ECLI:CZ:NSS:2020:1.ADS.124.2020:43
sp. zn. 1 Ads 124/2020 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Ivo Pospíšila a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně: ThMgr. E. D., zastoupená
Mgr. Františkem Duškem, advokátem se sídlem Kaprova 40/12, Praha 1, proti žalované: Česká
správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí
žalované ze dne 16. 3. 2017, č. j. 545 904 3799/315-RSO, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2020, č. j. 2 Ad 19/2017 – 65,
takto:
I. Kasační stížnost se za mí t á.
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Rozhodnutím ze dne 7. 12. 2016, č. j. R-7.12.2016-421/545 904 3799 (dále
jen „prvostupňové rozhodnutí“), zamítla žalovaná žádost žalobkyně o starobní důchod
pro nesplnění podmínek podle §31 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále
jen „zákon o důchodovém pojištění“), neboť nezískala potřebnou dobu pojištění 33 let
stanovenou v §29 odst. 1 písm. i) téhož zákona, nýbrž toliko 23 let a 246 dnů. Napadeným
rozhodnutím žalovaná zamítla námitky žalobkyně a potvrdila prvostupňové rozhodnutí.
[2] Žalobkyně brojila proti napadenému rozhodnutí žalobou u Městského soudu v Praze
(dále jen „městský soud“). Namítala, že dosáhla potřebné doby pojištění, neboť s Církví
československou husitskou (dále jen „církev“) vedla spory před civilními soudy
o tom, zda s ní církev platně ukončila její služební poměr. Městský soud rozsudkem ze dne
26. 4. 2019, č. j. 2 Ad 19/2017 - 29 (dále jen „původní rozsudek“), zamítl návrh žalobkyně
na ustanovení zástupce z řad advokátů (výrok I.), jakož i její žalobu (výrok II.). Nejvyšší správní
soud však rozsudkem ze dne 13. 9. 2019, č. j. 4 Ads 222/2019 - 62, výrok II. původního
rozsudku zrušil (a ve zbytku kasační stížnost zamítl) pro vadu řízení, která mohla mít vliv
na zákonnost tohoto rozhodnutí a která spočívala v tom, že městský soud o návrhu
na ustanovení zástupce rozhodl až spolu s rozhodnutím o žalobě. Tím totiž žalobkyni znemožnil
zvolit si zástupce pro řízení cestou plné moci a případně rozvinout žalobní argumentaci
prostřednictvím kvalifikované osoby. S ohledem na uvedenou vadu řízení se Nejvyšší správní
soud nemohl zabývat meritem věci.
[3] Městský soud dal v souladu se závazným pokynem Nejvyššího správního soudu v dalším
řízení žalobkyni prostor, aby si zvolila právního zástupce, což soudu doložila předložením plné
moci ze dne 28. 11. 2019. Městský soud po ústním jednání, které se konalo dne 27. 1. 2020, vydal
nový rozsudek, v němž dospěl opětovně k závěru, že žaloba není důvodná. Za rozhodné
pro posouzení důvodnosti žaloby považoval otázku, zda služební poměr duchovní k církvi
žalobkyni zanikl dne 18. 9. 1993. Tuto otázku opakovaně řešily obecné soudy i Ústavní soud.
Byť obecné soudy původně rozhodly, že pracovní poměr žalobkyně vůči církvi trvá (viz rozsudky
Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. 11. 2008, č. j. 4 C 25/2005-219, Městského soudu
v Praze ze dne 11. 11. 2009, č. j. 62 Co 302/2009-248 a Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, č. j.
28 Cdo 2082/2010-271), následně tato rozhodnutí (s výjimkou rozsudku Obvodního soudu
pro Prahu 6, 25. 11. 2008, č. j. 4 C 25/2005-219) zrušil Ústavní soud (nález ze dne 20. 10. 2011,
sp. zn. IV. ÚS 3597/10). Ústavní soud uvedl, že posouzení této otázky není v pravomoci civilních
soudů a je na žalobkyni, aby vyvolala řízení před příslušným orgánem církve, který je povolán
otázku trvání služebního poměru žalobkyně k této církvi rozhodnout. Městský soud v Praze
posléze usnesením ze dne 5. 1. 2012, č. j. 62 Co 302/2009-294, zrušil rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 6 ze dne 25. 11. 2008, č. j. 4 C 25/2005-219, a řízení zastavil s tím, že věc se postupuje
po právní moci usnesení k projednání Ústřední radě církve, neboť v pravomoci civilních soudů
není rozhodovat o určovací žalobě, jejímž předmětem je otázka trvání služebního poměru
duchovních. Ústavní soud usnesením ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 850/12, ústavní stížnost
proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
[4] Z dalších rozhodnutí civilních soudů dle městského soudu plyne jednoznačný závěr,
že služební poměr vůči církvi žalobkyni zanikl dne 18. 9. 1993. K témuž dospěl i Ústavní soud
v nálezu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. III. ÚS 3910/17. Konstatoval, že závěr o ukončení
služebního poměru žalobkyně potvrdila i Ústřední rada církve v usnesení ze dne 22. 2. 2012,
č. 4. 6. 128; napadená usnesení obecných soudů pak Ústavní soud označil za řádně odůvodněná,
jasná, rozumná a logická. Podle Ústavního soudu žalobkyně výzvu k účasti na projednání své věci
u Diecézní rady v Plzni nevyužila.
[5] Městský soud uvedl, že rozhodnutími civilních soudů, jakož i Ústavního soudu, je vázán,
neboť je považuje za rozhodnutí o předběžné otázce ve smyslu §52 odst. 2 věty druhé
za středníkem zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Proto mu nepřísluší
přehodnocovat skutkové ani právní závěry uvedených soudů a nepříslušelo to ani žalované.
Závěry vyslovené v odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 2. 1999, č. j.
14 C 154/95-92, odkazovaném žalobkyní, byly opakovaně překonány dalšími rozhodnutími
obecných soudů i Ústavního soudu; ve výroku tohoto rozsudku nebylo vysloveno, že služební
poměr žalobkyně k církvi trvá, popř. že zrušení tohoto služebního poměru bylo neplatné.
[6] Pokud žalobkyně namítala, že byla vázána vnitřními předpisy církve, a tudíž nemohla
vykonávat jiné zaměstnání bez souhlasu příslušné diecézní rady nebo Ústřední rady, městský soud
poukázal na skutečnost, že v daném období bylo mezi žalobkyní a církví sporné, zda služební
poměr trvá, přičemž ze správního spisu ani z tvrzení žalobkyně neplyne, že by se žalobkyně
pokusila získat souhlas příslušeného orgánu církve s mimoslužebním zaměstnáním.
[7] Podle městského soudu žalovaná postupovala zcela v souladu s §57 odst. 3 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „s. ř.“), podle něhož rozhodnutím příslušného orgánu
o předběžné otázce, které je pravomocné, popřípadě předběžně vykonatelné, je správní orgán
vázán. Nepominula ani žádné podstatné okolnosti, přičemž korespondence žalované s Pražskou
správou sociálního zabezpečení, na niž odkazovala žalobkyně, není ve věci rozhodná, neboť
vznikla ještě před vydáním zásadních soudních rozhodnutí, zejména pak nálezu Ústavního soudu
ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3597/10. Návrhy na dokazování soud neprováděl, neboť
shora učiněná zjištění vyplynula ze správního spisu, v němž se nachází většina dokumentů
navrhovaných žalobkyní k provedení jako důkazů, a dokazování by tak bylo nadbytečné. Městský
soud proto ve shodě s žalovanou uzavřel, že žalobkyně nebyla účastna důchodového pojištění,
a nedosáhla tudíž potřebné doby pojištění ve smyslu §29 zákona o důchodovém pojištění.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[8] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadá v záhlaví označený rozsudek městského
soudu kasační stížností z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., spatřuje tedy nezákonnost
napadeného rozsudku, spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Tím mělo být nesprávné posouzení délky časového období, v němž
se stěžovatelka účastnila na důchodovém pojištění.
[9] Závěr městského soudu, že služební poměr zanikl dne
18. 9. 1993, je objektivně nesprávný, neboť městský soud svůj právní názor „otrocky“ převzal
z některých předcházejících soudních rozhodnutí, aniž by věc dále zkoumal jen z hlediska její
konkrétní věci. Z celé řady rozhodnutí vydaných ve věci od roku 1995 si soud vybral jen ta, která
se mu pro jeho závěr hodila, zásadně ta související s uplatněnými finančními nároky stěžovatelky.
Jednalo se o řízení s jiným předmětem, věci nepoužitelné pro řešení současného sporu. Městský
soud odmítl zohlednit rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 2. 1999, č. j.
14 C 154/95-92, který je platné, pravomocný a vykonatelný, a městský soud z něj měl proto
vycházet.
[10] Stěžovatelka byla do nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. IV ÚS 3597/10,
a na základě usnesení Ústřední rady církve ze dne 12. 2. 2012, č. j. 732/12, nejen v dobré víře,
že její služební poměr trvá, ale tento poměr v souladu s obecně závaznými právními předpisy,
předpisy církve a (v zásadě) všemi rozhodnutími soudů vydanými před citovaným nálezem
Ústavního soudu i skutečně trval, a to nejméně do dne doručení usnesení Ústřední rady církve
ze dne 12. 2. 2012, č. j. 732/12.
[11] Tvrzení církve, že služební poměr skončil doručením dopisu plzeňského biskupa
Mgr. Milana Semilského dne 22. 7. 1993, je dle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne
26. 2. 1999, č. j. 14 C 154/95-92, „neplatným“ tvrzením. Žalovaná odmítla z podnětu
stěžovatelky zahájit řízení s církví již v roce 2000, kdy stěžovatelka žalované předložila tento
rozsudek a upozornila žalovanou na chybně vyplněný zápočtový list, na kterém chyběly
nezapočtené roky. Žalovaná však řízení nezahájila s odůvodněním, že nemůže přihlížet
ke vztahům mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem.
[12] Dle §34 písm. a) Řádu duchovenské služby je možné rozvázat služební poměr
propuštěním ze služeb církve Ústřední radou. Vzhledem k tomu, že jediným rozhodnutím
Ústřední rady ve vztahu ke stěžovatelčině služebnímu poměru bylo až její usnesení ze dne
12. 2. 2012, služební poměr stěžovatelky k církvi trval nejméně do dne doručení tohoto usnesení
stěžovatelce; teprve tehdy došlo k relativní nápravě stavu vydáním usnesení k tomu příslušným
orgánem. Diecézní rada v Plzni nebyla příslušná k vydání takového rozhodnutí, a proto
je irelevantní, že stěžovatelka nevyužila možnosti účastnit se projednání své věci u tohoto
církevního orgánu, a toto její rozhodnutí tak nemůže mít žádné právní následky.
[13] Svá tvrzení stěžovatelka prokazuje následujícími důkazy: všemi listinami navrženými
v řízení před městským soudem, řádem duchovenské služby, Organizačním řádem církve,
usnesením Ústřední rady církve ze dne 12. 2. 2012, č. j.: 732/12, rozhodnutím Evropského soudu
pro lidská práva o nepřijatelnosti stížnosti stěžovatelky ze dne 30. 1. 2001, č. stížnosti 40224/98
(které stěžovatelka mylně označuje za rozsudek), potvrzením Úřadu práce ze dne 15. 2. 2001,
žádostí o vydání souhlasu k vedlejší pracovní činnosti ze dne 30. 12. 2002 a odpovědí
církve na žádost ze dne 16. 12. 2003, článkem z Lidových novin ze dne
22. 2. 2000 s titulem „Zbavit se zaměstnanců je pro církve snadné“ a dvěma výzvami stěžovatelky
k mimosoudnímu vyrovnání s církví.
[14] Městský soud dle stěžovatelky před vydáním napadeného rozsudku neumožnil
účastníkům se k věci vyjádřit, doplnit důkazní prostředky a vůbec neprovedl ani důkazy v řízení
navržené.
[15] Stěžovatelka dále uvádí, že napadený rozsudek je v rozporu s jejími nezadatelnými právy
zaručenými Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“) [konkrétně s jejími čl. 3, 9, 15,
16, 36 a 38]. Ve vztahu k čl. 16 Listiny pak stěžovatelka uvádí, že nelze dovozovat z nezávislosti
církve na státu to, že stát nemůže žádným způsobem zasahovat do věcí církve. Při použití
argumentace a minori ad maius by bylo zřejmé, že je-li nepřípustný zásah ve věci služebního
poměru duchovního činěný soudem, je pak zcela jistě nepřípustný i zásah do samotné právní
existence církve ze strany Ministerstva kultury. Je tak třeba přiznat, že je přípustný i jiný méně
závažný zásah, vyhovuje-li obecnému požadavku Listiny, jejímž účelem je ochrana práv a svobod
jiných, včetně duchovních.
[16] Závěrem stěžovatelka zdůrazňuje, že vyhovující rozsudek by neměl žádné negativní
precedenční účinky, neboť její případ je neopakovatelný. Potvrzení závěrů městského soudu
by pro ni znamenalo uvrhnutí do hmotné nouze a skutečné existenční nejistoty, neboť již nemá
žádných jiných prostředků pro svou obživu a zajištění nejzákladnějších životních potřeb.
[17] Žalovaná ve svém vyjádření zrekapitulovala průběh řízení, argumentaci stěžovatelky
a městského soudu. Upozornila na skutečnost, že Ústřední rada církve na svém 123. plenárním
zasedání ze dne 17. a 18. 9. 1993 určitým a srozumitelným způsobem vyjádřila svou vůli ukončit
služební poměr stěžovatelky, nesouhlasí tedy s jejím tvrzením, že k relativní nápravě stavu došlo
až vydáním usnesení Ústřední rady dne 12. 2. 2012. K argumentu stěžovatelky, že s nevyužitím
výzvy k účasti na projednání její věci u Diecézní rady v Plzni nemohou být spojovány nějaké
právní důsledky, žalovaná uvedla, že Diecézní rada v Plzni nerozhodla o ukončení služebního
poměru, ale pouze vyzvala stěžovatelku k účasti na projednání své věci, které nevyužila.
[18] K namítanému chybnému výkladu čl. 16 Listiny žalovaná konstatovala, že podle nálezu
Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3597/10, z čl. 16 odst. 2 Listiny plyne,
že civilní soudy nemají pravomoc rozhodovat o trvání služebního poměru duchovních, neboť
by tím došlo k nepřípustnému zásahu do vnitřní autonomie církve a do její samostatné a nezávislé
rozhodovací pravomoci v této věci.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[19] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda je kasační stížnost
přípustná ve smyslu §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., neboť se jedná o stěžovatelčinu opakovanou
kasační stížnost. Dle tohoto ustanovení je kasační stížnost dále nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud
rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako
důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Kasační stížnost proti druhému či dalšímu rozhodnutí krajského soudu nemůže být dále
nepřípustná, pokud se předchozí rozsudek Nejvyššího správního soudu nemohl vyjádřit k meritu
věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05). Tak tomu bylo
i v právě projednávaném případě; kasační stížnost je tedy přípustná.
[20] Proto soud přistoupil k posuzování důvodnosti kasační stížnosti, kterou posoudil
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí
netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
Po takto provedeném řízení dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[21] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že mezi účastníky řízení nejsou sporné zjištěné
skutečnosti, nýbrž to, jak je žalovaná a poté městský soud vyhodnotily. Proto městský soud
postupoval správně, pokud z důvodu nadbytečnosti neprovedl důkaz listinou předloženou
stěžovatelkou. Ze spisu městského soudu sp. zn. 2 Ad 19/2017 je rovněž zřejmé, že městský
soud stěžovatelce zaslal vyjádření žalované k její žalobě (č. l. 17), a stěžovatelka tak měla možnost
k vyjádření zaslat repliku, což však neučinila. Dne 27. 1. 2020 se pak uskutečnilo ústní jednání
za účasti stěžovatelky i jejího právního zástupce, na němž stěžovatelka měla možnost soudu
předestřít veškeré své argumenty, čehož také využila. Nejvyššímu správnímu soudu tedy není
zřejmé, z čeho stěžovatelka dovozuje, že jí městský soud neumožnil vyjádřit se před vydáním
napadeného rozsudku k její věci.
[22] Stěžovatelka byla ve služebním poměru k církvi, přičemž Ústřední rada církve schválila
podle zápisu ze 123. plenárního zasedání Ústřední rady ze dne 17. a 18. 9. 1993 ukončení služby
stěžovatelky a zároveň rozvázání jejího pracovního poměru. V zápisu ze 159. zasedání Ústřední
rada církve konstatovala, že požadavek církevního řádu na slyšení splnila Diecézní rada v Plzni
tím, že vyzvala stěžovatelku, aby se dostavila k jednání, a ona tuto výzvu odmítla.
[23] Následně stěžovatelka podala proti orgánům církve žalobu o náhradu mzdy a o určení
neplatnosti rozvázání služebního poměru. Civilní soudy nejdříve řízení zastavily a věc postoupily
k rozhodnutí příslušnému orgánu církve. Ústavní soud, byť jejich rozhodnutí v rozsahu týkajícím
se zastavení řízení o žalobě o náhradu mzdy zrušil nálezem ze dne 26. 3. 1997, sp. zn.
I. ÚS 211/96, souhlasil, že obecné soudy nemohou rozhodovat o dalším trvání služebního
poměru duchovního k církvi, neboť by tím nepřípustně zasáhly do vnitřní autonomie církve
a do její samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci v této věci. V roce 1999 Obvodní soud
pro Prahu 6 pravomocně rozhodl, že církev je povinna poskytnout stěžovatelce náhradu škody,
neboť při ukončení služebního poměru porušila svůj vnitřní předpis a ukončení služebního
poměru bylo neplatné. Městský soud v roce 2009 určil, že služební poměr stěžovatelky trvá,
což potvrdil Nejvyšší soud rozsudkem z roku 2010. Ústavní soud však tato rozhodnutí zrušil
nálezem ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3597/10, a znovu zdůraznil, že obecné soudy nemají
pravomoc rozhodovat o trvání služebního poměru či o neplatnosti jeho skončení. Stěžovatelku
s touto otázkou odkázal na příslušné orgány církve. Ústřední rada církve pak dne 22. 2. 2012
zamítla návrh na určení, že služební poměr stěžovatelky trvá. Z tohoto rozhodnutí následně
vycházely i civilní soudy při dalším rozhodování o soukromoprávních nárocích stěžovatelky.
[24] Pokud stěžovatelka odkazuje na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 z roku 1999
a namítá, že v odůvodnění soud vyslovil závěr o neplatnosti rozvázání jejího služebního poměru,
nemůže tato argumentace nijak zpochybnit nosné důvody napadeného rozsudku, podle nichž
byl tento názor později překonán nálezem Ústavního soudu a nelze z něj nijak vycházet
při rozhodování o nároku stěžovatelky na starobní důchod.
[25] Ústavní soud v nálezu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3597/10, jasně vyslovil,
že způsob, jakým došlo k ukončení služebního poměru stěžovatelky (zda tak učinil příslušný
orgán rozhodnutím, které netrpí žádnými vadami, a zda k tomu byly dány důvody), nemohou
soudy hodnotit, neboť by tím zasahovaly do ústavně garantované autonomie církve. Postačí,
že existuje určitý akt vedoucí k ukončení služebního poměru. Nelze již hodnotit jeho případnou
neplatnost či nicotnost, případně další vady vedoucí k jeho vydání. S ohledem na takto
jednoznačně vyjádřený názor Ústavního soudu ani městský soud nemohl v nyní napadeném
rozsudku hodnotit podmínky, za nichž k rozvázání služebního poměru se stěžovatelkou došlo,
jak se stěžovatelka domáhá, tedy ani hodnotit, zda byl tento postup v souladu s Organizačním
řádem církve.
[26] Ústavní soud v citovaném nálezu mimo jiné odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1487/2003, ze kterého plyne, že právem zaručená dobrovolnost,
svoboda a existence svobodné vůle při vstupu do církevního (služebního) poměru vytváří
rozumný (a přijatelný) předpoklad pro úsudek, že není v rozporu s právem (ústavněprávními
principy), pakliže je jednání určité osoby spojeno se (svobodně) přijímanými, a předem danými,
(právními) omezeními pro případ, že má takový poměr zaniknout. Proto je akceptovatelné –
k prosazení zvláštního zájmu na zajištění vnitřní autonomie církve - že subjekt církevně právního
vztahu (duchovní) přijímá i to, že o zániku jeho poměru k církvi, nebudou (vždy) rozhodovat
soudy, nýbrž (zásadně) orgány církevní. Nejvyšší správní soud je právním názorem Ústavního
soudu v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy vázán (viz nález ze dne 13. 11. 2007, sp. zn.
IV. ÚS 301/05), a nemůže proto ani polemizovat s jeho výkladem čl. 16 Listiny, jak požaduje
stěžovatelka.
[27] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s městským soudem v závěru, že byl v souladu s §52
odst. 2 s. ř. s. povinen vycházet z pozdějších rozhodnutí civilních soudů, které následovaly názor
Ústavního soudu a s respektem k právu církve na samosprávu vyslovily, že služební poměr
stěžovatelky zanikl dne 18. 9. 1993. Posledním pravomocným rozhodnutím ve věci trvání
služebního poměru, a z toho plynoucích nároků stěžovatelky, byl rozsudek městského soudu
ze dne 1. 6. 2016, č. j. 13 Co 120/2016 – 120, jehož závěry již po vydání napadeného rozhodnutí
potvrdil Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 9. 2017, č. j. 21 Cdo 1992/2017 – 367, a Ústavní
soud nálezem ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. III. ÚS 3910/17. V napadeném rozsudku nemohl
městský soud tyto závěry přehodnocovat a už vůbec pak vycházet z dřívějších překonaných
rozhodnutí civilních soudů (jichž se stěžovatelka dovolává), kterými podle Ústavního soudu
porušily ústavně zaručené právo církve na samosprávu. Jakkoliv Nejvyšší správní soud rozumí
rozčarování stěžovatelky, která tak byla v konečném důsledku ohledně sporu o zániku služebního
poměru fakticky odkázána na příslušné orgány církve, s níž daný spor vedla, ani Nejvyšší správní
soud nemůže se závěry Ústavního soudu polemizovat, či dokonce překročit hranice autonomie
církve a sám otázku skončení služebního poměru přehodnocovat.
[28] Kasační soud vnímá jako problematické, že spory stěžovatelky trvaly velmi dlouho,
přičemž civilní soudy ji nejdříve ujistily, že služební poměr trvá. Stěžovatelka může pochopitelně
cítit jako křivdu, že po letech byla tato rozhodnutí zrušena s tím, že obecné soudy nemohou tuto
otázku hodnotit. Nejvyšší správní soud však musí upozornit, že stěžovatelka si nemohla
být od roku 1993 jista trváním svého služebního poměru, a tedy i účastí na důchodovém
pojištění, neboť církev vůči ní projevila vůli ukončit služební poměr a nepřidělovala jí žádnou
práci. Nadto ji civilní soudy nejdříve odkázaly na orgány církve; jejímu návrhu částečně vyhověly
poprvé až v roce 1999, kdy jí přiznaly náhradu škody za porušení vnitřního předpisu církve
(Organizačního řádu), resp. v roce 2008, kdy rozhodly o trvání služebního poměru.
[29] Skutečnost, že Úřad práce v únoru 2000 odmítl stěžovatelku zařadit do evidence
uchazečů o zaměstnání z důvodu neukončeného služebního poměru, na těchto závěrech také
nic nemění. Domnívala-li se stěžovatelka, že Úřad práce nerespektoval autonomní církevní
rozhodnutí a chybně ji neposuzoval jako nezaměstnanou, tato skutečnost mohla být, za splnění
zákonných podmínek, jen předmětem jiného řízení, které však stěžovatelka zjevně nevyvolala.
[30] Stěžovatelka vedla roky spory o výše popsaných otázkách a během této doby
nevykonávala jinou výdělečnou činnost, která by byla nezbytná, v případě prohry v soudních
řízeních, ke splnění podmínek k přiznání nároku na starobní důchod. Přitom na žádost
o umožnění výkonu jiné výdělečné činnosti jí představitelé církve již na počátku roku 2003
odpověděli, že jim nepřísluší se k ní vyjadřovat, neboť není zaměstnankyní církve. Jakkoliv
Nejvyšší správní soud vnímá i skutečnost, že na rozhodnutí stěžovatelky zůstat výdělečně nečinná
mohla mít vliv i některá prvotní soudní rozhodnutí, která vyznívala – pokud jde o trvání
služebního poměru - v její prospěch, nelze na základě této skutečnosti dovodit, že by stěžovatelce
vzniklo jakékoliv legitimní očekávání ve vztahu k nárokům na starobní důchod a již vůbec nelze
na jejich základě konstruovat povinnost žalované, aby rozhodla v rozporu s jasným zněním
zákona a starobní důchod stěžovatelce přiznala, přestože nesplňuje podmínku potřebné doby
pojištění.
[31] K namítanému porušení čl. 3, 9, 15, 16, 36 a 38 Listiny Nejvyšší správní soud uvádí,
že stěžovatelka nijak nespecifikovala, jak mělo být do jejích práv zaručených těmito ustanoveními
ústavního pořádku zasaženo; Nejvyšší správní soud porušení žádného z článků Listiny
sám neshledal.
IV. Závěr a náklady řízení
[32] S ohledem na vše výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[33] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch,
a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává,
neboť se jedná o věc důchodového pojištění (§60 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. června 2020
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu