ECLI:CZ:NSS:2019:7.AZS.42.2019:25
sp. zn. 7 Azs 42/2019 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: V. S. D., zastoupen
JUDr. Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 12. 2018, č. j. 17 A 165/2018 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci Mgr. Ing. Jakubu Backovi, advokátovi se sídlem
Šlejnická 1547/13, Praha 6, se p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení
o kasační stížnosti ve výši 8 228 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 1. 11. 2018, č. j. OAM-267/LE-LE05-BA04-PS-2018,
rozhodl o zajištění žalobce v zařízení pro zajištění cizinců podle §46a odst. 1 písm. e) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o azylu“). Podle §46a
odst. 5 téhož zákona byla doba trvání zajištění stanovena do 18. 2. 2019.
[2] Před vydáním předmětného rozhodnutí žalovaného byl žalobce dne 28. 10. 2018 zajištěn
podle §124 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o pobytu cizinců“), za účelem
realizace správního vyhoštění, které bylo žalobci uloženo rozhodnutím vydaným dne 13. 7. 2018
a vykonatelným ode dne 24. 8. 2018. Dne 31. 10. 2018 žalobce požádal o udělení mezinárodní
ochrany v České republice (dále též „ČR“), na základě čehož byl přezajištěn napadeným
rozhodnutím.
II.
[3] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Plzni
(dále též „krajský soud“), v níž namítal, že se žalovaný nijak nevypořádal se zásahem rozhodnutí
do jeho rodinného a soukromého života. Krajský soud konstatoval, že na věc žalobce jakožto
žadatele o mezinárodní ochranu nelze dle §2 odst. 1 zákona o pobytu cizinců aplikovat §174a
téhož zákona. Přiměřenost rozhodnutí o zajištění tedy nelze zkoumat optikou důvodů uvedených
v §174a zákona o pobytu cizinců, ale toho, zda bylo možné rozhodnout o uložení zvláštních
opatření dle §47 zákona o azylu. V tomto ohledu se krajský soud ztotožnil se závěry žalovaného,
že byly dány okolnosti, které ve svém souhrnu svědčily pro neúčinnost zvláštních opatření.
Vycházel přitom z toho, že žalobce pobýval na území ČR již od června 2017 vědomě
bez pobytového oprávnění a právní předpisy porušoval rovněž výkonem pracovní činnosti bez
příslušného povolení a mařením rozhodnutí o správním vyhoštění. Žádost o mezinárodní
ochranu podal teprve poté, kdy byl zajištěn za účelem správního vyhoštění. Z tohoto chování
žalobce lze dovodit účelovost podané žádosti o mezinárodní ochranu v ČR. Lze tedy souhlasit
se závěrem žalovaného, že u žalobce existuje důvodná obava z nedodržování povinností
a vyhýbání se jejich plnění. K rodinné situaci soud poukázal na to, že syn žalobce žije s matkou
v Německu, není na žalobci finančně závislý a vídá se s ním nepravidelně. Zásahem do rodinného
a soukromého života se navíc dostatečně zabývalo rozhodnutí o správním vyhoštění. Tvrzení
o nepřiměřenosti zásahu způsobeného zajištěním pak žalobce nijak hlouběji nerozvedl. Nelze
za něj přitom považovat pouhé odloučení od přítelkyně; i v zařízení pro zajištění cizinců
lze realizovat návštěvy.
III.
[4] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Podle stěžovatele žalovaný i krajský
soud nesprávně posoudili otázku zásahu rozhodnutí o zajištění do jeho soukromého a rodinného
života; krajský soud navíc provedl úvahu o přípustnosti tohoto zásahu namísto žalovaného.
Žalovaný měl vyhodnotit, zda rozhodnutí o zajištění představuje zásah do soukromého
a rodinného života a přitom zohlednit míru intenzity takového zásahu, příp. pobytovou historií
cizince. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu a rozhodnutí žalovaného zrušil.
IV.
[5] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s napadeným rozsudkem. Odkázal
na správní spis, žalobou napadené rozhodnutí a vyjádření k žalobě. Dovozuje, že rozhodnutí
o zajištění bylo vydáno v souladu se zákonem o azylu a upozorňuje na to, že kasační argumentace
je pouze opakováním žalobních námitek. Nesouhlas stěžovatele s jejich vypořádáním ze strany
krajského soudu nezpůsobuje vadu napadeného rozsudku.
V.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněného
důvodu a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Předmětem přezkumu krajského soudu bylo rozhodnutí o přezajištění stěžovatele podle
§46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu jako žadatele o mezinárodní ochranu. Námitky stěžovatele
směřují proti tomu, že žalovaný při rozhodování o zajištění neposuzoval zásah do soukromého
a rodinného života.
[9] Dle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu může ministerstvo v případě nutnosti rozhodnout
o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců,
nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro
zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána
pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu
k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat
o udělení mezinárodní ochrany dříve.
[10] Otázkou posuzování zásahu do soukromého a rodinného života při zajištění dle §46a
odst. 1 písm. e) zákona o azylu se Nejvyšší správní soud již zabýval mimo jiné ve svých
rozsudcích ze dne 24. 5. 2017, č. j. 3 Azs 21/2017 - 31, a ze dne 21. 2. 2018,
č. j. 9 Azs 326/2017 - 30. V obou rozsudcích byla situace velmi obdobná nyní posuzované věci,
a soud proto nevidí důvod se od jejich závěrů odchýlit. Ačkoliv se žalovaný ve svém rozhodnutí
touto otázkou (stejně jako ve zmiňovaných rozsudcích) výslovně nezabýval, vypořádal
argumentaci stěžovatele věcně krajský soud, s důrazem na to, že stěžovatel svá tvrzení
o nepřiměřenosti zásahu v podobě zajištění dle zákona o azylu do jeho soukromého a rodinného
života nijak konkrétně nerozvedl. Jinými slovy, stěžovatel toliko poukázal na to, že na území ČR
žije jeho přítelkyně a syn, pročež je ukončení jeho pobytu nepřiměřeným zásahem. K tomu
krajský soud trefně poznamenal, že jeho námitka směřovala zejména proti zásahu do rodinného
a soukromého života spojeného s ukončením pobytu na území ČR, nikoliv se zajištěním
dle zákona o azylu. Vlivu ukončení pobytu na území ČR na soukromý a rodinný život stěžovatele
se však dostatečně věnovalo rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 13. 7. 2018. Dále krajský
soud ve vztahu k synovi stěžovatele konstatoval, že tento žije se svou matkou v Německu (tedy
nikoliv v ČR, jak tvrdil stěžovatel v žalobě), kde navštěvuje základní školu, není na stěžovateli
finančně závislý a vídá se s ním nepravidelně. Ve vztahu k tvrzenému vztahu s přítelkyní krajský
soud konstatoval, že pouhé odloučení z důvodu zajištění bez dalšího neznamená nepřiměřený
zásah do stěžovatelova soukromého a rodinného života. Za situace, kdy stěžovatel v průběhu
správních řízení uvedl pouze vágní tvrzení, tedy krajský soud neshledal pochybení žalovaného
v tom, že se ve svém rozhodnutí o zajištění dle zákona o azylu nezabýval zásahem
do soukromého a rodinného života. Stěžovatel ostatně žalovaného ani k takovým úvahám
nenavedl. Soud také doplnil, že tvrzená přítelkyně může stěžovatele navštěvovat v zařízení
pro zajištění cizinců.
[11] Nejvyšší správní soud shrnuje, že v řízení před žalovaným neexistovaly žádné indicie
o tom, že by přezajištěním stěžovatele podle zákon o azylu bylo zasaženo do jeho rodinného
a soukromého života. Žalovaný totiž pracoval se zcela prostou a vágní informací, že stěžovatel je
rozvedený a má syna žijícího v Německu. Po přezajištění stěžovatel do protokolu o poskytnutí
údajů k žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl ve vztahu k jeho rodinné situaci,
že je rozvedený a má syna, který pobývá s bývalou manželkou v Německu a kterému by chtěl
zůstat na blízku. Žádné další údaje ke své rodinné a soukromé situaci nesdělil. Není tedy pravdivé
jeho tvrzení uvedené v žalobě a kasační stížnosti, že při podání žádosti o mezinárodní ochranu
výslovně uvedl, že na území ČR žije jeho přítelkyně T. N. N. T. Tuto osobu zmínil toliko
v protokolu o podání vysvětlení při zajištění za účelem správního vyhoštění ze dne 28. 10. 2018.
Přitom uvedl, že bydlí u známého na Praze 10 a kromě toho se zdržuje také u přítelkyně
na Praze 3. Nelze žalovanému v dané věci vytýkat, že na základě těchto informací nedovozoval
existenci intenzivních soukromých a rodinných vazeb stěžovatele na území ČR a nezabýval
se blíže tím, zda přezajištění může představovat nepřiměřený zásah.
[12] V již zmiňovaném rozsudku č. j. 9 Azs 326/2017 - 30 Nejvyšší správní soud akcentoval,
že: „[ú]čelem správního soudnictví je tedy umožnit bránit veřejná subjektivní práva.“ Jestliže sám stěžovatel
nespecifikoval, jak by jeho zajištění mohlo do jeho soukromého a rodinného života zasáhnout
a ve svých podáních uváděl přinejmenším nepřesné údaje, bylo by čirým formalismem, pokud by
Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a napadené rozhodnutí žalovaného
pouze proto, že se žalovaný touto otázkou výslovně nezabýval (shodně rozsudek
č. j. 9 Azs 326/2017 - 30).
[13] K odkazu na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 20/2015 - 45 je nutné
uvést, že tento sice kladl důraz na to, že musí být posouzen zásah do rodinného života
při rozhodování o setrvání v zajištění, nicméně uvedl, že mimo to je třeba přihlížet i k dalším
významným hlediskům, jako např. porušování imigračních pravidel v minulosti nebo vědomé
uvádění nepravdivých informací státním orgánům. Z odůvodnění rozsudku nijak neplyne,
jak namítá stěžovatel, že by bylo povinností správních orgánů se vždy výslovně vyjadřovat
k možné otázce zásahu do rodinného života bez ohledu na nereálnost zásahu do těchto práv.
[14] Pokud pak jde o námitku, že se krajský soud zabýval mírou zásahu rozhodnutí
do soukromého a rodinného života věcně, je třeba uvést, že krajský soud především reagoval
na žalobní námitky, které směřovaly pouze k rodinnému a soukromému životu stěžovatele. Navíc
za situace, kdy nebylo povinností žalovaného se výslovně vyjadřovat k možnosti zásahu
do soukromého a rodinného života, neboť ten neměl žádné relevantní informace, ze kterých
by tento zásah mohl případně dovozovat, nebylo pak pochybením krajského soudu, pokud
se k této otázce blíže vyjádřil. I krajský soud totiž jednoznačně dovodil, že vzhledem k vágnosti
tvrzení ohledně rodinného a soukromého života není možné žalovanému vyčíst, že se touto
otázkou výslovně nezabýval. V návaznosti na to a v reakci na žalobní námitky k tomu pak pouze
doplnil své podrobnější vypořádání.
[15] Z uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl podle §110
odst. 1 s. ř. s.
[16] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl v řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému
v řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
[17] Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ustanoven zástupcem pro řízení JUDr. Ing.
Jakub Backa. Podle §35 odst. 9, věty poslední, s. ř. s. zástupce ustanovený v řízení před krajským
soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti. Podle věty první
téhož ustanovení zástupci stěžovatele, který mu byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí
hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Ustanovenému zástupci náleží v souladu s §7, §9
odst. 4, a §11 písm. c) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna za dva úkony právní služby učiněné
v řízení o kasační stížnosti, tj. další poradu s klientem přesahující jednu hodinu (zástupce doložil
právní konzultaci se stěžovatelem dne 29. 1. 2019), a písemné podání soudu, v celkové výši
6 200 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 600 Kč za dva úkony právní
služby podle §13 odst. 3 advokátního tarifu (podpůrně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 2. 2019, č. j. 6 Azs 351/2018 - 32). Zástupce stěžovatele je plátcem daně z přidané
hodnoty, na náhradě na dani z přidané hodnoty mu proto přísluší částka 1 428 Kč. Náhrada
nákladů za řízení o kasační stížnosti tedy činí celkem 8 228 Kč a bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2019
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu