ECLI:CZ:NSS:2019:7.AZS.41.2019:24
sp. zn. 7 Azs 41/2019 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: A. Ch., zastoupen
JUDr. Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 12. 2018, č. j. 17 A 166/2018 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna ustanoveného advokáta JUDr. Ing. Jakuba Backy se u r č u je částkou
8 228 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne ze dne 29. 10. 2018, č. j. OAM-263/LE-LE05-LE30-PS-
2018, rozhodl o zajištění žalobce v zařízení pro zajištění cizinců podle §46a odst. 1 písm. e)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Doba
zajištění byla podle §46a odst. 5 téhož zákona stanovena do 13. 2. 2019.
II.
[2] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Plzni,
ve které namítal nesprávné a nedostatečné posouzení možnosti uložení zvláštních opatření podle
§47 zákona o azylu. Krajský soud se ztotožnil se závěry žalovaného, že byly dány okolnosti,
které ve svém souhrnu svědčily pro neúčinnost zvláštních opatření podle §47 zákona o azylu
ve smyslu §46a odst. 1 téhož zákona. Vycházel přitom z toho, že žalobce porušoval právní
předpisy ČR, když neoprávněně pobýval bez cestovního dokladu i dokladu totožnosti
a bez jakéhokoli oprávnění k pobytu. Nadto nerespektoval své zákonné povinnosti plynoucí
z §54 odst. 2 zákona o azylu a pobýval tak na území ČR nelegálně. Zároveň jednal zcela účelově,
neboť podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v detenčním zařízení pouze s cílem vyhnout
se hrozícímu vyhoštění, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. Soud
uzavřel, že existuje důvodná obava, že žalobce nebude své právní povinnosti dodržovat
ani v budoucnu. Mírnější opatření ve smyslu §47 zákona o azylu proto nebylo možné použít
a zajištění žalobce bylo zcela namístě a v souladu se zákonem.
III.
[3] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Podle stěžovatele žalovaný i krajský
soud nesprávně posoudili využitelnost zvláštních opatření podle §47 zákona o azylu. Připustil,
že podal žádost o mezinárodní ochranu s cílem zamezit správnímu vyhoštění, zároveň však
zdůraznil, že v průběhu svého prvního azylového řízení projevil značnou aktivitu a využil všech
opravných prostředků. Stěžovatel prokázal, že je s žalovaným schopen spolupracovat, není tedy
důvod domnívat se, že by hrozilo maření řízení o stěžovatelově žádosti. Žalovaný byl povinen
se vypořádat se všemi klíčovými okolnostmi pobytové historie stěžovatele. Stěžovatel dále
poukázal na smysl čl. 15 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/115/ES ze dne
16. 12. 2008, o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně
pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále též „návratová směrnice“), resp. judikaturu
Nejvyššího správního soudu k uvedenému článku. Odkaz krajského soudu na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2016, č. j. 7 Azs 185/2016 - 23, považuje z důvodu
jiných skutkových okolností za nepřípadný. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek krajského soudu a rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení.
IV.
[4] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s napadeným rozsudkem. Odkázal
na správní spis, žalobou napadené rozhodnutí a vyjádření k žalobě. Dovozuje, že rozhodnutí
o zajištění bylo vydáno v souladu se zákonem o azylu.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněného
důvodu a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Předmětem přezkumu krajského soudu bylo rozhodnutí o přezajištění stěžovatele podle
§46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu jako žadatele o mezinárodní ochranu, a v souvislosti s tím
posouzení možnosti uložení zvláštních opatření podle §47 téhož zákona.
[8] Nejvyšší správní soud se výkladem uvedených ustanovení na podkladě obdobné
stížní argumentace opakovaně zabýval (viz např. rozsudky ze dne 21. 2. 2019,
č. j. 9 Azs 420/2018 - 33, ze dne 27. 2. 2019, č. j. 6 Azs 351/2018 - 32 atp.), přičemž neshledal
důvod se od stávající judikatury zdejšího soudu odchýlit.
[9] Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil následující skutečnosti. Rozhodnutím
Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, ze dne 23. 12. 2016, bylo stěžovateli
uloženo správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále též „zákon o pobytu cizinců“), a doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území
členských států EU, byla stanovena na 2 roky.
[10] Dne 17. 1. 2017 bylo se stěžovatelem zahájeno řízení o udělení mezinárodní ochrany,
které bylo pravomocně skončeno dne 3. 9. 2018, kdy Nejvyšší správní soud odmítl kasační
stížnost žalobce. V souladu s §54 odst. 2 zákona o azylu byl cizinec povinen vycestovat ve lhůtě
dle výjezdního příkazu, což však neučinil, ode dne 4. 10. 2018 tak mařil výkon rozhodnutí
o správním vyhoštění.
[11] Dne 24. 10. 2018 stěžovatel při kontrole nepředložil k prokázání totožnosti žádný
cestovní doklad. Provedenou lustrací v příslušných evidencích bylo zjištěno, že je stěžovatel
veden v Evidenci nežádoucích osob s platností záznamu od 4. 10. 2018 do 3. 10. 2020 a dále
nebyly zjištěny další skutečnosti, které by výše jmenovaného opravňovaly zůstat na území ČR.
Se stěžovatelem proto bylo zahájeno správní řízení o vyhoštění a byl zajištěn a umístěn
do zařízení pro zajištění cizinců za účelem realizace vyhoštění.
[12] Rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, ze dne 24. 10. 2018
bylo stěžovateli uloženo správní vyhoštění podle §124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců.
[13] Dne 26. 10. 2018 stěžovatel požádal o udělení mezinárodní ochrany, na základě čehož byl
přezajištěn napadeným rozhodnutím žalovaného ze dne ze dne 29. 10. 2018, č. j. OAM-263/LE-
LE05-LE30-PS-2018. Žalovaný tímto rozhodl o zajištění stěžovatele v zařízení pro zajištění
cizinců podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Doba zajištění byla podle §46a odst. 5 téhož
zákona stanovena do 13. 2. 2019. Uplatnění zvláštních opatření dle §47 zákona o azylu žalovaný
neshledal účinným.
[14] Podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu může žalovaný v případě nutnosti rozhodnout
o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců,
nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení
pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla
podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění […], nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení
mezinárodní ochrany dříve.
[15] Podle §47 odst. 2 téhož zákona může žalovaný rozhodnout o uložení zvláštního opatření
žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle §46a odst. 1 nebo §73 odst. 3,
ale je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení
mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany. Mezi zvláštní opatření, jejichž uplatnění
je třeba zvážit před vydáním rozhodnutí o zajištění podle citovaného ustanovení, patří povinnost
žadatele o udělení mezinárodní ochrany zdržovat se v pobytovém středisku určeném žalovaným
nebo povinnost osobně se hlásit žalovanému ve stanovené době (§47 odst. 1 zákona o azylu).
[16] Nejvyšší správní soud má za nesporné, že stěžovatel podal žádost o udělení mezinárodní
ochrany v návaznosti na své zajištění a umístění do zařízení pro zajištění cizinců. Ztotožňuje
se s názorem krajského soudu i žalovaného, že existují oprávněné důvody se domnívat,
že stěžovatel podal tuto žádost pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění.
[17] K vydání rozhodnutí podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu je však třeba splnit
zákonnou podmínku, že nelze účinně uplatnit zvláštní opatření podle §47 téhož zákona.
[18] K danému Nejvyšší správní soud uvádí, že volba mírnějších opatření než je zajištění
žadatele o udělení mezinárodní ochrany, mezi něž lze řadit zmíněné zvláštní opatření, je vázána
na předpoklad, že žadatel bude se státními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření,
a že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení jeho účasti nejen v řízení ve věci
mezinárodní ochrany, nýbrž na základě judikatorních závěrů zdejšího soudu rovněž pro případ
výkonu rozhodnutí o vyhoštění, kdyby se rozhodnutí o správním vyhoštění stalo vykonatelným
v důsledku negativního výsledku řízení o mezinárodní ochraně (rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016 - 48). Pokud zde existují skutečnosti nasvědčující
tomu, že by žadatel správní řízení či výkon případného rozhodnutí o správním vyhoštění mařil,
nelze přistoupit ke zvláštnímu opatření.
[19] Nejvyšší správní soud se v otázce neaplikace zvláštních opatření v případě stěžovatele
ztotožňuje se závěry krajského soudu, který přisvědčil závěrům žalovaného. Žalovaný opřel své
rozhodnutí o skutečnost, že stěžovatel porušoval právní předpisy ČR, když na území ČR pobýval
neoprávněně, bez jakéhokoli dokladu totožnosti i bez oprávnění k pobytu. Nadto nerespektoval
své zákonné povinnosti plynoucí z §54 odst. 2 zákona o azylu, neboť nesplnil svoji povinnost
vycestovat z území, čímž mařil výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Zároveň jednal zcela
účelově, neboť podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v detenčním zařízení pouze s cílem
vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.
Stěžovatel svoji první žádost o mezinárodní ochranu podal až v roce 2017, ačkoli do ČR poprvé
přicestoval již v roce 2011. Opakovanou žádost pak podal až poté, co se výkon jeho vyhoštění
stal reálným. K žádosti o mezinárodní ochranu stěžovatel neuvedl nic, z čeho by vyplývalo,
že se obává pronásledování či hrozby vážné újmy. Stěžovatel uvedl pouze svoji snahu zůstat
v ČR, aby zde mohl pracovat, neboť v ČR je klid a práce a na Ukrajině nikoli.
[20] Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je tak zřejmé, že důvodem, pro který žalovaný
dospěl k závěru o neúčinnosti zvláštních opatření, bylo zejména nerespektování právního řádu
a účelovost stěžovatelova jednání. Ve světle výše citované judikatury se nejedná
o pochybení žalovaného (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2019,
č. j. 6 Azs 351/2018 - 32 atp.). Ani obecné tvrzení stěžovatele uplatněné v kasační stížnosti
o odhodlání spolupracovat se správními orgány nevyvolává v kontextu uvedených zjištění
nutnost uložení zvláštních opatření.
[21] Pokud jde o obecnou námitku, že byl žalovaný povinen se vypořádat se všemi klíčovými
okolnostmi pobytové historie stěžovatele, Nejvyšší správní soud shledává, že žalovaný této
povinnosti dostál. S otázkou neuplatnění zvláštních opatření se vypořádal dostatečně a s ohledem
na individuální okolnosti případu.
[22] K námitce, že žalovaný, jehož postup aproboval i krajský soud, z velké části vyloučil
uložení zvláštních opatření ze stejných důvodů, na jejichž základě vyhodnotil důvod pro samotné
zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, je nutno uvést, že takový postup není sám
o sobě nezákonný, respektoval-li žalovaný zásadu individualizace (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 7. 2017, č. j. 8 Azs 114/2017 - 35). Z povahy věci je zřejmé, že tyto
důvody se vzájemně prolínají a není možné je zcela oddělit. Žalovanému proto nelze vyčítat,
pokud se prolínají rovněž v odůvodnění jeho rozhodnutí. K danému zdejší soud odkazuje na již
zmiňovaný rozsudek ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016 - 48, v němž bylo uvedeno
„…Při posouzení účinnosti zvláštních opatření proto nelze odhlížet od důvodu zajištění a od toho,
zda by uložením pouze zvláštního opatření nebyl zmařen cíl, k němuž by jinak zajištění směřovalo. […]
Jakkoliv nelze paušálně říci, že by v případě existence důvodu zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona
o azylu byla možnost uložení zvláštních opatření vždy vyloučena, jejich neúčinnost bude častější než v případě
zvažování alternativ k jiným důvodům zajištění. Vždy však bude třeba zvážit osobní, majetkové a rodinné
poměry cizince, charakter porušení povinností souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní chování
a respektování veřejnoprávních povinností stanovených ČR nebo jinými státy EU, včetně charakteru porušení
těchto povinností ze strany cizince“. Ve světle předestřeného má zdejší soud za to, že žalovaný
se možností aplikace zvláštních opatření zabýval v komplexním pojetí individuální situace
stěžovatele a své závěry dostatečně odůvodnil.
[23] K poukazu stěžovatele na návratovou směrnici Nejvyšší správní soud uvádí,
že ustanovení §46a (důvody zajištění) a §47 (zvláštní opatření) zákona o azylu transponují
do vnitrostátního práva nikoli ustanovení návratové směrnice, ale čl. 8 směrnice Evropského
Parlamentu a Rady č. 2013/33/EU, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů
o mezinárodní ochranu (dále „přijímací směrnice), která poprvé na úrovni unijního práva upravila
možnost zajištění žadatelů o mezinárodní ochranu (srov. bod 20 rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016 - 48). Nelze tak souhlasit se stěžovatelem,
že smyslem zavedení institutu zvláštních opatření do zákona o azylu byla nutnost implementace
čl. 15 návratové směrnice, neboť návratová směrnice se v průběhu řízení o posouzení
žádosti o mezinárodní ochranu nepoužije (viz rovněž rozsudek ze dne 27. 2. 2019,
č. j. 6 Azs 351/2018 - 32).
[24] Stěžovatel dále namítal nepřípadnost odkazu krajského soudu na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 10. 10. 2016, č. j. 7 Azs 185/2016 - 23. Krajský soud tímto odkazem
podpořil své závěry o nutnosti předpokladu pro aplikaci zvláštních opatření. Krajský soud
v rozsudku v žádném smyslu nepoukazoval na podobnost skutkových podstat obou případů
ve vztahu k pobytové historii, jak naznačuje stěžovatel. Námitku proto zdejší soud neshledal
důvodnou.
VI.
[25] Z uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl podle §110
odst. 1 s. ř. s.
[26] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl v řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému
v řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
[27] Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ustanoven zástupcem pro řízení JUDr. Ing.
Jakub Backa, advokát. Podle §35 odst. 9, věty poslední, s. ř. s. zástupce ustanovený v řízení
před krajským soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti.
Podle věty první téhož ustanovení zástupci stěžovatele, který mu byl soudem ustanoven
k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Ustanovenému zástupci
náleží v souladu s §7, §9 odst. 4, a §11 písm. c) a d) vyhlášk y č. 177/1996 Sb., o odměnách
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna za dva úkony
právní služby učiněné v řízení o kasační stížnosti, tj. další poradu s klientem přesahující jednu
hodinu (zástupce doložil právní konzultaci se stěžovatelem dne 11. 12. 2018), a písemné podání
soudu, v celkové výši 6 200 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 600 Kč
za dva úkony právní služby podle §13 odst. 3 advokátního tarifu (podpůrně viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2019, č. j. 6 Azs 351/2018 - 32). Zástupce stěžovatele
je plátcem daně z přidané hodnoty, na náhradě na dani z přidané hodnoty mu proto přísluší
částka 1 428 Kč. Náhrada nákladů za řízení o kasační stížnosti tedy činí celkem 8 228 Kč a bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2019
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu