ECLI:CZ:NSS:2019:7.AZS.405.2018:43
sp. zn. 7 Azs 405/2018 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: A. E. E., zastoupen
Mgr. Gabrielou Kopuletou, advokátkou se sídlem Havlíčkova 11, Praha 1, proti žalovanému:
Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2018,
č. j. 4 A 58/2018 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Gabriele Kopuleté, advokátce, se p ř i z n á v á
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 3 400 Kč, která jí bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 12. 2. 2018, č. j. KRPA-58782-22/ČJ-2018-000022, uložila Policie
České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy (dále též „správní orgán I. stupně“)
dle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 a §119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále též „zákon o pobytu cizinců“), žalobci správní vyhoštění a stanovila mu dobu, po kterou
nelze cizinci umožnit vstup na území členských států EU v délce 1 roku.
[2] Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal žalobce odvolání, které žalovaný
rozhodnutím ze dne 15. 6. 2018, č. j. CPR-10233-2/ČJ-2018-930310-V230, zamítl.
II.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze (dále též
„městský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Uvedl, že žalobce nepopřel,
že pobýval na území ČR dne 12. 2. 2018 bez platného oprávnění k pobytu a stejného porušení
zákona o pobytu cizinců se dopustil již předtím v době od 19. 10. 2012 do 7. 6. 2013. Dostavil-li
se přitom na Správu uprchlických zařízení Ministerstva vnitra krátce před skončením platnosti
výjezdního příkazu, je zjevné, že neměl v úmyslu ve lhůtě stanovené výjezdním příkazem
vycestovat. Musel si totiž být vědom toho, že v tak krátké době nebude možno jeho dobrovolný
návrat realizovat. Nebylo tedy důvodu postupovat jinak než v zahájeném řízení rozhodnout
o správním vyhoštění. Takto uložené opatření nebylo v případě žalobce nepřiměřené. Správní
orgán I. stupně zohlednil, že žalobce na území ČR žije se svým bratrem a ostatní sourozence má
v Kamerunu a v USA. V Kamerunu žije rovněž jeho bývalá manželka a tři děti, s nimiž je
v telefonickém kontaktu každý týden. Žalobce netvrdil, že by si na území ČR vybudoval sociální
nebo rodinné zázemí. Sám žalobce projevil zájem o návrat do země původu a jako jedinou
překážku uváděl obavu z války v Kamerunu. Ze závazného stanoviska Ministerstva vnitra však
vyplývá, že obava z války v Kamerunu je neodůvodněná a že žalobcovo vycestování je možné.
Délka pobytu na území ČR přitom není z hlediska přiměřenosti uloženého správního vyhoštění
rozhodující, je pouze jedním z posuzovaných kritérií. Při stanovení délky trvání správního
vyhoštění pak správní orgán I. stupně zohlednil rovněž skutečnosti svědčící ve prospěch žalobce,
neboť přihlédl k jím projevené snaze o vycestování do země svého původu a stanovil pouze
pětinu možné doby trvání vyhoštění.
III.
[4] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včasnou kasační
stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Poukazuje na to, že před správními
orgány a městským soudem namítal především nepřiměřenost uložení správního vyhoštění
s ohledem na závažnost jeho protiprávního jednání. Správní orgán I. stupně totiž při rozhodování
nezohlednil žádost stěžovatele o repatriaci do země původu ze dne 9. 2. 2018 a na ni navazující
žádost o prodloužení doby platnosti výjezdního příkazu ze dne 12. 2. 2018. Touto otázkou
se správní orgány i městský soud zabývaly z pohledu §174a zákona o pobytu cizinců
nedostatečně, neboť nebyl zjišťován stav žádosti o repatriaci ke dni správního vyhoštění ani to,
zda stěžovatel mohl požádat o prodloužení platnosti výjezdního příkazu a kdy tak mohl učinit.
Správní orgány i městský soud dále konstatovaly, že se stěžovatel dopustil porušení zákona
o pobytu cizinců opakovaně, aniž by ve vazbě na §174a zohlednily skutkové okolnosti a dobu,
která od předchozího porušení uplynula. Nedostatečně byla rovněž vypořádána námitka zásahu
vyhoštění do soukromého a rodinného života stěžovatele. V České republice žije po dobu
čtrnácti let a lze předpokládat, že se zde sociálně, společensky i rodinně integroval, když zde žije
společně se svým bratrem. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu
i rozhodnutí žalovaného zrušil.
IV.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své vyjádření k žalobě. Svůj postup
jakož i rozsudek městského soudu považuje za souladný se zákonem.
V.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Jelikož stěžovatel napadá rozsudek městského soudu mimo jiné pro nepřezkoumatelnost,
zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve tímto důvodem. Bylo by totiž předčasné zabývat se
právním posouzením věci samé, bylo-li by současně napadené rozhodnutí městského soudu
skutečně nepřezkoumatelné, resp. bylo-li by řízení před městským soudem stiženo jinou vadou
řízení před soudem mající potenciálně vliv na zákonnost rozhodnutí. Stěžovatel spatřuje
nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu v tom, že se dostatečně nevypořádal s jeho
žalobními námitkami.
[9] Této námitce však nelze přisvědčit. Stěžovatel v žalobě poukazoval především na to,
že se sám a dobrovolně dostavil na cizineckou policii, kde žádal o prodloužení platnosti
výjezdního příkazu a současně podnikl kroky k vycestování. Dále namítal, že uložené správní
vyhoštění je nepřiměřeným zásahem do jeho života s ohledem na délku jeho pobytu, která je
způsobilá založit silné vztahy a vazby cizince k České republice. Tyto námitky městský soud
náležitě vypořádal. Shrnul průběh dosavadní pobytové historie stěžovatele a konstatoval, že byl
prokázán jeho opakovaný neoprávněný pobyt na území České republiky. Dále posuzoval, zda lze
stěžovatelovo jednání skutečně považovat za jím deklarovaný projev zájmu o dobrovolný návrat.
Zabýval se rovněž osobními a rodinnými poměry stěžovatele na území České republiky i v jeho
vlasti. Je třeba zdůraznit, že přesvědčivé odůvodnění soudního rozhodnutí není třeba budovat
striktně na polemice s každou jednotlivou dílčí žalobní námitkou. Je důležité posoudit meritum
sporu a poskytnout odpověď na základní námitky, v nichž může být obsažena i odpověď
na námitky dílčí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2013,
č. j. 7 As 79/2012 - 54, nebo ze dne 19. 2. 2014, č. j. 1 Afs 88/2013 - 66). Ztotožnil-li se pak
městský soud se závěry správních orgánů a potvrdil jejich správnost, nečiní to jeho rozsudek
nepřezkoumatelným. Nesouhlas stěžovatele s věcným posouzením jeho námitek ze strany
městského soudu totiž nezakládá kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
ale je samostatným kasačním důvodem dle písm. a) uvedeného ustanovení (viz rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30, nebo ze dne 29. 4. 2010,
č. j. 8 As 11/2010 - 163, atd.).
[10] Nejvyšší správní soud neshledal ani jiné nedostatky zakládající nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku. Důvody, které městský soud vedly k zamítnutí žaloby, jsou z odůvodnění
seznatelné. Soud vylíčil konkrétní skutkové okolnosti, o něž své rozhodnutí opřel, uvedl úvahy,
kterými se řídil při posouzení důvodnosti žaloby, a popsal závěry, ke kterým na základě těchto
úvah dospěl.
[11] Nejvyšší správní soud se shoduje rovněž s meritorním posouzením věci ze strany
městského soudu a neshledává jeho závěry k žalobním námitkám nezákonnými.
[12] V daném případě bylo rozhodnuto o vyhoštění stěžovatele podle §119 odst. 1 písm. b)
bod 9 a písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců. Podle tohoto ustanovení policie vydá rozhodnutí
o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci
umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému
smluvních států, až na 3 roky, pobývá-li cizinec na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo
bez platného oprávnění k pobytu [písm. c) bod 2], resp. až na 5 let, porušuje-li cizinec opakovaně právní
předpis, je-li vydání rozhodnutí o správním vyhoštění přiměřené porušení tímto předpisem stanovené povinnosti,
nebo maří-li výkon soudních nebo správních rozhodnutí [písm. b) bod 9].
[13] Podle obsahu správního spisu se stěžovatel dostavil dne 12. 2. 2018 ke správnímu orgánu
I. stupně, kde předložil cestovní pas, ve kterém byl vylepen výjezdní příkaz s platností
od 11. 2. 2018, přičemž nedisponoval jiným oprávněním k pobytu na území České republiky.
Při lustraci bylo zjištěno, že se stěžovatelem již bylo vedeno řízení o správním vyhoštění
z důvodu pobytu bez platného pobytového oprávnění v období od 19. 10. 2012 do 7. 6. 2013.
Na základě těchto zjištění zahájil správní orgán I. stupně se stěžovatelem správní řízení ve věci
správního vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. b) bod 9 a písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců.
Se stěžovatelem byl dne 12. 2. 2018 sepsán protokol o výslechu účastníka správního řízení.
Z protokolu vyplývá, že stěžovatel přicestoval do České republiky v roce 2004 na turistické vízum
s úmyslem požádat o azyl. Opakovaně žádal o azyl a další formy pobytových oprávnění.
Předchozí řízení o správním vyhoštění bylo zastaveno, jelikož byl tehdy rodinným příslušníkem
občana EU. Jelikož dne 11. 2. 2018 končila platnost výjezdního příkazu, podal v pátek 9. 2. 2018
žádost o uhrazení nákladů spojených s dobrovolným návratem a o asistenci při realizaci
dobrovolného návratu a téhož dne se v 17 hodin s tímto dokladem a žádostí o prodloužení
výjezdního příkazu dostavil na cizineckou policii. Tam mu bylo sděleno, že se má dostavit až
v pondělí po vypršení platnosti výjezdního příkazu. To učinil a bylo mu oznámeno, že mu
výjezdní příkaz neprodlouží. V České republice bydlí se svým mladším bratrem, kterému byl
povolen trvalý pobyt. Je rozvedený, jeho bývalá manželka a tři děti žijí v Kamerunu, je s nimi
pravidelně každý týden v telefonickém kontaktu. Dále udržuje kontakt se sestrou žijící v USA
a se starším bratrem v Kamerunu. Kromě vztahu k bratrovi žádné jiné vazby k České republice
nemá, a to ani kulturní nebo společenské. Nemá zde ani žádný majetek, finančně mu vypomáhá
sestra a mladší bratr.
[14] Z uvedené rekapitulace je nepochybné, že stěžovatel pobýval dne 12. 2. 2018 na území
České republiky nelegálně. Neoprávněnost svého pobytu stěžovatel v řízení ostatně ani nijak
nezpochybňoval. Namítal však, že při ukládání správního vyhoštění správní orgán I. stupně
nepřihlédl k probíhajícímu řízení o žádosti o repatriaci do země původu a nezabýval se ani tím,
že stěžovatel v této souvislosti požádal o prodloužení doby platnosti výjezdního příkazu. Nejvyšší
správní soud se plně ztotožňuje s městským soudem, že správní orgány nepochybily, pokud
rozhodly o vyhoštění stěžovatele i přes existenci uvedených okolností. Přestože si byl stěžovatel
vědom toho, že dle výjezdního příkazu je povinen vycestovat z území České republiky během
třicetidenní lhůty, která končila v neděli 11. 2. 2018, tuto záležitost začal řešit až v poslední
pracovní den platnosti výjezdního příkazu. Teprve v pátek 9. 2. 2018 se dostavil na Správu
uprchlických zařízení s žádostí o pomoc při realizaci dobrovolného návratu a následně
ve večerních hodinách o tom informoval správní orgán I. stupně. Započal-li stěžovatel řešit svůj
odjezd až na samém sklonku stanovené lhůty, kdy mu muselo být více než zřejmé, že se návrat
do země původu nepodaří v daném termínu realizovat, nelze přikládat příliš velkou váhu jeho
tvrzení, že projevil vůli řešit včas svůj pobytový status. Stěžovatel nadto nepředložil ani žádné
plausibilní vysvětlení, proč se zařizováním svého výjezdu takto dlouho otálel a ponechal vše
na poslední chvíli. Jako důvod své žádosti o pomoc při dobrovolném návratu přitom uvedl
primárně nedostatek finančních prostředků k vycestování, což s ohledem na jím tvrzenou absenci
ekonomické aktivity na území České republiky a jeho nemajetnost nelze považovat za skutečnost,
která se objevila náhle a nečekaně na konci lhůty stanovené výjezdním příkazem. Za popsaných
skutkových okolností proto nelze správnímu orgánu I. stupně vytýkat, že při rozhodování
o správním vyhoštění nevzal takovéto přinejmenším laxní jednání stěžovatele v potaz ve smyslu
volby mírnějšího opatření při ukončení pobytu stěžovatele na území České republiky.
[15] Úkony, které stěžovatel realizoval (podání žádosti o pomoc při dobrovolném návratu
a žádosti o prodloužení platnosti výjezdního příkazu) navíc samy o sobě nemohou nic změnit
na naplnění dikce §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců. Jak uvedl Nejvyšší
správní soud již v rozsudku ze dne 25. 2. 2016, č. j. 7 Azs 22/2016 - 21, „zákon přitom nestanoví,
že by správní orgán nebyl oprávněn vydat rozhodnutí o vyhoštění, pokud cizinec pobýval na území České
republiky nelegálně pouze v řádu dnů, ani neukládá zohledňovat to, zda stěžovatel požádal o prodloužení
výjezdního příkazu. Pouze stanoví, že správní orgán vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá
na území přechodně, mimo jiné v případě, že pobývá na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez
platného oprávnění k pobytu.“ (důraz přidán). Výjezdní příkaz ostatně ani nelze prodloužit v době
jeho platnosti, jak oba správní orgány správně uvedly. Polemika stěžovatele o významu stavu
žádosti o dobrovolnou repatriaci ke dni vydání rozhodnutí o správním vyhoštění a o okamžiku,
kdy mohl žádat o prodloužení platnosti výjezdního příkazu, je s ohledem na výše uvedené
pro danou věc irelevantní. Podstatné je, že došlo ke splnění podmínek ve smyslu §119 odst. 1
písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců.
[16] Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem i v tom, že správní orgány splnily své
povinnosti plynoucí z §174a zákona o pobytu cizinců, podle něhož je třeba zohlednit mimo jiné
závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince. Správní orgány v této souvislosti akcentovaly,
že stěžovatel se dopustil stejného provinění, tj. neoprávněného pobytu na území České republiky
opakovaně. Správní orgán I. stupně totiž při uložení správního vyhoštění nereflektoval toliko
neoprávněný pobyt stěžovatele dne 12. 2. 2018, ale přihlédl i k jeho pobytové historii a k tomu,
že za stejné protiprávní jednání s ním bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění již dne
7. 6. 2013. Uvedené řízení bylo sice rozhodnutím ze dne 18. 6. 2014 zastaveno, nikoliv však
proto, že by se prokázalo, že se stěžovatel neoprávněného pobytu nedopustil, ale proto,
že v průběhu řízení bylo zjištěno, že udržoval trvalý vztah obdobný rodinnému s občankou České
republiky. Z tohoto důvodu na něj bylo pro účely řízení o správním vyhoštění nahlíženo jako
na rodinného příslušníka občana Evropské unie, přičemž vyjma neoprávněného pobytu nebylo
zjištěno žádné jiné protiprávní jednání, a nebylo tedy shledáno závažné narušení veřejného
pořádku ve smyslu §119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Sama skutečnost, že stěžovatel
opakovaně naplnil skutkovou podstatu správního vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2
zákona o pobytu cizinců přitom ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu představuje
vážné porušení právních předpisů, které odůvodňuje uložení správního vyhoštění podle §119
odst. 1 písm. b) bod 9 zákona o pobytu cizinců (srov. rozsudek ze dne 7. 12. 2016,
č. j. 10 Azs 181/2016 - 41, nebo ze dne 31. 8. 2017, č. j. 4 Azs 121/2017 - 35). Výše popsané
jednání nadto nenasvědčuje tomu, že by se stěžovatel snažil opakovanému porušení povinnosti
disponovat platným pobytovým oprávněním, jíž si byl dle své výpovědi ze dne 12. 2. 2018
vědom, aktivně předejít. Pro úplnost je pak třeba dodat, že závažnost nebo druh protiprávního
jednání cizince je pouze jedním ze zákonných kritérií, která správní orgány při posuzování
přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle zákona o pobytu cizinců mají zohlednit.
[17] Stěžovatel dále namítá, že při uložení správního vyhoštění nebyly uvedeny skutkové
okolnosti a zohledněna doba, která uplynula od předchozího porušení zákona o pobytu cizinců.
S tím však nelze souhlasit. V obou rozhodnutích správních orgánů bylo konstatováno,
že se stěžovatelem bylo již jednou zahájeno řízení o správním vyhoštění, a to dne 7. 6. 2013
z důvodu neoprávněného pobytu na území České republiky v období od 19. 10. 2012
do 7. 6. 2013. Byť bylo toto řízení o správním vyhoštění následně zastaveno, z rozhodnutí
o zastavení řízení ze dne 18. 6. 2014 jednoznačně plyne, že k porušení právního předpisu došlo.
V souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu lze tedy toto předchozí porušení zákona
o pobytu cizinců zohlednit při posuzování, zda stěžovatel naplnil skutkovou podstatu §119
odst. 1 písm. b) bod 9 zákona o pobytu cizinců spočívající v opakovaném porušení právního
předpisu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2015, č. j. 4 Azs 4/2015 - 43,
ze dne 11. 6. 2015, č. j. 9 Azs 61/2015 - 54, nebo ze dne nebo ze dne 6. 8. 2015,
č. j. 2 Azs 98/2015 - 37). Co se týče poukazu na dobu, která uplynula od předchozího
neoprávněného pobytu stěžovatele na území ČR, vyplývá ze správního spisu, že současné řízení
o správním vyhoštění bylo zahájeno s odstupem 4 let a 8 měsíců. Nejedná se tedy o nikterak
zásadní časovou prodlevu, pro kterou by správní orgán I. stupně nemohl při svém rozhodování
předchozí porušení zákona o pobytu cizinců zohlednit, zvláště pak za situace, kdy §119 odst. 1
písm. b) bod 9 zákona o pobytu cizinců žádný časový limit v tomto ohledu nestanoví.
Z konstrukce citovaného ustanovení vyplývá, že pro jeho aplikaci není podstatná doba, která
uplynula od posledního porušení předpisu. Korektivem, který brání uložení správního vyhoštění
je zde totiž toliko povaha tohoto opakovaného jednání cizince. Aby byl tento korektiv aktivován,
musí jít o opakované porušení správního předpisu, jež má spíše méně závažný charakter
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 98/2015 - 37).
[18] V závěru kasační stížnosti stěžovatel toliko obecně namítá nedostatečné vypořádání žalobní
námitky, že správní vyhoštění v délce jednoho roku představuje zásah do jeho soukromého
a rodinného života, neboť lze předpokládat, že se zde za dobu čtrnácti let svého pobytu sociálně,
společensky i rodinně integroval, když zde žije společně se svým bratrem. Sama délka pobytu
na území však nezakládá presumpci existence příslušných osobních, společenských, kulturních
či jiných vazeb. Tyto je třeba v řízení o správním vyhoštění zjišťovat. Správní orgány přitom
přirozeně vychází ze skutečností, které jsou jim známé z úřední činnosti (dostupných databází)
a z informací, které jim poskytne účastník řízení. Je především v jeho zájmu, aby uvedl konkrétní
skutečnosti svědčící o jeho silné integraci do společnosti nebo soukromých vazbách, kvůli nimž
by bylo vyhoštění nepřiměřeným zásahem do jeho práv. V této souvislosti Nejvyšší správní soud
odkazuje na svůj rozsudek ze dne 29. 4. 2009, č. j. 5 As 101/2008 - 63, v němž uvedl: „Nezbytným
předpokladem pro to, aby správní orgán aplikaci ustanovení §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců vážil,
je však skutečnost, že existenci rodiny bude sám vyhošťovaný cizinec tvrdit, neboť účelem předmětného ustanovení
je právě ochrana jeho práva na rodinný či soukromý život. Pokud se jedná o cizince plnoletého, způsobilého
k právním úkonům, jak je tomu i v posuzovaném případě, je pouze na něm, aby se ochrany práva na rodinný
život domáhal.“ Nejvyšší správní soud konstatuje, že správní orgány i městský soud se otázkou
případného zásahu do soukromého nebo rodinného života stěžovatele zabývaly. Zohlednily
především to, že stěžovatel při své výpovědi dne 12. 2. 2018 popřel, že by měl k České republice
jakékoliv vazby, vyjma společného bydlení s mladším bratrem a naopak uvedl, že jeho tři děti
(s nimiž je v pravidelném kontaktu) a starší bratr žijí v Kamerunu, sestra v USA. Jelikož tvrzení
o soukromých poměrech, která by dokládala, že mu vyhoštěním hrozí újma neúměrná
sledovanému veřejnému zájmu, stěžovatel nedoplnil v řízení před městským soudem, ani ve své
kasační stížnosti, lze uzavřít, že v posuzované věci nebyly zjištěny žádné konkrétní skutečnosti,
z nichž by bylo možno usuzovat na to, že by si stěžovatel v České republice vybudoval silné
společenské nebo soukromé zázemí.
[19] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.). Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
[20] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
[21] Stěžovateli byla Nejvyšším správním soudem ustanovena advokátka podle §35 odst. 9 s. ř.
s. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 9 ve spojení
s §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud přiznal ustanovené zástupkyni za řízení o kasační stížnosti
odměnu jeden úkon právní služby (sepis doplnění kasační stížnosti) ve výši 3 100 Kč [§11 odst. 1
písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif)]. K odměně náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč
za jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 téže vyhlášky). Ustanovená advokátka soudu nedoložila,
že je plátcem DPH. Celkem tedy její odměna činí částku ve výši 3 400 Kč. Tato částka jí bude
vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2019
Mgr. David Hipšr
předseda senátu