ECLI:CZ:NSS:2019:9.AS.370.2017:42
sp. zn. 9 As 370/2017 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: B. K., zastoupený
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2017, č. j. 11 A 190/2017 – 23,
takto:
I. V řízení se p o k raču je .
II. Kasační stížnost se zamí t á .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) usnesením ze dne 25. 10. 2017,
č. j. 11 A 190/2017 – 23, postupem dle §46 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“), ve spojení s §68 písm. e) s. ř. s., a s odkazem na §22 odst. 3 a §26 zákona
č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů (zákon
o státním občanství České republiky), ve znění účinném pro projednávanou věc (dále
jen „zákon o státním občanství“), odmítl žalobu proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 30. 6. 2017,
č. j. MV-56078-4/SO-2017. Tímto rozhodnutím byl zamítnut rozklad žalobce proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra, odboru všeobecné správy, ze dne 19. 1. 2017, č. j. VS-10908/835.3/2-2014,
kterým nebylo vyhověno žádosti žalobce o udělení státního občanství České republiky.
Aproboval tím názor prvoinstančního orgánu, dle kterého žalobce na základě stanovisek Policie
České republiky a zpravodajských služeb České republiky ohrožuje ve smyslu §22 odst. 3 zákona
o státním občanství bezpečnost státu. Podle §13 odst. 2 zákona o státním občanství nelze státní
občanství České republiky udělit žadateli, který ohrožuje bezpečnost státu, jeho svrchovanost
a územní celistvost, demokratické základy, životy, zdraví, nebo majetkové hodnoty.
[2] Městský soud žalobu odmítl s odkazem na §26 zákona o státním občanství,
dle něhož rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení státního občanství České republiky podle
§22 odst. 3 je vyloučeno z přezkoumání soudem. Městský soud s ohledem na to, že žalobce v žalobě
navrhoval přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení citovaného
ustanovení, doplnil, že předmětné ustanovení nepovažuje za protiústavní. Podle jeho názoru
je výluka soudního přezkumu v souladu s článkem 36 Listiny základních práv a svobod,
neboť se netýká základních práv. Povinnost soudního přezkumu nevyplývá v dané věci
ani z mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána. Městský soud vycházel z toho,
že účelem §26 zákona o státním občanství je podle důvodové zprávy preference ochrany
bezpečnostních zájmů státu.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl usnesení městského soudu kasační stížností,
v níž navrhuje, aby Nejvyšší správní soud věc předložil Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení
§26 zákona o státním občanství, který považuje za protiústavní. V kasační stížnosti dále
stěžovatel odkazuje na argumentaci obsaženou v žalobě. Dále uvádí, že městský soud
v napadeném usnesení nedostatečně zdůvodnil, proč nepřistoupil k přerušení řízení a k podání
návrhu na zrušení citovaného ustanovení k Ústavnímu soudu. Odůvodnění městského soudu
je podle stěžovatele nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné. Stěžovatel dále v kasační stížnosti uvádí,
z jakých důvodů považuje §26 zákona o státním občanství za rozporný s ústavním pořádkem
ČR, především s poukazem na zákaz diskriminace a svévole a s ohledem na právo na zachování
důstojnosti, volební právo a právo na přístup k voleným a jiným veřejným funkcím. Napadené
usnesení tato práva stěžovatele porušilo.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti konstatuje, že souhlasí s postupem městského
soudu, který nejprve zkoumal podmínky řízení. Soud přitom správně dospěl k závěru, že v daném
případě je vyloučen soudní přezkum a žalobu odmítl. Městský soud se nadto návrhem stěžovatele
na předložení věci Ústavnímu soudu zabýval a vyslovil k této otázce svůj názor. Z napadeného
usnesení je podle žalovaného patrné, proč soud rozhodl daným způsobem, a toto rozhodnutí
splňuje všechna zákonná kritéria. Ve zbytku se žalovaný vyjadřuje k tvrzené protiústavnosti
§26 zákona o státním občanství a předkládá vlastní právní argumentaci, podle níž je dané
ustanovení s ústavním pořádkem ČR v souladu.
[5] Stěžovatel podal k vyjádření žalovaného repliku, ve které znovu opakuje, že vyloučením
soudního přezkumu podle §26 zákona o státním občanství jsou dotčena jeho základní práva.
Poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž sice není na udělení státního
občanství právní nárok, ale žadatel má subjektivní právo v tom smyslu, že správní orgán musí
vést řízení při zachování všech procesních práv žadatele, musí respektovat základní zásady
činnosti správních orgánů, nesmí postupovat diskriminačně apod. Stěžovatel nesouhlasí
s názorem žalovaného, že o ústavnosti dotčeného ustanovení hovoří to, že zákon o státním
občanství prošel řádným legislativním procesem. Je rovněž přesvědčen, že i když jsou stanoviska
bezpečnostních sborů a zpravodajských služeb vydávána na úrovni ředitele nebo zástupce ředitele
příslušného sboru, není tím automaticky garantováno, že je učiněný závěr o bezpečnostním riziku
žadatele o udělení státního občanství založený na ověřených poznatcích a skutečnostech.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[7] Na úvod Nejvyšší správní soud zmiňuje, že výrok I. tohoto rozsudku se opírá
o následující skutečnosti.
[8] Nejvyšší správní soud v obdobné věci (sp. zn. 2 As 64/2017) předložil věc Ústavnímu
soudu, neboť při předběžném projednání dané věci zaujal názor, že znění §26 zákona o státním
občanství je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Podal návrh na vyslovení
protiústavnosti daného ustanovení dle §95 odst. 2 Ústavy, neboť o neústavnosti platného
zákona, jímž je vázán, si nemůže učinit právní závěr sám.
[9] Z uvedeného důvodu bylo v projednávané věci řízení přerušeno podle
§48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. do doby vydání rozhodnutí Ústavního soudu o návrhu na zrušení
daného ustanovení zákona o státním občanství (viz usnesení ze dne 8. 11. 2018,
č. j. 9 Azs 370/2017 – 38).
[10] Ústavní soud nálezem ze dne 2. 7. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 39/17 (dostupný
na http://nalus.usoud.cz), rozhodl tak, že se návrh na zrušení §26 zákona o státním občanství
zamítá. Odpadla tedy překážka, pro kterou bylo řízení o této kasační stížnosti přerušeno výše
zmíněným usnesením č. j. 9 Azs 370/2017 – 38.
[11] Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal napadené usnesení městského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Dospěl přitom
k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Nejvyšší správní soud zároveň zdůrazňuje, že kasační
stížnost míří proti usnesení městského soudu, jímž byla žaloba v předmětné věci odmítnuta
pro nepřípustnost. Žaloba tedy nebyla městským soudem meritorně posuzována. V souladu
se svou ustálenou judikaturou (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 5 Azs 43/2003 – 38, rozsudek ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 – 98, či rozsudek
ze dne 5. 1. 2006, č. j. 2 As 45/2005 – 65) se tak soud mohl v návaznosti na kasační argumentaci
zabývat pouze tím, zda je rozhodnutí městského soudu o odmítnutí žaloby v souladu se zákonem
[viz §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.].
[12] Nejvyšší správní soud předesílá, že jádrem sporu bylo pouze to, zda městský soud
postupoval zákonným, respektive ústavně konformním způsobem, pokud žalobu stěžovatele
odmítl s poukazem na výluku soudního přezkumu obsaženou v §26 zákona o státním občanství.
Pro věc jsou tak významné závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 39/17,
kterým nebyla shledána protiústavnost citovaného ustanovení.
[13] Ústavní soud v citovaném nálezu předně konstatoval, že „[r]ozhodnutím o neudělení státního
občanství pro ohrožení bezpečnosti státu nedochází k zásahu do základních práv a svobod, a vylučuje-li
zákonodárce toto rozhodnutí ze soudního přezkumu, nedostává se tím do rozporu se zákazem výluky ze soudního
přezkumu podle čl. 36 odst. 2 Listiny.“ Ústavní soud dále posuzoval soulad uvedené výluky soudního
přezkumu s principy právního státu. Zabýval se tím, zda je zájem žadatele o udělení státního
občanství a bezpečnostní zájem státu (především na ochraně utajovaných skutečností,
které by jinak při neexistenci výluky ze soudního přezkumu byly předloženy soudu) v napadené
právní úpravě ústavně konformním způsobem vyvážen. I zde dospěl k závěru, že „[p]okud jde o cíl
napadené právní úpravy, ten je s ohledem na její provázanost s §22 odst. 3 zákona o státním občanství shodný,
tzn. bezpečnostní zájmy státu – minimalizace možnosti úniku utajovaných informací. Jak bylo již konstatováno
ve shora citovaném nálezu, od kterého nemá důvod se Ústavní soud v nyní posuzované věci odchýlit, takový cíl
lze považovat za legitimní. Napadenou právní úpravu – vylučující ze soudního přezkumu toliko právě
ta rozhodnutí, kterými byla zamítnuta žádost o udělení státního občanství z důvodu utajované informace
o ohrožení bezpečnosti státu – nelze proto považovat za projev svévole zákonodárce. Ústavní soud tedy nepovažuje
napadené ustanovení za rozporné ani s principem demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy.“
[14] Jak je patrné z výše uvedeného, dává nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/17
odpověď na argumenty stěžovatele ohledně souladu §26 zákona o státním občanství s ústavním
pořádkem. Nejvyšší správní soud stěžovatele v podrobnostech na citovaný nález odkazuje.
[15] Stěžovatel krom toho argumentoval již jen tím, že napadené usnesení městského soudu
je nepřezkoumatelné, neboť se dostatečně nevypořádalo s jeho návrhem na přerušení řízení
a předložení věci Ústavnímu soudu. Takovou vadou ovšem napadené usnesení netrpí. Městský
soud v odůvodnění usnesení na str. 2 stručně osvětlil, proč neshledal důvody pro předložení věci
Ústavnímu soudu, jeho rozhodnutí tak není nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
[16] Nejvyšší správní soud námitkám stěžovatele nepřisvědčil a konstatuje, že městský soud
postupoval v souladu se zákonem, pokud žalobu odmítl z důvodu, že napadené správní
rozhodnutí nepodléhá přezkumu ve správním soudnictví.
[17] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1, věta druhá
s. ř. s. kasační stížnost výrokem II. zamítl. O věci rozhodl bez jednání postupem podle
§109 odst. 2, věta první s. ř. s.
[18] Výrok III. o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, věta první s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterých, nestanoví-li zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů
řízení, žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti v řízení o kasační stížnosti nevznikly.
Z uvedených důvodů soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. července 2019
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu