ECLI:CZ:NSS:2019:8.AZS.186.2019:34
sp. zn. 8 Azs 186/2019-34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D.,
a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobce:
T. T. L., zastoupený Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13,
Praha 6, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého
kraje, odbor cizinecké policie, se sídlem Masarykova 27, Ústí nad Labem, proti rozhodnutí
žalované ze dne 21. 3. 2019, čj. KRPU-55280-24/ČJ-2019-040022-SV-ZZ, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 4. 2019, čj. 78 A 10/2019-
34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á .
IV. Ustanovenému zástupci Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátovi se sídlem
Šlejnická 1547/13, Praha 6, se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada
hotových výdajů ve výši 8 228 Kč, která je splatná do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaná shora označeným rozhodnutím podle §124 odst. 1 písm. b) zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
zajistila žalobce za účelem správního vyhoštění, neboť by mohl mařit nebo ztěžovat výkon
rozhodnutí o správním vyhoštění. K tomuto závěru žalovaná dospěla na základě toho, že žalobce
na území schengenského prostoru vstoupil neoprávněně bez cestovního dokladu a víza, cestoval
skrytě v nákladovém prostoru nákladní lodi a různých vozidel přes různé státy schengenského
prostoru a tvrdil, že chtěl pracovat v Německu. Dobu zajištění žalovaná stanovila na 90 dnů
od okamžiku omezení osobní svobody.
[2] Rozhodnutí žalované napadl žalobce žalobou, v níž tvrdil, že žalovaná nesprávně
posoudila využitelnost zvláštních opatření podle §123b a 123c zákona o pobytu cizinců. Uvedl,
že žalovaná principiálně vyloučila využitelnost zvláštních opatření z důvodu nedůvěry vůči
žalobci. Žalovaná vycházela výlučně ze skutečnosti, že žalobce využil ČR jako tranzitní zemi pro
cestu do Německa, odkud byl navrácen do ČR. Žalovaná však již nezhodnotila to, že se žalobce
nedopustil žádného jiného protiprávního jednání než nelegálního pobytu v řádu hodin a nikdy
v minulosti se neprotivil jakémukoliv správnímu rozhodnutí. Žalovaná také nepřihlédla
k závažnosti protiprávního jednání žalobce. Namítl, že smyslem zavedení zvláštních opatření byla
implementace čl. 15 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008
o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících
státních příslušníků třetích zemí (dále jen „návratová směrnice“), jejímž smyslem byla snaha
o minimalizaci omezování osobní svobody.
[3] Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „krajský soud“) žalobu zamítl výrokem I. v záhlaví
označeného rozsudku. Dospěl k závěru, že žalovaná se možností uložit zvláštní opatření zabývala
dostatečně. Žalobce nedisponoval žádným cestovním dokladem, vízem či povolením k pobytu.
Vědomě nelegálně vstoupil na území členských států EU, jeho cílem bylo pobývat a nelegálně
pracovat v Německu, na území ČR nemá žádné vazby, nedisponuje ani finančními prostředky
ke složení záruky nebo zajištění ubytování. Nic nenasvědčuje ani tomu, že by si adekvátní
finanční prostředky mohl jakkoliv opatřit. Chování žalobce neskýtá žádnou záruku,
že by se osobně hlásil policii v době k tomu stanovené. Žalobce rovněž vyjádřil úmysl v případě
propuštění ze zajištění dále pokračovat v cestě do Německa. Všechny tyto skutečnosti svědčí
o tom, že je u něj dáno nebezpečí útěku a tím maření případného rozhodnutí o správním
vyhoštění. Tvrzení žalobce, že by si mohl opatřit finanční prostředky na cestu do Vietnamu, jsou
pouze teoretické, ničím nepodložené úvahy.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Proti výroku I. rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační
stížnost. Nesouhlasí se závěry krajského soudu a tvrdí, že vyhodnocení možnosti uložení
zvláštních opatření ze strany krajského soudu je stejně nepřijatelné, jako bylo vyhodnocení
žalované. Žalovaná i krajský soud zcela nadřadily žalobcův nelegální vstup na území
schengenského prostoru tomu, že je osobou, která se nedopustila maření jakéhokoliv rozhodnutí,
a jasně dal najevo, že má v úmyslu usilovat o získání mezinárodní ochrany.
[5] Stěžovatel poukázal i na to, že institut zvláštních opatření musí být vykládán v souladu
s cíli a smyslem návratové směrnice, na což měl upozornit Nejvyšší správní soud v rozsudcích
ze dne 7. 12. 2011, čj. 1 As 132/2011-51 a ze dne 28. 3. 2012, čj. 3 As 30/2011-57, kde mj. uvedl,
že smyslem právní úpravy je snaha o minimalizaci omezování osobní svobody zahrnutím
povinnosti správního orgánu provést úvahu o možnosti aplikace mírnějších opatření před
přistoupením k zajištění cizince.
[6] Ze skutečnosti, že se stěžovatel nacházel na území schengenského prostoru nelegálně,
nelze vyvodit, že je zcela nezbytné přistoupit k nejintenzivnějšímu možnému zásahu do jeho práv
a omezit ho na osobní svobodě. Nedopustil se žádného jiného protiprávního jednání, za něž
by byl uznán vinným z hlediska správního a trestního práva. V době vydání rozhodnutí o zajištění
navíc nebylo pravomocné ani samotné rozhodnutí o správním vyhoštění. Ani Nejvyšší správní
soud nepovažuje prostý nelegální pobyt za natolik závažnou okolnost, která by vylučovala
možnost využití zvláštních opatření (srov. rozsudek ze dne 9. 2. 2017, čj. 5 Azs 294/2016-18). Již
samotným zahájením správního řízení byl stěžovatel dostatečně poučen o svých právech
a povinnostech a byl nepochybně informován o tom, že jakýkoliv nelegální pobyt na území ČR
a schengenského prostoru je v jeho případě zcela iluzorní a neperspektivní. Tuto skutečnost
ostatně potvrdil již tím, že sám uvedl skutečné údaje potřebné k jeho identifikaci, čímž rozptýlil
pochybnosti o své snaze spolupracovat se správními orgány. Nadále již hodlá postupovat
v souladu se zákonnými instituty umožňujícími pobyt na území ČR, což prokázal tím, že požádal
o mezinárodní ochranu.
[7] Žalovaná ve vyjádření navrhla kasační stížnost zamítnout. Uvedla, že stěžovatel sice při
výslechu sdělil svou identitu, ale tu nebyl schopen žádným způsobem věrohodně doložit. Podle
§123b odst. 4 zákona o pobytu cizinců (ve znění účinném do 30. 7. 2019) se zvláštní opatření
neuloží, jde-li o cizince, u kterého je zřejmé, že má v úmyslu neoprávněně vstoupit na území
jiného členského státu. Stěžovatel nejenže měl v úmyslu vstoupit neoprávněně do Německa, ale
také tak učinil. Žalovaná jednoznačně vyloučila všechny z alternativ zvláštních opatření dle
§123b odst. 1 písm. a) až c) zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel opustil Vietnam v podpalubí
nákladní lodi a s pomocí převaděče dále cestoval i jinými dopravními prostředky. Za cestu zaplatil
7 – 8 tisíc euro s tím, že si tyto peníze odpracuje v Německu, které bylo cílem jeho cesty.
Na území ČR nikoho nezná, nemá žádné finanční prostředky a nezná ani nikoho, kdo
by mu je poskytl. V případě propuštění by chtěl opět do Německa, kde mu ale sdělili, že tam
už nesmí, tudíž neví, co by dělal. V ČR by chtěl požádat o azyl, ale neví proč a kam by měl jít.
Stěžovatel není ochotný vycestovat do Vietnamu, což plyne z toho, že by stále chtěl do Německa
a navíc v ČR požádal o azyl. Ochota a schopnost respektovat zvláštní opatření byla v očích
žalované snížena dosavadním chováním stěžovatele, který cestoval nelegálně bez jakýchkoliv
povolení, což svědčí o neochotě dodržovat platné právní předpisy, natožpak dodržovat
stanovená zvláštní opatření. Jejich uložením by byl ohrožen výkon správního vyhoštění, byla
by zjevně neúčelná a měla by negativní dopad i na soukromý život stěžovatele, který by byl
ponechán zcela bez ubytování, stravy a peněz v ČR. Tvrzení stěžovatele, že se nedopustil ničeho
jiného než nelegálního pobytu v řádu hodin, je nepřesné a má za cíl zlehčit jeho protiprávní
jednání. Stěžovatel cestoval nelegálně již od prvopočátku. Vědomě a účelově zvolil nelegální cestu
do EU s jasným cílem, a to lépe placenou prací než ve Vietnamu. Stěžovateli není vytýkán jen
několikahodinový pobyt v ČR, ale neoprávněný vstup a pobyt v několika blíže nezjištěných
státech EU. Odkazovaný rozsudek sp. zn. 5 Azs 294/2016 není na věc aplikovatelný, jelikož
žalovaná zcela přezkoumatelně zhodnotila nemožnost využití zvláštních opatření. K rozhodnutí
o zajištění není ani nezbytné, aby již bylo pravomocně rozhodnuto o správním vyhoštění
stěžovatele. Podle §124 odst. 1 písm. b) postačuje, pokud bylo stěžovateli doručeno oznámení
o zahájení řízení o správním vyhoštění. Tato podmínka byla splněna. Scestná je i argumentace
snahou o legalizaci pobytu v podobě žádosti o mezinárodní ochranu. Podle judikatury Nejvyššího
správního soudu totiž mezinárodní ochrana neslouží k legalizaci pobytu cizince na území ČR.
Žádost o mezinárodní ochranu stěžovatel podal pouze s cílem dosáhnout propuštění ze zařízení
pro zajištění cizinců.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“) přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem.
Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Stěžovatel sice formálně uplatnil důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s., pod který lze podřadit „vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního
orgánu měl zrušit“. Z obsahu kasačních námitek je však evidentní, že ve skutečnosti nenamítá
procesní pochybení žalované, ale nesouhlasí s posouzením právní otázky, zda v jeho případě byly
dány důvody pro uložení zvláštních opatření podle §123b a 123c zákona o pobytu cizinců
namísto vydání rozhodnutí o zajištění. Tvrzené důvody kasační stížnosti soud posuzuje podle
jejich obsahu a nikoliv podle formálního označení (srov. např. usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 11. 2007, čj. 8 As 52/2006-74, č. 1655/2008 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud
proto posuzoval, zda je v případě stěžovatele dán kasační důvod podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.
[11] Podle §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců (ve znění účinném do 30. 7. 2019)
je zvláštním opatřením za účelem vycestování
„a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit
následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení
pobytové kontroly,
b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených
se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem
vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec
s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“), nebo
c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené“.
[12] O druhu a způsobu výkonu zvláštního opatření za účelem vycestování rozhoduje policie.
Při rozhodování o uložení zvláštního opatření policie zkoumá, zda jeho uložením neohrozí výkon
správního vyhoštění, a přihlíží k dopadům tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života
cizince (§123b odst. 3 zákona o pobytu cizinců). Policie zvláštní opatření za účelem vycestování
neuloží, jde-li o nezletilého cizince bez doprovodu nebo o cizince, u nějž je zjevné,
že má v úmyslu neoprávněně vstoupit na území jiného smluvního státu (odst. 4).
[13] Nejvyšší správní soud dává stěžovateli v obecné míře za pravdu, že cílem této právní
úpravy je snaha o snížení počtu případů, kdy je omezována osobní svoboda a pokud je to možné
a dostačující, měla by být ukládána zvláštní opatření, při nichž k omezení osobní svobody
nedochází. Toto pravidlo však není bezbřehé, což jasně vyplývá i z rozsudků Nejvyššího
správního soudu, na které v této souvislosti stěžovatel odkazuje a z unijní úpravy, která je v nich
rozebírána a které se nyní stěžovatel dovolává (viz bod [23] rozsudku sp. zn. 1 As 132/2011).
[14] Důvodem pro neuložení zvláštního opatření je podle §123b odst. 4 skutečnost, že jde
o cizince, u nějž je zjevné, že má v úmyslu neoprávněně vstoupit na území jiného smluvního
státu. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s krajským soudem, že žalovaná zcela jednoznačně
a srozumitelně popsala důvody, které uložení zvláštních opatření brání. Nejednalo se přitom
pouze o skutečnost, že stěžovatel pobýval krátkodobě na území České republiky nelegálně, jak
se ve svých podáních snaží vylíčit stěžovatel. Žalovaná své rozhodnutí založila na vícero
důvodech. Byl jím nelegální pobyt stěžovatele, ten měl dále v úmyslu vstoupit na území jiného
státu, přičemž byl zadržen v automobilu spolu s nelegálními migranty a převaděči, na území
České republiky stěžovatel nemá nikoho, kdo by mu pomohl situaci řešit. Stěžovatel protiprávně
jednal úmyslně a nepředložil žádný doklad prokazující totožnost. Žalovaná se zabývala také tím,
že stěžovatel nemá dostatek prostředků na složení finanční záruky ve smyslu §123c zákona
o pobytu cizinců. Za daných okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádné důvody přisvědčit
stěžovateli v tom, že krajský soud věc nesprávně právně posoudil.
[15] Lichá je také stěžovatelova námitka, že po předání českým orgánům změnil svůj přístup,
o čemž má svědčit skutečnost, že sdělil svou skutečnou identitu a podal žádost o mezinárodní
ochranu. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s krajským soudem, že to samo o sobě nemůže
vylučovat zajištění stěžovatele. Tím spíše za situace, kdy stěžovatel nepředložil žádné doklady,
které by jím tvrzenou totožnost dokládaly a žalovaná proto jeho totožnost nemohla nijak ověřit
(obdobně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2019, čj. 5 Azs 81/2019-27).
Ani žádost stěžovatele o mezinárodní ochranu není pro posouzení daného případu relevantní,
neboť jak uvedl Nejvyšší správní soud například v rozsudku 23. 10. 2019, čj. 7 Azs 186/2019-26,
nebo usnesení ze dne 14. 7. 2017, čj. 2 Azs 119/2017-39, institut azylu slouží lidem, kteří jsou
v zemi původu pronásledováni ze zákonem stanovených důvodů, a obecně není prostředkem pro
řešení jakýchkoli problémů (osobních, rodinných či ekonomických) v zemi původu. Udělení azylu
lze aplikovat pouze v omezeném počtu případů ve smyslu zákonem stanovených podmínek.
Legalizace pobytu se záměrem vyhnout se případným nepříznivým důsledkům nezákonného
pobytu na území České republiky není v žádném případě důvodem pro mezinárodní ochranu
formou azylu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2006,
čj. 4 Azs 442/2005-43).
[16] Co se týče argumentace rozsudkem Nejvyššího správního soudu ve věci
sp. zn. 5 Azs 294/2016, stěžovatel z něj správně citoval, že prostý nelegální pobyt není překážkou
uložení zvláštních opatření. Jak již ovšem Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci
opakovaně uvedl, žalovaná své rozhodnutí nezaložila pouze na skutečnosti nelegálního pobytu,
ale i na několika dalších konkrétních okolnostech, které nelegální pobyt a nelegální překračování
státních hranic provázely. Napadený rozsudek krajského soudu, který námitkám stěžovatele
nepřisvědčil, proto plně obstojí.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako
nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[18] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu nákladů řízení proto nemá.
Procesně úspěšné žalované pak nevznikly v řízení náklady přesahující rámec nákladů její běžné
úřední činnosti, proto jí soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
[19] V řízení před krajským soudem byl stěžovateli ustanoven zástupcem Mgr. Jindřich
Lechovský, advokát. Hotové výdaje a odměnu za zastupování platí v takovém případě stát
(§35 odst. 9 ve spojení s §120 s. ř. s.). Odměna ustanovenému zástupci náleží za poskytnutí
dvou úkonů právní služby dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), spočívajících v poradě s klientem
přesahující jednu hodinu [dle §11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu] a podání kasační stížnosti
[písemné podání ve věci samé dle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], při sazbě 3 100 Kč
za úkon právní služby [dle §7 bodu 5 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu].
Odměna ustanoveného zástupce tak činí 6 200 Kč. Pokud jde o náhradu hotových výdajů
ustanoveného zástupce, ta je stanovena paušálně v §13 odst. 3 advokátního tarifu, a to ve výši
300 Kč za každý jeden úkon právní služby. Na náhradě hotových výdajů proto ustanovenému
zástupci náleží částka 600 Kč. Vzhledem k tomu, že ustanovený zástupce je plátcem DPH,
odměna je dále zvýšena o částku odpovídající této dani ve výši 21 % podle zákona č. 235/2004 Sb.,
o dani z přidané hodnoty. Celkem tedy ve výroku IV. tohoto rozsudku přiznal Nejvyšší správní
soud ustanovenému advokátovi na odměně za zastupování stěžovatele a na náhradě hotových
výdajů částku 8 228 Kč. Tato částka bude ustanovenému zástupci vyplacena do 30 dnů od právní
moci rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 4. prosince 2019
JUDr. Petr Mikeš, Ph.D.
předseda senátu