ECLI:CZ:NSS:2017:2.AZS.119.2017:39
sp. zn. 2 Azs 119/2017 - 39
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: I. D., zastoupený
Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Sevastopolská 378/16, Praha 10, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, ve věci žaloby proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 11. 2016, č. j. OAM-799/ZA-ZA11-ZA18-2016, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 4. 2017,
č. j. 42Az 46/2016 – 41,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta Mgr. Jindřicha Lechovského se u r č u je částkou 8228 Kč. Tato
částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 4. 4. 2017, č. j. 42Az 46/2016 – 41,
zamítl žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra
(dále jen „ministerstvo“) ze dne 3. 11. 2016, č. j. OAM-799/ZA-ZA11-ZA18-2016, kterým
ministerstvo rozhodlo o neudělení mezinárodní ochrany stěžovateli podle §12 až §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“)
[3] Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu §104a
s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná.
[4] Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To znamená, že přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
[5] O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační
stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře může nastat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační
stížnost tedy bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad
určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové
pochybení se může jednat především tehdy, nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné
intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí
krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního charakteru, proto
zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby byla důvodem přijatelnosti kasační stížnosti.
[6] Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu, aby uvedl, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by měl Nejvyšší správní soud jeho
kasační stížnost věcně projednat.
[7] Stěžovatel v kasační stížnosti namítl nesprávné vyloučení možnosti udělení doplňkové
ochrany a humanitárního azylu v kontextu zásahu do jeho rodinného života, přičemž poukázal
na uzavřené manželství s občankou České republiky, s níž má také dvě děti (rovněž občané České
republiky).
[8] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že institut azylu slouží lidem, kteří jsou v zemi
původu pronásledováni ze zákonem stanovených důvodů (§12 zákona o azylu), a obecně není
prostředkem pro řešení jakýchkoli problémů (osobních, rodinných či ekonomických) v zemi
původu. Udělení azylu lze aplikovat pouze v omezeném počtu případů ve smyslu zákonem
stanovených podmínek. Legalizace pobytu se záměrem vyhnout se případným nepříznivým
důsledkům nezákonného pobytu na území České republiky není v žádném případě důvodem
pro mezinárodní ochranu formou azylu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 9. 2006, č. j. 4 Azs 442/2005 – 43). Nejvyšší správní soud v tomto ohledu konstatuje,
že stěžovatel přicestoval na území České republiky dle svého tvrzení poprvé v červnu roku 2006,
a to na pracovní vízum, přičemž o udělení mezinárodní ochrany požádal až dne 13. 9. 2016.
[9] Co se týče humanitárního azylu, Nejvyšší správní soud upozorňuje na ustálenou
judikaturu, podle níž na udělení humanitárního azylu není právní nárok. Posouzení možných
důvodů pro udělení humanitárního azylu je tedy otázkou správního uvážení, které soud
přezkoumává pouze v omezeném rozsahu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38, a ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 – 48). Míra
volnosti žalovaného při zvažování důvodů pro udělení humanitárního azylu je přitom limitována
především zákazem libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá z ústavně zakotvených
náležitostí demokratického a právního státu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55). „Smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat
v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná
z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto
patrně „nehumánní“ azyl neposkytnout. (…) Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na varianty,
jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu – sem
lze příkladmo zařadit například udělování humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce
nemocným; nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou,
ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory – ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly.“
(viz usnesení ze dne 21. 12. 2011, č. j. 5 Azs 15/2011 - 77).
[10] Pokud se jedná již konkrétně o shora uvedenou kasační námitku uplatněnou stěžovatelem
v nyní projednávané věci, lze odkázat zejména na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
6. 3. 2014, č. j. 1 Azs 10/2014 – 29, v němž bylo vysloveno, že „manželství žadatele o azyl s občanem
České republiky není zákonným důvodem, na jehož základě by stěžovatelce vznikl právní nárok na udělení azylu
v ČR. Azyl za účelem sloučení rodiny je upraven v §13 zákona o azylu a počítá s udělením azylu rodinnému
příslušníku azylanta (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2003, č. j. 4 Azs 6/2003 - 55,
publikovaný pod č. 28/2003 Sb. NSS). O popsanou situaci v případě stěžovatelky nešlo, neboť její manžel není
azylantem, nýbrž je občanem České republiky. Samotná skutečnost, že stěžovatelka je manželkou občana České
republiky, nemůže být podle citovaného rozsudku ani důvodem pro udělení humanitárního azylu dle §14 zákona
o azylu. Stěžovatelčina tvrzení o tom, že nemůže být odloučena od své nezletilé české dcery pocházející z manželství
s českým občanem, rovněž nejsou způsobilá účinně zpochybnit zákonnost rozsudku městského soudu v posuzované
věci; relevantní by mohla být toliko pohledem zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, nikoliv však v řízení
o žádosti stěžovatelky o udělení mezinárodní ochrany. (…) Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že žalovaný
i městský soud v souladu s citovanou judikaturou vyhodnotili, že samotné manželství s občanem České republiky
ani její mateřství k nezletilé české dceři nemohou být bez dalšího důvody pro udělení azylu ani doplňkové
ochrany.“ Obdobný závěr přitom učinil Nejvyšší správní soud již dříve v rozsudku ze dne
5. 1. 2006, č. j. 2 Azs 18/2005 – 35, ve kterém uvedl, že „manželství s občanem České republiky samo
o sobě nepředstavuje případ hodný zvláštního zřetele, pro nějž by bylo možno udělit humanitární azyl podle §14
zákona o azylu. Stěžovatelova tvrzení o otcovství k nezletilé české dceři tedy jsou relevantní pohledem zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, nemají však schopnost účinně zpochybnit zákonnost rozsudku krajského
soudu ve věci podle zákona o azylu.“ (shodně též v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 9. 2003, č. j. 4 Azs 6/2003 - 55).
[11] Nejvyšší správní soud dále poukazuje na usnesení ze dne 12. 7. 2011,
č. j. 8 Azs 6/2011 - 100, v němž bylo konstatováno, že Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích
již opakovaně vyslovil, že úmysl vstoupit do manželství s českým občanem a ani samotné uzavření manželství není
relevantním důvodem pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany. Rodinné vazby cizince v České republice
nejsou důvodem pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu, neboť instrumentem pro legalizaci
pobytu takového cizince je zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, nikoliv zákon o azylu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2009,
č. j. 2 Azs 66/2008 – 52). To samé platí i ve vztahu k doplňkové ochraně za účelem sloučení rodiny podle
§14b odst. 1 zákona o azylu. Dané ustanovení by bylo přitom možné aplikovat toliko za předpokladu,
že by stěžovatelka byla rodinnou příslušnicí osoby požívající doplňkové ochrany. Udělení doplňkové ochrany
českému občanu je ovšem z povahy věci vyloučena. Uzavření manželství s občanem České republiky není důvodem
ani pro udělení humanitárního azylu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2003,
č. j. 7 Azs 3/2003 - 36, nebo ze dne 17. 9. 2003, č. j. 4 Azs 6/2003 – 55).
[12] V souvislosti s nyní projednávaným případem je pak nutné upozornit také na usnesení
ze dne 8. 1. 2009, č. j. 2 Azs 66/2008 – 52, kde byla řešena právní otázka, zda rodinné vztahy
stěžovatelky na území České republiky mohou založit důvod pro udělení doplňkové ochrany
podle §14a zákona o azylu. Nejvyšší správní soud přitom v uvedené věci vyhodnotil, že „[o]tázka
toho, jaké situace mohou vytvářet rozpor s mezinárodními závazky ČR ve smyslu §14a odst. 2 písm. d) zákona
o azylu, však již byla dostatečně vyřešena v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2007,
sp. zn. 2 Azs 30/2007, kde bylo ve vazbě na starší judikaturu, zabývající se právě namítaným porušením
článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a posuzující je pohledem dřívějšího znění §91
zákona o azylu, konstatováno: „Jakkoli ovšem nelze shledat úplnou shodu mezi zněním bývalého §91
a nynějšího §14a zákona o azylu, jak bylo zmíněno výše, v otázce, která je řešena v nyní posuzovaném případě
tuto shodu shledat lze, neboť jak §91 dřívějšího znění, tak §14a nynějšího znění zákona o azylu označoval
rozpor s mezinárodními závazky ČR za jednu z alternativ vedoucí k udělení jimi upravovaného režimu ochrany.
Ve znění zákona o azylu před účinností novely č. 165/2006 Sb. by tak rozpor vycestování cizince
s mezinárodními závazky vedl ke shledání překážky vycestování podle §91 odst. 1 písm. b) zákona o azylu,
nyní by tato skutečnost byla považována za vážnou újmu ve smyslu jeho §14a odst. 2 písm. d). Z toho důvodu
lze na tuto situaci aplikovat právní názory vyslovené tímto soudem ve vztahu k onomu dříve účinnému ustanovení
§91 zákona o azylu. Ten přitom k výkladu toho, co je možno chápat za rozpor s mezinárodními závazky ČR
podle tohoto ustanovení, uvedl ve svém rozsudku ze dne 9. 5. 2006, sp. zn. 2 Azs 177/2005, v reakci
na argumentaci údajným porušením článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(publ. pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Evropská úmluva“) rozdělením stěžovatelovy rodiny v případě jeho
vycestování toto: „Není ani namístě zcela přeformulovávat a obcházet smysl institutu překážky vycestování
poukazem na ustanovení §91 odst. 1 písm. b) zákona o azylu, tedy na rozpor vydání žadatele o azyl
s mezinárodními závazky. Tyto mezinárodní závazky totiž nemohou být jakékoliv povahy, ale musejí
se vztahovat k samotné zásadě non-refoulement, tedy k objektivní hrozbě výše vyjmenovaných skutečností,
a nemohou vykročit ze systematiky a smyslu tohoto ustanovení, jak navrhuje stěžovatel. Jistě by nebylo dostatečným
důvodem pro shledání překážky vycestování například ani to, pokud by se žadatel o azyl během svého pobytu
v ČR zabýval dovozem zboží z jiné členské země Evropské unie, takže jeho vypovězení do země původu by mohlo
uškodit volnému pohybu zboží jako jednomu ze základních mezinárodních závazků ČR plynoucích z jejího
členství v Evropské unii. Tímto pohledem je třeba vnímat také stěžovatelem citovaný čl. 8 Evropské úmluvy.“
Již z tohoto judikátu tak jednoznačně plyne, že rodinné vazby v ČR nejsou důvodem pro udělení doplňkové
ochrany podle §14a zákona o azylu, přičemž stěžovatelčin poukaz na článek 32 odst. 1 a 4 Listiny základních
práv a svobod nevnáší do tohoto posouzení nic normativně nového, když tato ustanovení pouze vyjadřují respekt
české veřejné moci k rodině a rodičovství a chrání rodinu před nuceným odebráním dětí rodičům či před omezením
rodičovských práv, což jsou však situace, o něž ani podle kasační stížnosti nejde.
Zároveň je třeba konstatovat v souladu s právním názorem vyjádřeným například v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 11. 2008, sp. zn. 5 Azs 46/2008 (publ. na www.nssoud.cz), že rozhodnutí
správního orgánu o zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu či rozhodnutí o neudělení azylu ani doplňkové
ochrany v situaci, kdy žadatel nesplňuje zákonné podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, samo o sobě
nevylučuje pobyt takového cizince na území ČR, jsou-li k tomu dány rodinné důvody, tuto otázku je však třeba
řešit dle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“). Rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany tedy zpravidla nemůže být samo o sobě v rozporu
se základním právem cizince na respektování jeho soukromého a rodinného života, i když by realizace takového
práva předpokládala jeho pobyt na území ČR. V takovém případě tedy není ani relevantní důvod
pro to, aby správní orgán rozhodující o azylu či správní soud přezkoumávající takové rozhodnutí upřednostňoval
ve smyslu čl. 10 Ústavy ustanovení stěžovatelkou uváděného článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, Úmluvy o právech dítěte či jiných mezinárodních smluv zakotvujících právo na soukromý
a rodinný život či základní práva dítěte před ustanoveními soudního řádu správního či zákona o azylu, neboť
žádná kolize mezi těmito normami za daných okolností nenastává.“
[13] Nejvyšší správní soud tak v dané věci uzavírá, že žalovaný i krajský soud v souladu s výše
citovanou judikaturou, od které nebylo jakéhokoliv důvodu se odchylovat, správně vyhodnotili,
že samotný rodinný život stěžovatele, tj. manželství s občankou České republiky a soužití s jeho
nezletilými dětmi, nemohou být bez dalšího důvodem pro udělení azylu ani doplňkové ochrany.
Obecně pak lze konstatovat, že krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu všech
žalobních námitek a posuzoval relevanci stěžovatelem uváděných skutečností s ohledem
na kritéria pro udělení mezinárodní ochrany. Rozhodnutí ministerstva přitom vycházelo
z dostatečně zjištěného skutkového stavu v návaznosti na tvrzení stěžovatele ve správním řízení.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí ministerstvo vypořádalo všechny azylově významné
důvody ve vztahu ke všem ustanovením zákona o azylu upravujícím možnost a podmínky udělení
mezinárodní ochrany.
[14] Pouze pro úplnost v kontextu nyní posuzovaného případu Nejvyšší správní soud závěrem
uvádí, že se k otázce odmítání nástupu k výkonu základní vojenské služby vyjádřil v rozsudku
ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 – 49 tak, že „[o]dmítání nástupu k výkonu základní vojenské
služby, která je ve státě původu povinná, nelze bez dalšího považovat za důvod pro udělení azylu podle §12
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., zvláště není-li takové odmítání spojeno
s reálně projeveným politickým přesvědčením nebo náboženstvím.“ Samotné odmítání vojenské služby tedy
odůvodněné obavy z pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu ještě nezakládá,
a to ani tehdy, pokud by výkon vojenské služby byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích
ve válečném konfliktu. Branná povinnost je totiž sama o sobě zcela legitimním požadavkem
každého státu kladeným na jeho občany (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 – 44 nebo usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 8. 2015, č. j. 6 Azs 113/2015 – 30, ze dne 17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015 – 31, ze dne
22. 7. 2015, č. j. 2 Azs 160/2015 – 43 nebo ze dne 10. 9. 2015, č. j. 2 Azs 175/2015 – 34).
[15] Co se pak týče posouzení samotného konfliktu na Ukrajině, Nejvyšší správní soud
v této souvislosti odkazuje na rozsudek ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 – 68, v němž
byl vysloven závěr, že „v případě konfliktu nemajícího charakter totálního konfliktu musí žadatel prokázat
dostatečnou míru individualizace, a to např. tím, že prokáže, (1) že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven
přímým hrozbám způsobení vážné újmy; (2) že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu jeho země původu,
ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části země; či (3) že jsou u něj dány jiné
faktory (ať už osobní, rodinné či jiné), které zvyšují riziko, že terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí bude právě
on.“
[16] Na Ukrajině nelze ani dříve, ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální
konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista
z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy.
Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž
jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá. Rovněž tak nelze odhlédnout
od skutečnosti, že místem pobytu stěžovatele na území Ukrajiny byla Lvovská oblast, která
je v západní části země a v místě zásadně vzdáleném od konfliktních oblastí, přičemž
je všeobecně známo, že západní část Ukrajiny nebyla vojenskými událostmi jakkoliv přímo
zasažena, a nelze tudíž dovozovat, že by zde stěžovateli, popřípadě jeho rodině, hrozilo skutečné
nebezpečí vážné újmy.
[17] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy
poskytuje dostatečnou odpověď na tvrzení stěžovatele uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší
správní soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele.
[18] Proto Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost stěžovatele nepřijatelnou, a z tohoto
důvodu ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
[19] Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
[20] Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ze dne 8. 12. 2016, č. j. 42Az 46/2016 – 15,
ustanoven pro řízení před soudem advokát Mgr. Jindřich Lechovský. Podle §35 odst. 8 s. ř. s.
platí v takovém případě odměnu advokáta včetně hotových výdajů stát. Zástupci stěžovatele
náleží podle §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odměna
za dva úkony právní služby (podání kasační stížnosti a porada s klientem přesahující jednu
hodinu) ve výši 2 x 3100 Kč [§11 odst. 1 písm. c) a d) citované vyhlášky] a náhrada hotových
výdajů ve výši 2 x 300 Kč (§13 odst. 3 citované vyhlášky), celkem tedy 6800 Kč. Protože
zástupce stěžovatele je plátcem daně z přidané hodnoty, jeho odměna se podle §57 odst. 2 s. ř. s.
zvyšuje o částku odpovídající této dani, která činí 21 % z částky 6800 Kč, tedy o 1428 Kč.
Náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti tak činí celkem 8228 Kč Tato částka bude zástupci
stěžovatele vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. července 2017
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu