ECLI:CZ:NSS:2019:5.AZS.292.2018:36
sp. zn. 5 Azs 292/2018 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudce Zdeňka
Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: A. M., zast. Mgr. Petrem
Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované: Policie České
republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2176/2, Praha 3, proti
rozhodnutí žalované ze dne 17. 5. 2018, čj. CPR-29951-3/ČJ-2017-930310-V241, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2018, čj. 4 A
47/2018-27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 17. 5. 2018, čj. CPR-29951-3/ČJ-2017-930310, žalovaná zamítla
odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie
hl. m. Prahy ze dne 6. 10. 2017, čj. KRPA-361940-17/ČJ-2017-000022, kterým bylo žalobci podle
§119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, v relevantním znění, uloženo správní vyhoštění a doba,
po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena
na šest měsíců; současně mu byla stanovena doba k vycestování z území České republiky
do 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí, neboť žalobce pobýval na území ČR od 31. 8. 2017
do 6. 10. 2017 bez platného oprávnění k pobytu.
[2] Rozhodnutí žalované napadl žalobce u Městského soudu v Praze (dále jen „městský
soud“), který jeho žalobu v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Městský soud konstatoval,
že rozhodnutími správních orgánů nedošlo ke vzniku neodůvodněných rozdílů ve skutkově
obdobných případech. Je totiž nutné rozlišovat jiné rozhodování ve skutkově obdobných
případech a žalobcovu situaci, který i po zastavení předchozího řízení o správním vyhoštění
plynule pokračoval v nezákonném pobytu na území ČR. Městský soud s odkazem na rozsudek
NSS ze dne 24. 1. 2018, čj. 6 Azs 247/2017-37, uvedl, že zastavení předchozího řízení
o správním vyhoštění nemůže představovat jakousi „faktickou imunitu“ před následky opakování
téhož typu prohřešku v budoucnu. Pokračování v nezákonném pobytu přitom zvyšuje
společenskou nebezpečnost takového jednání. Podle názoru městského soudu se správní orgány
dostatečně vypořádaly také se zásahem rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého
a rodinného života žalobce a jeho blízkých; s jejich závěry se ztotožnil. Městský soud s poukazem
na okolnosti věci ani neseznal, že by doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území
členských států EU, byla stanovena v nepřiměřené délce.
II. Kasační stížnost
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost
z důvodů, které podřadil pod §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dál jen „s. ř. s.“).
[4] Stěžovatel namítl nesprávné posouzení právní otázky městským soudem
a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, neboť městský soud řádně nevypořádal žalobní
námitky a pouze převzal argumentaci žalované, jejíž postup a rozhodnutí bez dalšího aproboval.
Městský soud tak zatížil své rozhodnutí nezákonností a nepřezkoumatelností,
neboť již rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jsou nepřezkoumatelná a nezákonná.
Žalobní námitky tedy zůstávají relevantní také v řízení o kasační stížnosti.
[5] Stěžovatel vytkl, že se městský soud nedostatečně vypořádal s námitkou porušení zásady
legitimního očekávání (§2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád), neboť ve skutkově
obdobném případě bylo rozhodnuto rozdílným způsobem. Se stěžovatelem totiž již bylo vedeno
správní řízení o správním vyhoštění z týchž důvodů jako v nyní projednávané věci.
Toto předchozí řízení však bylo rozhodnutím žalované ze dne 30. 8. 2018, čj. KRPA-105775/ČJ-
2017-000022, pro nepřiměřenost zastaveno. Soukromý a rodinný život stěžovatele přitom zůstal
beze změn. Stěžovatel je tedy přesvědčen, že rovněž nyní posuzované řízení o jeho správním
vyhoštění mělo být s ohledem na zásadu legitimního očekávání zastaveno (stěžovatel odkázal
na rozsudky NSS ze dne 24. 7. 2015, čj. 3 Azs 240/2014-35, Městského soudu v Praze ze dne
21. 10. 2014, sp. zn. 4 A 41/2014, a Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 3. 2017,
sp. zn. 78 A 3/2017).
[6] Stěžovatel dále namítl, že se městský soud dostatečně nevypořádal s žalobní námitkou
proti nepřiměřenosti napadených správních rozhodnutí co do jejich dopadů do soukromého
a rodinného života stěžovatele. Správní orgán I. stupně relevantně nezdůvodnil,
proč bylo uloženo opatření právě ve formě správního vyhoštění a zrovna v této délce;
jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Nepřezkoumatelností je proto zatíženo také
rozhodnutí žalované a městského soudu, neboť v jejich rozhodnutích je rozhodnutí správního
orgánu I. stupně aprobováno. V rozhodnutích žalované a městského soudu poté nejsou
ani dostatečně vypořádány odvolací (resp. žalobní) námitky. Forma uloženého opatření
a jeho délka jsou zcela neadekvátní okolnostem případu a odporují základním zásadám činnosti
správních orgánů, zejména zásadě proporcionality a právní jistoty.
[7] Stěžovatel navrhl, aby NSS rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
[8] Žalovaná se ztotožnila s napadeným rozsudkem a navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] NSS konstatuje, že napadený rozsudek není nepřezkoumatelný. Důvody, které městský
soud vedly k zamítnutí žaloby, jsou z odůvodnění jeho rozsudku zřejmé. Městský soud v něm
popsal konkrétní skutkové okolnosti, z nichž vycházel, uvedl úvahy, kterými se řídil,
a popsal závěry, k nimž dospěl. Městský soud ani neopomenul žádnou ze žalobních námitek.
Obdobné lze uvést rovněž o rozhodnutích správních orgánů, které se srozumitelně
a přezkoumatelně věnovaly všem skutečnostem, které se týkají projednávané věci, a vypořádaly
všechny námitky stěžovatele.
[11] NSS zdůrazňuje, že za vadu, jejímž důsledkem by mohlo být zrušení napadeného
rozsudku, nelze považovat ani to, že městský soud vyšel z argumentace správních orgánů.
Smyslem soudního přezkumu není stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené,
a proto v případech shody názoru soudu a odůvodnění napadeného rozhodnutí mohl městský
soud odkázat právě na toto odůvodnění (k tomu viz např. rozsudky NSS ze dne 27. 7. 2007,
čj. 8 Afs 75/2005-130, ze dne 2. 7. 2007, čj. 4 As 11/2006-86, a ze dne 29. 5. 2013, čj.
2 Afs 37/2012-47).
[12] Ze správního spisu mj. vyplývá, že usnesením Policie ČR, Krajského ředitelství policie
hl. m. Prahy ze dne 29. 8. 2017, čj. KRPA-105775-105/ČJ-2013-000022, které téhož dne nabylo
právní moci, bylo zastaveno řízení o správním vyhoštění vedené se stěžovatelem,
jež bylo zahájeno dne 17. 3. 2013. Dle tohoto rozhodnutí byla závadnost stěžovatelova chování
významně snížena jeho pobytem v ČR od roku 2011 a značnou délkou správního řízení;
za těchto okolností byla konstatována nepřiměřenost zásahu do stěžovatelova rodinného
a soukromého života v případě jeho správního vyhoštění. Stěžovatel dne 6. 10. 2017 ve svém
vyjádření účastníka řízení uvedl, že bydlí v pronajatém bytě s rodiči a bratrem (tito mají v ČR
povolen trvalý pobyt), kteří platí nájem a stěžovatele i jinak zajišťují, neboť bez povolení nemůže
pracovat. Více času ovšem tráví stěžovatel u své přítelkyně, která má v ČR povolen trvalý pobyt.
Stěžovatel dále uvedl, že do ČR poprvé přijel v roce 2003. Od tohoto roku v ČR pobývá a pouze
občas navštěvuje Ukrajinu; do ČR naposledy přicestoval roku 2010. Nyní stěžovatel plánoval
odjezd na Ukrajinu, kde má prarodiče. Stěžovatel nebydlí ve společné domácnosti s občanem EU
a v ČR se nenachází osoba, o kterou by se musel starat. Stěžovatel rovněž uvedl, že na území ČR
ani EU není osoba, vůči níž by skončení jeho pobytu bylo z hlediska zásahu do soukromého
a rodinného života nepřiměřené; v ČR nemá žádné vazby ani závazky či pohledávky. Je zdráv
a návrat na Ukrajinu by pro něj nic neznamenal, musel by odcestovat a přítelkyně by jej tam
musela navštěvovat. Stěžovatel by si pouze musel včas zařídit nějaké bydlení.
[13] Podle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o správním vyhoštění podle §119 nelze
vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.
Při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohledňuje
zejména kritéria podle §174a zákona o pobytu cizinců.
[14] NSS k námitkám stěžovatele konstatuje, že žalovaná se v napadeném rozhodnutí
vypořádala rovněž s otázkou předchozího řízení o správním vyhoštění stěžovatele.
Ve shodě se správním orgánem I. stupně uvedla, že předchozí (zastavené) správní řízení
nezakládá překážku litispendence a zdůraznila, že důvodem zastavení tohoto správního řízení
o vyhoštění stěžovatele pro jeho nepřiměřenost dle §119a odst. 2 ve spojení s §174a zákona
o pobytu cizinců byla zejména jeho délka, jakož i to, že na území ČR mají udělen trvalý pobyt
matka stěžovatele, jeho bratři a přítelkyně. Nebylo možné odhlédnout ani od skutečnosti,
že stěžovatel se na území ČR nacházel od roku 2011 a od roku 2012 nebyl držitelem žádného
pobytového oprávnění. Nyní posuzované správní řízení však bylo se stěžovatelem zahájeno
až dne 6. 10. 2017 a byla opětovně posuzována intenzita zásahu správního vyhoštění stěžovatele
do jeho soukromého a rodinného života, a to i ve vztahu k předchozímu řízení o jeho správním
vyhoštění. Žalovaná v této souvislosti konstatovala, že stěžovatel se zdržuje na území ČR již více
než deset let, a to po převážnou dobu bez jakéhokoli pobytového oprávnění, za což mu již dne
6. 8. 2006 bylo uloženo správní vyhoštění na dobu tří let a následně bylo dvakrát zahájeno řízení
o jeho správním vyhoštění. Ačkoli by se stěžovatel vzhledem k délce svého pobytu na území ČR
mohl cítit být silně „zakořeněn“ v české společnosti, nelze odhlédnout od protiprávnosti jeho
pobytu. Nedodržování právních předpisů ČR stěžovatelem přitom podle žalované snižuje
přesvědčivost jeho tvrzení o jeho integraci. Žalovaná dále poukázala na věk stěžovatele a jeho
dobrý zdravotní stav, jakož i na to, že na Ukrajině, kde žijí jeho prarodiče, má alespoň základní
sociální zázemí. Stěžovatel je přitom pro svou rodinu, která se zdržuje na území ČR,
spíše finanční zátěží, neboť nemůže legálně pracovat. Žalovaná rovněž uvedla, že stěžovatel
nemá na území ČR vůči nikomu vyživovací povinnost, a ve vztahu k jeho přítelkyni odkázala
na čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který neukládá všeobecný
závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu. Již správní
orgán I. stupně, jehož rozhodnutí tvoří s rozhodnutím žalovaného jeden celek,
přitom konstatoval, že k uložení nižší hranice správního vyhoštění stěžovatele na dobu šesti
měsíců bylo přistoupeno mj. proto, aby nedošlo k dlouhodobému zpřetrhání vazeb
mezi stěžovatelem a jeho přítelkyní.
[15] S ohledem na uvedené tedy nelze přisvědčit námitce stěžovatele, že správní orgány
se nedostatečně vypořádaly s námitkou vztahující se k zastavení předchozího řízení a námitkou
směřující proti nepřiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatele do jeho soukromého
a rodinného života. Správní orgány se při svém posouzení komplexně zabývaly jeho rodinnou
a finanční situací a zohlednily také skutečnost, že následky správního vyhoštění stěžovatele
ponese i jeho přítelkyně. Správní orgány rovněž zjišťovaly vztah stěžovatele k jeho domovskému
státu. NSS se tedy ztotožňuje s posouzením městského soudu, že správní orgány řádně zjistily
skutkový stav a jejich rozhodnutí je přezkoumatelné a zákonné. NSS souhlasí také se závěrem
městského soudu, na jehož rozsudek v podrobnostech odkazuje, že rozhodnutí o správním
vyhoštění nepředstavuje nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života stěžovatele.
[16] NSS shrnuje, že správní vyhoštění bylo stěžovateli uloženo v souladu s §119 odst. 1
písm. c) bodem 2 zákona o pobytu cizinců, podle něhož policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění
cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států
Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 3 roky, pobývá-li cizinec
na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu, neboť stěžovatel
pobýval na území ČR od 31. 8. 2017 do 6. 10. 2017 bez platného oprávnění k pobytu. Již správní
orgán I. stupně přitom stanovil délku doby, po kterou nelze stěžovateli umožnit vstup na území
členských států EU, na samé její spodní hranici v délce šesti měsíců, přičemž zohlednil rodinné
vazby stěžovatele, přihlédl také k délce doby, po kterou stěžovatel bez oprávnění pobýval
na území ČR, jakož i k tomu, že se sám dostavil k řešení své situace a se správním orgánem
spolupracoval. S tímto hodnocením se žalovaný i městský soud následně ztotožnili; rovněž jejich
rozhodnutí jsou v popsaném směru přezkoumatelná. NSS zdůrazňuje, že stěžovatel formuloval
převážnou část svých námitek velmi obecně a jen v této míře obecnosti se s nimi mohl vypořádat
také NSS (stěžovatel zejména konkrétně neuvedl, na základě jakých okolností dovozuje
neadekvátnost stanovení délky doby, po kterou nelze stěžovateli umožnit vstup na území
členských států EU, a v čem tato doba, jakož i uložené správní vyhoštění, jinak odporuje
základním zásadám činnosti správních orgánů).
[17] V této souvislosti neobstojí ani námitka, že správní orgány rozhodly ve skutkově
obdobném případě rozdílným způsobem. Jak uvedl NSS v rozsudku ze dne 24. 1. 2018,
čj. 6 Azs 247/2017-37: „Předchozí zastavení řízení o správním vyhoštění pro nepřiměřenost rozhodnutí
neznamená, že pokud cizinec nadále setrvává na území nelegálně, nelze mu v dalším řízení správní vyhoštění
uložit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2017, č. j. 6 Azs 276/2016 - 22, v němž soud
posuzoval případ cizince, který nerespektoval výjezdní příkazy po zastavení řízení pro nepřiměřenost zásahu
do soukromého a rodinného života).“ Městský soud tedy přiléhavě odkázal na závěry citovaného
rozsudku NSS a NSS ve shodě s ním konstatuje, že stěžovatel měl možnost vycestovat do země
původu nejpozději po předchozím zastavení předcházejícího řízení o správním vyhoštění,
přesto setrval v ČR s vědomím, že na jejím území pobývá neoprávněně.
[18] NSS závěrem konstatuje, že není přiléhavý odkaz stěžovatele na rozsudek NSS ze dne
24. 7. 2015, čj. 3 Azs 240/2014-35, v němž bylo rozhodováno o kasační stížnosti proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2014, čj. 4 A 41/2014-46. V tomto rozsudku totiž byla
(na rozdíl od nyní projednávané věci) poměřována zejména kritéria představující hrozící újmu
nezletilého dítěte na straně jedné a zájem státu na dodržování imigračních pravidel na straně
druhé, a to ve prospěch zájmu nezletilého dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte).
Obdobné platí rovněž o rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 3. 2017,
čj. 78 A 3/2017-44, ve kterém byl opět posuzován především zájem nezletilých dětí.
V nyní projednávané věci ovšem ohrožení práv jakéhokoli nezletilého dítěte stěžovatel
ani netvrdí a tyto rozsudky proto nelze v této věci aplikovat.
IV. Závěr a náklady řízení
[19] Námitky stěžovatele nebyly důvodné, NSS proto kasační stížnost v souladu
s §110 odst. 1 věta poslední s. ř. s. zamítl.
[20] O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl
úspěch; žalovanému náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2019
Ondřej Mrákota
předseda senátu