ECLI:CZ:NSS:2019:9.AS.257.2018:33
sp. zn. 9 As 257/2018 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: J. N., zastoupený
JUDr. Ivou Kunz Duchoňovou, advokátkou se sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5, proti
žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2018,
č. j. 9 A 135/2015 – 37,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2018, č. j. 9 A 135/2015 – 37, se z r ušuj e
a věc se v ra cí tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 16. 4. 2015, č. j. 26908/ENV/15, 419/540/15 (dále
jen „rozhodnutí žalovaného“), zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí České inspekce
životního prostředí (dále také jen „ČIŽP“) ze dne 17. 3. 2015,
č. j. ČIŽP/51/OOP/PR01/1407764.014/15/LLH (dále jen „rozhodnutí ČIŽP z roku 2015“),
jímž byla žalobci uložena pokuta ve výší 20 000 Kč za spáchání přestupku podle
§87 odst. 3 písm. h) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění rozhodném
pro projednávanou věc (dále jen „zákon o ochraně přírody“).
[2] Tohoto přestupku se měl žalobce dopustit tím, že dne 26. 4. 2014 na terénním motocyklu
X bez písemného povolení Vojenských lesů a statků ČR a bez souvislosti s výkonem pravomocí
podle příslušných právních předpisů vjel a pokračoval v jízdě na území Ptačí oblasti Českolipsko-
Dokeské pískovce a mokřady a Evropsky významných lokalit Jestřebsko-Dokesko a Horní
Ploučnice, kde byl na území Přírodní rezervace Hradčanské rybníky zadržen kontrolní hlídkou.
Tímto jednáním měl žalobce porušit zákaz vjezdu motorových vozidel do daného území podle §
66 odst. 1 zákona o ochraně přírody, stanovený opatřením obecné povahy Ministerstva životního
prostředí ze dne 8. 4. 2014, č. j. 25489/ENV/14, 384/540/14.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou podanou k Městskému soudu v Praze
(dále jen „městský soud“), který jí vyhověl a rozsudkem ze dne 16. 5. 2018, č. j. 9 A 135/2015 – 37,
zrušil rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí ČIŽP z roku 2015.
[4] Městský soud nejprve poukázal na to, že rozhodnutí správních orgánů předcházelo
rozhodnutí ČIŽP ze dne 18. 7. 2014, č. j. ČIŽP/51/OOP/PR01/1407764.006/14/LLH (dále
jen „rozhodnutí ČIŽP z roku 2014“), jímž ČIŽP uložila žalobci pokutu ve stejné výši. Žalovaný
však toto rozhodnutí k odvolání žalobce zrušil svým rozhodnutím ze dne 11. 12. 2014,
č. j. 87312/ENV/14, 1362/540/14 (dále jen „rozhodnutí žalovaného z roku 2014“).
[5] Žalovaný v rozhodnutí z roku 2014 k odvolací námitce, že žalobce nezpůsobil poškození
předmětu ochrany daného chráněného území, konstatoval, že tato okolnost nemůže mít vliv
na posouzení, zda žalobce svým jednáním naplnil skutkovou podstatu daného přestupku. Zůstává
však okolností, ke které je nutné při projednávání věci přihlédnout (§50 odst. 4 zákona
č 500/2004 Sb., správní řád). Jelikož se správní orgán prvního stupně otázkou poškození
předmětu ochrany nezabýval, žalovaný rozhodnutí ČIŽP z roku 2014 zrušil a vrátil věc
ČIŽP k novému projednání. V závěru rozhodnutí žalovaného z roku 2014 žalovaný uvedl,
že při novém projednání se správní orgán prvního stupně bude zabývat otázkou
poškození/nepoškození předmětu ochrany předmětného území coby relevantní okolností
dokreslující charakter (závažnost) žalobcova protiprávního jednání a následně uloží žalobci
pokutu ve výši, která zohlední jeho zjištění či správní úvahu a která bude odpovídat všem
okolnostem případu. V dalším řízení ČIŽP opatřil odborné stanovisko Agentury ochrany přírody
a krajiny ze dne 26. 1. 2015 (dále jen „odborné stanovisko“), jehož závěrem bylo, že jízdou žalobce
na terénním motocyklu nedošlo k prokazatelnému ovlivnění předmětů ochrany v daných
chráněných územích.
[6] Městský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že lze spatřovat pochybení již v prvním
rozhodování žalovaného (tedy v rozhodnutí žalovaného z roku 2014). Bylo povinností
žalovaného vyslovit závazný právní názor jasně a srozumitelně, avšak tento názor (uvedený
v předcházejícím odstavci) byl formulován neurčitě. Žalovaný totiž dle městského soudu neuvedl,
jak by měl správní orgán prvního stupně postupovat v případě nezjištění porušení předmětu
ochrany (tj. zda měl správní orgán prvního stupně zachovat výši uložené pokuty či zda ji měl
snížit).
[7] Dále městský soud dovodil, že žalovaný svým rozhodnutím z roku 2015 porušil
zásadu zákazu dvojího přičítání. Uvedl, že cílem opatření obecné povahy
č. j. 25489/ENV/14, 384/540/14, bylo zajistit ochranu chráněných území. Každý,
kdo toto omezení formálně poruší, zároveň ohrozí zájem na ochraně těchto chráněných území.
Pokud tedy správní orgány vytkly žalobci ohrožení veřejného zájmu na ochraně biotopů, nejedná
se o konkrétní okolnost specifickou pro posouzení výše pokuty u žalobce, ale o obecný znak,
který by byl přítomen v každém přestupku spočívajícím v porušení tohoto opatření obecné
povahy. Toto porušení, jakož i porušení „dalších právních předpisů“, je znakem skutkové podstaty
přestupku a nelze jej řadit k okolnostem majícím vliv na výši pokuty.
[8] Městský soud uzavřel, že správní orgány v rozporu se zákonem nezohlednily nově
zjištěné poznatky z odborného stanoviska, které svědčily o menší závažnosti jednání žalobce
a které tak byly významné jako kritérium při ukládání trestu žalobci. Pokud správní orgány vliv
těchto poznatků de facto eliminovaly poukazem na obecné důvody, proč došlo k vydání opatření
obecné povahy, a konstatovaly obecný zájem na ochraně dotčeného území, je tento přístup
v rozporu se zásadou individualizace sankce.
[9] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů, které podřadil pod §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s“).
[10] Stěžovatel nejprve uvedl, že ve svém prvním rozhodnutí z roku 2014 přistoupil ke zrušení
rozhodnutí ČIŽP z důvodu nepřezkoumatelnosti. Městský soud pak z rozhodnutí žalovaného
z roku 2014 vyvodil závěry, jež nemají oporu v textu odůvodnění tohoto rozhodnutí. V novém
projednání věci bylo opatřeno odborné stanovisko, které konstatovalo, že k porušení předmětu
ochrany jednáním žalobce nedošlo. ČIŽP poté ve svém následném rozhodnutí z roku 2015
zhodnotila závažnost jednání žalobce, tedy mimo jiné přihlédla ke skutečnosti, že se delikt stal
v území s vysokou mírou ochrany – v evropsky významných lokalitách a v ptačí oblasti. Přihlédla
i k polehčujícím okolnostem a uvedla, že „determinanty“, které byly v novém projednání
podrobněji studovány, nabyly hodnot, které se vzájemně vyvažují. V novém projednání tedy
ČIŽP podrobněji prozkoumala okolnosti určující výši pokuty a dospěla k závěru, že se vzájemně
vyvažují a nezakládají důvod pro vychýlení původní výše pokuty jedním či druhým směrem.
[11] Z výše uvedeného stěžovatel dovozuje, že ČIŽP se v novém projednání věci řídila jeho
závazným právním názorem, ověřila zjištěný skutkový stav, uvedla přezkoumatelnou úvahu o výši
sankce s tím, že k jejímu zvýšení ani snížení nedošlo, protože nebyly zjištěny nové okolnosti.
Všechny relevantní okolnosti navíc byly „implicitně“ obsaženy již v rozhodnutí ČIŽP z roku 2014.
[12] Stěžovatel také odmítá porušení zákazu dvojího přičítání. To, že se skutek stal v evropsky
významné lokalitě, je možné hodnotit při stanovení výše sankce. Správní orgán je dále povinen
hodnotit míru závažnosti a společenské škodlivosti protiprávního jednání s ohledem
na materiálně-formální pojetí přestupku a zásadu legality. ČIŽP tedy nejprve přistoupila
k hodnocení závažnosti žalobcova jednání. V tomto směru vzala v potaz vysokou míru ochrany
dotčeného území. Jednalo se tedy o posouzení závažnosti, nikoli o přitěžující okolnost,
jak se zřejmě mylně domníval městský soud. ČIŽP proto podle žalovaného mohla při hodnocení
závažnosti jednání žalobce zohlednit i místo spáchání deliktu, respektive účel opatření obecné
povahy č. j. 25489/ENV/14, 384/540/14.
[13] Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti označil napadený rozsudek městského
soudu za správný a zákonný. Ztotožnil se zejména s hodnocením městského soudu, že závazný
právní názor vyjádřený žalovaným v jeho rozhodnutí z roku 2014 nebyl zřejmý. Ačkoli ČIŽP
opatřila odborné stanovisko, odmítla akceptovat konkrétní a relevantní poznatky tam obsažené.
Správní orgány tak rezignovaly na zásadu individualizace sankce.
[14] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a za stěžovatele jedná osoba s příslušným právnickým vzděláním (§105 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší
správní soud dále posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů
a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez jednání za podmínek
vyplývajících z §109 odst. 2, věta první s. ř. s.
[15] Kasační stížnost je důvodná.
[16] Jádrem sporu je posouzení dvou otázek: (a) zda ČIŽP postupovala při vydání rozhodnutí
z roku 2015 v rozporu se závazným právním názorem žalovaného, vyjádřeným v jeho rozhodnutí
z roku 2014; a (b) zda jsou rozhodnutí správních orgánů z roku 2015 v rozporu se zákazem
dvojího přičítání.
[17] Ze správního spisu a z obsahu rozhodnutí žalovaného z roku 2014 vyplývá, že žalovaný
v tomto rozhodnutí závazný právní názor formuloval
takto:„V novém projednání se ČIŽP bude
zabývat otázkou poškození/nepoškození předmětu ochrany předmětného území coby relevantní okolností
dokreslující charakter (závažnost) odvolatelova (tj. žalobcova – pozn. soudu) protiprávního jednání.
Následně ČIŽP odvolateli uloží pokutu ve výši, která zohlední její zjištění či správní úvahu a která bude
odpovídat všem okolnostem případu“.
[18] Nejprve je však třeba zdůraznit, že předmětem přezkumu ze strany městského soudu
nebylo a ani nemohlo být samotné rozhodnutí žalovaného z roku 2014, ale pouze rozhodnutí
žalovaného a ČIŽP z roku 2015. Městský soud se tedy mohl zabývat prvně uvedeným
rozhodnutím výhradně ve vztahu k žalobním bodům, které míří na rozhodnutí z roku 2015.
V tomto ohledu ovšem Nejvyšší správní soud z textu žaloby ověřil, že žalobce v žalobě netvrdil,
že by rozhodnutí ČIŽP z roku 2015 bylo v rozporu se závazným právním názorem žalovaného
dle jeho rozhodnutí z roku 2014. V tomto smyslu také městský soud v napadeném rozsudku
správně rekapituloval podstatný obsah žaloby v odstavcích 5 až 7 napadeného rozsudku, z nichž
také není žádná taková námitka patrná.
[19] V odstavci 25 napadeného rozsudku se však městský soud již vyjadřuje „k námitce
nerespektování pokynu uloženého odvolacím orgánem“ a „v tomto smyslu“ shledal „v postupu správních orgánů
pochybení“. Dále pak městský soud kriticky zhodnotil kvalitu vyjádřeného závazného právního
názoru žalovaného v rozhodnutí z roku 2014.
[20] Nejvyšší správní soud k otázce vybočení z mezí soudního přezkumu příhodně uvedl
v rozsudku ze dne 27. 9. 2018, č. j. 3 As 302/2017 – 29 (všechna citovaná rozhodnutí tohoto
soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), že „[ř]ízení ve správním soudnictví je ovládáno dispoziční
zásadou, která soudům ukládá přezkoumat napadené správní rozhodnutí v mezích žalobních bodů
(§75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Mimo takto nastavený rámec může soud při svém přezkumu vykročit pouze
v případech, kdy žalobou napadený akt není možné přezkoumat v intencích žalobních námitek
z objektivních důvodů (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2011,
č. j. 7 Azs 79/2009 – 84, publikované pod č. 2288/2011 Sb. NSS). Takovými důvody je zjištěná
nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí [§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], či jeho nicotnost (§76 odst. 2 s. ř. s.).
Soudní judikatura dále dovodila, že soud může zohlednit i případná procesní pochybení správního orgánu,
jež účastník řízení v žalobě nenamítá, to ovšem jen za předpokladu, že tyto vady brání přezkoumání žalobou
napadeného rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009 - 84, publikované pod č. 2288/2011 Sb. NSS). V oblasti správního
trestání dále z judikatury zdejšího soudu vyplývá, že správní soud přihlédne ex officio i k případnému zániku
odpovědnosti za správní delikt, jestliže správní orgány i přes tuto skutečnost ve věci rozhodovaly; v takovém
případě se jedná o vadu řízení, která per se vyvolává nezákonnost správního rozhodnutí, ve smyslu ustanovení
§76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. (srov. například rozsudek ze dne 15. 12. 2005, č. j. 3 As 57/2004 - 39,
publ. pod č. 845/2006 Sb. NSS). Tento názor opakovaně ve své rozhodovací činnosti potvrdil i Ústavní soud
(viz zejména nález ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. III. ÚS 1420/07, dostupný na www.nalus.usoud.cz). Uvedené
lze tedy shrnout tak, že vyjma případů výše uvedených správnímu soudu nepřísluší přezkoumávat správní
rozhodnutí, respektive řízení předcházející jeho vydání, v rozsahu překračujícím žalobní body.“
[21] Vzhledem k výše uvedenému neměl městský soud případnou skutečnost,
že přezkoumávaná správní rozhodnutí jsou v rozporu se závazným právním názorem
vysloveným žalovaným v dřívějším rozhodnutí (to jest v jeho rozhodnutí z roku 2014), posuzovat
bez odpovídajícího žalobního tvrzení. Tím spíše se pak městský soud neměl zabývat povahou
rozhodnutí (kvalitou, respektive přezkoumatelností závazného právního názoru) žalovaného
z roku 2014, které vůbec nebylo předmětem soudního přezkumu (jeho předmětem naopak byla
pouze správní rozhodnutí z roku 2015).
[22] Nad rámec výše uvedeného však Nejvyšší správní soud dodává, že závazný právní názor
žalovaného v jeho rozhodnutí z roku 2014 nepovažuje za nepřezkoumatelný, případně „neurčitý
a nejasný“, jak uvedl městský soud v napadeném rozsudku. Je tomu opačně: žalovaný se vyjádřil
zřetelně, uložil ČIŽP zabývat se otázkou porušení předmětu ochrany, což ostatně v dalším řízení
také ČIŽP učinila a opatřila zmíněné odborné stanovisko. Žalovanému ani nelze vytknout, pokud
samotnou okolnost porušení předmětu ochrany označil za „okolnost dokreslující charakter (závažnost)
odvolatelova protiprávního jednání“. Toto vyjádření sice nemusí být z teoretického hlediska perfektní,
je z něj však bezpochyby zřejmé, že správní orgán prvního stupně se měl konkrétní okolností
(porušením předmětu ochrany) zabývat a vzít ji v úvahu při rozhodování o výši pokuty.
[23] Co se týče druhé sporné otázky, tedy zda jsou správní rozhodnutí z roku 2015 v rozporu
se zásadou dvojího přičítání, ani zde nelze městskému soudu přisvědčit. Podle ustálené
judikatury zdejšího soudu je tato zásada charakterizována následovně: „Zásadu zákazu dvojího
přičítání je třeba chápat tak, že k okolnosti, která je zákonným znakem deliktu, nelze přihlédnout jako
k okolnosti polehčující nebo přitěžující při ukládání sankce. Jednu a tutéž skutečnost, která je v posuzované věci
dána v intenzitě nezbytné pro naplnění určitého zákonného znaku skutkové podstaty konkrétního porušení
právní povinnosti, nelze současně hodnotit jako okolnost obecně polehčující či obecně přitěžující“ (podle
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2012, č. j. 4 Ads 114/2011 – 105,
publ. pod č. 2747/2013 Sb. NSS).
[24] Výše uvedené však neplatí absolutně a uvedenou zásadu nelze uplatňovat vždy,
bez ohledu na konkrétní právní úpravu daného deliktu. To dosvědčuje i již výše citované
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 114/2011 – 105, podle jehož právní věty
„[z]ásadu zákazu dvojího přičítání nelze aplikovat na skutkové podstaty správních deliktů, u nichž pojmově
nelze rozlišovat určitou minimální (základní, typovou) intenzitu, nezbytnou pro naplnění zákonných znaků dané
skutkové podstaty, a zbývající (vyšší, kvalifikovanou) intenzitu, kterou by bylo možno zohlednit jako okolnost
přitěžující či polehčující při určení konkrétní výše pokuty. Mezi skutkové podstaty tohoto typu náleží správní
delikt vymezený v §72 odst. 1 písm. c) bodu 6 zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči, ve znění účinném
do 30. 6. 2008, podle něhož krajská veterinární správa uloží právnické nebo podnikající fyzické osobě pokutu
až do výše 1 000 000 Kč, pokud se tato osoba dopustí správního deliktu tím, že nesplní nebo poruší povinnost
nebo požadavky stanovené předpisy Evropských společenství.“
[25] V nyní projednávaném případě je situace velice podobná té, kterou projednával zdejší
soud ve shora citované věci sp. zn. 4 Ads 114/2011. Skutková podstata přestupku, kterou je třeba
na jednání žalobce aplikovat, je stanovena následovně. Podle §87 odst. 3 písm. h) zákona
o ochraně přírody orgán ochrany přírody uloží pokutu až do výše 100 000 Kč fyzické osobě, která se dopustí
přestupku tím, že nedodržuje omezení či zákaz činnosti vyslovený podle §66. Podle §66 odst. 1 téhož
zákona orgán ochrany přírody je oprávněn stanovit fyzickým a právnickým osobám podmínky pro výkon činnosti,
která by mohla způsobit nedovolenou změnu obecně nebo zvláště chráněných částí přírody, popřípadě takovou
činnost zakázat. Uváděné podmínky pro výkon činnosti jsou v projednávaném případě stanoveny
opatřením obecné povahy Ministerstva životního prostředí ze dne 8. 4. 2014,
č. j. 25489/ENV/14, 384/540/14, konkrétně se jedná o zákaz vjezdu motorových vozidel.
[26] Z výše uvedeného je patrné, že skutková podstata je blanketní a odkazuje velmi široce
na jakékoli podmínky pro výkon činnosti, která by mohla způsobit nedovolenou změnu obecně nebo zvláště
chráněných částí přírody. Je dále zřejmé, že v této oblasti úpravy již neexistují další skutkové podstaty
kvalifikované či privilegované; naopak citovaná úprava je takříkajíc všeobjímající, protože
postihuje jakékoli porušení právní povinnosti (dle podmínek pro výkon činnosti) bez ohledu na jeho
závažnost či intenzitu. V duchu citovaného rozsudku č. j. 4 Ads 114/2011 – 105, ani zde tedy
pojmově nelze rozlišovat určitou minimální (základní, typovou) intenzitu, nezbytnou pro naplnění
zákonných znaků dané skutkové podstaty, a zbývající (vyšší, kvalifikovanou) intenzitu. Zákaz dvojího
přičítání se tak v tomto případě neuplatní a individuální okolnosti, týkající se například povahy
chráněné části přírody, způsobu její ochrany apod., budou mít vliv na určení výše sankce za dané
deliktní jednání.
[27] Městský soud v napadeném rozsudku uvedl, že „[p]okud tedy správní orgány žalobci vytkly
blíže nespecifikované 'ohrožení veřejného zájmu na ochraně biotopů', nejedná se v tomto smyslu o konkrétní
okolnost specifickou pro posouzení výše pokuty u žalobce, ale o obecný znak, který by byl přítomen v každém
přestupku spočívajícím v porušení omezení stanoveném OOP ze dne 8. 4. 2014. Porušení opatření, jakož
i dalších právních předpisů, je znakem skutkové podstaty přestupku a nelze jej přičítat k okolnostem, majícím
vliv na výši pokuty“ (zvýraznění přidal městský soud). I tento názor je třeba korigovat.
[28] Nejvyšší správní soud předně nesouhlasí s tím, že by správní orgány žalobci vytkly blíže
nespecifikované ohrožení veřejného zájmu na ochraně biotopů. Rozhodnutí ČIŽP z roku 2015
velmi podrobně rozebírá konkrétní okolnosti spáchání skutku, poukazuje na to, že žalobce
se pohyboval ve zvláště chráněných územích a územích soustavy Natura 2000, kde se vyskytují
ekosystémy, přírodní stanoviště, rostlinné a živočišné druhy (včetně zvláště chráněných).
ČIŽP dále uvedla, že žalobce se přestupku dopustil v dubnu v plné vegetační sezóně, pohyboval
se po nezpevněných cestách, nedbal závory na cestě atd. Prakticky jde o více než dvě strany textu
(str. 19 až 21 rozhodnutí ČIŽP z roku 2015). Nelze tedy hovořit o tom, že by ohrožení veřejného
zájmu na ochraně přírody nebylo „specifikováno“ či že by správní orgány nerespektovaly princip
individualizace trestu. Žalobce tedy naplnil obecný znak skutkové podstaty
(o tom v projednávaném případě ani není sporu), ale současně konkrétní okolnosti spáchání
skutku věrohodně odůvodňují výši uložené pokuty.
[29] Nejvyšší správní soud do jisté míry chápe, že městský soud mohl fakticky považovat
přinejmenším za neobvyklé, že žalovaný „v prvním kole“ vyhověl odvolání žalobce a přikázal
ČIŽP doplnit skutková zjištění. Poté, ačkoli tato skutková zjištění (odborné stanovisko) byla
pro žalobce příznivá, ČIŽP a následně žalovaný setrvali na stejné výši pokuty, jako tomu bylo
v předcházejícím rozhodnutí ČIŽP z roku 2014. V této souvislosti je však třeba zdůraznit,
že zde není právní úprava, která by správnímu orgánu prvního stupně (zde ČIŽP) zabraňovala,
aby v novém projednání věci určitou okolnost polehčující (tj. že dle odborného stanoviska
nedošlo k prokazatelnému ovlivnění předmětů ochrany v daných chráněných územích) „vyvážil“
poukazem na okolnosti přitěžující, které v předcházejícím rozhodování nehrály roli při správním
uvážení. V tomto směru zdejší soud odkazuje na svůj rozsudek ze dne 1. 3. 2017,
č. j. 6 Afs 169/2016 – 42, podle jehož právní věty „[u]stanovení §82 zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, jež správnímu orgánu znemožňuje v odvolacím řízení změnit uloženou sankci v neprospěch
obviněného z přestupku, nebrání správnímu orgánu prvního stupně uložit přísnější sankci novým rozhodnutím,
pokud bylo jeho původní rozhodnutí v odvolacím řízení jako celek zrušeno a správní orgán prvního stupně v novém
řízení posoudil otázku viny i trestu v plném rozsahu.“ Je-li možné dle citované právní věty uložit sankci
přísnější, pak je samozřejmě také možné (argument a maiori ad minus), aby v novém rozhodnutí
správní orgán uložil sankci stejnou, což se také stalo v právě projednávaném případě.
[30] V této souvislosti je dále nezbytné připomenout, že konkrétní určení výše pokuty
je otázkou správního uvážení. Úlohou správních soudů není toto uvážení nahrazovat uvážením
svým (vyjma postupu při moderaci trestu dle §78 odst. 2 s. ř. s.), ale zkoumat, zda správní orgán
při své úvaze nepřekročil meze stanovené zákonem či zda správní uvážení nezneužil. Tento závěr
Nejvyšší správní soud formuloval již v rozsudku ze dne 30. 11. 2004, čj. 3 As 24/2004 – 79,
č. 739/2006 Sb. NSS, v němž uvedl následující: „I když správní orgán není při svém rozhodování vázán
přesnými kriterii stanovenými zákonem a rozhoduje v mezích volného správního uvážení, musí být jeho postup
a rozhodnutí přezkoumatelné a musí být zřejmé, že z mezí a hledisek správního uvážení nevybočil. Proto
i v těchto případech musí správní orgán respektovat jak stanovené procesní postupy (v to zahrnující rozhodnutí
se všemi stanovenými náležitostmi), tak elementární právní principy správního rozhodování (princip právní jistoty,
princip rovnosti osob, o jejichž právech se jedná – s obdobným rozhodováním v obdobných případech atd.).
Nezákonnost rozhodnutí tak může spočívat mj. právě v překročení nebo zneužití stanovených mezí správního
uvážení správním orgánem (§78 odst. 1 s. ř. s.) nebo může být způsobena jiným porušením procesních předpisů.“
[31] Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbylo, než napadený rozsudek městského soudu
zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§110 odst. 1, věta první před středníkem s. ř. s.).
[32] V průběhu dalšího řízení nebude městský soud přihlížet k otázce domnělého
nerespektování závazného právního názoru (vyjádřeného v rozhodnutí žalovaného z roku 2014)
a věc znovu posoudí výlučně v intencích řádně uplatněných žalobních námitek s tím, že se zákaz
dvojího přičítání v projednávané věci neuplatní. Tímto právním názorem je městský soud vázán
(§110 odst. 4 s. ř. s.).
[33] Nejvyšší správní soud závěrem podotýká, že žalobce v petitu žaloby rovněž soudu navrhl
postup podle §78 odst. 2 s. ř. s., tedy aby případně pokutu přiměřeně snížil. Kasačnímu soudu
nyní nepřísluší hodnotit, zda jsou podmínky pro tento postup splněny, ostatně městský soud
s ohledem na zrušení správních rozhodnutí obou stupňů v napadeném rozsudku tuto možnost
ani blíže nezkoumal.
[34] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
ve věci (§110 odst. 3, věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu