ECLI:CZ:NSS:2019:4.ADS.222.2019:62
sp. zn. 4 Ads 222/2019 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Ivo Pospíšila a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně: Mgr. E. D., zastoupena
Mgr. Ing. Martinem Kopeckým, advokátem se sídlem Plynárenská 671, Kolín, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, o žalobě proti
rozhodnutí žalované ze dne 16. 3. 2017, č. j. X, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2019, č. j. 2 Ad 19/2017 - 29,
takto:
I. Výrok II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2019, č. j.
2 Ad 19/2017 – 29, se ruší a věc se v r ací v tomto rozsahu tomuto soudu
k dalšímu řízení.
II. Ve zbytku se kasační stížnost za mí t á .
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně, advokátovi Mgr. Ing. Martinu Kopeckému,
se p ři zn áv á odměna za zastupování žalobkyně v řízení o kasační stížnosti
v částce 8.228 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Předcházející řízení
[1] Rozhodnutím žalované ze dne 7. 12. 2016, č. j. X (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“),
byla zamítnuta žádost žalobkyně o starobní důchod pro nesplnění podmínek §31 zákona č.
155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále též „zákon o důchodovém pojištění“), neboť
nezískala dobu pojištění 33 let stanovenou v §29 odst. 1 písm. i) téhož zákona.
[2] Rozhodnutím ze dne 16. 3. 2017, č. j. 545 904 3799/315-RSO (dále jen „napadené
rozhodnutí“), žalovaná zamítla námitky žalobkyně a potvrdila prvostupňové rozhodnutí.
[3] Žalobkyně brojila proti napadenému rozhodnutí žalobou u Městského soudu v Praze
(dále jen „městský soud“), neboť nesouhlasila se závěrem žalované, že nedosáhla potřebné doby
pojištění, jelikož vedla soukromoprávní spory o tom, zda s ní byl platně ukončen její služební
poměr k Církvi československé husitské (dále jen „církev“). Rozsudkem ze dne 26. 4. 2019, č. j.
2 Ad 19/2017 – 29 (dále jen „napadený rozsudek“), městský soud zamítl návrh žalobkyně
na ustanovení zástupce z řad advokátů (výrok I.), jakož i její žalobu (výrok II.) a rozhodl
o nákladech řízení (výrok III.). Měl za to, že ustanovení advokáta pro řízení o žalobě není
nezbytně třeba k ochraně práv žalobkyně a podanou žalobu shledal nedůvodnou. Vycházel
z obsahu rozhodnutí civilních soudů a Ústavního soudu, podle kterých byl služební poměr
stěžovatelky ukončen v roce 1993. Těmi byly překonány žalobkyní odkazované rozsudky,
dle nichž bylo ukončení služebního poměru neplatné.
II. Obsah kasační stížnosti a další podání účastníků řízení
[4] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla v záhlaví označený rozsudek městského
soudu kasační stížností. Podle stěžovatelky soud nevzal v úvahu, že v roce 1999 vydal Obvodní
soud pro Prahu 6 rozsudek ze dne 26. 2. 1999, č. j. 14 C 154/95 – 92, jímž nerozhodl výrokem
o neplatnosti rozvázání služebního poměru stěžovatelky, aby nezasáhl do vnitřní autonomie
církve, ale toto zjištění se mohlo objevit v odůvodnění uvedeného rozsudku. Tato skutečnost
vyvolala a vyvolává nová soudní řízení, jimž musí stěžovatelka čelit, což se odrazilo na jejím
zdravotním stavu. Její zdravotní stav jí neumožňuje žádnou psychickou zátěž, proto je zastoupení
nezbytně třeba k ochraně práv v případném dalším řízení v této věci.
[5] Stěžovatelka dále odkazuje na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004,
sp. zn. 20 Cdo 1487/2003, dle nichž zákaz odepření spravedlnosti převáží nad principem vnitřní
autonomie církve. Popsala dále, jakým způsobem s ní byl v roce 1993 prostřednictvím dopisu
biskupa plzeňské diecézní rady ukončen služební poměr.
[6] Dále stěžovatelka uvedla, že od roku 1994 do roku 2011 probíhalo nepřetržité soudní
řízení o určení jejího právního stavu, a rozebírá, jaké negativní důsledky pro ni mělo rozhodnutí
Ústavního soudu, dle kterého nemohou obecné soudy zasahovat do autonomie církve a nejsou
oprávněny určit trvání služebního poměru či vyslovit neplatnost jeho rozvázání. Městský soud
se nezabýval tím, zda rozhodnutí o propuštění stěžovatelky ze služeb církve bylo někdy ústřední
radou vydáno a v písemné formě doručeno, ale vycházel z rozhodnutí soudů v jiné věci –
o náhradě ušlé mzdy. Nesouhlasí s tím, že soudy nepřezkoumávají, jakým aktem došlo
k ukončení služebního poměru, neboť z toho plyne, že její zaměstnavatel (církev) mohl soudu
předložit cokoliv. Stěžovatelka dále poukazuje na postup církve a průběh soudních řízení
před obecnými soudy a na skutečnost, že k vydání zásadních rozhodnutí, na která odkazuje
městský soud, došlo až po letech vedení sporů a poté, co soudy opakovaně vyslovily, že služební
poměr byl ukončen neplatně. To má vliv i na napadený rozsudek, který vyšel z úplně jiného
právního názoru. Proto stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušil.
[7] Zástupce stěžovatelky, kterého ustanovil v řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud
usnesením ze dne 22. 7. 2019, č. j. 4 Ads 222/2019 - 35, doplnil kasační stížnost podáním ze dne
21. 8. 2019. V něm jménem stěžovatelky brojí primárně proti postupu městského soudu, který
rozhodl o návrhu stěžovatelky na ustanovení zástupce z řad advokátů teprve spolu
s rozhodnutím o věci samé. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 2. 2007, č. j. 4 Azs 454/2005 – 73, a dovozuje z něj, že vadu mající vliv na zákonnost
rozhodnutí o věci samé, představuje již pouhá skutečnost, že městský soud rozhodl o návrhu
na ustanovení zástupce teprve v okamžiku vydání rozhodnutí ve věci.
[8] Nadto však stěžovatelka nepovažuje za dostatečně odůvodněný závěr, dle kterého
jí nebylo třeba k ochraně práv ustanovit zástupce, neboť její žaloba byla zpracována
argumentačně kvalitně. Městský soud tomu nevěnoval dostatečnou pozornost a jeho rozhodnutí
je v tomto rozsahu překvapivé, neboť ze spisu vyplývá, že stěžovatelka musela být vyzvána
k opravě vad podání. Zcela zjevně byla naplněna první podmínka pro ustanovení zástupce
(naplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků), neboť stěžovatelka je osvobozena
od placení soudních poplatků ze zákona a Nejvyšší správní soud v nyní posuzované věci
vzhledem k majetkovým poměrům stěžovatelky jí zástupce z řad advokátů ustanovil.
[9] Stěžovatelka z judikatury Nejvyššího správního soudu dovozuje, že při posuzování
otázky, zda je k ochraně práv navrhovatele nezbytně třeba ustanovit zástupce z řad advokátů,
musí soud postupovat komplexně a zkoumat, zda je navrhovatel schopen se sám účinně hájit.
Za tímto účelem musí posoudit osobní poměry účastníka jako vzdělaní, zkušenosti, profesi,
zdravotní stav; formální a obsahovou úroveň žaloby; složitost; důležitost sporu pro navrhovatele;
povahu druhé strany a její zastoupení (přičemž na straně žalované stojí zpravidla specializovaný
orgán s nesrovnatelně vyšší mírou odbornosti a zkušenosti). Z rozhodovací praxe Nejvyššího
správního soudu stěžovatelka taktéž dovozuje, že institut ustanovení zástupce je nejčastěji
využíván ve věcech, v nichž vystupují ohrožené skupiny obyvatelstva, konkrétně ve věcech
důchodového pojištění a sociálního zabezpečení (rozsudky ze dne 16. 11. 2011, č. j.
6 Ads 130/2011 – 30, a ze dne 3. 4. 2013, č. j. 6 As 23/2013 – 9), jak je tomu i v jejím případě.
Rovněž není možné přehlédnout zcela zásadní důležitost sporu pro stěžovatelku,
když bez přiznání starobního důchodu nemá téměř žádné finanční prostředky pro život. Městský
soud nijak blíže nerozvedl, jak dospěl k závěru, že žaloba stěžovatelky byla zpracována
argumentačně kvalitně. Není zřejmé, zda se soud zabýval tím, zda stěžovatelka uplatnila všechny
důvody, které uplatnit mohla, a nepominula nějaké jen pro nedostatek právního vzdělání.
Dále měl vzít v úvahu věk stěžovatelky a skutečnost, že nemá právnické vzdělání (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 Azs 27/2004 – 41).
[10] Městský soud porušil též §56 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) [pozn. Nejvyššího správního soudu: v doplnění
kasační stížnosti je zjevně chybně uveden správní řád namísto s. ř. s.], neboť o návrhu
na ustanovení zástupce rozhodl až po více než dvou letech od podání žaloby. Kromě toho
je stěžovatelka přesvědčena, že v daném případě jsou dány důvody pro přednostní projednání
věci, neboť je rozhodováno o přiznání starobního důchodu a stěžovatelka se nachází v tíživé
životní situaci.
[11] Stěžovatelka považuje obě rozhodnutí žalované i napadený rozsudek za vnitřně rozporné,
neboť uvádí, že v rozsudku z roku 1999 Obvodní soud pro Prahu 6 dospěl k závěru, že ukončení
služebního poměru stěžovatelky je neplatné, na druhou stranu jsou pak rozhodnutí opřena
o rozhodnutí obecných soudů, z nichž má vyplývat, že služební poměr žalobkyně zanikl dne
18. 9. 1993. K tomu však městský soud dospěl poté, co odkázal na judikaturu Ústavního soudu,
dle které posouzení této otázky není v pravomoci civilních soudů. Stejnou logikou tak mohla
žalovaná a městský soud svá rozhodnutí opřít o rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 z roku
1999. Jestliže městský soud uvedl, že ve výroku tohoto rozhodnutí nebylo vysloveno, že služební
poměr stěžovatelky trvá, pak ve výrocích rozhodnutí, o které se městský soud opírá,
není vysloveno, že služební poměr stěžovatelky zanikl dne 18. 9. 1993. Žalovaná navíc napadené
rozhodnutí opřela také o vyjádření advokátní kanceláře, která v zastoupení církve sdělila,
že služební poměr stěžovatelky skončil dne 18. 9. 1993. To pak žalované stačilo k učinění závěru
o skončení služebního poměru, byť předmětný spor stěžovatelky a církve se táhne několik
desetiletí. Přitom ve většině případů civilní soudy konstatovaly, že ukončení služebního poměru
bylo neplatné.
[12] Žalovaná ve svém vyjádření převážně rekapitulovala průběh řízení, argumentaci
stěžovatelky a městského soudu. Zdůraznila, že podle zápisu ze 123. plenárního zasedání
Ústřední rada církve schválila ukončení služby stěžovatelky a dle zápisu ze 159. zasedání Ústřední
rady byl požadavek na slyšení (stanovený církevním řádem) splněn tím, že Diecézní rada v Plzni
vyzvala stěžovatelku, aby se dostavila k jednání, což stěžovatelka odmítla. Žalovaná má za to,
že nepochybila, když vycházela ze soudních rozhodnutí, a navrhuje tedy, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost zamítl.
[13] Žalovaná zaslala Nejvyššímu správnímu soudu též vyjádření k doplnění kasační stížnosti,
avšak v tomto podání (ze dne 2. 9. 2019) toliko rekapitulovala, resp. převážně opsala části
odůvodnění napadeného rozsudku, aniž by jakkoliv reagovala na doplnění kasační stížnosti.
S ohledem na to je již Nejvyšší správní soud nezasílal stěžovatelce k případné replice.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí
netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[15] Kasační stížnost je důvodná v části, v níž míří proti rozhodnutí o žalobě (výrok II.
a na něm závislý výrok III. napadeného rozsudku).
[16] Nejvyšší správní soud nejdříve hodnotil, zda městský soud pochybil, když stěžovatelce
neustanovil k ochraně jejích práv zástupce z řad advokátů (výrokem I. napadeného rozsudku,
proti němuž kasační stížnost rovněž směřuje), a ztotožňuje se s odůvodněním napadeného
rozsudku, že u stanovení advokáta pro řízení o žalobě nebylo nezbytně třeba k ochraně práv
stěžovatelky (§35 odst. 10 s. ř. s.), neboť stěžovatelka byla schopná sama dostatečně formulovat
žalobní námitky, kterými brojila proti napadenému rozhodnutí. Tento závěr ani nyní stěžovatelka
nijak konkrétně nezpochybňuje a spíše k aktuální situaci konstatuje, že jí zdravotní stav
neumožňuje psychickou zátěž, proto potřebuje k ochraně svých práv advokáta. To je však poté,
co sama náležitě odůvodnila jak žalobu, tak kasační stížnost, zcela irelevantní. Pokud vedení
řízení samo o sobě stěžovatelku psychicky zatěžuje, není jí dostatečnou ochranou ani ustanovení
advokáta. Nutno zdůraznit, že institut ustanovení zástupce dle §35 odst. 10 s. ř. s. nemá
primárně sloužit k úlevě od psychické zátěže účastníka způsobené skutečností, že vede soudní
spor, nýbrž k ochraně hmotných a procesních práv těch, kteří nejsou schopni svá práva
dostatečně chránit sami. To však není případ stěžovatelky.
[17] Poukazuje-li stěžovatelka obecně na svůj věk a skutečnost, že nemá právnické vzdělání,
ani to nesvědčí závěru, že pro řízení o žalobě je nezbytné ustanovit jí advokáta. Na výzvu soudu
smysluplně reagovala, byla schopná využít procesních institutů, které plynou ze zákona,
a srozumitelně a obsahově bohatě naformulovala, co vytýká postupu a rozhodnutí žalované.
Jelikož na výzvu soudu žalobu včas doplnila, nesvědčí skutečnost, že nejprve podala
neodůvodněnou žalobu, tomu, že je k ochraně jejích práv třeba ustanovit jí jako zástupce
advokáta. Její reakce svědčí o opaku. Byť městský soud své rozhodnutí zdůvodnil velmi stručně,
za daných okolností se nejednalo o nepřezkoumatelné a nedostatečné odůvodnění. Městský soud
nejprve podrobně shrnul bohatou žalobní argumentaci, proto bylo zřejmé, proč dospěl k závěru,
že podání ze dne 26. 6. 2017 bylo argumentačně zpracováno kvalitně. Zdůraznil též (stejně
jako nyní Nejvyšší správní soud), že stěžovatelka na výzvu reagovala a žalobu doplnila. Městský
soud nebyl povinen zkoumat, zda stěžovatelka uplatnila všechny námitky, které uplatnit mohla,
neboť by tím zcela popřel dispoziční zásadu plynoucí z §75 odst. 2 s. ř. s. Soud nemůže
vyhledávat žalobní důvody za účastníka řízení. Pokud by zde byly námitky, které stěžovatelka
jako právní laik neuplatnila, měl je označit její právní zástupce v řízení o kasační stížnosti.
Tak však neučinil a tato argumentace tak zůstala pouze v rovině spekulací.
[18] Z judikatury Nejvyššího správního soudu odkazované stěžovatelkou skutečně vyplývá,
že otázku nezbytnosti ustanovení advokáta pro ochranu práv účastníka řízení je třeba zkoumat
komplexně a zohledňovat zde různá kritéria. Nicméně tyto judikatorní závěry nelze vykládat
tak, že soud musí vždy výslovně zkoumat všechna uvedená kritéria (vzdělaní, zkušenosti, profesi,
zdravotní stav, formální a obsahovou úroveň žaloby, složitost věci, důležitost sporu
pro navrhovatele, povahu druhé strany a její zastoupení). Tato kritéria bude jistě třeba hlouběji
zkoumat (a v odůvodnění rozhodnutí podrobněji rozvést) v situaci, kdy soud nedisponuje
žádným konkrétním vyjádřením účastníka a neví, jak je schopen reagovat na procesní výzvy
(zpravidla pokud požádá o advokáta již spolu s podáním blanketní žaloby). Městský soud
však měl k dispozici podrobnou žalobní argumentaci stěžovatelky, která navíc projevila
schopnost náležitě se soudem komunikovat, včas reagovat a využívat práv, jež plynou
z příslušných procesních předpisů. V takovém případě již není ani skutečnost, že spor
je pro stěžovatelku důležitý a že se jedná o starobní důchod, nijak rozhodná. Nejvyšší správní
soud připomíná rozsudek ze dne 27. 5. 2004, č. j. 4 As 21/2004 – 64, podle něhož „především
formální a obsahová úroveň žaloby (…) je kritériem pro úvahu soudu o potřebě ochrany zájmů žalobkyně
při rozhodování o jejím návrhu na ustanovení advokáta“. Z judikatury pak výslovně nevyplývá,
že ve věcech důchodového pojištění a sociálního zabezpečení je institut ustanovení zástupce více
využíván. Už vůbec z ní neplyne, že tyto osoby potřebují advokáta více než účastníci v jiných
věcech. Z povahy věci však půjde v těchto typech sporů o více využívaný institut, neboť se často
jedná o osoby nemajetné. K otázce nutnosti, aby stěžovatelka měla pro řízení o žalobě advokáta,
z toho však nelze cokoliv dovozovat.
[19] Ve vztahu k řízení o žalobě nelze nijak zohledňovat, že Nejvyšší správní soud
stěžovatelce ustanovil advokáta pro řízení o kasační stížnosti, neboť tak učinil proto,
že stěžovatelka musí být v tomto řízení povinně zastoupena advokátem, jestliže nemá
odpovídající právní vzdělání. Ustanovení zástupce z řad advokátů tudíž bylo nezbytné k ochraně
práv stěžovatelky, neboť se jedná o zákonnou podmínku řízení (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[20] S ohledem na shora uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že městský soud nepochybil,
když stěžovatelce neustanovil zástupce pro řízení o žalobě, neboť to nebylo nezbytně třeba
k ochraně jejích práv. Byť byl podle §56 odst. 2 s. ř. s. povinen rozhodnout o návrhu
stěžovatelky na ustanovení advokáta přednostně, což neučinil, nemá to žádný vliv na zákonnost
rozhodnutí o tomto návrhu. Nejvyšší správní soud proto zamítl kasační stížnost v rozsahu,
v němž mířila proti rozhodnutí o návrhu stěžovatelky na ustanovení zástupce.
[21] Nejvyšší správní soud však zrušil rozhodnutí ve věci samé pro vadu řízení, která mohla
mít vliv na zákonnost tohoto rozhodnutí a která spočívá v tom, že městský soud o návrhu
na ustanovení zástupce rozhodl až spolu s rozhodnutím o žalobě (nikoliv však proto, že o něm
nerozhodl přednostně v rozporu s §56 odst. 2 s. ř. s.). Tím totiž stěžovatelce znemožnil
zvolit si zástupce pro řízení cestou plné moci a rozvinout případně žalobní argumentaci
prostřednictvím kvalifikované osoby. Stěžovatelce je třeba přisvědčit, že tato skutečnost je sama
o sobě důvodem pro zrušení rozhodnutí o žalobě, neboť o návrhu na ustanovení zástupce
je soud povinen rozhodnout před vydáním rozhodnutí ve věci samé (srov. stěžovatelkou
odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2007, č. j. 4 Azs 454/2005 – 73,
či ze dne 20. 5. 2010, č. j. 1 Azs 11/2010 – 88).
[22] S ohledem na uvedenou vadu řízení se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat meritem
věci, neboť dospěl-li k závěru, že řízení před městským soudem bylo zatíženo vadou, která mohla
mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (§109 odst. 3 část věty za středníkem s. ř. s.),
není možné usuzovat na důvodnost či nedůvodnost námitek ve vztahu k takovémuto rozhodnutí.
Městský soud v dalším řízení nejdříve poskytne stěžovatelce dostatečný časový prostor
pro to, aby si případně sama zvolila zástupce pro řízení o žalobě, jehož prostřednictvím by činila
další procesní podání, a znovu se vyjádřila i k možnosti rozhodnout ve věci bez nařízení ústního
jednání. Teprve poté může městský soud o věci znovu rozhodnout. Nutno však podotknout,
že soud není povinen stěžovatelku vyzývat, aby si v určitě lhůtě zvolila advokáta a žalobu
doplnila. Je na samotné stěžovatelce, chce-li si sama zvolit zástupce, aby tak učinila co nejdříve.
Městský soud své povinnosti dostojí již tím, že stěžovatelce poskytne po právní moci
tohoto rozsudku dostatečný časový prostor, tj. s vydáním rozhodnutí ve věci samé vyčká
tak, aby stěžovatelka měla možnost zvolit si k zastupování advokáta a jeho prostřednictvím
případně mohla učinit další podání a úkony.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a proto výroky II. a III. napadeného rozsudku městského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.), v němž, je městský soud vázán právním názorem
vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.). Městský soud rozhodne též o náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
[24] Kasační stížnost proti výroku I. napadeného rozsudku shledal Nejvyšší správní soud
nedůvodnou, proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[25] Ustanovenému advokátovi Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za dva úkony právní
služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení [§11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „advokátní tarif“)], a v doplnění kasační stížnosti [§11
odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], za nějž mu za každý náleží odměna ve výši 3.100 Kč [§7
bod 5 aplikovaný na základě §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu] a 300 Kč jako paušální
náhrada hotových výdajů (§13 odst. 4 advokátního tarifu), celkem tedy 6.800 Kč. Protože
ustanovený advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se uvedený nárok o částku
1.428 Kč odpovídající příslušné sazbě daně podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané
hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Celkem tedy byla výrokem III. tohoto rozsudku přiznána
částka 8.228 Kč, která bude proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. září 2019
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu