ECLI:CZ:NSS:2019:7.AZS.76.2019:28
sp. zn. 7 Azs 76/2019 - 28
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: L. A. D., zastoupen
Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem, se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 2. 2019, č. j. 60 Az 50/2018 - 66,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce advokátovi Mgr. Ladislavu Bártovi se p ř i z n á v á
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 3.400 Kč, která mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím ze dne 22. 5. 2018, č. j. OAM -68/LE-LE05-LE29-2018, žalovaný rozhodl,
že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle §10a písm. e) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o azylu“), a řízení o žádosti
zastavil podle §25 písm. i) téhož zákona.
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Plzni,
který ji zamítl rozsudkem ze dne 1. 2. 2019, č. j. 60 Az 50/2018 - 66. Rozsudek krajského soudu,
stejně jako zde uváděná judikatura Nejvyššího správního soudu, je k dispozici na www.nssoud.cz
a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje.
III.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[4] Stěžovatel namítal, že se žalovaný nedostatečně zabýval skutečnostmi, které nově uváděl
ve své žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a sice že se obává, že by ve Vietnamu patrně
nenašel práci a neuživil by se tam. Žalovaný vůbec nevypořádal otázku, zda ve skutečnosti obava
z nemožnosti nalézt práci a nemožnosti zajištění základních prostředků k životu nevyplývá nově
z individuální situace stěžovatele, nikoliv snad z nových poměrů ve stěžovatelově vlasti
ve Vietnamu. Žalovaný se eventuálním změnám v osobní situaci stěžovatele vůbec nevěnoval
a otázku relevance a oprávněnosti nově uváděných skutečností dostatečně nevypořádal. Žalobou
napadené rozhodnutí tak trpí vadou nepřezkoumatelnosti, pro kterou nemůže obstát. Jelikož
se krajský soud s předmětným posouzením věci žalovaným ztotožnil, nemůže obstát ani
napadený rozsudek. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požádal, aby soud přiznal jeho kasační stížnosti
odkladný účinek.
IV.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[6] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Kasační stížnost je podle §104a odst. 1 s. ř. s. přijatelná, pokud svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu přijatelnosti
se Nejvyšší správní soud zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, na které pro stručnost odkazuje.
[7] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele
ani zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního
postavení. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu totiž poskytuje
dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky a stěžovatel ve své stručné argumentaci
nevyložil žádné důvody, které by svědčily pro odklon.
[8] Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel podal první žádost o udělení mezinárodní
ochrany dne 30. 10. 2017. Jako důvod své žádosti uvedl, že ve Vietnamu již nikoho nemá, celá
jeho rodina žije v České republice. Dále uvedl, že zde žije od tří let, český jazyk je mu bližší než
vietnamský a vyjádřil obavu, že by byl ve Vietnamu sám a že by to asi nezvládl. Řízení o jeho
žádosti o udělení mezinárodní ochrany bylo vedeno pod sp. zn. OAM-902/ZA-ZA12-HA12-
2017, přičemž rozhodnutím ze dne 18. 1. 2018 stěžovateli nebyla mezinárodní ochrana udělena.
Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 18. 1. 2018. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel žalobu
nepodal.
[9] K otázce opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud
podrobně vyjádřil v rozsudku ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65. Svůj závěr pak
formuloval do právní věty: „Hlavním smyslem a účelem možnosti podat opakovanou žádost o udělení
mezinárodní ochrany je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit
hmotněprávní postavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího pravomocně ukončeného
řízení. Při opakovaném podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně dbát na splnění
těchto podmínek, které mají na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu této nové žádosti, jenž může vést
k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání
opakovaných žádostí.“ V tomto rozsudku zdejší soud dále uvedl, že „zpravidla se přitom může jednat
o takové skutečnosti, ke kterým došlo během času a jako takové lze připomenout zejména změnu situace v zemi
původu nebo změnu poměrů ve vztahu k osobě žadatele, např. udělení azylu matce nezletilé žadatelky, jejíž žádost
již byla pravomocně zamítnuta; k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2008,
č. j. 9 Azs 14/2008 – 57“. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku
ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 – 96, publ. pod č. 2642/2012 Sb. NSS, dospěl k závěru,
že „Správní orgán je povinen v řízení o opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany zkoumat v souladu
s §10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, zda žadatel neuvedl nové skutečnosti nebo zjištění týkající
se důvodů pro udělení azylu nebo důvodů pro udělení doplňkové ochrany, které nebyly bez jeho vlastního zavinění
předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně skončeném řízení ve věci
mezinárodní ochrany. Přípustnost opakované žádosti je tak třeba posuzovat z pohledu možných nových
skutečností a zjištění pro udělení jak azylu, tak udělení doplňkové ochrany. Obsahuje-li opakovaná žádost
o udělení mezinárodní ochrany takové nové skutečnosti nebo zjištění, je správní orgán povinen hodnotit takovou
žádost jako přípustnou a meritorně o ní rozhodnout. V opačném případě řízení o nepřípustné žádosti
podle §25 písm. i) zákona o azylu zastaví.“ Lze rovněž poukázat na rozsudek ze dne 8. 9. 2011,
č. j. 7 Azs 28/2011 - 74, ve kterém Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, který formuloval
do právní věty: „Bylo-li řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany zastaveno pro nepřípustnost podle
§25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, zkoumá správní soud pouze to, zda byly dány podmínky
pro zastavení řízení. Důvody uváděné žadateli se zabývá pouze z toho hlediska, zda jim mohly být známy v době
první žádosti, a zda je tedy mohli uvést, či zda jim v tom nebránily objektivní důvody, zpravidla spočívající v tom,
že o těchto důvodech vůbec nevěděli nebo je nemohli z objektivních či legitimních subjektivních příčin uvést.“
[10] Krajský soud správně identifikoval předmět řízení jako otázku, zda stěžovatel uvedl nebo
zda se objevily nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez jeho vlastního zavinění
předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně
ukončeném řízení a které by zároveň svědčily o možném pronásledování stěžovatele ve smyslu
§12 zákona o azylu či hrozbě vážné újmy podle §14a tohoto zákona. Pokud žalovaný dospěl
k závěru, že stěžovatel nové skutečnosti neuvedl a tyto se ani neobjevily, již nebyl povinen
posuzovat, zda stěžovatel splňuje podmínky pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany
(§10a odst. 2 zákona o azylu), neboť toto posouzení již provedl v rámci řízení o první žádosti
stěžovatele o mezinárodní ochranu. Z porovnání obou stěžovatelových žádostí o udělení
mezinárodní ochrany je přitom zřejmé, že tento ve své opakované žádosti ze dne 20. 4. 2018
uvedl naprosto stejné důvody jejího podání, jaké uvedl již předchozím správním řízení, tedy že se
v České republice cítí být doma, má zde celou rodinu, ve Vietnamu nikoho nemá a neovládá
řádně vietnamštinu. Všechny tyto znovu tvrzené skutečnosti však už byly žalovaným podrobně
posouzeny v rámci řízení o první žádosti. Pokud jde o nově namítané skutečnosti, kdy stěžovatel
tvrdil, že by ve Vietnamu pravděpodobně nenašel práci a neuživil by se tam, pak je nutno uvést,
že tyto se netýkají ani změny situace v zemi jeho původu, ani jeho azylového příběhu jako
takového. Z hlediska zákona o azylu nejsou tato tvrzení proto relevantní a nejsou tedy důvodem
pro opětovné meritorní posouzení žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany.
Z písemných informací, které jsou součástí správního spisu, navíc nevyplývá, že by
ve Vietnamu došlo v mezidobí k zásadní negativní změně politické či bezpečnostní situace, která
by vyžadovala opětovné meritorní posouzení žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany.
Žalovaný tedy nepochybil, pokud jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany posoudil jako
nepřípustnou podle §10a písm. e) zákona o azylu a řízení o ní zastavil podle §25 písm. i) téhož
zákona.
[11] Je třeba poukázat rovněž na to, že stěžovatel požádal o udělení mezinárodní ochrany
za situace, kdy mu bylo v roce 2017 zrušeno oprávnění k pobytu na území České republiky
a pravomocným rozhodnutím ze dne 16. 2. 2018, č. j. KRPA-216725-21/ČJ-2017-000022,
mu bylo uloženo správní vyhoštění. Protože stěžovatel ve stanovené lhůtě 30 dnů od nabytí
právní moci tohoto rozhodnutí nevycestoval, byl následně rozhodnutím ze dne 18. 4. 2018,
č. j. KRPA-144543-17/ČJ-2018-000022, zajištěn za účelem správního vyhoštění. Lze proto
předpokládat, že o udělení mezinárodní ochrany požádal, aby si legalizoval svůj pobyt na území
České republiky a vyhnul se tak správnímu vyhoštění. V jeho jednání tak lze spatřovat účelovost
(srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 - 54,
a ze dne 29. 6. 2005, č. j. 4 Azs 519/2004 - 83).
[12] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost
jako nepřijatelnou podle §104a s. ř. s.
[13] Nejvyšší správní soud nerozhodoval o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti, protože o tomto mimořádném opravném prostředku bylo rozhodnuto
bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení účastníků řízení a obstarání dalších podkladů
nutných pro rozhodnutí.
[14] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[15] Ustanovenému zástupci stěžovatele Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za jeden úkon
právní služby spočívající v podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] ve výši 3.100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) a §7 bod 5.
advokátního tarifu], k čemuž náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4
advokátního tarifu). Celkem tedy odměna ustanoveného advokáta činí částku ve výši 3.400 Kč.
Tato částka mu bude vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu Nejvyššího
správního soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. května 2019
Mgr. David Hipšr
předseda senátu