ECLI:CZ:NSS:2019:6.AZS.204.2019:30
sp. zn. 6 Azs 204/2019 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera a soudců
JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: H. M. N., zastoupeného
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha
4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 11. 2. 2019, č. j. MV-3553-10/SO-2019, v řízení o
kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 10. 2019,
č. j. 57 A 38/2019 – 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovaná n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Ministerstvo vnitra (dále jen „ministerstvo“) zahájilo s žalobcem řízení o zrušení povolení
k trvalému pobytu. Oznámení o zahájení řízení se ministerstvo dvakrát neúspěšně pokusilo
doručit na adresu žalobcova hlášeného pobytu „Z. 1134/5, K. V.“ (vypraveno dne 11. 2. 2015 a
dne 27. 5. 2015). Obě zásilky se vrátily zpět s tím, že adresát je na uvedené adrese neznámý
(v místě nebyla zanechána výzva k vyzvednutí a písemnost nebyla uložena u pošty). Oznámení o
zahájení řízení proto bylo žalobci doručeno veřejnou vyhláškou podle §25 odst. 1 zákona č.
500/2004 Sb., správní řád. Usnesením ze dne 27. 4. 2015 ministerstvo ustanovilo žalobci
opatrovníka (Arcidiecézní charitu Praha) podle §32 odst. 2 písm. d) správního řádu, neboť
místo žalobcova pobytu nebylo známo.
[2] Rozhodnutím ze dne 28. 3. 2018 ministerstvo zrušilo žalobci povolení k trvalému pobytu
podle §87l odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“), podle kterého se povolení k trvalému pobytu zruší, pokud
jeho držitel ohrožuje bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušuje veřejný pořádek,
není-li zahájeno řízení o správním vyhoštění. Rozhodnutí bylo doručeno opatrovníkovi žalobce
dne 5. 4. 2018.
[3] Dne 9. 10. 2018 žalobce podal proti rozhodnutí ministerstva odvolání. Dne 16. 10. 2018
pak odvolání doplnil a současně podal žádost o určení neplatnosti doručení rozhodnutí a žádost
o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání. Ministerstvo usneseními ze dne 3. 12. 2018
a 4. 12. 2018 žádostem nevyhovělo. Žalovaná rozhodnutími ze dne 11. 2. 2019 zamítla odvolání
ve věci určení neplatnosti doručení a změnila rozhodnutí ve věci žádosti o prominutí zmeškání
lhůty tak, že ve výroku upřesnila relevantní ustanovení správního řádu, a ve zbývající části
usnesení potvrdila.
[4] V záhlaví uvedeným rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání žalobce proti rozhodnutí
o zrušení povolení k trvalému pobytu jako opožděné. Napadené rozhodnutí bylo doručeno
opatrovníkovi žalobce dne 5. 4. 2018, odvolací lhůta proto začala běžet následující den. Žalovaná
odkázala na svá rozhodnutí, jimiž nevyhověla žádostem žalobce o určení neplatnosti doručení
a o prominutí zmeškání lhůty. Nepřisvědčila námitce, že opatrovník byl žalobci ustanoven
nezákonně, což mělo způsobit nemožnost žalobce podat odvolání v zákonné lhůtě, neboť mu
napadené rozhodnutí nebylo doručeno. Zásilky s oznámením o zahájení řízení se dvakrát vrátily
ministerstvu zpět s tím, že žalobce je na adrese neznámý. Žalobce netvrdil, že by se v době
doručování oznámení o zahájení řízení zdržoval v místě hlášeného pobytu nebo že pobýval
na jiném místě. Není proto zřejmé, jaká skutečnost mu měla zabránit v převzetí uvedených
zásilek. O existenci jiné adresy nesvědčil ani údaj z živnostenského rejstříku. Ustanovení
opatrovníka bylo proto v souladu s §32 odst. 2 písm. d) správního řádu. Za situace, kdy byl
žalobce neznámého pobytu a v průběhu řízení se nestal podle cizineckého informačního systému
a spisového materiálu osobou procesně aktivní, resp. osobou s nově nahlášenou adresou, bylo
namístě, aby ministerstvo doručovalo žalobci písemnosti prostřednictvím opatrovníka,
a to včetně rozhodnutí. Bylo na žalobci, aby učinil opatření, která by mu umožnila přebírat
zásilky. Nenahlášení nové adresy nebo adresy pro doručování jde k tíži žalobce.
[5] Žalobce napadl rozhodnutí žalované o odmítnutí odvolání pro opožděnost žalobou
u Krajského soudu v Plzni, který je v záhlaví uvedeným rozsudkem zrušil a vrátil věc žalované
k dalšímu řízení. Podle krajského soudu nebyly v posuzované věci naplněny podmínky
pro ustanovení opatrovníka podle §32 odst. 2 písm. d) správního řádu. Žalobce nespadal
do kategorie „osob, jimž se nedaří doručovat“, neboť podle judikatury Nejvyššího správního
soudu tato kategorie směřuje spíše na případy, kdy je adresátovi opakovaně doručováno
náhradním doručením, přičemž následně je k jeho žádostem opakovaně rozhodováno o určení
neplatnosti takového doručení. O takový případ se však nyní nejednalo, protože žalobci nebylo
možno doručovat náhradním způsobem. Rozhodnou proto byla otázka, zda byl žalobce „osobou
neznámého pobytu“.
[6] Podle rozsudku ze dne 18. 8. 2016, č. j. 9 Azs 157/2016 – 34, „ustanovení opatrovníka
účastníkovi řízení musí vždy předcházet šetření o tom, zda jsou pro to splněny podmínky a zda nelze použít jiné
opatření. Musí být tedy postaveno najisto, že se účastníkovi prokazatelně nedaří doručovat, respektive že je pobyt
účastníka neznámý. Za tím účelem se musí vždy správní orgán či soud pokusit zjistit místo pobytu účastníka
a doručit mu na adresu jeho možného pobytu, která vyplývá z provedených šetření či obsahu spisu (viz například
nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 817/11, a ze dne 7. 8. 2007, sp. zn.
II. ÚS 1090/2007, nebo rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2008, č. j. 5 Azs 41/2008 -
87, a ze dne 21. 4. 2009, č. j. 8 Azs 14/2009 - 74). Na uvedeném je nutno trvat i v případě,
kdy je účastníkem řízení cizinec, jenž má zákonem (§98 zákona [o pobytu cizinců]) uloženou povinnost
hlásit změny místa svého pobytu Ministerstvu vnitra či Policii České republiky. Tato povinnost může správnímu
orgánu usnadnit doručování cizinci, rozhodně však nemůže vést ke snížení standardu ochrany jeho procesních
práv. Před vydáním usnesení o ustanovení opatrovníka tedy musí správní orgán vyvinout vyšší aktivitu ke zjištění
pobytu účastníka řízení, než se toliko spolehnout na jediné sdělení poštovního doručovatele. Tak je tomu
i v případě, že pro danou osobu platí zvláštní povinnost hlásit změny svého pobytu“.
[7] S ohledem na výše uvedené požadavky nebyly v posuzované věci splněny podmínky
pro ustanovení opatrovníka. Řízení vedené po jeho ustanovení tak bylo stiženo zásadní procesní
vadou, neboť rozhodnutí vydané v prvním stupni bylo doručeno pouze opatrovníkovi, a nikoliv
žalobci. Poté, kdy pošta sdělila ministerstvu, že žalobce je na hlášené adrese neznámý ke dni
13. 2. 2015 a ke dni 3. 3. 2015 (tedy krátce po sobě), ministerstvo nevyvinulo žádnou aktivitu
ke zjištění pobytu žalobce (pobytovou kontrolou, dotazem na manželku žalobce atd.).
Již ustanovení opatrovníka bylo proto podstatnou procesní vadou.
[8] Dalším procesním pochybením ministerstva pak bylo doručení rozhodnutí o zrušení
povolení k trvalému pobytu pouze opatrovníkovi, přestože od jeho ustanovení uplynuly téměř
tři roky. Ministerstvo se nezabývalo tím, zda důvody pro jeho ustanovení pominuly,
a neprovedlo šetření, zda je žalobce stále osobou neznámého pobytu. Podle §32 odst. 8
správního řádu funkce opatrovníka zaniká, pominuly-li důvody pro jeho ustanovení.
V posuzované věci uplynulo od jeho ustanovení několik let, aniž mělo ministerstvo jakékoli
informace o tom, zda je stále žalobce neznámého pobytu. Bylo proto jeho povinností vyvinout
snahu zjistit, zda důvody pro ustanovení opatrovníka trvají. Z obsahu spisu nevyplývá
(aniž je vyloučena) skutečnost, že se v době doručování prvoinstančního rozhodnutí žalobce
na ohlašovací adrese nezdržoval. Soud nepřehlédl, že žalobce v žalobě tvrdil, že v době doručení
prvoinstančního rozhodnutí „na uvedené adrese pobýval“.
[9] Žalovaná se s námitkou včasnosti odvolání vypořádala nedostatečně, neboť nezohlednila
výše popsané procesní vady a při posouzení odvolací lhůty nesprávně vyšla bez dalšího z data
doručení rozhodnutí opatrovníkovi.
II. Obsah kasační stížnosti
[10] Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) brojila proti rozsudku krajského soudu kasační
stížností z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“).
[11] Ze správního spisu, rozhodnutí ministerstva i rozhodnutí stěžovatelky je dostatečně
zřejmé, že ustanovení opatrovníka, doručení prvostupňového rozhodnutí i zamítnutí odvolání
pro opožděnost bylo zákonné. Ministerstvo postupovalo v souladu s rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 8. 2016, č. j. 9 Azs 157/2016 – 34, podle kterého „[p]řed vydáním
usnesení o ustanovení opatrovníka tedy musí správní orgán vyvinout vyšší aktivitu ke zjištění pobytu účastníka
řízení, než se toliko spolehnout na jediné sdělení poštovního doručovatele“. Ministerstvo nevyšlo pouze
z jediného sdělení držitele poštovní licence, tedy z jednoho neúspěšného pokusu o doručení,
ale na adresu hlášeného pobytu se pokusilo doručit oznámení o zahájení řízení ještě jednou.
Písemnost se ale opět vrátila s tím, že je žalobce na dané adrese neznámý. Stěžovatelka
nesouhlasí ani s názorem krajského soudu, že uvedené pokusy o doručení proběhly krátce po
sobě, neboť mezi neúspěšnými doručeními bylo 18 dnů, což je dostatečná doba pro ověření
spolehlivosti doručení, resp. pobytu na dané adrese. Tato doba přesahovala 14 dnů, což lze
považovat za obvyklou dobu pro dovolenou u ekonomicky aktivních osob. Krajský soud
neuvedl, jaká doba mezi jednotlivými pokusy by byla dostatečná.
[12] Požadavek krajského soudu na provedení místního šetření a dotaz u žalobcovy manželky
neodpovídá okolnostem případu. Podle výpisu z informačního systému evidence obyvatel
manželka žalobce měla od 19. 3. 2012 odlišnou adresu trvalého pobytu (v H. n. J. od hlášené
adresy žalobce (v K. V.). Dlouhodobá rozdílnost místa pobytu žalobce a jeho manželky
nesvědčila pro závěr, že by dotázání se žalobcovy manželky mohlo mít efekt. Ani sám žalobce
netvrdil, že v době doručování dotčených písemností bydlel s manželkou, nebo že jeho manželka
mohla poskytnout o jeho pobytu informace.
[13] Z cizineckého informačního systému bylo zřejmé, že v roce 2013 a 2014 prostřednictvím
dotazu u ministerstva pátraly po pobytu žalobce čtyřikrát soudy a jednou soudní exekutor
(např. dotaz Městského soudu v Praze č. j. MV-23618/OAM-2013 nebo dotaz Obvodního
soudu v Praze 4 č. j. MV-18188/OAM-2017), což svědčilo o tom, že žalobce je v místě
hlášeného pobytu opakovaně a dlouhodobě nedostupný. Nic tedy nenasvědčovalo tomu,
že by pobytová kontrola měla mít efekt.
[14] Žalobce nenahlásil před ustanovením opatrovníka ministerstvu adresu pro doručování
ani novou adresu místa pobytu. Žádné okolnosti proto nenasvědčovaly tomu, že mělo
ministerstvo využít jiný postup pro doručení žalobci než prostřednictvím opatrovníka.
Ani on sám v žádosti o prominutí zmeškání úkonu netvrdil jinou adresu, kterou by ministerstvo
opomnělo.
[15] Ve správním spisu není obsažen podklad pro argument krajského soudu, podle kterého
„[z] obsahu spisu nevyplývá (aniž je vyloučena) skutečnost, že se v době doručování prvoinstančního rozhodnutí
žalobce na ohlašovací adrese nezdržoval. Soud nepřehlédl, že žalobce v žalobě tvrdil, že v době doručení
prvoinstančního rozhodnutí na uvedené adrese pobýval.“ Ve spisu jsou obsaženy dvě vrácené poštovní
zásilky, podle nichž byl žalobce na uvedené adrese neznámý. Žalobce nebyl před vydáním
rozhodnutí ministerstva nijak procesně aktivní. Jak již bylo výše uvedeno, na pobyt žalobce
se opakovaně dotazovaly exekutorské úřady. Tyto skutečnosti nemohly vést ministerstvo
k závěru, že pominuly důvody pro ustanovení opatrovníka. Pokud by bylo pravdivé tvrzení
žalobce, že se na hlášené adrese zdržoval (k čemuž bez důkazní opory přihlédl krajský soud),
musel by být pro jiné soudy a exekutorské úřady dostupný. Žalobce nepodpořil své tvrzení
návrhem na provedení důkazu, např. úřední obálkou, z níž by bylo patrné převzetí písemnosti
v místě hlášeného pobytu.
[16] Úvahy krajského soudu k zániku opatrovnictví byly nepřezkoumatelné. Z §32 odst. 8
správního řádu nevyplývá správnímu orgánu povinnost mimo spis či evidenci pobytu ověřovat,
zda došlo k zániku opatrovnictví pro pominutí důvodů. Skutečnost, že došlo k zániku
opatrovnictví, se dostává do dispozice správního orgánu zejména v reakci na procesní aktivitu
účastníka nebo jeho zástupce nebo je zjevná ze spisu. Podle rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 3. 2014, č. j. 7 As 125/2013 – 35, lze za pominutí důvodu pro ustanovení
opatrovníka považovat situaci, kdy účastník začal být sám aktivní před správním orgánem
a nahlásil svou novou adresu. V situaci, kdy byl žalobce neznámého pobytu a v průběhu řízení
se nestal podle cizineckého informačního systému a obsahu spisu procesně aktivním,
ani nenahlásil novou adresu, nebylo namístě, aby mu ministerstvo doručovalo jinak
než prostřednictvím opatrovníka.
[17] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[18] Kasační stížnost je přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[19] Kasační stížnost není důvodná.
[20] Při posouzení podmínek pro ustanovení opatrovníka žalobci podle §32 odst. 2 písm. d)
správního řádu vyšel krajský soud z judikatury Nejvyššího správního soudu, zejm. rozsudku
č. j. 9 Azs 157/2016 – 34, podle kterého musí ustanovení opatrovníka účastníkovi řízení vždy
předcházet šetření o tom, zda jsou pro to splněny podmínky a zda nelze použít jiné opatření.
Musí být tedy postaveno najisto, že je pobyt účastníka neznámý. Za tím účelem se musí vždy
správní orgán či soud pokusit zjistit místo pobytu účastníka a doručit mu na adresu jeho
možného pobytu, která vyplývá z provedených šetření či obsahu spisu. Správní orgán se nemůže
spolehnout na jediné sdělení poštovního doručovatele, ale musí vyvinout vyšší aktivitu ke zjištění
pobytu účastníka řízení.
[21] Stěžovatelka namítá, že požadavkům citovaného rozsudku dostála, protože se nespolehla
pouze na jediný neúspěšný pokus o doručení, ale pokusila se o doručení dvakrát, přičemž v obou
případech se zásilka vrátila s poznámkou, že adresát je na uvedené adrese neznámý. Této námitce
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil.
[22] Uvedl-li soud v citovaném rozsudku, že pro závěr o neznámém pobytu nestačí jediné
neúspěšné doručení, reagoval tím na konkrétní skutkové okolnosti dané věci, a nelze z toho
automaticky dovodit, že dva neúspěšné pokusy budou bez dalšího dostačující. Z citovaného
rozsudku i další judikatury naopak vyplývá, že správní orgán musí postavit najisto, že pobyt
účastníka je neznámý, resp. je povinen vyčerpat veškeré dostupné možnosti ke zjištění místa
pobytu (kromě výše citovaného rozsudku viz např. rozsudek ze dne 29. 11. 2012,
č. j. 7 As 130/2012 – 29). V obou zmíněných rozsudcích soud kladl na správní orgány stejné
požadavky, které vyplývají z judikatury pro ustanovení opatrovníka osobě neznámého pobytu
v řízení před soudem (odkázal přitom na rozsudky ze dne 12. 9. 2008, č. j. 5 Azs 41/2008 – 87,
a ze dne 21. 4. 2009, č. j. 8 Azs 14/2009 – 74, a nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2011,
sp. zn. II. ÚS 817/11, a ze dne 7. 8. 2007, sp. zn. II. ÚS 1090/2007). Institut ustanovení
opatrovníka (a doručování písemností jemu) je totiž koncipován jako krajní prostředek, k jehož
využití lze přistoupit pouze tehdy, není-li možný postup dle §19 až §24 správního řádu
(rozsudky č. j. 9 Azs 157/2016 – 34, č. j. 7 As 130/2012 – 29).
[23] Pro závěr o neznámém pobytu nelze abstraktně určit počet neúspěšných pokusů
o doručení, nebo taxativní výčet dalších kroků. Posouzení této otázky bude vždy záviset
na konkrétních okolnostech [např. i na tom, zda je hlášená adresa pouze ubytovnou (srov.
rozsudek č. j. 5 Azs 41/2008 – 87), nebo účastník bydlí u někoho jiného a nemá vlastní
schránku] a na informacích, kterými správní orgán disponuje ze spisu nebo z jemu přístupných
databází (cizineckého informačního systému, evidence obyvatel atd.).
[24] Tvrzení stěžovatelky, že se na ni opakovaně obracely soudy a soudní exekutoři s dotazem
na pobyt žalobce, protože se jim nedařilo doručovat, by bylo nepochybně relevantní, pokud
by bylo obsaženo v napadeném rozhodnutí a mělo podklad ve správním spisu. Ani jedna
z těchto podmínek však nebyla splněna. Především, stěžovatelka tuto skutečnost zmínila poprvé
až v kasační stížnosti. Nedostatky správního rozhodnutí však nelze napravovat až v řízení
před soudem. Odůvodnění správního rozhodnutí musí samo o sobě obstát v předestření
důvodů, jež vedly správní orgán k rozhodnutí vyjádřenému ve výrokové části, a musí být
v souladu s obsahem správních spisů. Soudy rozhodující ve správním soudnictví nejsou
v postavení dalších orgánů rozhodujících ve správním řízení a obecně rozhodují pouze
na kasačním principu. Jinak řečeno, přes existenci plné jurisdikce vede řízení o žalobě proti
správnímu rozhodnutí pouze k přezkumu jeho zákonnosti, nikoliv k nahrazení správního
rozhodnutí rozhodnutím soudu (viz např. rozsudek ze dne 27. 8. 2013, č. j. 8 Afs 58/2012 – 44).
[25] Uvedené tvrzení stěžovatelky nadto nemá ani dostatečný podklad ve správním spisu.
Stěžovatelka odkazuje na poznámku ve výpisu z cizineckého informačního systému, která zní
následovně:
[26] Tento výpis byl pořízen v rámci odvolacího řízení, z poznámky však není patrné, čeho
se dotazy jiných orgánů týkaly, ani to, že byly odůvodněny neúspěšným doručováním, jak tvrdí
stěžovatelka.
[27] Za popsaných okolností nelze krajskému soudu vytýkat, že nezohlednil stěžovatelkou
v kasační stížnosti nově tvrzené skutečnosti.
[28] Stěžovatelka dále namítá, že požadavek krajského soudu na provedení dotazu u manželky
stěžovatele by nebyl efektivní z důvodu dlouhodobě odlišné adresy manželů. Jakkoliv lze mít
o úspěšnosti takového pokusu pochybnosti, krajský soud uvedl tuto možnost pouze jako příklad
dalších kroků, které mohlo ministerstvo učinit.
[29] Krajský soud uvedl jako další příklad možných kroků ke zjištění pobytu žalobce
provedení pobytové kontroly na hlášené adrese. Tento požadavek je plně v souladu s tím, jaké
kroky ke zjištění pobytu lze požadovat po správních orgánech či soudech před ustanovením
opatrovníka z důvodu neznámého pobytu účastníka (srov. např. rozsudky č. j. 9 Azs 157/2016 –
34, č. j. 7 As 130/2012 – 29, č. j. 5 Azs 41/2008 – 87, nebo ze dne 21. 11. 2006,
č. j. 2 Azs 113/2006 – 32). Stěžovatelka zpochybnila účinnost takového postupu pouze odkazem
na dotazy jiných orgánů, z nichž měla vyplývat dlouhodobá nedostupnost žalobce. Jak již soud
uvedl výše, toto tvrzení stěžovatelka poprvé uplatnila až v kasační stížnosti a navíc nemá
dostatečnou oporu ve spise.
[30] Kasační námitky tedy nijak nevyvrátily závěr krajského soudu, že pro ustanovení
opatrovníka žalobci nebyly ve správním řízení před ministerstvem splněny zákonné podmínky.
V takovém případě byl následný proces doručování zatížen podstatnou vadou, která měla vliv
na zákonnost prvostupňového rozhodnutí (srov. rozsudek č. j. 9 Azs 157/2016 – 34).
[31] Krajský soud dále stěžovatelce vytkl, že před vydáním rozhodnutí o zrušení povolení
k trvalému pobytu neověřila, zda podmínky pro výkon funkce opatrovníka osoby neznámého
pobytu trvají. Stěžovatelka se tomuto požadavku brání tím, že žalobce nebyl po celou dobu
řízení procesně aktivní a ani nenahlásil ministerstvu novou adresu. Těmto námitkám Nejvyšší
správní soud nepřisvědčil.
[32] Opatrovnictví osoby neznámého pobytu je institucí sui generis, obsahově značně odlišnou
od ostatních případů opatrovnictví. Pojmovým znakem tohoto zastoupení je to, že vztah mezi
zástupcem a zastoupeným trvá jen do té doby, než se zjistí pobyt zastoupeného a než se ten
dozví o vedeném řízení. Odpadne-li podmínka neznámého pobytu účastníka, funkce opatrovníka
zaniká (viz např. rozsudek č. j. 2 Azs 113/2006 – 32).
[33] V nyní posuzované věci byl žalobci ustanoven opatrovník usnesením ministerstva ze dne
27. 4. 2015. Rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu žalobce bylo vydáno až dne
28. 3. 2018, tedy po téměř třech letech. Oznámení o zahájení tohoto řízení bylo doručeno
veřejnou vyhláškou. V návaznosti na to byl žalobci ustanoven opatrovník. Žalobci tak nebyla
doručena (ať již přímo, nebo fikcí) žádná písemnost týkající se řízení o zrušení povolení
k trvalému pobytu, je proto velmi pravděpodobné, že o vedení tohoto řízení vůbec nevěděl.
S ohledem na tuto okolnost a na dobu několika let, která uplynula od ustanovení opatrovníka,
považuje Nejvyšší správní soud požadavek krajského soudu na prověření pobytu žalobce
před vydání rozhodnutí ve věci samé za důvodný. Jeho úvaha opřená o časovou prodlevu mezi
ustanovením opatrovníka a doručením rozhodnutí ministerstva tak není nepřezkoumatelná,
jak namítá stěžovatelka, ale naopak je logická a správná.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[34] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, proto ji zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.).
[35] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalobci, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení o kasační
stížnosti podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2019
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu