ECLI:CZ:NSS:2019:7.AZS.521.2018:30
sp. zn. 7 Azs 521/2018 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: H. N. B. Ch., zastoupen
JUDr. Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 10. 2018, č. j. 17 A 124/2018 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna ustanoveného advokáta JUDr. Ing. Jakuba Backy se ur č uj e částkou
8 228 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství Policie Ústeckého kraje, ze dne
24. 8. 2018, č. j. KRPÚ-167969-21/ČJ-2018-040022-SV-ZZ, byl stěžovatel zajištěn za účelem
správního vyhoštění podle §124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o pobytu cizinců“) ve spojení s §124 odst. 2 téhož
zákona.
[2] Dne 26. 8. 2018 stěžovatel požádal o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný
rozhodnutím ze dne 29. 8. 2018, č. j. OAM-178/LE-LE05-LE05-PS-2018, rozhodl o přezajištění
žalobce v zařízení pro zajištění cizinců podle §46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Doba zajištění byla podle §46a
odst. 5 téhož zákona stanovena do 14. 12. 2018.
II.
[3] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Plzni,
ve které namítal nesprávné a nedostatečné posouzení možnosti uložení zvláštních opatření podle
§47 zákona o azylu. Krajský soud se ztotožnil se závěry žalovaného, že byly dány okolnosti,
které ve svém souhrnu svědčily pro neúčinnost zvláštních opatření podle §47 zákona o azylu
ve smyslu §46a odst. 1 téhož zákona. Vycházel přitom z toho, že žalobce porušoval právní
předpisy ČR i EU, když neoprávněně pobýval bez cestovního dokladu i dokladu totožnosti
a bez jakéhokoli oprávnění k pobytu na území ČR a na území přinejmenším jednoho dalšího
státu EU (konkrétně Německa). Své zákonné povinnosti spojené se vstupem a pobytem na území
ČR a EU zcela ignoroval, a aby je obešel, využil služeb převaděčů a překročil hranice EU
nelegálně. Následně neoprávněně pokračoval do ČR a dále na území Německa. V Německu
při policejní kontrole úmyslně uváděl jiné datum narození, aby byl německými úřady považován
za nezletilého s cílem snazšího získání pobytového oprávnění. Soud uzavřel, že existuje důvodná
obava, že žalobce nebude své právní povinnosti dodržovat ani v budoucnu. Mírnější opatření
ve smyslu §47 zákona o azylu proto nebylo možné použít a zajištění žalobce bylo zcela namístě
a v souladu se zákonem.
III.
[4] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační
stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Podle stěžovatele žalovaný i krajský
soud nesprávně posoudili využitelnost zvláštních opatření podle §47 zákona o azylu. Stěžovatel
připustil, že podal žádost o mezinárodní ochranu s cílem zamezit správnímu vyhoštění, zároveň
však vyjádřil své přesvědčení, že neexistují žádné důvody domnívat se, že by nehodlal plnit své
povinnosti žadatele o mezinárodní ochranu. Pouze z jeho nelegálního vstupu na území
schengenského prostoru a několikadenního nelegálního pobytu na území členských států nelze
vyvozovat, že by se jednalo o nespolehlivou osobu, u které nelze uvažovat o uložení zvláštních
opatření. Krajský soud nesprávně aproboval postup žalovaného, který v napadeném rozhodnutí
zopakoval vlastní vyhodnocení důvodnosti zajištění stěžovatele podle ustanovení §46a odst. 1
písm. e) zákona o azylu a stejnou argumentací zdůvodnil i nemožnost využití zvláštních opatření
dle §47 zákona o azylu. Žalovaný byl povinen se vypořádat se všemi klíčovými okolnostmi
pobytové historie stěžovatele. Stěžovatel dále poukázal na smysl čl. 15 směrnice Evropského
parlamentu a Rady č. 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008, o společných normách a postupech
v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále
též „návratová směrnice“), resp. na judikaturu Nejvyššího správního soudu k uvedenému článku.
Odkaz krajského soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2016,
č. j. 7 Azs 185/2016 - 23, považuje z důvodu jiných skutkových okolností za nepřípadný.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského
soudu a rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
IV.
[5] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s napadeným rozsudkem. Odkázal
na správní spis, žalobou napadené rozhodnutí a vyjádření k žalobě. Dovozuje, že rozhodnutí
o zajištění bylo vydáno v souladu se zákonem o azylu.
V.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněného
důvodu a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Předmětem přezkumu krajského soudu bylo rozhodnutí o přezajištění stěžovatele podle
§46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu jako žadatele o mezinárodní ochranu, a v souvislosti s tím
posouzení možnosti uložení zvláštních opatření podle §47 téhož zákona.
[9] Nejvyšší správní soud se výkladem uvedených ustanovení na podkladě obdobné stížní
argumentace opakovaně zabýval (viz např. rozsudky ze dne 21. 2. 2019, č. j. 9 Azs 420/2018 - 32,
ze dne 27. 2. 2019, č. j. 6 Azs 351/2018 - 32), přičemž neshledal důvod se od stávající judikatury
zdejšího soudu odchýlit.
[10] Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil následující skutečnosti. Stěžovatel, státní
příslušník Vietnamské socialistické republiky, byl po bezprostředním překročení česko-
německých hranic dne 21. 8. 2018 německou policejní hlídkou kontrolován a následně zajištěn,
jelikož vzniklo podezření na jeho nelegální vstup na území Německa. Dne 23. 8. 2018 byl
od orgánů německé policie žalovaným převzat na základě Dohody mezi Vládou České republiky
a Vládou Spolkové republiky Německo o zpětném přebírání osob na společných státních
hranicích ze dne 3. 11. 1994. Stěžovatel nepředložil žádné doklady, které by prokazovaly jeho
totožnost. Na základě lustrace v cizineckém informačním systému bylo zjištěno, že mu nebylo
vydáno vízum ani povolení k pobytu, které by ho opravňovalo k pobytu na území České
republiky. Od blíže nezjištěné doby, minimálně však od 21. 8. 2018, pobýval na území České
republiky neoprávněně.
[11] Rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství Policie Ústeckého kraje, ze dne
24. 8. 2018, č. j. KRPÚ-167969-21/ČJ-2018-040022-SV-ZZ, byl stěžovatel zajištěn za účelem
správního vyhoštění podle §124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o pobytu cizinců) ve spojení s §124 odst. 2 téhož zákona.
[12] Dne 26. 8. 2018 stěžovatel požádal o udělení mezinárodní ochrany, na základě čehož byl
přezajištěn napadeným rozhodnutím žalovaného ze dne 29. 8. 2018, č. j. OAM-178/LE-LE05-
LE05-PS-2018. Žalovaný tímto rozhodl o zajištění stěžovatele v zařízení pro zajištění cizinců
podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Doba zajištění byla podle §46a odst. 5 téhož zákona
stanovena do 14. 12. 2018. Uplatnění zvláštních opatření dle §47 zákona o azylu žalovaný
neshledal účinným.
[13] Podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu může žalovaný v případě nutnosti rozhodnout
o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců,
nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení
pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla
podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění […], nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení
mezinárodní ochrany dříve.
[14] Podle §47 odst. 2 téhož zákona může žalovaný rozhodnout o uložení zvláštního opatření
žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle §46a odst. 1 nebo §73 odst. 3,
ale je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení
mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany. Mezi zvláštní opatření, jejichž uplatnění
je třeba zvážit před vydáním rozhodnutí o zajištění podle citovaného ustanovení, patří povinnost
žadatele o udělení mezinárodní ochrany zdržovat se v pobytovém středisku určeném žalovaným
nebo povinnost osobně se hlásit žalovanému ve stanovené době (§47 odst. 1 zákona o azylu).
[15] Nejvyšší správní soud má za nesporné, že stěžovatel podal žádost o udělení mezinárodní
ochrany v návaznosti na své zajištění a umístění do zařízení pro zajištění cizinců. Ztotožňuje
se s názorem krajského soudu i žalovaného, že existují oprávněné důvody se domnívat,
že stěžovatel podal tuto žádost pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění.
[16] K vydání rozhodnutí podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu je však třeba splnit
zákonnou podmínku, že nelze účinně uplatnit zvláštní opatření podle §47 téhož zákona.
[17] K danému Nejvyšší správní soud uvádí, že volba mírnějších opatření než je zajištění
žadatele o udělení mezinárodní ochrany, mezi něž lze řadit zmíněné zvláštní opatření, je vázána
na předpoklad, že žadatel bude se státními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření
a že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení jeho účasti nejen v řízení ve věci
mezinárodní ochrany, nýbrž na základě judikatorních závěrů zdejšího soudu rovněž pro případ
výkonu rozhodnutí o vyhoštění, kdyby se rozhodnutí o správním vyhoštění stalo vykonatelným
v důsledku negativního výsledku řízení o mezinárodní ochraně (rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016 - 48). Pokud zde existují skutečnosti nasvědčující
tomu, že by žadatel správní řízení či výkon případného rozhodnutí o správním vyhoštění mařil,
nelze přistoupit ke zvláštnímu opatření.
[18] Nejvyšší správní soud se v otázce neaplikace zvláštních opatření v případě stěžovatele
ztotožňuje s posouzením krajského soudu, který přisvědčil závěrům žalovaného. Důvodem,
pro který žalovaný dospěl k závěru o neúčinnosti zvláštních opatření, bylo zejména
nerespektování právního řádu a účelovost stěžovatelova jednání (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 2. 2019, č. j. 6 Azs 351/2018 - 32). Žalovaný opřel své rozhodnutí
o skutečnost, že stěžovatel porušoval právní předpisy ČR i EU, když neoprávněně pobýval
bez cestovního dokladu i dokladu totožnosti a bez jakéhokoli oprávnění k pobytu na území ČR
a na území alespoň jednoho dalšího státu EU (Německa). Stěžovatel nesplnil zákonné povinnosti
spojené se vstupem a pobytem na území ČR a EU. Hranice EU překročil nelegálně
a neoprávněně přicestoval nejprve do ČR a dále na území Německa (kde při policejní kontrole
úmyslně uvedl i jiné datum narození). Přehlédnout nelze ani to, že po předání do ČR a zajištění
za účelem vyhoštění stěžovatel v průběhu správního řízení podle zákona o pobytu cizinců uvedl,
že se může vrátit do Vietnamu, nic mu tam nehrozí a do ČR přicestoval pouze s cílem tranzitovat
do Německa, kde si chtěl zajistit pobyt a práci. V žádosti o mezinárodní ochranu, kterou
stěžovatel podal pouhé dva dny po vydání rozhodnutí o vyhoštění, již však stěžovatel tvrdil,
že ve Vietnamu má velký dluh, který není schopen platit, a proto může být ohrožen jeho život.
Ani obecné tvrzení stěžovatele uplatněné v kasační stížnosti o odhodlání spolupracovat
se správními orgány nevyvolává v kontextu uvedených zjištění nutnost uložení zvláštních
opatření. Pokud jde o obecnou námitku, že byl žalovaný povinen se vypořádat se všemi klíčovými
okolnostmi pobytové historie stěžovatele, Nejvyšší správní soud shledává, že žalovaný této
povinnosti dostál. Podrobněji odkazuje soud na rozhodnutí žalovaného.
[19] K námitce, že žalovaný, jehož postup aproboval i krajský soud, z velké části vyloučil
uložení zvláštních opatření ze stejných důvodů, na jejichž základě vyhodnotil důvod pro samotné
zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, je nutno uvést, že takový postup není sám
o sobě nezákonný, respektoval-li žalovaný zásadu individualizace (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 7. 2017, č. j. 8 Azs 114/2017 - 35). Z povahy věci je zřejmé, že tyto
důvody se vzájemně prolínají a není možné je zcela oddělit. Žalovanému proto nelze vyčítat,
pokud se prolínají rovněž v odůvodnění jeho rozhodnutí. K danému zdejší soud odkazuje
na rozsudek ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016 - 48, v němž bylo uvedeno: „Při posouzení
účinnosti zvláštních opatření proto nelze odhlížet od důvodu zajištění a od toho, zda by uložením pouze zvláštního
opatření nebyl zmařen cíl, k němuž by jinak zajištění směřovalo. […] Jakkoliv nelze paušálně říci, že by
v případě existence důvodu zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu byla možnost uložení zvláštních
opatření vždy vyloučena, jejich neúčinnost bude častější než v případě zvažování alternativ k jiným důvodům
zajištění. Vždy však bude třeba zvážit osobní, majetkové a rodinné poměry cizince, charakter porušení povinností
souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených
ČR nebo jinými státy EU, včetně charakteru porušení těchto povinností ze strany cizince“. Ve světle
předestřeného má zdejší soud za to, že žalovaný se možností aplikace zvláštních opatření zabýval
v komplexním pojetí individuální situace stěžovatele a své závěry dostatečně odůvodnil.
[20] K poukazu stěžovatele na návratovou směrnici Nejvyšší správní soud uvádí,
že ustanovení §46a (důvody zajištění) a §47 (zvláštní opatření) zákona o azylu transponují
do vnitrostátního práva nikoli ustanovení návratové směrnice, ale čl. 8 směrnice Evropského
Parlamentu a Rady č. 2013/33/EU, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů
o mezinárodní ochranu (dále „přijímací směrnice“), která poprvé na úrovni unijního práva
upravila možnost zajištění žadatelů o mezinárodní ochranu (srov. bod 20 rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016 - 48). Nelze tak souhlasit
se stěžovatelem, že smyslem zavedení institutu zvláštních opatření do zákona o azylu byla
nutnost implementace čl. 15 návratové směrnice, neboť návratová směrnice se v průběhu řízení
o posouzení žádosti o mezinárodní ochranu nepoužije (viz rovněž rozsudek ze dne 27. 2. 2019,
č. j. 6 Azs 351/2018 - 32).
[21] Stěžovatel dále namítal nepřípadnost odkazu krajského soudu na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 10. 10. 2016, č. j. 7 Azs 185/2016 - 23. Krajský soud tímto odkazem
podpořil své závěry o nutnosti předpokladu pro aplikaci zvláštních opatření. Krajský soud
v rozsudku v žádném smyslu nepoukazoval na podobnost skutkových okolností obou případů
ve vztahu k pobytové historii, jak naznačuje stěžovatel. Námitku proto zdejší soud neshledal
důvodnou.
[22] Nejvyšší správní soud neshledal v rozhodnutí žalovaného a krajského soudu ani žádné
další vady či nezákonnosti, pro které by bylo nutno jejich rozhodnutí zrušit. Jejich nosné závěry
mají oporu v právní úpravě a správním spisu. Zdejší soud proto v podrobnostech odkazuje
na rozsudek krajského soudu a rozhodnutí žalovaného.
VI.
[23] Z uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl podle §110
odst. 1 s. ř. s.
[24] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl v řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému
v řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
[25] Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ustanoven zástupcem pro řízení
JUDr. Ing. Jakub Backa, advokát. Podle §35 odst. 10, věty poslední, s. ř. s. zástupce ustanovený
v řízení před krajským soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační
stížnosti. Podle věty první téhož ustanovení zástupci stěžovatele, který mu byl soudem ustanoven
k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Ustanovenému zástupci
náleží v souladu s §7, §9 odst. 4, a §11 písm. c) a d) vyhlášk y č. 177/1996 Sb., o odměnách
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna za dva úkony
právní služby učiněné v řízení o kasační stížnosti, tj. další poradu s klientem přesahující jednu
hodinu (zástupce doložil právní konzultaci se stěžovatelem dne 27. 11. 2018), a písemné podání
soudu, v celkové výši 6 200 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 600 Kč
za dva úkony právní služby podle §13 odst. 4 advokátního tarifu (podpůrně viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2019, č. j. 6 Azs 351/2018 - 32). Zástupce stěžovatele
je plátcem daně z přidané hodnoty, na náhradě na dani z přidané hodnoty mu proto přísluší
částka 1 428 Kč. Náhrada nákladů za řízení o kasační stížnosti tedy činí celkem 8 228 Kč a bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. července 2019
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu