ECLI:CZ:NSS:2019:7.ADS.39.2018:38
sp. zn. 7 Ads 39/2018 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: N. M., zastoupena
JUDr. Bedřichem Hájkem, advokátem se sídlem Boženy Němcové 70, Kadaň, proti žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, Praha 2, v řízení
o kasačních stížnostech žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 29. 12. 2017, č. j. 78 Ad 49/2017 – 33,
takto:
I. Kasační stížnost žalobkyně se odmítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 12. 2017,
č. j. 78 Ad 49/2017 - 33, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
žalobkyně.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. SZ/MPSV-2017/212596-916, č. j. MPSV-
2017/215410-916, žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí ze dne 27. 9. 2017,
č. j. 176838/2017/MOS, jímž Úřad práce České republiky – krajská pobočka v Ústí nad Labem,
kontaktní pracoviště Most (dále jen „úřad práce“) podle zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci
v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“),
rozhodl o zvýšení doplatku na bydlení z částky 1 091 Kč na 11 962 Kč měsíčně ode dne
1. 9. 2017.
II.
[2] Žalobkyně podala proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Ústí
nad Labem. Rozsudkem ze dne 29. 12. 2017, č. j. 78 Ad 49/2017 – 33, krajský soud rozhodl
o podané žalobě tak, že zrušil jak rozhodnutí žalovaného, tak jemu předcházející rozhodnutí
úřadu práce a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[3] Krajský soud konstatoval, že žalobkyně své námitky směřovala toliko k částečně
nepřiznaným úhradám za elektřinu a plyn, soud se proto nezabýval posuzováním celé výše dané
dávky v hmotné nouzi, ale toliko její nepřiznanou částí. K námitce, podle níž vzorce používané
žalovaným neuvádějí konkrétní individualizované hodnoty, z nichž jmenovaný při výpočtu
nezbytné spotřeby energií vycházel, krajský soud odkázal na rozsudek ze dne 27. 10. 2016,
č. j. 75 Ad 14/2015 – 33. Z citovaného rozsudku vyplývá, že ve správním rozhodnutí se není
možné spokojit toliko s uvedením přiznané částky doplatku na bydlení, aniž by z něj současně
vyplývalo, jakou metodikou k ní správní orgány dospěly a z jakých vstupních dat vycházely. Úřad
práce tento názor nerespektoval, žalovaný tento nedostatek úřadu práce vytknul, a využil
oprávnění podle §90 odst. 1 písm. c) správního řádu a závěry prvostupňového orgánu týkající se
výše přiznaných částek za započtené výše energií rozšířil o principy, jimiž se jejich výpočet řídí.
Přesto je jeho odůvodnění nedostatečné, neboť v něm pro změnu zcela absentují konkrétní data,
jež byla následně do uvedených matematických vzorců dosazována. Z odůvodnění napadeného
rozhodnutí není patrné např. to, kolik činí průměrná spotřeba elektřiny v sazbě D02d, v jakém
rozmezí se pohybují ceny za distribuci a dodávku elektřiny a plynu jednotlivých dodavatelů.
Krajský soud tedy žalovanému vytknul nedostatky důvodů rozhodnutí, neboť z odůvodnění není
patrné, jakými podklady se při výpočtu nezbytné spotřeby energie řídil.
[4] Jedním z nemnoha vstupních údajů, které žalovaný konkretizoval, byla průměrná
nezbytná spotřeba energie domácnosti na vaření v hodnotě 600 kWh/rok, resp. 0,6 MWh/rok,
kdy uvedenou informaci měl získat od nevládní environmentální organizace Hnutí DUHA.
Krajský soud souhlasil s výhradami žalobkyně, že takovýto zdroj je pro účely výpočtu doplatku
na bydlení, resp. odůvodněných nákladů na bydlení nerelevantním. Organizace Hnutí DUHA,
ani jiné obdobné spolky zabývající se životním prostředím, postavením orgánu veřejné moci
nedisponují, na rozdíl např. od Energetického regulačního úřadu, jenž odhad spotřeby energií
v českých domácnostech posuzuje rovněž. Uvedený odhad by měl rovněž osvětlit, jakým
způsobem je průměrování spotřeby energie na vaření koncipováno. Za daného stavu není proto
nejen zřejmé, z jakého důvodu vzal žalovaný údaj týkající se roční spotřeby energie na vaření
ve výši 600 kWh/rok za relevantní pro odůvodnění svého rozhodnutí, ale především nemají takto
jím předkládané informace ani oporu ve spisu, a to např. v podobě vyjádření spolku či jiné
obdobné listiny.
[5] Krajský soud pouze zčásti souhlasil s názorem žalobkyně o nutnosti rozlišování typu
užívaného vařiče s ohledem na použité energie k vaření a pečení. Pakliže správní orgány ve svých
výpočtech rozlišují rozdělení způsobů využití energie do 4 skupin (svícení + jiné elektrické
spotřebiče, vytápění, ohřev teplé užitkové vody a vaření), přičemž současně provádějí výpočty
prokazatelné nezbytné spotřeby energií zvlášť pro elektřinu a zvlášť pro plyn (popřípadě i jiných
druhů paliv), je na místě jako jeden ze vstupních údajů rovněž zjišťovat, jakým typem vařiče
žadatel o dávku doplatku na bydlení disponuje. Je totiž nepochybné, že průměrná spotřeba
domácnosti užívající elektrický vařič nemůže již ze své podstaty přesně odpovídat spotřebě
domácnosti využívající pro vaření plynu. Odpověď na tyto otázky by měly dát opětovně
relevantní statistické údaje Energetického regulačního úřadu, potažmo obdobného orgánu státní
správy, které si však žalovaný ani úřad práce nevyžádali.
[6] Zcela zásadním pochybením krajský soud shledal odůvodnění provedeného výpočtu
prokazatelné nezbytné spotřeby energií v domácnosti žalobkyně. Žalobkyně správním orgánům
předně vyčítala, že při stanovení výše odůvodněných nákladů za energie nezohlednily velikost
jejího bytu a počet společně posuzovaných osob. Krajský soud uvedl, že již samotný §34 písm. c)
zákona o pomoci v hmotné nouzi předpokládá posouzení hlediska velikosti bytu, na který musí
vzít orgány pomoci v hmotné nouzi při výpočtu zřetel z úřední povinnosti. Z odůvodnění
napadeného rozhodnutí není zcela zřejmé, zda žalovaný, potažmo úřad práce, k hledisku velikosti
bytu při stanovení výše úhrady prokazatelné nezbytné spotřeby energií skutečně přihlédli.
V tabulce „Způsoby výpočtu nezbytné energie“ na č. l. 6 napadeného rozhodnutí sice žalovaný
rozlišil již dříve zmiňované způsoby využití energie do 4 skupin na svícení + jiné elektrické
spotřebiče, vytápění, ohřev teplé užitkové vody a vaření, konkrétně u první a čtvrté zmiňované
skupiny nicméně výslovně konstatoval, že spotřebu energie je třeba stanovit paušálně bez ohledu
na počet osob či velikost bytu. Naproti tomu v případě vytápění měl podle tabulky za to,
že je třeba zohlednit i podlahovou plochu bytu, obdobně pak u ohřevu teplé užitkové vody
průměrnou spotřebu na jednu osobu. Tyto dvě skupiny využití energií ale v daném případě
nebyly předmětem výpočtu, jelikož žalobkyně disponuje dálkovým vytápěním i ohřevem vody.
Nezahrnutí velikosti bytu do vzorců při stanovení energie na svícení, spotřeby jiných elektrických
spotřebičů a vaření tedy na první pohled značí rozpor se zákonem. Je nicméně možné,
že takovýto postup užil žalovaný až s ohledem na specifickou situaci žalobkyně. Zatímco je totiž
nepochybné, že pokud by jmenovaná používala k vytápění bytu elektřiny či plynu, bylo by třeba
počítat i s jeho podlahovou plochou, v případě vaření nehraje velikost bytu žádnou roli.
Obdobně u svícení a spotřeby jiných spotřebičů je sice možné v obecné rovině souhlasit
s žalobkyní, že více místností = více zásuvek, žárovek a potenciálně i více elektrických zařízení,
na druhou stranu je ale jejich spotřeba v zásadě zanedbatelná oproti spotřebě „hlavních“
spotřebičů, kterými jsou zejména lednice, pračka, případně ještě televize a myčka. I zde pak platí,
že tato zařízení jsou v domácnosti zpravidla jen jedna bez ohledu na rozměry bytu. Soud si tedy
dokáže představit, že by v případech obdobných situaci žalobkyně, kde není spotřeba energií
vázána na vytápění bytu a/nebo ohřev teplé užitkové vody, nebylo v souladu se smyslem §34
písm. c) zákona o pomoci v hmotné nouzi, aby správní orgány zohledňovaly při svých výpočtech
i velikost bytové jednotky, byť to předpis v obecné rovině výslovně stanoví. Takovýto postup by
bylo nicméně třeba v odůvodnění správního rozhodnutí podrobně odůvodnit – což však
žalovaný v právě projednávané věci neučinil. Tím se dopustil další vady řízení spočívající
v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů rozhodnutí.
[7] Ve vztahu ke spotřebě na vaření a svícení + jiných elektrických spotřebičů se soud
zabýval namítaným aspektem počtu osob v domácnosti. Zákon o pomoci v hmotné nouzi
uvedené hledisko v §34 písm. c) na rozdíl od velikosti bytu nezmiňuje, nelze proto správním
orgánům vyčítat, že jej do svých výpočtů nezahrnuly. Protože však soud souhlasil s tezí
žalobkyně, že více osob koreluje s vyššími náklady na spotřebu elektrické energie a plynu a sám
žalovaný u zde nepočítané složky ohřevu teplé užitkové vody údaj o počtu osob nad rámec
zákona zmiňuje, žalovaný by případně rozdíly v přístupu při výpočtu jednotlivých druhů spotřeby
měl řádně odůvodnit.
[8] Složitost výpočtu úhrady prokazatelné nezbytné spotřeby energií nezbavuje žalovaného
povinnosti vyhodnocovat každou žádost o dávku doplatku na bydlení individuálně,
s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem. Za této situace se jeví jako značně neobvyklé,
že součástí výpočtu podle přílohy „VÝPOČET ENERGIÍ“ na č. l. 42 správního spisu je výše
průměrné spotřeby elektřiny v sazbě D02d stanovená pro celou Českou republiku. S ohledem
na logiku i zákonné znění §34 písm. c) zákona o pomoci v hmotné nouzi je totiž zřejmé,
že se průměrná spotřeba v jednotlivých druzích obydlí i regionech musí do jisté míry odlišovat,
což je třeba při výpočtu zohlednit. Ještě o to více je pak nutno přihlížet k hledisku úhrady
dodávky a spotřeby energií vázané na konkrétní oblast České republiky či i pouze její část,
a to podle sdělení příslušných dodavatelů těchto energií. Posouzení tohoto aspektu opět není
z odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného patrné.
[9] Krajský soud se na závěr pozastavil nad namítanou paušalizací odůvodněných nákladů
na elektřinu a plyn. V důsledku notoriety týkající se neustálého kolísání vývoje cen energií
v průběhu jednotlivých let je na žalovaném, aby zdůvodnil, na základě jakých skutečností může
úhrada za elektřinu a plyn v dané lokalitě činit stále shodnou částku v roce 2015 i 2017,
a to dokonce i na úrovni haléřů. V opačném případě by jeho postup podporoval podezření,
že nezbytnou spotřebu skutečně paušalizuje, což by ale vzhledem k nutnosti individuálního
posuzování předpokládaného zákonem o pomoci v hmotné nouzi bylo nepřijatelné. Není přitom
možné, aby se správní orgány odvolávaly toliko na fungování určité programové aplikace
(OK Nouze), byť jim interní předpisy její užívání nařizují – pakliže aplikace stanovuje stále stejné
částky bez ohledu na vývoj v čase či snad dokonce lokalitu, značí to buď její nesprávné používání,
nebo v krajním případě přímo chybné programové nastavení, které v takovéto podobě nelze
s ohledem na principy sociálního zabezpečení akceptovat. Ze všech výše uvedených důvodů
krajský soud zrušil napadené rozhodnutí i rozhodnutí úřadu práce.
III.
[10] Proti rozsudku krajského soudu podali kasační stížnost žalobkyně i žalovaný.
[11] Žalobkyně v kasační stížnosti namítala, že krajský soud opomenul část žaloby, v níž
namítala nesprávnou výši odůvodněných nákladů na bydlení ve vztahu k zálohám na dodávku
vody. Žalobkyně dále nesouhlasila se subsumpcí záloh na elektřinu a plyn pod §34 písm. c)
zákona o pomoci v hmotné nouzi.
[12] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) svou kasační stížnost odůvodnil tím, že při postupu
podle zákona o pomoci v hmotné nouzi jsou v odůvodněných nákladech na bydlení
zohledňovány zálohy na energie ve výši v místě obvyklé. Orgány pomoci v hmotné nouzi jsou
povinny v řízení o dávkách používat aplikační program automatizovaného zpracování údajů
hmotné nouze (dále jen „aplikační program“) podle §52 odst. 3 uvedeného zákona, účinného
od 1. 1. 2007. Došlo k liberalizaci trhu s elektrickou energií, proto byl nastaven nově (oproti roku
2006) mechanismus výpočtu nákladů na energie. Žadatel o dávku na tiskopise „Informace
o užívaném bytu (obývaném prostoru)" uvádí adresu a plochu bytu, druh a účel užívání energií,
identifikační údaje distributorů, v případě elektrické energie druh sazby a počet jističů (fází).
Na základě těchto informací se spočítá měsíční spotřeba energie (na vytápění, na svícení a malé
domácí spotřebiče, pro ohřev vody, na vaření). Vypočtené spotřeby jsou rozpočítány podle
jednotlivých druhů energií uvedených v tiskopise. Na základě zadaného jsou zjištěny platné
ceníkové ceny za distribuci a dodávku a z vypočtených hodnot spotřeby se vypočtou teoretické
náklady na elektřinu a plyn. Jako výše úhrady za prokazatelnou nezbytnou spotřebu energií
se použijí žadatelem uvedené skutečné náklady za úhradu spotřeby, avšak maximálně do výše
vypočtených teoretických nákladů.
[13] Ke stanovení výše záloh na spotřebu energií v částce v místě obvyklé je použit složitý
algoritmus, a to za účelem co nejpřesnějšího stanovení výše v místě obvyklé, se zohledněním
mnohých veličin tuto výši ovlivňujících. Stěžovatel se nedomnívá, že by bylo v souladu se
zákonem, aby odůvodnění rozhodnutí vydávaná ve věci dávek pomoci v hmotné nouzi
obsahovala detailní informace o výpočtu záloh na spotřebu energií v částce v místě obvyklé,
neboť by se mohlo stát nepřezkoumatelné z důvodu nesrozumitelnosti. Dávka doplatku
na bydlení vypomáhá potřebným osobám, nejedná se o dávku, která by zabezpečovala (ve spojení
s dávkou státní sociální podpory příspěvku na bydlení, případně sama o sobě) úhradu veškerých
nákladů na bydlení osoby (osob společně posuzovaných). Jednotlivé položky odůvodněných
nákladů na bydlení jsou ohraničeny výší v místě obvyklou ve srovnání s dávkou příspěvek
na bydlení, jejíž možná výše je, zjednodušeně řečeno, ohraničena normativními náklady
na bydlení. Výše těchto nákladů je stanovena s ohledem na počet obyvatel v obci a počet osob
v rodině. Stanovení výše v místě obvyklé není u energií jednoduchou záležitostí, proto její
výpočet provádí algoritmus zavedený v aplikačním programu. Zákonodárce při zavedení
aplikačního programu měl v úmyslu zabezpečit zákonný postup orgánů pomoci v hmotné nouzi
při vyhodnocování nároku a výše dávek.
[14] Krajský soud na s. 4 napadeného rozsudku vycházel z ustanovení §34 písm. a) až c)
zákona o pomoci v hmotné nouzi, které již nebylo platné. Toto ustanovení bylo s účinností
od 1. 6. 2017 změněno zákonem č. 98/2017 Sb., přičemž stěžovatel postupoval podle §34
ve znění účinném od 1. 6. 2017.
[15] K argumentaci krajského soudu na s. 7 napadeného rozsudku stěžovatel konstatoval,
že v napadeném rozhodnutí neuvádí, že by shledal pochybení úřadu práce spočívající v odkazu
na přílohu „Výpočet energií“. Tedy nemohl ani takové pochybení napravit. Základní principy
stanovení nezbytných nákladů na energie byly součástí odůvodnění rozhodnutí úřadu práce.
[16] Stěžovatel je názoru, že splnil požadavky rozsudku krajského soudu ze dne 27. 10. 2016,
č. j. 75 Ad 14/2015 – 33, kladené na odůvodnění rozhodnutí o dávce doplatku na bydlení.
Správní rozhodnutí bylo vydáno v souladu s §68 správního řádu a důkazní řízení bylo provedeno
v rozsahu postačujícím pro rozhodnutí ve věci. Stěžovatel v odůvodnění shrnul všechny zjištěné
skutečnosti a uvedl podklady pro jeho vydání, rovněž se vypořádal s námitkami stěžovatelky.
Informace, kolik činí průměrná spotřeba elektřiny v sazbě D02d, v jakém rozmezí se pohybují
platné ceníkové ceny za distribuci a dodávku elektřiny a plynu jednotlivých dodavatelů, včetně
s tím spojených nákladů, nejsou nezbytnou součástí odůvodnění tohoto rozhodnutí. Stěžovateli
nejsou známa vstupní data, např. kolik činí průměrná spotřeba elektřiny v sazbě D02d, která
poskytuje Energetický regulační úřad přímo společnosti OK systém, a. s. a jsou zahrnuta
do aplikačního programu. Stěžovatel není oprávněn tato data přezkoumávat. Vyžadování
uvedených dat přímo stěžovatelem by mohlo v důsledku vést k neúměrnému prodlužování
správního řízení a následnému pozdnímu vyplácení dávek. To by mohlo vést k dalšímu
zadlužování osob v hmotné nouzi, případě k jejich ohrožení bezdomovectvím.
[17] Stěžovatel nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že není patrné, jakými podklady se
řídil při výpočtu nezbytné spotřeby. Naopak v odůvodnění rozhodnutí jsou uvedeny konkrétní
podklady, kterými se řídil, a to velikost bytu, účel užití jednotlivých energií, distributor elektřiny
i plynu, sazba a jistič týkající se elektřiny. Z dalších podkladů stěžovatel nevycházel, ty jsou
součástí složitého algoritmu zavedeného v aplikačním programu. Stěžovatel nesouhlasí ani
s výtkou proti užití vstupních dat od organizace Hnutí DUHA. Součástí odůvodnění rozhodnutí
by neměl být údaj o průměrování spotřeby energie na vaření. Detaily požadované krajským
soudem nejsou srovnatelné s údaji, které jsou podle §50 zákona o pomoci v hmotné nouzi
rozhodnými údaji pro nárok na dávku.
[18] Stěžovatel měl při rozhodování o stanovení výše nákladů na elektřinu a plyn ve výši
v místě obvyklé k dispozici následující podklady založené ve spisové dokumentaci: Informace
o užívaném bytu doložené žalobkyní, ze kterých je zřejmé, že se jedná o byt velikosti 59 m2,
žalobkyně užívá k vaření zemní plyn, vytápění a ohřev teplé vody jsou ze 100 % realizovány
dálkově. Sdělení pronajímatele bytu ze dne 15. 2. 2015, že byt je osazen jedním jističem o síle
16 A, sazba elektřiny je D02d, distributor elektřiny je ČEZ Distribuce a. s. a distributor plynu je
RWE Energie a. s. Předpis pravidelných měsíčních plateb nájemného a služeb, ze kterého je
zřejmé, že výše skutečných záloh na elektřinu činila 900 Kč a na plyn 200 Kč.
[19] Stěžovatel dále porovnal výši skutečné zálohy na elektřinu a plyn s výší nákladů
na elektřinu a plyn, která je v místě obvyklá. Vzhledem k tomu, že výpočet úhrady prokazatelné
nezbytné spotřeby energií je velmi složitým postupem, slouží pro určení částky aplikační program
OK Nouze. V daném případě byly aplikací, kterou jsou správní orgány povinny používat,
vyčísleny odůvodněné náklady na plyn ve výši 179,42 Kč a na elektřinu ve výši 675,12 Kč.
[20] Stěžovatel nesouhlasil s názorem krajského soudu na s. 8 napadeného rozsudku ohledně
nerelevantnosti zdroje (údaje od Hnutí Duha) pro účely výpočtu doplatku na bydlení. Jedná se
o principy dané metodikou a stěžovateli nepřísluší tyto principy hodnotit. Proto není ani
relevantní, aby vyjádření spolku či obdobné listiny byly součástí spisové dokumentace.
[21] Stěžovatel dále nesouhlasil s názorem krajského soudu na téže straně napadeného
rozsudku k rozlišování typu užívaného vařiče, a má za to, že postupoval v souladu s podkladovou
dokumentací, když označil jako energii využívanou k vaření zemní plyn a tuto skutečnost uvedl
v odůvodnění napadeného rozhodnutí včetně principu výpočtu výše úhrady za prokazatelnou
nezbytnou spotřebu plynu v případě, kdy osoba užívá k vaření plyn. Pokud žalobkyně využívala
k vaření jiný druh energie, pak měla tuto skutečnost uvést v „Informacích o užívaném bytu“.
[22] Stěžovatel nesouhlasil s názorem krajského soudu, že z odůvodnění rozhodnutí není zcela
zřejmé, zda stěžovatel přihlédl k hledisku velikosti bytu při stanovení výše úhrady prokazatelně
nezbytné spotřeby energií. V odůvodnění rozhodnutí stěžovatele je na str. 6 a 7 uvedeno,
že se k velikosti bytu přihlíží pouze v případě, kdy jsou elektřina nebo plyn využívány k vytápění
bytu. V případě využití energií pouze k vaření, svícení a spotřebě jinými elektrickými spotřebiči,
jako je tomu v případě stěžovatelky, se k velikosti bytu nepřihlíží. Jedná se o principy stanovení
výpočtu výše úhrady za prokazatelnou nezbytnou spotřebu energií, které byly vypracovány
za účelem stanovení metodiky a algoritmu výpočtu nezbytných nákladů za spotřebovanou energii.
Stěžovatel není oprávněn hodnotit správnost či způsob stanovení těchto principů, je povinen je
respektovat, proto je v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl jako fakt a dále je již
nehodnotil. Stejnou argumentaci stěžovatel uvádí ve vztahu k odůvodnění způsobu stanovení
nákladů na elektřinu a plyn ve výši, která je v místě obvyklá ve vztahu k počtu osob
v domácnosti. Na s. 6 a 7 napadeného rozhodnutí je uvedeno, že k počtu osob v domácnosti
se přihlíží pouze v případě, kdy jsou elektřina nebo plyn využívány k ohřevu teplé vody.
[23] Požadavek krajského soudu, aby byl odůvodněn rozdíl v přístupu při výpočtu
jednotlivých druhů spotřeby, považuje stěžovatel za výklad přesahující naplnění dikce §68 odst. 3
správního řádu. V řízení o dávkách pomoci v hmotné nouzi jsou zohledňovány mnohé vstupní
informace, a pokud by u každé měl orgán pomoci v hmotné nouzi předpokládat, že pouhé
konstatování faktu nepostačuje, je nutné jej detailně vysvětlit, nebylo by možné rozhodovat
o těchto dávkách v zákonem stanovených lhůtách, unikal by význam těchto dávek,
a to zabezpečení základních životních podmínek osob v aktuálním čase.
[24] Stěžovatel nesouhlasil ani se závěry krajského soudu uvedenými na s. 9 napadeného
rozsudku a má za to, že naplnil povinnost odůvodnit způsob stanovení nákladů na elektřinu
a plyn ve výši, která je v místě obvyklá ve vztahu k místu bydliště. Stěžovatel nedisponuje
konkrétními vstupními daty sdělovanými Energetickým regulačním úřadem přímo společnosti
OK systém a. s., která je tvůrcem aplikačního programu. Krajskému soudu se může jevit jako
neobvyklé, že výše průměrné spotřeby elektřiny v sazbě D02d je stanovena pro celou Českou
republiku, ale takto byl výpočet nastaven metodikou pro výpočet nezbytných nákladů
za spotřebovanou energii a stěžovateli nezbývá nic jiného, než ho respektovat, nemá kompetenci
jej hodnotit.
[25] Stěžovatel má za to, že není v jeho možnostech odůvodnit důvody, pro které programová
aplikace podle krajského soudu nezohledňuje vývoj cen energií a generuje stále stejné částky.
Stěžovatel nekontroluje aktualizaci vyhodnocování výše záloh na spotřebu energií v částce
v místě obvyklé.
[26] Stěžovatel považuje rozsudek za šikanózní výklad práva. Podle názoru stěžovatele
napadený rozsudek požaduje vyhotovení odůvodnění rozhodnutí v takovém rozsahu, který by
vedl k nepřehlednosti, nesrozumitelnosti a možné nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, navíc
stěžovatel nedisponuje podrobnými informacemi o výpočtu odůvodněných nákladů na dodávku
elektřiny a plynu (výše v místě obvyklá) pro každou konkrétní domácnost, do které je vyplácen
doplatek na bydlení. Stěžovatel není schopen takové požadavky řádně vypořádat.
[27] Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že krajský soud zcela pominul námitku
stěžovatelky vůči stanovení nezbytné spotřeby vodného a stočného, se kterou se vůbec
nevypořádal. Na základě výše uvedeného navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
IV.
[28] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatele uvedla, že základem právního
problému je záměr stěžovatele regulovat odůvodněné náklady bydlení na korunu přesně. Tato
snaha podmiňuje příliš složité a náročné výpočty, které stěžovatel nezvládl vysvětlit. Skutečnost,
že složité vzorce generují po více let na haléř shodné konstanty, je dokladem toho,
že ve výpočtové aplikaci je blíže neurčený problém. Podle názoru žalobkyně je v souladu
se správním uvážením stěžovatele, při stanovení odůvodněných nákladů na bydlení, pouze takový
přístup, který znamená korekci při překročení odůvodněných nákladů bydlení o řád, nikoli
o korunu. Je diskriminační požadovat, aby osoby v hmotné nouzi měly shodnou nebo dokonce
nižší spotřebu energií jako osoby mimo hmotnou nouzi, které tráví významnou část dne mimo
prostory obydlí. Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
V.
[29] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval kasační stížností, kterou podala žalobkyně.
[30] Podle §104 odst. 2 s. ř. s. platí, že kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech
řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu, je nepřípustná. Nejvyšší správní soud vykládá toto
ustanovení tak, že kasační stížnost podaná účastníkem, který byl v řízení před krajským soudem procesně
úspěšný a který nenamítá, že krajský soud měl výrokem ve věci rozhodnout jinak, je podle §104 odst. 2 s. ř. s.
nepřípustná. (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2015,
č. j. 5 Afs 91/2012 – 41, publ. pod č. 3321/2016 Sb. NSS).
[31] Krajský soud napadeným rozsudkem vyhověl žalobě žalobkyně tím, že zrušil napadené
rozhodnutí stěžovatele (včetně prvostupňového rozhodnutí), a věc vrátil správním orgánům
k dalšímu řízení. Žalobkyně tedy byla v řízení před krajským soudem procesně úspěšná a kasační
stížnost, kterou se domáhá zrušení napadeného rozsudku, je tak podle §104 odst. 2 s. ř. s.
nepřípustná.
[32] Nejvyšší správní soud proto s poukazem na výše uvedené kasační stížnost žalobkyně
podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §120 s. ř. s. odmítl, jelikož byla podána procesně
úspěšným účastníkem řízení a směřuje pouze proti důvodům napadeného rozsudku.
[33] Nejvyšší správní soud následně posoudil kasační stížnost stěžovatele v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[34] Kasační stížnost stěžovatele je zčásti důvodná.
[35] Nejvyšší správní soud na úvod předesílá, že skutkově i právně totožnou věcí se zabýval již
v rozsudku ze dne 6. 3. 2019, č. j. 6 Ads 40/2018 - 42, jímž na základě obsahově shodné kasační
stížnosti téhož stěžovatele zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
29. 12. 2017, č. j. 78 Ad 48/2017 - 34. V uvedené věci se žalobkyně podanou žalobou rovněž
domáhala zrušení rozhodnutí stěžovatele, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno
rozhodnutí úřadu práce, jímž jí byl přiznán doplatek na bydlení ve výši 1 091 Kč měsíčně
s počátkem plnění od srpna 2017, a to ze stejných důvodů jako v nyní posuzované věci.
S argumentací uvedenou v citovaném rozsudku se Nejvyšší správní soud ztotožňuje, a proto ji
přebírá i v tomto rozsudku.
[36] Nejvyšší správní soud se zabýval nejdříve kasačním důvodem podle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., tzn. nepřezkoumatelností napadeného rozsudku, a to konkrétně z důvodu opomenutí
vypořádání se s námitkou žalobkyně vůči stanovení nezbytné spotřeby vodného a stočného.
Nevypořádání všech skutkových či právních žalobních bodů totiž může způsobit
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
[37] Nejvyšší správní soud z podané žaloby ověřil, že žalobkyně jako jednu ze žalobních
námitek uvedla „Výtky vůči stanovení nezbytné spotřeby vodného a stočeného“. V této části žaloby
namítala, že orgán pomoci v hmotné nouzi neuznal jako odůvodněný náklad zálohu na studenou
vodu, vodné a stočné a TUV, vodné stočné v plné výši s odkazem na zákon o vodovodech
a kanalizacích a prováděcí vyhlášku č. 428/2001 Sb., žalovaný omezil nezbytnou spotřebu vody
na hodnotu 35m3 na osobu za rok. Žalobkyně namítala, že směrné číslo roční spotřeby vody
35m3 není pr ůměrnou spotřebou z hlediska odůvodněných nákladů dle zákona o pomoci
v hmotné nouzi, ani se nejedná o místně obvyklou spotřebu. Žalobkyně upřesnila, že nerozporuje
jednotkovou cenu vodného a stočného za 1m3, kter á je pro všechny odběratele města Mostu
shodná, ale objem nezbytné spotřeby vody na osobu za rok, která je v objemu 35m3 neadekvátní
podmínkám osoby v hmotné nouzi. O této žalobní námitce nacházející se na č. l. 4 žaloby není
v rekapitulaci žaloby ani odůvodnění napadeného rozsudku zmínka, jedná se tak zřejmě
o přehlédnutí ze strany krajského soudu.
[38] Nejvyšší správní soud v rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 19. 2. 2008,
č. j. 7 Afs 212/2006 - 74, publ. pod č. 1566/2008 Sb. NSS, konstatoval, že „jakkoli
nepřezkoumatelnost žalobou napadeného správního rozhodnutí je nutnou a dostatečnou podmínkou jeho zrušení
krajským soudem, nezbavuje to krajský soud vedle konstatování této nezákonnosti též povinnosti vypořádat
se s (dalšími) žalobními námitkami či případně zabývat se jinými důvody nezákonnosti napadeného rozhodnutí,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti, či jeho nicotností, a to v té míře, v jaké to obsah napadeného
správního rozhodnutí umožňuje. V soudním řízení o žalobě proti rozhodnutí odvolacího orgánu se totiž může stát,
že toto rozhodnutí bude ve vztahu k určitým skutkovým či právním otázkám nepřezkoumatelné,
ať již pro nesrozumitelnost či pro nedostatek důvodů, avšak ve vztahu k jiným, na prvních z nich relativně
nezávislým, požadavkům přezkoumatelnosti vyhoví.“ Podle rozšířeného senátu je nutno zabývat se
těmito oddělitelnými otázkami „tehdy, má-li jejich řešení význam pro další řízení a rozhodnutí ve věci
(či lze-li vzhledem k okolnostem rozumně předpokládat, že takový význam mít bude). Pokud se však s ohledem
na dosavadní výsledky řízení, povahu věci či z jiných důvodů stávají v důsledku zrušovacího rozhodnutí
pro nepřezkoumatelnost některé skutkové a právní otázky (a k nim směřující žalobní či stížní námitky)
bezpředmětnými, není nutno se jimi zabývat; postačí toliko zdůvodnit, proč je má soud v daném řízení nadále
za bezpředmětné.“ Nejvyšší správní soud poté ve své judikatuře opakovaně tyto závěry potvrdil,
např. v rozsudku ze dne 29. 4. 2010, č. j. 9 As 3/2010 – 174, ze dne 31. 10. 2017,
č. j. 3 As 88/2016 – 40, nebo ze dne 25. 2. 2016, č. j. 7 As 91/2015 – 79, v němž mimo jiné
konstatoval, že zrušení správního rozhodnutí při důvodnosti jen některého ze žalobních bodů
vyžaduje posouzení dalších žalobních bodů jen tehdy, má-li to význam pro další správní řízení.
[39] Vodné a stočné přitom nespadá pod úhradu prokazatelné nezbytné spotřeby energií [srov.
níže citovaný §34 písm. b) a písm. c) zákona o pomoci v hmotné nouzi], tedy nejedná
se o náklad, kterého by se týkaly důvody, pro které krajský soud napadené rozhodnutí zrušil.
Pro výpočet výše dávky doplatku na bydlení však má i tato složka nákladů na bydlení význam
(srov. podmínky pro přiznání doplatku na bydlení ve smyslu §33 odst. 1 zákona o pomoci
v hmotné nouzi).
[40] V projednávané věci krajský soud nevypořádání se s námitkou směřující do stanovení
nezbytné spotřeby vodného a stočného nijak neodůvodnil. Nejvyšší správní soud tak na základě
výše uvedených skutečností dospěl k závěru, že rozhodnutí krajského soudu je zatíženo vadou
nepřezkoumatelnosti ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[41] Ačkoliv je v posuzovaném případě naplněn důvod pro zrušení napadeného rozsudku,
zabýval se Nejvyšší správní soud zbylými kasačními námitkami. Nejvyšší správní soud předesílá,
že totožnými kasačními námitkami stěžovatele se zabýval již v rozsudcích ze dne 16. 5. 2018,
č. j. 1 Ads 83/2018 - 39, ze dne 17. 5. 2018, č. j. 2 Ads 99/2018 - 46, ze dne 31. 5. 2018,
č. j. 1 Ads 67/2018 - 40, ze dne 14. 6. 2018, č. j. 10 Ads 44/2018 – 44, ze dne 14. 6. 2018,
č. j. 10 Ads 58/2018 - 41, ze dne 14. 6. 2018, č. j. 10 Ads 52/2018 - 30, ze dne 7. 7. 2018,
č. j. 9 Ads 45/2018 - 35, ze dne 18. 7. 2018, č. j. 10 Ads 53/2018 - 49, ze dne 18. 7. 2018,
č. j. 10 Ads 59/2018 - 45, a ze dne 21. 6. 2018, č. j. 9 Ads 54/2018 - 45. Ze závěrů uvedených
v těchto rozsudcích soud vycházel i v nyní posuzovaném případě.
[42] Nejvyšší správní soud předně k námitce užití neaktuálního znění zákona o pomoci
v hmotné nouzi krajským soudem konstatuje, že tato námitka je důvodná. S účinností
od 1. 6. 2017 bylo zákonem č. 98/2017 Sb. ustanovení §34 písm. b) změněno tak,
že do odůvodněných nákladů na bydlení se započítávají „b) pravidelné úhrady za služby spojené
s užíváním bytu, maximálně však do výše, která je v m ístě obvyklá; úhradou služeb bezprostředně
spojených s užíváním bytu se rozumí úhrada za ústřední (dálkové) vytápění a za dodávku teplé vody, za úklid
společných prostor v domě, za užívání výtahu, za dodávku vody z vodovodů a vodáren, za odvádění odpadních vod
kanalizacemi, za osvětlení společných prostor v domě, za odvoz tuhého komunálního odpadu, za vybavení bytu
společnou televizní a rozhlasovou anténou, popřípadě další prokazatelné a nezbytné služby související s bydlením,“
(pozn. důraz doplněn). Uvedenou novelou do citovaného ustanovení přibyla zvýrazněná část.
Pro nyní posuzované řízení bylo rozhodné citované novelizované znění, podle kterého správně
postupoval i stěžovatel. Z napadeného rozsudku však nevyplývá, že by chybná citace měla
jakýkoli negativní vliv na posouzení věci ze strany krajského soudu. Protože stěžovatel
nespecifikoval, jaký vliv má toto pochybení na zákonnost napadeného rozsudku, soud v souladu
s dispoziční zásadou správního soudnictví tuto námitku podrobněji nevypořádává (k stejné
námitce srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 7. 2018, č. j. 9 Ads 45/2018 - 35).
Na tomto místě je však potřebné zdůraznit, že v případě námitky týkající se vodného a stočného,
tedy úhrad spadajících pod toto ustanovení, je nezbytné, aby krajský soud vycházel ze správného
znění zákona, v opačném případě by mohlo dojít k nesprávnému vypořádání této námitky.
[43] Podle §34 písm. c) zákona o pomoci v hmotné nouzi se do odůvodněných nákladů
na bydlení započítává „úhrada prokazatelné nezbytné spotřeby energií; úhradou prokazatelné nezbytné
spotřeby energií se rozumí úhrada dodávky a spotřeby elektrické energie, plynu, případně výdaje na další druhy
paliv, a to ve výši, která je v místě obvyklá; výše úhrady za prokazatelnou nezbytnou spotřebu energií se stanoví
jako průměrná cena za dodávku energií pro bytovou jednotku určité velikosti podle sdělení příslušných dodavatelů
těchto energií, nejvýše však ve výši skutečných úhrad; v odůvodněných případech lze navýšit takto zjištěné částky
až o 10 %; za odůvodněný případ se považuje zejména dlouhodobý nepříznivý zdravotní stav.“
[44] Podle §52 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi „[m]inisterstvo zajišťuje pro provádění
zákona na vlastní náklady aplikační program automatizovaného zpracování údajů potřebný pro rozhodování
o dávkách, jejich výplatu a jejich kontrolu, včetně jeho aktualizací, a poskytuje tento program bezplatně orgánům
pomoci v hmotné nouzi. Orgány pomoci v hmotné nouzi jsou povinny při řízení o dávkách, při jejich výplatě
a kontrole tento program používat.“
[45] Podle §65 písm. c) zákona o pomoci v hmotné nouzi „[o]rgány pomoci v hmotné nouzi,
pověřené obecní úřady, obecní úřady obcí s rozšířenou působností a újezdní úřady jsou povinny využívat pro řešení
hmotné nouze informační systém pomoci v hmotné nouzi.“
[46] Doplatek na bydlení má sociálně slabým osobám garantovat, že jim po zaplacení nákladů
na bydlení zůstane konečný příjem alespoň ve výši životního, případně existenčního minima.
Tato sociální dávka představuje provedení ústavně zaručeného práva každého, kdo je v hmotné
nouzi, na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek.
Uvedeného základního práva zaručeného v čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod se lze
domáhat pouze v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí (čl. 41 odst. 1 Listiny).
[47] Jak plyne z §52 odst. 3 a §65 písm. c) zákona o hmotné nouzi, správní orgány jsou
povinny při řízení o dávkách, při jejich výplatě a kontrole používat aplikační program. K významu
aplikačního programu Nejvyšší správní soud odkazuje na judikaturu citovanou v bodě 41.
Stěžovatel správně poukazuje na tuto povinnost, je proto vyloučeno hledat řešení, které by
eliminovalo použití softwaru. K otázce používání aplikačního programu při rozhodování
správních orgánů je třeba v prvé řadě odkázat na rozsudky ze dne 24. 10. 2012,
č. j. 3 Ads 33/2012 - 30, a ze dne 7. 5. 2014, č. j. 3 Ads 22/2013 - 30. Podle prvně zmíněného
rozsudku „[t]o, že je správní orgán povinen při svém rozhodování používat aplikační program automatického
zpracování údajů, pak v žádném případě nepředstavuje odpověď na otázku, jakým způsobem tento program
k určení výše prokazatelné nezbytné spotřeby energií dospěl.“
[48] Nejvyšší správní soud se musí ztotožnit se stěžovatelem v tom, že krajský soud
na s. 7 napadeného rozsudku uvedl skutková zjištění neodpovídající obsahu správního spisu.
Krajský soud v napadeném rozsudku uvádí, že úřad práce v konkrétních podrobnostech ohledně
započtené výše elektrické energie odkázal na přílohu „VÝPOČET ENERGIÍ“ založenou
na č. l. 42 správního spisu. Krajský soud následně vyhodnotil tento postup za nedostatečný
a rozhodnutí úřadu práce za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů rozhodnutí. Nejvyšší
správní soud však z obsahu správního spisu zjistil, že rozhodnutí úřadu práce neodkazuje
na přílohu „VÝPOČET ENERGIÍ“, naopak, do odůvodnění rozhodnutí správní orgán zahrnul
na s. 6 principy výpočtu výše úhrady za prokazatelnou nezbytnou spotřebu energií. Není pravdou
ani tvrzení, že stěžovatel následně tuto chybu úřadu práce vytkl. Pochybení krajského soudu však
nemělo vliv na zákonnost napadeného rozsudku a to z následujících důvodů.
[49] Krajský soud považoval odůvodnění za nedostatečné proto, že v něm absentují konkrétní
data, jež byla do matematických vzorců dosazována. Podle krajského soudu není z odůvodnění
patrné, jaké data jsou považována za vstupní, např. kolik činí průměrná spotřeba energie v sazbě
D02d, jež měla být sdělena ze strany Energetického regulačního úřadu, v jakém rozmezí
se pohybují platné ceníkové ceny za distribuci a dodávku elektřiny a plynu jednotlivých
dodavatelů, včetně s tím spojených nákladů, atd. Tato výtka již skutečně odpovídá obsahu
napadeného rozhodnutí, a Nejvyšší správní soud k tomu dodává, že tyto údaje se v napadeném
ani prvostupňovém rozhodnutí nenachází.
[50] Nejvyšší správní soud již ve své judikatuře opakovaně vyjádřil názor, že není namístě
a ani není reálné požadovat po správních orgánech při výpočtu výše doplatku na bydlení,
aby v odůvodnění rozhodnutí popsaly všechny matematické postupy, které zpracoval aplikační
program použitý k tomuto výpočtu. Nelze však vycházet z představy, že s ohledem na složitost
aplikačního programu je žadatel o dávku v hmotné nouzi povinen beze zbytku a bez jakýchkoliv
pochybností akceptovat výslednou částku vygenerovanou aplikačním programem za situace,
kdy nemá k dispozici informace o tom, s jakým srovnávacím vzorkem dat byl požadavek o dávku
zpracován. Za tento srovnávací vzorek dat je nutno považovat v dané věci údaje, kolik činí
průměrná spotřeba elektřiny v sazbě D02d za určité období, z jaké průměrné ceny elektřiny
a plynu za určité období se vycházelo, a (v obecné poloze) jakým způsobem byly tyto ceny
spočteny. Žadatel o dávku musí mít možnost si na základě odůvodnění rozhodnutí učinit
představu o průměrné ceně a průměrné spotřebě energií v určitém čase a místě. Současně by měl
být ze strany správního orgánu informován o tom, za jaké období je průměrná cena a průměrná
spotřeba počítána a v rámci jak velkého regionu. Jinými slovy, uvedený žadatel by měl být natolik
informován, aby svou skutečnou spotřebu energií a náklady na ně mohl srovnat s uváděnými
obecnými údaji.
[51] Stěžovatel v napadeném rozhodnutí uvedl, že „výpočet je vymezen ve spolupráci s Energetickým
regulačním úřadem s ohledem na skutečnosti, na co se používá energie, na ceník dodavatele energie a na průměrnou
spotřebu energie v ČR za minulý rok. Pro uvedený účel v systému pomoci v hmotné nouzi je používaná cena
energie, která je stanovována Energetickým regulačním úřadem jako cena energie poslední instance (jde o státem
stanovenou cenu), a to s ohledem na nepřehlednost v systému cen jednotlivých dodavatelů energie a plynu.“
V napadeném rozhodnutí se však nenachází informace ve smyslu výše uvedených požadavků
plynoucích z judikatury Nejvyšší správního soudu a v dané věci je tak zatím nevysvětleno,
proč odůvodněné náklady na elektřinu v částce 675,12 Kč a plyn v částce 179,42 Kč jsou zcela
stejné, jako tyto náklady ve věci řešené krajským soudem v rozsudku z 27. 10. 2016,
č. j. 75 Ad 14/2015 - 33, byť šlo o rozdílná časová období (roky 2017 a 2015). Totožnost těchto
částek vzbuzuje pochybnosti, neboť právě v důsledku používání aplikačního programu,
který při svém výpočtu bere v úvahu řadu proměnných faktorů, lze u odlišných žadatelů očekávat
odlišné výsledky. Pokud by tomu tak nebylo, vyvstávala by otázka, proč by vůbec bylo potřebné
použít aplikační program k výpočtu odůvodněných nákladů na elektřinu a plyn. Nejvyšší správní
soud proto neshledal důvodnou kasační námitku, že stěžovatel odůvodnil způsob stanovení výše
doplatku na bydlení v části týkající se výše zálohy na spotřebu energií náležitě.
[52] Dále rovněž nelze souhlasit s námitkou stěžovatele, že nemá přístup k údajům
o průměrné spotřebě elektřiny v sazbě D02d za určité období, a že tato data poskytuje
Energetický regulační úřad přímo společnosti OK systém, a. s., tvůrci a správci aplikačního
programu. Je na stěžovateli, aby si zajistil informace o těchto obecných údajích buď od uvedené
společnosti, nebo přímo od Energetického regulačního úřadu, a to vždy za rozhodné období
(není tak potřeba činit ke každé žádosti o dávku pomoci v hmotné nouzi). Nejvyšší správní soud
vyhodnotil jako správný závěr krajského soudu, že pokud tyto údaje nejsou v rozhodnutí o dávce
nedoplatku na bydlení obsaženy, pak nelze učinit závěr, že by v odůvodnění rozhodnutí byly
důvody výroku rozhodnutí a podklady pro jeho vydání v souladu s §68 odst. 3 správního řádu.
S ohledem na uvedené závěry se Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěrem krajského soudu,
že rozhodnutí stěžovatele bylo nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
[53] Co se týče údaje spolku Hnutí DUHA o roční spotřebě energie na vaření ve výši
600 kWh/rok, nelze akceptovat poukaz stěžovatele na principy dané metodikou.
Pokud stěžovatel uvedl v rámci výpočtu tento údaj o spotřebě elektrické energie na vaření,
je nutno jej odůvodnit a Nejvyšší správní soud souhlasí s názorem krajského soudu,
že z rozhodnutí stěžovatele není zřejmé, proč tento údaj, který navíc nebyl nijak osvědčen, má být
považován za relevantní. Uvedený skutkový závěr nemá oporu ve správním spisu, v této části je
proto správný i závěr krajského soudu, že je dána i vada řízení podle §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[54] K námitce týkající se rozlišování typu vařiče krajský soud konstatoval, že je na místě jako
jeden ze vstupních údajů rovněž zjišťovat, jakým typem vařiče žadatel o dávku disponuje.
Krajský soud poukázal na to, že pokud stěžovatel rozlišuje způsob využití energie na čtyři
kategorie (včetně vaření) a v návaznosti na to provádí výpočty zvlášť pro elektřinu a zvlášť
pro plyn, průměrná spotřeba domácnosti užívající elektrický vařič nemůže přesně odpovídat
spotřebě domácnosti využívající pro vaření plyn. K tomu Nejvyšší správní soud dodává,
že stěžovatel, tak jak tvrdí v kasační stížnosti, v souladu s podkladovou dokumentací označil
za energii využívanou k vaření zemní plyn. V samotném označení typu využívané energie
pro vaření pochybení neshledává. Není však zřejmé, proč je paušálně stanovena spotřeba tepla
pro vaření jako konstanta, jak při použití plynu tak elektřiny.
[55] K námitce týkající se stanovení nákladů na elektřinu a plyn ve vztahu k velikosti
užívaného bytu, Nejvyšší správní soud uvádí následující. Krajský soud správně poukázal na to,
že k velikosti bytu se přihlíží z důvodu, že to předpokládá §34 písm. c) zákona o pomoci
v hmotné nouzi. Z tohoto ustanovení plyne, že výše úhrady za prokazatelnou nezbytnou
spotřebu energií (úhrada dodávky a spotřeby elektrické energie, plynu, případně výdaje na další
druhy paliv) se stanoví jako průměrná cena za dodávku energií pro bytovou jednotku určité
velikosti, nejvýše však ve výši skutečných úhrad. Úhrada za ústřední (dálkové) vytápění
a za dodávku teplé vody naopak spadá pod úhradu služeb bezprostředně spojených s užíváním
bytu ve smyslu §34 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Z tabulky na s. 8 napadeného
rozhodnutí vyplývá, že v případě žalobkyně jsou vytápění i ohřev vody dálkové, stěžovatel tedy
počítal pouze nezbytnou spotřebu pro svícení a vaření. Stěžovatel u první kategorie v tabulce
(svícení a spotřeba jinými elektrickými spotřebiči) konstatoval, že výsledná výše spotřeby energie
se stanoví jako paušální částka bez ohledu na počet osob a velikost bytu. Rovněž u čtvrté
kategorie v tabulce (vaření) konstatoval, že spotřeba energie se stanoví paušální částkou
bez ohledu na počet osob. Stěžovatel v kasační stížnosti tvrdí, že se jedná o principy, které byly
vypracovány za účelem stanovení metodiky a algoritmu výpočtu nezbytných nákladů, a stěžovatel
není oprávněn tyto hodnotit. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěry krajského soudu,
že rozhodnutí stěžovatele postrádá odůvodnění, proč nebyla při spotřebě elektřiny vzata v úvahu
velikost bytu, byť s tímto parametrem počítá §34 písm. c) zákona o pomoci v hmotné nouzi.
Stěžovatel nevysvětlil, proč v zmíněných položkách nebyl uvedený parametr vzat v úvahu a toto
vysvětlení (odůvodnění) nelze nahradit úvahou soudu, ačkoliv krajský soud naznačil možné
vysvětlení důvodů pro postup stěžovatele.
[56] Nejvyšší správní soud souhlasí také se závěrem krajského soudu, že by měl stěžovatel
odůvodnit, proč k počtu osob v domácnosti přihlíží pouze, pokud je elektřina nebo plyn
využívána k ohřevu teplé vody, ačkoliv zákon tento požadavek na rozdíl od velikosti bytu
nezmiňuje. Je proto správný závěr krajského soudu, že uvedený nedostatek důvodů je vadou
řízení podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[57] Ze shora uvedeného plyne, že Nejvyšší správní soud nepovažoval námitky stěžovatele
(formulované vedle poukazu na pominutí jednoho žalobního bodu) za opodstatněné. Jelikož
se však krajský soud v předcházejícím řízení nevypořádal se všemi v žalobě uplatněnými
námitkami, zatížil svůj rozsudek vadou ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní
soud proto podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému
soudu k dalšímu řízení.
[58] Krajský soud je v novém rozhodnutí povinen vyjádřit se i k důvodnosti výše uvedené
opominuté žalobní námitky, aby v případě stejného výroku správní orgán mohl v novém řízení
zohlednit či napravit veškeré případné nedostatky. V tomto dalším řízení je krajský soud vázán
právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí (§110
odst. 4 s. ř. s.) a rozhodne v něm rovněž podle §110 odst. 3 s. ř. s. o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti žalovaného.
[59] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti žalobkyně vyplývá z §60 odst. 3 a §120
s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu řízení, byla - li kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. března 2019
Mgr. David Hipšr
předseda senátu