ECLI:CZ:NSS:2019:7.AZS.181.2019:22
sp. zn. 7 Azs 181/2019 - 22
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: T. G. P., zastoupen
Mgr. Daliborem Lípou, advokátem se sídlem Vyšehradská 702/12, Karlovy Vary, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 4. 2019,
č. j. 60 Az 4/2019 - 55,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce advokátovi Mgr. Daliboru Lípovi se p ři zn áv á
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 3 400 Kč, která mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I.
[1] Usnesením ze dne 27. 12. 2018, č. j. MV-149562-2/OAM-2018, žalovaný zastavil správní
řízení o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany podle §11a odst. 3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o azylu“).
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Plzni,
který ji zamítl rozsudkem ze dne 8. 4. 2019, č. j. 60 Az 4/2019 - 55. Rozsudek krajského soudu,
stejně jako zde uváděná judikatura Nejvyššího správního soudu, je k dispozici na www.nssoud.cz
a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje.
III.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost,
ve které namítal, že se krajský soud nedostatečně vypořádal s hlavní žalobní námitkou, totiž
že nebyly naplněny podmínky pro aplikaci §11a odst. 3 zákona o azylu. V případě stěžovatele
se zejména s ohledem na předchozí řízení lze důvodně domnívat, že by mohl být vystaven
pronásledování nebo že mu hrozí vážná újma. V tomto ohledu je třeba poukázat právě
na vytrvalost, se kterou se stěžovatel opakovaně domáhá poskytnutí mezinárodní ochrany
u českých orgánů. Stěžovatel podal již v pořadí třetí žádost o udělení mezinárodní ochrany a lze
se domnívat, že k této své vytrvalosti v podávání žádostí o udělení mezinárodní ochrany má
vážné důvody. Pokud by stěžovateli nehrozilo v případě návratu do domovské země
pronásledování nebo vážná újma, jistě by nepodával další opakované žádosti o udělení
mezinárodní ochrany. Krajský soud se s touto žalobní námitkou vypořádal nedostatečně. Krajský
soud nesprávně potvrdil vadný postup žalovaného, který ani nezkoumal samotné azylové důvody
a řízení o další opakované žádosti o azyl bez dalšího zastavil. Krajský soud svůj rozsudek
dostatečně neodůvodnil, když se bez vážného důvodu přiklonil zcela k závěrům žalovaného.
Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[4] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[5] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Kasační stížnost je podle §104a odst. 1 s. ř. s. přijatelná, pokud svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu přijatelnosti
se Nejvyšší správní soud zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, na které pro stručnost odkazuje.
[6] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele
ani zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního
postavení. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu totiž poskytuje
dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky a stěžovatel ve své argumentaci nevyložil
žádné důvody, které by svědčily pro odklon.
[7] K tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů se v obecné rovině
Nejvyšší správní soud mnohokrát vyjádřil (viz např. rozsudky ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44,
č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 - 245, ze dne 17. 1. 2008,
č. j. 5 As 29/2007 - 64). Rozhodnutí soudu je třeba považovat za nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů zejména tehdy, pokud není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil
při naplňování zásady volného hodnocení důkazů nebo při utváření právního závěru, z jakého
důvodu soud považoval žalobní námitky za liché či mylné nebo proč nepovažoval právní
argumentaci v žalobě za důvodnou. Meritorní přezkum rozhodnutí soudu je tak možný pouze
za předpokladu, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních
důvodů, z nichž je zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Tato kritéria
napadený rozsudek splňuje, neboť je z jeho odůvodnění zcela zřejmé, jakými úvahami byl
při posouzení věci v rozsahu žalobních bodů krajský soud veden a k jakému závěru na jejich
základě dospěl. Skutečnost, že stěžovatel se závěry krajského soudu nesouhlasí, nepředstavuje
důvod pro zrušení napadeného rozsudku pro jeho údajnou nepřezkoumatelnost. V této
souvislosti je třeba ještě dodat, že povinnost soudu posoudit všechny žalobní námitky
neznamená, že byl krajský soud povinen reagovat na každou dílčí argumentaci uplatněnou
stěžovatelem a tu obsáhle vyvrátit; jeho úkolem bylo uchopit obsah a smysl žalobní argumentace
a vypořádat se s ní (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009,
č. j. 9 Afs 70/2008 - 130). V tomto ohledu napadený rozsudek krajského soudu plně obstojí.
[8] Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel podal první žádost o udělení mezinárodní
ochrany dne 17. 8. 2017. Jako důvod své žádosti uvedl, že chce v České republice žít a pracovat.
Měl obavu, že ve Vietnamu by si nenašel práci, protože nemá žádnou kvalifikaci, a nemohl by tak
splatit dluh, který má vůči své sestře. Jiné důvody svého odjezdu z vlasti neuvedl. Řízení o jeho
žádosti o udělení mezinárodní ochrany bylo vedeno pod sp. zn. OAM-136/LE-LE05-2017,
přičemž rozhodnutím ze dne 14. 9. 2017, č. j. OAM-136/LE-LE05-LE26-2017, mu mezinárodní
ochrana nebyla udělena. Toto rozhodnutí stěžovatel napadl žalobou u Krajského soudu v Plzni,
který ji zamítl rozsudkem ze dne 4. 12. 2017, č. j. 60 Az 65/2017 - 34. Druhou žádost o udělení
mezinárodní ochrany podal stěžovatel dne 11. 4. 2018. Jako důvod své žádosti uvedl opět
ekonomické důvody a snahu legalizovat si pobyt v České republice, kde chce žít a pracovat. Dále
uváděl dluh ve Vietnamu a komplikace při hledání práce. Řízení o jeho druhé žádosti o udělení
mezinárodní ochrany bylo vedeno pod sp. zn. OAM-59/LE-LE05-2018, přičemž rozhodnutím
ze dne 26. 4. 2018, č. j. OAM -59/LE-LE05-LE29-2018, bylo řízení o jeho žádosti zastaveno
podle §25 písm. i) zákona o azylu z důvodu nepřípustnosti žádosti podle §10a písm. e) téhož
zákona. Toto rozhodnutí stěžovatel napadl žalobou u Krajského soudu v Plzni, který řízení o ní
zastavil usnesením ze dne 28. 11. 2018, č. j. 60 Az 44/2018 - 80. Kasační stížnost podanou proti
tomuto usnesení Nejvyšší správní soud odmítl pro nepřijatelnost usnesením ze dne 28. 3. 2019,
č. j. 7 Azs 548/2018 - 21. Třetí (nyní posuzovanou) žádost o udělení mezinárodní ochrany
stěžovatel podal dne 18. 12. 2018. Jako důvod své žádosti uvedl heslovitě ekonomiku, svobodu,
právo, štěstí v práci a v životě. Rovněž dodal, že se odvolává proti vyhoštění, chce dále pracovat
a mít prodloužený pobyt v České republice.
[9] K otázce opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud
podrobně vyjádřil v rozsudku ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65. Svůj závěr pak
formuloval do právní věty: „Hlavním smyslem a účelem možnosti podat opakovanou žádost o udělení
mezinárodní ochrany je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit
hmotněprávní postavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího pravomocně ukončeného
řízení. Při opakovaném podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně dbát na splnění
těchto podmínek, které mají na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu této nové žádosti, jenž může vést
k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání
opakovaných žádostí.“ V tomto rozsudku zdejší soud dále uvedl, že „zpravidla se přitom může jednat
o takové skutečnosti, ke kterým došlo během času a jako takové lze připomenout zejména změnu situace v zemi
původu nebo změnu poměrů ve vztahu k osobě žadatele, např. udělení azylu matce nezletilé žadatelky, jejíž žádost
již byla pravomocně zamítnuta; k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2008,
č. j. 9 Azs 14/2008 - 57“. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku
ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 - 96, publ. pod č. 2642/2012 Sb. NSS, dospěl k závěru,
že „Správní orgán je povinen v řízení o opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany zkoumat v souladu
s §10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, zda žadatel neuvedl nové skutečnosti nebo zjištění týkající
se důvodů pro udělení azylu nebo důvodů pro udělení doplňkové ochrany, které nebyly bez jeho vlastního zavinění
předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně skončeném řízení ve věci
mezinárodní ochrany. Přípustnost opakované žádosti je tak třeba posuzovat z pohledu možných nových
skutečností a zjištění pro udělení jak azylu, tak udělení doplňkové ochrany. Obsahuje-li opakovaná žádost
o udělení mezinárodní ochrany takové nové skutečnosti nebo zjištění, je správní orgán povinen hodnotit takovou
žádost jako přípustnou a meritorně o ní rozhodnout. V opačném případě řízení o nepřípustné žádosti
podle §25 písm. i) zákona o azylu zastaví.“ Lze rovněž poukázat na rozsudek ze dne 8. 9. 2011,
č. j. 7 Azs 28/2011 - 74, ve kterém Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, který formuloval
do právní věty: „Bylo-li řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany zastaveno pro nepřípustnost podle
§25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, zkoumá správní soud pouze to, zda byly dány podmínky
pro zastavení řízení. Důvody uváděné žadateli se zabývá pouze z toho hlediska, zda jim mohly být známy v době
první žádosti, a zda je tedy mohli uvést, či zda jim v tom nebránily objektivní důvody, zpravidla spočívající v tom,
že o těchto důvodech vůbec nevěděli nebo je nemohli z objektivních či legitimních subjektivních příčin uvést.“
[10] Krajský soud správně identifikoval předmět řízení jako otázku, zda stěžovatel podal další
opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany a zda se lze s ohledem na předchozí řízení
nebo podstatnou změnu okolností vztahujících se k možnému pronásledování z důvodů
uvedených v §12 zákona o azylu nebo k hrozbě vážné újmy podle §14a téhož zákona důvodně
domnívat, že by stěžovatel mohl být vystaven pronásledování nebo že mu hrozí vážná újma.
Pokud žalovaný při posuzování další opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany dospěl
k závěru, že tomu tak není, již nebyl povinen provádět pohovor [§23 odst. 2 písm. b) zákona
o azylu]. Stěžovateli přitom v souladu se zákonem bylo umožněno sdělit důvody žádosti o udělení
mezinárodní ochrany písemně. Z porovnání stěžovatelových žádostí o udělení mezinárodní
ochrany je přitom zřejmé, že tento ve své další opakované žádosti uvedl naprosto stejné důvody
jejího podání, jaké uvedl již v předchozích správních řízeních, tedy ekonomické důvody a snahu
o legalizaci pobytu na území České republiky. Všechny tyto znovu tvrzené skutečnosti však
už byly posouzeny jednak žalovaným, ale i správními soudy, a to jak v prvním standardním řízení,
tak v řízení o první opakované žádosti. Případné nové skutečnosti musí být takového charakteru,
že jde o podstatnou změnu okolností se vztahem k pronásledování nebo hrozbě vážné újmy
a žadatel je musí uvést ve svém podání. Tak tomu ovšem v posuzovaném případě nebylo.
Žalovaný tedy nepochybil, pokud řízení o žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany
zastavil podle §11a odst. 3 zákona o azylu.
[11] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost
jako nepřijatelnou podle §104a s. ř. s.
[12] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[13] Ustanovenému zástupci stěžovatele Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za jeden úkon
právní služby spočívající v podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) a §7 bod 5
advokátního tarifu], k čemuž náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4
advokátního tarifu). Celkem tedy odměna ustanoveného advokáta činí částku ve výši 3 400 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu Nejvyššího
správního soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2019
Mgr. David Hipšr
předseda senátu