ECLI:CZ:NSS:2019:5.AZS.172.2018:28
sp. zn. 5 Azs 172/2018 - 28
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: K. F., zast.
Mgr. Alenou Holubkovou, advokátkou se sídlem Revoluční 762/13, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, poštovní schránka 21/OAM, Praha 7,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2018,
č. j. 1 Az 9/2017 - 59,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 12. 2016, č. j. OAM-800/ZA-ZA11-ZA04-2016, jímž bylo
ve věci mezinárodní ochrany rozhodnuto tak, že se stěžovateli podle §12, §13, §14, §14a
a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), mezinárodní ochrana
neuděluje.
[2] Ze správního spisu postoupeného žalovaným byly zjištěny tyto podstatné skutečnosti.
Stěžovatel správnímu orgánu při pohovoru sdělil, že se narodil dne X ve městě Č. v Ruské
federaci. Je ruské národnosti, hovoří rusky, anglicky a částečně i česky. Vyznává pravoslaví, je
svobodný a bezdětný a jeho zdravotní stav je dobrý. Do České republiky přicestoval poprvé
v říjnu 2011, do vlasti se poté čtyřikrát vrátil. Naposledy v Rusku pobýval v roce 2014.
O mezinárodní ochranu žádá poprvé, po dobu pobytu na našem území nebyl v jiném státě
Evropské unie. Dále uvedl, že jeho matka je členkou Liberálně demokratické strany Ruska –
LDPR a je politicky velmi aktivní. Stěžovatel s matkou již po dobu studia na střední škole jezdil
na mítinky a pomáhal jí s agitací, on sám však členem žádné politické organizace nebo strany
nebyl. V rámci agitace stěžovatel pro matku vylepoval plakáty LDPR a dále plakáty proti straně
Jednotné Rusko. V dubnu 2011 byl stěžovatel při vylepování plakátů vtažen dvěma maskovanými
muži do auta. Tam mu tito muži vyhrožovali smrtí v případě, že s vylepováním nepřestane
a následně jej z auta za městem vyhodili. V květnu 2011 byl při vylepování plakátů přepaden
dvěma muži, kteří mu zlomili nos a kopali do něj. Následně se stěžovatelova matka rozhodla,
že stěžovatel odjede kvůli svému bezpečí studovat do České republiky. Ohledně uvedených
incidentů se stěžovatel ani jeho matka neobraceli na policii, jelikož v době, kdy se do politické
agitace stěžovatel zapojoval, nebyl plnoletý. Oznámení daných incidentů policii by mohlo
pro stěžovatelovu matku znamenat vzhledem k její politické angažovanosti značné problémy.
S dalšími nepříjemnostmi se stěžovatel setkal při jedné ze svých návštěv rodiny, tedy již poté,
co začal studovat v České republice. Když byl za městem na procházce se psem, někdo
opakovaně vystřelil na psa z projíždějícího auta a zranil ho. Při svých návštěvách stěžovatel
pobýval v letním domě rodiny, který se nachází asi 100 km od města Č. Stěžovatel žalovanému
sdělil, že má z návratu do vlasti obavy, jelikož jeho matka se politice stále velmi aktivně věnuje
a chce se podílet na volební kampani v roce 2018, poté chce již politiku opustit. Problémů
se obává, jelikož by matce opět s agitací pomáhal. Jinde v Rusku by bydlet nemohl, v Moskvě
má sice nevlastního bratra, ale nestýkají se. Stěžovatel však uvedl, že až matka v roce 2018 skončí
s politikou, v poklidu se do vlasti vrátí.
[3] V žalobě stěžovatel především namítal, že žalovaný řádně nezjistil skutkový stav,
nepřihlížel k okolnostem, které nastaly během správního řízení, a neprovedl důkazy potřebné
k zjištění skutkového stavu. Konkrétně potom žalovanému vytýkal, že během správního řízení
prokázal, že má odůvodněný strach z pronásledování v zemi původu a má i důvodné obavy
o svůj život; namítal, že žalovaný nevzal v úvahu možné nebezpečí, které stěžovateli po návratu
do vlasti může hrozit. Žalovaný měl dále pochybit, když nepřeložil do českého jazyka důkazy,
které mu stěžovatel předložil a žádným způsobem se s nimi nevypořádal.
[4] Městský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. S tím, že stěžovatel neuvedl takové
skutečnosti, na základě kterých by bylo možné učinit závěr, že ve vlasti vyvíjel činnost směřující
k uplatňování politických práv a svobod a hrozí mu tak pronásledování ve smyslu §12 písm. a)
zákona o azylu. Městský soud rovněž ve správním spise nenalezl oporu pro závěr, že se stěžovatel
stal terčem adresného zájmu státních orgánů či jiných skupin z důvodů uvedených v §12 písm. b)
zákona o azylu. V rozsudku bylo taktéž konstatováno, že ve stěžovatelově případě nejsou splněny
podmínky pro udělení azylu podle §13 zákona o azylu ani pro udělení humanitárního azylu podle
§14 zákona o azylu. Azyl z humanitárních důvodů je nadto dle městského soudu věcí správního
uvážení a soud jej tak nemůže nahrazovat. Pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona
o azylu nebyly dle městského soudu na základě výpovědí stěžovatele a zpráv o zemi původu
splněny zákonné podmínky. Tento závěr pak nachází oporu ve skutečnosti, že se stěžovatel
od roku 2011 několikrát do vlasti navrátil, přičemž se s žádnými komplikacemi ve smyslu vážné
újmy podle §14 odst. 2 zákona o azylu nesetkal. Městský soud podotkl, že stěžovateli nesvědčí
ani skutečnost, že o mezinárodní ochranu požádal až v září 2016, tedy pět let po svém příjezdu
do České republiky a pět měsíců poté, co se měl od své rodiny dozvědět reálný důvod bránící mu
v návratu do vlasti (matčino politické angažmá a s ním spojené nebezpečí pro stěžovatele).
[5] V kasační stížnosti stěžovatel obecně označuje důvody jejího podání dle §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s.; konkrétně namítá, že žalovaný neprovedl dokazování odpovídajícím
způsobem, což mělo za následek nedostatečné odůvodnění rozhodnutí. Skutková podstata nemá
dle stěžovatele oporu ve spise a je s ním v rozporu. Dále stěžovatel žalovanému vytýká,
že nahradil skutečně zjištěný skutkový stav věci svými hodnotícími soudy; stěžovatel
je přesvědčen, že v rámci azylového řízení prokázal, že má v zemi původu důvodné obavy o svůj
život a odůvodněný strach z pronásledování. Žalovaný dle něj musí při posuzování naplnění
zákonných podmínek pro udělení mezinárodní ochrany brát zřetel i na celkovou situaci v Ruské
federaci a zhodnotit i okolnosti hovořící ve prospěch stěžovatele. Žalovaný dále dle stěžovatele
s ohledem na §14 zákona o azylu nebere v úvahu nebezpečí, kterému by mohl být po návratu
do vlasti vystaven, což mimo jiné vyplývá i z předložených důkazů. Na podporu svých kasačních
námitek stěžovatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2012,
sp. zn. j. 9 Azs 7/2012, dle kterého je správní orgán povinen zjišťovat a zohlednit veškeré
informace a důkazy jak v neprospěch, tak i ve prospěch žadatele; odkazuje také na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2005, č. j. 5 Azs 116/2005-58, dle kterého je stát
zodpovědný za náležité zjištění reálií o zemi původu, ale žadatel musí unést důkazní břemeno
stran důvodů, které se týkají výlučně jeho osoby. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu
řízení, alternativně, aby zrušil též rozhodnutí správního orgánu a vrátil mu věc k novému
projednání.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti považuje námitky stěžovatele za zcela
neopodstatněné, přičemž rekapituluje dosavadní řízení o mezinárodní ochraně a důvody jejího
neudělení. Žalovaný se domnívá, že při svém postupu neporušil ustanovení zákona o azylu
či správního řádu a má za to, že jediným motivem stěžovatele je legalizace pobytu na území
České republiky, které míní dosáhnout prostřednictvím azylové procedury. S ohledem na to
žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
[7] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění
ostatních podmínek řízení, se ve smyslu §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost
svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo,
musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah
vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje
neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou
kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových
případech:1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon,
tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit
výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti
kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu
shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní
právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud krajský soud
ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský soud v jednotlivém případě
hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
[8] Nejvyšší správní soud neshledal v případě stěžovatele relevantní argumenty svědčící
pro přijatelnost kasační stížnosti.
[9] Nejprve přistoupil k vypořádání zcela obecně vznesené námitky nepřezkoumatelnosti
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[10] Z judikatury Ústavního soudu [viz nález ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3
SbNU 257), příp. nález ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 (N 85/8 SbNU 287);
rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz] plyne, že jedním z požadavků
vyplývajících z práva na spravedlivý proces a z principů právního státu je povinnost soudů svá
rozhodnutí řádně odůvodnit. Z odůvodnění soudního rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi
skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry
na straně druhé. Také zdejší soud ve svojí rozhodovací praxi vyslovil, že není-li z odůvodnění
napadeného rozsudku zřejmé, z jakých důvodů soud nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché,
mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné; zejména,
jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby (viz např. rozsudek zdejšího soudu
ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, a také rozsudek
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52).
[11] Nejvyšší správní soud konstatuje, že v souzeném případě úvaha městského soudu výše
uvedené předpoklady splňuje. Z napadeného rozsudku je zřejmé, z jakých důvodů dospěl
městský soud k závěru o nedůvodnosti žalobní argumentace stěžovatele. Městský soud
v přezkoumávaném rozsudku srozumitelně vyložil svůj náhled na věc a uvedl, proč má za to,
že ve stěžovatelově případě nejsou splněny podmínky pro udělení mezinárodní ochrany.
[12] Povinností žalovaného je žádost o udělení mezinárodní ochrany posoudit na základě
skutečností, které žadatel uvede či které ve správním řízení jinak vyjdou najevo, z hlediska všech
zákonných forem mezinárodní ochrany, které se k těmto skutečnostem vztahují (srov. usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2011, č. j. 5 Azs 6/2010 - 107,
publ. pod č. 2289/2011 Sb. NSS). V daném případě tak žalovaný učinil a dospěl k závěru,
že tvrzení uváděná stěžovatelem ani skutečnosti, které vyšly v průběhu řízení najevo,
neodůvodňují udělení některé z forem mezinárodní ochrany podle §12, §13, §14, §14a
ani §14b zákona o azylu, a tento závěr v napadeném rozsudku potvrdil rovněž městský soud.
[13] Dle Nejvyššího správního soudu stěžovatel věrohodně neprokázal v rámci správního
řízení, že má odůvodněný strach z pronásledování ve své vlasti a že má důvodné obavy o svůj
život. Hrozící nebezpečí neprokázal ani nekonkretizoval, pouze obecně tvrdil, že mu může hrozit
pronásledování v souvislosti s politickým angažmá jeho matky. Takové tvrzení se jeví jako velmi
nepravděpodobné vzhledem k tomu, že se dle výpovědi stěžovatele jeho matka v souvislosti
se svým aktivním členstvím v LDPR s žádným pronásledováním ani jinými incidenty ze strany
státních autorit či jiných činitelů v době své aktivní činnosti nesetkala. Incidenty, při nichž
stěžovatele napadli verbálně a následně fyzicky dva neznámí muži před jeho odjezdem
do České republiky, stěžovatel ani jeho matka na policii ani u jiného příslušného orgánu taktéž
neoznámili; stěžovatel netvrdil opakování systematických útoků na jeho osobu v souvislosti
s uplatňováním politických názorů či svého angažmá v rámci politické aktivity své matky.
Co se týče zmiňovaného incidentu se psem stěžovatele, nebyla prokázána jakákoli souvislost
s politickým angažmá stěžovatele.
[14] Pokud jde o námitku směřující proti neudělení humanitárního azylu, poukazuje
Nejvyšší správní soud na ustálenou judikaturu, podle níž na udělení humanitárního azylu
není právní nárok. Posouzení možných důvodů pro udělení humanitárního azylu je otázkou
správního uvážení, které soud přezkoumává pouze v omezeném rozsahu (srov. např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38, a ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 5 Azs 47/2003 – 48). Míra volnosti žalovaného při zvažování důvodů pro udělení
humanitárního azylu je limitována především zákazem libovůle, jenž pro orgány veřejné moci
vyplývá z ústavně zakotvených náležitostí demokratického právního státu (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55). Humanitární azyl
lze udělit v případě hodném zvláštního zřetele a zpravidla nepřichází v úvahu tehdy, když tvrzení
uvedená žadatelem o udělení mezinárodní ochrany je třeba zvažovat v rámci důvodů pro udělení
azylu podle §12 a §13 zákona o azylu. V již zmiňovaném rozsudku ze dne 11. 3. 2004,
č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, Nejvyšší správní soud uvedl: „Smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat
v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná
z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto
patrně „nehumánní“ azyl neposkytnout. (…) Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na varianty,
jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu –
sem lze příkladmo zařadit například udělování humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště
těžce nemocným; nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou,
ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory – ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly.“
Nic takového v případě stěžovatele nebylo zjištěno.
[15] Jestliže stěžovatel tvrdil možnost nebezpečí vážné újmy ze strany blíže nespecifikovaných
subjektů (soukromých osob) v případě návratu do země původu, jsou tato tvrzení relevantní
ve smyslu udělení doplňkové ochrany dle §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Ačkoliv
z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že subjektivní nedůvěra vůči vnitrostátním
orgánům neodůvodňuje rezignaci na využití ochrany státu, v případě, že informace o zemi
původu ukazují opodstatněnost této nedůvěry, nelze po žadateli o mezinárodní ochranu
požadovat, aby vyčerpal prostředky vnitrostátní ochrany; nicméně žádné takové informace
z aktuálních zpráv, z nichž žalovaný vycházel, nevyplynuly. Názoru městského soudu,
že ve stěžovatelově případě nejsou podmínky pro udělení doplňkové ochrany dle §14a zákona
o azylu naplněny, svědčí mimo jiné i skutečnost, že se stěžovatel do své vlasti opakovaně vracel,
přičemž se po dobu svého pobytu či při překračování státní hranice nesetkal ze strany státních
orgánů či jiných aktérů (např. odpůrců LDPR apod.) s žádnými nepříjemnostmi. V případě
stěžovatele také nelze usuzovat na ohrožení jeho života nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu
svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. Stav věci byl
zjištěn dostatečně a žalovaný taktéž splnil povinnost zabývat se okolnostmi jak v prospěch,
tak v neprospěch stěžovatele, přičemž vycházel z informací o zemi původu, které jsou obsahem
správního spisu, a z pohovoru a údajů poskytnutých samotným stěžovatelem. Nejvyšší správní
soud neshledal, že by v této otázce žalovaný, potažmo městský soud postupoval
v rozporu s právními předpisy či ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu obsaženou
mimo jiné i ve stěžovatelem zmiňovaných rozsudcích ze dne 25. 7. 2005, sp. zn. 5 Azs 116/2005
a ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 9 Azs 7/2012.
[16] Nejvyšší správní soud konstatuje, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura zdejšího soudu
poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky uplatněné v kasační stížnosti.
Městský soud při svém rozhodování nevybočil z této judikatury a nedopustil se ani žádného
procesního pochybení. Netvrdil-li stěžovatel žádné konkrétní důvody přijatelnosti kasační
stížnosti, nelze než uzavřít, než že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje jeho
vlastní zájmy. Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost jako nepřijatelnou a podle
§104a s. ř. s. ji usnesením odmítl.
[17] Nejvyšší správní soud závěrem připomíná, že důvody pro poskytnutí mezinárodní
ochrany jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv
a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut
mezinárodní ochrany je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování
či vážnou újmu ze zákonem uznaných důvodů. Tímto institutem je chráněna toliko nejvlastnější
existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy vážného
porušování ostatních lidských práv se mohou jevit jako natolik závažné, že by na ně taktéž bylo
možno nahlížet jako na pronásledování (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 9. 2005, č. j. 5 Azs 125/2005 - 46). Institut azylu není a nikdy nebyl ani nástrojem
k řešení nepříznivé osobní či ekonomické situace žadatele. Právo na azyl založené
na mezinárodních úmluvách v sobě nezahrnuje právo osoby vybrat si zemi, kde se pokusí začít
nový život odpovídající jejím představám, jelikož slouží výhradně k poskytnutí nezbytné ochrany
cizím státem, je-li žadatel (popřípadě též jeho rodinný příslušník) ve vlastní zemi vystaven
pronásledování ze zákonem vyjmenovaných důvodů, popřípadě existují-li jiné, zcela výjimečné
okolnosti, za kterých by bylo „nehumánní“ mezinárodní ochranu neudělit (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2005, č. j. 4 Azs 34/2005 - 60).
[18] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.,
z nichž vyplývá, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2019
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu