ECLI:CZ:NSS:2019:9.AS.57.2019:30
sp. zn. 9 As 57/2019 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Ivo Pospíšila a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: P. K., zast. Mgr. Václavem
Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti žalovanému: Krajský úřad
Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245/2, Hradec Králové, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 3. 2017, č. j. KUKHK-9127/DS/2017/GL-3, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 2. 2019,
č. j. 51 A 8/2017 - 48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Magistrátu města Hradec Králové ze dne 15. 11. 2016,
č. j. MMHK/205354/2016, byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle §125c
odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním
provozu“), kterého se měl dopustit tím, že dne 25. 4. 2016 v 6:41 hod. na silnici I/35
na obchvatu obce Všestary ve směru jízdy na Hořice mu byla jako řidiči vozidla Iveco Daily,
reg. zn. X, naměřena rychlost 117 km/h, po odečtu tolerance 113 km/h, a to v úseku pozemní
komunikace, v němž je nejvyšší povolená rychlost 90 km/h. Za tento přestupek byla žalobci
uložena pokuta ve výši 1 500 Kč a současně povinnost uhradit náklady spojené s projednáním
přestupku ve výši 1 000 Kč.
[2] Žalovaný rozhodl o odvolání žalobce rozhodnutím ze dne 10. 3. 2017, č. j. KUKHK-
9127/DS/2017/GL-3 (dále jen „napadené rozhodnutí“), a to tak, že odvolání zamítl
a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Jednalo se již přitom o opakované rozhodování správních
orgánů v téže věci, neboť původní rozhodnutí orgánu prvního stupně ze dne 20. 5. 2016,
č. j. MMHK/094834/2016, bylo pro nepřezkoumatelnost zrušeno rozhodnutím žalovaného
ze dne 14. 9. 2016, č. j. KUKHK-28846/DS/2016/GL.
[3] Správní orgány obou stupňů dospěly k závěru, že bylo prokázáno, že se žalobce
protiprávního jednání, které bylo zdokumentováno na místě spáchání přestupku, dopustil,
přičemž se vypořádaly s jedinou věcnou námitkou, vznesenou zmocněncem žalobce Ing. M. J.,
totiž že měření provedené zasahujícími policisty proběhlo v rozporu s návodem k obsluze
měřicího zařízení RAMER 10C. Zmocněnec při ústím jednání před správním orgánem prvního
stupně dne 19. 5. 2016 k tomu konkrétně uvedl, že si žalobce v daném místě povšiml policejního
vozidla VW Passat, stojícího podél pravého okraje vozovky, toto vozidlo však nemělo podle něj
stát rovnoběžně s pravým okrajem vozovky, ale přední část vozidla vybočovala vlevo k podélné
ose vozovky. Naměřená rychlost proto byla podle žalobce zkreslená. Správní orgán prvního
stupně vyhodnotil ve svém rozhodnutí tuto námitku jako účelovou, odrážející subjektivní
vnímání řidiče. Správní orgán prvního stupně měl za to, že použité zařízení RAMER 10C bylo dle
přiloženého ověřovacího listu č. 78/15 ze dne 11. 5. 2015 kalibrované a policisté obsluhující toto
zařízení byli dle přiloženého seznamu řádně proškoleni k jeho obsluze. Především pak uvedl, že
daná námitka nemá žádné opodstatnění, neboť uvedené měřicí zařízení je zkonstruováno
takovým způsobem, že v případě jakéhokoliv nedostatku, jako je nastavený úhel měření, potřebná
vzdálenost od měřeného vozidla, dostatečné světelné podmínky, potřebné skutečnosti jsou
automaticky vyhodnocovány a objeví se „chybová hláška“ o tom, že zařízení není schopno
provést požadovaný úkon změření rychlosti projíždějícího vozidla. V takovém případě by nebylo
možné získat finální snímek s uvedením všech potřebných informací tak, jak jsou uvedeny
v přiloženém záznamu o přestupku žalobce. S ohledem na to, že žalobce podal i navzdory výzvě
k doplnění toliko blanketní odvolání, přezkoumal žalovaný prvostupňové rozhodnutí toliko
z pohledu dodržení zákonnosti. Uvedl přitom, že se ztotožnil s hodnocením orgánu prvního
stupně.
[4] Proti napadenému rozhodnutí se žalobce bránil žalobou u Krajského soudu
v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), který žalobu rozsudkem ze dne 8. 2. 2019,
č. j. 51 A 8/2017 – 48 (dále jen „napadený rozsudek“), zamítl. Žalobce uplatnil v žalobě celkem
tři žalobní body, a to nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů a nesrozumitelnost, kterou
opíral o to, že žalovaný a před ním správní orgán prvního stupně se nevypořádaly s jeho
námitkami, které vznesl v podání ze dne 14. 7. 2016. To bylo sice doplněním odvolacích důvodů
v předcházejícím odvolacím řízení proti prvnímu rozhodnutí, které bylo pro nepřezkoumatelnost
zrušeno, ale správní orgán prvního stupně a po něm i žalovaný se s nimi měly vypořádat
i v nových rozhodnutích. Správní orgány se pak dle žalobce nevypořádaly s námitkou, proč byla
od naměřené rychlosti odečtena tolerance – takový postup buď vůbec nemá žádný podklad a jde
o libovůli správních orgánů, nebo oporu má, ale pak nebyla v rozhodnutích vyjádřena.
Nesrozumitelnost pak žalobce dovozoval z toho, že ve výroku rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně je uvedeno, že se jednalo o přestupek spáchaný nedbalostně, avšak v části
odůvodnění rozhodnutí je konstatováno zavinění ve formě nepřímého úmyslu. To se týká rovněž
uložené sankce, neboť výrokem rozhodnutí byla žalobci uložena peněžitá pokuta, avšak
v odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně se uvádí, že „výše uložené pokuty
se zákazem činnosti je závažnosti přestupku odpovídající“. Ve druhém žalobním bodu žalobce
namítal nesprávné měření rychlosti, které nebylo provedeno v souladu s návodem k obsluze;
konkrétně namítl, že skutečnost, zda je vozidlo postaveno rovnoběžně s vozovkou, není věcí
subjektivního vnímání, ale je povahy objektivní, a za neprokázané měl pak žalobce tvrzení,
že v případě jakékoliv vady nedojde vůbec k měření. Konečně žalobce namítal svůj nesouhlas
s tím, aby jeho jméno a jméno jeho právního zástupce bylo zveřejněno na webu Nejvyššího
správního soudu a požadoval naprostou anonymizaci rozhodnutí krajského soudu.
[5] Krajský soud uskutečnil dne 8. 2. 2019 ústní jednání, z něhož se žalobce i jeho právní
zástupce dne 7. 2. 2019 omluvili z důvodu pracovní vytíženosti a na němž krajský soud provedl
důkaz návodem k obsluze měřiče rychlosti RAMER 10 C, jehož podstatné části, týkající
se funkce měřiče rychlosti a jeho instalace na stanovišti, založil do spisu.
[6] Krajský soud pak v napadeném rozsudku vypořádal žalobcovy námitky tak, že rozhodnutí
prvostupňového orgánu sice obsahuje zmiňované rozpory, pokud jde o formu zavinění, avšak
z výroku i z odůvodnění je zřejmé, že se žalobce přestupku dopustil a že se jednalo o jednání
nedbalostní (zcela nadbytečný odstavec, v němž je zmiňováno zavinění ve formě nepřímého
úmyslu správní orgán zřejmě převzal v důsledku nepozornosti z jiného rozhodnutí), což výslovně
potvrdil v odůvodnění napadeného rozhodnutí i žalovaný, čímž případný rozpor odstranil. Pokud
jde o větu v odůvodnění, týkající se uložení zákazu činnosti, pak dle krajského soudu si žalobce
musí být vědom, že takovou sankci nebylo možné za daný přestupek uložit, když podle §125c
odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu lze uložit jen pokutu od 1 500 Kč do 2 500 Kč.
Žalobci tedy byla uložena sankce na spodní hranici zákonné sazby.
[7] Námitku nedodržení návodu pak krajský soud vypořádal odkazy na judikaturu Nejvyššího
správního soudu (rozsudky ze dne 17. 8. 2016, č. j. 7 As 309/2015-51, a ze dne 17. 10. 2018,
č. j. 7 As 303/2017-39), z níž vyplývá, že „pokud by nebyl dodržen návod k obsluze, neproběhly by správně
interní testy a verifikace měření a snímek by byl anulován, tedy vůbec by nedošlo k zobrazení výsledku měření na
displeji radaru ani k jeho uložení..,. Pokud je vytvořen radarem záznam, tak měřící jednotka vyhodnotila proces
měření jako správný“. Krajský soud na základě zhodnocení provedených důkazů v dané věci dospěl
k závěru, že návod k obsluze musel být dodržen, neboť musely správně proběhnout interní testy
a verifikace měření, neboť jinak by nedošlo k zobrazení výsledku měření a k záznamu snímku.
Tolerance rychlosti pak byla dle krajského soudu odečtena rovněž na základě návodu k obsluze,
podle něhož je povolená chyba měření při rychlosti nad 100 km/h 3 %, takže tato rychlost byla
v zájmu samotného žalobce odečtena.
[8] Konečně třetím žalobním bodem týkajícím se anonymizace rozhodnutí na webu
Nejvyššího správního soudu se krajský soud odmítl zabývat, neboť se podle soudu dané
přestupkové věci vůbec netýkal.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[9] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, kterou
založil na tom, že krajský soud nesprávně zhodnotil právní otázku týkající se posouzení namítané
nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí, a na nepřezkoumatelnosti samotného rozhodnutí
krajského soudu spočívající v nedostatku důvodů, neboť krajský soud se sice sám vyjádřil k věcné
námitce, že nebylo měřeno v souladu s návodem k obsluze, ale nevyjádřil se k procesní otázce,
a sice že správní orgán činil závěr o souladu měření s návodem k obsluze, aniž by jej provedl jako
důkaz.
[10] Stěžovatel shledává nesprávnost posouzení právní otázky v tom, jak krajský soud
posoudil námitku nepřezkoumatelnosti. Podle stěžovatele správní orgány opomněly vypořádat
argumenty, zpochybňující správnost provedeného měření, které stěžovatel vznesl v doplnění
odvolání ze dne 14. 7. 2016. Stěžovatel nesouhlasí s hodnocením krajského soudu, že jeho
námitky byly vypořádány konstatováním žalovaného, podle něhož „pokud rychloměr pořídil
fotografii, bylo měřeno správně“. Podle stěžovatele tak správní orgány nevypořádaly minimálně
námitku, podle níž rychloměr žádnou sebekontrolní funkcí nedisponuje. Samotný krajský soud
pak dle stěžovatele uzavřel tuto otázku s tím, že rychloměr vskutku touto funkcí disponuje,
neboť tak dovodil sedmý senát Nejvyššího správního soudu v citovaných rozsudcích. Stěžovatel
má za to, že tvrzení o této „zázračné a absurdní funkci“ jím bylo vyvraceno již ve správním řízení
(správní orgány však toto tvrzení pominuly) a stěžovatel nadto soudu přikládal vyjádření Českého
metrologického institutu (dále jen „ČMI“), který schvaluje rychloměry k použití v ČR, ze kterého
se podává, že žádný rychloměr takovou funkci mít nemůže. Závěr správního orgánu a krajského
soudu je proto nesmyslný, což stěžovatel vysvětloval a navrhoval dokazováním vyvrátit.
[11] Dále krajský soud podle stěžovatele nesprávně posoudil právní otázku
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, který v odůvodnění svého
rozhodnutí uvedl, že „výše uložené pokuty se zákazem činnosti je závažnosti přestupku
odpovídající“, což nekoresponduje s výrokem rozhodnutí, jímž byla uložena pouze peněžitá
pokuta. Krajský soud měl tuto námitku vypořádat tak, že položil řečnickou otázku, zda se tím
stěžovatel nedovolává přísnější sankce, což se podle stěžovatele míjí s podstatou této námitky.
Stěžovatel se přirozeně nedovolával přísnější sankce, ale posouzení toho, zda daný rozpor
nezakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Stěžovatel se domnívá, že má právo na řádné
odůvodnění uložené sankce, nikoliv sankce, která na jeho případ zjevně nedopadá. Stěžovatel
odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2018, č. j. 5 As 182/2016 - 30,
který se věnoval přezkoumatelnosti sankce, a navíc stěžovatel připomněl, že Nejvyšší správní
soud ustáleně judikuje, že nelze připouštět nesoulad výroku rozhodnutí a jeho odůvodnění,
neboť taková rozhodnutí podrývají důvěru ve státní správu a v daném případě tento rozpor
vyvolává pochybnosti, zda byl trest uložen skutečně individualizovaně.
[12] Konečně stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že krajský soud se sice sám vyjádřil
k podstatné otázce, zda bylo měřeno v souladu s návodem k obsluze, avšak nevyjádřil
se k procesní otázce, že správní orgán posoudil danou věc, aniž by sám návod k obsluze provedl
jako důkaz. Pokud by správní orgány návod provedly jako důkaz a činily z něj nesprávná
skutková zjištění, pak by stěžovatel žalobu formuloval jinak, navrhoval by jiné důkazy a volil jiný
směr argumentace. K této otázce stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 4. 2016, č. j. 7 As 27/2016-31, v němž soud uvedl, že „pokud však tento Návod k obsluze
měřícího zařízení nebyl jako důkaz vůbec proveden…, nemohly správní orgány konstatovat, že tento návod byl
dodržen“.
[13] S ohledem na výše uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek zrušil a vrátil věc krajskému soudu k novému řízení.
[14] Na kasační stížnost reagoval žalovaný tak, že se s napadeným rozsudkem zcela
ztotožňuje. S ohledem na to již Nejvyšší správní soud nezasílal toto vyjádření stěžovateli
k případné replice.
III. Posouzení kasační stížnosti
[15] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. Poté Nejvyšší správní soud
přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[16] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[17] Stěžovatel založil kasační stížnost na tvrzení, že krajský soud nesprávně vyhodnotil
žalobní body týkající se nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí, která měla spočívat
na nedostatcích důvodů rozhodnutí, resp. nevypořádání všech námitek vznesených stěžovatelem
ve správním řízení, a v nesrozumitelnosti vyplývající z obsahového nesouladu mezi výrokem
a odůvodněním a jednotlivými částmi odůvodnění, a dále krajskému soudu vytknul, že sám
hodnotil otázku nesprávného měření rychlosti namísto toho, aby rozhodnutí žalovaného zrušil
a dal tak stěžovateli možnost se k této otázce vyjádřit ve správním řízení. Nejvyšší správní soud
shledal tyto námitky nedůvodnými, a to z následujících důvodů.
[18] Pokud jde o námitky stran nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů, je třeba
vyjít z toho, že správní řízení je třeba hodnotit jako celek (viz například rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 3. 2013, č. j. 4 As 10/2012 - 48). Obsahovalo-li proto odůvodnění
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně určité nekonzistentnosti (stran vyjádřené formy
zavinění či ukládané sankce), pak je bez jakékoliv pochybnosti odstranilo rozhodnutí žalovaného,
na což ostatně poukázal v napadeném rozsudku krajský soud a Nejvyšší správní soud se s tímto
jeho závěrem ztotožňuje a nemá za to, že by krajský soud otázku přezkoumatelnosti vyhodnotil
nesprávně. Lze souhlasit s krajským soudem i v tom, že části odůvodnění rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně, na něž stěžovatel poukazuje, se do odůvodnění zjevně dostaly z jiného
rozhodnutí správního orgánu, což by se jistě nemělo stát a svědčí to o nepříliš velké pečlivosti
při vyhotovování rozhodnutí. Podle Nejvyššího správního soudu však tyto obsahové
nekonzistentnosti nedosahují takové intenzity, která by činila rozhodnutí nesrozumitelné, a tedy
nepřezkoumatelné, nota bene pokud je odstranil v rozhodnutí o odvolání žalovaný, z jehož
odůvodnění je zřejmé, že se stěžovatel dopustil uvedeného jednání ve formě nedbalosti
(str. 5 odůvodnění) a že je ukládána sankce v podobě peněžité pokuty ve výši 1 500 Kč
na samotné spodní hranici zákonné sazby. V daném kontextu nelze přehlédnout ani to,
že žalovaný rozhodoval na základě blanketního odvolání stěžovatele, který tedy v odvolání
ani sám netvrdil nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a tuto
námitku vůči prvostupňovému rozhodnutí vznesl až v žalobě před krajským soudem.
[19] Jde-li o stěžovatelem tvrzený nedostatek důvodů, spočívající v tom, že se správní orgány
nevypořádaly s námitkami, které vznesl v podání ze dne 14. 7. 2016, jímž po zákonné lhůtě
doplňoval své první odvolání, na jehož základě došlo ke zrušení prvního rozhodnutí vydaného
v této věci, pak i v této otázce se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s hodnocením krajského
soudu (bod 19. odůvodnění rozsudku). Podstatou těchto námitek bylo tvrzení, že měření
rychlosti neproběhlo v souladu s návodem k obsluze použitého zařízení RAMER 10C, s nímž
se správní orgán prvního stupně vypořádal na str. 4 odůvodnění, což ostatně dokládá to, že sám
stěžovatel proti těmto závěrům posléze brojil v žalobě.
[20] Pokud stěžovatel spojoval nedostatek důvodů s nedostatečně zjištěným skutkovým
stavem v řízení před správními orgány, tj. neprovedením důkazů, pak má Nejvyšší správní soud
za to, že pochybnosti o skutkovém stavu odstranil ve svém rozsudku krajský soud,
a to především proto, že na ústním jednání dne 8. 2. 2019 sám provedl důkaz návodem k obsluze
měřícího zařízení. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je krajský soud v rámci
tzv. plné jurisdikce nejen oprávněn, ale přímo povinen dokazováním upřesnit, jaký byl skutkový
stav, ze kterého správní orgán ve svém rozhodnutí vycházel, případně dalšími důkazy
provedenými a hodnocenými nad tento rámec zjistit nový skutkový stav jako podklad pro
rozhodování soudu v rámci plné jurisdikce (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89). Tuto povinnost lze dovodit také z rozsudku rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2017, č. j. 10 As 24/2015-71 [„V rámci přezkumu
napadeného rozhodnutí ve smyslu §75 s. ř. s. je krajský soud povinen zkoumat, zda správní orgány bez ohledu
na způsob obhajoby obviněného v řízení o přestupku dostály své povinnosti zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku (§3 správního řádu). Pokud krajský soud
zjistí, že správní orgány takto nepostupovaly, bude na něm, aby na základě žalobních tvrzení a navrhovaných
důkazů pochybnosti o skutkovém stavu sám odstranil (§77 odst. 2 s. ř. s.). To může učinit porovnáním
s důkazy již provedenými v řízení před správními orgány, zopakováním důkazů již provedených nebo provedením
důkazů nových. Jsou-li nedostatky ve zjištění skutkového stavu takového rozsahu, že jejich odstraňování
by znamenalo nahrazovat činnost správních orgánů soudem, uloží krajský soud tuto povinnost správnímu
orgánu.“].
[21] Existovaly-li proto určité pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu, pak je dle
Nejvyššího správního soudu svým postupem odstranil krajský soud provedením důkazu
při ústním jednání, přičemž Nejvyšší správní soud neshledal, že by tím krajský soud ve větším
rozsahu nahrazoval činnost správních orgánů, neboť provedené dokazování toliko potvrzovalo
již zaujaté skutkové a právní závěry. Tím Nejvyšší správní soud reaguje i na stěžovatelovu kasační
námitku, že krajský soud sice sám posoudil otázku stran dodržení návodu k obsluze, avšak
nezodpověděl otázku týkající se procesního pochybení správních orgánů, které tento důkaz
neprovedly. Účelem soudního přezkumu správních rozhodnutí v rámci tzv. plné jurisdikce totiž
není zodpovídat účastníkům řízení procesní otázky, ale posuzovat porušení a zajistit ochranu
subjektivních veřejných práv.
[22] Stěžovatel dále v kasační stížnosti namítl, že pokud krajský soud sám posoudil otázku
souladu měření s návodem, namísto toho, aby shledal napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným
a zrušil je, znemožnil stěžovateli směřovat argumentaci i jiným směrem a navrhovat jiné důkazy,
a že navíc stěžovatel zpochybňoval závěry o „zázračné“ sebekontrolní funkci měřícího zařízení
návrhem na provedení důkazu sdělením ČMI. Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel
v kasační stížnosti nikterak nespecifikoval, jakou jinou argumentaci či jiné důkazy by soudu
či správním orgánům předkládal, když jeho jediná věcná argumentace se od počátku
přestupkového řízení omezila na soulad měření s návodem k obsluze a k tomu, zda v případě
nesprávného měření by zařízení bylo schopno snímek pořídit či nikoliv. Ostatně nelze
přehlédnout ani skutečnost, že stěžovatel i jeho právní zástupce se ze soudem nařízeného ústního
jednání omluvili několik hodin před ústním jednáním pro pracovní zaneprázdněnost, přičemž
uvedli, že netrvají na jeho odročení a že souhlasí i s rozhodnutím bez jednání, čímž se připravili
o možnost být osobně přítomni provádění důkazů, které sám stěžovatel navrhoval, a přímo
při ústním jednání na ně reagovat, případně navrhovat důkazy další.
[23] Nejvyšší správní soud pak ověřil ze spisu krajského soudu skutečnost, že stěžovatel
společně s omluvou z ústního jednání předkládal soudu sdělení ČMI a navrhoval je k provedení
jako důkaz (č. l. 32 - 34). Tento důkazní návrh je však třeba hodnotit z toho pohledu,
že ve stejném podání stěžovatel vyjádřil souhlas s rozhodnutím bez jednání. Je tedy vůbec
otázkou, zda byl tento důkazní návrh míněn ze strany stěžovatele skutečně vážně. Předložení
tohoto sdělení necelý den před ústním jednáním a jeho přiložení k podání, v němž stěžovatel
současně vyjádřil souhlas s rozhodnutím bez jednání, pouze dokresluje svéráznou procesní
taktiku, kterou stěžovatel uplatňoval i v řízení před správními orgány (podávání blanketních
odvolání, jejich doplňování po správním orgánem stanovené lhůtě k doplnění odvolání
a dovolávání se obsahu těchto opožděných podání v dalších fázích řízení; tedy jednalo se vždy
o svéráznou kombinaci procesní pasivity a aktivity). Je pravdou, že se krajský soud předloženému
sdělení ČMI v napadeném rozsudku explicitně nevěnoval, resp. nezmínil, že bylo stěžovatelem
předloženo, ačkoliv z protokolu o ústním jednání vyplývá, že se s obsahem podání stěžovatele,
k němuž bylo toto sdělení přiloženo a které bylo soudu doručeno těsně před konáním ústního
jednání, seznámil. Krajský soud sice mohl v odůvodnění rozsudku výslovně uvést, že předložené
stanovisko považuje za nadbytečné a irelevantní (sdělení bylo formulováno toliko v obecné
rovině tak, že měření je vždy třeba činit v souladu s návodem a že jeho správnou funkci je třeba
vždy verifikovat v každém konkrétním případě zvlášť a výsledky měření a další důkazy musí
podléhat volnému hodnocení důkazů); absence takového konstatování v odůvodnění
napadeného rozsudku však nemá podle Nejvyššího správního soudu za následek jeho
nezákonnost, neboť irelevantnost tohoto sdělení vyplývá již z komplexního hodnocení
skutkových okolností krajským soudem. Jinými slovy, podle Nejvyššího správního soudu nebylo
třeba toto sdělení provádět v řízení před krajským soudem jako důkaz (byl-li vůbec tento návrh
s ohledem na shora uvedené okolnosti míněn vážně), neboť toliko potvrzuje, že je nutné
v každém jednotlivém případě hodnotit veškeré důkazy dokládající spáchání přestupku v jejich
souhrnu a dle zásady volného hodnocení důkazů, což je procesní notorietou a což v této
konkrétní věci ostatně dodržel jak krajský soud, tak před ním i správní orgány.
[24] Krajským soudem odkazovaná judikatura Nejvyššího správního soudu není vystavěna na
nějaké „zázračné“ sebekontrolní funkci měřícího zařízení, jak tvrdí stěžovatel, ale i ona potvrzuje,
že je třeba hodnotit i to, zda pořízený snímek zachycuje celé měřené vozidlo a zda je k němu
předložen řádně vyhotovený protokol z měření. Jak již uvedeno, takové hodnocení krajský soud
provedl, což podle Nejvyššího správního soudu postačovalo k závěru o tom, že se stěžovatel
protiprávního jednání dopustil.
IV. Závěr a náklady řízení
[25] Z výše uvedeného vyplývá, že Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek
nezákonným z důvodů namítaných v kasační stížnosti, proto kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl podle §110 odst. 1 s. ř. s.
[26] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení, žalovanému pak v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. dubna 2019
JUDr. Radan Malík
předseda senátu