ECLI:CZ:NSS:2020:1.AFS.340.2019:36
sp. zn. 1 Afs 340/2019 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: Fast Money s.r.o., se sídlem
Masarykova 413/34, Brno, zastoupen JUDr. Janem Havlíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem
Masarykovo nám. 110/64, Jihlava, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 5. 2017,
č. j. 20207/17/5300-22441-708274, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 8. 8. 2019, č. j. 30 Af 47/2017 – 56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Finanční úřad pro Jihomoravský kraj pěti platebními výměry ze dne 23. 5. 2016 vyměřil
žalobci daň z přidané hodnoty za zdaňovací období červen 2014 a září až prosinec 2014 ve výši
0 Kč (oproti původně tvrzeným nadměrným odpočtům za tato zdaňovací období). Žalobce podle
správce daně neprokázal splnění podmínek pro uplatnění nároku na odpočet daně podle
§72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, a to, že přijatá zdanitelná plnění byla
použita pro uskutečnění žalobcovy ekonomické činnosti.
[2] Žalovaný k žalobcovým odvoláním rozhodnutí finančního úřadu potvrdil a odvolání
zamítl.
[3] Žalobce proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobou u Krajského soudu v Brně, který ji
zamítl. Konstatoval, že rozhodnutí žalovaného není nepřezkoumatelné. Skutečnosti
specifikované na s. 8 a 9 rozhodnutí (bod 25) evokují spíše šetření ohledně možného zapojení
žalobce do daňového podvodu a při posuzování prokázání, že přijaté plnění bylo použito v rámci
uskutečňování ekonomické činnosti, blíže nepomohou; mohly však podle krajského soudu
opodstatnit primární pochybnosti žalovaného, které jej vedly k prověření daných plnění. Soud
hodnotil vzniklé pochybnosti jako oprávněné.
[4] Skutečnost, že svědkyně Č. potvrdila realizaci stavebních prací, přímo nesouvisí
s otázkou, zda žalobce použil přijatá zdanitelná plnění v rámci uskutečňování své ekonomické
činnosti. Při hodnocení výpovědí dospěly daňové orgány ke správnému závěru, že jimi nebylo
prokázáno splnění podmínek §72 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty.
[5] Krajský soud dospěl k závěru, že žalobcem předložené listiny, ani provedený výslech
citované svědkyně nijak neprokazují, že přijatá zdanitelná plnění použil pro uskutečnění své
ekonomické činnosti. Žádná z dostupných listin nedokládá provedení konkrétně specifikovaných
prací co do jejich rozsahu v konkrétním termínu pomocí dotčených přijatých zdanitelných plnění,
nebyly k nim doloženy žádné výkazy, stavební deník apod. Žalobce tak nedoložil, resp.
neprokázal, k jakým konkrétním uskutečněným zdanitelným plněním se přijatá zdanitelná plnění
vztahují. Jinak řečeno nelze zjistit, zda např. nakoupený benzín (bez doložených knih jízd) byl
použit k uskutečňování ekonomické činnosti žalobce, stejně jako stavební materiál, že byl použit
právě pro stavbu v Popůvkách u Brna. Žalobce tedy neprokázal, že přijatá zdanitelná plnění
použil při své podnikatelské činnosti, neboť nepředložil takové důkazní prostředky, které by
jednoznačně propojily přijatá plnění s jeho ekonomickou činností.
[6] Podle soudu byla daňová kontrola zahájena řádně. Z protokolu o zahájení kontroly je
bezpochyby zřejmé, jaké povinnosti daňového subjektu měly být předmětem kontroly a v jakém
rozsahu budou tyto povinnosti prověřovány. Daňovou kontrolu bylo možno zahájit před
vyměřením daně, a to i tehdy, nemá-li správce daně žádné konkrétní pochybnosti o tvrzené
daňové povinnosti.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[7] Žalobce (stěžovatel) brojí kasační stížností proti rozsudku krajského soudu a navrhuje
jeho zrušení.
[8] Stěžovatel v průběhu daňové kontroly i odvolacího řízení konzistentně tvrdil a prokázal,
že v případě sporných přijatých zdanitelných plnění se jednalo o materiál nezbytný pro zhotovení
díla (stavby) na pozemku parc. č. 709/19 v k. ú. Popůvky u Brna. Stěžovatel na základě smlouvy
o dílo realizoval pro společnost TARENT TRADING s. r. o. stavbu domu, vč. vybavení.
Stěžovatel doložil též fotografie díla – opěrné zdi a parkovacího místa, k jejichž realizaci byl
použit nakoupený materiál. Stěžovatel doložil, že přijatá zdanitelná plnění byla použita pro jeho
ekonomickou činnost. Z výpovědi svědkyně vyplývá, že došlo k faktické realizaci díla, z čehož je
zřejmé, že stěžovatel musel dotčený materiál použít k realizaci tohoto díla. Krajský soud
nesprávně uvedl, že prokázání realizace prací přímo nesouvisí s otázkou použití přijatých plnění
k uskutečňování ekonomické činnosti. Podle názoru stěžovatele předložené důkazní prostředky
a výpověď L. Č. prokázaly faktickou realizaci zdanitelného plnění, a tedy i to, že přijatá zdanitelná
plnění byla použita pro účely uskutečňování zdanitelného plnění na výstupu, tj. pro ekonomickou
činnost stěžovatele.
[9] Krajský soud se nezabýval žalobními námitkami k jednotlivým zjištěním obsaženým
v bodu 25 rozhodnutí žalovaného („skutečnosti, které žalovaný považuje za důvodné“), a tedy
posouzením toho, zda se vůbec jedná o prokázané skutečnosti v rámci daňového řízení, které
v konečném důsledku mohou opodstatnit pochybnosti žalovaného. Podle stěžovatele je rozsudek
krajského soudu z tohoto důvodu nepřezkoumatelný. Krajský soud nadto tyto skutečnosti
posoudil jako jakási doplňková zjištění, což je však v příkrém rozporu s odůvodněním rozhodnutí
žalovaného, který je považoval za důvody, pro které nebyl uznán nárok na odpočet.
[10] Současně je stěžovatel toho názoru, že krajský soud nesprávně posoudil žalobní námitky,
resp. některé námitky neposoudil vůbec.
[11] Stěžovatel trvá na tom, že daňová kontrola byla zahájena nezákonně. Oprávnění správce
daně zahájit daňovou kontrolu před vyměřením daně je vázáno na striktní a jasné vymezení
důvodů a pochybností, které jej vedou k předpokladu, že v řízení bude probíhat rozsáhlé
dokazování, a proč tedy nelze využít postup k odstranění pochybností. Takové důvody
a pochybnosti však správce daně v protokolu o zahájení daňové kontroly nevymezil.
Ve stěžovatelově případě neexistovaly žádné důvody pro zahájení daňové kontroly. Správce daně
pouze konstatoval, že předpokládá rozsáhlé dokazování. Žalovaný důvody pro zahájení daňové
kontroly stěžovateli výslovně sdělil až v rozhodnutí o odvolání (bod 19), a to že stěžovatel
vykázal nadměrný odpočet. Takový důvod však není relevantní.
[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že krajský soud při posouzení žaloby
postupoval správně, adekvátně a přezkoumatelně. Odkazuje na své vyjádření k žalobě
a rozhodnutí o odvolání. Stěžovatel unesl prvotní důkazní břemeno, správci daně však vznikly
pochybnosti o věrohodnosti, průkaznosti, správnosti a úplnosti předložených dokladů, přičemž
tyto pochybnosti řádně vyjádřil ve výzvách k prokázání skutečností. Předložené důkazy
neprokázaly, že stěžovatel přijatá plnění použil v rámci uskutečňování své ekonomické činnosti.
Rozhodnutí o odvolání ani rozsudek krajského soudu nejsou nepřezkoumatelné. Žalovaný
zdůrazňuje, že důvodem pro nepřiznání nároku na odpočet bylo neunesení důkazního břemene,
nikoli existence „důvodných skutečností“, jak uvádí mylně stěžovatel.
[13] K námitce nezákonného zahájení daňové kontroly žalovaný uvádí, že správce daně není
při zahájení povinen disponovat konkrétními podezřením či pochybnostmi o řádném splnění
daňové povinnosti.
[14] Žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení věci
[15] Kasační stížnost splňuje formální náležitosti požadované zákonem, je přípustná
a projednatelná.
[16] Kasační stížnost není důvodná.
III.a) Zákonnost zahájení daňové kontroly
[17] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami zpochybňujícími zákonnost zahájení
daňové kontroly. Stěžovatel zastává názor, že provedení daňové kontroly před vyměřením daně
je vázáno na striktní a jasné vymezení důvodů a pochybností vedoucích k zahájení daňové
kontroly. Neuvedl-li správce daně žádné pochybnosti a důvody pro zahájení daňové kontroly,
byla podle stěžovatele taková kontrola nezákonná.
[18] Tato kasační námitka není důvodná.
[19] Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. Pl. ÚS-st. 33/11, konstatoval,
že daňová kontrola je institutem s preventivním významem, který je nedílnou součástí správy
daní. Jde o jeden z rozhodujících právních institutů k dosažení cíle řízení a k omezení daňových
úniků. Legitimním cílem v případě daňové kontroly je veřejný zájem státu na řádném zjištění
a stanovení daní zakotvený v §1 odst. 2 daňového řádu. Omezení osobní sféry jednotlivce při
realizaci daňové kontroly správcem daně je nutno posuzovat z hlediska principu přiměřenosti
v každém konkrétním případě tak, aby byl vyloučen svévolný postup správce daně. Jak však
zdůraznil Ústavní soud, za svévoli nelze bez dalšího považovat, s ohledem na účel daňové
kontroly, postup, při němž při zahájení či průběhu daňové kontroly neexistuje důvodné
podezření řádného neplnění povinností daňového subjektu. Jinými slovy řečeno, při zahájení
daňové kontroly není třeba, aby správce daně disponoval konkrétními pochybnostmi stran
správnosti daňové povinnosti určitého daňového subjektu.
[20] S ohledem na kasační argumentaci pak soud připomíná, že daňový řád nečiní žádný rozdíl
mezi daňovou kontrolou zahájenou před (prvním) vyměřením a po vyměření daně. Z textu ani
účelu daňového řádu nevyplývá, proč by pro zahájení preventivní daňové kontroly, bylo na rozdíl
od kontroly následné, třeba konkrétních pochybností o výši daňové povinnosti. Takový výklad
daňového řádu nenachází odraz ani v rozhodovací praxi správců daně, ani v judikatuře (srov.
např. rozsudky ze dne 29. 5. 2014, č. j. 5 Ans 11/2013-31, body 24-25, a ze dne 10. 9. 2014,
č. j. 1 Afs 107/2014-31, bod 26, nebo výše citované stanovisko Ústavního soudu).
[21] Odlišný závěr nelze dovodit ani ze stěžovatelem odkazovaného rozsudku ze dne
19. 3. 2015, č. j. 10 Afs 215/2014 – 40. V něm Nejvyšší správní soud naopak i v případě daňové
kontroly prováděné před prvotním vyměřením daně plně aproboval obecné závěry vyplývající
ze stanoviska Ústavního soudu a konstatoval, že ani při zahájení preventivní daňové kontroly
není třeba vyjádřit konkrétní pochybnosti a důvody, pro které správce daně hodlá provádět
daňovou kontrolu. Skutečnost, že v tehdy projednávané věci správce daně v protokolu o zahájení
daňové kontroly zmínil důvody, pro které předpokládá rozsáhlejší dokazování (bod 12
citovaného rozsudku), nemají na shora uvedený závěr žádný vliv.
[22] Zahájení daňové kontroly proto v dané věci nelze považovat za nezákonné z důvodu
neuvedení pochybností, které po podání daňových přiznání vznikly správci daně. Právní
posouzení této otázky provedené krajským soudem bylo správné. Jiné vady související
se zahájením a prováděním daňové kontroly stěžovatel nenamítal.
III.b) Prokázání nároku na odpočet
[23] Nejvyšší správní soud předesílá, že rozsudek krajského soudu netrpí namítanou vadou
nepřezkoumatelnosti.
[24] Stěžovatel tvrdí, že krajský soud vůbec neposoudil některé žalobní námitky. Vzhledem
k tomu, že jde o obecné kasační tvrzení bez bližšího upřesnění, o které žalobní námitky se mělo
jednat, konstatuje k tomu kasační soud v téže míře obecnosti, že krajský soud se přezkoumatelně
vypořádal s veškerou žalobní argumentací.
[25] Podle stěžovatele je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný též proto, že se
nevěnoval jednotlivým „skutečnostem, které žalovaný považuje za důvodné“ (viz bod 25
rozhodnutí žalovaného). Ani tato námitka není důvodná.
[26] Nejvyšší správní soud připomíná svou konstantní judikaturu, podle které soudy nemají
povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem je vypořádat
se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. např. rozsudek ze dne 3. 4. 2014, č. j.
7 As 126/2013 - 19). Podstatné tedy je, aby se soud ve svém rozhodnutí zabýval všemi stěžejními
námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých
dílčích a souvisejících námitek (srov. např. rozsudek ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013 - 33).
Stěžovateli tedy nelze přisvědčit v tom, že by se soud musel výslovně věnovat každé, byť i jen
marginální či pro věc nerelevantní námitce, kterou žalobce vznese ve své žalobě (srov. rovněž
nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, či rozsudek ze dne
23. 12. 2015, č. j. 2 As 44/2013 - 125).
[27] Krajský soud při vypořádání žalobní námitky zpochybňujícími jednotlivé skutečnosti
uvedené v bodu 25 rozhodnutí žalovaného postupoval plně v souladu se shora citovanými
východisky. Uvedl, že tyto skutečnosti nemohou být relevantní při posuzování nároku
na odpočet daně a že mohly sloužit k odůvodnění pochybností správce daně. Vzhledem k tomu,
že předmětem sporu mezi účastníky řízení je právě prokázání splnění zákonných podmínek pro
uplatnění nároku na odpočet daně, považuje Nejvyšší správní soud shora uvedené vypořádání
provedené krajským soudem za dostatečné. Uvedl-li totiž krajský soud, že tyto skutečnosti
nemohou závěru o neprokázání nároku na odpočet sloužit, bylo by nadbytečné, aby se jejich
podstatou podrobněji zabýval.
[28] Co se týče věcného posouzení této žalobní námitky, lze stěžovateli přisvědčit,
že skutečnosti uvedené v bodu 25 rozhodnutí o odvolání nepřispívají srozumitelnosti rozhodnutí
žalovaného. Bez jakékoli návaznosti na provedené dokazování zde žalovaný uvádí seznam
skutečností v řízení dříve nezdůrazňovaných a zejména nesdělených stěžovateli. Rozhodně je tedy
není možno považovat za skutečnosti, které daňové orgány vedly k závěru o neunesení
důkazního břemene. Stejně tak ale zjevně nešlo o skutečnosti, na jejichž základě bylo
zpochybněno tvrzení stěžovatele v daňových přiznáních o existenci nároku na odpočet DPH,
neboť správce daně nikdy v průběhu daňové kontroly (ani žalovaný v odvolacím řízení)
stěžovatele s těmito pochybnostmi neseznámil a nevyzval jej k jejich vysvětlení. Jak poukázal
krajský soud, mohlo se jednat o jisté indicie, které vedly daňové orgány k prověření daňových
tvrzení stěžovatele. V odůvodnění rozhodnutí však byly uvedeny zcela nadbytečně – jak již soud
uvedl výše, nebylo třeba, aby správce daně zdůvodňoval, jaké skutečnosti jej vedly k provádění
daňové kontroly. Tím spíše pak bylo nadbytečné takové skutečnosti uvádět v rozhodnutí
o odvolání.
[29] I přesto, že bod 25 rozhodnutí žalovaného působí v kontextu dalšího odůvodnění
nekonzistentně, shoduje se Nejvyšší správní soud s krajským soudem, že z rozhodnutí o odvolání
srozumitelně vyplývají důvody, pro které nebyl stěžovatel oprávněn uplatnit si tvrzený nárok
na odpočet daně, a to neunesení důkazního břemene stran prokázání podmínky dle §72 odst. 1
zákona o dani z přidané hodnoty (tedy použití přijatého zdanitelného plnění pro vlastní
ekonomickou činnost daňového subjektu).
[30] Stěžovatel dále namítá, že unesl své důkazní břemeno stran prokázání skutečnosti,
že dotčená přijatá zdanitelná plnění použil pro uskutečňování své ekonomické činnosti.
[31] Nejvyšší správní soud k této kasační námitce nejprve připomíná, že daňové řízení
je postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má povinnost sám daň přiznat,
tedy má břemeno tvrzení, ale také povinnost toto své tvrzení doložit, tj. nese i břemeno důkazní.
Podle §92 odst. 3 zákona daňového řádu totiž daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je
povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních. Daňový subjekt
proto splní svoji povinnost důkazní ve vztahu k tvrzením, která správci daně předestře, prokáže-li
tato tvrzení důkazními prostředky (zejména účetnictvím a daňovými doklady), ledaže správce
daně prokáže, že ve vztahu k těmto tvrzením jsou předložené důkazy daňového subjektu
nevěrohodné, neúplné, neprůkazné nebo nesprávné.
[32] Daňový subjekt má v první řadě povinnost tvrdit skutečnosti rozhodné pro jeho daňovou
povinnost. Konkrétní obsah povinnosti tvrzení vychází zejména z příslušných ustanovení
daňového práva hmotného, v posuzovaném případě z §72 odst. 1 zákona o dani z přidané
hodnoty, podle něhož je plátce oprávněn k odpočtu daně na vstupu u přijatého zdanitelného plnění, které
v rámci svých ekonomických činností použije pro účely uskutečňování v tomto ustanovení dále
vyjmenovaných plnění. Naplnění dalších zákonem předpokládaných podmínek pro uplatnění
odpočtu daně na vstupu (obsažených v §73 zákona o dani z přidané hodnoty) není mezi
účastníky řízení sporné.
[33] V souzené věci to tedy znamená, že stěžovatel, chtěl-li uplatnit nárok na odpočet DPH,
byl povinen tvrdit a prokázat, že přijatá zdanitelná plnění použil v rámci svých ekonomických
činností.
[34] Stěžovatel uskutečnění přijatých zdanitelných plnění za daná zdaňovací období prokázal
formálně bezvadnými daňovými doklady. Správce daně vyzval stěžovatele v rámci probíhající
daňové kontroly (výzvy ze dne 29. 9. 2014 a 8. 9. 2015), aby v případě zde vymezených přijatých
zdanitelných plnění (jejichž předmětem byl stavební materiál, elektronika, nábytek a další
interiérové doplňky, dekorace atd., pohonné hmoty atd.) prokázal, že byla použita v rámci
ekonomické činnosti pro uskutečňování plnění podle §72 odst. 1 zákona o dani z přidané
hodnoty. Správce daně stěžovatele vyzval, aby k jednotlivým přijatým daňovým dokladům doložil
související vydané faktury, popřípadě tzv. skladovou evidenci a knihu jízd. Na tyto výzvy
stěžovatel nereagoval. Dne 23. 6. 2015 provedl správce daně výslech svědkyně L. Č., která
provádění uvedených stavebních prací potvrdila.
[35] Stěžovatel následně ve vyjádření k výsledkům kontrolního zjištění uvedl, že veškerý
stavební a drobný režijní materiál byl použit na výstavbu a související činnosti domu ve vlastnictví
společnosti EURO INVESTMENT COMPANY s.r.o. Fakturaci těchto stavebních prací
a související DPH na výstupu nebylo možno dosud uskutečnit z důvodu nedokončení stavby
a nemožnosti jejího předání investorovi. Dokončení a kolaudace jsou naplánovány na rok 2016,
ve kterém bude celé stavební dílo. Smlouvu o dílo uzavřenou mezi společností TARENT
TRADING s.r.o. a stěžovatelem měl správce daně k dispozici již z daňové kontroly na jiné
zdaňovací období (květen 2014).
[36] Nejvyšší správní soud se ztotožnil s posouzením krajského soudu a správních
orgánů, že se stěžovateli nepodařilo prokázat, že by přijatá zdanitelná plnění použil v rámci své
ekonomické činnosti.
[37] Soud nezpochybňuje, že stěžovatel prokázal faktickou realizaci prací spočívajících
ve zhotovení díla (stavby) na pozemku parc. č. 709/19 v k. ú. Popůvky u Brna (opěrná zeď
a parkovací místo) prováděného na základě smlouvy o dílo ze dne 16. 4. 2014 uzavřené
se společností TARENT TRADING s. r. o. Soud však připomíná, že v souzené věci faktická
realizace tohoto zdanitelného plnění nebyla zpochybněna. Správce daně po stěžovateli požadoval
prokázat, že jím přijatá zdanitelná plnění (na základě přesně vymezených daňových dokladů) byla
použita pro stěžovatelovu ekonomickou činnost. Na jedné straně tedy existují přijatá zdanitelná
plnění (prokázáno předložením zjednodušených daňových dokladů a účetnictvím), na druhé
straně stavební práce provedené stěžovatelem, chybí zde však důkazní prostředky, které by
osvědčily vztah mezi těmito dvěma skupinami plnění, a tedy i stěžovatelovo tvrzení, že plnění
přijatá na základě uvedených daňových dokladů byla použita právě pro realizaci dotčených
stavebních prací. Lze se tedy plně ztotožnit se závěrem krajského soudu, že žádný
ze stěžovatelem předložených dokladů nedokládá provedení konkrétně specifikovaných prací
co do jejich rozsahu v konkrétním termínu pomocí dotčených přijatých zdanitelných plnění.
Lapidárně řečeno, stěžovatel neprokázal, že právě pomocí sporných přijatých zdanitelných plnění
(právě těchto konkrétních a nikoli žádných jiných) realizoval tvrzené stavební práce.
[38] Nelze pominout, že předmětem přijatých plnění nebyl pouze stavební materiál (u nějž by
se dalo předpokládat pro využití pro ekonomickou činnost spočívající v provádění stavebních
prací), ale též další spotřební zboží (mobilní telefony Apple iPhone, slunečník, vanová baterie,
televize, obrazy, výměna oleje a brzdových destiček, snímač tepové frekvence, složení a zapojení
domácího kina, dekorační kůra, provázek, dekorativní rámeček, vůně do sušičky, cigarety,
vánoční výzdoba, trouba, mikrovlnná trouba, atd.), u kterého pak nelze spatřovat absolutně
žádnou souvislost s prováděním tvrzených stavebních prací. Závěrem soud zdůrazňuje,
že stěžovatel kromě tvrzení o užití přijatých zdanitelných plnění k realizaci plnění dle smlouvy
o dílo (která dokládal touto smlouvou a výpovědí svědkyně Č.) žádné další doklady, které by byly
alespoň teoreticky způsobilé splnění podmínky podle §72 odst. 1 zákona o dani z přidané
hodnoty prokázat (např. skladovou evidenci, knihu jízd, stavební deník, přehled provedených
prací atd.), správci daně nenavrhl ani nepředložil.
[39] Závěr daňových orgánů a krajského soudu, že stěžovatel neprokázal splnění podmínek
pro uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, je tedy správný.
IV. Závěr a náklady řízení
[40] Soud vzhledem ke shora uvedenému dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná,
proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[41] O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti. Žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto
mu soud jejich náhradu nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2020
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu