ECLI:CZ:NSS:2019:7.AZS.389.2018:33
sp. zn. 7 Azs 389/2018 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: D. Q. M., zastoupen
Mgr. Štěpánem Svátkem, advokátem se sídlem Na Pankráci 820/45, Praha 4, proti žalované:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2018,
č. j. 9 A 76/2015 - 61,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 5. 6. 2014, č. j. OAM-3126-48/ZR-2011, Ministerstvo vnitra ČR (dále
jen „správní orgán I. stupně“) dle §87l odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o pobytu cizinců“), zrušilo žalobci povolení k trvalému pobytu a stanovilo mu dle §50
odst. 5 téhož zákona lhůtu k vycestování z území České republiky v délce 30 dní od nabytí právní
moci tohoto rozhodnutí.
[2] Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal žalobce odvolání, které žalovaná
rozhodnutím ze dne 1. 4. 2015, č. j. MV-100289-4/SO-2014, zamítla.
II.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Městského soudu v Praze (dále též
„městský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Shodl se se správními orgány,
že žalobce účelově uzavřel manželství za účelem získání pobytového oprávnění. Tento závěr
plyne nejen z časové posloupnosti žalobcova jednání (do České republiky přicestoval na základě
krátkodobého víza, které jej opravňovalo k pobytu od 11. 10. 2004 do 30. 12. 2004,
dne 29. 11. 2004 podal žádost o potvrzení oprávněnosti pobytu za účelem uzavření sňatku, tento
uzavřel dne 3. 12. 2004 a obratem požádal o povolení k trvalému pobytu), ale je podložen rovněž
rozsudkem Okresního soudu Brně o rozvodu manželství (dále jen „rozsudek okresního soudu“),
výpověďmi bývalé manželky, o jejichž pravdivosti neměl soud důvod pochybovat, skutečností,
že žalobce neměl po svatbě nahlášen trvalý pobyt společně s manželkou a že musel být v řízení
o rozvodu z důvodu neznámého pobytu zastoupen opatrovníkem. Žalobce svým jednáním
sledoval výhradně vlastní prospěch spočívající v získání pobytového oprávnění, motivace české
státní občanky k uzavření sňatku je pro posouzení věci irelevantní. Přestože byl žalobce
opakovaně předvolán k výslechu, v rozporu s §169 odst. 2 zákona o pobytu cizinců ve věci
odmítl vypovídat. Nelze tedy přisvědčit námitce, že správní orgány pochybily, pokud jej
nevyslechly. Žalobce měl v průběhu správního řízení dostatek možností prezentovat svoji verzi
skutkových okolností. Soud neshledal důvodnou ani námitku nepřiměřenosti napadeného
rozhodnutí. Žalobce toliko uvedl, že žije ve společné domácnosti se svými dvěma dětmi
a zabezpečuje je. V době vydání žalobou napadeného rozhodnutí však byly obě děti již zletilé,
přičemž žalobce jejich závislost na něm či jinou úzkou vazbu neprokázal, ani netvrdil. Nadto žijí
další dvě děti žalobce mimo území České republiky. Intenzitu zásahu do soukromého
a rodinného života snižuje i to, že napadeným rozhodnutím nebylo rozhodnuto o vyhoštění
žalobce, ani mu nebyl z dlouhodobého hlediska zakázán pobyt na území. Žalobce tedy může
udržovat styky se svými dětmi prostřednictví jiné formy pobytového oprávnění.
III.
[4] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včasnou kasační
stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Městský soud se vypořádal s jeho
žalobními námitkami nedostatečně a tyto nesprávně posoudil. Na základě listin založených
ve spise nebyla bez důvodných pochybností prokázána účelovost manželství. Je třeba zohlednit
délku sňatku, společné soužití manželů po uzavření sňatku, absenci jakékoliv výhody na straně
manželky a to, že si stěžovatele vzala z lásky. Nelze naopak vycházet toliko z krátkého časového
odstupu mezi vstupem stěžovatele na území České republiky, uzavřením sňatku a jeho brzkým
odchodem ze společné domácnosti. Stěžovatel byl zkrácen na svých procesních právech, neboť
nebyl vyslechnut, byť to navrhl ve vyjádření k podkladům rozhodnutí. Správní orgány a městský
soud rovněž nesprávně odkazovaly na §169 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Toto ustanovení
v roce zahájení správního řízení neplatilo. Nesprávně byla posouzena i námitka přiměřenosti
rozhodnutí z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života. Stěžovatel tvrdil a prokázal
existenci rodinných vazeb na území České republiky výpisem z evidence cizinců, potvrzením
o studiu dětí, kopií povolení k pobytu. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV.
[5] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
V.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Jelikož stěžovatel napadá rozsudek městského soudu mimo jiné pro nepřezkoumatelnost,
zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve tímto důvodem. Bylo by totiž předčasné zabývat se
právním posouzením věci samé, bylo-li by současně napadené rozhodnutí městského soudu
skutečně nepřezkoumatelné, resp. bylo-li by řízení před městským soudem stiženo jinou vadou
řízení před soudem mající potenciálně vliv na zákonnost rozhodnutí. Stěžovatel spatřuje
nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu v tom, že se dostatečně nevypořádal s jeho
žalobními námitkami.
[9] Této námitce však nelze přisvědčit. Městský soud se zabýval zevrubně oběma žalobními
námitkami stěžovatele a uvedl, proč je shledává nedůvodnými. Je třeba zdůraznit, že přesvědčivé
odůvodnění soudního rozhodnutí není třeba budovat striktně na polemice s každou jednotlivou
dílčí žalobní námitkou. Je důležité posoudit meritum sporu a poskytnout odpověď na základní
námitky, v nichž může být obsažena i odpověď na námitky dílčí (srov. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 2. 2013, č. j. 7 As 79/2012 - 54, nebo ze dne 19. 2. 2014,
č. j. 1 Afs 88/2013 - 66). Ztotožnil-li se pak městský soud se závěry správních orgánů a potvrdil
jejich správnost, nečiní to jeho rozsudek nepřezkoumatelným. Nesouhlas stěžovatele s věcným
posouzením jeho námitek ze strany městského soudu totiž nezakládá kasační důvod dle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., ale je samostatným kasačním důvodem dle písm. a) uvedeného ustanovení
(viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30,
nebo ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163, atd.).
[10] Nejvyšší správní soud neshledal ani jiné nedostatky zakládající nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku. Důvody, které městský soud vedly k zamítnutí žaloby, jsou z odůvodnění
seznatelné. Soud vylíčil konkrétní skutkové okolnosti, o něž své rozhodnutí opřel, uvedl úvahy,
kterými se řídil při posouzení důvodnosti žaloby, a popsal závěry, ke kterým na základě těchto
úvah dospěl.
[11] Nejvyšší správní soud se shoduje rovněž s meritorním posouzením věci ze strany
městského soudu a neshledává jeho závěry k oběma žalobním námitkám nezákonnými.
[12] Dle §87l odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců v relevantním znění [m]inisterstvo
rozhodnutím zruší povolení k trvalému pobytu, jestliže držitel tohoto povolení se dopustil obcházení tohoto zákona
s cílem získat povolení k trvalému pobytu, zejména pokud účelově uzavřel manželství nebo jeho účelově
prohlášeným souhlasem bylo určeno otcovství.
[13] Samotný zákon o pobytu cizinců definici manželství uzavřeného účelově neuvádí, Nejvyšší
správní soud se touto problematikou nicméně opakovaně zabýval. Z jeho judikatury plyne,
že posouzení účelovosti uzavřeného manželství je otázkou skutkovou. Veřejné právo přitom
nahlíží na manželství autonomně podle svých norem a není vázáno vymezením jeho účelu
normami práva soukromého. Vyhovuje-li manželství účelu vymezenému normami soukromého
práva, neznamená to automaticky, že jej nelze označit za účelové (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 2. 10. 2013, č. j. 1 As 58/2013 - 43). Účelovost uzavření manželství je
nutné posuzovat po celou dobu správního řízení, a to až do rozhodnutí odvolacího orgánu.
Pokud je v řízení před správními orgány prokázáno, že manželství plní svou funkci, není možné
takové manželství považovat za účelově uzavřené, ačkoli tomu tak od jeho úplného počátku
nebylo (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2012, 5 As 104/2011 - 102,
č. 2781/2013 Sb. NSS).
[14] V rozsudku ze dne 7. 6. 2018, č. j. 9 Azs 410/2017 - 96, pak Nejvyšší správní soud uvedl
soubor skutečností, které vyvracejí nebo naopak indikují úmysl účelového uzavření manželství:
„V obecné rovině lze za indikativní faktory, které svědčí tomu, že žadatel o vízum neuzavřel manželství pouze
za účelem obejití právních předpisů upravujících vstup a pobyt cizinců označit, např. to, že manžel, který je
státním příslušníkem třetí země, by bez problémů získal právo pobytu sám, nebo již legálně pobýval v členském
státě občana EU předtím, pár byl před sňatkem v dlouhodobém vztahu, pár měl společné bydliště/domácnost
po dlouhou dobu, pár přijal vážný dlouhodobý právní nebo finanční závazek se společnou odpovědností (hypotéka
na bydlení atd.), manželství trvá dlouhou dobu. (…) Za podstatné faktory, které jsou-li dány, mohou naopak vést
k závěru o účelovém manželství lze označit, např. to, že není udržováno manželské soužití; chybí společné
přispívání k odpovědnostem vyplývajícím z manželství; manželé se neshodnou při informací o průběhu seznámení;
manželé nehovoří společným jazykem.“ Prokazování účelovosti manželství je tedy nutně založeno
na zjištění okolností provázejících seznámení obou snoubenců, jejich svatbu a jejich následný
život. Ačkoliv se citovaný rozsudek věcně zabýval zamítnutím žádosti o udělení krátkodobého
víza, jsou jeho závěry plně přenositelné na posuzovanou věc, neboť právní úprava §20 odst. 5
písm. c) zákona o pobytu cizinců je prakticky totožná s §87l odst. 1 písm. c) téhož zákona.
Z judikatury Nejvyššího správního soudu přitom plyne požadavek, aby bylo na srovnatelné
právní instituty nahlíženo shodně (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 10. 2005, č. j. 2 Afs 81/2005 - 54, č. 791/2006 Sb. NSS).
[15] Se stěžovatelem lze obecně souhlasit v tom, že krátký časový odstup mezi jeho vstupem
na území České republiky a uzavřením sňatku s českou státní občankou nemůže sám o sobě
sloužit jako důkaz o účelovosti uzavřeného manželství. Stěžovatel však přehlíží,
že v projednávané věci byly zjištěny další okolnosti, které i ve spojení s délkou trvání
předmanželského vztahu vedou k závěru o účelovém uzavření sňatku z jeho strany.
[16] Jak uvedl již městský soud, správní orgány nezaložily závěr o účelovosti manželství
uzavřeného stěžovatelem výhradně na časové posloupnosti jeho jednání, ale především na obsahu
rozsudku okresního soudu a svědecké výpovědi jeho bývalé manželky. V rozsudku okresního
soudu je především konstatováno, že stěžovatel odešel od bývalé manželky krátce po uzavření
manželství, od té doby nejsou v kontaktu, nevídají se, bývalá manželka neví, kde se stěžovatel
nachází, nemá zájem na obnovení manželského soužití a má vztah s jiným mužem. Z výpovědi
bývalé manželky pak vyplynulo, že se se stěžovatelem seznámila při brigádě na stánku v Brně.
Před svatbou jej znala přibližně půl roku, jejich známost začala asi po dvou měsících
od seznámení. Před svatbou u ní byl stěžovatel asi dvakrát krátce na kávě, ona jej nikdy v jeho
bydlišti (ubytovně) nenavštívila. Nikdy nežili ve společné domácnosti, nedělili se o peníze.
Stěžovatel hodně cestoval, často nevěděla, kde se nachází. Nemluvili společným jazykem. Svatbu
navrhl stěžovatel a jeho známí ji zařídili k podivu bývalé manželky v Jáchymově. Své rodině
stěžovatele nepředstavila a nepoznala nikoho z jeho rodiny. Často jej vídala s jinou ženou
vietnamské národnosti. Od svatby se stěžovatelem v podstatě nemluvila a naposledy jej viděla asi
14 dní po ní. Poté musel někam odejít. Přes svůj slib nezajistil společný byt, již se nevrátil a ona
jej nevyhledávala. Domnívala se, že stěžovatel před svatbou měl trvalý pobyt v České republice.
[17] Stěžovatel se mýlí, pokud dovozuje, že z výslechu bývalé manželky nevyplynulo nic, co by
podporovalo závěr o účelovosti sňatku. Z popisu společného soužití bývalou manželkou je totiž
naopak zřejmé, že manželé neměli prakticky žádnou společnou minulost, před svatbou ani po ní
spolu nebydleli, nevedli společný rodinný život, neměli ani společný dorozumívací jazyk.
Jak přitom uvedl Nejvyšší správní soud v již citovaném rozsudku 9 Azs 410/2017 - 96, „jazyková
bariéra může svědčit velmi nízké či nulové komunikační potřebě, a tedy vyvolávat vážné pochybnosti o existenci
skutečného rodinného života mezi manžely“. Správní orgán I. stupně na základě obsahu rozsudku
okresního soudu a výslechu bývalé manželky zjistil takové okolnosti, které dostatečně prokazují,
že stěžovatele vedlo k uzavření sňatku s bývalou manželkou výhradně získání pobytového
oprávnění na území České republiky. Tato zjištění se přitom stěžovateli nepodařilo hodnověrným
způsobem zpochybnit.
[18] Dle stěžovatele o neúčelovosti uzavřeného sňatku svědčí délka manželství, společné soužití
manželů po svatbě a prohlášení bývalé manželky, že za uzavření sňatku neobdržela žádnou
výhodu a vzala si jej z lásky. Byť manželství stěžovatele bylo rozvedeno po více než 20 měsících
(rozsudkem okresního soudu ze dne 17. 8. 2006), samotná délka manželství není pro posouzení
věci relevantní. Rozhodné je naopak zjištění, že manželé spolu po dobu trvání manželství vůbec
nežili, což potvrzuje rozsudek okresního soudu, výpověď bývalé manželky a nepřímo i to,
že se stěžovatel rozvodového řízení neúčastnil a z důvodu neznámého pobytu musel být
zastoupen opatrovníkem. Z hlediska posouzení účelovosti manželství pak není podstatná
motivace bývalé manželky k uzavření sňatku, ale toliko motivace stěžovatele. Pro závěr
o účelovosti manželství totiž postačuje, že zákon je obcházen a účelově jedná pouze ten
z manželů, jež uzavřením sňatku získává povolení k trvalému pobytu (srov. text zákona: držitel
tohoto povolení se dopustil obcházení tohoto zákona s cílem získat povolení k trvalému pobytu, zejména pokud
účelově uzavřel manželství, důraz přidán). Stěžovatel přitom v řízení ani netvrdil, že by jeho úmyslem
bylo vést společný manželský život. Ostatně jeho chování po svatbě takovému úmyslu vůbec
neodpovídalo.
[19] Stěžovatel se výslechu bývalé manželky nezúčastnil (přestože o něm byl předem
vyrozuměn), v žádném ze svých podání její výpověď nezpochybnil a ve věci odmítl vypovídat.
Nelze přitom přisvědčit námitce, že správní orgány pochybily, když své závěry učinily
bez provedení výslechu stěžovatele. Z rozhodnutí správních orgánů vyplývá, že návrhu
stěžovatele na provedení jeho výslechu ze dne 21. 2. 2014 nebylo vyhověno, neboť tento ve věci
opakovaně odmítl vypovídat. Nejvyšší správní soud ze správního spisu ověřil, že stěžovatel byl
správním orgánem I. stupně předvoláván k výslechu celkem čtyřikrát, avšak buďto se odmítl
k věci vyjádřit nebo se k němu nedostavil s odůvodněním, že dle jeho názoru nejsou dány žádné
důvody k vedení řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu. Stěžovatel byl přitom již
při zahájení správního řízení informován o tom, že řízení je vedeno z důvodu podezření
na účelově uzavřené manželství. Pokud tedy měl za to, že neexistují důvody pro vedení řízení
o zrušení trvalého pobytu, byla by jeho účastnická výpověď právě tou příležitostí, kde mohl
předestřít svou vlastní skutkovou verzi rozhodných událostí, případně zpochybnit obsah
výpovědi bývalé manželky. Stěžovatel však sám na možnost podat účastnickou výpověď
rezignoval. Lze tedy souhlasit se závěrem městského soudu, že stěžovatel měl v průběhu
správního řízení, jež trvalo téměř tři roky, dost příležitostí se k věci vyjádřit. Nevyhovění jeho
návrhu na provedení účastnické výpovědi v samém závěru řízení v situaci, kdy tuto možnost
předtím čtyřikrát nevyužil, nelze hodnotit jako pochybení správních orgánů. Ostatně, stěžovatel
v odvolání, žalobě ani kasační stížnosti netvrdil žádné skutečnosti, které měly být snad jeho
výslechem prokázány.
[20] Nelze přisvědčit ani kasační námitce, že odkaz správních orgánů a městského soudu
na §169 odst. 2 zákona o pobytu cizinců je nezákonný z důvodu absence citovaného ustanovení
v zákoně ve znění platném a účinném ke dni zahájení řízení (tj. 15. 9. 2011). Uvedená norma byla
do zákona o pobytu cizinců vložena zákonem č. 379/2007 Sb., a sice jako třetí odstavec
citovaného ustanovení. Důvodová zpráva k jejímu zakotvení uváděla, že: „Na základě zkušeností
z praxe se jeví jako nezbytné doplnit možnost správního orgánu vyslechnout účastníka řízení vedeného podle
cizineckého zákona k některým skutečnostem. Tato potřeba vyvstává především v souvislosti s prokazováním
účelových manželství a obdobných jednání, ale též při zjišťování existence překážek vycestování. Účastník řízení
má podle §36 odst. 2, odst. 3 správního řádu právo vyjádřit v řízení své stanovisko, resp. vyjádřit se
k podkladům rozhodnutí, nicméně v rámci využití těchto institutů není účastník povinen zodpovědět případné
otázky správního orgánu. (…)“ Zákonem č. 427/2010 Sb., pak došlo ke zrušení prvního odstavce
a přečíslování stávajícího třetího odstavce na odstavec druhý. Správní orgány ani městský soud
tedy neodkazovaly na neplatné ustanovení.
[21] Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku nepřiměřenosti rozhodnutí
o zrušení povolení stěžovatele k trvalému pobytu z hlediska zásahu do jeho soukromého nebo
rodinného života. Stěžovatel v této souvislosti uvádí, že prokázal existenci rodinných vazeb
na území České republiky. Městský soud nicméně nečinil sporným, že stěžovatel žije ve společné
domácnosti se dvěma dětmi, ale poukázal na skutečnost, že se k datu vydání rozhodnutí o zrušení
povolení stěžovatele k trvalému pobytu jednalo již o zletilé děti (syn 19 let, dcera téměř 23 let),
u nichž by stěžovatel musel prokázat dostatečnou míru jejich závislosti na jeho osobě či jinou
úzkou vazbu mezi nimi. To však stěžovatel v řízení před správními orgány neučinil. Doložil
toliko jejich povolení k trvalému pobytu na území České republiky a nadto v rozporu
se skutečností tvrdil, že je syn nezletilý. Teprve k žalobě stěžovatel v souvislosti s návrhem
na přiznání odkladného účinku předložil potvrzení, že dcera studuje druhým ročníkem
Metropolitní univerzitu Praha a syn je ve čtvrtém ročníku Československé akademie obchodní.
Z uvedeného je zřejmé, že se nejedná o malé nesoběstačné děti, ale o dvě dospělé osoby, přičemž
z ničeho nelze dovodit, že by nebyly schopny se o sebe postarat svépomocí, respektive že by jim
stěžovatel nemohl poskytovat materiální pomoc i ze zahraničí. Je pravdou, že rozhodnutím
o zrušení povolení k trvalému pobytu dojde k určitému omezení rodinného života stěžovatele
a jeho dětí, nicméně nikoli k jeho znemožnění. Žalovaná i městský soud správně poukázaly na to,
že stěžovateli nebyl zakázán pobyt na území České republiky a právní řád mu poskytuje jiná
pobytová oprávnění, na jejichž základě může udržovat styky se svými dětmi v České republice.
[22] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.). Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
[23] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože jí v řízení o kasační stížnosti
nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2019
Mgr. David Hipšr
předseda senátu