ECLI:CZ:NSS:2019:9.AS.55.2019:36
sp. zn. 9 As 55/2019 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Ivo Pospíšila a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: V. J., zast. JUDr. Emilem
Flegelem, advokátem se sídlem K Chaloupkám 3170/2, Praha 10, proti žalovanému: Krajský
úřad Karlovarského kraje, se sídlem Závodní 353/88, Karlovy Vary, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 25. 4. 2017, č. j. 3309/DS/16-3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 12. 2018, č. j. 17 A 62/2017 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Městského úřadu Sokolov, odboru právního a živnostenského úřadu,
ze dne 12. 10. 2016, č. j. 54136/2016/OP/EVKA-11, byl žalobce uznán vinným ze spáchání
přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 2. zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o silničním provozu“), porušením povinnosti stanovené v §18 odst. 3 zákona
o silničním provozu, kterého se měl dopustit tak, že dne 17. 6. 2016 v 17:03 hod. jako řidič
motorového vozidla BMW 530, reg. značky X, překročil na dálnici D6 v katastru obce Staré
Sedlo nejvyšší dovolenou rychlost na dálnici mimo obec o 52 km/h. Za spáchání tohoto
přestupku byla žalobci uložena pokuta ve výši 5 000 Kč a zákaz řízení všech motorových vozidel
na dobu 6 měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Toto rozhodnutí bylo v odvolacím
řízení potvrzeno a odvolání žalovaným zamítnuto rozhodnutím ze dne 25. 4. 2017,
č. j. 3309/DS/16-3 (dále je „napadené rozhodnutí“). V napadeném rozhodnutí se žalovaný
vypořádal s námitkami žalobce, podle nichž měl být zkrácen na právu seznámit se se spisem,
právu, aby jeho věc byla projednána za jeho účasti, právu na obhajobu a konečně i s námitkou
nesprávného provedení měření rychlosti, a to tak, že je označil za nedůvodné.
[2] Žalobce v odvolání namítal, že v dané věci bylo nařízeno ústní jednání na den 5. 9. 2016.
Žalobce dne 22. 8. 2016 odeslal oprávněné úřední osobě E. K. na e-mailovou adresu zprávu
se žádostí o pořízení kopie spisu a dotazem, kdy by si kopii mohl vyzvednout. Téhož dne mu
přišla automatická odpověď, že úřední osoba se nachází na dovolené a že žalobce bude
kontaktován co nejdříve po jejím návratu. Dle svého tvrzení žalobce následně dne 31. 8. 2016
telefonoval vedoucí oddělení správních deliktů ing. M. O., tedy nadřízené úřední osoby, a ta mu
sdělila, že úřední osoba bude přítomna až 5. 9. 2016, tedy v den, na který bylo nařízeno ústní
jednání. Nadřízená úřední osoby měla žalobci slíbit, že kopie spisu pro něj budou připraveny dne
5. 9. 2016 a ústní jednání bude o 10 dní odloženo, aby se mohl s obsahem spisu seznámit.
Současně měla ing. O. o těchto skutečnostech pořídit úřední záznam do spisu. Žalobce se proto
dostavil ke správnímu orgánu dne 5. 9. 2016 ve 12:40 hod. za účelem vyzvednutí kopie spisu a
opětovně uvedl, že žádá o odročení ústního jednání o 10 dní za účelem seznámení se s obsahem
spisu a přípravy obhajoby. Úřední osoba mu však sdělila, že ústní jednání odročeno nebude,
neboť nedostatečná příprava na ústní jednání není řádnou omluvou. Žalobce následně ústně do
protokolu uvedl, že si zvolil k zastupování zmocněnce M. Š., bytem X, a že trvá na jeho
přítomnosti u ústního jednání. Ani tomu nebylo vyhověno a ústní jednání se uskutečnilo od 13:00
hod. v nepřítomnosti žalobce i jeho zmocněnce. Žalobce proto v odvolání namítal, že bylo
porušeno jeho právo na obhajobu, že se jednání konalo bez jeho účasti a účasti zvoleného
zmocněnce, který se ani nemohl ústního jednání účastnit, neboť nebyl řádně předvolán. Konečně
žalobce namítal, že v daném případě nebylo řádně provedeno měření rychlosti, neboť podle
návodu k obsluze zařízení Ramer 10C, kterého bylo k měření použito, musí být rozdíl rychlostí
mezi měřícím a měřeným vozidlem v případě měření rychlosti předjíždějícího vozidla cca 20
km/h. Na fotografii z radaru je však zobrazena rychlost měřeného vozidla 188 km/h a měřícího
vozidla 117 km/h, rozdíl tedy činil 71 km/h. V daném případě bylo dle žalobce provedeno
měření rychlosti bez radaru srovnáním vlastní rychlosti. V takovém případě musí dle návodu
k obsluze radaru měřící vozidlo ustálit svou rychlost tak, aby na displeji, kde je cílové vozidlo
průběžně zobrazováno, nebyla patrná změna velikosti sledovaného vozidla, to znamená, že
měřící vozidlo musí jet rovnoměrnou rychlostí za sledovaným vozidlem. Podle návodu k obsluze
musejí být pořízeny minimálně tři fotografie během 10 s a jako podklad k přestupku musí být
předložen komplet všech tří snímků, přičemž jako relevantní se bere nejnižší naměřená rychlost
nebo průměr ze všech tří rychlostí. Podle žalobce však byl předložen jeden snímek, přičemž
měřící vozidlo se během měření k měřenému vozidlu přibližovalo.
[3] Žalovaný k těmto námitkám v napadeném rozhodnutí uvedl, že ze správního spisu
nezjistil, že by mu nadřízená úřední osoby slíbila odročení nařízeného ústního jednání o 10 dnů,
navíc k tomu ani nebyla oprávněna. Odmítl také jako nepravdivé tvrzení, že by žalobce požádal
o odročení jednání dne 5. 9. 2016 – z protokolu o nahlížení do spisu plyne, že se dostavil
ke správnímu orgánu a uvedl, že se bez prostudování spisu ústního jednání nezúčastní, což bylo
jeho vlastní rozhodnutí. Před jednáním měl možnost se se spisem seznámit, byl řádně a včas
předvolán a podle žalovaného proto nebyl důvod, aby bylo ústní jednání odročeno. Ústní jednání
tak proběhlo v souladu s §74 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“). Žalovaný odmítl i námitku, že k odročení ústního
jednání mělo dojít z důvodu, že žalobce si zvolil před ústním jednáním zmocněnce. Žalovaný
odmítl, že by v takovém případě měl správní orgán povinnost znovu předvolávat k ústnímu
jednání zmocněnce. V postupu žalobce tak shledal snahu o obstrukci a účelové jednání s cílem
směřujícím k zániku odpovědnosti za přestupek. Konečně žalovaný neakceptoval ani námitky
týkající se nedodržení návodu k obsluze měřícího zařízení Ramer 10C – uvedl, že nemá
pochybnosti o správnosti měření, které bylo provedeno radarovým rychloměrem s platným
ověřením a bylo provedeno policisty, kteří jsou k této činnosti oprávněni. Zjištění zachycené
na pořízeném snímku bylo podle žalovaného nezpochybnitelné.
[4] Proti napadenému rozhodnutí se žalobce bránil žalobou u Krajského soudu v Plzni (dále
jen „krajský soud“), který žalobu rozsudkem ze dne 28. 12. 2018, č. j. 17 A 62/2017 - 42 (dále
jen „napadený rozsudek“), zamítl. K žalobním námitkám, které se shodovaly se shora uvedenými
námitkami vznesenými žalobcem již v řízení o odvolání, soud uvedl, že pokud se žalobce rozhodl
– navzdory tomu, že se ke správnímu orgánu dne 5. 9. 2016 dostavil – neúčastnit se ústního
jednání, na něž byl řádně předvolán - nedošlo k porušení §74 odst. 1 zákona o přestupcích.
Žalobci bylo před jednáním umožněno nahlížet do spisu, přičemž krajský soud se ztotožnil
i s tím, že důvodem k odročení jednání nemůže být skutečnost, že žalobce si podle svého
vyjádření dosud neprostudoval spis dostatečně důkladně. Krajský soud pak souhlasil s tím,
že důvodem k odročení jednání nemohla být skutečnost, že si žalobce po doručení předvolání
a před ústním jednáním zvolil zástupce, jemuž předvolání nebylo doručeno. V takovém případě
předvolání doručené žalobci platí i pro jeho dodatečně zvoleného zmocněnce. Pokud
jde o námitku žalobce týkající se nesprávného měření rychlosti, krajský soud uvedl, že se žalobce
mylně domnívá, že bylo provedeno měření rychlosti bez radaru srovnáním vlastní rychlosti.
V daném případě bylo dle soudu měřeno radarovým zařízením, z něhož byl pořízen záznam
o přestupku v podobě jedné fotografie, přičemž o správnosti měření svědčí dostatek podkladů.
Stěžejním důkazem je dle krajského soudu pořízený snímek z rychloměru, jenž je zcela
standardní, zobrazuje celé jediné vozidlo zhruba uprostřed snímku s čitelnou registrační značkou.
Správnost a platnost měření je osvědčena i platným ověřovacím listem k radarovému rychloměru.
II. Kasační stížnost
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, kterou
založil na důvodech podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), konkrétně namítl, že rozsudek
je nezákonný z důvodu nesprávného posouzení právní otázky, dále namítl procesní vadu v řízení
před správním orgánem, která mohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí správního orgánu a pro niž
měl krajský soud napadené rozhodnutí zrušit, a konečně stěžovatel namítal nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku. Konkrétně stěžovatel uvedl, že krajský soud opomněl celou řadu jeho
námitek a s dalšími námitkami se pak měl vypořádat nedostatečně.
[6] Stěžovatel v kasační stížnosti zopakoval průběh řízení před správním orgánem, jak jej již
vylíčil v odvolání a žalobě před krajským soudem, a namítl, že došlo k porušení zásady
předvídatelnosti práva, neboť mu bylo ze strany úřední osoby přislíbeno, že mu budou
poskytnuty kopie ze správního spisu a ústní jednání se odročí o 10 dnů. Stěžovatel proto
legitimně očekával, že správní orgán bude takto postupovat. Postupem správního orgánu však byl
zbaven možnosti k přípravě obhajoby a byl omezen na právu seznámit se se spisovým
materiálem, což požadoval již dne 22. 8. 2016. Realizace tohoto práva mu byla umožněna
až 20 minut před ústním jednáním, přičemž to bylo zdůvodněno dovolenou oprávněné úřední
osoby, tedy překážkou na straně správního orgánu. Za dané situace nebyl dle stěžovatele důvod
nevyhovět žádosti o odročení ústního jednání. V této souvislosti stěžovatel odkázal na rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2009, č. j. 7 As 28/2009 - 99, a ze dne 18. 1. 2013,
č. j. 7 As 77/2012 - 44, podle nichž musí být obviněnému z přestupku poskytnut přiměřený čas
a možnost k přípravě obhajoby s tím, že správní orgán nemůže omezovat procesní práva
obviněného z přestupku vymezováním časového úseku, kdy je může uplatňovat, například tím,
že bude určovat, kdy se v průběhu správního řízení může seznámit s obsahem správního spisu.
[7] Stěžovatel má za to, že na jeho případ dopadá zejména druhý z uváděných rozsudků, když
se značným předstihem před ústním jednáním žádal o realizaci práva seznámit se se spisem,
ale realizace tohoto práva mu byla umožněna až 20 minut před ústním jednáním. V daném
případě tak nebylo důvodu jeho žádosti nevyhovět, zejména když mu bylo odročení přislíbeno
vedoucí odboru. Stěžovatel se tak dne 5. 9. 2016 nedostavil k ústnímu jednání, ale toliko
k nahlédnutí do spisu a pořízení jeho kopie, jak mu to bylo telefonicky přislíbeno vedoucí
odboru. Krajský soud k této jeho žalobní námitce uvedl pouze tolik, že „[ž]alobce v žalobě
nesouhlasil s neakceptací jeho žádosti o odročení jednání dne 5. 9. 2016 správním
orgánem…[s]právní orgán správně uvedl, že důvodem k odročení jednání nemůže být okolnost,
že žalobce podle svého vyjádření dosud neprostudoval spis dostatečně důkladně“. Stěžovatel však
nic takového netvrdil a nenamítal: jím uplatněným důvodem k odročení ústního jednání byla
skutečnost, že správní orgán mu odepřel možnost přípravy obhajoby, přičemž sám mu přislíbil
odročení jednání a stěžovatel očekával, že k odročení skutečně dojde. Krajský soud podle
stěžovatele opomněl tuto námitku vypořádat, což zakládá podle ustálené judikatury Nejvyššího
správního soudu nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů (například rozsudek ze dne
17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010 - 63).
[8] Podle stěžovatele bylo dále přestupkové řízení zatíženo procesní vadou, pro kterou měl
krajský soud napadené rozhodnutí zrušit. Touto vadou byla skutečnost, že ústní jednání proběhlo
ve stěžovatelově nepřítomnosti, jakož i v nepřítomnosti jeho zmocněnce, jehož si před jednáním
zvolil. Krajský soud jeho námitku vypořádal tak, že „pokud se žalobce rozhodl neúčastnit
následného jednání, nevyužil dle názoru soudu svého práva být přítomen ústnímu jednání.“.
Stěžovatel v žalobě i kasační stížnosti namítl, že naopak uvedl, že na své účasti trvá
a že se ústního jednání účastnit chce. Zvolit si zmocněnce se rozhodl až v momentě,
kdy ze správního spisu zjistil, že mu hrozí zákaz řízení motorových vozidel, čehož si dříve nebyl
vědom. Stěžovatel v kasační stížnosti poukázal na to, že konání ústního jednání v nepřítomnosti
zmocněnce je v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2015,
č. j. 4 As 225/2015 - 32, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že správní orgán je povinen
umožnit obviněnému z přestupku zvolit si obhájce i po zahájení ústního jednání, přičemž
pro výkon tohoto práva stanoví obviněnému přiměřenou lhůtu. V této věci řešené Nejvyšším
správním soudem přitom obviněný oznámil správnímu orgánu záměr zvolit si obhájce
až při prvním ústním jednání, kterého se zúčastnil, a to poukazem na zjištění,
že mu v přestupkovém řízení hrozí uložení sankce zákazu činnosti. Nejvyšší správní soud přitom
uvedl, že žalobce byl oprávněn zvolit si obhájce i v průběhu ústního jednání a pokud správní
orgán v ústním jednání pokračoval, provedl dokazování a vydal rozhodnutí, zasáhl tím
do procesních práv žalobce na obhajobu.
[9] Konečně má stěžovatel za to, že krajský soud nevypořádal jeho námitku stran
nesprávného způsobu měření, když na konkrétní námitku, že dle návodu k obsluze zařízení
Ramer 10C musí být rozdíl mezi měřícím a měřeným vozidlem cca 20 km/h, uvedl, že žalobní
námitku, podle které měření rychlosti bylo provedeno v rozporu s návodem k obsluze, považuje
za nedůvodnou. Stěžovatel tvrdí, že skutečnost, že měření bylo provedeno v rozporu s návodem
k obsluze, doložil citací z návodu, jež porušení návodu prokazuje. Obsah návodu však nebyl
soudem nijak zpochybněn, přesto byla tato námitka označena za nedůvodnou. I v této části
je proto napadený rozsudek dle stěžovatele nepřezkoumatelný.
[10] S ohledem na to stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu a spolu s ním i napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a vrátil mu věc k dalšímu
řízení.
[11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že s ohledem na to, že důvody obsažené
v kasační stížnosti jsou obsahově totožné se žalobními námitkami a rovněž i s odvolacími
námitkami, nebude se již ke kasační stížnosti vyjadřovat a plně odkazuje na odůvodnění svého
rozhodnutí a své vyjádření k žalobě.
[12] Vzhledem k tomu, že se žalovaný ve svém podání ke kasační stížnosti nikterak obsahově
nevyjádřil, nezasílal je Nejvyšší správní soud stěžovateli k replice, neboť by se stěžovatel neměl
objektivně již k čemu vyjádřit.
III. Posouzení kasační stížnosti
[13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. Poté Nejvyšší správní soud
přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[14] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[15] Stěžovatel založil kasační stížnost na důvodech dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b)
a d) s. ř. s., přičemž však v obsahu kasační stížnosti nikterak nedoložil, v čem konkrétně mělo
spočívat nesprávné právní posouzení právní otázky krajským soudem. Tento důvod kasační
stížnosti nebyl podložen žádnou konkrétní argumentací, a proto se tímto důvodem Nejvyšší
správní soud ani nemohl zabývat. Jádrem kasační stížnosti pak byla argumentace stěžovatele
založená na procesních vadách v řízení před správním orgánem, které měly založit nezákonnost
napadeného rozhodnutí a pro které měl napadené rozhodnutí krajský soud zrušit, a námitka
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu spočívající v nesrozumitelnosti
a nedostatku důvodů rozhodnutí.
[16] Nejvyšší správní soud konstatuje, že napadený rozsudek není nepřezkoumatelný.
Stěžovatel formuloval podstatnou část kasační stížnosti tak, že převzal obsah žalobní
argumentace, u níž paušálně konstatoval, že se s ní krajský soud nevypořádal přezkoumatelným
způsobem. Nejvyšší správní soud připomíná, že podle jeho ustálené judikatury krajské soudy
nemusí nutně volit cestu vypořádání se s každým dílčím argumentem uvedeným v žalobě. Jejich
úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 - 19).
[17] Nejvyšší správní soud má sice jisté výhrady k rozsahu a kvalitě odůvodnění rozsudku
krajského soudu a zejména tomu, že krajský soud mohl na některé žalobní námitky stěžovatele
reagovat rozsáhleji a explicitněji, nicméně dospěl k závěru, že stěžejní důvody rozhodnutí jsou
z odůvodnění seznatelné a pokrývají námitky, které v kasační stížnosti stěžovatel doslovně
zopakoval s tím, že je má za nevypořádané nebo vypořádané nedostatečně.
[18] To se týká kasační námitky, podle níž se krajský soud nevypořádal s argumentem,
že správní orgán stěžovateli odepřel možnost přípravy obhajoby a zejména pak se skutečností,
že sám správní orgán odročení ústního jednání žalobci přislíbil, a ten očekával, že k odročení
dojde. Dle Nejvyššího správního soudu tato námitka je, byť ne zcela pregnantně, vypořádána
v bodě 15. napadeného rozsudku, v němž krajský soud přisvědčil tomu, že by bylo
v přestupkovém řízení nadbytečným konat výslech Ing. O., nadřízené oprávněné úřední osoby, a
důkaz úředním záznamem o telefonickém hovoru, který se dle krajského soudu ve správním spise
ani nenacházel. Tím dal krajský soud najevo, že námitku legitimního očekávání, resp.
předvídatelnosti postupu správního orgánu považuje z hlediska hodnocení neodročení ústního
jednání za nedůvodnou. Ostatně nelze odhlížet od toho, že námitka stěžovatele, že v něm správní
orgán vyvolal očekávání, že ústní jednání bude odročeno, se bezprostředně pojí s námitkou, že se
nemohl na ústní jednání dostatečně připravit, kterou krajský soud vypořádal v bodě 14.
odůvodnění. Krajský soud mohl být při vypořádání námitky stěžovatele stran legitimního
očekávání a předvídatelnosti postupu správního orgánu podrobnější, zejména pokud ji stěžovatel
založil na odkazech na několik rozsudků Nejvyššího správního soudu, které se týkají požadavků
na přípravu obhajoby v přestupkovém řízení, nicméně Nejvyšší správní soud neshledal, že by
absence rozsáhlejšího odůvodnění způsobovala nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
[19] Stejný závěr se týká kasační námitky stěžovatele, že krajský soud nevypořádal dostatečně
jeho argumentaci stran nesprávného měření rychlosti, respektive nedodržení postupů uvedených
v návodu a příručce operátora rychloměru Ramer 10C. Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl,
že v žalobě odkazoval na to, že podle návodu k tomuto zařízení musí být rozdíl rychlostí mezi
měřícím a měřeným vozidlem cca 20 km/h, přičemž dle přiložené fotografie, která byla
podkladem pro rozhodnutí o přestupku, je uvedena rychlost měřeného vozidla 188 km/h
a rychlost měřícího vozidla 117 km/h, tedy rozdíl činil 71 km/h. Krajský soud měl dle stěžovatele
na toto žalobní tvrzení reagovat následovně: „Za nedůvodnou považuje soud i žalobní námitku,
podle které měření rychlosti bylo provedeno v rozporu s návodem k obsluze, jenž stanoví, že
v případě měření rychlosti předjíždějících vozidel musí být rozdíl mezi měřícím a měřeným
vozidlem cca 20 km/h.“. Krajský soud podle stěžovatele neuvedl, v čem je tato námitka
nedůvodná. Nejvyšší správní soud má však za to, že tuto námitku vypořádávají další části
odůvodnění v bodech 17. a 18. odůvodnění rozsudku, podle nichž „…se žalobce v žalobě mylně
domnívá, že bylo provedeno měření rychlosti bez radaru srovnáním vlastní rychlosti“
a „[s]těžejním důkazem o správnosti postupu policistů při měření rychlosti je pořízený snímek
z rychloměru, jenž je zcela standardní, zobrazuje celé jediné vozidlo zhruba uprostřed snímku
s čitelnou RZ“. Předně, jak ověřil Nejvyšší správní soud ze žaloby a rovněž z odvolání
stěžovatele, byl to především sám stěžovatel, který námitku nedodržení rozdílu rychlosti mezi
měřeným a měřícím vozidlem spojil s tím, že v daném případě bylo provedeno měření rychlosti
bez radaru srovnáním vlastní rychlosti, byť se ve skutečnosti jedná o dvě různé metody určení
rychlosti vozidla. Jeho stěžejní námitka pak směřovala k tomu, že v případě měření rychlosti bez
radaru srovnáním rychlosti je třeba pořídit podle v návodu popsaných pravidel celkem tři snímky
a relevantní rychlost stanovit podle nejnižší naměřené rychlosti nebo jejich průměrem.
Tuto námitku krajský soud vypořádal správně tak, že v daném případě nešlo o tento typ
stanovení rychlosti, ale o měření předjíždějícího vozidla radarovým zařízením s tím, že podle
krajského soudu je pořízená fotografie „standardní“. Tím podle Nejvyššího správního soudu
krajský soud vypořádal i námitku rozdílu rychlostí mezi měřeným a měřícím vozidlem, byť
i zde mohl být detailnější a explicitnější a například odkázat na judikaturu Nejvyššího správního
soudu, podle níž příslušné zařízení RAMER 10C je takové povahy, že v případě chyby měření
by neprovedlo měření vůbec, resp. by policie vůbec nevyhotovila snímek automobilu
s vyznačenou rychlostí: „Pokud by nebyl dodržen návod k obsluze, tak by neproběhly správně interní
testy a verifikace měření a snímek by byl anulován, tedy vůbec by nedošlo k jeho zobrazení na displeji
měřícího zařízení, ani k jeho uložení. Pokud je vytvořen radarem záznam, tak měřící jednotka vyhodnotila
proces měření jako správný“ (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2016,
č. j. 7 As 309/2015 - 51, ze dne 8. 3. 2018, č. j. 4 As 152/2017 - 30, nebo ze dne 21. 6. 2018,
č. j. 1 As 319/2017 - 37). Lze proto souhlasit s krajským soudem, že fotografický snímek
založený ve správním spise je zcela způsobilým podkladem pro závěr o spáchání přestupku,
neboť obsahuje vyznačení rychlosti měřeného vozidla, uvádí režim měření jako automatizovaný
a je z něj zřejmé, že měřící vozidlo nesledovalo vozidlo měřené, ale snímek byl pořízen
při předjíždění; je tedy zřejmé, že interní testy a verifikace provedená měřícím zařízením proběhla
úspěšně a snímek je hodnověrný, což již konstatoval krajský soud.
[20] Nejvyšší správní soud se dále zabýval kasační námitkou stěžovatele spočívající v existenci
procesních vad v řízení před správním orgánem, které měly spočívat v tom, že mu nebyl dán
dostatečný časový prostor k přípravě obhajoby, dále že bylo konáno ústní jednání v jeho
nepřítomnosti a v nepřítomnosti zmocněnce, jehož si před ústním jednáním zvolil a jemuž udělil
plnou moc ústně do protokolu.
[21] Tyto námitky se opírají o tvrzení stěžovatele, že v reakci na předvolání k ústnímu jednání,
které mu bylo doručeno dne 8. 8. 2016, zaslal oprávněné úřední osobě dne 22. 8. 2016 e-mail
se žádostí o pořízení kopie spisu, na což měl obdržet automatickou odpověď, že oprávněná
úřední osoba je na dovolené, a že při telefonické komunikaci dne 31. 8. 2016 mu měla nadřízená
oprávněné úřední osoby Ing. M. O. přislíbit, že ústní jednání bude o 10 dnů odročeno. Z těchto
tvrzení stěžovatel dovozuje vznik legitimního očekávání, že dne 5. 9. 2016 se toliko seznámí se
spisem a ústní jednání bude odročeno. Tyto námitky stěžovatele však zůstaly toliko v rovině jeho
nepodloženého tvrzení, neboť správnímu orgánu prvního stupně ani žalovanému nepředložil ani
uváděnou e-mailovou komunikaci, přičemž ve správním spise se nenachází žádný záznam o tom,
že by stěžovatel s Ing. O. vedl telefonickou komunikaci a že by jejím obsahem bylo odročení
ústního jednání. Naopak se ve spise nachází záznam o oprávněné úřední osobě podle §15 odst. 4
zákona č 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“),
z něhož vyplývá, že oprávněnou úřední osobou je referentka právního odboru E. K. Z toho
vyplývá, že k procesním úkonům v přestupkovém řízení byla oprávněna tato úřední osoba. Za
situace, kdy stěžovatelem uváděné skutečnosti zůstaly pouze v rovině jeho tvrzení, nelze hovořit
o tom, že by v něm správní orgán vzbudil očekávání či jednal nepředvídatelně. Ostatně nelze
přehlédnout skutečnost, že dle protokolu z nahlížení do spisu ze dne 5. 9. 2016, který stěžovatel
podepsal, sice stěžovatel namítal, že se ústního jednání nezúčastní bez důkladného prostudování
spisu, avšak zde netvrdil, že se mu dostalo příslibu, že ústní jednání bude odročeno. Pokud
stěžovatel považoval tento „příslib“ za natolik zásadní, jistě mu nic nebránilo tyto skutečnosti
tvrdit již v této fázi řízení a trvat na jejich zaprotokolování (pokud správní orgán jinak
zaprotokoloval, že se jednání neúčastní bez důkladného prostudování spisu) a nikoliv až
v doplnění odvolání. Za nepřípadné proto Nejvyšší správní soud považuje odkazy stěžovatele na
rozsudky ze dne 18. 1. 2013, č. j. 7 As 77/2012 – 44, a ze dne 14. 5. 2009, č. j. 7 As 28/2009 - 99,
neboť všechny tyto okolnosti nenasvědčují tomu, že by jej správní orgán omezoval v tom, kdy se
může se správním spisem seznámit a jaký čas bude mít na přípravu své obhajoby. Stěžovatel se
mohl dostavit k nahlížení do spisu kdykoliv od 8. 8. 2016, kdy mu bylo doručeno oznámení o
zahájení řízení a předvolání k ústnímu jednání.
[22] Nejvyšší správní soud se zcela ztotožňuje s hodnocením krajského soudu, že to byl
následně sám stěžovatel, kdo se rozhodl se ústního jednání nezúčastnit (odmítl se jednání
účastnit), přičemž uplatnil nepřijatelnou omluvu, že se chce s dokumenty obsaženými ve spise
důkladněji seznámit, a lze tak i souhlasit se žalovaným, že se jednalo toliko o procesní taktiku
stěžovatele s cílem prodloužit přestupkové řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 1. 2017, č. j. 7 As 292/2016 - 29, bod [23]). Nelze pak přehlédnout ani to,
že se stěžovatel před vydáním rozhodnutí již nedostavil k seznámení se s podklady k rozhodnutí,
ani neuplatnil možnost se k těmto podkladům vyjádřit. Stěžovatel ani posléze v odvolání neuvedl,
co konkrétního nemohl bez oné důkladné přípravy věcně při ústním jednání namítat, když
správní spis v daném okamžiku čítal celkem 8 listů, z nichž podstatná část mu již byla předem
známa (z oznámení o přestupku, které v den spáchání přestupku podepsal, mu byla známa
podstata jednání, které je mu kladeno za vinu, jakož i jeho právní kvalifikace).
[23] Nejvyšší správní soud se pak ztotožňuje i s hodnocením krajského soudu a žalovaného
stran zastoupení stěžovatele zmocněncem, jemuž stěžovatel udělil plnou moc ústně do protokolu
těsně před ústním jednáním dne 5. 9. 2016. Pokud stěžovatel od 8. 8. 2016 věděl, že je na den
5. 9. 2016 předvolán k ústnímu jednání, jistě mu nic nebránilo, aby si opatřil pro řízení
zmocněnce, považoval-li to za nezbytné, kdykoliv do konání ústního jednání. Rozhodující je to,
že stěžovatel nebyl v době doručení předvolání k ústnímu jednání zastoupen a nebylo povinností
správního orgánu zmocněnce znovu obesílat po té, co si stěžovatel zmocněnce zvolil, nota bene
v den konání ústního jednání. O tom, že se koná dne 5. 9. 2016 ústní jednání a co je jeho
předmětem, se stěžovatel nedozvěděl až na základě nahlédnutí do spisu, ale již ode dne 8. 8. 2016.
Měl proto jistě dostatek času zvážit, zda k obhajobě využije zastoupení zmocněncem. Na danou
věc nelze zcela mechanicky vztáhnout stěžovatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 18. 12. 2015, č. j. 4 As 225/2015 - 32. V tehdejší věci požádal obviněný z přestupku
o to, že chce být dále zastoupen dokonce až v průběhu ústního jednání, a pokud správní orgán
tento úkon neakceptoval a v jednání pokračoval, považoval Nejvyšší správní soud takový postup
za vadu řízení, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí o přestupku. Nejvyšší správní soud
však v tomto rozsudku vztáhl na přestupkové řízení požadavky plynoucí z Listiny základních
práv a svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod na obhajobu v trestním
řízení (čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy a čl. 40 odst. 3 Listiny) a právní pomoc (čl. 37
odst. 2 Listiny), které se týkají zastoupení právním profesionálem, obhájcem, tedy především
advokátem (srov. Wagnerová, Eliška a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha:
Wolters Kluwer 2012, str. 774 a 817). Přirozeně bylo právem stěžovatele zvolit si v řízení jako
zmocněnce jakoukoliv osobu, avšak pokud si zvolil osobu, která není právním profesionálem,
relativizuje se tím námitka, že v řízení vznikla akutní potřeba, aby se hájil prostřednictvím
obhájce, a že byl zbaven práva na obhajobu a právní pomoc. Ostatně ani zde nelze přehlédnout,
že navzdory zastoupení činil řadu procesních úkonů v dalším řízení sám stěžovatel, aniž
by potřeboval a využil pomoci zmocněnce. I v této části se proto Nejvyšší správní soud ztotožnil
s hodnocením žalovaného, že zvolení si právního zástupce těsně před nařízeným ústním
jednáním bylo spíše dokladem obstrukční procesní taktiky, než odrazem reálné potřeby
stěžovatele být v přestupkovém řízení zastoupen obhájcem.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] Z výše uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek není nezákonný z důvodů namítaných
v kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl podle
§110 odst. 1 s. ř. s.
[25] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení, žalovanému pak v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 10. dubna 2019
JUDr. Radan Malík
předseda senátu