ECLI:CZ:NSS:2020:1.ADS.201.2019:37
sp. zn. 1 Ads 201/2019 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce
JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: BLESK Servis
s. r. o., se sídlem Ocelářská 21, Praha 9, zastoupeného Mgr. Vladislavem Jirkou, advokátem
se sídlem Václavské náměstí 64, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních
věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí ministryně práce
a sociálních věcí ze dne 6. 8. 2018, č. j. MPSV-2018/8309-513/2, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2019,
č. j. 8 Ad 16/2018 - 48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 4.114 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce,
Mgr. Vladislava Jirky, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před městským soudem
[1] Dne 27. 7. 2017 podal žalobce podle §78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti,
ve znění účinném do 31. 12. 2017, žádost o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob
se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě za 2. kalendářní čtvrtletí roku 2017.
[2] Dne 31. 8. 2017 požádal žalobce dle §78 odst. 13 zákona o zaměstnanosti o prominutí
podmínky výše splatných nedoplatků uvedené v §78 odst. 4 písm. b) zákona o zaměstnanosti.
Dne 28. 12. 2017 žalovaný jako správní orgán prvního stupně rozhodl, že žalobci nepromíjí
nesplnění této podmínky. Proti rozhodnutí podal žalobce rozklad, který ministryně práce
a sociálních věcí zamítla dne 6. 8. 2018. (Pozn. NSS: Jakkoliv je i v zákonném textu §78 odst. 13
použit pojem „prominout splnění“, jazykově korektním vyjádřením úmyslu zákonodárce je
ovšem buď „prominout podmínku splnění“, nebo „prominout nesplnění“ této podmínky.
Samotným používáním těchto výrazů Nejvyšší správní soud nevyjadřuje odlišné chápání textu
zákona.)
[3] Ministryně v rozhodnutí o rozkladu uvedla, že: „není zpochybňováno, že jde o případ výjimečný,
nebyla však splněna druhá podmínka pro kladné rozhodnutí ve věci prominutí nesplnění podmínky bezdlužnosti,
t. j. že případ musí být možné posoudit zároveň jako zvláštního zřetele hodný. ... Pro posouzení žádosti účastníka
řízení nelze postupovat jinak, než posoudit, zda splatné nedoplatky byly uhrazeny do 15. dne po uplynutí čtvrtletí,
za které účastník řízení o příspěvek žádá. Ke dni 30. 6. 2017 účastník řízení bezdlužnost neprokázal, splatné
nedoplatky neuhradil do 15. 7. 2017 a ke dni 15. 7. 2017 nebylo rozhodnuto ani o povolení splácení nedoplatků
ve splátkách. Z uvedeného důvodu nebylo možné žádosti vyhovět.“ V odůvodnění rozhodnutí ministryně
také reagovala na žádost žalobce dle §78a odst. 15 zákona o zaměstnanosti ve znění účinném
od 1. 1. 2018, kterou učinil součástí rozkladu. Uvedla, že žádosti nelze vyhovět a nelze se
jí zabývat, neboť toto ustanovení lze aplikovat až na první kalendářní čtvrtletí roku 2018.
[4] Proti rozhodnutí brojil žalobce u Městského soudu v Praze. Městský soud shledal žalobu
důvodnou a zrušil jak rozhodnutí ministryně, tak rozhodnutí žalovaného.
[5] Městský soud uvedl, že dle §78 odst. 13 zákona o zaměstnanosti ministerstvo může
prominout nesplnění podmínky uvedené v odst. 4 písm. b), pokud jde o výši součtu všech
splatných nedoplatků, jde-li o výjimečný případ hodný zvláštního zřetele. Soud měl za to,
že ministerstvo se tak má při posuzování této žádosti zabývat pouze tím, zda se jedná
o mimořádný případ zvláštního zřetele hodný. Pokud tomu tak je, a v tomto případě žalovaný
ve svém rozhodnutí dochází k závěru, že ano (u žalobce šlo o případ ojedinělý, přičemž osoby
zdravotně postižené zaměstnává již od roku 2013), tak měl v souladu s §78 odst. 13 zákona
rozhodnout o prominutí nesplnění podmínky ohledně výše nedoplatků, aniž by se zabýval
lhůtami uvedenými v odst. 4 tohoto ustanovení. Těmito lhůtami se bude zabývat až správní
orgán, který bude rozhodovat o poskytnutí příspěvku samotného dle §78 odst. 4 zákona
o zaměstnanosti.
[6] Soud dále přisvědčil žalobci, že žalovaným ani ministryní nebylo postaveno na jisto,
jaká je výše součtu všech splatných nedoplatků, a jejich závěry jsou v rozporu se spisovým
materiálem.
[7] Ministryně měla dle městského soudu rozhodnout samostatně o žádosti žalobce dle §78a
odst. 15 zákona o zaměstnanosti ve znění od 1. 1. 2018, nikoliv pouze v odůvodnění rozhodnutí
o rozkladu konstatovat, že se jí nebude zabývat a že jí nelze vyhovět.
[8] Soud dodal, že je vůbec otázkou, zda žalobce měl žádat o prominutí podmínky ohledně
výše splatných nedoplatků, pokud tyto byly pokryty splátkovým kalendářem (i když tento byl
sjednán na základě následně zrušeného výkazu nedoplatků) a žalobce tak splňoval podmínku §78
odst. 4 písm. a) zákona.
[9] Žalovaného tak zavázal, aby v dalším řízení předně postavil na jisto výši součtu všech
splatných nedoplatků žalobce ke dni 30. 6. 2017, a pokud dospěje k závěru, že nedoplatky žalobce
byly pokryty splátkovým kalendářem a žalobce nebyl v prodlení s jeho splácením, řízení o žádosti
dle §78 odst. 13 zákona, která se tak stane zjevně bezpředmětnou, zastaví ve smyslu §66 odst. 1
písm. g) správního řádu.
[10] Obiter dictum soud uvedl, že lhůta k uzavření splátkového kalendáře ve smyslu §78 odst. 4
písm. a) zákona o zaměstnanosti končí společně s lhůtou k podání žádosti o příspěvek.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce
[11] Proti rozsudku městského soudu podal žalovaný (stěžovatel) kasační stížnost z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
jen s. ř. s.).
[12] Zaprvé stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí o žádosti o prominutí nesplnění podmínky výše
nedoplatků jsou předběžné povahy dle §70 písm. b) s. ř. s. , soud měl proto žalobu odmítnout.
Ve vztahu ke konečnému rozhodnutí splňují podmínky časovou, věcnou a osobní. Napadené
rozhodnutí časově předchází rozhodnutí konečnému, věcně spolu souvisí a jsou obě adresována
stejné osobě. Stěžovatel se proto domnívá, že napadené rozhodnutí je dočasné povahy, bude
následně nahrazeno konečným rozhodnutím, proti kterému bude žalobci poskytnuta soudní
ochrana, a to i ve vztahu k účinkům založeným samotným úkonem předběžné povahy. Stěžovatel
k tomu odkazuje na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2018, č. j. 5 Ad 7/2015,
ve kterém soud odmítl žalobu proti rozhodnutí ministryně práce a sociálních věcí týkající se
neprominutí nesplnění podmínky bezdlužnosti. Stěžovatel v tom spatřuje porušení principu
předvídatelnosti soudního rozhodování a ochrany legitimního očekávání účastníků.
[13] Stěžovatel se dále neztotožňuje s právním posouzením věci městským soudem, že v řízení
dle §78 odst. 13 zákona o zaměstnanosti neměl posuzovat lhůty uvedené v §78 odst. 4 písm. b)
téhož zákona, ale měl se zabývat pouze posouzením toho, zda se jedná o mimořádný případ
hodný zvláštního zřetele.
[14] Pokud stěžovatel rozhodne o prominutí nesplnění podmínky dle §78 odst. 4 písm. b)
zákona o zaměstnanosti, nemá úřad práce, který rozhoduje o samotném příspěvku již žádný titul
k dalšímu posuzování, zda je tato podmínka splněna a zda byly dodrženy lhůty, v nichž mají být
nedoplatky uhrazeny.
[15] Pokud by stěžovatel nezkoumal lhůty, v nichž mají být nedoplatky uhrazeny, mohla by
nastat situace, kdy by zaměstnavatel nedoplatky neuhradil vůbec a přesto by stěžovatel měl
posuzovat důvody, které neuhrazení nedoplatku zapříčinily.
[16] Pokud by lhůty k zaplacení nedoplatků posuzoval úřad práce, mohlo by dojít k situacím,
kdy stěžovatel sice promine podmínku bezdlužnosti, pokud jde o výši součtu nedoplatků,
avšak úřad práce by v případě nedodržení lhůt k jejich úhradě dle §78 odst. 4 písm. b) zákona
rozhodl o neposkytnutí příspěvku. V takovém případě by rozhodnutí stěžovatele bylo zjevně
zbytečné a bezpředmětné. Stěžovatel odkazuje na §66 odst. 1 písm. g) správního řádu,
kdy správní orgán řízení zastaví, stala-li se žádost zjevně bezpředmětnou a uvádí,
že jeho rozhodnutí nelze považovat za nesprávné, pokud z důvodu nedodržení lhůt rozhodl
meritorně a žádosti nevyhověl, místo aby ze stejného důvodu řízení zastavil.
[17] Stěžovatel dále argumentuje, že žadatel o příspěvek by mohl svůj nárok odvozovat od
rozhodnutí o splnění podmínky bezdlužnosti.
[18] Městský soud dále svým závěrem, že stěžovatel měl rozhodnout o prominutí podmínky
výše nedoplatků, zcela opomíjí skutečnost, že na prominutí podmínky bezdlužnosti není právní
nárok.
[19] Stěžovatel se dále ohrazuje proti závěru soudu, že nepostavil na jisto výši všech
nedoplatků. Ze správního spisu vyplývá, že nedoplatky žalobce převyšovaly k 30. 6. 2017 částku
10 000 Kč. Stěžovatel posuzuje, zda důvody, pro které zaměstnavatel nesplnil podmínku
bezdlužnosti jsou výjimečné, zvláštního zřetele hodné a není rozhodné, o jakou výši byla částka
10 000 Kč překročena.
[20] Stěžovatel se dále neztotožňuje s právním závěrem městského soudu, že lhůta
pro uzavření splátkového kalendáře dle §78 odst. 4 písm. a) zákona končí společně s lhůtou
pro podání žádosti o příspěvek. Z jazykového výkladu zákona dle stěžovatele jasně vyplývá,
že posuzování bezdlužnosti i výjimky dle odst. 4 písm. a) se vztahuje k poslednímu dni
kalendářního čtvrtletí, za které o je o příspěvek žádáno. Písm. a) totiž gramaticky navazuje
na návětí §78 odst. 4 zákona o zaměstnanosti a jedná se o jednu větu, byť legislativně členěnou.
Pokud by zákonodárce zamýšlel stanovit pro stanovení splátkového kalendáře jiný termín, učinil
by tak výslovně, jako je tomu u písm. b).
[21] Závěr soudu nemá oporu v textu zákona a vychází pouze z domněnky, že nelze vyčíslit
nedoplatek a tím pádem sjednat splátkový kalendář k poslednímu dni kalendářního čtvrtletí
před tímto dnem. Takový závěr však zakládá neodvodněnou benevolentnost posuzování splnění
podmínky bezdlužnosti a zvýhodnění některých žadatelů. Účelem §78 zákona je stanovit rovné
podmínky všem žadatelům, za jejichž splnění je jim příspěvek přiznán. Stěžovatel přitom bere
v úvahu pouze nedoplatky, jejichž existence je potvrzena k poslednímu dni kalendářního čtvrtletí.
Splatnost závazků nenastává k poslednímu dni, k n ěmuž zaměstnavatel dokládá
svou bezdlužnost, ale ve lhůtách stanovených právními předpisy pro splnění jednotlivých
povinností, tj. lhůtách, které uplynou před posledním dnem daného čtvrtletí.
[22] Závěrem stěžovatel namítá, že žalobce nepodal žádost o prominutí dle §78a odst. 15
zákona o zaměstnanosti ve znění účinném k 1. 1. 2018, ani ji podat nemohl, neboť v době podání
žádosti nebylo toto ustanovení platné. Stěžovatel tak má za to, že ministryně postupovala
správně, když reagovala na argumentaci žalobce k této námitce uplatněné v podaném rozkladu
v odůvodnění rozhodnutí o rozkladu, nikoliv samostatným rozhodnutím.
[23] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti poukazuje na skutečnost, že stěžovatel
nevznesl námitku týkající se předběžné povahy napadených rozhodnutí před městským soudem,
jedná se tak o porušení koncentrační zásady v řízení o kasační stížnosti. Posuzované rozhodnutí
pak dle žalobce není předběžné povahy. Účinky rozhodnutí stěžovatele o prominutí podmínky
dle §78 odst. 4 písm. b) zákona o zaměstnanosti nejsou časově omezeny a řízení není ani spojeno
s povinností správního orgánu zahájit řízení o příspěvku dle §78 zákona o zaměstnanosti
a rozhodnout o něm. Úřad práce v rozhodnutí o poskytnutí příspěvku nepřezkoumává
rozhodnutí o prominutí podmínky podle §78 odst. 13 zákona o zaměstnanosti. Tento výklad
přitom zastává i žalovaný.
[24] K otázce lhůty pro povolení splátkového kalendáře žalobce upozorňuje, že argumentace
správních orgánů se mění, původně úřad práce považoval povolení splátkového kalendáře
za včasné, následně stěžovatel v rozhodnutí ze dne 28. 12. 2017 uvedl, že splátkový kalendář musí
být povolen do 15. 7. 2017. V kasační stížnosti pak stěžovatel tvrdí, že nejzazším termínem
pro povolení splátek má být 30. 6. 2017. Dle žalobce to pouze potvrzuje, že zákon
o zaměstnanosti jednoznačnou lhůtu ve skutečnosti nestanovuje. Ztotožňuje se tak s výkladem
přijatým městským soudem.
[25] K otázce výše nedoplatku žalobce uvádí, že stěžovatel do nedoplatků podle §78 odst. 4
písm. b) zákona o zaměstnanosti nesprávně zahrnuje i částku, která byla kryta splátkovým
kalendářem a vyhovovala podmínkám dle 78 odst. 4 písm. a) zákona o zaměstnanosti.
[26] Ke zbytku kasačních námitek žalobce pouze odkazuje na rozsudek městského soudu,
jenž pokládá za správný.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[27] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že má požadované náležitosti, byla podána včas
a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[28] Poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[29] Nejvyšší správní soud předesílá, že veškerá dále citovaná či odkazovaná ustanovení
zákona o zaměstnanosti jsou uváděna ve znění účinném do 31. 12. 2017, není-li výslovně
uvedeno jinak.
[30] Dle §78 odst. 4 zákona o zaměstnanosti: „Příspěvek se poskytuje čtvrtletně zpětně na základě
písemné žádosti zaměstnavatele, která musí být krajské pobočce Úřadu práce doručena nejpozději do konce
kalendářního měsíce následujícího po uplynutí příslušného kalendářního čtvrtletí. Příspěvek se poskytuje
za podmínky, že k poslednímu dni příslušného kalendářního čtvrtletí zaměstnavatel nemá v evidenci daní
zachyceny daňové nedoplatky vedené příslušným finančním nebo celním úřadem, nemá nedoplatek na pojistném
a na penále na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a na pojistném a na penále
na veřejné zdravotní pojištění, s výjimkou případů, kdy
a) bylo povoleno splácení ve splátkách a zaměstnavatel není v prodlení se splácením splátek nebo bylo povoleno
posečkání daně, nebo
b) součet všech splatných nedoplatků zaměstnavatele k poslednímu dni příslušného kalendářního čtvrtletí nepřesáhl
10 000 Kč a zaměstnavatel tyto nedoplatky uhradil do 15. dne kalendářního měsíce následujícího
po kalendářním čtvrtletí, za které o příspěvek žádá, ... uhrazení nedoplatku je zaměstnavatel povinen krajské
pobočce Úřadu práce doložit.“
[31] Dle §78 odst. 13 zákona o zaměstnanosti: „Ministerstvo může na základě písemné a odůvodněné
žádosti zaměstnavatele ve výjimečných případech hodných zvláštního zřetele prominout splnění podmínky uvedené
v odstavci 4 písm. b), pokud jde o výši součtu všech splatných nedoplatků zaměstnavatele. Žádost musí být
ministerstvu doručena nejpozději do konce druhého kalendářního měsíce následujícího po uplynutí kalendářního
čtvrtletí, za které je o příspěvek žádáno.“
III. A. Povaha rozhodnutí o žádosti dle 78 odst. 13 zákona o zaměstnanosti
[32] Nejprve se soud zabýval stížní námitkou, že rozhodnutí stěžovatele jako správního
orgánu prvního stupně a ministryně jsou předběžné povahy a jako taková jsou vyloučena
ze soudního přezkumu dle §70 písm. b) s. ř. s. K žalobcově námitce týkající se porušení
koncentrační zásady je třeba uvést, že omezení zakotvené v §104 odst. 4 s. ř. s. se z povahy věci
vztahuje pouze na účastníka řízení, který byl v řízení před krajským (městským) soudem
žalobcem a měl povinnost v žalobních bodech vylíčit, v čem spatřuje nezákonnost napadeného
rozhodnutí. Je-li stěžovatelem žalovaný, toto omezení se neuplatní. Zajisté by bylo vhodnější,
aby žalovaný svůj právní názor obsáhl například ve vyjádření k žalobě, nejedná se však
o překážku uplatnění stížního bodu až v řízení před Nejvyšším správním soudem (viz rozsudek
ze dne 2. 7. 2008, č. j. 1 Ans 5/2008 - 104). Nadto jde o podmínku řízení, kterou musí soud
zkoumat ex offo, tedy i bez uplatněné námitky, neboť pokud by shledal, že se jedná o rozhodnutí
předběžné povahy, není dána jeho pravomoc k věcnému posouzení žaloby.
[33] Otázkou, jaká rozhodnutí lze považovat za předběžná pro účely výluky ze soudního
přezkumu, se zabýval rozšířený senát v rozsudku ze dne 27. 10. 2009, č. j. 2 Afs 186/2006 - 54.
Uvedl, že takové rozhodnutí musí splňovat tři podmínky: časovou, věcnou a osobní: „Rozhodnutí
předběžné povahy musí předcházet rozhodnutí konečnému, na jehož vydání má osoba dotčená předběžným
rozhodnutím nárok. Toto konečné rozhodnutí musí podléhat soudnímu přezkumu. Rozhodnutí předběžné povahy
může být vydáno buď v rámci již zahájeného řízení před správním orgánem, v němž bude následně vydáno
rozhodnutí konečné. V tomto případě je „dočasnost“ předběžného rozhodnutí zajištěna tím, že jednotlivec se může
soudně domáhat ochrany před nečinností správního orgánu. Pokud je rozhodnutí předběžné vydáno mimo takové
řízení před správním orgánem, musí být jeho „dočasnost“ garantována tím, že zákon jednoznačně stanoví lhůtu,
v níž musí být zahájeno řízení a vydáno rozhodnutí konečné. ... Zákon dále musí omezovat účinky rozhodnutí
předběžného pouze na období do vydání rozhodnutí konečného.“ Podmínka věcné souvislosti mezi
rozhodnutím předběžným a rozhodnutím konečným znamená, že: „rozhodnutí konečné musí
rozhodnout mj. o vztazích zatímně upravených rozhodnutím předběžným, tj. konečné rozhodnutí musí v sobě věcně
zahrnout rozhodnutí předběžné. V opačném případě by totiž nebylo možné domoci se, alespoň zprostředkovaně,
přezkumu předběžného rozhodnutí“. Osobní podmínka je splněna, je-li rozhodnutí konečné
adresováno stejné osobě jako rozhodnutí předběžné.
[34] Tyto tři podmínky musí rozhodnutí splňovat kumulativně. V projednávané věci však není
splněna ani časová ani věcná podmínka testu předběžnosti rozhodnutí. Zákon neomezuje účinky
rozhodnutí o žádosti dle §78 odst. 13 zákona o zaměstnanosti pouze do doby rozhodnutí
o žádosti o příspěvek. Zároveň zákon nestanoví nutnost zahájení řízení o příspěvku jako následek
rozhodnutí o žádosti dle §78 odst. 13 zákona o zaměstnanosti. Rozhodnutí o přiznání
či nepřiznání příspěvku v sobě pak nezahrnuje posouzení prominutí podmínky dle §78 odst. 4
písm. b) zákona o zaměstnanosti, naopak z něj vychází jako ze závazného podkladového aktu.
Zákon o zaměstnanosti svěřuje pravomoc rozhodnout o žádosti dle §78 odst. 13 Ministerstvu
práce a sociálních věcí, nikoliv Úřadu práce. Rozhodlo-li ministerstvo o prominutí podmínky výše
součtu nedoplatků dle §78 odst. 4 písm. b) zákona o zaměstnanosti, posoudí Úřad práce splnění
dalších podmínek pro přiznání příspěvku. Neprominul-li stěžovatel tuto podmínku, vyhodnotí
Úřad práce dopad tohoto rozhodnutí na zaměstnavatelovu žádost o příspěvek,
sám však toto rozhodnutí nemůže revidovat. Vydáním rozhodnutí o příspěvku tak nedochází
k nahrazení rozhodnutí o prominutí podmínky výše splatných nedoplatků. Stejně tak soudním
zrušením rozhodnutí o samotném příspěvku nedochází ke zrušení rozhodnutí dle §78 odst. 13
zákona o zaměstnanosti.
[35] Odmítl-li městský soud dříve v jiném řízení žalobu proti rozhodnutí dle §78 odst. 13
zákona o zaměstnanosti, nepostupoval dle výše nastíněných kritérií pro posouzení, zda se jedná
o rozhodnutí předběžné povahy či nikoliv. Takové rozhodnutí městského soudu však nemůže
zakládat legitimní očekávání účastníků řízení a není ani pro Nejvyšší správní soud závazné.
Naopak úkolem Nejvyššího správního soudu je zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování
krajských a městského soudu rozhodováním o kasačních stížnostech (§12 s. ř. s.).
[36] Lze tedy uzavřít, že rozhodnutí o žádosti o prominutí výše součtu splatných nedoplatků
dle §78 odst. 13 zákona o zaměstnanosti není předběžné povahy ve smyslu §70 písm. b) s. ř. s.
a není tudíž vyloučeno ze soudního přezkumu. Městský soud žalobu proti takovému rozhodnutí
správně projednal a věcně o ní rozhodl.
III. B. Posuzování žádosti dle §78 odst. 13 zákona o zaměstnanosti
[37] Z výše citovaných ustanovení zákona o zaměstnanosti vyplývá, že jednou z podmínek
pro získání příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném
pracovním místě je tzv. bezdlužnost, tedy nutnost prokázání, že zaměstnavatel nemá nedoplatky
na platbách, které je povinen odvádět státu (daních, sociálním a zdravotním pojištění).
Tuto skutečnost prokazuje ke konci každého čtvrtletí, za které chce příspěvek čerpat. Ustanovení
§78 odst. 4 v písm. a) a b) zároveň upravuje výjimky, tedy situace, kdy zaměstnavatel podmínku
bezdlužnosti ke konci čtvrtletí nesplňuje, a přesto je mu možné za splnění dalších podmínek
příspěvek přiznat. První výjimkou je situace, kdy za zaměstnavatelem sice váznou nedoplatky,
na jejich splácení má však s věřitelem sjednán splátkový kalendář a s platbami není v prodlení.
Druhou výjimkou je situace, kdy má zaměstnavatel ke konci kalendářního čtvrtletí,
za které o příspěvek žádá, nedoplatky do výše 10 000 Kč a tyto nedoplatky uhradí v následujících
15 dnech po konci daného kalendářního čtvrtletí.
[38] Ustanovení §78 odst. 13 zákona o zaměstnanosti pak dává stěžovateli možnost
rozhodnout o prominutí (nesplnění) podmínky uvedené v odstavci 4 písm. b), pokud jde o výši součtu
všech splatných nedoplatků zaměstnavatele, a to k žádosti zaměstnavatele, jedná-li se o výjimečný
případ hodný zvláštního zřetele. Jinými slovy, stěžovatel může rozhodnout o tom,
že se u zaměstnavatele neuplatní hranice 10 000 Kč stanovená v §78 odst. 4 písm. b) zákona
o zaměstnanosti, tedy toto ustanovení (výjimku z bezdlužnosti) bude možné aplikovat i v případě,
že zaměstnavatel má splatné nedoplatky v celkové výši přesahující 10 000 Kč.
[39] Městský soud se neztotožnil s právní úvahou správních orgánů, které učinily součástí
neurčitého právního pojmu výjimečný případ hodný zvláštního zřetele také posouzení toho, zda žalobce
splňuje další podmínky pro přiznání příspěvku, zejména zda uhradil všechny své nedoplatky
do 15 dní po konci kalendářního čtvrtletí, či na zbytek dlužné částky platně sjednal splátkový
kalendář.
[40] Nejvyšší správní soud považuje posouzení městským soudem za správné. Takovým
postupem si totiž správní orgány rozhodující o udělení výjimky osobují pravomoc, kterou zákon
o zaměstnanosti svěřuje Úřadu práce jakožto orgánu rozhodujícímu o přiznání příspěvku
(viz §78 odst. 8 zákona o zaměstnanosti: „Krajská pobočka Úřadu práce vydá rozhodnutí o a) poskytnutí
příspěvku, pokud zaměstnavatel splňuje podmínky pro poskytnutí příspěvku uvedené v odstavcích 1 a 4, ...“).
[41] V kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že rozhodne-li o prominutí nesplnění podmínky
dle §78 odst. 4 písm. b) zákona o zaměstnanosti, nemá úřad práce již žádný titul k posouzení,
zda je podmínka bezdlužnosti splněna. Stěžovatel však pomíjí výslovné znění §78 odst. 8 zákona
citovaného v předchozím odstavci. Konečné posouzení splnění všech podmínek pro přiznání
příspěvku je v kompetenci úřadu práce. Stěžovatel totiž nerozhoduje o prominutí celé podmínky
bezdlužnosti, ale pouze o prominutí podmínky výše součtu splatných nedoplatků, tedy svým
rozhodnutím dává zaměstnavateli možnost splnit výjimku z podmínky bezdlužnosti uvedenou
v §78 odst. 4 písm. b) zákona o zaměstnanosti i v případě, že jeho dluhy přesahují 10 000 Kč
a za normálních okolností by na tuto výjimku tedy nedosáhl. Ačkoliv rozhodnutí o žádosti
dle §78 odst. 13 je běžně nazýváno jako rozhodnutí o prominutí podmínky bezdlužnosti,
jedná se o nepřesné označení, neboť stěžovatel nepromíjí zaměstnavateli samotný dluh
ani jeho rozhodnutí neznamená, že splnil podmínky dle §78 odst. 4 zákona o zaměstnanosti.
Jedná se pouze o dílčí rozhodnutí.
[42] Správní orgán je povinen jednat pouze v rámci pravomocí, které mu stanoví zákon, a není
oprávněn ani při výkladu neurčitého právního pojmu tento rámec překročit. Obsahem neurčitého
právního pojmu výjimečný případ zvláštního zřetele proto nemůže být splnění dalších podmínek,
které mají být posuzovány jiným správním orgánem v jiném řízení. Obsah neurčitého právního
pojmu je nutno vztahovat k okolnostem týkajícím se podmínky, o jejíž prominutí zaměstnavatel
žádá.
[43] Ačkoliv stěžovatel namítá, že v případě, kdy by do svého posuzování nezahrnul
také splnění dalších podmínek, mohlo by jeho rozhodnutí být bez významu, neboť by následně
úřad práce příspěvek stejně nepřiznal pro nesplnění dalších podmínek, rozdělení kompetencí
v §78 zákona o zaměstnanosti je v tomto směru jasné a neponechává žádný prostor pro odlišnou
interpretaci.
[44] Tomuto výkladu ostatně nasvědčuje i novela zákona o zaměstnanosti provedená zákonem
č. 327/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších
předpisů, a zákon č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění zákona č. 93/2017 Sb. (dále
jen „zákon č. 327/2017 Sb.“), která nově upravila možnost zaměstnavatele žádat nejen
o prominutí podmínky výše splatných nedoplatků, ale i prominutí nesplnění podmínky úhrady
nedoplatků do 15 dnů po skončení čtvrtletí, za které žádá o příspěvek. O této žádosti
však dle §78a odst. 15 zákona o zaměstnanosti ve znění účinném od 1. 1. 2018 rozhoduje
jako správní orgán prvního stupně nikoliv stěžovatel, ale ministr práce a sociálních věcí.
Je tedy zřejmé, stěžovateli v řízení o prominutí výše splatných nedoplatků nepřísluší posuzovat
podmínku data splacení dluhů.
[45] Stěžovateli je však nutno přisvědčit, že městský soud opomenul ve svém posouzení
zohlednit, že na prominutí podmínky výše splatných nedoplatků není dle §78 odst. 13 zákona
o zaměstnanosti právní nárok.
[46] Zákonodárce v §78 odst. 13 zákona o zaměstnanosti při úpravě podmínek pro vyhovění
žádosti zaměstnavatele zvolil kombinaci neurčitého právního pojmu (ve výjimečných případech hodných
zvláštního zřetele) a následného správního uvážení (ministerstvo může prominout). Obdobnou
kombinaci lze v českém právním řádu nalézt v §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
který stanoví: „jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní
ochrany podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.“
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2004, č. j. 5 Azs 105/2004 - 72).
Z toho důvodu lze při posuzování, jakým způsobem má správní orgán při rozhodování o takové
žádosti postupovat, poukázat na rozhodnutí týkající se právě procesu udělení či neudělení
humanitárního azylu. V rozsudku ze dne 28. 1. 2015, č. j. 1 Azs 200/2014 - 27, Nejvyšší správní
soud uvedl:
[27] V té souvislosti je třeba odkázat na závěry právní teorie, která dovodila, že „[m]ezi postupem orgánu
při aplikaci norem s neurčitými právními pojmy a realizací diskreční pravomoci je podstatný rozdíl,
i když v obou případech má orgán určitou míru volnosti. Při interpretaci neurčitých právních pojmů se uvážení
orgánu zaměřuje na konkrétní skutkovou podstatu a její vyhodnocení. Objasní si význam neurčitého právního
pojmu a jeho rozsah a hodnotí skutečnosti konkrétního případu z toho hlediska, zda je lze zařadit do rámce
vytvořeného rozsahem neurčitého právního pojmu .... U diskreční pravomoci je úvaha orientována na způsob
užití právního následku.... Uvnitř diskreční pravomoci je správa svým způsobem sama sobě pánem, volí
postup, který jí zákon umožňuje a který ona považuje pro konkrétní vztah za účelný. V žádném případě
to však neznamená ... otevření prostoru pro její libovůli či absolutistické rozhodování.“ (viz Hendrych, D.
a kol. Správní právo. Obecná část. 8. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 80-81).
[28] Vzhledem ke kombinaci neurčitého právního pojmu a správního uvážení v §14 zákona o azylu musí
stěžovatel nejdříve interpretovat neurčitý právní pojem „případu hodného zvláštního zřetele“ a posoudit
jeho naplnění v konkrétní věci. Pokud dojde k závěru, že je tento pojem naplněn, provede správní uvážení,
jak mu ukládá zákon, při němž vybere jednu ze dvou alternativ rozhodnutí - udělení či neudělení
humanitárního azylu. Naopak, jestliže se o případ hodný zvláštního zřetele v konkrétní věci nejedná, není
dán prostor pro jakoukoliv úvahu správního orgánu a azyl z humanitárního důvodu udělen být nemůže.
[29] Rozlišování mezi oběma fázemi rozhodování stěžovatele o (ne)udělení humanitárního azylu má zásadní
význam pro jeho přezkum soudem. Na rozdíl od omezeného soudního přezkumu správního uvážení (§78
odst. 1 druhá věta s. ř. s.) výklad neurčitého právního pojmu a jeho aplikace na konkrétní skutkový stav jsou
v souladu s §75 s. ř. s. plně a meritorně přezkoumatelné soudem. Zruší-li soud rozhodnutí správního orgánu,
nebo vysloví-li jeho nicotnost, je v dalším řízení správní orgán podle §78 odst. 5 s. ř. s. vázán výkladem
neurčitého právního pojmu, jak jej provedl soud, i jeho posouzením, zda skutkové okolnosti případu
tento pojem naplňují, či nikoliv.
[47] Závazný právní názor městského soudu tak Nejvyšší správní soud koriguje v tom směru,
že stěžovatel není pro případ, že bude o udělení výjimky opětovně rozhodovat (k tomu viz část
III.C), povinen žalobci výjimku udělit. Bude však muset vyložit obsah neurčitého právního
pojmu výjimečný případ hodný zvláštního zřetele, a to s respektem k právnímu názoru městského soudu
aprobovaného nyní Nejvyšším správním soudem, že obsahem tohoto pojmu nemůže být
posuzování splnění dalších podmínek pro přiznání příspěvku na podporu zaměstnávání osob
se zdravotním postižením. Dále je na stěžovateli, aby zjistil rozhodné skutkové okolnosti
nynějšího případu a vyložil, zda pojem výjimečného případu hodného zvláštního zřetele naplňují.
Pokud dospěje k závěru, že se o výjimečný případ hodný zvláštního zřetele nejedná, bude muset
vysvětlit, proč ve svém prvním rozhodnutí uvedl, že jde o případ výjimečný, neboť tomuto
závěru lze rozumět tak, že o výjimečný případ hodný zvláštního zřetele šlo. V případě, že dospěje
k závěru, že se o takový případ jedná, rozhodne na základě svého správního uvážení, zda výjimku
udělí či nikoliv, a toto rozhodnutí neopomene náležitě odůvodnit. Rozhodování správního
orgánu na základě správního uvážení musí podléhat základním zásadám právního státu, nesmí být
svévolné či diskriminační a v tomto rozsahu je též soudně přezkoumatelné (srov. rozsudek ze dne
30. 11. 2004, č. j. 3 As 24/2004 - 79, č.739/2006 Sb. NSS či usnesení rozšířeného senátu ze dne
23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 - 42, č. 906/2006 Sb. NSS).
III. C. Zjištění výše splatných nedoplatků
[48] Městský soud dále stěžovateli a ministryni vytknul, že nepostavili na jisto výši splatných
nedoplatků, o jejíž prominutí žalobce žádal a jejich závěry tak nemají oporu ve spisovém
materiálu. Stěžovatel namítá, že v řízení bylo zřejmé, že výše splatných nedoplatků žalobce
ke dni 30. 6. 2017 přesáhla 10 000 Kč, tato skutečnost tedy byla postavena na jisto. Celková výše
pak není rozhodná, neboť otázka, o kolik byla částka 10 000 Kč přesažena, není pro rozhodnutí
o výjimce podstatná.
[49] Nejvyšší správní soud k této otázce považuje za nezbytné zrekapitulovat podstatné
informace vyplývající ze správního spisu.
[50] Žalobce požádal dne 27. 7. 2017 o příspěvek na podporu zaměstnávání osob
se zdravotním postižením za 2. čtvrtletí roku 2017. Úřadu práce doložil potvrzení vydané
Všeobecnou zdravotní pojišťovnou dne 24. 7. 2017. Z něj vyplynulo, že žalobce má ke dni
30. 6. 2017 evidován splatný nedoplatek pojistného ve výši 290 128 Kč a penále ve výši
104 876 Kč (celkem 394 995 Kč) a že ke dni 21. 6. 2017 byl výkazem nedoplatků č. 3641700527
vyměřen nedoplatek pojistného 291 489 Kč a penále 92 068 Kč, celkem 383 557 Kč s tím,
že se žalobcem byl dne 20. 7. 2017 na základě tohoto výkazu dohodnut splátkový kalendář
a žalobce není v prodlení se splácením dohodnutých částek.
[51] Úřad práce žalobce dne 29. 8. 2017 vyrozuměl, že rozdíl částek uvedených v potvrzení
z 24. 7. 2017 činí 11 438 Kč a že žalobce může dle §78 odst. 13 zákona o zaměstnanosti požádat
žalovaného o prominutí nesplnění podmínky uvedené v odstavci 4 písm. b), pokud jde o výši
součtu všech splatných nedoplatků zaměstnavatele, pokud jsou zaplaceny do 15. dne
kalendářního měsíce následujícího po kalendářním čtvrtletí, za které je příspěvek požadován.
[52] Žalobce následně dne 31. 8. 2017 doručil žalovanému žádost dle §78 odst. 13 zákona
o zaměstnanosti. V žádosti uvedl, že dne 21. 6. 2017 obdržel výkaz nedoplatků č. 3641700527,
na jehož základě mu byl povolen splátkový kalendář. Dodatečně mu pak bylo k 30. 6. 2017
doúčtováno penále ve výši 11 438 Kč, o kterém nevěděl. Zároveň již v žádosti o prominutí výše
součtu splatných nedoplatků uvedl, že proti výkazu nedoplatků podal námitku, kterou VZP
uznala za oprávněnou, a výkaz nedoplatků byl zrušen.
[53] Z potvrzení Všeobecné zdravotní pojišťovny ze dne 31. 8. 2017, které je též součástí
správního spisu, se podává, že žalobce má u VZP ke dni 30. 6. 2017 evidován nedoplatek
pojistného 276 832 Kč a penále 99 664 Kč (celkem 376 496 Kč) na veřejném zdravotním
pojištění. Dluhy byly v plné výši uhrazeny dne 30. 8. 2017, k témuž datu VZP neeviduje žádné
splatné nedoplatky na veřejném zdravotním pojištění. VZP zároveň uvedla, že ke dni 21. 6. 2017
byl žalobci výkazem nedoplatků č. 3641700527 předepsán nedoplatek pojistného 291 489 Kč
a penále 92 068 Kč, celkem 383 577 Kč. Se žalobcem byl dne 20. 7. 2017 dohodnut splátkový
kalendář. Na základě námitek žalobce proti tomuto výkazu nedoplatků byl výkaz dne 30. 8. 2017
zrušen, čímž zanikl i splátkový kalendář.
[54] Stěžovatel jako správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí vzal jako rozhodnou
částku 394 995 Kč, z narační části rozhodnutí ministryně pak vyplývá, že vycházela z částky
383 557 Kč. Správní orgány tak zcela pominuly informaci uvedenou v potvrzení ze
dne 31. 8. 2018, která hovoří o celkové částce nedoplatků ve výši 376 496 Kč. Jak však správně
uvedl městský soud, tento dluh je menší, než částka, na kterou byl sjednán splátkový kalendář
(383 577 Kč). Rozhodnutí o žádosti dle §78 odst. 13 zákona o zaměstnanosti se přitom týká
pouze nedoplatků, na něž nebyl sjednán splátkový kalendář, tedy nedoplatků, na něž hodlá
zaměstnavatel aplikovat výjimku dle §78 odst. 4 písm. b) zákona o zaměstnanosti. Pokrývá-li
nedoplatky splátkový kalendář, je rozhodnutí o výjimce dle §78 odst. 4 písm. b) zákona
o zaměstnanosti bezpředmětné, jak již konstatoval městský soud, neboť tyto nedoplatky jsou
kryty výjimkou dle §78 odst. 4 písm. a) téhož zákona.
[55] Proto bylo povinností správních orgánů vyjasnit výši údajné dlužné částky, která byla
předmětem řízení dle §78 odst. 13 zákona o zaměstnanosti, tedy částky, jíž se netýkal splátkový
kalendář, neboť žalobcem dříve uváděná částka 11 438 Kč z následného potvrzení ze dne
31. 8. 2017 nevyplývá.
[56] Nejvyšší správní soud zároveň nemohl přehlédnout, že žalobce po celou dobu řízení
poukazoval též na skutečnost, že výkaz nedoplatků, na jehož základě mu vznikl dluh
na zdravotním pojištění, byl dne 30. 8. 2017 zrušen. K rozhodnutí o rozkladu doložil rozhodnutí
o zrušení tohoto výkazu Všeobecnou zdravotní pojišťovnou, navíc ta tuto informaci sama
potvrdila. Tuto okolnost však správní orgány nevzaly při svém rozhodování vůbec v úvahu. Byl-li
výkaz nedoplatků dle §53 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně
a doplnění některých souvisejících zákonů, zrušen, žalobci na jeho základě nemohl vzniknout
dluh, s jehož placením by byl v prodlení.
III. D. Lhůta pro uzavření splátkového kalendáře
[57] Stěžovatel v kasační stížnosti dále brojí proti závěru městského soudu vysloveného
nad rámec rozhodovacích důvodů (tzv. obiter dictum), že lhůta pro sjednání splátkového kalendáře
dle §78 odst. 4 písm. a) zákona o zaměstnanosti končí společně s lhůtou pro podání žádosti
o příspěvek, tedy měsíc po kalendářním čtvrtletí, za nějž zaměstnavatel o příspěvek žádá.
[58] Jak již ovšem Nejvyšší správní soud konstatoval výše, posouzení naplnění podmínky
podle §78 odst. 4 písm. a) zákona o zaměstnanosti nespadá do pravomoci stěžovatele
jako správního orgánu prvního stupně, potažmo ministryně, v řízení o žádosti o prominutí výše
součtu splatných nedoplatků.
[59] Tomu odpovídá i skutečnost, že městský soud tento závěr vyslovil obiter dictum,
neboť pro posouzení projednávané věci není rozhodný a pro stěžovatele není závazný.
Z judikatury Nejvyššího správního soudu pak vyplývá, polemizuje-li stěžovatel toliko s právním
názorem krajského soudu vysloveným o určité otázce jen obiter dictum, a nenapadá vlastní
rozhodovací důvod, jako kasační důvody uplatňuje důvody jiné než uvedené v §103 s. ř. s.
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2007, č. j. 8 As 52/2006 – 74).
Taková kasační stížnost (nebo její část) je ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná.
[60] Závěr o konci lhůty pro sjednání splátkového kalendáře proto Nejvyšší správní soud
nepřezkoumával. Soud pouze považuje za vhodné upozornit, že stěžovatelova kasační
argumentace se neshoduje s právním názorem, který k této otázce on i ministryně zaujali
v napadených rozhodnutích, na což upozornil ve vyjádření i žalobce. V kasační stížnosti
stěžovatel snáší argumentaci na podporu závěru, že splátkový kalendář musí být uzavřen
nejpozději do konce kalendářního období, za které zaměstnavatel o příspěvek žádá, zatímco
v napadených rozhodnutích správní orgány považovaly splátkový kalendář za pozdně sjednaný,
neboť nebyl uzavřen do 15 dnů následujících po konci kalendářního čtvrtletí. Naproti tomu
Úřad práce jakožto správní orgán kompetentní k posouzení splnění podmínek dle §78 odst. 4
zákona o zaměstnanosti datum uzavření splátkového kalendáře nepovažoval za rozhodné,
neboť pro něj není stanoven žádný termín, jak plyne z přípisu ze dne 18. 9. 2017, kterým
postupoval stěžovateli spisovou dokumentaci.
III. E Žádost dle 78a odst. 15 zákona účinného od 1. 1. 2018
[61] Závěrem stěžovatel brojí proti názoru městského soudu, že ministryně měla samostatně
rozhodnout o žádosti dle §78a odst. 15 zákona o zaměstnanosti ve znění od 1. 1. 2018, kterou
žalobce učinil součástí rozkladu. Ministryně práce a sociálních věcí v odůvodnění rozhodnutí
o rozkladu konstatovala, že této žádosti nelze vyhovět a že žádostí se nelze zabývat,
neboť tuto právní úpravu lze aplikovat až za 1. kalendářní čtvrtletí roku 2018.
[62] Dle 78a odst. 15 zákona o zaměstnanosti ve znění od 1. 1. 2018: „Ministr práce a sociálních
věcí může na základě písemné a odůvodněné žádosti zaměstnavatele o odstranění tvrdosti zákona ve výjimečných
případech hodných zvláštního zřetele prominout splnění podmínky uvedené v odstavci 4 písm. b), pokud jde
o nedodržení lhůt stanovených k úhradě nedoplatků zaměstnavatele.“
[63] Nejvyšší správní soud považuje posouzení této otázky městským soudem za správné.
Ačkoliv žalobce požádal o prominutí nedodržení lhůty k úhradě nedoplatků spolu s rozkladem,
a nikoliv samostatným podáním, obsahově se jedná o samostatnou žádost, o které bylo dnem
doručení rozkladu zahájeno řízení a o které mělo být samostatně rozhodnuto. Domnívala-li se
ministryně, že žádosti není možno vyhovět či že se jedná o žádost nepřípustnou, a to s ohledem
znění přechodných ustanovení zákona č. 327/2017 Sb., bylo její povinností tento právní názor
vtělit do výroku rozhodnutí. Opačným postupem žalobce zbavila možnosti využít opravných
prostředků proti takovému rozhodnutí a v řízení o této žádosti tak zůstala nečinná.
IV. Závěr a náklady řízení
[64] Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozhodnutí ani z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[65] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti. Žalobci jako procesně úspěšnému účastníkovi náleží náhrada nákladů.
Náklady jsou tvořeny odměnou a náhradou hotových výdajů jeho zástupce za jeden úkon právní
služby - písemné podání ve věci samé – vyjádření ke kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d)
vyhlášky č.177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif)], za něž přísluší částka 3 100Kč (§7 ve spojení s §9 odst. 4 advokátního
tarifu) a náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu).
Protože zástupce je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady o částku odpovídající
dani, kterou je povinen odvést, tj. 21 % z částky 3 400 Kč, tedy o 714 Kč. Celkovou částku
4 114 Kč je stěžovatel povinen zaplatit žalobci v přiměřené lhůtě určené soudem, a to do 30 dnů
od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. května 2020
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu