ECLI:CZ:NSS:2019:APRK.18.2019:45
sp. zn. Aprk 18/2019 - 45
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: Ing. K. G., proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, Kárná komise II. stupně, se sídlem Jindřišská 24, Praha 1,
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 10. 2017, č. j. MV – 169071-13/OSK-2016,
o návrhu žalobce na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle §174a č. 6/2002 Sb.,
o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů,
ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Ad 24/2017,
takto:
I. Návrh se zamít á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Dne 17. 10. 2019 žalobce (dále „navrhovatel“) Nejvyššímu správnímu soudu doručil
návrh na určení lhůty dle §174a zákona o soudech a soudcích; v něm uvádí, že žalobu podal dne
10. 11. 2017, na výzvu soudu dne 7. 12. 2017 uhradil soudní poplatek a upřesnil žalobu.
S ohledem na dobu, která dosud uběhla, aniž by soud rozhodl, se domnívá, že nastal stav, kdy
dochází k nedůvodným průtahům, proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud určil městskému
soudu lhůtu k rozhodnutí dle §174a zákona o soudech a soudcích.
[3] K návrhu se vyjádřil předseda rozhodujícího senátu JUDr. Jan Ryba; sdělil, že vysoký
počet správních věcí napadajících v obvodu působnosti pražského správního soudnictví
ve srovnání s ostatními kraji dlouhodobě ovlivňuje i dobu jejich přezkumu; poukázal na to,
že třetí senát rozhoduje nyní věci napadlé v roce 2016. K návrhu uvedl, že soud již provedl
všechny procesní úkony potřebné k vlastnímu rozhodnutí a věc je způsobilá k meritornímu
rozhodnutí. Podotkl, že ke dni 10. 10. 2019 v 3. soudním oddělení bylo 456 neskončených věcí
starších, než je věc navrhovatele, která svojí povahou nepatří mezi věci přednostní dle §56
odst. 3 s. ř. s.; navrhovatel existenci závažných důvodů pro přednostní vyřízení věci (odst. 1)
nikdy netvrdil a ani žádný důvod neuvedl; z obsahu spisu žádné takové důvody nevyplynuly.
Závěrem konstatoval, že ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2012,
sp. zn. I. ÚS 2424/11, by byli diskriminováni ostatní účastníci řízení ve věcech starších, než je věc
navrhovatele, pokud by jeho věc byla upřednostněna; vyřízení věci lze předpokládat v roce 2020.
[4] Nejvyšší správní soud ověřil skutečnosti tvrzené navrhovatelem, jakož i ty uváděné
předsedou ve věci rozhodujícího senátu, přitom zjistil, že mají oporu v soudním spise, který byl
předložen, posledním úkonem ve spise je na č. l. 37 zaslání vyjádření žalovaného k žalobě ze dne
9. 1. 2018 navrhovateli na vědomí dne 10. 1. 2018. Od tohoto data nejsou ve spise učiněny žádné
úkony.
[5] Řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, upravené v §174a zákona
č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých
dalších zákonů, představuje promítnutí zásad spravedlivého procesu z hlediska naplnění práva
účastníka nebo jiné strany řízení na projednání jeho věci bez zbytečných průtahů, zakotveného
zejména v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
[6] Nejvyšší správní soud v projednávané věci po posouzení postupu městského soudu
dospěl k závěru, že soud, jak vyplývá z předloženého spisového materiálu, se věcí po jejím
obdržení řádně zabýval a činil postupně v přiměřené době všechny nezbytné procesní úkony,
jejichž vykonání bylo ve věci zapotřebí tak, aby věc mohl projednat a rozhodnout. Lze připustit,
že soud po dobu několika měsíců žádné úkony již nečiní; avšak stav řízení, kdy soud vykonal
veškeré úkony nutné k tomu, aby mohl rozhodnout, v dané věci, která nemá přednostní režim,
stále nerozhodl, není sám o sobě známkou průtahu v řízení.
[7] Podle §56 odst. 1 s. ř. s. soud projednává a rozhoduje věci v pořadí, v jakém mu napadly;
to neplatí, jsou-li u věci dány závažné důvody pro přednostní projednávání a rozhodování věci.
Dle odst. 3 citovaného ustanovení soud přednostně projednává návrhy na osvobození
od soudních poplatků a návrhy na ustanovení zástupce, projednává a rozhoduje přednostně
též žaloby proti nečinnosti správního orgánu a žaloby proti nezákonnému zásahu, pokynu
nebo donucení správního orgánu, návrhy a žaloby ve věcech mezinárodní ochrany, rozhodnutí
o správním vyhoštění, rozhodnutí o povinnosti opustit území, rozhodnutí o zajištění cizince,
rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění cizince, jakož i jiných rozhodnutí, jejichž
důsledkem je omezení osobní svobody cizince, rozhodnutí o ukončení zvláštní ochrany a pomoci
svědkům a dalším osobám v souvislosti s trestním řízením, jakož i další věci, stanoví-li tak
zvláštní zákon; v případě navrhovatele se o takovou věc nejedná; Navrhovatel neuvedl žádné
závažné důvody, které by svědčily k přednostnímu projednání jeho věci.
[8] Při zhodnocení hledisek uvedených v §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že soud se nedopustil žádných průtahů ve vztahu
k úkonům nutným k tomu, aby se řízení dostalo do stavu, kdy je možno vydat rozhodnutí.
Soudní řád správní respektuje objektivní realitu v českém soudnictví, kdy rozhodující soudci
či senáty mají v jednom okamžiku vícero běžících řízení, některá z nich již připravená
k projednání a postupně v nich vydávají rozhodnutí, přičemž ostatní věci na rozhodnutí „čekají“.
To samo o sobě není zapovězeno z hlediska požadavků spravedlivého procesu, které obecně
nevynucují vydání rozhodnutí ihned, jak je to možné, ale pouze brání tomu, aby doba řízení
nebyla nepřiměřeně dlouhá. Podstatné zde je, aby řízení nebylo v tomto stavu udržováno
po nepřiměřenou dobu.
[9] Nejvyšší správní soud s přihlédnutím ke své konstantní judikatuře, dospěl k závěru,
že dobu, po kterou se navrhovateli nedostalo dosud rozhodnutí, lze z hlediska čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod považovat ještě za přiměřenou, nevyžadující ingerenci ve smyslu
§174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích, byť Nejvyšší správní soud připouští, že se pohybuje
již na samé hranici, kterou lze ještě akceptovat. Poukazuje přitom na stanovisko
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011,
sp. zn. Cpjn 206/2010, č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vztahujícího
se k odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nesprávným úředním
postupem v případě nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Nejvyšší soud zde v části VI.
stanoviska zmínil, že jakékoli řízení vždy nějakou dobu trvá, a dále na vysokém stupni obecnosti
uvedl, že za přiměřenou délku řízení Nejvyšší soud považuje ještě 24 měsíců (nikoli však již delší).
[10] Nejvyšší správní dodává, že jeho úkolem v řízení vedeném o návrhu dle §174a zákona
o soudech a soudcích zásadně není posuzovat a hodnotit zatíženost a výkonnost soudců soudu
a jeho personální či materiální vybavení. K uvedenému tedy zásadně nemůže přihlížet při svých
úvahách o oprávněnosti či neoprávněnosti návrhu, tedy o tom, zda délka soudního řízení
v jednotlivých věcech je ještě přiměřená, resp. zda soud je či není bezdůvodně ve věci nečinný.
Délku řízení nelze tudíž neustále ospravedlňovat bez dalšího odkazem na zákonná pravidla
vyřizování věcí a počtem dosud nevyřízených předcházejících věcí, ale ani vytížeností soudu
či jednotlivých soudců. Nejvyšší správní soud opakovaně uvádí, že ani odkazy na pořadí
vyřizovaných věcí zásadně nepředstavují důvody, které by mohly být interpretovány jinak
než jako organizační problémy, které však v tomto směru nemohou jít k tíži navrhovatele. V této
souvislosti lze odkázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, který opakovaně ve svých
rozhodnutích uvádí, že „průtahy v řízení nelze ospravedlnit obecně známou přetížeností soudů; je totiž věcí
státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví zakotvené v Listině a Úmluvě byly respektovány
a případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých
práv v přiměřené době“ (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 55/94, nález sp. zn. I. ÚS 663/01, nález
sp. zn. III. ÚS 685/06, nález sp. zn. IV. ÚS 391/07 a další). Odkaz městského soudu
na nevyřízené věci příslušného senátu, které podle data nápadu předcházejí dni podání předmětné
žaloby, proto nadále neobstojí.
[11] Nejvyšší správní soud si plně uvědomuje, že jeho individuální rozhodnutí není
systémovým řešením, neboť v případě, kdy by zdejší soud vyhověl návrhu na určení lhůty těch
účastníků řízení před městským soudem, jejichž věci jsou ještě starší než věc navrhovatelova,
nedošlo by k faktickému zlepšení situace. Návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu
není totiž nástrojem, který je schopen odstranit případnou přetíženost soudu. Nejvyšší správní
soud však nemá jiný nástroj, který by mohl použít k ochraně navrhovatelů před případnými
průtahy v řízení. Ve vztahu k otázce zachování principu rovnosti účastníků řízení před městským
soudem, která se v dané souvislosti nabízí, lze s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne
7. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 391/07, publikovaný jako N 122/46 SbNU 151; viz bod 25. nálezu)
zmínit, že: „takový princip se uplatní toliko v situaci, kdy zásah do základních práv a svobod jednotlivce lze
odstranit jiným způsobem, tedy existují-li vedle zvoleného nástroje také jiné prostředky, kterými lze zabránit
zásahu do základních práv a svobod.“ Nejvyšší správní soud však jiný prostředek nemá a o návrhu na
určení lhůty musí rozhodnout.
[12] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích,
dle kterého hradí náklady řízení o něm stát jen tehdy, je-li návrh uznán jako oprávněný. K tomu
v projednávané věci nedošlo, proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že navrhovatel nemá právo
na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. října 2019
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu