ECLI:CZ:NSS:2019:KONF.47.2017:17
sp. zn. Konf 47/2017-17
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních
sporů, složený z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Romana Fialy, Mgr. Víta
Bičáka, Mgr. Ing. Radovana Havelce, JUDr. Pavla Simona a JUDr. Marie Žiškové, rozhodl
o návrhu Krajského soudu v Brně rozhodujícího jako soud ve správním soudnictví
na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi ním a Městským soudem v Brně jako soudem
rozhodujícím v občanském soudním řízení a dalších účastníků sporu vedeného u Krajského
soudu v Brně pod sp. zn. 29 A 68/2015, ve věci žaloby proti rozhodnutí Krajského úřadu
Jihomoravského kraje, odboru dopravy, ze dne 6. 5. 2010, čj. S-JMK 120627/2007: žalobců 1) B.
S., 2) T. K., 3) M. A. E. K., 4) M. P. K., všech zastoupených Vratislavem Pěchotou, Jr., Esq.,
advokátem se sídlem Penn Plaza, 225 West 34th Street, Suite 1800, New York, N. Y. 10122,
Spojené státy americké, žalovaného Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru dopravy,
se sídlem Žerotínovo náměstí 3/5, Brno, a osoby zúčastněné na řízení Českomoravského
cementu, a. s., IČ 26209578, se sídlem Mokrá 359, Mokrá - Horákov, zastoupené
JUDr. Daliborem Lorencem, advokátem se sídlem Veselá 238/39, Brno,
takto:
I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci vedené u Krajského soudu v Brně
pod sp. zn. 29 A 68/2015, je soud v občanském soudním řízení.
II. Usnesení Městského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2015, čj. 39 C 95/2010-106,
se zrušuje .
Odůvodnění:
[1] Návrhem doručeným dne 6. 9. 2017 zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zákon
č. 131/2002 Sb.“), se předsedkyně správního senátu Krajského soudu v Brně domáhala,
aby zvláštní senát rozhodl spor o pravomoc vzniklý ve smyslu §1 odst. 1 písm. b) zákona
č. 131/2002 Sb. mezi tímto senátem a samosoudcem civilního soudního oddělení
39 C Městského soudu v Brně ve věci žaloby vedené u Krajského soudu v Brně
pod sp. zn. 29 A 68/2015, týkající se v záhlaví citovaného rozhodnutí.
[2] Z předložené spisové dokumentace vyplynuly následující skutečnosti.
[3] Rozhodnutím ze dne 6. 5. 2010, čj. S-JMK 120627/2007, Krajský úřad Jihomoravského
kraje, odbor dopravy, jako příslušný instančně nadřízený speciální stavební úřad, k odvolání
společnosti Českomoravský cement, a. s., nástupnická společnost (právní předchůdce společnosti
Českomoravský cement, a. s.) změnil rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru dopravy, ze dne
30. 7. 2007, čj. 2830/07-Ro-/47, v části výroku a odůvodnění týkající se specifikace části
pozemku dotčeného věcným břemenem zřízeným podle §17 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb.,
o pozemních komunikacích (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“) [výrok I.], v části
výroku a odůvodnění týkajícího se stanovení výše finanční náhrady podle §17 odst. 3 zákona
o pozemních komunikacích, ve spojení se zákonem č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení
vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (dále jen „zákon o vyvlastnění“) [výrok II.]
a v části výroku a odůvodnění týkajícího se způsobu vyplacení jednorázové finanční náhrady
za zřízení věcného břemene k dotčenému pozemku (výrok III.)
[4] Proti výroku III. tohoto rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru
dopravy, podali žalobci k Městskému soudu v Brně žalobu podle části páté o. s. ř. Městský soud
v Brně (po posouzení své věcné i místní příslušnosti v souladu s usnesením zvláštního senátu
ze dne 8. 3. 2012, čj. Konf 67/2011-8) zrušil rozsudkem ze dne 18. 10. 2013,
čj. 39 C 95/2010-82, výrok III. rozhodnutí krajského úřadu a nahradil jej novým výrokem
ohledně vypořádání, resp. vyplacení finanční náhrady stanovené ve smyslu §24 odst. 2 písm. c)
zákona o vyvlastnění za zřízené věcné břemeno. Podle §10 odst. 1 písm. a) a b) zákona
o vyvlastnění platí, že se náhrada za zřízení věcného břemene vyplácí vlastníkovi věcným
břemenem dotčeného pozemku, kterým byla v době rozhodování stavebního úřadu o věcném
břemeni společnost Českomoravský cement, a. s. Žalobci uplatnili ve vztahu k pozemku
dotčenému věcným břemenem restituční nároky v režimu podle zákona č. 229/1991 Sb.,
o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě). Městský
soud v Brně tak považoval v dané věci za spornou právě otázku, jakým způsobem má být
finanční náhrada za zřízené věcné břemeno vyplacena, či deponována, a to přihlédnutím
k postavení žalobců jako restituentů, o jejichž nároku nebylo dosud rozhodnuto. Tuto skutečnost
tedy zohlednil městský soud v novém výroku.
[5] Proti uvedenému rozsudku městského soudu podala odvolání společnost Českomoravský
cement, a. s. (zaknihovaný vlastník pozemku dotčeného věcným břemenem), o kterém rozhodl
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 1. 2015, čj. 18 Co 126/2014-102 tak, že rozsudek
městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud (s odkazem na usnesení
zvláštního senátu ze dne 8. 3. 2012, čj. Konf 67/2011-8) dospěl totiž k závěru, že v projednávané
věci „nebylo žalobou podle části páté o. s. ř. uplatněno právo na přezkoumání (znovuprojednání) správním
rozhodnutím stanovené výše náhrady za zřízené věcné břemeno, nýbrž požadavek na určení toho, komu má být
náhrada vyplacena a za jakých podmínek. Tyto otázky jsou součástí vlastního rozhodnutí o zřízení věcného
břemene, jehož přezkum patří do pravomoci soudu správního“. Krajský soud shledal, že na základě žaloby
přezkoumávaná část rozhodnutí krajského úřadu má veřejnoprávní charakter a věc tudíž patří
do pravomoci správního soudu.
[6] Městský soud v Brně následně, vázán názorem odvolacího soudu, usnesením ze dne
19. 3. 2015, čj. 39 C 95/2010-106, řízení podle §104b odst. 1 o. s. ř. zastavil, a poučil žalobce
o možnosti podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví.
[7] Žalobci tedy poté podali ke Krajskému soudu v Brně žalobu ve smyslu §4 odst. 1
písm. a) s. ř. s. proti výroku III. výše uvedeného rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského
kraje, odboru dopravy. Tu (mimo jiné) zdůvodnili tak, že napadené rozhodnutí správního orgánu
považují v dané výrokové části za nezákonné, jelikož správní orgán především nezohlednil
skutečnost, že o restitučním nároku vzneseném žalobci k pozemku zatíženému věcným
břemenem nebylo dosud pravomocně rozhodnuto. Žalobci navrhli, aby bylo správním soudem
rozhodnuto tak, že část náhrady za zřízení věcného břemene v souvislosti s vlastnictvím
k nesporné části pozemku zatíženého věcným břemenem bude z depozitního účtu vyplacena
společnosti Českomoravský cement, a. s. (coby zaknihovanému vlastníkovi dotčeného pozemku)
a (zbývající) část náhrady bude z depozitního účtu složena do notářské úschovy do doby skončení
restitučního řízení ohledně sporné části pozemku dotčeného věcným břemenem.
[8] K výzvě Krajského soudu v Brně ohledně věcné příslušnosti správního soudu se vyjádřil
Krajský úřad Jihomoravského kraje, odbor dopravy, který s odkazem na usnesení zvláštního
senátu ze dne 8. 3. 2012, čj. Konf 67/2011-8 (na něž odkázaly i civilní soudy) uvedl, že jestliže
podle citovaného usnesení zvláštního senátu „náleží přezkum výroku rozhodnutí speciálního stavebního
úřadu o zřízení věcného břemene podle ust. §17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích správním soudům,
výrok o výši náhrady však bude přezkoumávat soud v občanském soudním řízení. Jelikož v podané žalobě nebyla
rozporována výše náhrady za zřízení věcného břemene, ale osoba z této náhrady oprávněná a způsob zaplacení
částky, nejedná se o otázku podle části páté o.s.ř., nýbrž o otázku úzce související se samotným věcným břemenem,
tzn. o veřejnoprávní otázku patřící do pravomoci správního soudu.“ Co se týká žaloby, pak krajský úřad
setrval na názoru, že „vyplacení jednorázové finanční náhrady podle ust. §17 odst. 3 zákona o pozemních
komunikacích nelze podmiňovat ukončením restitučního řízení za situace, kdy z aktuálního výpisu z katastru
nemovitostí je vlastník dotčeného pozemku zřejmý“.
[9] Správní senát Krajského soudu v Brně (dále jen „navrhovatel“) k žalobě u něj žalobci
podané uvedl, že „předmětem žalobou (ať již civilní či správní) napadeného výroku III. rozhodnutí krajského
úřadu bylo primárně stanovení způsobu vyplacení jednorázové finanční náhrady za zřízení věcného břemene, nikoli
určení osoby, jíž má být tato náhrada vyplacena (tedy osoby vlastníka pozemku / vyvlastňovaného / osoby povinné
z věcného břemene). Problematika vlastníka dotčeného pozemku [jež je navíc meritorně řešena v jiném
(restitučním) řízení] byla v tomto ohledu toliko otázkou sekundární.“
[10] Navrhovatel se domnívá, že v nyní posuzované věci civilní soudy (především odvolací
civilní soud) si nepřípustně zjednodušujícím způsobem vyložily závěry usnesení zvláštního senátu
ze dne 8. 3. 2012, čj. Konf 67/2011-8, jestliže dospěly k závěru, že civilní soudy projednávají jen
otázku výše náhrady za zřízení věcného břemene. Dále uvedl, že je-li předmětem žaloby výrok
rozhodnutí správního orgánu o způsobu výplaty náhrady za zřízení věcného břemene, není
důvodu, pro nějž by měl o otázce určení osoby, jíž má být tato náhrada vyplacena, rozhodovat
správní soud, je-li pro určení příslušného soudu rozhodující především povaha napadeného
výroku rozhodnutí správního orgánu o vyvlastnění. Jestliže je tedy žalobou napaden výrok
rozhodnutí upravující způsob vyplacení jednorázové finanční náhrady za zřízení věcného
břemena, pak jsou k posouzení této otázky příslušné civilní soudy.
[11] Navrhovatel poukázal i na aktuální znění zákona o vyvlastnění, především pak na novelu
provedenou zákonem č. 405/2012 Sb. (účinnou od 1. 2. 2013), zavádějící dualismus soudního
přezkumu, přičemž touto novelou současně došlo ke zpřesnění výslovné úpravy formálních
a obsahových náležitostí rozhodnutí správního orgánu o vyvlastnění, rozlišující u rozhodnutí
vydaných podle §24 citovaného zákona výroky o vyvlastnění práv k pozemku nebo ke stavbě
(§24 odst. 3) a výroky o náhradě za vyvlastnění (§24 odst. 4). Podle §28 zákona o vyvlastnění
pak lze výrok o vyvlastnění práv k pozemku nebo ke stavbě přezkoumat v řízení o žalobě proti
rozhodnutí správního orgánu (tj. ve správním soudnictví) a výrok o náhradě za vyvlastnění
lze projednat v občanském soudním řízení (příslušným v prvním stupni je krajský soud).
V návaznosti na to tvrdí navrhovatel, že „[c]o je však podstatné pro nyní projednávanou věc, zatímco
výroky podle §24 odst. 3 zákona o vyvlastnění se týkají toliko otázek plynoucích ze samotného vyvlastnění
(tedy i zřízení věcného břemene), výroky podle §24 odst. 4 zákona o vyvlastnění se vztahují jak k výši náhrady,
tak ke způsobu jejího vyplacení. Dle zákona o vyvlastnění tak zcela jednoznačně rozhodují civilní soudy jak o výši
náhrady, tak o tom, komu ji vyplatit.“ Přestože v nyní posuzované věci došlo ke zřízení věcného
břemene podle zákona o pozemních komunikacích se subsidiárním použitím zákona
o vyvlastnění ve znění účinném do 31. 1. 2013 (před nabytím účinnosti novely provedené
zákonem č. 405/2012 Sb.) má navrhovatel za to, že nelze od uvedené změny zákona
o vyvlastnění zcela abstrahovat.
[12] Navrhovatel tak nesouhlasí s názorem odvolacího civilního soudu (potažmo
tedy i se zastavením řízení o civilní žalobě před městským soudem), že problematika určení
osoby, které má být za zřízení věcného břemene podle §17 odst. 2 zákona o pozemních
komunikacích vyplacena finanční náhrada, a podmínek této výplaty, v rámci výroku III. žalobou
napadeného rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru dopravy, je věcí
správního soudnictví. Protože tak vznikl kompetenční spor o věcnou příslušnost podle §46
odst. 3 s. ř. s., podal navrhovatel zvláštnímu senátu návrh na rozhodnutí negativního
kompetenčního sporu.
[13] Při řešení vzniklého sporu o věcnou příslušnost mezi soudem v občanském soudním
řízení a soudem ve správním soudnictví zvláštní senát uvážil takto.
[14] Podle §1 odst. 2 zákona 131/2002 Sb. je negativním kompetenčním sporem spor,
ve kterém jeho strany popírají svou pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně
určených účastníků. V nyní rozhodované věci popřel svou pravomoc Městský soud v Brně jako
civilní soud (vázán právním názorem odvolacího civilního soudu), i navrhovatel coby správní
soud, jedná se proto o negativní kompetenční spor, k jehož projednání je příslušný zvláštní senát
podle zákona č. 131/2002 Sb.
[15] [11] Zvláštní senát se otázkou věcného břemene zřízeného podle §17 zákona
o pozemních komunikacích již zabýval ve svých předchozích rozhodnutích (např. v usnesení
ze dne 12. 1. 2011, čj. Konf 42/2010-7, v usnesení ze dne 8. 3. 2012, čj. Konf 67/2011-8)
a rozlišil věcnou příslušnost soudů k rozhodování o žalobě týkající se zřízení věcného břemene
podle §17 odst. 1 a podle §17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích a náhrad za zřízení
věcného břemene (ve smyslu §17 odst. 3 tohoto zákona).
[16] Zvláštní senát ve věci projednávané pod sp. zn. Konf 42/2010 řešil otázku přezkumu
rozhodnutí správního orgánu (příslušného speciálního stavebního úřadu) o zřízení věcného
břemene podle §17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích. Dospěl k závěru, že jedná-li
se o správní akt aplikace práva ve smyslu zvláštního právního předpisu odlišného od zákona
o vyvlastnění (k tomu srov. §1 odst. 2 zákona o vyvlastnění), který je speciální stavební úřad
ve smyslu §17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích oprávněn vydat a zřídit tak věcné
břemeno pro výkon vlastnického práva ke stavbě, pak v takovém „řízení vystupuje jako nositel veřejné
moci, neboť jednostranně vnucuje svou vůli vlastníku věcným břemenem dotčeného pozemku, tj. sám správním
aktem založí právní vztah a stanoví jeho obsah, je z těchto příčin rozhodnutí uvedeného správního orgánu
veřejnoprávní záležitostí. Z toho vyplývá, že přezkum těchto rozhodnutí náleží nikoliv civilním soudům,
nýbrž správním soudům.“
[17] Výše uvedený právní názor zvláštní senát podrobně rozvedl i v usnesení ze dne 8. 3. 2012,
čj. Konf 67/2011-8. K otázce zřízení věcného břemene podle §17 odst. 2 zákona o pozemních
komunikacích a náhrady za jeho zřízení zvláštní senát uvedl, že jak jím bylo již vysvětleno
ohledně přezkumu rozhodnutí o zřízení věcného břemene v usnesení ze dne 12. 1. 2011,
čj. Konf 42/2010-7, budou samotné rozhodnutí o zřízení věcného břemene (tedy zákonnost
vlastního expropriačního aktu) přezkoumávat soudy ve správním soudnictví. Tento závěr však
nebylo možno bez dalšího učinit i ohledně výroku o výši náhrady za zřízení věcného břemene
podle §17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, jelikož ustanovení §17 odst. 2
neodkazovalo na zákon o vyvlastnění vůbec, ustanovení §17 odst. 3 sice odkazovalo na zákon
o vyvlastnění, ale pouze v souvislosti s určením výše náhrady za zřízení věcného břemene,
náhradou jako takovou se nezabývalo. Protože jakékoliv ustanovení určující příslušnost soudů
v souvislosti s náhradou za zřízení věcného břemene podle §17 odst. 2 zákona o pozemních
komunikacích chybělo, zabýval se zvláštní senát povahou vztahů v souvislosti s náhradou
za zřízení věcného břemene. K otázce účelu náhradového vztahu se již vyjádřil rozšířený senát
v usnesení ze dne 12. 10. 2004, čj. 4 As 47/2003-125, který jej shledal v „dosažení základního smyslu
soukromého práva, tj. znovuobnovení narušené rovnováhy zúčastněných zájmů, tj. v tomto případě opětovné
nastolení majetkové rovnováhy mezi soukromými subjekty. Právní vztah zde integruje objektivní zájmy stejného
druhu a úrovně ve struktuře zájmů, a jde tedy o vztah soukromoprávní.“ Z tohoto závěru rozšířeného
senátu vycházel i zvláštní senát ve svém usnesení ze dne 28. 5. 2013, čj. Konf 58/2012-10,
v němž uzavřel, že s ohledem na soukromoprávní povahu náhradového vztahu budou o výši
náhrady za zřízení věcného břemene rozhodovat soudy v občanském soudním řízení podle části
páté o. s. ř.
[18] Zvláštní senát rozhoduje o kompetenčním sporu podle skutkového a právního stavu
existujícího ke dni, kdy o věci rozhoduje (srov. rozhodnutí č. 485/2005 Sb. NSS).
[19] Zvláštní senát se proto zabýval otázkou ve věci mu předložené navrhovatelem, zda jsou
shora uvedené závěry použitelné i po nabytí účinnosti novely zákona o vyvlastnění provedené
zákonem č. 405/2012 Sb. (tedy s účinností od 1. 2. 2013) a následných úpravách zákona
o pozemních komunikacích, přičemž se řídil následující úvahou.
[20] Ustanovení §17 zákona o pozemních komunikacích doznalo změn provedených
zákonem č. 268/2015 Sb. (s účinností od 31. 12. 2015).
[21] V odstavci prvním je (nově) stanovena veřejná prospěšnost u staveb pozemních
komunikací, které mají zásadní dopravní význam, tj. u dálnic, silnic a místních komunikací
I. třídy. V odstavci druhém se rozšiřuje účel, pro který lze omezit (zřídit věcné břemeno) či (nově)
odejmout vlastnické právo k pozemku nebo stavbě tak, aby zahrnoval nejen novou výstavbu,
ale i opravy, úpravy, modernizace a rekonstrukce uvedených pozemních komunikací. V odstavci
třetím je stanovena paušální minimální úplata za smluvní omezení vlastnického práva pro účely
stavby těchto pozemních komunikací. (srov. též Důvodová zpráva k zákonu č. 268/2015 Sb.,
změna zákona o pozemních komunikacích).
[22] Ustanovení §17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších
předpisů, je tohoto znění:
„Podle zvláštního právního předpisu [roz. zákon o vyvlastnění- viz zde uvedený odkaz
na poznámku pod čarou 7)] lze odejmout nebo omezit
a) vlastnické právo k pozemku nebo ke stavbě nebo právo odpovídající věcnému břemenu
k pozemku nebo ke stavbě potřebným k uskutečnění výstavby, opravy, úpravy, modernizace nebo
rekonstrukce dálnice, silnice, místní komunikace I. třídy, jejich součástí, příslušenství nebo staveb
souvisejících,
b) vlastnické právo k pozemku, jestliže byla dálnice, silnice nebo místní komunikace zřízena
na cizím pozemku.“
Ustanovení §17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů,
tak nově odkazuje v otázce omezení (zřízení věcného břemene) či odejmutí vlastnického práva
přímo na úpravu normovanou zákonem o vyvlastnění.
[23] Podle §3 a §4 zákona o vyvlastnění je vyvlastnění přípustné jen pro účel vyvlastnění
stanovený zvláštním zákonem (roz. zákon o pozemních komunikacích) a v takovém rozsahu,
který je nezbytný k dosažení tohoto účelu, a to jestliže veřejný zájem na dosažení tohoto účelu
převažuje nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného.
[24] Veřejný zájem na vyvlastnění musí být prokázán ve vyvlastňovacím řízení, které vede
vyvlastňovací úřad (§15). Náhrada za vyvlastnění je upravena v §10 a násl. zákona o vyvlastnění.
[25] Podle ustanovení §24 odst. 1 věta první a odst. 2 zákona o vyvlastnění platí, že nebude-li
za řízení prokázáno, že jsou splněny podmínky pro vyvlastnitelem navržené vyvlastnění,
vyvlastňovací úřad žádost vyvlastnitele zamítne. Dospěje-li však vyvlastňovací úřad k závěru,
že podmínky pro vyvlastnění byly splněny, rozhodne samostatnými výroky (viz §24 odst. 2)
o vyvlastnění práv k pozemku nebo ke stavbě (§24 odst. 3) a o náhradě za vyvlastnění (§24
odst. 4 zákona o vyvlastnění).
[26] Na základě ustanovení §28 odst. 1 zákona o vyvlastnění lze výrok podle §24 odst. 3
přezkoumat v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (ve správním soudnictví)
a výrok podle §24 odst. 4 pak lze projednat v občanském soudním řízení (podle části páté
o. s. ř.); příslušným v prvním stupni je krajský soud.
[27] V nyní posuzované věci došlo ke zřízení věcného břemene podle §17 odst. 2 zákona
o pozemních komunikacích, ve znění účinném do 30. 12. 2015, se subsidiárním použitím zákona
o vyvlastnění ve znění účinném do 31. 1. 2013, nicméně vzhledem k tomu, že zvláštní senát
vychází z právního stavu, který tu je v době jeho rozhodování, musí vzít v úvahu i aktuální právní
úpravu týkající se otázky přezkumu výroku rozhodnutí správního orgánu ohledně náhrady
za vyvlastnění, resp. v této konkrétní věci otázky způsobu výplaty náhrady za zřízení věcného
břemene a určení osoby, jíž má být tato náhrada vyplacena (v tomto směru souhlasí zvláštní senát
s navrhovatelem, že od změny zákona o vyvlastnění provedené zákonem č. 405/2012 Sb. nelze
odhlédnout).
[28] Ústavní soud v nálezu ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. pl. ÚS 26/08, uvedl, že rozhodování
o kompetenčních sporech je nutné přizpůsobit nové právní úpravě, a dále že pro soud je určující
znění zákona, nikoliv názor nauky či praxe na charakter expropriačního aktu. Podle právní úpravy
rozhodné ve věci sp. zn. Konf 67/2011 posuzované zvláštním senátem absentovalo jakékoliv
zákonné ustanovení určující příslušnost soudů v souvislosti s náhradou za zřízení věcného
břemene podle §17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích. Z tohoto důvodu přistoupil
zvláštní senát k posouzení povahy nároků plynoucích z náhradového vztahu, které vyhodnotil
ve smyslu soukromého práva s tím, že k rozhodování o výši náhrady za zřízení věcného břemene
je příslušný civilní soud.
[29] Podle (pro tuto věc posuzovanou zvláštním senátem) rozhodného znění §17 odst. 2
zákona o pozemních komunikacích se v případě omezení vlastnického práva k pozemku zřízením
věcného břemene za náhradu postupuje podle zákona o vyvlastnění, o čemž (za předpokladu
splnění podmínek pro to stanovených) rozhodne vyvlastňovací úřad samostatnými výroky
(viz §24 odst. 2 zákona o vyvlastnění), a to výrokem o vyvlastnění práv k pozemku nebo
ke stavbě (§24 odst. 3) a výrokem o náhradě za vyvlastnění (§24 odst. 4 zákona o vyvlastnění).
[30] „V každém konkrétním případě je nutné zkoumat veřejnoprávní či soukromoprávní charakter práv
a povinností, o nichž správní orgán (roz. vyvlastňovací úřad) rozhoduje. Skutečnost, že zákon v jednom
ustanovení právního předpisu (roz. §24 odst. 2 zákona o vyvlastnění) svěřuje správnímu orgánu pravomoc
rozhodovat o různých nárocích (roz. §24 odst. 3 a 4 zákona o vyvlastnění), nutně neznamená,
že rozhodování správního orgánu podle daného ustanovení bude mít vždy stejnou povahu“ (z odůvodnění
usnesení zvláštního senátu ze dne 30. 6. 2014, čj. Konf 16/2014-7, rozhodnutí č. 3119/2014 Sb.
NSS). I v nyní posuzované věci (stejně jako ve věci sp. zn. Konf 67/2011) tak zvláštní senát
zkoumal povahu náhrady za vyvlastnění, resp. za zřízení věcného břemene k pozemku, a to nejen
co do její výše, ale (tentokrát) i ohledně způsobu výplaty náhrady a určení osoby, jíž má být tato
náhrada vyplacena [ve smyslu účelu sledovaného §1 odst. 1 písm. b) ve spojení s formulací §24
odst. 4 zákona o vyvlastnění], přičemž se přiklonil k závěru, že vztahuje-li se pravomoc civilních
soudů na spory o výši a o případném rozdělení náhrady za nucené omezení vlastnického práva
věcným břemenem zřizovaným veřejnoprávním (správním) aktem [ve smyslu účelu sledovaného
§1 odst. 1 písm. a) ve spojení s formulací §24 odst. 3 zákona o vyvlastnění], což je otázka
soukromoprávní (jak dovodil již rozšířený senát v usnesení ze dne 12. 10. 2004,
čj. 4 As 47/2003-125), pak svou povahou je jistě soukromoprávní i otázka s náhradou přímo
a úzce související, jako je způsob jejího vyplacení a určení osoby, které má být vyplacena.
[31] Zvláštní senát proto uzavřel, že v posuzované věci je otázka přezkumu náhrady
za omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene k pozemku podle §17 odst. 2 zákona
o pozemních komunikacích, resp. způsob jejího vyplacení a určení osoby, které má být vyplacena,
otázkou soukromoprávní, o které rozhodují soudy v občanskoprávním řízení podle části páté
o. s. ř. (a to i s přihlédnutím k §24 odst. 4 ve spojení s §28 odst. 1 zákona o vyvlastnění).
[32] Zvláštní senát podle §5 odst. 3 zákona č. 131/2002 Sb. zruší rozhodnutí, kterým strana
kompetenčního sporu popřela svou pravomoc o věci rozhodovat, ačkoliv podle rozhodnutí
zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení v její
pravomoci. Zvláštní senát proto výrokem zrušil usnesení Městského soudu v Brně ze dne
19. 3. 2015, čj. 39 C 95/2010-106.
[33] Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.
závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní
orgány [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] i soudy. Dále tak bude pokračovat v řízení o žalobě proti
výroku III. rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru dopravy, ze dne
6. 5. 2010, čj. S-JMK 120627/2007 (tedy ve věci nyní vedené u správního senátu Krajského
soudu v Brně pod sp. zn. 29 A 68/2015), soud v občanském soudním řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 15. ledna 2019
JUDr. Michal Mazanec
předseda zvláštního senátu