ECLI:CZ:NSS:2019:9.AS.69.2018:58
sp. zn. 9 As 69/2018 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: BS – Build
servis spol. s r.o., se sídlem Nemanická 2721, České Budějovice, zastoupená Mgr. Václavem
Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti žalovanému: Krajský úřad
Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 2. 2018,
č. j. 58 A 1/2017 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádnému z účastníků se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 8. 2017, č. j. KUJCK 96429/2017 (dále také
jen „rozhodnutí žalovaného“), zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Magistrátu města České
Budějovice ze dne 2. 5. 2017, č. j. SO/20882/2015 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), a toto
rozhodnutí potvrdil. Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání
správního deliktu podle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném
pro projednávanou věc (dále jen „zákon o silničním provozu“). Jako provozovatelka vozidla tovární
značky L., RZ X, totiž v rozporu s §10 zákona o silničním provozu nezajistila, aby při užití
vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na
pozemních komunikacích. Dne 15. 12. 2015 totiž v době nejméně od 12:10 hodin do 12:35 hodin
parkoval nezjištěný řidič tímto motorovým vozidlem v Českých Budějovicích v ulici Chelčického
na vyhrazeném parkovišti pro držitele rezidentních a abonentních karet, a to bez platné karty.
Tímto jednáním došlo k porušení §4 písm. b) a c) zákona o silničním provozu. Žalobkyni byla za
tento správní delikt uložena pokuta ve výši 1 500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši
1 000 Kč.
[2] Žalobkyně brojila proti rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou Krajský soud v Českých
Budějovicích (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 2. 2. 2018, č. j. 58 A 1/2017 - 35, zamítl
jako nedůvodnou. Pro účely nyní projednávané věci jsou relevantní následující námitky žalobkyně
a jim odpovídající argumentace krajského soudu.
[3] Žalobkyně namítala, že prvostupňové rozhodnutí nedostatečně identifikuje porušení
právní povinnosti, neboť odkazuje pouze na §10 zákona o silničním provozu bez uvedení
konkrétního odstavce tohoto ustanovení. Krajský soud předně poukázal na to, že výroková část
prvostupňového rozhodnutí splňuje zákonné náležitosti a je z ní zřejmé, že žalobkyně se jako
provozovatelka vozidla dopustila správního deliktu dle §125f odst. 1 zákona o silničním
provozu. Výslovné neuvedení §10 odst. 3 zákona o silničním provozu krajský soud nehodnotil
jako pochybení zakládající nezákonnost či nepřezkoumatelnost rozhodnutí, neboť dikci
§10 odst. 3 zákona o silničním provozu opakuje znění §125f odst. 1 téhož zákona. Na základě
§125f odst. 1 zákona o silničním provozu tak byl skutek žalobkyně bezpečně a nezaměnitelně
identifikován. Bylo zřejmé, že žalobkyně je jako provozovatelka vozidla postižena za nedodržení
povinnosti zajistit, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti
řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Nad rámec uvedeného krajský soud
poukázal též na to, že v odůvodnění rozhodnutí žalovaného je §10 odst. 3 zákona o silničním
provozu výslovně zmíněn, ze strany žalobkyně tak nemohla vyvstat žádná pochybnost o tom,
jakou zákonnou povinnost porušila.
[4] Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou, že „správní delikt provozovatele vozidla“
již neexistuje, neboť byl nahrazen „přestupkem provozovatele vozidla“, a to novelou zákona
o silničním provozu č. 183/2017 Sb. Žalobkyně tvrdila, že skutková podstata správního deliktu
byla zrušena, došlo ke změně zákona v její prospěch, a nemohla tak být uznána vinnou
ze spáchání předmětného správního deliktu. Krajský soud uvedl, že protiprávní jednání
žalobkyně, k němuž došlo dne 15. 12. 2015, bylo posuzováno podle zákona účinného v době,
kdy byl správní delikt spáchán. K pozdější změně právní úpravy ve prospěch žalobkyně podle
soudu nedošlo, neboť novela zákona o silničním provozu č. 183/2017 Sb. v podstatě pouze
reagovala na změnu terminologie provedenou zákonem č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti
za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o přestupcích“), který zahrnul správní delikty
pod pojem „přestupky“. Protiprávní jednání zahrnuté původně ve skutkové podstatě
§125f odst. 1 zákona o silničním provozu existuje i nadále, došlo pouze ke změně jeho označení.
Taková změna nepředstavuje zánik protiprávního jednání jako takového.
[5] Žalobkyně dále namítala, že rozhodnutí žalovaného nereagovalo na změnu zákonného
ustanovení, na jehož základě jí byla uložena sankce. Prvostupňovým rozhodnutím byla pokuta
uložena dle §125f odst. 3 zákona o silničním provozu, jeho obsah však byl novelou
č. 183/2017 Sb. přesunut do odstavce čtyři téhož ustanovení. Na tuto změnu žalovaný
nereagoval a z jeho rozhodnutí tak nelze seznat, podle jakého ustanovení byla sankce uložena,
zda odpovídá horní a spodní hranici zákonné sazby a zda vůbec bylo možné pokutu v dané výši
uložit. K této námitce krajský soud nejprve odkázal na §112 odst. 4 zákona o přestupcích, podle
něhož zahájená řízení o přestupku a dosavadním jiném správním deliktu, s výjimkou řízení o disciplinárním
deliktu, která nebyla pravomocně skončena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí
podle dosavadních zákonů. Krajský soud dále konstatoval, že žalovaný nebyl povinen změnit
výrok o sankci, protože pozdější úprava nebyla pro žalobkyni příznivější. Znění
§125f odst. 4 zákona o silničním provozu odpovídá dikci §125f odst. 3 zákona o silničním
provozu, který byl aplikován v projednávané věci. Krajský soud poté uvedl, že pokuta byla
žalobkyni uložena na samé spodní hranici zákonného rozpětí a správní orgány její výši řádně
a dostatečně odůvodnily.
[6] Rozsudek krajského soudu napadla žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností,
jejíž důvody podřazuje pod §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[7] Stěžovatelka předně namítá, že krajský soud nesprávně posoudil otázku zákonnosti
výroku prvostupňového rozhodnutí. K tomu, aby bylo rozhodnutí srozumitelné, je potřeba
postavit najisto, jaké právní ustanovení stěžovatelka porušila. Stěžovatelka se ztotožňuje
s krajským soudem v tom, že text §10 odst. 3 zákona o silničním provozu je do jisté míry
obsažen v §125f odst. 1 zákona o silničním provozu. To ovšem neznamená, že žalobkyně
porušila právě §10 odst. 3 zákona o silničním provozu. Krajský soud podle stěžovatelky
argumentuje kruhem. Krajský soud z faktu, že stěžovatelka byla uznána vinnou ze spáchání
správního deliktu, dovozuje, že jednala v rozporu s určitou právní normou. Postup ale musí být
opačný – nejprve je nutné učinit úvahu o porušení právní normy a teprve následně lze takové
jednání klasifikovat jako delikt. Ve výroku prvostupňového rozhodnutí nebylo konstatováno,
že stěžovatelka porušila ustanovení, které jí ukládá zajistit, aby byly dodržovány povinnosti řidiče
a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Stěžovatelka poukazuje na to, že podle
judikatury Nejvyššího správního soudu musí být ve výroku rozhodnutí uveden odkaz
na ustanovení právního předpisu, které bylo porušeno. Krajský soud tuto judikaturu pominul.
Stěžovatelka dodává, že nedostatky výroku nelze zhojit uvedením daných skutečností
v odůvodnění rozhodnutí, a to tím spíše, pokud se jedná o rozhodnutí žalovaného jako správního
orgánu druhé instance.
[8] Krajský soud dále podle stěžovatelky nesprávně vyhodnotil otázku retroaktivity in mitius.
Pozdější právní úprava je pro stěžovatelku výhodnější, neboť již nezná „správní delikt provozovatele
vozidla“, ale toliko „přestupek provozovatele vozidla“. Krajský soud dovodil, že došlo pouze ke změně
označení protiprávního jednání, dle stěžovatelky jde ovšem o změnu materiálního obsahu právní
úpravy. Obsah dotčených ustanovení sice zůstal nezměněn, ale na „přestupek provozovatele vozidla“
nově dopadají veškerá hmotněprávní i procesněprávní ustanovení zákona o přestupcích, včetně
úpravy prekluze, trestů, procesních práv a podobně. Obviněný z přestupku tedy požívá
výhodnějších práv (např. práva na ústní projednání věci, práva na mimořádné snížení sankce, širší
možnosti liberace aj.). Správní orgány nemohly uznat stěžovatelku vinnou ze spáchání jiného
správního deliktu, protože zařazení činu mezi přestupky je pro ni jako pro pachatelku příznivější.
[9] Závěrem stěžovatelka namítá, že správní orgán prvního stupně byl povinen uvést
ve výroku právní ustanovení, kterým se řídil při ukládání sankce. Pokud jím aplikované
ustanovení již nebylo aktuální, nebylo na stěžovatelce, aby spekulovala, zda se obdobné
ustanovení nachází jinde. Z výroku musí být přezkoumatelné, zda uložená sankce vyhovovala
právní úpravě v době, kdy rozhodnutí nabylo právní moci. Tento požadavek prvostupňové
rozhodnutí nesplňuje. K odkazu krajského soudu na §112 odst. 4 zákona o přestupcích
stěžovatelka podotýká, že toto ustanovení dopadá na procesní předpisy, kterými se projednání
jiného správního deliktu řídí. Nemůže však popírat §2 odst. 6 zákona o přestupcích, podle
kterého lze pachateli přestupku uložit vždy jen takový druh správního trestu, který dovoluje
uložit zákon účinný v době, kdy se o přestupku rozhoduje. Jestliže krajský soud dále konstatoval,
že v daném případě je výměra sankce odvozena od sankce stanovené za přestupek podle
§125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, nepřípustně tím podle stěžovatelky zhojil
vadu rozhodnutí žalovaného, které takový odkaz postrádalo a mělo být z toho důvodu jako
nepřezkoumatelné zrušeno.
[10] Stěžovatelka dále soudu adresovala dne 9. 4. 2018 podání nazvané jako „druhé doplnění
kasační stížnosti“, v němž nejprve s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 2. 2. 2017, č. j. 2 As 209/2016 – 93, dovozuje přípustnost dalšího rozšíření
kasační stížnosti. Poté obsáhle doplňuje kasační stížnost o další důvody, které podřazuje
pod §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
[11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti k námitce nedostatečné identifikace porušení
právní povinnosti uvádí, že znění výroku prvostupňového rozhodnutí odpovídá dikci příslušných
zákonných ustanovení. Žalovaný nadto v odůvodnění svého rozhodnutí zopakoval, že popsané
jednání naplňuje skutkovou podstatu přestupku v §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním
provozu, povinnost provozovatele vozidla je pak dána v §10 odst. 3 tohoto zákona. Ohledně
identifikace porušené povinnosti tak nevznikly pochybnosti.
[12] K namítané neexistenci správního deliktu a změně právní úpravy žalovaný uvádí,
že prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno ještě před účinností zákona o přestupcích a jemu
odpovídající novely zákona o silničním provozu. Správní orgán prvního stupně aplikoval zákony
účinné v době, kdy o správním deliktu rozhodoval.
[13] Žalovaný dále k námitce neuvedení ustanovení, dle kterého bylo rozhodnuto o sankci,
sděluje, že věc sice posuzoval v době, kdy již byla účinná novela zákona o silničním provozu
č. 183/2017 Sb., avšak byl pro něho rozhodující stav ke dni vydání prvostupňového rozhodnutí
(3. 5. 2017). Zákonné ustanovení, na jehož základě byla v daném případě uložena sankce, tedy
bylo uvedeno správně. Citovaná novela nezměnila druh správního trestu, ale jednalo se jen
o administrativní změnu označení předmětného odstavce daného ustanovení. Druhem správního
trestu (respektive sankce) zůstala pokuta. Ve správních rozhodnutích je dále uvedeno, jakým
jednáním nezjištěného řidiče došlo k přestupku, a je z nich rovněž patrné, o jaký přestupek šlo.
Uvedení odkazu na §125f odst. 3 zákona o silničním provozu je nadto dostatečným podkladem
pro uložení sankce. Žalovaný se ve zbytku svého podání vyjadřuje i k dalším námitkám
uvedeným v „druhém doplnění kasační stížnosti“ stěžovatelky (viz v odstavci [10] výše).
[14] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační
stížnosti (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených
(§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez jednání za podmínek
vyplývajících z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Nejvyšší správní soud úvodem podotýká, že se blíže nezabýval námitkami obsaženými
v podání stěžovatelky ze dne 8. 4. 2018, jež bylo označeno jako „druhé doplnění kasační stížnosti“
a zdejšímu soudu bylo doručeno dne 9. 4. 2018 (viz odstavec [10] výše). V nyní projednávané věci
totiž stěžovatelka podala dne 28. 2. 2018 blanketní kasační stížnost. Usnesením ze dne 1. 3. 2018,
č. j. 9 As 69/2018 – 14, zdejší soud stěžovatelku mimo jiné ve smyslu §106 odst. 3 s. ř. s. vyzval,
aby ve lhůtě jednoho měsíce od doručení usnesení doplnila podanou kasační stížnost o důvody,
pro které napadá rozsudek krajského soudu. Usnesení č. j. 9 As 69/2018 – 14, bylo zástupci
stěžovatelky doručeno dne 2. 3. 2018 a ten následně ve lhůtě stanovené soudem dne 3. 4. 2018
kasační stížnost doplnil (stanovená lhůta skončila právě dne 3. 4. 2018, protože den 2. 4. 2018
připadal na Velikonoční pondělí; včasné námitky jsou rekapitulovány v odstavcích [7] až [9] výše).
Doplnění kasační stížnosti ze dne 8. 4. 2018, v němž jsou uplatněny další námitky proti
napadenému rozsudku, tak bylo podáno po lhůtě stanovené soudem v usnesení
č. j. 9 As 69/2018 – 14. Tyto námitky tedy stěžovatelka uplatnila opožděně a Nejvyšší správní
soud k nim nemůže přihlížet (srovnej např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 12. 2017, č. j. 5 As 294/2017 – 17, či rozsudek téhož soudu ze dne 20. 2. 2019,
č. j. 6 As 339/2018 – 59; všechna zde citovaná judikatura je dostupná na www.nssoud.cz).
[17] Na podporu této argumentace odkazuje Nejvyšší správní soud také na nález Ústavního
soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 390/05 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), ve kterém
Ústavní soud uvedl, že má za to, že „[s]oudní řád správní zakotvuje koncentraci řízení pouze pro případ,
kdy je stěžovatel vyzván k doplnění kasační stížnosti postupem dle §106 odst. 3 s. ř. s. Soud tedy nemůže
přihlížet k stížnostním námitkám uplatněným po uplynutí lhůty dle §106 odst. 3 s. ř. s., ledaže by soud tuto
lhůtu k včasné a důvodné žádosti stěžovatele prodloužil, nejdéle však o další měsíc.“ Jak bylo rozvedeno
výše, v dané věci byla stěžovatelka vyzvána k doplnění kasační stížnosti postupem podle
§106 odst. 3 s. ř. s. a uplatnila se tak zásada koncentrace řízení. Stěžovatelka soudu adresovala
„druhé doplnění kasační stížnosti“ až po konci stanovené jednoměsíční lhůty k doplnění kasační
stížnosti a o prodloužení této lhůty včas nepožádala. Odkaz stěžovatelky na rozsudek
č. j. 2 As 209/2016 – 93, nepovažuje Nejvyšší správní soud za přiléhavý. Závěry v tomto
rozsudku, které stěžovatelka cituje, byly vysloveny za situace, při které Nejvyšší správní soud
stěžovatele k doplnění kasační stížnosti postupem podle §106 odst. 3 s. ř. s. nevyzýval.
Stěžovatelka navíc opomíjí, že kasační soud v rozsudku č. j. 2 As 209/2016 – 93, citoval nález
Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. II. ÚS 136/06, který potvrzuje předchozí judikatorní
závěry a v němž se uvádí, že „[p]okud je stěžovatel vyzván k doplnění kasační stížnosti postupem
dle §106 odst. 3 s. ř. s., může rozšířit kasační stížnost na výroky dosud nenapadené a rozšířit její důvody
jen ve lhůtě jednoho měsíce v tomto ustanovení zakotvené, pokud nebyla na včasnou žádost stěžovatele z vážných
důvodů soudem prodloužena.“
[18] Nejvyšší správní soud se dále věnoval jednotlivým včasně uplatněným námitkám
stěžovatelky. V prvé řadě stěžovatelka brojí proti zákonnosti výroku prvostupňového rozhodnutí
a tvrdí, že v tomto rozhodnutí nebyla specifikována povinnost, jakou měla jako provozovatelka
vozidla porušit. V této souvislosti uvádí, že ve výroku nebyl výslovně uveden odkaz na třetí
odstavec §10 zákona o silničním provozu (viz odstavec [7] výše). Krajský soud k této námitce
především konstatoval, že dikci §10 odst. 3 zákona o silničním provozu přímo citovalo znění
§125f odst. 1 téhož zákona. Na základě §125f odst. 1 zákona o silničním provozu tak byl skutek
stěžovatelky bezpečně a nezaměnitelně identifikován a z výroku bylo zřejmé, čeho se stěžovatelka
dopustila.
[19] Podle §125f odst. 1 zákona o silničním provozu právnická nebo fyzická osoba se dopustí
správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s §10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní
komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená
tímto zákonem. Z §10 odst. 3 téhož zákona vyplývá, že provozovatel vozidla zajistí, aby při užití vozidla
na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích
stanovená tímto zákonem. Z citovaných ustanovení je na první pohled zřejmá jazyková i obsahová
totožnost normativního vyjádření. V obou případech jde o totéž pravidlo, čili aby provozovatel
vozidla zajistil, že při užití vozidla budou dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu.
[20] V kontextu výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že absence výslovného
odkazu na odstavec třetí §10 zákona o silničním provozu sama o sobě nezákonnost
prvostupňového rozhodnutí nezpůsobuje. Z výroku prvostupňového rozhodnutí
je nepochybné, že stěžovatelka se dopustila jako provozovatelka vozidla správního deliktu podle
§125f odst. 1 zákona o silničním provozu tím, že v rozporu s §10 zákona o silničním provozu
nezajistila, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče
a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Dále výrok obsahuje slovní popis
přestupkového jednání nezjištěného řidiče a je v něm též uvedeno, že tento řidič „porušil
ust. §4 písm. b), c) zákona o provozu na poz. komunikacích – tedy měl jiným jednáním, než které je uvedeno
pod písmeny a) až j), nesplnit nebo porušit povinnost stanovenou v hlavě II. tohoto zákona“.
[21] V usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2017,
č. j. 4 As 165/2016 – 46, soud konstatoval, že „[p]okud správní orgán ve výrokové části rozhodnutí
neuvede všechna ustanovení, která zakládají porušenou právní normu, bude třeba v každém jednotlivém případě
posoudit závažnost takovéhoto pochybení. Při úvahách, zda je neuvedení určitého ustanovení ve výrokové části
odstranitelné interpretací rozhodnutí, bude významné zejména to, zda jasné vymezení skutku ve výroku
rozhodnutí dovoluje učinit jednoznačný závěr, jakou normu pachatel vlastně porušil. Důležité bude též to, jaká
ustanovení ve výrokové části správní orgán uvedl, a jaká neuvedl. Ke zrušení rozhodnutí bude třeba přistoupit
i tehdy, nebude-li chybějící ustanovení zmíněno ani v odůvodnění rozhodnutí.“
[22] Namítá-li tedy nyní stěžovatelka v kasační stížnosti pouze to, že ve výroku nebyl uveden
pouze jeden konkrétní odstavec §10 zákona o silničním provozu (odstavec 3), není taková
okolnost způsobilá založit nezákonnost správního rozhodnutí. Stěžovatelka nemohla mít
s ohledem na znění výroku žádných pochyb o právní kvalifikaci skutku kladeného jí za vinu.
Ustanovení §10 zákona o silničním provozu obecně stanoví povinnosti provozovatele vozidla,
zatímco §125f téhož zákona s porušením obdobně stanovených povinností provozovatele
vozidla počítá při vymezení skutkových podstat správního deliktu. Jak je uvedeno výše, povinnost
zajistit, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu
na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem, je výslovně normována v obou zmiňovaných
ustanoveních. Navíc doslovná citace této povinnosti je v prvostupňovém rozhodnutí uvedena
právě v souvislosti s porušením §10 zákona o silničním provozu (srovnej rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 5. 2019, č. j. 7 As 158/2018 – 37). Z výrokové části jako celku
tak lze nepochybně dovodit, že stěžovatelka porušila §10 odst. 3 zákona o silničním provozu.
[23] V další kasační námitce stěžovatelka poukazuje na změnu právní úpravy, k níž došlo
během odvolacího správního řízení a která by podle ní měla být použita na projednávaný případ,
jelikož je pro ni příznivější. V této souvislosti odkazuje Nejvyšší správní soud na závěr,
ke kterému dospěl v rozsudku ze dne 11. 6. 2018, č. j. 3 As 84/2017 – 19. V něm uvedl, že ke dni
1. 7. 2017 nabyl účinnosti zákon o přestupcích a s ním související zákon č. 183/2017 Sb., kterým
se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o přestupcích a tento zákon „[m]ěl přitom
zásadní dopad i na ustanovení §125e a §125f silničního zákona, kdy v případě §125e vypustil
(mj.) též ustanovení týkající se lhůt pro zánik odpovědnosti pachatele, a §125f modifikoval v tom směru,
že již nehovoří o 'právnické nebo fyzické osobě' a 'správním deliktu', ale o 'provozovateli vozidla' a 'přestupku'.
Skutková podstata (nyní) přestupku provozovatele vozidla však zůstala totožná, včetně zachování objektivní
odpovědnosti nepodnikající fyzické osoby a konečně rovněž i výše možné sankce. Zákon o odpovědnosti
za přestupky potom v přechodných ustanoveních, in concreto v §112 odst. 2, uvádí, že '[u]stanovení dosavadních
zákonů o […] lhůtách pro zánik odpovědnosti za přestupek nebo jiný správní delikt se ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona nepoužijí. Odpovědnost za přestupek a dosavadní jiný správní delikt však nezanikne dříve,
než by uplynula některá ze lhůt podle věty první, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona'“ (k tomu obdobně též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 5. 2019, č. j. 9 As 7/2018 – 58). Vzhledem ke skutečnosti, že nová úprava není
pro stěžovatelku příznivější, je tato námitka nedůvodná.
[24] Nejvyšší správní soud k tomu pro úplnost dodává, že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno
dne 11. 8. 2017 (téhož dne nabylo právní moci), tedy až po nabytí účinnosti zákona o přestupcích
dne 1. 7. 2017 (a s ním souvisejících zákonů). Podle §112 odst. 4 zákona o přestupcích
však zahájená řízení o přestupku a dosavadním jiném správním deliktu, s výjimkou řízení o disciplinárním
deliktu, která nebyla pravomocně skončena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle
dosavadních zákonů. Pokud tedy bylo řízení o správním deliktu zahájeno před nabytím účinnosti
zákona o přestupcích a do tohoto data nebylo pravomocně ukončeno, musí se dokončit podle
dosavadních zákonů. Nejvyšší správní soud dále opakuje, že nová právní úprava není z hlediska
samotné odpovědnosti za deliktní jednání (trestnosti jednání) či druhu sankce pro stěžovatelku
příznivější. V této souvislosti je nutné rovněž zdůraznit, že stěžovatelce byla uložena nejnižší
možná sankce (pokuta ve výši 1 500 Kč). Žalovanému lze toliko vytknout, že se v rozhodnutí
těmto aspektům projednávané věci nevěnoval a pro úplnost neuvedl, že nová právní úprava není
pro stěžovatelku příznivější, a proto ji neaplikuje. V souladu s rozsudkem Nejvyššího správního
soudu ze dne 7. 6. 2018, č. j. 1 As 347/2017 – 32, k tomu ovšem zdejší soud uvádí,
že „[k] posuzování této skutečnosti vzhledem k projednávanému případu však dochází vždy ex offo. To mimo jiné
znamená, že pokud pozdější příznivější právní úpravu nelze uplatnit, taková úvaha správního orgánu
(s negativním závěrem) nemusí mít odraz v konečném rozhodnutí. Námitka, že správní orgány a krajský soud
pochybily, když tuto úvahu nepromítly do svých rozhodnutí, je tak nedůvodná.“ Kasační soud k tomu
doplňuje, že stěžovatelka podala proti prvostupňovému rozhodnutí toliko blanketní odvolání,
které ani přes výzvu nedoplnila. V tomto směru tak ve správním řízení nic nenamítala.
Rozhodující tedy v souhrnu je, že v posuzovaném případě by použití pozdější právní úpravy
vedlo ke shodnému výsledku jako použití právní úpravy účinné ke dni spáchání deliktu, tudíž
správní orgány správně aplikovaly staré právo (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 6. 2018, č. j. 4 As 114/2018 – 49).
[25] Výše uvedené dopadá i na poslední kasační námitku stěžovatelky, podle níž měl žalovaný
změnit výrok o sankci, neboť došlo k přečíslování odstavců v §125f zákona o silničním provozu.
Krajskému soudu lze přisvědčit v tom, že z hlediska obsahu nedošlo ke změně rozhodné právní
úpravy, neboť aktuálně platné znění §125f odst. 4 zákona o silničním provozu v zásadě
odpovídá dikci §125f odst. 3 zákona o silničním provozu účinného v době spáchání správního
deliktu stěžovatelkou. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti správně podotýká, že novela
zákona o silničním provozu č. 183/2017 Sb. nezměnila druh správního trestu, kterým zůstala
pokuta, odkaz stěžovatelky na §2 odst. 6 zákona o přestupcích je proto nepřípadný. Stěžovatelka
nemá pravdu ani v tom, že krajský soud nepřípustně zhojil vadu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
žalovaného, jestliže v napadeném rozsudku uvedl, že v daném případě je výměra sankce
odvozena od sankce stanovené za přestupek podle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním
provozu. Žalovaný totiž odkaz na toto ustanovení uvedl v rámci přezkumu uložené sankce
a její výše na straně 3 svého rozhodnutí.
[26] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, zamítl
ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1 in fine s. ř. s.
[27] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti mezi účastníky rozhodl Nejvyšší správní
soud dle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto
jí právo na náhradu nákladů nenáleží. Toto právo by měl procesně úspěšný žalovaný, kterému
však v řízení o kasační stížnosti nevznikly takové náklady, které by přesahovaly běžný rámec jeho
úřední činnosti. Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud nepřiznal náhradu
nákladů řízení žádnému z účastníků.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 22. srpna 2019
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu