ECLI:CZ:NSS:2019:KONF.10.2018:21
sp. zn. Konf 10/2018-21
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních
sporů, složený z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Romana Fialy, Mgr. Víta Bičáka,
Mgr. Ing. Radovana Havelce, JUDr. Michala Mazance a JUDr. Tomáše Rychlého, Ph.D., rozhodl
o návrhu R. M., zastoupeného Mgr. Janem Novákem, advokátem se sídlem Havlíčkovo náměstí
512/16, Kutná Hora, na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi Obvodním soudem pro Prahu
6, Městským soudem v Praze, Nejvyšším soudem na straně jedné a náčelníkem
Generálního štábu Armády České republiky a ministryní obrany na straně druhé a dalších
účastníků sporu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 48/2016, o náhradu
nemajetkové újmy ve výši 2 700 000 Kč: žalobce R. M., zastoupeného Mgr. Janem Altem,
advokátem se sídlem Havlíčkovo náměstí 512/16, Kutná Hora, a žalované České republiky -
Ministerstvo obrany, se sídlem Tychonova 221/1, Praha 6,
takto:
I. V řízení se p o k raču j e.
II. Návrh se od m ít á .
Odůvodnění:
[1] Podáním doručeným dne 20. 3. 2018 zvláštnímu senátu zřízenému podle
zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zákon
č. 131/2002 Sb.“) R. M. (dále jen „navrhovatel“) navrhl tomuto senátu rozhodnout spor
o pravomoc podle §1 odst. 1 písm. a) téhož zákona, který vznikl mezi Obvodním soudem
pro Prahu 6 a náčelníkem Generálního štábu Armády České republiky (dále jen „náčelník
GŠ Armády ČR“), ministryní obrany, ve věci náhrady nemajetkové újmy ve výši 2 700 000 Kč
za psychické útrapy způsobené navrhovateli jako vojákovi z povolání jednáním jeho nadřízeného,
které nebylo v souladu s §3 a 4 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 221/1999 Sb.“).
[2] Z návrhu na zahájení kompetenčního sporu, jeho příloh a předloženého spisu vyplynuly
následující skutečnosti:
[3] Žádostí ze dne 22. 8. 2014 podanou prostřednictvím svého právního zástupce
na Ministerstvu obrany se navrhovatel domáhal zaplacení částky 2 000 000 Kč jako náhrady
nemajetkové újmy, spočívající v zásahu do práva na ochranu osobnosti navrhovatele vzniklé
následkem protiprávního jednání jeho nadřízeného ve smyslu ponižování důstojnosti
navrhovatele a vytvoření zastrašující, nepřátelské, ponižující a pokořující nebo urážlivé atmosféry.
Stížnost navrhovatele v tomto směru byla shledána jako částečně důvodná vyrozuměním
Inspekce Ministra obrany, Generálního inspektora – ředitele Inspekce Ministra obrany ze dne
22. 1. 2014, čj. 242-5/2013-1216. Žádost navrhovatele byla v rámci Ministerstva obrany
postoupena náčelníkovi GŠ Armády ČR, o čemž byl navrhovatel zpraven dne 4. 9. 2014.
Po splnění výzvy zástupce náčelníka GŠ Armády ČR ze dne 12. 12. 2014,
čj. MOCR 32590-2/2014-1304, k doplnění žádosti, a po opakované urgenci o vydání rozhodnutí,
navrhovatel obdržel přípis náměstkyně pro řízení sekce právní Ministerstva obrany ze dne
22. 4. 2015, čj. 189-14/2014-1140, jímž byl navrhovatel odkázán se svým nárokem na soudní
řízení s odůvodněním, že „jakkoliv bylo Inspekcí ministra obrany shledáno porušení povinností vyplývajících
z §2 odst. 4 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů, Ministerstvo obrany
má za to, že šlo o jednání vybočující z rámce plnění služebních povinností, o jednání excesivní, které ministerstvo
odsuzuje, nicméně jehož případné dopady by měly být prokazovány a posuzovány nezávislou institucí v rámci
soudního řízení“. K tomu ještě dále obdržel navrhovatel přípis náčelníka GŠ Armády ČR ze dne
29. 5. 2015, čj. 2199-19/2014-1304, s konstatováním, že v jeho věci „jde o nárok vyplývající z tehdy
platného občanského zákoníku (zák. č. 40/1964 Sb.)“…“a nikoli ze zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích
z povolání, a tudíž se nevede řízení ve věcech služebního poměru.“
[4] Navrhovatel tak podal dne 15. 2. 2016 žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 6, věcně
a místně příslušnému soudu žalované České republiky - Ministerstva obrany. Žalobou
se navrhovatel domáhal přiznání náhrady za vznik nemajetkové újmy, vyčíslené ve výši
2 700 000 Kč, která mu měla vzniknout jako vojákovi z povolání v důsledku protiprávního
jednání jeho nadřízeného porušením §2 odst. 4 zákona č. 221/1999 Sb. Žalovaná se k žalobě
vyjádřila v tom smyslu, že podle jejího názoru jde o občanskoprávní nárok a nejedná se o řízení
ve věcech služebního poměru s tím, že sice došlo k excesivnímu jednání nadřízených žalobce,
avšak tomu se již dostalo morálního zadostiučinění v podobě opakované omluvy žalované.
S touto argumentací žalobce nesouhlasil.
[5] Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 12. 7. 2016, čj. 19 C 48/2016-38, řízení
zastavil (výrok I.) s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena ministru obrany
(výrok II). Zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok
III.) V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že „nárok žalobce (….) vyplývá ze služebního poměru
vojáka z povolání, jelikož na daný případ se vztahuje ust. §2 odst. 4 zák. o vojácích z povolání, dle kterého
služební orgán ani voják nesmí zneužívat výkonu práv a povinností vyplývajících ze služebního poměru k újmě
jiného vojáka nebo k ponižování jeho důstojnosti. V soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že služební poměr
vojáka z povolání je svojí povahou právním poměrem veřejnoprávním a po celou dobu svého průběhu se výrazně
odlišuje od poměru pracovního, který je naopak poměrem soukromoprávním, jehož účastníci mají rovné postavení.
Vzájemné vztahy účastníků tohoto poměru se vyznačují tím, že jeden účastník (stát) vystupuje vůči druhému jako
nositel veřejně svrchované moci a tím jako silnější subjekt, který druhému subjektu může jednostranně zakládat
jeho práva, byť v mezích zákona. Na veřejnoprávní povaze tohoto právního vztahu přitom nemůže ničeho změnit
ani způsob, jakým žalobce svůj požadavek na zaplacení náhrady nemajetkové újmy uplatnil, neboť žaloba
v občanskoprávním řízení je přípustným právním nástrojem jen při uplatňování nároků z právních vztahů
vyjmenovaných v ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř., pro které je charakteristická rovnost účastníků.“ Obvodní soud
tak dospěl k závěru, že jelikož nárok uplatněný žalobou vyplývá ze služebního poměru vojáka,
nejedná se o žádnou z věcí podřaditelnou pod §7 odst. 1 občanského soudního řádu, ani věc
k projednání a rozhodnutí mu svěřenou §7 odst. 3 o. s. ř., a proto řízení pro nedostatek
pravomoci zastavil a věc postoupil k dalšímu řízení nejvyššímu ze služebních orgánů, ministrovi
obrany, jenž je příslušným stanovit, který ze služebních orgánů v rámci organizační struktury
ozbrojených sil České republiky věc v dalším řízení projedná a rozhodne (§2 odst. 2 zákona
č. 221/1999 Sb.).
[6] Navrhovatel s uvedeným závěrem Obvodního soudu pro Prahu 6 nesouhlasil a podal
proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 7. 2016, čj. 19 C 48/2016-38, odvolání,
v němž rozvinul polemiku se závěrem obvodního soudu ohledně pravomoci civilního soudu
rozhodnout o nároku povahy nemajetkové újmy bez ohledu na to, zda imateriální újma vznikla
ve služebním poměru vojáka či nikoliv. Též žalovaná brojila proti usnesení obvodního soudu,
jelikož podle jejího názoru „žalobcem tvrzený nárok na náhradu nemajetkové nijak zásadně nezasahuje
do služebního poměru vojáka (tzn. nevyvolává vznik, změnu či zánik práv či povinností v rámci služebního
poměru) a tedy není posuzován dle zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání ani dle zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu, ale jedná se (jak sám žalobce uvádí) o nárok vyplývající z tehdy platného
a účinného zákona č. 40/1964 sb., občanského zákoníku“, o kterém by měl tedy rozhodnout civilní
soud.
[7] Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 10. 2016, čj. 62 Co 336/2016-61, napadené
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 7. 2016, čj. 19 C 48/2016-38, potvrdil (výrok
I.), neboť se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož má žalobcem uplatněný
nárok svůj základ ve vztazích práva veřejného. Žalobci měla tvrzená újma vzniknout v důsledku
chování nadřízených, a to při výkonu vojenské služby u vojenského útvaru, kde působil jako
voják z povolání, tedy ve služebním poměru. Ten je přitom upraven právem veřejným,
čímž je tak založen veřejnoprávní vztah mezi účastníky řízení. Podle odvolacího soudu
je tak nárok na náhradu nemajetkové újmy u vojáka z povolání odvozen z jeho služebního
poměru a je potřeba jej uplatnit postupem podle §2 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb., protože jeho
projednání civilním soudem brání neodstranitelný nedostatek podmínky řízení.
[8] Zvláštnímu senátu bylo známo, že proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze
podali navrhovatel i žalovaná (Česká republika – Ministerstvo obrany) dovolání k Nejvyššímu
soudu. Řízení bylo vedeno pod sp. zn. 21 Cdo 789/2017. Výsledek tohoto řízení byl významný
pro procesní postup v nyní posuzované věci, proto zvláštní senát usnesením ze dne 22. 2. 2019,
čj. Konf 10/2018-16, přerušil řízení o kompetenčním návrhu podle §48 odst. 3 písm. d)
soudního řádu správního za použití §4 zákona č. 131/2002 Sb. do doby rozhodnutí Nejvyššího
soudu o předmětných dovoláních.
[9] Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 2. 2019, čj. 21 Cdo 789/2017-103, usnesení
městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu
k dalšímu řízení. Dospěl totiž k závěru, že ve věcech služebního poměru vojáků z povolání
vyplývajících z porušení práva na rovné zacházení nebo zákazu diskriminace, je-li vojákem
uplatněn jiný nárok než náhrada škody (majetkové újmy), tedy nárok nemajetkové povahy,
je podle ustanovení §10 odst. 1 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních
prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (dále jen „antidiskriminační
zákon“) dána pravomoc civilního soudu. Vycházel tak i ze své úvahy vyjádřené v usnesení ze dne
24. 4. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5948/2017, že pokud zákon č. 221/1999 Sb. neobsahuje výslovnou
(speciální) úpravu rozhodovací pravomoci ve věcech služebního poměru vojáků z povolání
týkající se náhrady nemajetkové újmy, pak lze řešení nalézt v antidiskriminačním zákoně,
konkrétně pak v ustanovení §10 tohoto zákona, které vymezuje právní prostředky ochrany
fyzické osoby před diskriminací. Nárok nemajetkové povahy vojáka z povolání vyplývající
z porušení práva na rovné zacházení a zákazu diskriminace totiž není uveden v taxativním
(pozitivním) výčtu případů vyjmenovaných v §145 zákona č. 221/1999 Sb., v nichž rozhoduje
služební orgán, jelikož §2 odst. 5 tohoto zákona toliko vymezuje nároky, kterých se voják může
domáhat v souvislosti s nerovným zacházením či nežádoucím sexuálním chováním při výkonu
služby, aniž by současně stanovil, u kterého orgánu se lze těchto nároků domáhat. Nejvyšší soud
tak i dovodil, že antidiskriminační zákon je vůči ostatním právním předpisům upravujícím rovné
zacházení a zákaz diskriminace (včetně zákona o vojácích z povolání) ve vztahu subsidiarity.
[10] Vzhledem k tomu, že výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu odpadla překážka
pro přerušení řízení o kompetenčním návrhu, rozhodl zvláštní senát výrokem I. tohoto usnesení
v souladu s §48 odst. 6 s. ř. s. za použití §4 zákona č. 131/2002 Sb. o pokračování v řízení
ve věci samé.
[11] V návrhu na zahájení řízení o kompetenčním sporu navrhovatel uvedl, že v návaznosti
na soudní řízení ministr obrany rozkazem ze dne 12. 9. 2017, čj. MO 166315/2017-7542KM,
určil příslušným služebním orgánem k projednání a rozhodnutí jeho žádosti náčelníka
GŠ Armády ČR, který usnesením ze dne 9. 10. 2017, čj. MO 200277/2017-1304, jeho žádost
odložil podle §43 odst. 1 písm. b) správního řádu s tím, že k jejímu vyřízení není věcně příslušný
žádný správní orgán a setrval na dosavadní argumentaci Ministerstva obrany, že v případě žalobce
jde o civilní nárok, o němž nepřísluší rozhodnout správnímu (služebnímu orgánu). Proti
citovanému usnesení náčelníka GŠ Armády ČR podal navrhovatel odvolání, které bylo
rozhodnutím ministryně obrany ze dne 22. 1. 2018, čj. MO 277984/2017-7542KM, zamítnuto
a napadené usnesení potvrzeno se závěrem, že „Ministerstvo obrany není věcně příslušné o žádosti
(navrhovatele) vydat formalizované meritorní rozhodnutí, neboť mu tuto věc zákon nesvěřuje“. Navrhovatel
tak ve svém návrhu na zahájení řízení o kompetenčním sporu usuzuje na vznik negativního
kompetenčního sporu, jelikož jeho nárok odmítá projednat jak Obvodní soud pro Prahu 6,
tak i Ministerstvo obrany, potažmo tedy náčelník GŠ Armády ČR a ministryně obrany.
Navrhovatel je přesvědčen, že v jeho věci jde o pravomoc projednat a rozhodnout
soukromoprávní nárok (náhrada nemajetkové újmy), což přísluší civilnímu soudu. Zvláštnímu
senátu proto navrhl, aby zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 7. 2016,
čj. 19 C 48/2016-38, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2016,
čj. 62 Co 336/2016-61, neboť se domnívá, že k projednání a rozhodnutí této věci je dána
pravomoc Obvodního soudu pro Prahu 6 jako obecného soudu žalované.
[12] Zvláštní senát se nejprve zabýval podmínkami, za nichž může věc projednat
a rozhodnout o ní.
[13] Vznikne-li kladný nebo záporný kompetenční spor o pravomoc nebo věcnou příslušnost
k vydání rozhodnutí, rozhodne zvláštní senát o tom, kdo je příslušný vydat rozhodnutí uvedené
v návrhu na zahájení řízení. Kladným kompetenčním sporem je podle §1 odst. 2 zákona
č. 131/2002 Sb. spor, v němž si jedna strana osobuje pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci
individuálně určených účastníků, o níž bylo druhou stranou vydáno pravomocné rozhodnutí.
Záporný kompetenční spor podle téhož ustanovení nastává tehdy, jestliže v totožné věci
individuálně určených účastníků strany popírají svou pravomoc vydat rozhodnutí.
[14] Stranami kompetenčního sporu jsou podle §1 odst. 1 zákona č. 131/2002 Sb. buď soudy
a orgány moci výkonné, územní, zájmové nebo profesní samosprávy, nebo soudy v občanském
soudním řízení a soudy ve správním soudnictví. Existence záporného kompetenčního sporu
či kladného kompetenčního sporu je podmínkou pro to, aby zvláštní senát mohl rozhodnout
o tom, kdo je příslušný vydat rozhodnutí uvedené v návrhu na zahájení řízení.
[15] V době podání návrhu na zahájení řízení o kompetenčním sporu šlo o negativní
kompetenční spor, jelikož nárok navrhovatele odmítala projednat jak Česká republika -
Ministerstvo obrany, tak i Obvodní soud pro Prahu 6 (a Městský soud v Praze).
[16] Zvláštní senát rozhoduje o kompetenčním sporu podle skutkového a právního stavu
existujícího ke dni, kdy o věci rozhoduje (srov. usnesení zvláštního senátu ze dne 24. 11. 2004,
čj. Konf 3/2003-18, publikované pod č. 485/2005 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu), je podstatné nejen to, že kompetenční spor vznikl, ale také to, že trvá ke dni rozhodnutí
o něm zvláštním senátem.
[17] Podmínka trvání kompetenčního sporu však v daném případě splněna není. Ačkoliv
soudy původně popřely svou pravomoc rozhodovat o požadavku navrhovatele na náhradu
nemajetkové újmy, jejich rozhodnutí byla po podání návrhu na zahájení kompetenčního sporu
zrušena výše citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu se závazným právním názorem,
že k projednání a rozhodnutí věci je dána pravomoc civilního soudu (Obvodního soudu
pro Prahu 6). V souzené věci tedy záporný kompetenční spor, k jehož řešení by byl povolán
zvláštní senát, odpadl. Zvláštnímu senátu tak nezbylo, než návrh odmítnout podle §46 odst. 1
písm. a) s. ř. s. ve spojení s §4 zákona č. 131/2002 Sb.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 28. listopadu 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda zvláštního senátu