ECLI:CZ:NSS:2019:9.AS.445.2017:21
sp. zn. 9 As 445/2017 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: T. D.,
zastoupený Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti
žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc, v
řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v
Olomouci ze dne 5. 12. 2017, č. j. 65 A 22/2016 – 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 21. 1. 2016, č. j. KUOK 7574/2016, zamítl odvolání
žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Olomouc (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne
5. 11. 2015, č. j. SMOL/237127/2015/OARMV/DPD/Reg, kterým bylo rozhodnuto, že žalobce
se porušením §10 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon
o silničním provozu“), dopustil správního deliktu dle §125f odst. 1 zákona o silničním provozu. Jako
provozovatel motorového vozidla tovární značky KIA, registrační značky X, totiž nezajistil, aby
při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na
pozemních komunikacích, neboť dne 19. 3. 2015 v době od 14:05 do 14:10 hod. na ulici
Vejdovského v Olomouci, před budovou Úřadu práce Olomouc, neznámý řidič neoprávněně
zastavil a stál výše uvedeným motorovým vozidlem na vyhrazeném parkovišti označeném svislým
dopravním značením IP 12 „Vyhrazené parkoviště“ s dodatkovou tabulkou „VYHRAZENO 8
MÍST PRO ZAMĚSTNANCE ÚP“, přičemž se nejednalo o vozidlo, pro které bylo parkoviště
vyhrazeno. Žalobci byla za tento správní delikt uložena pokuta ve výši 1 500 Kč a povinnost
nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
[2] Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále také „krajský soud“) rozsudkem
ze dne 5. 12. 2017, č. j. 65 A 22/2016 – 30, zrušil napadené rozhodnutí žalovaného a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
[3] Krajský soud totiž přisvědčil žalobní námitce, že správní orgán I. stupně zahájil řízení
o správním deliktu provozovatele vozidla, za který měl být odpovědný žalobce, aniž by učinil
nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. Žalobce namítal, že na výzvu správního orgánu
I. stupně sdělil, že vozidlo zaparkovala P. K., zaměstnankyně Úřadu práce Olomouc. Tvrdil, že
osobu řidičky specifikoval dostatečně a že správní orgán I. stupně mohl tuto osobu snadno
dohledat (znal její jméno a zaměstnání) a předvolat ji k podání vysvětlení. Ten však na zjištění
pachatele přestupku rezignoval.
[4] Ze správního spisu krajský soud zjistil, že správní orgán I. stupně doručil žalobci výzvu,
ve které žádal o doplnění data narození a trvalého pobytu P. K.; na tuto výzvu žalobce
nereagoval. Ze správního spisu už ovšem nevyplývá, že by se správní orgán I. stupně, případně
žalovaný, jakkoli pokusili o ztotožnění osoby prostřednictvím Úřadu práce Olomouc,
a to za situace, kdy žalobce P. K. označil jako řidičku již ve správním řízení. V této souvislosti
odkázal krajský soud na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2017,
č. j. 8 As 146/2016 - 29, z nějž vyplývá, že po správních orgánech nelze vyžadovat rozsáhlé kroky
směřující k určení totožnosti přestupce, pokud nemají ke zjištění potřebné indicie a případné
označení řidiče provozovatelem zjevně nevede nebo nemůže vést k usvědčení pachatele
přestupku. Mají-li však správní orgány reálnou příležitost zjistit přestupce, musí se o to pokusit,
což v projednávané věci neučinily.
[5] Zbylé žalobní námitky krajský soud posoudil jako nedůvodné a nejsou
zde rekapitulovány, neboť proti posouzení těchto námitek kasační stížnost nesměřuje.
[6] Kasační stížnost podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) z důvodu, který lze podřadit
pod §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[7] Stěžovatel se neztotožňuje s názorem krajského soudu, že měl reálnou možnost zjistit
prostřednictvím Úřadu práce totožnost označené osoby. V této souvislosti okazuje na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2016, č. j. 7 As 135/2016 - 17, ze kterého cituje
následující pasáž: „Po provozovateli vozidla lze legitimně požadovat, aby již od počátku nesl odpovědnost
za správnost a aktuálnost údajů, které o řidiči vozidla poskytuje. Pokud provozovatel vozidla tyto údaje sdělí,
nemohou správní orgány rezignovat na svou povinnost učinit nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku;
pokud následně vyjde najevo, že uvedené údaje jsou nesprávné či neaktuální, jde toto zjištění k tíži provozovatele
vozidla. Správní orgány nečiní na základě nesprávných údajů od provozovatele rozsáhlá pátrání po údajném
pachateli přestupku.“
[8] Stěžovatel je přesvědčen, že žalobce potřebné údaje nesdělil a správní orgán I. stupně
učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku tím, že jej vyzval k doplnění podání (tedy
ke sdělení bližších údajů - data narození a trvalého pobytu osoby přestupce - pozn. soudu).
Stěží mohl správní orgán předvolat k podání vysvětlení osobu, u níž neznal adresu jejího
bydliště. I kdyby takováto osoba na Úřadu práce Olomouc pracovala, jen obtížně si lze představit,
že by ji bylo možné předvolat (případně po ní požadovat adresu jejího bydliště) na základě
telefonického rozhovoru. Stěžovatel je oproti krajskému soudu přesvědčen, že správní
orgán I. stupně postupoval v souladu s §37 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále
jen „správní řád“), jelikož vyzval žalobce k odstranění vad podání. To však žalobce přes výzvu
správního orgánu neučinil. Krajský soud opominul zásadu vigilantibus iura (bdělým náležejí práva),
pokud dospěl k závěru, že postup správních orgánů byl nesprávný. Nezohlednil totiž, že žalobce
na svá práva rezignoval tím, že na výzvu správního orgánu I. stupně nereagoval.
[9] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhuje její zamítnutí, napadený rozsudek
považuje za správný a plně se s ním ztotožňuje. Namítá, že stěžovatel neučinil nezbytné kroky
ke zjištění pachatele přestupku a že argumentací obsaženou v kasační stížnosti se snaží přenést
zákonné povinnosti správního orgánu na žalobce.
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 2, věta první s. ř. s.
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Stěžovatel předložil prakticky jen jednu kasační námitku týkající se právního posouzení
věci. Tvrdí, že správní orgán I. stupně učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku
tím, že žalobce vyzval k doplnění podání, v němž označil jako řidičku vozidla P. K., která je
zaměstnankyní Úřadu práce Olomouc.
[13] Z §10 odst. 3 zákona o silničním provozu vyplývá, že provozovatel vozidla zajistí, aby při užití
vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních
komunikacích stanovená tímto zákonem.
[14] Podle §125f odst. 1 tohoto zákona pak platí, že právnická nebo fyzická osoba se dopustí
správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s §10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní
komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená
tímto zákonem. Odstavec 4 téhož ustanovení pak stanoví: Obecní úřad obce s rozšířenou
působností správní delikt podle odstavce 1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele
přestupku a a) nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení
proti určité osobě, nebo b) řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku
prokázáno.
[15] Nejvyšší správní soud v řadě svých rozhodnutí (např. v rozsudku ze dne 21. 11. 2014,
č. j. 1 As 131/2014 – 45; všechna rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz)
konstatoval, že správní delikt provozovatele vozidla dle §125f zákona o silničním provozu
je nutno chápat jako delikt subsidiární, neboť primárně za spáchaný delikt odpovídá řidič vozidla.
Platí tedy, že „[p]ouze v případě, že není možné na základě žádných důkazů či indicií s určitostí zjistit
jeho totožnost a vést proti němu přestupkové řízení, činí zákon odpovědným provozovatele vozidla za to, že svěřil
řízení vozidla jinému a nezajistil, aby dodržoval povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních
komunikacích“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 146/2016 – 29).
[16] Zástupce žalobce ve správním řízení (Ing. M. J.) označil jako řidičku vozidla P. K., ke
které dodal, že je zaměstnankyní Úřadu práce Olomouc (viz podání Ing. J. na str. 17 správního
spisu). Správní orgán I. stupně jej proto usnesením ze dne 11. 8. 2015 vyzval, aby své podání
doplnil o datum narození a trvalý pobyt označené osoby, na což žalobce nereagoval. V reakci na
pasivitu žalobce správní orgán I. stupně další kroky ke zjištění pachatele přestupku nečinil a za
správní delikt vymezený v odstavci [1] tohoto rozsudku postihl žalobce, jako provozovatele
předmětného vozidla.
[17] K rozsahu povinnosti správních orgánů zjišťovat skutečnosti odůvodňující zahájení
řízení (o přestupku) proti určité osobě ve smyslu §125f odst. 4 zákona o silničním provozu
se Nejvyšší správní soud opakovaně vyjádřil. Například v rozsudku ze dne 22. 10. 2015,
č. j. 8 As 110/2015 – 46, uvedl, že by šlo „[p]roti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla
vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové
zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle §125h odst. 6 zákona
o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. Budou-li mít
správní orgány (ať již na základě označení řidiče provozovatelem vozidla nebo na základě jiných skutkových
okolností) reálnou příležitost zjistit přestupce, musí se o to pokusit.“
[18] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s krajským soudem, že správní orgán I. stupně
se dostatečně nepokusil zjistit pachatele přestupku. Je pravdou, že tento správní orgán vyzval
žalobce k odstranění vad podání (konkretizaci označené osoby o datum jejího narození a trvalý
pobyt) a že žalobce na jeho výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval. Pokud však měl správní orgán
k dispozici jméno a zaměstnání této osoby, tyto údaje byly potřebnými indiciemi, které mohly
vést k nalezení pachatele přestupku. Pokud by se správní orgán obrátil na Úřad práce Olomouc
s dotazem, zda je P. K. jeho zaměstnankyní, aby tuto osobu mohl předvolat, nejednalo by se o
rozsáhlé kroky, které by dle výše citované judikatury nebylo možné po správním orgánu
požadovat.
[19] Ani rozsudek Nejvyššího správního soudu, č. j. 7 As 135/2016 – 17, na který odkazoval
stěžovatel v kasační stížnosti, nesvědčí o správnosti postupu správního orgánu. Z něj totiž
vyplývá, že podmínka učinění nezbytných kroků podle §125f odst. 4 zákona
o přestupcích je splněna například tehdy „[o]značí-li provozovatel vozidla za řidiče osobu, kterou nelze
dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případně osobu, která odepře podání vysvětlení podle §60 odst. 1
věty za středníkem zákona o přestupcích (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 12. 2014, č. j. 3 As 7/2014 – 21).“ V nyní projednávané věci byla však situace odlišná; bylo
by totiž předčasné říci, zda lze žalobcem označenou osobu dohledat. V projednávaném případě
se nejednalo ani o situaci, kdy žalobce označil za řidiče osobu, která se vyskytuje jako údajný řidič
v obdobných případech opakovaně (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 11. 2016, č. j. 6 As 36/2016 – 29), nebo osobu, která vozidlo v době spáchání přestupku
nemohla prokazatelně řídit pro svůj zdravotní stav (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016 – 40). Právě jen v těchto uvedených případech (zjevně
odlišných oproti nyní projednávanému případu) nelze po správních orgánech požadovat,
aby učinily další nezbytné kroky ke zjištění totožnosti řidiče předmětného vozidla za účelem
zahájení řízení o přestupku ve smyslu §125f odst. 4 zákona o silničním provozu.
[20] Nejvyšší správní soud shrnuje, že napadený rozsudek krajského soudu je v souladu
se zákonem. Kasační stížnost proto podle §110 odst. 1, in fine, s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[21] O náhradě nákladů tohoto řízení soud rozhodl ve smyslu §60 odst. 1, věty
první s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl
v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení náleží procesně
úspěšnému žalobci. Žalobce však náhradu nákladů řízení nepožadoval a z obsahu spisu
nevyplývá, že by mu nějaké náklady vznikly, přičemž vyjádření ke kasační stížnosti učinil on sám
(nikoli jeho zástupce). Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádnému z účastníků náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 28. března 2019
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu