ECLI:CZ:NSS:2019:9.ADS.375.2018:38
sp. zn. 9 Ads 375/2018 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň
Mgr. Ing. Veroniky Baroňové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: Ing. B. F., zast.
Mgr. Sylvou Šiškeovou, advokátkou se sídlem Jakubské nám. 580/4, Brno, proti žalované: Česká
správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované
ze dne 2. 5. 2017, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 27. 9. 2018, č. j. 32 Ad 11/2017 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce se podanou kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku
Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí žalované ze dne 2. 5. 2017, č. j. X. Tímto rozhodnutím žalovaná zamítla námitky
žalobce směřující proti prvostupňovému rozhodnutí ze dne 31. 1. 2017, č. j. X, jímž žalovaná
nevyhověla žádosti žalobce o zvýšení starobního důchodu pro nesplnění podmínek stanovených
v §56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném pro
projednávanou věc (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“). Žalobce zpochybňoval výši
přiznaného důchodu z důvodu zápočtu doby studia do celkové doby pojištění dle §5 odst. 1
písm. m), ve spojení s §13 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. Požadoval, aby žalovaná
zohlednila dobu jeho studia v celém rozsahu bez omezení na prvních šest let studia po dosažení
18 let věku.
[2] Žalovaná v odůvodnění vydaných rozhodnutí nesouhlasila s názorem žalobce, že by byl
z hlediska započtené doby studia diskriminován a že by se jednalo o rozdílné zacházení oproti
jiným pojištěncům ve stejné situaci. V této souvislosti uvedla, že nemá možnost přistoupit
k individuální úpravě výše důchodu a že jí zákon neumožňuje hodnotit dobu studia ve větším
rozsahu, než stanoví §13 zákona o důchodovém pojištění.
[3] Žalobce se proti rozhodnutí žalované bránil žalobou, v níž namítal, že protiústavnost §13
odst. 2, věty druhé, zákona o důchodovém pojištění u něj zapříčinila výplatu starobního důchodu
ve výši přibližně o 300 Kč nižší, než by tomu bylo v případě jeho narození ve stejném roce,
avšak již v měsících červen až srpen. Žalobce připomněl, že vzhledem k datu narození došlo
k jeho nástupu na základní školu téměř v sedmi letech, přičemž tento jeden rok mu nyní chybí.
V důsledku toho mu také byla vypočítána procentní výměra důchodu pouze z doby pojištění
v délce 44 let, nikoli 45 let. Žalobce upozorňoval, že nepatřil mezi tzv. věčné studenty,
neboť studoval minimální počet let, která byla v dané době potřebná pro ukončení základního,
středoškolského a vysokoškolského studia. Žalobce odmítal přístup žalované, která de facto
znevýhodňuje osoby řádně a úspěšně studující na vysoké škole (oproti osobám, které ve věku
18 let nastoupily do zaměstnání). Tuto skutečnost žalobce pokládal za diskriminační bez ohledu
na to, že postihuje celou skupinu osob narozených ve stejném období. Zákonodárce nadto zcela
bezprecedentně ztotožnil pojem „školní rok“ s pojmem „kalendářní rok“, neboť bylo-li
by v právní úpravě použito logického, správného a spravedlivého pojmu „školní rok“, žalobce
by zákonnou podmínku splnil. Žalobce argumentoval, že pro účely slev na dani jsou za studenty
považováni studenti až do věku 26 let, avšak pro účely důchodového pojištění tvoří hranici věk
pouhých 24 let. V důsledku využití ústavně zaručeného práva na vzdělání dle čl. 33 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod (namísto výdělečné činnosti, kterou žalobce mohl začít vykonávat v 18
letech) tak nyní dochází k bezdůvodnému krácení dávky důchodového pojištění, na kterou má
žalobce nárok s ohledem na přiměřené zabezpečení ve stáří garantované čl. 30 odst. 1 Listiny.
Žalobce proto požadoval, aby krajský soud řízení ve věci přerušil a Ústavnímu soudu předložil
návrh na zrušení §13 odst. 2, věty druhé, zákona o důchodovém pojištění.
[4] Krajský soud námitkám žalobce nepřisvědčil. Odkázal na znění důvodové zprávy
k zákonu č. 425/2003 Sb., který s účinností od 1. 1. 2004 změnil právní úpravu hodnocení doby
studia, a dále připomněl, že k ústavnosti namítaného §13 odst. 2, věty druhé, zákona
o důchodovém pojištění se v minulosti vyjádřil také Nejvyšší správní soud ve věci
sp. zn. 4 Ads 13/2010. Krajský soud uvedl, že v systému důchodového zabezpečení se obecně
nelze vyhnout rozdílnému zacházení s různými skupinami osob. Jako nepřípustnou nerovnost
však nelze hodnotit zákonnou úpravu, která stanoví, jakou dobu studia je možno hodnotit jako
dobu pojištění (započítávanou v plném rozsahu) a jako náhradní dobu pojištění (započítávanou
v redukovaném rozsahu 80 %). Stanovení podmínek pro vznik nároku na starobní důchod,
včetně způsobu určování jeho výše, je v dispozici zákonodárce, který změnou podmínek
(i v neprospěch pojištěnců) může reagovat na aktuální společenské, ekonomické a sociální
poměry. Krajský soud připomněl, že k těmto změnám nesmí docházet svévolně, neracionálně,
neodůvodněně a diskriminačně. V daném případě však dospěl k závěru, že řešení,
které zákonodárce zvolil, má objektivní a rozumné zdůvodnění, neboť studenti (a tedy i žalobce)
se po dobu studia nepodíleli na financování důchodového zabezpečení a činil tak za ně stát.
Ani případný rozdíl mezi osobami narozenými v totožném kalendářním roce není dle krajského
soudu sám o sobě způsobilý založit diskriminaci (nerovnost před zákonem), která by nesla prvky
namítané neústavnosti. Objektivní důvody, pro které žalobce nemohl dokončit studium
v šestileté lhůtě od dosažení věku 18 let (v důsledku nástupu do první třídy základní školy
tzv. „o rok později“), nemohou být projevem diskriminace, neboť obdobná situace se týkala
všech „dětí“ narozených po 31. srpnu příslušných kalendářních let. Vzhledem k tomu, že povinná
školní docházka začínala od počátku školního roku následujícího po dni, kdy dítě dovršilo šestý
rok věku, vyplývá rozdílný přístup z data narození, tj. z objektivní skutečnosti, kterou nelze klást
k tíži zákonodárci. Započítávání doby studia po 18. roce věku do celkové doby pojištění (byť
v omezeném, kráceném rozsahu), ačkoli za tuto dobu nebylo žalobcem odváděno pojistné, tak
nemůže být dle krajského soudu bezmezné a po státu nelze požadovat uznání veškeré doby
studia. V důsledku krácení náhradní doby pojištění na 80 % při stanovení výše procentní sazby
výpočtového základu proto žalovaná nepochybila, pokud jako náhradní dobu pojištění hodnotila
dobu od 13. 11. 1969 do 12. 11. 1975, která byla pro účely určení procentní výměry starobního
důchodu započítána v délce 44 let, nikoli požadovaných 45 let. Krajský soud rovněž neshledal
důvod pro předložení věci Ústavnímu soudu, neboť dle jeho názoru právní úprava obsažená
v §13 odst. 2, větě druhé, zákona o důchodovém pojištění sleduje vytyčené cíle důchodového
systému. Ve vztahu k ekvivalenci a finanční udržitelnosti systému krajský soud dospěl k závěru,
že se jedná o úpravu racionální a legitimní, která využívá právní nástroje sledující hledisko
přiměřenosti.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
(ve znění jejího doplnění), kterou formálně opírá o důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tedy
o nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem a o nepřezkoumatelnost rozsudku
krajského soudu spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí.
[6] Stěžovatel byl přesvědčen, že při výpočtu starobního důchodu, stejně jako v řízení
o žádosti o zvýšení starobního důchodu, došlo k aplikaci diskriminačního a protiústavního
§13 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, podle jehož věty druhé se za náhradní dobu
pojištění považuje též doba studia získaná před 1. lednem 1996 podle předpisů platných
před tímto dnem, a to po dobu prvních šesti let tohoto studia po dosažení věku 18 let. Stěžovatel
zopakoval, že je mu v důsledku aplikace citovaného ustanovení vyplácen starobní důchod ve výši
přibližně o 300 Kč měsíčně nižší, než by tomu bylo v případě, že by se narodil v dřívějších
kalendářních měsících, nejpozději do 31. 8. téhož kalendářního roku. S ohledem na datum svého
narození, které stěžovatel nemohl ovlivnit, tak nastoupil k povinné školní docházce téměř
v sedmi letech, a tedy mu jeden rok, o který nastoupil do školy později ve srovnání se svými
o několik měsíců staršími vrstevníky, nyní zásadně chybí a jeho procentní výměra je počítána
pouze ze 44 let pojištění (nikoli 45 let). Stěžovatel stejně jako v řízení před krajským soudem
zdůraznil, že vždy studium ukončil v nejkratším možném čase, který byl pro konkrétní typ studia
v dané době stanoven; a přístup, který žalovaná zaujala, pokládal za diskriminační jak z důvodu
data narození, tak z důvodu vzdělání. Argumentaci obsaženou v napadeném rozsudku stěžovatel
pokládal za nedostatečnou, krajský soud se navíc nevypořádal s žalobní námitkou, dle
které zákonodárce bezprecedentně ztotožnil pojem „školní rok“ s pojmem „kalendářní rok“,
a nedostalo se mu odpovědi ani na námitku, že za studenty jsou pro účely slev na dani z příjmů
považováni studenti až do věku 26 let, avšak pro účely důchodového pojištění je touto hranicí
věk pouhých 24 let. Stěžovatel se nadále domníval, že následkem využití svého ústavně
zaručeného práva na vzdělání garantovaného čl. 33 odst. 2 Listiny je bezdůvodně krácen na dávce
důchodového pojištění, na kterou má nárok, jakož i na právu na přiměřené hmotné zabezpečení
ve stáří ve smyslu čl. 30 odst. 1 Listiny. Stěžovatel proto i Nejvyššímu správnímu soudu navrhl,
aby řízení přerušil a předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení §13 odst. 2, věty druhé, zákona
o důchodovém pojištění, případně věc předložil k rozhodnutí rozšířenému senátu.
[7] Žalovaná se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti v plném rozsahu ztotožnila se závěry
krajského soudu. Zopakovala, že v jejím postupu nelze spatřovat diskriminaci a že v dané věci
nebyl dán důvod pro předložení návrhu Ústavnímu soudu. Žalovaná doplnila, že stěžovateli byla
v souladu s §13 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění započtena doba studia celkem v délce
6 let, a proto skutečnost, že se krajský soud výslovně nevypořádal s žalobním bodem týkajícím
se pojmů „školní rok“ a „kalendářní rok“ nemůže být důvodem ke zrušení rozhodnutí.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti stěžovatele v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[9] Ze skutkových okolností projednávané věci, které nejsou mezi účastníky řízení
předmětem sporu, vyplynulo, že z celkové doby pojištění, která byla v případě stěžovatele
hodnocena pro účely nároku a výše jeho starobního důchodu, byla doba studia probíhajícího
v období před 18. rokem věku (od 1. 9. 1967 do 12. 11. 1969) hodnocena jako doba pojištění;
a po dosažení 18. roku věku (od 13. 11. 1969 do 12. 11. 1975) jako tzv. náhradní doba pojištění,
která se z hlediska výše starobního důchodu započítává pouze v rozsahu 80 %. V souvislosti
s tím je mezi účastníky řízení veden spor o to, zda s ohledem na stěžovatelem namítanou
diskriminaci žalovaná i krajský soud provedly ústavně konformní výklad §13 odst. 2 zákona
o důchodovém pojištění, u něhož došlo s účinností od 1. 1. 2004 k novelizaci provedené
zákonem č. 425/2003 Sb. s tím, že za náhradní dobu pojištění se považují též náhradní doby získané
před 1. lednem 1996 podle předpisů platných před tímto dnem a doba pobírání důchodu za výsluhu let.
Za náhradní dobu pojištění se považuje též doba studia získaná před 1. lednem 1996 podle předpisů platných
před tímto dnem, a to po dobu prvních šesti let tohoto studia po dosažení věku 18 let.
[10] Citované ustanovení zákona tak určuje, že dobu studia získanou před rokem 1996 lze
hodnotit pouze po dobu prvních šesti let po dosažení věku 18 let a neumožňuje (v případě,
kdy toto studium trvalo déle) hodnotit celou dobu studia. Zákon č. 425/2003 Sb. tak s účinností
od 1. 1. 2004 učinil z doby studia po dosažení věku 18 let získané před 1. lednem 1996
(a to kdykoli a kdekoli před tímto datem) náhradní dobu pojištění započítávanou pro účely
stanovení procentní výměry důchodu toliko v omezeném 80 % rozsahu. Vzhledem k tomu,
že toto ustanovení zákona má kogentní charakter, žalovaná se od něj při aplikaci na konkrétní
případ nemůže odchýlit.
[11] Důvody, které zákonodárce vedly ke shora popsanému omezení zápočtu doby studia,
shrnuje důvodová zpráva k zákonu č. 425/2003 Sb. (srovnej sněmovní tisk č. 396/0, dostupný
na www.psp.cz) následovně: „Podle zákona o důchodovém pojištění jsou dobami účasti na pojištění jednak
doby pojištění, za které je odváděno pojistné, jednak taxativně vyjmenované náhradní doby pojištění, kterou nejsou
kryté platbami pojistného. Podíl náhradních dob pojištění na všech dobách započítávaných pro účely důchodového
pojištění tvoří cca 30 %, což je ve srovnání se zahraničními systémy zcela ojedinělé. Vzhledem k tomu je nezbytně
nutné snížit rozsah hodnocení náhradních dob pojištění a započítávanou délku těchto dob. Prvním krokem bylo
přijetí zákona č. 289/1997 Sb. (novela zákona o důchodovém pojištění), podle kterého jsou náhradní doby
pojištění (s výjimkou doby základní vojenské služby, péče o dítě a o bezmocnou osobu) hodnoceny pro výši důchodu
ve srovnání s dobami pojištění ve sníženém rozsahu (80 %).
[12] Mezi náhradní doby pojištění je podle současné právní úpravy zařazena i doba studia získaná
po 31. prosinci 1995, a to po dobu prvních šesti let tohoto studia po dosažení věku 18 let. Doba studia získaná
před účinností zákona o důchodovém pojištění (1. leden 1996), přestože na ni nebylo placeno pojistné, se hodnotí
jako doba pojištění, tedy ”plnohodnotně” jako doba, za kterou je placeno pojistné. To je důsledkem toho, že podle
předpisů platných před 1. lednem 1996 se doba studia po skončení povinné školní docházky považovala za dobu
zaměstnání, takže podle §13 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění je považována za dobu pojištění získanou
podle tohoto zákona. Přitom se však doba studia (stejně jako všechny ostatní doby) hodnotila pro výši důchodu
podle předpisů platných před 1. lednem 1996 v zásadě až od dosažení věku 18 let.
[13] Podle nyní platné právní úpravy se tedy stejný druh doby účasti na pojištění – studium – hodnotí
rozdílně, a to pouze v závislosti na tom, ve kterém období studium probíhalo. Navrhovaná změna právní úpravy
sjednotí hodnocení doby studia pro účely důchodového pojištění, což je odůvodněné; a současně bude tato změna
v souladu s nutností postupně snižovat rozsah náhradních dob pojištění hodnocených pro účely důchodového
pojištění.
[14] Pokud jde o hodnocení doby studia, je česká právní úprava ve srovnání se zahraničními velmi výhodná,
a to zejména s ohledem na způsob hodnocení doby studia získané před 1. lednem 1996. Tato výhodnost spočívá
nejen v tom, že se vůbec doba studia, přestože za ni není odváděno pojistné, započítává pro účely důchodového
pojištění, ale zejména v rozsahu, v jakém se započítává. V cizině se při řešení této problematiky (pokud se doba
studia pro účely základního důchodového pojištění vůbec hodnotí) přijímají i velmi razantní opatření
(např. v Rakousku byla stanovena podmínka dodatečného zaplacení příspěvků a byl stanoven limit pro zápočet
doby studia).“
[15] Zákonodárce tak přijetím shora uvedené právní úpravy reagoval na neudržitelnou situaci
(mj. z hlediska ekonomické rovnováhy systému) započítávat do doby pojištění dobu studia bez
jakéhokoli ekvivalentu pojistného odvedeného do systému, k čemuž Nejvyšší správní soud již
v rozsudku ze dne 24. 10. 2007, č. j. 6 Ads 22/2006 - 73, č. 2252/2011 Sb. NSS, uvedl, že takové
zápočty nemají obdoby v evropském ani světovém prostředí.
[16] K vlastnímu výkladu citovaného ustanovení zákona krajský soud v napadeném rozsudku
správně uvedl, že stanovení konkrétních podmínek pro vznik nároku na starobní důchod, včetně
způsobu určení jeho výše, spadá do dispozice zákonodárce, který tyto podmínky může novou
právní úpravou měnit i v neprospěch pojištěnců, neboť v opačném případě by nemohl reagovat
na aktuální společenské, ekonomické či sociální poměry, a neměl by tak nástroje pro udržení
funkčnosti systému důchodového pojištění (zabezpečení). Tímto způsobem ostatně zákonodárce
několikrát v minulosti postupoval (např. při stanovení pozdějšího důchodového věku, delší doby
pojištění potřebné pro vznik nároku na starobní důchod, jakož i při redukci náhradních dob
pojištění či jejich méně výhodného zápočtu pro účely stanovení procentní výměry starobního
důchodu), přičemž i v současnosti je nastavení konkrétních podmínek důchodového systému
předmětem neustálého vývoje a posuzování. Zákonodárce tak může přistoupit ke stanovení
přísnějších podmínek pro vznik nároku na důchod či jeho výši, avšak jak Nejvyšší správní soud
připomněl již v rozsudku ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 Ads 13/2010 - 80, ústavnost §13 odst. 2, věty
druhé, zákona o důchodovém pojištění (ve znění novely provedené zákonem č. 425/2003 Sb.)
by „mohla být zpochybněna pouze v případě, kdyby v něm obsažená změna týkající se hodnocení doby studia,
která jde k tíži pojištěnců, byla svévolná, neracionální, neodůvodněná či diskriminační. (…) Takovým způsobem
však na uvedenou změnu právní úpravy nelze nazírat. Ta totiž byla schválena za účelem sjednocení hodnocení
doby studia pro účely důchodového pojištění, které doposud bylo posuzováno rozdílně v závislosti na tom,
ve kterém období studium probíhalo. Dále byla uvedená právní úprava odůvodněna nutností postupně snižovat
rozsah náhradních dob pojištění hodnocených pro účely důchodového pojištění, za které se neodvádí pojistné,
a to v zájmu zajištění stabilizace systému důchodového pojištění“.
[17] Nejvyšší správní soud tak v citovaném rozsudku č. j. 4 Ads 13/2010 - 80 dovodil,
že důvody, které vedly zákonodárce ke změně hodnocení doby studia, lze považovat za legitimní,
racionální a odůvodněné. Nejedná se navíc o důvody, které by stěžovateli ztěžovaly možnost
získat potřebnou dobu pojištění, neboť šestiletá doba studia po dosažení věku 18 let je zpravidla
dobou dostatečně dlouhou k tomu, aby pojištěnec mohl soustavnou přípravu na budoucí
povolání řádně ukončit. Zároveň Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku dospěl k závěru,
od kterého nemá důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci (a tedy věc nepředkládal
rozšířenému senátu), že tyto důvody nejsou diskriminační, neboť započítání toliko šesti let studia
po dosažení 18 let věku se bez výjimky uplatní na všechny žadatele o starobní důchod bez ohledu
na to, zda studovali před účinností zákona o důchodovém pojištění nebo až po ní.
Za diskriminační tak nelze pokládat skutečnost, že dobu studia, kdy se pojištěnci fakticky
nepodíleli na financování systému důchodového pojištění (zabezpečení), a kdy tak za ně činil stát,
nelze započítat do doby pojištění v plném rozsahu. Právě v této skutečnosti lze naopak spatřovat
legitimní a racionální důvod pro omezování rozsahu náhradních dob, neboť takové opatření má
za následek snížení znevýhodnění osob, které do systému důchodového pojištění (zabezpečení)
ve větší míře svými odvody přispívaly.
[18] Také Ústavní soud v této souvislosti v nálezu ze dne 12. 4. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 12/94,
vyslovil, že každý systém sociálního zabezpečení s sebou nese zvýhodnění určitých sociálních
skupin podle toho, je-li preferováno spíše hledisko solidarity nebo upřednostňována zásada
ekvivalence. Tato úvaha je přitom vyhrazena zákonodárci, který nemůže postupovat libovolně,
ale při stanovení preferencí musí přihlížet ke stanoveným veřejných hodnotám. V nálezu ze dne
21. 1. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 15/02, Ústavní soud dále zdůraznil, že určitá zákonná úprava, která
zvýhodňuje jednu skupinu či kategorii osob proti jiným, nemůže být sama o sobě bez dalšího
označena za porušení principu rovnosti. Je třeba dbát o to, aby zvýhodňující přístup byl založen
na objektivních a rozumných důvodech (legitimní cíl zákonodárce) a aby mezi tímto cílem
a prostředky k jeho dosažení existoval vztah přiměřenosti. V oblasti práv sociálních, v nichž stát
začasté přistupuje k aktivním zásahům, zákonodárce disponuje mnohem větším prostorem
k uplatnění představy o přípustných mezích faktické nerovnosti (než v právech občanských
a politických), a proto také mnohem častěji volí preferenční zacházení.
[19] Aplikováno na nyní posuzovaný případ - řešení zvolené zákonodárcem, který přijetím
sporné právní úpravy akcentoval vyšší míru ekvivalence, a tedy závislost důchodu na zaplaceném
pojistném a délce doby pojištění (důchod by měl odpovídat celoživotnímu úsilí pojištěnce), nelze
hodnotit jako nepřípustnou nerovnost, ale naopak jako řešení přiměřené, založené
na objektivních a rozumných důvodech a odpovídající (pokud jde o finanční udržitelnost systému
a zdůraznění zásady ekvivalence) zákonodárcem vytyčeným cílům (viz obsah dříve citované
důvodové zprávy).
[20] Ani objektivní důvody, pro které pojištěnec nemohl dokončit studium v šestileté lhůtě
od dosažení 18 let věku a k nimž stěžovatel řadí namítanou skutečnost, že povinnou školní
docházku zahájil téměř v sedmi letech věku, nelze pokládat za projev diskriminace. Jednotlivé
podmínky potřebné pro vznik nároku na starobní důchod jsou v zákoně formulovány obecně,
a proto z povahy věci nemohou upravovat všechny myslitelné situace, které by mohly bránit
jejich naplnění. Krajský soud v této souvislosti správně připomněl, že v obdobné situaci jako
stěžovatel se nacházejí všechny „děti“ narozené po 31. srpnu příslušných kalendářních let
(nejedná se o rozdílné zacházení oproti jiným pojištěncům ve stejné situaci), neboť povinná
školní docházka začínala od počátku školního roku následujícího po dni, kdy dítě dovršilo šestý
rok věku. Tento věk v rozhodné době představoval legitimní kritérium pro zahájení povinné
školní docházky, a rozdílný přístup vyplývající z data narození tedy nelze hodnotit jako kritérium,
které by bylo neospravedlnitelné, a tedy diskriminační a nepřípustně znevýhodňující. Totéž
se týká i skutečnosti, že z dikce §13 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění nepochybně vyplývá,
že se rokem rozumí kalendářní (nikoli školní) rok. Stěžovateli tak byla v souladu s tímto
ustanovením zákona započtena doba v rozsahu 6 let (v období od 13. 11. 1969 do 12. 11. 1975).
[21] Namítal-li stěžovatel, že např. pro účely slev na dani jsou za studenty považovány osoby
až do věku 26 let, avšak pro účely důchodového pojištění je touto hranicí neodůvodněně věk
24 let, Nejvyšší správní soud k tomu nejprve uvádí, že v zákonech odlišně stanovenou věkovou
hranici nelze na příkladu zmiňovaném stěžovatelem srovnávat, neboť každá z právních úprav
sleduje jiný veřejný zájem a cíl, k jehož dosažení používá odlišná opatření. V zákonech rozličně
stanovené věkové hranice představují poměrně častý nástroj, jehož přiměřeností se v minulosti
opakovaně zabýval Ústavní soud, který jej neshledal protiústavním. V řadě svých rozhodnutí
(např. ze dne 6. 4. 1998, sp. zn. I. ÚS 455/97, nebo ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 39/97)
Ústavní vyslovil, že stát má právo vyjádřit svůj zájem prostřednictvím zákonem stanovené věkové
hranice pro podporu (či zamezení) určitého jednání, a v tomto postupu nelze bez dalšího
spatřovat porušení principu rovnosti občanů. Ostatně i Nejvyšší správní soud se k otázce
věku coby diskriminačního kritéria vyjádřil např. již v rozsudku ze dne 21. 5. 2008,
č. j. 4 Ans 9/2007 - 197, č. 1717/2008 Sb. NSS, v němž dovodil, že věková hranice bude pouze
vzácně diskriminačním důvodem, neboť se v této oblasti tradičně ponechává větší prostor
pro úvahy zákonodárce, zda vyčleňování z důvodu věku je možné ospravedlnit existencí
veřejného zájmu. Tak tomu ostatně bylo – s ohledem na důvody uvedené výše - i v nyní
projednávané věci.
[22] Lze tedy shrnout, že krajský soud nepochybil, pokud v posuzovaném případě dospěl
k závěru, že postup žalované nelze pokládat za diskriminační, a tedy ani protiústavní,
a že stěžovatel není krácen na právu na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří ve smyslu
čl. 30 odst. 1 Listiny. Nejvyšší správní soud proto takto uplatněným námitkám stěžovatele
nepřisvědčil.
[23] Ve vztahu k namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud
uvádí, že se touto otázkou v minulosti zabýval v řadě svých rozhodnutí a mj. konstatoval,
že zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno pouze těm nejzávažnějším vadám
rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost nelze rozhodnutí meritorně
přezkoumat. Soudy tak nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti
tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí.
Takový postup shledal ústavně konformním také Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 2. 2009,
sp. zn. III. ÚS 989/08: „Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní
závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený
argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama
o sobě dostatečná“ (shodně srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015,
č. j. 9 As 221/2014 - 43). Není tedy povinností správního soudu reagovat na každý dílčí argument
uplatněný v žalobě a ten obsáhle vyvrátit; úkolem soudu je uchopit obsah a smysl argumentace
a s ní se vypořádat. Otázku nepřezkoumatelnosti je nutno posuzovat zdrženlivě, „neboť zrušením
rozhodnutí soudu pro nepřezkoumatelnost se oddaluje okamžik, kdy základ sporu bude správními soudy uchopen
a s konečnou platností vyřešen“ (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2013,
č. j. 6 Ads 17/2013 - 25).
[24] S ohledem na výše uvedené závěry je zřejmé, že krajský soud požadavku na řádné
odůvodnění rozsudku dostál. Krajský soud se zabýval jádrem věci, vypořádal veškeré nosné
námitky stěžovatele a jeho argumentace tvoří celek, z něhož bez pochybností vyplývá, jaké úvahy
soud vedly k závěrům vysloveným v napadeném rozsudku. Nereagoval-li krajský soud výslovně
na některé z dílčích námitek („kalendářní rok“ vs. „školní rok“, včetně odlišně stanovené věkové
hranice pro účely uplatnění slevy na dani z příjmů), nemohlo toto dílčí pochybení způsobit
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, neboť v konkurenci k celistvě a přesvědčivě
vystavěné argumentaci krajského soudu nemohly tyto námitky obstát.
[25] Pokud stěžovatel v podané kasační stížnosti navrhoval, aby Nejvyšší správní soud
předložil věc Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení sporného §13 odst. 2, věty druhé, zákona
o důchodovém pojištění, Nejvyšší správní soud k tomuto požadavku závěrem uvádí, že soud
předloží věc Ústavnímu soudu, dospěje-li k závěru, že ustanovení zákona, která mají být
v konkrétní věci použita, jsou v rozporu s ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší
správní soud ve shodě s krajským soudem namítaný rozpor s ústavním pořádkem z výše
uvedených důvodů neshledal, k předložení návrhu Ústavnímu soudu nepřistoupil (shodně
Nejvyšší správní soud postupoval také v rozsudku ze dne 4. 5. 2016, č. j. 6 Ads 236/2015 - 20).
IV. Závěr a náklady řízení
[26] Na základě všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1, poslední věty, s. ř. s. zamítl.
[27] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 a 2 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neměl ve věci úspěch
a žalovaná nemá dle §60 odst. 2 s. ř. s. právo na náhradu nákladů, Nejvyšší správní soud rozhodl
tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2019
JUDr. Radan Malík
předseda senátu