jež bylo doplněno podpisem vydávající osoby. Z toho vyplývá,
že s obsahem žalobou napadeného rozhodnutí byla stěžovatelka seznámena nejpozději dne
13. 4. 2019, kdy jí tak předmětné rozhodnutí bylo doručeno. Nejpozději od tohoto data je proto
potřeba počítat lhůtu 10 dnů k podání žaloby ke správnímu soudu ve smyslu §172 odst. 2 zákona
o pobytu cizinců. Jelikož lhůta k podání žaloby stěžovatelce uplynula dne 23. 4. 2019 (úterý),
je zřejmé, že žaloba podaná dne 25. 4. 2019 (čtvrtek) byla opožděná.
[19] Pro pořádek je nutno dodat, že přestože městský soud, stejně jako nyní Nejvyšší správní
soud, při stanovení okamžiku doručení vycházel z faktického doručení napadeného rozhodnutí
stěžovatelce, a nikoli z doručení fikcí (městský soud poukázal na osobní převzetí zásilky
a vlastnoruční podpis stěžovatelky), okamžik doručení stanovil na den 8. 4. 2019. Toto tvrzení
je nutné s ohledem na obsah poštovní doručenky korigovat, neboť k osobnímu vyzvednutí
zásilky stěžovatelkou určitě nedošlo dne 8. 4. 2019 (viz předchozí odstavec). Předmětné
pochybení ovšem nemá žádný vliv na zákonnost napadeného usnesení městského soudu, neboť
jeho závěr o opožděnosti žaloby obstojí i ve světle nynějšího náhledu Nejvyššího správního
soudu.
[20] Na závěru o opožděnosti žaloby nic nemění ani skutečnost, že stěžovatelce měla být
údajně stanovena náhradní lhůta k vyzvednutí zásilky končící dne 15. 4. 2019. V situaci,
kdy si stěžovatelka písemnost na poště osobně vyzvedla dne 13. 4. 2019 (tj. dříve, než měla
uvedená náhradní lhůta skončit), totiž ztrácí stanovení konce lhůty k vyzvednutí zásilky
na významu. Osobní vyzvednutí zásilky má nepochybně přednost před doručením rozhodnutí
fikcí, proto je naprosto nerozhodné, že v době vyzvednutí zásilky náhradní lhůta ještě běžela.
Stěžovatelka se tak mohla těžko rozumně domnívat, že jí bylo rozhodnutí doručeno fikcí dne
15. 4. 2019, pakliže si písemnost o dva dny dříve na poště osobně vyzvedla, a tudíž se s jejím
obsahem seznámila.
[21] K námitce, že rozhodnutí žalované nebylo poskytovatelem poštovních služeb vhozeno
do poštovní schránky stěžovatelky nebo na jiné vhodné místo ve smyslu §23 odst. 4 věty druhé
správního řádu, Nejvyšší správní soud uvádí, že tato otázka je pro posouzení věci irelevantní,
jelikož si stěžovatelka písemnost dne 13. 4. 2019 osobně vyzvedla a byla s ní proto náležitě
seznámena. Pro úplnost lze dodat, že tato otázka by byla naprosto irelevantní i ve vztahu
k posouzení účinnosti doručení fikcí. Vhození doručované písemnosti do schránky adresáta
po uplynutí úložní doby totiž nemá vliv na uplatnění fikce doručení podle §24 odst. 1 správního
řádu (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2016,
č. j. 3 As 241/2014 - 41). Protože si stěžovatelka doručovanou písemnosti osobně vyzvedla,
nebylo možné ji vrátit ani správnímu orgánu (žalované).
[22] Konečně, pokud stěžovatelka namítá, že se městský soud vůbec nevypořádal s tvrzeními
uvedenými v doplnění žaloby, týkajícími se její včasnosti, nutno říci, že toto podání došlo soudu
až dne 14. 6. 2019. O odmítnutí žaloby však bylo rozhodnuto již dne 12. 6. 2019, přičemž téhož
dne bylo napadené usnesení městským soudem vypraveno do datové schránky a zástupci
stěžovatelky doručeno dne 14. 6. 2019, kdy se do své datové schránky přihlásil. Z toho vyplývá,
že se městský soud v napadeném rozhodnutí nemohl vypořádat s předestřenými argumenty
a podklady, neboť mu v době rozhodování nebyly známy. Jeho rozhodnutí je proto zcela
přezkoumatelné.
V. Závěr a náklady řízení
[23] Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji v souladu s §110 odst. 1 poslední větou s. ř. s. zamítl.
[24] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Úspěšné žalované žádné náklady nad rámec běžné administrativní
činnosti v tomto řízení nevznikly, takže jí Nejvyšší správní soud náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne ní opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. září 2019
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu