ECLI:CZ:NSS:2019:7.AS.404.2018:42
sp. zn. 7 As 404/2018 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: J. D., zastoupen
Mgr. Monikou Zatloukalovou, advokátkou se sídlem Veleslavínova 7, Olomouc, proti
žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2018, č. j. 5 Af 33/2015 - 48,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2018, č. j. 5 Af 33/2015 - 48,
se z r ušuj e .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 2. 2015, č. j. MF-9114/2015/1603-2-1911,
se zru š u je a věc se v rac í žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je po v i ne n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě
a o kasační stížnosti částku 19 200 Kč k rukám jeho zástupkyně Mgr. Moniky
Zatloukalové, advokátky, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 2. 12. 2014, č. j. MHMP 1688215/2014, shledal Magistrát hlavního
města Prahy (dále též „správní orgán I. stupně“) žalobce vinným ze spáchání správního deliktu
uvedeného v §16 odst. 1 písm. b) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších
předpisů (dále též „zákon o cenách“). K naplnění skutkové podstaty správního deliktu mělo dojít
tím, že žalobce dne 17. 7. 2014 jako řidič nedodržel při prodeji úředně stanovenou cenu a účtoval
za poskytnutí taxislužby částku ve výši 365 Kč, přestože byl oprávněn účtovat částku v maximální
výši 215 Kč. Za to byla žalobci uložena pokuta ve výši 45 000 Kč a povinnost nahradit náklady
řízení ve výši 1 000 Kč.
[2] Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal žalobce odvolání, které žalovaný
rozhodnutím ze dne 27. 2. 2015, č. j. MF-9114/2015/1603-2-1911, zamítl.
II.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze (dále též
„městský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Konstatoval, že posouzení,
zda správní orgány nepochybily při zjišťování skutkového stavu, provedl městský soud již ve věci
téhož žalobce vedené pod sp. zn. 9 A 225/2015. Tato se týkala uložení pokuty za nedodržení
povinností při zaznamenání skutečného průběhu téže přepravy a městský soud neshledal důvod
se od tamějšího posouzení odchýlit. Dle rozsudku č. j. 9 A 225/2015 - 43 přitom správní orgány
postupovaly správně, pokud vycházely z údajů obsažených v oznámeních o poskytnuté přepravě,
v kontrolním protokolu a v protokolech o výpovědi svědků. Z těchto plyne, že přeprava byla
zahájena v ulici V Celnici, nikoliv Českobrodská, jak tvrdí žalobce. Dle městského soudu nevznikl
důvod pochybovat o věrohodnosti výpovědí cestujících. Jejich poznatky spolu s listinnými
důkazy jsou stěžejními podklady pro závěr o porušení cenových předpisů. Nevěrohodnost pak
nemůže způsobit to, že si svědek E. vybavil přesný počátek uskutečněné jízdy a průběh trasy.
V jiných otázkách totiž odkazoval na oznámení o přepravě. Nelze tak přisvědčit domněnce, že by
si svědci před výslechem přečetli svá oznámení o přepravě či vzájemně spolupracovali.
[4] Správní orgán není povinen provést při kontrole konfrontaci řidiče s přizvanými osobami
a jejich oznámeními o přepravě. Žalobce mohl provést konfrontaci položením příslušných otázek
při provádění svědeckých výpovědí, těchto se však bez omluvy nezúčastnil. Jeho komentáře vůči
postupu správního orgánu nelze považovat za návrh na doplnění dokazování. S údaji obsaženými
v oznámeních o poskytnutí přepravy se žalobce mohl seznámit v kontrolním protokolu
či při seznámení se s podklady pro zahájení správního řízení. Cestující nebyli povinni před jízdou
předložit svá pověření ke kontrole, neboť to by mohlo zmařit její účel.
[5] Soud neshledal ani žádné vady při vypracování kontrolního protokolu. Místo a čas zahájení
kontroly je v něm uvedeno správně. Tím, že cestující hovořili při kontrolní jízdě anglicky, nedošlo
k porušení povinnosti vést řízení v úředním jazyce. Cestující totiž byli v postavení přizvaných
osob, nikoliv kontrolující osoby. Zákonem uloženou povinnost mlčenlivosti pak nelze vykládat
tak, že by přizvaná osoba (cestující) musela být této povinnosti zbavena před svědeckou výpovědí
v řízení vedeném právě s tímto kontrolovaným subjektem. Výpověďmi zjištěné údaje byly
použity výhradně k projednání žalobcova deliktního jednání a nebyly zpřístupněny třetím
osobám. Nelze přisvědčit ani tomu, že by svědci nebyli v protokolech dostatečně označeni. Tyto
protokoly obsahují rovněž všechny náležitosti požadované zákonem. Obstojí i výrok rozhodnutí,
neboť údaje o cestujících či o záznamu o přepravě nejsou pro identifikaci skutku podstatné.
[6] K námitce nepřiměřenosti uložené pokuty městský soud poukázal na to, že správní orgány
dostatečně odůvodnily závažnost žalobcem spáchaného deliktu (navýšení úřední ceny o více než
50 %, vědomé jednání žalobce, poškození cestujících, dobrého jména hlavního města Prahy,
jakož i ostatních dopravců respektujících právní předpisy, první porušení cenových předpisů).
Ze správního spisu neplyne, že by pro žalobce byla výše pokuty likvidační; žalobce před
správními orgány ani neuváděl žádné konkrétní skutečnosti o svých majetkových či finančních
poměrech. Pokuta byla uložena při dolní hranici, navíc dosahuje dle dat Ministerstva práce
a sociálních věcí cca dvojnásobku měsíčního příjmu řidiče taxislužby. Jelikož správní orgány
při stanovení výše pokuty nevybočily z mezí vytyčených zákonem, soud nevyhověl ani návrhu
na její moderaci.
III.
[7] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační
stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Namítá, že městský soud
nesprávně posoudil skutkový stav a námitky týkající se jeho zjištění. Správní orgány vycházely
výhradně z oznámení cestujících o poskytnuté přepravě sepsaných zaměstnanci správního orgánu
I. stupně, soud pak nekriticky převzal závěry z rozsudku č. j. 9 A 225/2015 - 43. Stěžovatel
kontrolující osobě předal ihned při zahájení kontroly doklad č. 00132 znějící na částku 365 Kč,
který svědci po jízdě nežádali. Tento záznam o přepravě přitom nebyl věrohodně oslaben. Svědci
potvrdili, že taxametr fungoval a žádné námitky vůči němu neuvedli. Částka je v něm řádně
zaznamenána, taxametr je ověřený a zaplombovaný, opak nebyl prokázán. Závěr soudu o vadách
zahájení kontroly nemůže obstát, neboť kontrola nemůže být zahájena před jízdou cestujících.
Je třeba rovněž zohlednit, že stěžovatel vykonává taxislužbu již od roku 2005 a stížnosti od jiných
pasažérů na něj podány nebyly. Figuranti jsou nadto za svou práci odměňováni. S ohledem
na shody v podstatných okolnostech v jimi podaných výpovědích se s největší pravděpodobností
rovněž před výslechy dívali do svých oznámení a dle toho vypovídali, což je nepřípustné.
Stěžovatel dále poukazuje na rozsudek městského soudu ze dne 1. 9. 2017, č. j. 3 Af 5/2015 - 60,
v němž soud nepovažoval za dostatečné pouze tvrzení cestujících a existenci dokladu o přepravě
označil za relevantní podklad, s nímž se správní orgány vypořádaly nedostatečně. Dále odkazuje
na rozsudky téhož soudu ze dne 31. 10. 2016, č. j. 8 Af 38/2013 - 38, který byl zrušen Nejvyšším
správním soudem, a ze dne 31. 7. 2018, č. j. 4 A 49/2015 - 63.
[8] Správní orgán I. stupně při provádění výslechů nepostupoval dle §50 odst. 3 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád (dále též „správní řád“) a nedotazoval se na skutečnosti, které by
mohly nahradit konfrontaci. Pokud by se stěžovatel zúčastnil výslechu, usnadnil by tím svědkům
svou identifikaci. Navrhovaná konfrontace by se měla provádět až po výslechu svědka. Soudu
ke zjištění stavu věci stačily výslechy cestujících, zcela pominul opačné tvrzení stěžovatele,
záznam o přepravě, neprokázaný zásah do taxametru a absenci námitek vůči jeho funkčnosti.
[9] Městský soud pochybil i v otázce zákonnosti pokuty a řádného odůvodnění její výše.
Správní orgány ani soud se nezabývaly konkrétní finanční situací stěžovatele a jeho majetkovými
poměry za rok 2014. Nadto uložená pokuta 300 x převyšuje údajný majetkový prospěch, ačkoli
obvykle je ukládána ve výši stonásobku. Městský soud tedy mohl aspoň v tomto směru přistoupit
k moderaci.
[10] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení, resp. aby zrušil i rozhodnutí žalovaného a správního orgánu I. stupně.
IV.
[11] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s napadeným rozsudkem a považuje
jej za dostatečně odůvodněný. Skutkový stav byl v dané věci zjištěn spolehlivě. Správní orgány
vycházely z tvrzení cestujících, a to v souladu s judikaturou, kterou žalovaný cituje. Městský soud
nepřevzal závěry rozsudku č. j. 9 A 225/2015 - 43, ale ztotožnil se s nimi. Není relevantní,
zda svědci požadovali výstup z taxametru. Samotný záznam o přepravě je dokladem o tom,
že tento byl vytištěn, nikoliv, že stěžovatel absolvoval tvrzenou trasu. Tuto skutečnost naopak
prokazují svědecké výpovědi. Nesrovnalosti ohledně času a místa zahájení a ukončení kontroly
nemají vliv na zákonnost provedené kontroly a věrohodnost cestujících. Zákonem požadované
náležitosti protokol obsahuje. Námitky stěžovatele, že se cestující před výslechy seznámili
s obsahem svých oznámení, jsou spekulativní. Jím odkazovaná judikatura je pak ojedinělá
či nepřípadná. Požadavek na provedení konfrontace nemá oporu v zákoně. Stěžovatel se mohl
zúčastnit výslechů svědků a tyto konfrontovat svými dotazy. Jeho obava ze ztotožnění je účelová,
neboť již byl identifikován ve správním řízení. Správní orgán I. stupně odůvodnil řádně,
podrobně a dostatečně výši pokuty a ani hodnocení městského soudu nelze nic vytknout.
Neuspokojivé majetkové poměry nemohou vést k tomu, aby správní orgány nemohly takové
osobě uložit postih v citelné výši. Správní orgány opakovaně odkázaly stěžovatele na možnost
splátkového kalendáře. S ohledem na uvedené žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
V.
[12] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[13] Kasační stížnost je důvodná.
[14] Jelikož stěžovatel napadá rozsudek městského soudu mimo jiné pro nepřezkoumatelnost,
zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve tímto důvodem. Bylo by totiž předčasné zabývat se
právním posouzením věci samé, bylo-li by současně napadené rozhodnutí městského soudu
skutečně nepřezkoumatelné. Stěžovatel v této souvislosti městskému soudu vytýká nedostatečné
vypořádání námitek týkajících se místa a času zahájení kontroly, nekritické převzetí závěrů
rozsudku č. j. 9 A 225/2015 - 43, uvedení obecných tvrzení k problematice věrohodnosti svědků
a nesprávné a nedostatečné posouzení námitky zákonnosti uložené sankce.
[15] Nejvyšší správní soud nesdílí názor stěžovatele, že by byl rozsudek městského soudu
z uvedených důvodů nepřezkoumatelný. Je třeba zdůraznit, že nepřezkoumatelnost musí být
vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí
pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 76,
publ. pod č. 1566/2008 Sb. NSS). Nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné subjektivní
představy stěžovatele o tom, jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní
překážkou, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí (srov.
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016 - 24, ze dne
27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017 - 35). Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno
těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně
nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012 - 45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016 - 64). Takovými
vadami však rozsudek městského soudu netrpí.
[16] Městskému soudu nelze vytýkat, že na žalobní námitku týkající se nepřesností v kontrolním
protokolu reagoval koncentrovaně konstatováním, že neshledal vady při vypracování kontrolního
protokolu. Sám stěžovatel totiž v žalobě pouze obecně poukázal na to, že „protokol obsahuje řadu
nepřesností a pochybení“. Tuto výtku konkretizoval ve vztahu k uvedení času zahájení kontroly toliko
do té míry, že poukázal na údaj o jejím zahájení v 11:55 hod. a údaj o zahájení kontrolní jízdy
od 12:04 hod. a namítl, že kontrola neproběhla v souladu se zákonem. Není však úkolem
městského soudu domýšlet, v čem konkrétně má tento nesoulad kontroly se zákonem s ohledem
na uvedené časové údaje spočívat. Proto soud nijak nepochybil, když na námitku podloženou
konkrétní argumentací jen v omezené míře reagoval srovnatelným způsobem. Konkrétní námitky
ohledně místa kontroly uvedeného v kontrolním protokolu pak stěžovatel v žalobě neuplatnil
vůbec. V kasační stížnosti se jimi nelze s ohledem na §10 4 odst. 4 s. ř. s. zabývat; nadto jsou
rovněž uvedeny toliko v obecné rovině.
[17] Městský soud se nedopustil ani tvrzeného nekritického převzetí závěrů obsažených
v rozsudku č. j. 9 A 225/2015 - 43 ve věci porušení povinnosti zaznamenání skutečného průběhu
přepravy. Naopak při poukazu na závěry uvedeného rozsudku připojil na straně 7 svoji vlastní
jasnou, srozumitelnou a věcnou právní argumentaci. Z ní vyplývá, že ve shodě s uvedeným
rozsudkem nepovažoval tvrzení stěžovatele a údaje na jím předloženém záznamu o přepravě
za relevantní s ohledem na obsah svědeckých výpovědí, oznámení o přepravě a kontrolního
protokolu. Skutečnost, že stěžovatel se závěry městského soudu nesouhlasí, nepředstavuje důvod
pro zrušení napadeného rozsudku pro jeho údajnou nepřezkoumatelnost.
[18] Městský soud rovněž vypořádal všechny výhrady směřující proti věrohodnosti výpovědí
svědků, přičemž není pravdou, že by k této otázce uvedl pouze obecná tvrzení. Na straně
8 rozsudku nejprve odkázal na závěry uvedené v rozsudku č. j. 9 A 225/2015 - 43 a poté provedl
vlastní hodnocení věrohodnosti svědeckých výpovědí s ohledem na konkrétní okolnosti
projednávané věci.
[19] Napadený rozsudek není nepřezkoumatelný ani z důvodu nesprávného a nedostatečného
vypořádání námitky likvidační výše pokuty. Touto otázkou se městský soud podrobně zabýval
na str. 10 až 13, vyjádřil se rovněž k navrhované moderaci její výše. Nepovažuje-li stěžovatel
vypořádání žalobní námitky za věcně správné a podložené, nenapadá rozsudek městského soudu
pro nepřezkoumatelnost, ale pro nesprávné posouzení právní otázky, jež je samostatným
kasačním důvodem (viz dále).
[20] Nejvyšší správní soud neshledal ani jiné nedostatky zakládající nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku. Důvody, které městský soud vedly k zamítnutí žaloby, jsou z odůvodnění
seznatelné. Městský soud vylíčil konkrétní skutkové okolnosti, o něž své rozhodnutí opřel, uvedl
úvahy, kterými se řídil při posouzení důvodnosti žaloby, a popsal závěry, ke kterým na základě
těchto úvah dospěl.
[21] Zbývající kasační námitky stěžovatele lze shrnout na dvě základní otázky: 1) zda bylo
s dostatečnou jistotou prokázáno, že se dopustil vytýkaného porušení cenových předpisů,
a 2) zda výše pokuty byla stanovena v souladu se zákonem a judikaturou.
[22] Nejvyšší správní soud považuje za vhodné nejprve zrekapitulovat skutkový stav, na kterém
jsou založena rozhodnutí správních orgánů. Na základě protokolu o cenové kontrole ze dne
22. 7. 2014, č. j. C/20140717/1/Fk, a oznámení o poskytnuté přepravě dvou cestujících ze dne
17. 7. 2014 bylo se stěžovatelem zahájeno správní řízení ve věci uložení pokuty za porušení
cenových předpisů. Z oznámení cestujících vyplývá, že přeprava byla zahájena dne 17. 7. 2014
ve 12:04 hod. z Náměstí Republiky (V Celnici) a ukončena ve 12:21 v ulici Vladimírova 8.
Jízda proběhla v anglickém jazyce. Taxametr byl během jízdy zapnutý, údaje na něm byly čitelné
a viditelné. Jízdné dle údajů na taxametru činilo 365 Kč, tuto cenu stěžovatel rovněž požadoval.
Z protokolu plyne, že kontrola byla zahájena dne 17. 7. 2014 v 11:55 hod. v místě Náměstí
Republiky. Celková ujetá vzdálenost činila 5,6 km, celková doba jízdy 17 minut, z toho doba
čekání 3 minuty. Maximální cena jízdného pro uskutečněnou přepravu měla činit 215 Kč.
Fotodokumentace ke kontrolnímu protokolu pořízená při kontrole dne 17. 7. 2014 zachycuje
výstup z taxametru č. 00132 s následujícími údaji: Z: Českobrodská; Do: Vladimírova; 17. 07.14;
11:51; 12:18; 10,3 km; jízdné: 365 Kč; podpis. Údaje o místě zahájení a ukončení přepravy
a podpis jsou vyplněny ručně, zbývající údaje jsou vyplněny strojově. Ve spise jsou dále založeny
protokoly o výslechu svědků ze dne 5. 11. 2014. Oba vypověděli, že přeprava byla zahájena
z ulice V Celnici / Náměstí Republiky, ve vozidle byl použit taxametr, údaje na něm byly čitelné
a řidič požadoval částku v něm uvedenou. Svědek E. si vybavil přesný čas zahájení jízdy,
požadovanou částku i druh automobilu.
[23] Podle §16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách [p]rávnická nebo podnikající fyzická osoba se jako
prodávající dopustí správního deliktu tím, že nedodrží při prodeji úředně stanovenou cenu podle §5 odst. 1.
[24] Podle §3 správního řádu platí, že [n]evyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak,
aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho
úkonu s požadavky uvedenými v §2.
[25] Podle §50 odst. 3 věty druhé správního řádu, [v] řízení, v němž má být z moci úřední uložena
povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch
i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena.
[26] Jádrem sporu je otázka, zda byla ve správním řízení dostatečně prokázána trasa přepravy
a její vzdálenost.
[27] Dle názoru městského soudu správní orgány správně vycházely výhradně z výpovědi
cestujících figurantů, jejich oznámení o přepravě a kontrolního protokolu, neboť údaje o počtu
najetých kilometrů dle taxametru (zaznamenané na záznamu o přepravě) nemusí odpovídat
reálnému stavu a trasu jízdy do dokladu doplňuje ručně sám řidič. Jinými slovy, městský soud
(stejně jako správní orgány) k údajům uvedeným na záznamu o přepravě (výstupu z taxametru)
nijak nepřihlížel.
[28] K otázce důkazní síly svědeckých výpovědí se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 2. 11. 2005, č. j. 2 Afs 104/2005 - 81, č. 1083/2007 Sb. NSS, v němž se mimo jiné uvádí:
„Efektivní kontrolu a případný následný postih nezákonného jednání lze provést právě s pomocí osob budících
dojem cizinců nebo nejlépe s pomocí cizinců samotných, kteří s orgány provádějícími cenovou kontrolu spolupracují.
Praxe, kdy kontrolní jízdu provedou externí pracovníci a jimi získané informace jsou použity ve správním řízení
s osobou, jíž je porušení cenových předpisů kladeno za vinu, je (za předpokladu dodržení příslušných ustanovení
správního řádu) v souladu se zájmem na dostatečném zjištění skutkového stavu věci. Informace získané touto
cestou zásadně mohou být dostatečným podkladem pro uložení sankce podle zákona o cenách a obecně vzato je
postup jejich získávání v souladu se základními principy správního řízení.“ (důraz přidán). Jinými slovy,
svědecké výpovědi přepravovaných osob představují rozhodující důkaz pro zjištění skutkového
stavu, není-li zjištěno nic, co by věrohodně zpochybňovalo zjištění správních orgánů postavená
na tomto důkazu. To však neznamená, že lze ostatní tvrzení a důkazy předkládané dopravcem
bez dalšího odmítnout či zcela pominout.
[29] Již v rozsudku ze dne 30. 12. 2010, č. j. 4 Ads 44/2010 - 132, zdejší soud vyslovil,
že v řízení o uložení pokuty za správní delikt zahajovaném z úřední povinnosti (ex officio), je třeba
klást zvláštní důraz na důkladné zjištění skutkového stavu správními orgány a jejich rozhodnutí
důsledně poměřovat zásadou materiální pravdy jako jednou ze základních zásad činnosti
správních orgánů ve smyslu §3 správního řádu, a zásadou vyšetřovací podle §50 odst. 3 věty
druhé správního řádu.
[30] Stěžovatel od počátku tvrdí, že přeprava byla poskytnuta z ulice Českobrodská, Praha 9
do ulice Vladimírova. Tato tvrzení korespondují údajům uvedeným na záznamu o přepravě, jehož
fotografie byla pořízena při kontrole dne 17. 7. 2014, bezprostředně po uskutečnění kontrolní
jízdy. Oba figuranti ve svých oznámeních o přepravě a rovněž při výpovědích naproti tomu
shodně uvedli, že přeprava byla zahájena v ulici V Celnici / Náměstí Republiky. K uvedenému
zásadnímu rozporu mezi tvrzením stěžovatele a svědků správní orgán I. stupně v rozhodnutí
o správním deliktu uvedl, že: „Tvrzení dopravce, že předmětná přeprava do ul. Vladimírova na Praze 4 byla
započata v ul. Českobrodská na Praze 9 se nezakládá na pravdě, jak bylo výše prokázáno.“ Jeho odkaz
na výše prokázané přitom směřuje k provedeným svědeckým výpovědím. K rozporu mezi
obsahem svědeckých výpovědí a údaji uvedenými v záznamu o přepravě se správní orgán
I. stupně nevyjádřil vůbec. Žalovaný k tomuto rozporu uvedl, že: „Pro údaje uvedené na předloženém
záznamu o přepravě nemá odvolací orgán jiné vysvětlení, než, že se nevztahují k předmětné přepravě.“ Takovéto
odůvodnění pochopitelně nemůže obstát za situace, kdy nebyl nijak zpochybněn původ
předloženého záznamu, tj. že se jedná o záznam o přepravě vytištěný stěžovatelem z taxametru
umístěného ve voze, v němž proběhla kontrolní jízda, a kdy tento záznam současně dle
vytištěných údajů spadá do doby provádění kontrolní jízdy. Je pravdou, že na záznamu
o přepravě je uveden časový údaj jejího zahájení 11:51 hod. V protokolu č. T/20140717/2/Fk je
však uvedeno zjištění, že čas na taxametru se o ca. 4-5 minut zpožďoval, tj. dle taxametru jízda
započala zřejmě v 11:55 či 11:56 hod. Svědci přitom vypověděli, že jízda byla zahájena
ve 12:04 hod., avšak samotný kontrolní protokol uvádí jako čas zahájení kontroly 11:55 hod.
K těmto nesrovnalostem v časových údajích obě rozhodnutí správních orgánů rovněž mlčí.
[31] Správní orgány tedy pochybily, pokud se nijak blíže nezabývaly rozpory mezi údaji o trase
a vzdálenosti přepravy plynoucími z oznámení figurantů a jejich výpovědí a tvrzením stěžovatele
podloženým záznamem o přepravě. Jestliže je na záznamu o přepravě předloženém ke kontrolní
jízdě uvedena jiná vzdálenost, čas přepravy i místo jejího zahájení, než vyplývá ze svědeckých
výpovědí, nelze tento rozpor překonat prostým popřením pravdivosti tvrzení stěžovatele.
To ostatně potvrzuje rovněž rozsudek ze dne 6. 9. 2019, č. j. 3 As 279/2017 - 29, v němž
Nejvyšší správní soud ve skutkově i právně obdobné věci uvedl, že: „Stěžovateli lze dát obecně
za pravdu, že k relevanci stvrzenky z taxametru z hlediska řízení o porušení cenových předpisů se Nejvyšší
správní soud opakovaně vyjadřuje v tom směru, že tento doklad je irelevantní v situaci, kdy ze svědeckých výpovědí
jednoznačně plyne, že řidič požadoval za přepravu jinou částku, než je ve stvrzence uvedena (viz např.
stěžovatelem odkazovaný rozsudek ze dne 26. 10. 2016, č. j. 1 As 254/2016 - 39, či rozsudek ze dne
26. 7. 2018, č. j. 2 As 425/2017 - 33). Je totiž naprosto logické, že v takovém případě se relevantní skutkové
okolnosti omezují toliko na řidičem skutečně požadovanou cenu za poskytnutí taxislužby. V posuzovaném
případě se však nejedná o situaci, kdy by řidič po cestujících požadoval jinou částku, než je uvedena na taxametru.
Rozhodující skutkové okolnosti v nyní projednávané věci jsou tedy poněkud odlišné. Skutečnosti, které je nutno
v daném případě prokazovat jsou zejména trasa a vzdálenost uskutečněné dopravy. Je přitom úkolem správního
orgánu, aby zjistil skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti.“
[32] Rovněž v posuzované věci obě rozhodnutí správních orgánů zcela postrádají jakékoliv
plausibilní vysvětlení, proč tvrzení stěžovatele považují za účelová a jak je možné, že záznam
o přepravě uvádí ujetou vzdálenost, kterou od počátku tvrdí stěžovatel. Opět lze odkázat na již
citovaný rozsudek č. j. 3 As 279/2017 - 29, kde Nejvyšší správní soud konstatoval: „Městský soud
totiž nezpochybňoval věrohodnost svědeckých výpovědí (a stejně tak ji nezpochybňuje ani Nejvyšší správní soud),
nýbrž správně zdůraznil, že správní orgány vycházely výhradně z výpovědí figurantek, a přitom se řádně
nevypořádaly s tvrzeními a důkazy předkládanými žalobcem. Magistrát totiž odmítl tvrzení žalobce o trase a ujeté
vzdálenosti, aniž by dostatečně odůvodnil závěr o jeho účelovosti. Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že dopravce
může v řízení uvádět nepravdivá tvrzení, a že se s velkou mírou pravděpodobnosti jedná o běžný prostředek
účastníků řízení ve snaze vyhnout se hrozící sankci, jak uvedl magistrát ve svém rozhodnutí. Toto tvrzení je však
zcela obecné a ve vztahu k projednávané věci čistě spekulativní. Pouze na jeho podkladě tak nelze učinit
jednoznačný závěr v tom směru, že tvrzení žalobce jsou účelová. Totéž platí i o argumentaci magistrátu týkající se
údajů zapsaných na záznamu o přepravě. Je sice pravdou, že řádné ověření taxametru ze strany ČMI nevylučuje,
že do něj mohou být zaznamenány hodnoty, které neodpovídají skutečnosti, a to zejména s ohledem na skutečnost,
že v projednávané věci je na stvrzence předložené žalobcem místo nástupu a výstupu vepsáno ručně. Nicméně toto
obecné tvrzení samo o sobě v žádném případě neprokazuje, že žalobce do stvrzenky skutečně zaznamenal
nesprávné údaje. Závěr magistrátu, že žalobce do stvrzenky záměrně zapsal jiné výchozí místo přepravy tak není
ničím podložený, a nadto se jeví být značně předpojatým.“
[33] Z odkazu městského soudu na rozsudek č. j. 9 A 225/2015 - 43 plyne, že se stěžovatelem
bylo souběžně vedeno správní řízení ve věci porušení povinnosti zaznamenání skutečného
průběhu přepravy dle §21 odst. 3 písm. g) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě. Lze
usuzovat, že právě v tomto řízení měla být vyvrácena pravdivost údajů uvedených na záznamu
o poskytnuté přepravě (výstupu z taxametru) např. zjištěním, že s taxametrem bylo po dobu
přepravy manipulováno, předložený výstup z taxametru byl upravován, taxametr byl spuštěn před
zahájením kontrolní jízdy, apod. Ostatně řešení těchto otázek v řízení o správních deliktech
spočívajících v porušení §21 odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě předpokládá
rovněž judikatura zdejšího soudu. Např. v rozsudku ze dne 14. 6. 2017, č. j. 5 As 305/2016 - 22,
je uvedeno: „Povinnost mít ve vozidle taxislužby funkční taxametr s nastavenými údaji a hodnotami
odpovídajícími skutečnosti je stanovena v §21 odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě. Toto
ustanovení rovněž stanoví povinnost řidiče taxislužby vydat cestujícímu doklad o zaplacení jízdného pořízený jako
výstup z tiskárny taxametru, pokud o něj cestující požádá. Porušení těchto povinností je samostatným správním
deliktem dle zákona o silniční dopravě. V případě řízení o těchto správních deliktech je zcela jistě nezbytné
zabývat se otázkou, zda byla stvrzenka po ukončení jízdy vydána a zda nebylo s taxametrem manipulováno.“
(důraz přidán). Pokud však byly v řízení o porušení povinnosti zaznamenání skutečného průběhu
přepravy vedeném souběžně se stěžovatelem učiněny poznatky tohoto typu, pak se tyto žádným
způsobem nepromítly do nynějšího správního řízení ve věci porušení cenových předpisů.
[34] V projednávané věci tak podle názoru Nejvyššího správního soudu správní orgány
nedostály povinnosti vyplývající z §3 správního řádu, tj. zjistit skutkový stav věci, o kterém
nejsou důvodné pochybnosti. Ve správním řízení totiž nebyly dostatečně prokázány právě
uvedené skutkové okolnosti (trasa a vzdálenost přepravy). Tyto okolnosti jsou přitom
zpochybňovány zejména právě údaji uvedenými na záznamu o přepravě a tvrzeními stěžovatele.
Pokud žalovaný ani za takové situace nepovažuje záznam o přepravě za relevantní podklad
rozhodnutí, či pochybuje o správnosti údajů v něm obsažených, musí tento svůj závěr řádně
odůvodnit s ohledem na specifika projednávané věci, případně jej také podložit nezbytnými
důkazními prostředky.
[35] Z uvedených důvodů shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou, a podle
§110 odst. 1 s. ř. s. zrušil napadený rozsudek městského soudu. Zruší-li Nejvyšší správní soud
rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem byly pro takový postup
důvody, současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu může sám podle povahy věci
rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. V dané věci
jsou podmínky pro tento postup splněny, neboť žalovaný se dopustil stejného pochybení jako
městský soud, když aproboval rozhodnutí správního orgánu I. stupně, přestože nebyly dostatečně
prokázány skutkové okolnosti (trasa a vzdálenost dopravy). Pokud by byla věc vrácena
městskému soudu, neměl by jinou možnost, než rozhodnutí žalovaného zrušit a věc mu vrátit
k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud proto v souladu s §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78
odst. 1 a 4 s. ř. s. rozhodl tak, že sám rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Žalovaný je v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
vyjádřeným v tomto rozsudku [§78 odst. 5 ve spojení s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.].
[36] Protože Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a zároveň zrušil
i rozhodnutí žalovaného, rozhodl také o náhradě nákladů řízení, které předcházelo zrušenému
rozhodnutí městského soudu (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Výrok o náhradě nákladů řízení
se opírá o §60 odst. 1 věta první s. ř. s. (ve spojení s §120 s. ř. s.), podle kterého, nestanoví li
tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení
před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel
měl ve věci úspěch, náleží mu proto náhrada důvodně vynaložených nákladů řízení proti
žalovanému, který úspěch neměl.
[37] Náklady řízení o žalobě sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 000 Kč
a soudního poplatku za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě ve výši 1 000 Kč a dále
z náhrady nákladů zastoupení za dva úkony zástupkyně stěžovatele: 1) převzetí a příprava
zastoupení, 2) podání žaloby. Za tyto úkony [§11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
advokátní tarif ve spojení s §35 odst. 2 s. ř. s.] náleží odměna ve výši 3 100 Kč za jeden úkon [§9
odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bod 5 advokátního tarifu], tj. 6 200 Kč. Stěžovatel má též právo
na náhradu hotových výdajů jeho zástupkyně za tyto úkony ve výši 2 x 300 Kč (§13 odst. 4
advokátního tarifu). Celkem tedy odměna zástupkyně za řízení před městským soudem činí
10 800 Kč.
[38] Náklady řízení o kasační stížnosti sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši
5 000 Kč a dále z náhrady nákladů zastoupení za jeden úkon zástupkyně stěžovatele, kterým je
podání kasační stížnosti. Za tento úkon [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] náleží
zástupkyni stěžovatele odměna ve výši 3 100 Kč. Stěžovatel má též právo na náhradu hotových
výdajů své zástupkyně za úkon ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Odměna
a náhrada hotových výdajů zástupkyně za řízení před Nejvyšším správním soudem činí 8 400 Kč.
[39] Celkem stěžovateli náleží náhrada nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti ve výši
19 200 Kč. Zástupkyně stěžovatele v řízení před městským soudem sdělila, že není plátcem DPH.
Žalovaný je povinen uhradit stěžovateli uvedenou částku ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto
rozsudku, a to k rukám jeho zástupkyně.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2019
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu