ECLI:CZ:NSS:2019:8.AS.65.2019:39
sp. zn. 8 As 65/2019-39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců
JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., v právní věci žalobkyně:
Českomoravská komoditní burza Kladno, se sídlem náměstí Sítná 3127 , Kladno – Kročehlavy,
zast. Mgr. Jaroslavem Borovičkou, LL.M., advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1,
proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, se sídlem Těšnov 65/17, Praha 1, o žalobě
na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2019, čj. 6 A 130/2015-44,
takto:
I. Kasační stížnost žalovaného se z amí t á .
II. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný je p ov in e n zaplatit náhradu nákladů řízení žalobkyně ve výši 8 228 Kč,
do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce Mgr. Jaroslava
Borovičky, LL.M., advokáta.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala určení, že zásah
žalovaného spočívající v poskytnutí zápisů jednání burzovní komory žalobkyně a burzovních
pravidel žalobkyně byl nezákonný. Žalobkyně zároveň navrhla vydání zákazu žalovanému
poskytovat třetím osobám dokumenty žalobkyně, na jejichž vytvoření se žalovaný nepodílel
a které byly žalobkyní žalovanému dobrovolně předány.
[2] Městský soud v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodl tak, že zásah spočívající
v poskytnutí předmětných informací byl nezákonný. Druhým výrokem zamítl žalobu v části,
v níž se žalobkyně domáhala vydání zákazu k poskytování dalších informací ze strany žalovaného.
Městský soud uvedl, že ze správního spisu nevyplynulo, že by předmětné dokumenty žalovaný
od žalobkyně získal při plnění úkolů v rámci kontrolní, dozorové, dohledové nebo obdobné
činnosti prováděné na základě zvláštního právního předpisu. Samotná existence pravomoci
žalovaného vykonávat nad komoditními burzami dozor prostřednictvím burzovního komisaře
obecně neznamená, že by žalovaný přistoupil k uplatnění takové pravomoci vůči žalobkyni.
Ze správního spisu i z tvrzení žalobkyně vyplynulo, že předmětné informace poskytla
žalovanému dobrovolně, nikoliv v souvislosti s výkonem státního dozoru nad činností žalobkyně.
Na danou věc proto nebylo možné aplikovat ustanovení §11 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb.,
o svobodném přístupu k informacím (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“),
ale bylo nutné užít ustanovení §11 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Závěrem městský soud uzavřel,
že i pokud by se jednalo o informace získané od žalobkyně při plnění úkolů v rámci kontrolní,
dozorové, dohledové nebo obdobné činnosti prováděné na základě zvláštního právního předpisu,
bylo by jednání žalovaného nezákonné, neboť se na poskytnuté informace vztahuje povinnost
mlčenlivosti podle §34 odst. 4 zákona č. 229/1992 Sb., o komoditních burzách (dále jen „zákon
o komoditních burzách“). Městský soud ke druhému výroku uzavřel, že určovací a přikazovací
výrok nelze vedle sebe v žalobě uplatnit; odkázal k tomu na rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 5. 2014, čj. 1 Afs 60/2014-48. Povaha posuzovaného zásahu objektivně
vylučovala jeho další trvání, neboť jeho podstatou bylo jednorázové poskytnutí informací
žadateli.
II.
Argumenty kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně
[3] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost co do obsahu opřel o důvody uvedené
v §103 odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s.
[4] Stěžovatel namítal, že napadený rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný, neboť
se městský soud dostatečně nevypořádal s argumentací stěžovatele týkající se rozsahu a způsobu
provádění dozorové činnosti stěžovatele. Přípis stěžovatele, v němž prohlásil, že dokumenty
získal při plnění kontrolních úkolů, nebo vyjádření k rozsahu povinnosti mlčenlivosti burzovního
komisaře, pominul městský soud zcela. Městský soud se nezabýval ani tím, zda byly vůbec dány
podmínky pro odmítnutí žádosti o informace ze strany stěžovatele.
[5] Stěžovatel dále uvedl, že městský soud při posuzování zásahu do veřejných subjektivních
práv žalobkyně podle čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nepřihlédl k povaze
žalobkyně jakožto právnické osoby. Úvaha městského soudu byla podle stěžovatele v tomto
ohledu nedostatečná.
[6] Stěžovatel nesouhlasil s městským soudem ani v tom, že předmětné informace nebyly
získány při kontrolní činnosti stěžovatele. Městský soud tak usoudil na základě informací
obsažených ve správním spise. Podle stěžovatele však nelze otázku takto hodnotit, neboť
se kontrolní a dozorová činnost nemůže odehrávat pouze tím, co lze zachytit do spisového
materiálu, ale jedná se o průběžnou různorodou činnost spočívající ve sbírání a vzájemném
srovnávání veškerých poznatků o jednotlivých komoditních burzách i o burzovním prostředí jako
takovém. Stěžovatel uvedl, že poskytnuté dokumenty získal nesporně prostřednictvím
burzovního komisaře. Tyto informace proto z povahy věci musely být informacemi získanými při
kontrolní činnosti podle §11 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím. Bylo přitom
bez významu, zda tyto informace byly získány až v rámci formálně probíhající (řádně zahájené)
kontroly podle zákona č. 255/2012 Sb. o kontrole (dále jen „kontrolní řád“), nebo zda se jednalo
o poznatky sloužící k posouzení toho, zda kontrolu vůbec zahájit. Burzovní komisař vystupuje
vůči burze vždy jako kontrolní orgán; cokoliv od burzy získá má proto nutně povahu informací
získaných při kontrole ve smyslu citovaného ustanovení zákona o svobodném přístupu
k informacím.
[7] Stěžovatel namítal, že městský soud posoudil věc nesprávně také ve vztahu k povinnosti
burzovního komisaře zachovávat mlčenlivost. Stěžovatel označil úvahu soudu v této otázce
za obtížně přezkoumatelnou, neboť soud spojil dvě různé kategorie informací, vůči nimž je třeba
dle zákona o komoditních burzách zachovávat mlčenlivost. Stěžovatel připomenul, že povinnost
mlčenlivosti je obecně upravena v kontrolním řádu, úprava mlčenlivosti v zákoně o komoditních
burzách je pak oproti této úpravě úpravou speciální. Úprava speciální je přitom podle stěžovatele
významně zúžena, což ovšem městský soud nezohlednil. Zveřejnění informace o vyloučení člena
burzy či o odměně generálního sekretáře nepředstavovalo zásah do práv žalobkyně a nebylo
proto relevantní pro rozhodnutí o podané žalobě.
[8] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že městský soud posoudil věc správně,
pokud určil, že zásah provedený stěžovatelem byl nezákonný. Stěžovatel vydal nezákonně vnitřní
materiály žalobkyně; na ně se vztahuje povinnost mlčenlivosti podle §25 odst. 4, §30 odst. 4 a §
34 odst. 4 zákona o komoditních burzách a dále také zákaz sdělování podle §11 odst. 2 a 3
zákona o svobodném přístupu k informacím. Žalobkyně poskytla dokumenty stěžovateli
dobrovolně, nikoliv v rámci kontrolní činnosti, a následně vyslovila nesouhlas s jejich vydáním
třetí osobě. Žalobkyně dále uvedla, že rozsudek je zcela srozumitelný a přezkoumatelný
a je podložen skutkovými i právními důvody. Žalobkyně nesouhlasila ani s tím, že by měl správní
orgán při odmítnutí žádosti o poskytnutí informací zohlednit také veřejný zájem a účel zákona,
neboť takovou povinnost zákon o poskytování informací nestanoví.
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[9] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační
stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek v rozsahu a v rámci kasační stížností
uplatněné námitky, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející řízení netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.].
[10] Kasační stížnost není důvodná.
III. A K námitkám nepřezkoumatelnosti
[11] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Stěžovatel spatřoval nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v tom, že se městský
soud nevypořádal dostatečně s argumentací stěžovatele týkající se rozsahu a způsobu provádění
dozorovací činnosti stěžovatele. Městský soud zcela pominul i vyjádření k rozsahu povinnosti
mlčenlivosti burzovního komisaře. Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pak plynula také
z neposouzení otázky, zda byly dány podmínky pro odmítnutí žádosti o informace stěžovatelem.
[12] Městský soud se v napadeném rozsudku zabýval pravomocí burzovního komisaře
ve vztahu ke kontrolní činnosti vykonávané nad komoditními burzami a dospěl k závěru,
že obecně tato pravomoc neznamená jakýkoliv neomezený výkon této činnosti, a neznamená,
že by k jejímu uplatnění došlo automaticky také v nyní projednávané věci ze strany žalovaného
vůči žalobkyni. Městský soud přihlédl k tvrzení žalobkyně, podle kterého předala předmětné
dokumenty žalovanému dobrovolně a bez souvislosti s výkonem státního dozoru nad její
činností. Tomu podle městského soudu odpovídal také obsah správního spisu, v němž nebyla
obsažena žádná výzva žalovaného, resp. burzovního komisaře, ani žádný doklad o tom,
že by žalovaný vůči žalobkyni konkrétní kontrolní, dozorovou, dohledovou nebo jinou
obdobnou činnost, prováděl.
[13] Městský soud tedy přezkoumatelným a srozumitelným způsobem uvedl, proč podle něj
nemohl být v projednávané věci aplikován §11 odst. 3 zákona o svobodném přístupu
k informacím.
[14] Městský soud se vyjádřil také k povinnosti mlčenlivosti burzovního komisaře.
Konstatoval, že poskytnutí informace by bylo nezákonným zásahem také v případě,
že by se jednalo o informaci poskytnutou podle §11 odst. 3 zákona o svobodném přístupu
k informacím, tedy informaci získanou při kontrolní, dozorové, dohledové nebo obdobné
činnosti. Na takové informace se totiž vztahuje povinnost mlčenlivosti podle §34 odst. 4 zákona
o komoditních burzách. Informace obsažené v předmětných dokumentech (burzovních
pravidlech a zápisech ze zasedání burzovní komory) spadají podle městského soudu zcela jistě
pod kategorii „obchodní tajemství“.
[15] Městský soud se proto (byť stručně) vypořádal se všemi žalobními body. Námitky
nepřezkoumatelnosti nejsou pro uvedené důvodné.
III. B K námitce aplikace §11 odst. 3 zákona o poskytování informací
[16] Nejvyšší správní soud se dále zabýval pro věc stěžejní otázkou toho, zda měly být
informace poskytnuty na základě §11 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím, nebo
na základě §11 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Jak je již shora uvedeno, dospěl městský soud
k závěru, že předmětné dokumenty nebyly získány při kontrolní, dozorové, dohledové nebo
obdobné činnosti, neboť ze strany žalovaného taková činnost neprobíhala.
[17] Z ustanovení §33 odst. 1 věta první zákona o komoditních burzách plyne, že „[s]tátní
dozor nad burzou a činností burzovních dohodců vykonává příslušný orgán státní správy prostřednictvím jím
jmenovaného a odvolávaného burzovního komisaře“. Z následujícího odstavce pak plyne, že při výkonu
dozoru postupuje burzovní komisař podle základních pravidel kontrolní činnosti stanovených
zvláštními zákony. V tomto případě se jedná o postup podle kontrolního řádu.
[18] Pod pojmem kontrola podle kontrolního řádu se rozumí činnost, při níž příslušný
kontrolní orgán zjišťuje, jak kontrolovaná osoba plní povinnosti, které jí vyplývají z jiných
právních předpisů nebo povinnosti, které jí byly uloženy na základě tohoto předpisu. V §3 pak
kontrolní řád stanoví tzv. úkony předcházející kontrole. Tyto úkony může kontrolní orgán
provádět ještě před zahájením samotné kontroly; jejich účelem je opatření podkladů pro
posouzení, zda má zahájit kontrolu, či nikoliv. O těchto úkonech je nutno pořídit záznam.
[19] Ustanovení §11 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím znemožňuje
povinným subjektům poskytovat informace získané od třetích osob při plnění úkolů v rámci
kontrolní, dozorové, dohledové nebo obdobné činnosti prováděné na základě zvláštních
předpisů, podle nichž se na ně vztahuje povinnost mlčenlivosti. Z uvedeného plyne,
že zákonodárce považoval za nutné podrobit speciálnímu režimu ochranu informací, které
povinné subjekty získávají od třetích osob při plnění úkolů v rámci kontrolní, dozorové,
dohledové nebo obdobné činnosti. Toto ustanovení je ustanovením speciálním k §11 odst. 2
písm. a) o svobodném přístupu k informacím (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 8. 2013, čj. 1 As 73/2013-36).
[20] Jak správně podotkl již městský soud, neplyne ze správního spisu, že by dokumenty byly
od žalobkyně získány při kontrolní činnosti burzovního komisaře. Ze správního spisu rovněž
neplynulo, že by probíhaly u žalobkyně úkony předcházející kontrole, neboť zde neexistoval
o těchto úkonech žádný záznam (srov. §3 odst. 2 kontrolního řádu). Je proto nutné vycházet
z toho, že žalobkyně poskytla předmětné dokumenty stěžovateli dobrovolně. Ačkoliv tedy mohly
být získány (a byly, jak tvrdí stěžovatel) prostřednictvím burzovního komisaře, není možné
považovat toto předání dokumentů za „vrchnostenský“ dozor nad činností komoditní burzy
vykonávaný prostřednictvím burzovního komisaře. V takovém případě není možné při
poskytování informací uvažovat o jejich poskytnutí na základě §11 odst. 3 zákona o svobodném
přístupu k informacím, neboť pro aplikaci tohoto ustanovení nejsou splněny základní podmínky.
Městský soud proto v této otázce nepochybil.
[21] Na projednávanou věc bylo pro shora uvedené nutné aplikovat §11 odst. 2 písm. a)
zákona o svobodném přístupu k informacím. Z citovaného ustanovení lze dovodit tři možné
varianty pro poskytnutí (resp. neposkytnutí) informace. Všechny tyto varianty se týkají informací
vzniklých bez použití veřejných prostředků a současně předaných povinnému subjektu třetí
osobou. První z variant předpokládá, že osoba, která informaci předala, měla k jejímu předání
povinnost uloženou zákonem. Druhá varianta předpokládá, že osoba, která informaci předala,
neměla k jejímu předání povinnost, ale s poskytnutím informace souhlasila. V případě třetí
varianty pak osoba, která informaci předala, neměla k jejímu předání povinnost uloženou
zákonem a zároveň nesdělila, že s jejím poskytnutím souhlasí. V prvních dvou případech
by informace poskytnuta byla, ve třetím případě by nebylo možné informaci poskytnout.
K pojmu informace, která vznikla bez použití veřejných prostředků, se vyjádřil Nejvyšší správní
soud již v rozsudku ze dne 21. 6. 2012, čj. 9 As 101/2011-108; konstatoval, že o takovou
informací je informace, která vznikla bezprostředně v souvislosti s vynaložením veřejných
prostředků. Takovou informací proto nemůže být informace, která nemá s vynaložením
veřejných prostředků úzkou souvislost. V nyní projednávané věci přitom nebylo sporu o tom,
že poskytované dokumenty vznikly bez použití veřejných prostředků. Zároveň neexistuje
zákonná povinnost žalobkyně předkládat uvedené dokumenty ze zákona, a to ani ve vztahu
k zápisům ze zasedání burzovní komory, ani k burzovním pravidlům. Zákon o komoditních
burzách stanoví toliko povinnost předložit při založení burzy statut, jehož součástí je také
způsob, jakým jsou stanovena burzovní pravidla; tedy nikoliv samotná burzovní pravidla.
Ze správního spisu dále vyplynulo, že stěžovatelka s poskytnutím dokumentů nesouhlasila.
Nebyla tedy splněna jedna z podmínek pro to, aby stěžovatel mohl informaci poskytnout.
Městský soud proto uvážil správně, pokud určil, že zásah ze strany stěžovatele spočívající
v poskytnutí předmětných dokumentů byl nezákonný.
[22] Nejvyšší správní soud se v souvislosti s užitím §11 odst. 3 zákona o svobodném přístupu
k informacím zabýval také související námitkou stěžovatele, podle níž nepostupoval městský soud
správně ani v případě posouzení mlčenlivosti burzovního komisaře. Městský soud učinil tuto
úvahu nad rámec odůvodnění napadeného rozsudku, tedy pouze obiter dictum, neboť byl toho
názoru, že citované ustanovení na projednávanou věc vztáhnout nelze. Z jeho závěrů plyne, že na
předmětné dokumenty se podle zákona o komoditních burzách vztahovala povinnost
mlčenlivosti burzovního komisaře, neboť se jednalo o předmět obchodního tajemství burzy;
některé dokumenty nadto obsahovaly i informace o vyloučení jmenovitě určeného člena burzy.
Městský soud proto informace obsažené v dokumentech považoval za takové informace, o nichž
je povinen burzovní komisař zachovávat mlčenlivost vždy, a to bez ohledu na to, zda jsou
v rozporu s právními předpisy (§34 odst. 3 zákona o komoditních burzách). Nejvyšší správní
soud v tomto ohledu souhlasí s městským soudem; zápisy z jednání, stejně jako burzovní pravidla
obsahují informace, které mohou být předmětem obchodního tajemství žalobkyně a některé
z nich obsahovaly zároveň informace týkající se členů burzy, u nichž je taktéž burzovní komisař
zavázán mlčenlivostí. Dané námitce stěžovatele pro shora uvedené nepřisvědčil.
III. C K námitce posouzení zásahu do veřejných s ubjektivních práv žalobkyně
[23] Předně je nutno podotknout, že právo na informace je zaručeno na ústavněprávní rovině
v čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Obecným principem tohoto práva, které se odráží
především v zákoně o svobodném přístupu k informacím, je zpřístupňování v zásadě všech
informací, které se vztahují k působnosti povinných subjektů, které jsou definovány v §2 zákona
o svobodném přístupu k informacím. Jsou jimi státní orgány, územní samosprávné celky a jejich
orgány, veřejné instituce, a dále též subjekty, kterým zákon svěřil rozhodování o právech, právem
chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné
správy, a to pouze v rozsahu této jejich rozhodovací činnosti. To znamená, že povinný subjekt
je povinen poskytnout každou informaci související s jeho působností, resp. jeho činností, pouze
zákon může povinným subjektům zakázat určitou informaci poskytnout. Právo na informace
představuje v moderním demokratickém právním státě jednu ze záruk zákonnosti, které
umožňuje účinně vykonávat kontrolu činnosti orgánů veřejné správy. Jakékoli omezení tohoto
práva musí být stanoveno zákonem a musí být nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých,
bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti, jak vyplývá z čl. 17
odst. 4 Listiny. Zároveň je nutno podotknout, že možná omezení poskytování informací je třeba
vykládat restriktivním způsobem, což lze dovodit nejen z judikatury Ústavního soudu (k tomu
srovnej např. nález ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06), ale i z judikatury Nejvyššího
správního soudu (k tomu srovnej např. rozsudek ze dne 10. 10. 2003, čj. 5 A 119/2001-38,
publikovaný pod č. 74/2004 Sb. NSS). Zákonodárce již v samotném zákoně o svobodném
přístupu k informacím (§7 až §11) zakotvil několik důvodů pro omezení práva na informace.
Každý z těchto omezujících důvodů pak chrání zájem či právo subjektu, kterého se informace
přímo dotýká. Jedná se především o zájmy či práva, která z hlediska ústavněprávního konkurují
právu na informace, nebo které je nutno chránit s ohledem na veřejný zájem. Zákon tak omezuje
např. poskytování určitých informací, které by zasahovaly nepřiměřeným způsobem do práva
subjektů na soukromí, do práva na ochranu osobních údajů, poskytuje ochranu utajovaným
skutečnostem, ochranu obchodního tajemství ad. Ustanovení §11 odst. 2 písm. a) zákona
o svobodném přístupu k informacím představuje další z takových ustanovení, které přístup
k určitým informacím za splnění v něm uvedených podmínek omezuje.
[24] Městský soud pro již shora uvedené správně uzavřel, že byly naplněny podmínky pro
odepření poskytnutí informací a stěžovatel a správní orgán prvního stupně proto pochybily,
pokud informace žadateli vydali. Nejvyšší správní soud nemohl vyhovět námitce stěžovatele,
podle níž městský soud nepřihlédl při zásahu do veřejných subjektivních práv žalobkyně podle čl.
10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod k povaze žalobkyně (právnické osoby). Městský soud
v napadeném rozsudku tuto úvahu žádným způsobem nerozvedl; uvedl pouze, že žalobkyně
v jednání stěžovatele spatřovala nezákonný zásah, kterým byla zkrácena na svých právech,
konkrétně na svém právu na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním
nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě, které je garantováno čl. 10 odst. 3 Listiny základních
práv a svobod. Závěry městského soudu však na této argumentaci žalobkyně nestaví; vycházejí
toliko z toho, že byly naplněny podmínky pro neposkytnutí informací podle §11 odst. 2 písm. a)
zákona o svobodném přístupu k informacím a poskytnutím informací ze strany stěžovatele proto
k zásahu do subjektivních práv žalobkyně došlo. Ani tato námitka stěžovatele není pro uvedené
důvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[25] Pro uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná,
a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle
§109 odst. 2 s. ř. s.
[26] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1, ve spojení
s §120, s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.
[27] Žalobkyně byla ve věci úspěšná, stěžovatel je proto povinen zaplatit jí náhradu nákladů
řízení. Její výši stanovil Nejvyšší správní soud s přihlédnutím k §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. d),
§11 odst. 1 písm. a) a d) a §13 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů, na 6 200 Kč za dva úkony právní služby (převzetí a příprava
zastoupení a sepis vyjádření ke kasační stížnosti) a jako paušální náhradu hotových výdajů ve výši
600 Kč. Jelikož je zástupce žalobkyně plátcem daně z přidané hodnoty, Nejvyšší správní soud
přiznanou částku navýšil o sazbu této daně ve výši 21 % na výslednou částku 8 228 Kč splatnou
k rukám zástupce do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 15. srpna 2019
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu