ECLI:CZ:NSS:2020:1.AFS.352.2018:44
sp. zn. 1 Afs 352/2018 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce
JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Barbory Berkové v právní věci žalobkyně: ENERGIE
2010 s. r. o., se sídlem U Vodojemu 619, Benátky nad Jizerou, zastoupené JUDr. Miroslavem
Zamiškou, advokátem se sídlem Na příkopě 23, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční
ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 30. 6. 2016, č. j. 29786/16/5300-22441-701848, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2018, č. j. 46 Af 25/2016 – 48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Dne 12. 1. 2015 vydal Finanční úřad pro Středočeský kraj (dále jen „správce daně“)
platební výměry, jimiž vyměřil žalobkyni nadměrné odpočty za zdaňovací období listopad 2012
ve výši 485 Kč a za zdaňovací období prosinec 2012 ve výši 37 138 Kč. Žalovaný rozhodnutí
potvrdil. Žalovaný neuznal žalobkyni uplatněné nároky na odpočet daně, které si nárokovala
v souvislosti s plněními přijatými od společnosti Manera international s. r. o. (dále jen „Manera“).
Společnost Manera se jako zhotovitel zavázala provést pro žalobkyni dílo „zprostředkování, analýza
a koordinace dílčích podkladů pro vypracování algoritmu automatizace technologického procesu čištění průmyslově
– komunálních odpadních vod ČOV města YUGORSK (RF) v souladu se zadáním a povolením použití
patentu: RU No 2296110 dat. 15. 08. 2005“. Žalovaný nezpochybnil prokázání formálních
a hmotněprávních podmínek pro uplatnění odpočtu. Shledal však, že plnění mezi společností
Manera a žalobkyní je článkem řetězce zatíženého podvodem na DPH. Celý řetězec měl vypadat
následovně: Standard s. r. o. (Rusko) › VIPERS GSM s. r. o. (ČR) (dále jen „Vipers“) ›
Manera (ČR) › žalobkyně (ČR) › Ural Process Engineering Company Ltd. (Rusko) (dále
jen „UPEC“). U společnosti Vipers žalovaný identifikoval chybějící daň a zároveň uzavřel,
že žalobkyně mohla a měla vědět, že se účastní daňového podvodu.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně u Krajského soudu v Praze. Krajský soud
žalobu neshledal důvodnou a zamítl ji.
[3] Krajský soud uvedl, že žalovaný identifikoval v dodavatelském řetězci chybějící daň a byla
zjištěna řada objektivních okolností, které svědčí o tom, že transakce s vypracováním algoritmu
automatizace technologického procesu čištění průmyslově – komunálních odpadních vod byly
zasaženy podvodným jednáním za účelem krácení daně.
[4] Především se jednalo o zjištění, že mezi společnostmi v řetězci byly uzavřeny smlouvy
se stejným předmětem plnění. Porovnáním smluv mezi společnostmi Standart – Vipers, Vipers –
Manera a Manera - žalobkyně soud zjistil, že smlouvy jsou obsahově téměř shodné a liší se pouze
v otázce určení termínu dodání díla, ceny díla, platebních podmínek a výše smluvní pokuty
sjednané pro případ nedodržení termínu ze strany zhotovitele. Ačkoliv smlouvy se liší v použití
patentů (mezi žalobkyní a společností Manera mělo být dílo zhotoveno s použitím patentu
z roku 2009, v dalších článcích řetězce pak s použitím patentu z roku 2005), z vyjádření
jednotlivých společností jasně vyplývá, že se jednalo o totéž dílo. Tvrzení žalobkyně,
že nedocházelo k opakovanému přeprodávání zboží, resp. služby, a tedy nebyl naplněn znak
tzv. karuselového podvodu, je vyvráceno zjištěnými skutečnostmi, neboť se tak přinejmenším
formálně („papírově“) dělo.
[5] Soud souhlasil se správcem daně, že podle textu jednotlivých předávacích protokolů bylo
mezi společnostmi předáváno celé kompletní dílo v rozsahu příslušných smluv o dílo,
přičemž není patrné, jakou hodnotu jednotliví zhotovitelé přidali svým vlastním úsilím k hodnotě
přeprodávaného algoritmu. Navzdory tomu, že mezi společnostmi mělo být předáváno hotové
dílo, byla cena v řetězci více než pětkrát navýšena z původních 857 365 Kč na konečné 4 336 700
Kč (170 000 EUR).
[6] Existence daňového podvodu a skutková zjištění daňových orgánů nejsou zpochybněna
ani tím, že na sebe první a druhý předávací protokol mezi společnostmi Standart – Vipers
a Vipers – Manera časově nenavazují, v důsledku čehož se z listin jeví, že žalobkyně předala dílo
společnosti UPEC dříve, než je společnost Standart (první zjištěný subjekt řetězce) měla předat
společnosti Vipers. Nenavazující předávací protokoly, obsah faktury ze dne 10. 12. 2012
vystavené žalobkyní pro společnost UPEC i fotodokumentace, která byla pořízena Celním
ředitelstvím Praha dne 11. 12. 2012 a kterou žalobkyně předložila správci daně, naopak svědčí
o zatížení obchodního řetězce podvodem na DPH, neboť vypovídají o tom, že obchodní
transakce nemohly proběhnout tak, jak se podává z listin vyhotovovaných zúčastněnými subjekty.
[7] Nestandardnost celé transakce pak dokresluje to, že ruská společnost UPEC
se dle zjištění správce daně věnuje projektům týkajícím se čištění odpadních vod od roku 1992, je
vlastníkem patentů na čištění odpadních vod, jakož i vlastníkem dalších patentů a licencí v oblasti
ekologických projektů. Přesto společnost UPEC zadala vypracování jednoho konkrétního
algoritmu na čištění odpadních vod české společnosti – žalobkyni, která s takovým typem
projektu neměla zkušenost a nedisponovala ani personálem, který by byl schopen zakázku
realizovat. Společnost Manera, s níž žalobkyně uzavřela smlouvu, se na problematiku čištění
odpadních vod rovněž nezaměřovala a její kvalifikační předpoklady měly spočívat v tom, že zná
osoby, které se podobnou činností v minulosti zabývaly. V období od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2013
neevidovala Česká správa sociálního zabezpečení u společnosti Manera žádného zaměstnance.
Dále správce daně zjistil, že ani společnost Vipers se projektům čištění odpadních vod běžně
nevěnovala a rovněž nedisponovala zaměstnanci, kteří by byli schopni vytvořit požadovaný
algoritmus.
[8] S odkazem na judikaturu Soudního dvora Evropské unie a Nejvyššího správního soudu
pak krajský soud konstatoval, že je na správci daně, aby prokázal buď vědomost daňového
subjektu o účasti na podvodu, anebo takovou neobezřetnost, že kdyby k ní nedošlo, daňový
subjekt by s největší pravděpodobností rozpoznal, že se do podvodu na DPH svým jednáním
zapojil, a mohl by se takového zapojení vyvarovat. Při posuzování vědomosti daňového subjektu
o zapojení do daňového podvodu má správce daně za úkol hodnotit, zda daňový subjekt přijal
při výkonu své činnosti taková opatření, která od něj lze rozumně vyžadovat, aby zajistil,
že jeho plnění není součástí daňového podvodu. To, jaká opatření přijal a proč byl v dobré víře,
že svým jednáním nepřispívá k podvodu na DPH, však musí tvrdit a prokazovat daňový subjekt,
který uplatňuje nárok na odpočet daně. Tyto závěry nezměnil ani žalobkyní zmiňovaný rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2018, č. j. 5 Afs 60/2017 - 60 (dále též rozsudek
VYRTYCH).
[9] Krajský soud se dále ztotožnil se závěrem žalovaného, že žalobkyně postupovala
přinejmenším velice neobezřetně. Kdyby postupovala obezřetněji, mohla by zjistit, že se svou
činností zapojila do obchodního řetězce zatíženého podvodem na DPH. O daňovém podvodu
tedy vědět mohla a měla.
[10] Soud vyzdvihl zejména skutečnost, že žalobkyně neměla žádné zkušenosti
s vypracováním obdobného díla, na které přijala zakázku, ani nezaměstnávala k tomu
kvalifikované osoby. Bez jakéhokoliv výběrového řízení pověřila žalobkyně vypracováním
zakázky společnost Manera, a to na základě „doporučení rodinných přátel jednatele společnosti Manera“,
jakož i s ohledem na skutečnost, že zaměstnanec žalobkyně Ing. K. znal jednatele společnosti
Manera, a tak žalobkyně společnosti Manera důvěřovala a po dlouholeté známosti neměla důvod
pochybovat o kvalitách a schopnostech této společnosti. Takový způsob výběru obchodního
partnera soud nepovažoval za dostatečně pečlivý. Dále soud uvedl konkrétní okolnosti zřejmé ze
správního spisu, ze kterých dovodil, že žalobkyně nemohla nevědět o existenci subdodavatelů,
které nikterak neprověřovala. Závěrem soud dodal, že pochybnosti o tom, zda žalobkyně
nevěděla přímo o existenci podvodu, plynou ze zápisu v diáři Ing. K., který se měl opakovaně
scházet s „Voloďou“. Jednatel společnosti Vipers se jmenoval Volodymyr Grygoruk. Byť
žalobkyně tvrdila, že se jednalo o přezdívku jednatele společnosti Manera (Oleksandr
Nevmerzhytskyi), je dle soudu pravděpodobnější vysvětlení, že se Ing. K. domlouval přímo
s osobou jednající za společnost, u níž došlo ke zkrácení daně.
[11] Závěrem se soud ztotožnil s námitkou žalobkyně, že žalovaný v souzené věci vycházel
z výpovědi Ing. K. ze dne 6. 1. 2014, ačkoliv v související věci týkající se zdaňovacích období
leden – březen 2013 označil tutéž svědeckou výpověď jako nedůvěryhodnou. Soud postup
žalovaného považoval za chybný a odkázal na svůj rozsudek č. j. 46 Af 24/2016 - 38, týkající se
zdaňovacích období leden – březen 2013, v němž vysvětlil, proč pokládá výpověď ze dne
6. 1. 2014 za věrohodnou. S ohledem na to, že v nynější věci žalovaný ze svědecké výpovědi
správně vycházel a zohledňoval ji ve svých úvahách, nebyl dán důvod, aby soud napadené
rozhodnutí zrušil.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[12] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále též „s. ř. s.“).
[13] Stěžovatelka v prvé řadě namítá, že krajský soud neprovedl jí navrhovaný důkaz sdělením
a usnesením Krajského ředitelství policie Středočeského kraje. Bylo-li odloženo trestní stíhání
Ing. M. K. v souvislosti s krácením daně, znamená to, že osoba jednající za stěžovatelku
nespáchala trestný čin a tedy jej nemohla spáchat ani právnická osoba, tj. stěžovatelka. Tento
závěr tedy vyznívá jednoznačně ve prospěch stěžovatelky a důkaz měl být proveden.
[14] Stěžovatelka dále tvrdí, že v řízení nebylo nijak prokázáno, že byla v domnělém
obchodním řetězci společností porušena daňová neutralita. Skutečností, zda společnost Vipers
či jiný subjekt z domnělého řetězce odvedl daň či nikoli, se správce daně ani žalovaný ve svých
rozhodnutích vůbec nezabývali.
[15] Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem soudu, že uzavřené smlouvy byly obsahově téměř
shodné. Dle stěžovatelky je podle množství odlišných znaků jednotlivých smluv,
které v napadeném rozsudku vyjmenoval sám krajský soud, naopak zřejmé, že jednotlivé smlouvy
se mezi sebou lišily výrazně. Smluvní vztahy mezi jednotlivými subjekty řetězce navíc nebyly
stěžovatelce známy, proto se stěžovatelka těžko může vyjádřit ke smlouvám, ve kterých není
smluvní stranou.
[16] Dále stěžovatelka uvádí, že použití patentu z roku 2009 fakticky znamená i využití části
patentu z roku 2005. Tato skutečnost byla oběma subjektům známa, byla předmětem jejich
smluvního vztahu, proto v ní nespatřuje žádné pochybení a není třeba z této skutečnosti
vyvozovat nestandardnost.
[17] Co se týče výše úplaty za vypracování algoritmu, dle názoru stěžovatelky byla stanovena
v přiměřené výši. Pokud tento názor krajský soud nesdílel, měl nechat zpracovat znalecký
posudek, což stěžovatelka zmiňovala již v žalobě.
[18] Nenavazující časová posloupnost předávacích protokolů, tedy jak si pro stěžovatelku
neznámé společnosti Standart a společnost VIPERS předávaly dokumenty v době, kdy již předala
dílo společnosti UPEC, jasně dokazuje, že teorie správce daně, žalovaného i krajského soudu
o podvodném řetězci obchodů postrádá racionální základ a stojí pouze na smyšlených faktech.
S touto stěžovatelčinou námitkou se nicméně správní orgány ani krajský soud nevypořádaly.
Dle stěžovatelky naopak tyto skutečnosti vyvrací závěry správce daně uvedené ve zprávě
o daňové kontrole, že předmět plnění vznikl v Ruské federaci a byl vypracován společností
Standart, z čehož při své úvaze při rozhodování správce daně i žalovaný chybně vycházeli.
[19] Fotodokumentace pořízená celním orgánem pak prokazuje, že zdanitelné plnění bylo
skutečně vypracováno a odesláno odběrateli, to bez ohledu na dvě jazykové verze, které byly
odeslány odběrateli a bez ohledu na odlišná data v předávacích protokolech, které byly
vypracovány společnostmi, o nichž stěžovatelka neměla povědomí. Krajský soud přitom neuvádí
žádný argument, podle něhož by dílo mělo být nesprávně vypracované.
[20] Stěžovatelka dále brojí proti nepodloženému závěru krajského soudu, že pan K.
se scházel s jednatelem společnosti VIPERS. Tento závěr se nezakládá na pravdě. Při výslechu
si Ing. K. na jméno jednatele společnosti Manera nemohl vzpomenout, neboť jej s ohledem na
komplikovanou výslovnost nepoužíval a jednatele oslovoval familiárně z důvodu dlouholeté
známosti jako „Voloďu“. Z tohoto krátkodobého výpadku paměti Ing. K. nelze dle stěžovatelky
usuzovat, že si byla vědoma toho, že část prací byla prováděna společností Manera a část
dodavatelsky. Z obou výpovědí Ing. K. obsažených ve správním spise vyplývá, že stěžovatel
zakázku pro společnost UPEC přijal na základě doporučení a díky dřívější dobré zkušenosti a
spolupráci se společností UPEC. Jelikož se znal s jednatelem společnosti Manera a měl o této
společnosti samé dobré reference, o nic víc se nestaral a pouze za účelem dokončení plnění byly
uskutečňovány schůzky, aby předmětný algoritmus automatizace technologického procesu
odpadních vod plně vyhovoval odběrateli. Stěžovatelka byla přesvědčena o tom, že společnost
Manera vypracování algoritmu automatizace zařídí a hotový produkt dodá, což se také stalo.
Jednání se společností Manera doložila stěžovatelka zápisy v deníku.
[21] Krajský soud i žalovaný nesprávně posoudili povinnost důkazního břemene stěžovatelky.
Stěžovatelka tvrdí, že splnila svou povinnost tvrzení a unesla své důkazní břemeno. K tomu
odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci VYRTYCH. Tento rozsudek
dle stěžovatelky potvrzuje její názor, že nelze prověřovat všechny subjekty v domnělém řetězci,
když v případě dodavatelů dodavatele stěžovatelky toto bylo mimo její povědomí a možnosti.
Stěžovatelka měla povědomí pouze o společnosti Manera jako o svém dodavateli. O existenci
společností Vipers a Standart stěžovatelka nevěděla a ze strany správce daně či žalovaného nebyla
tato skutečnost nijak prokázána. Prokázat, že stěžovatelka nejednala v dobré víře a neučinila
veškeré rozumná opatření, aby se vyhnula podvodnému jednání má správce daně,
nikoliv stěžovatelka. K tomu odkazuje na rozsudek ze dne 21. 3. 2018, č. j. 1 Afs 427/2017 – 52.
Stěžovatelka prokázala, že splnila formální a hmotněprávní podmínky k uplatnění nároku
na odpočet daně z předmětných plnění přijatých od společnosti Manera. Stěžovatelka
tedy již neměla co prokazovat, naproti tomu ze strany orgánů finanční správy byly formulovány
závěry na základě pouhých domněnek a na základě okolností, které samy o sobě nenasvědčují nic
o existenci daňového podvodu.
[22] Stěžovatelka dále uvádí, že zachovala náležitou míru obezřetnosti a v dostupných mezích
se o svých obchodních partnerech snažila zjistit maximum informací. V roce 2012 ještě nebylo
možné ověřit, zda subjekt je či není veden v seznamu nespolehlivých plátců, a tak stěžovatelka
vycházela z informací dostupných v obchodním a insolvenčním rejstříku, kde nic nenasvědčovalo
tomu, že by měla o svých obchodních partnerech pochybovat. Zároveň je přesvědčena,
že jednala s péčí řádného hospodáře dle §52 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních
společnostech a družstvech. Díky pozitivním zkušenostem z dřívějška se společností Manera byla
stěžovatelka v dobré víře. Žádné jiné subjekty jí nebyly známy a ani být známy nemohly
a z dokazování nevyplynulo nic, co by svědčilo o opaku.
[23] Dále stěžovatelka nesouhlasí s postupem krajského soudu, který sice shledal, že správce
daně postupoval chybně, když ze stejné výpovědi Ing. K. ze dne 6. 1. 2014 v projednávané věci
bez dalšího vycházel a v související věci týkající se zdaňovacího období leden – březen 2013 ji
označil za nedůvěryhodnou, ovšem tento nedostatek nepromítl do výroku napadeného rozsudku.
Stěžovatelka považuje za nepřijatelné, aby důkaz, který byl v jednom rozhodnutí vyhodnocen
jako nedůvěryhodný, byl v podobném případu se stejnými účastníky vyhodnocen jako vyhovující.
Stěžovatelka se domnívá, že žalovaný výpověď hodnotil účelově a svévolně. Stejně postupoval
žalovaný i u výpovědi Ing. K. ze dne 21. 2. 2014, k ní se však krajský soud v rozsudku nijak
nevyjádřil.
[24] Závěrem stěžovatelka uvádí, že nebyly prokázány všechny podstatné znaky karuselového
podvodu. Stěžovatelka postupovala v souladu s právními předpisy a neuznání odpočtu daně
z přidané hodnoty je nepodložené a účelové.
[25] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s rozsudkem krajského soudu.
K námitce neprovedení důkazů žalovaný uvádí, že trestní a daňové řízení sledují odlišné cíle,
nedostatek důvodů pro zahájení trestního stíhání Ing. K. tak není v nyní posuzovaném případě
relevantní. Krajský soud postupoval správně a svůj závěr logicky odůvodnil. Žalovaný v řízení
prokazatelně identifikoval chybějící daň a narušení neutrality DPH společností Vipers. Žalovaný
považuje za neopodstatněnou argumentaci stěžovatelky, že okolnosti týkající se jiných subjektů v
řetězci než jeho dodavatele, jí nemohly být známy. V rámci posuzování toho, zda byl daný
obchodní řetězec zasažen podvodem na DPH, je vědomost daňového subjektu o daných
nestandardnostech nerozhodná. Vědomost daňového subjektu o těchto okolnostech je rozhodná
až v rámci vědomostního testu, kdy správce daně zkoumá, zda daňový subjekt o podvodu věděl
či minimálně vědět měl a mohl. K výši plnění žalovaný uvádí, že se nezabýval cenou obvyklou,
ale pouze konstatoval jakožto jednu z okolností svědčících o podvodu, že v řetězci došlo
k navyšování ceny za shodné plnění přeprodávané mezi jednotlivými články tohoto řetězce.
K otázce použití patentů a časové návaznosti předávání díla odkazuje žalovaný na svoje
rozhodnutí a rozsudek krajského soudu. Žalovaný dále uvádí, že není sporu o tom, že ve vztahu
k vědomosti daňového subjektu o podvodu a přijetí opatření k zabránění účasti na něm, nese
důkazní břemeno správce daně. Má však za to, že správce daně a žalovaný důkazní břemeno
unesli a prokázali, že stěžovatelka o své účasti na podvodu věděla či minimálně vědět měla
a mohla. K hodnocení výpovědi Ing. K. žalovaný uvádí, že v jiném daňovém řízení ji hodnotil
jako nevěrohodnou, což krajský soud odmítl v rozsudku ze dne 8. 10. 2018, č. j. 46 Af 24/2016,
v nyní projednávané věci však výpověď posuzoval správně jako věrohodnou. Pochybení
spočívající v tom, že totožná výpověď byla ve dvou daňových řízeních hodnocena odlišně, není
bez dalšího samo o sobě vadou, která by způsobila nezákonnost rozhodnutí o odvolání.
[26] K vyjádření žalovaného stěžovatelka podala repliku, v níž opakuje svou argumentaci
z kasační stížnosti.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[27] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že má požadované náležitosti, byla podána včas
a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.
[28] Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by
musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
[29] V projednávané věci je mezi stěžovatelkou a žalovaným zejména sporné, zda plnění,
jež stěžovatelka přijala, bylo součástí řetězce transakcí zasažených daňovým podvodem
a zda o této skutečnosti stěžovatelka věděla, či mohla a měla vědět.
III. A Judikaturní východiska
[30] Nejvyšší správní soud pouze ve stručnosti obecně shrnuje, že jestliže daňový subjekt
prokáže přijetí zdanitelného plnění a splní zákonem stanovené podmínky pro uplatnění nároku
na odpočet daně (§72 a 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty), může správce
daně neuznat odpočet jen v případě, že prokáže podvod na DPH, o kterém daňový subjekt věděl
nebo měl vědět, a to k okamžiku obchodování (rozsudek Soudního dvora ze dne 12. 1. 2006,
Optigen, spojené věci C-354/03, C-355/03 a C-484/03, odst. 55 a výrok).
[31] Judikatura Soudního dvora (např. již zmíněný Optigen, či rozsudek Soudního dvora
ze dne 21. 6. 2012, ve spojených věcech Mahagében kft a Péter Dávid, C-80/11 a C-142/11),
ze které vychází ve své rozhodovací praxi i Nejvyšší správní soud, pojmem „podvod na DPH“
označuje situace, v nichž jeden z účastníků neodvede státní pokladně vybranou daň a další
si ji odečte, a to za účelem získání zvýhodnění, které je v rozporu s účelem dříve šesté směrnice,
nyní směrnice 2006/112/ES o DPH, neboť uskutečněné operace neodpovídají běžným
obchodním podmínkám.
[32] Daňové orgány nemají povinnost prokázat, jakým způsobem a konkrétně
kterým z dodavatelů v řetězci byl spáchán podvod, musí však vysvětlit, v čem tkvěla podstata
daňového podvodu, či vylíčit řetězec skutkových okolností, ze kterých je v souhrnu
možné dovozovat, že se o daňový podvod jednalo, a že daňový subjekt o podvodu věděl
nebo vědět měl a mohl (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2018,
č. j. 9 Afs 333/2017 - 63).
[33] Rozhodné je posouzení všech objektivních okolností vykázané transakce, včetně
právních, obchodních a osobních vazeb mezi zúčastněnými subjekty. Rovněž je třeba vzít
v úvahu, zda předmětné obchodní transakce neprobíhaly za podmínek krajně neobvyklých
či nelogických. Je možné přihlédnout k tomu, zda se jedná o obchodování s rizikovou
komoditou, zda docházelo k úhradám fakturovaných částek a pohledávky byly řádným způsobem
vymáhány, zda se nejednalo o neobvykle nízké ceny či naopak o umělé navyšování cen,
zda nedocházelo k neprokázaným úhradám vysokých částek v hotovosti, zda nedošlo
k absolutnímu selhání kontrolních mechanismů daňového subjektu či zda se daňový subjekt
nechoval neobvykle pasivně při hledání obchodních partnerů apod. (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 8. 2016, č. j. 2 Afs 55/2016 - 38).
[34] Subjekty, které přijmou veškerá opatření, která od nich mohou být rozumně vyžadována,
aby zajistily, že jejich plnění nejsou součástí podvodu, musí mít možnost důvěřovat legalitě
realizovaných plnění, aniž by riskovaly ztrátu svého nároku na odpočet DPH. Zároveň ovšem
platí, že je věcí podnikatelského subjektu, aby v zájmu minimalizace podnikatelského rizika
přizpůsobil svou obchodní činnost konkrétním podmínkám a při sjednávání obchodních
kontraktů (zvláště se značným finančním dopadem) se v rámci možností snažil dbát
na bezproblémovost svých obchodních partnerů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 12. 2011, č. j. 9 Afs 44/2011 - 343).
[35] Pokud daňový subjekt v běžném obchodním styku uzavře řádnou smlouvu
se svým dodavatelem, nelze po něm požadovat, aby v rámci „obezřetnosti“ předvídal
a prověřoval všechny možné subjekty (subdodavatele), které se na obchodní transakci
jakkoli v různých fázích podílely. Naopak zcela na místě takový požadavek bude tam,
kde již samotný dodavatel (z hlediska jeho samotné faktické existence, sídla, kontaktnosti),
s nímž daňový subjekt uzavírá obchod, nebo samotný předmět dodávky (rizikovost komodity,
rozsah dodávky, fakticita plnění, její relevantnost ve vztahu k předmětu činnosti apod.) či její cena
či jiné okolnosti budou vykazovat určité znaky pochybností o „solidnosti“ transakce, její vážnosti
či smyslu a úmyslu jednajících (vylákat daňovou výhodu). V takovém případě lze na míru
obezřetnosti a adekvátních opatření ze strany osoby povinné k dani k minimalizaci své účasti
na možném podvodném jednání klást při uzavírání obchodu důvodně přísné požadavky
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2018, č. j. 5 Afs 60/2017 – 60, věc
VYRTYCH).
[36] V rámci hodnocení vědomosti daňového subjektu o podvodném jednání tedy musí
správce daně vzít v úvahu také to, zda daňový subjekt přijal při výkonu své činnosti taková
opatření, která od něj lze rozumně vyžadovat, aby zajistil, že jeho plnění není součástí daňového
podvodu (např. již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 15/2014 - 59).
To, jaká opatření přijal a proč byl v dobré víře, že svým jednáním nepřispívá k podvodu na DPH,
však musí tvrdit a prokazovat daňový subjekt, který uplatňuje nárok na odpočet daně (rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2013, č. j. 5 Afs 83/2012 - 46, č. 2925/2013 Sb. NSS,
nebo ze dne 28. 1. 2016, č. j. 4 Afs 233/2015 - 47).
III. B K existenci daňového podvodu
[37] Stěžovatelka v prvé řadě namítá, že správní orgány se nezabývaly otázkou chybějící daně
a tím, zda byla porušena daňová neutralita.
[38] Tato námitka není důvodná. Správce daně a následně žalovaný na základě odpovědi
dožádaného správce daně jasně určili, že v obchodním řetězci nebyla odvedena daň společností
Vipers, která přijala plnění z Ruské federace, byla proto povinna přiznat daň při pořízení služby
ve třetí země dle §108 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona o DPH. To však neučinila a uplatnila
si odpočet daně dle §72 zákona o DPH jako u plnění přijatého od dodavatele z tuzemska.
Správce daně vyzval společnost Vipers k odstranění tohoto nezákonného stavu, společnost
však přestala se správcem daně komunikovat a stala se nekontaktní. Je tedy zřejmé, že v řetězci
transakcí byla porušena daňová neutralita a správce daně identifikoval chybějící daň. Samotná
skutečnost, že v řetězci transakcí nebyla odvedena daň, však automaticky nezakládá podvod
na dani. Povinnost prokázat, že byl spáchán daňový podvod, nese správce daně (viz judikatura
výše).
[39] Dále stěžovatelka rozporovala jednotlivé okolnosti, na základě kterých správní orgány
a následně krajský soud identifikovaly, že transakce byly zasaženy daňovým podvodem.
[40] V prvé řadě dle stěžovatelky sám krajský soud uvedl tolik rozdílností uzavřených smluv,
že to samo o sobě vyvrací jeho závěr o shodnosti smluv mezi jednotlivými společnostmi.
S touto námitkou se Nejvyšší správní soud neztotožňuje. Krajský soud srovnáním smluv
mezi jednotlivými články obchodního řetězce (Stadart – Vipers, Vipers – Manera, Manera –
stěžovatelka) dospěl stejně jako žalovaný k závěru, že jsou téměř totožné. Zejména předmět
plnění byl vymezen ve všech smlouvách identicky, a to jako „zprostředkování, analýza a koordinace
dílčích podkladů pro vypracování algoritmu automatizace technologického procesu čištění průmyslově –
komunálních odpadních vod ČOV města YUGORSK (RF) v souladu se zadáním a povolením použití patentu:
RU No 2296110 dat. 15. 08. 2005“. Smlouvy jsou shodné i ve formulaci všech dalších bodů,
kterými jsou doba plnění, cena díla, platební podmínky, kvalitativní a technické podmínky,
provádění díla, předání díla, odstoupení od smlouvy, sankce a závěrečná ustanovení. Liší se pouze
v předpokládaných položkách jako je cena díla a platební podmínky či datum předání. Dále
obsahují drobné odlišnosti například ve výši smluvní pokuty (2 000 000 Kč a 4 000 000 Kč)
či náhradní lhůtě pro provedení díla (5 dní a 10 dní), na které krajský soud záměrně upozornil,
a konstatoval, že i přes tyto odlišnosti jsou smlouvy ve zbytku formulovány zcela totožně.
[41] Na základě tohoto zjištění krajský soud uzavřel, že v řetězci společností bylo minimálně
formálně předprodáváno stejné dílo s navyšováním ceny, přičemž u společnosti Vipers správce
daně identifikoval chybějící daň a proto uzavřel, že se jednalo o kolotočový podvod. Stěžovatelka
sice namítá, že nebyly prokázány podstatné znaky karuselového podvodu, na tuto její námitku
však již odpověděl krajský soud a stěžovatelka v kasační stížnosti nenabízí žádné argumenty
k vyvrácení jeho závěrů.
[42] Namítá-li stěžovatelka, že ostatní společnosti v řetězci neznala a nemůže se tak vyjádřit
k formulaci jimi uzavíraných smluv, je třeba zdůraznit, že žalovaný shodnost smluv nekladl
stěžovatelce k tíži, pouze z této okolnosti ve spojení s dalšími indiciemi usoudil na zasažení
transakce daňovým podvodem. Skutečnost, že stěžovatelka mohla a měla o daňovém podvodu
vědět, dovozoval z okolností, které se jí bezprostředně týkaly.
[43] K použití rozdílných patentů stěžovatelka tvrdí, že patent z roku 2009 obsahoval
též patent z roku 2005, přičemž o této skutečnosti smluvní strany věděly a není třeba
z ní usuzovat na jakoukoliv nestandardnost. Tato námitka se však v daném případě míjí
s podstatou věci.
[44] Stěžovatelka se společností Manera uzavřela smlouvu na zpracování algoritmu za využití
patentu z roku 2005, dodatkem ke smlouvě však bylo dohodnuto též využití patentu z roku 2009.
Z následujících smluv mezi společnostmi Manera – Vipers a Vipers – Standart,
však již nevyplývá, že by dílo mělo být realizováno za pomoci patentu z roku 2009, smlouvy
obsahují pouze ustanovení o použití patentu z roku 2005. S ohledem na skutečnost,
že stěžovatelka dílo nevytvářela, ale jeho vytvoření zadala další společnosti, která pro jeho dodání
uzavřela smlouvu obsahující specifikaci algoritmu za použití patentu z roku 2005, nemohla
následně společnost Manera dodat stěžovatelce algoritmus reflektující patent z roku 2009.
[45] K otázce výše úplaty je pak třeba uvést, že krajský soud se nevyjadřoval k přiměřenosti
ceny díla, pouze se ztotožnil se žalovaným, že cena za totéž plnění byla v řetězci několikrát
navýšena, což považoval za podezřelou okolnost. Nejvyšší správní soud považuje za nutné dodat,
že přeprodávání totožného zboží či služby za navyšovanou cenu není samo o sobě podvodným
jednáním, neboť podstatou činnosti každého podnikatele je zásadně dosáhnout zisku.
V projednávaném případě se však zejména ve spojení s dalšími okolnostmi případu jedná
o indicii, že prověřované transakce nebyly obvyklými obchodními případy.
[46] Stěžovatelka dále namítá, že z nenavazující posloupnosti předávacích protokolů je zřejmé,
že daňový podvod nemohl proběhnout tak, jak jej správce daně popsal. Krajský soud se dle jejího
názoru touto námitkou nezabýval.
[47] Nejvyšší správní soud se s tvrzením stěžovatelky neztotožňuje. Krajský soud se otázkou
posloupnosti předávacích protokolů zabýval, stejně jako žalovaný, pouze z nich dovodil opačný
závěr, než stěžovatelka. Nesouhlas s právním názorem krajského soudu však nelze zaměňovat
za nedostatečné vypořádání námitky.
[48] Z listin založených ve správním spise vyplynulo, že stěžovatelka předala hotové dílo
objednateli (společnosti UPEC) dne 29. 11. 2012 na CD nosiči a dne 12. 12. 2012 fyzicky
v papírové podobě. Tomu odpovídá i vystavená faktura a fotodokumentace pořízená celním
úřadem dne 11. 12. 2012. Společnost Manera předala stěžovatelce dílo dne 26. 11. 2012,
od společnosti Vipers jej obdržela dne 20. 11. 2012, ovšem společnost Standart předala dílo
společnosti Vipers až dne 20. 12. 2012.
[49] Jak žalovaný, tak krajský soud uvedli, že se jedná o zásadní okolnost, ze které pramení
nesrovnalosti v daném řetězci. Ačkoliv správce daně nerozporoval, že předmětná služba
zpracování algoritmu byla dodána (což je zřejmé též z fotodokumentace pořízené celním úřadem,
na kterou stěžovatelka odkazuje) v dané věci je nesporné, že stěžovatelka sama algoritmus
nevytvořila. Jeho vytvoření zadala společnosti Manera, která však také nebyla sama schopna dílo
vytvořit a jeho zpracování zadala dále společnosti Vipers, též bez zkušenosti v této oblasti,
či zaměstnanců schopných dílo provést. Dále správní orgány disponovaly smlouvou mezi
společností Vipers a ruskou společností Standard. Žalovaný uvedl, že z výše uvedených
skutečností není zřejmé, kým byl algoritmus ve skutečnosti vypracován, neboť ani jedna
z českých společností k tomu nedisponovala znalostmi a z předávacích protokolů vyplývá,
že stěžovatelka od společnosti Manera převzala a koncovému zákazníkovi, společnosti UPEC,
dílo předala dříve, než společnost Standart předala dílo společnosti Vipers.
[50] Z výše uvedeného plyne, že závěr žalovaného o podvodném řetězci obchodů nepostrádá
racionální základ, jak tvrdí stěžovatelka, neboť listiny shromážděné správcem daně (jednotlivé
smlouvy a dílo a k nim vážící se protokoly o předání) si odporují, tedy není možné, aby bylo dílo
předáváno tak, jak to plyne z předávacích protokolů a zároveň ani jedna z českých společností
nebyla schopna dílo, které bylo předmětem obchodu mezi stěžovatelkou a ruskou společností
UPEC vytvořit. Že předmět plnění mohl vzniknout v Rusku, vyslovil správce daně
jako domněnku, která nebyla shromážděnými důkazy prokázána ani vyvrácena. Na závěr
o existenci daňového podvodu však vzhledem k výše uvedenému nemá vliv.
III. C K vědomosti stěžovatelky o podvodu
[51] Obecně lze zopakovat, že odmítnout nárok na odpočet daně z přidané hodnoty,
i když byla transakce zasažena daňovým podvodem, lze pouze tehdy, prokáže-li správce daně,
že daňový subjekt o tom, že se účastní podvodného plnění, věděl, či vědět mohl a měl.
I zde tedy leží důkazní břemeno na správci daně. Pokud správce daně prokáže, že existují
objektivní okolnosti, na základě kterých si měl být daňový subjekt vědom své účasti na daňovém
podvodu, je na samotném daňovém subjektu, aby prokázal, že přijal opatření, která měla
jeho účasti zabránit a že byl v dobré víře, že plnění, jehož se účastní, není součástí daňového
podvodu. Tyto okolnosti však musí správci daně tvrdit a také prokazovat daňový subjekt
(srov. judikaturu citovanou v části III. A rozsudku).
[52] Krajský soud hodnotil projednávanou věc v souladu s těmito východisky,
nelze tedy přisvědčit námitce stěžovatelky, že krajský soud nesprávně posoudil rozložení
důkazního břemene a že její povinností bylo pouze prokázat splnění formálních
a hmotněprávních podmínek pro uplatnění odpočtu daně dle §72 a 73 zákona o DPH.
[53] Ani rozsudek ze dne 28. 3. 2018, č. j. 1 Afs 427/2017 - 48, na který stěžovatelka odkazuje,
její tvrzení nepodporuje. V tomto rozsudku v souladu s již výše uvedenou judikaturou Nejvyšší
správní soud vyslovil, že ve fázi, kdy správce daně zjišťuje, zda je transakce součástí daňového
podvodu, může daňový subjekt zůstat zcela pasivní, neboť je na správci daně, aby existenci
daňového podvodu prokázal. O tom však v projednávané věci není sporu. Rozsudek ve věci
VYRTYCH výše uvedené judikaturní závěry, ze kterých správně vycházeli jak žalovaný,
tak krajský soud, také nezpochybnil. V dané věci Nejvyšší správní soud uvedl, že povinnost
prověřování věrohodnosti obchodních partnerů není bezbřehá a po daňových subjektech
nelze požadovat, aby měli povědomost o „nekonečně dlouhém řetězci osob“. I tento rozsudek je
však založen na premise, že vědomost daňového subjektu o daňovém podvodu prokazuje
správce daně a přijatá opatření a dobrou víru daňového subjektu prokazuje sám daňový subjekt.
To ostatně vysvětlil ve svém rozsudku i krajský soud v bodě 41.
[54] Žalovaný korigoval závěr správce daně, že stěžovatelka o daňovém podvodu musela
vědět, z jím shromážděných objektivních skutečností však vyplynulo, že o něm minimálně vědět
mohla a měla. S tímto závěrem se ztotožnil i krajský soud.
[55] Soud akcentoval skutečnost, že stěžovatelka přijala zakázku v oboru, ve kterém neměla
žádné zkušenosti, ani zaměstnance, kteří by byli schopni vytvořit dílo, které se zavázala dodat.
Zároveň v tomto postavení pověřila zpracováním díla další společnost, údajně na doporučení
rodinných přátel jednatele této společnosti, což krajský soud v této situaci nepovažoval
za dostatečně uvážlivý výběr obchodního partnera. Dle krajského soudu bylo namístě,
aby stěžovatelka přinejmenším ověřila, že společnost Manera má s předmětem plnění zkušenosti,
aby v souvislosti s tím požadovala reference od jejích skutečných odběratelů (nikoli přátel
jednatele) a aby se zajímala o to, kdo konkrétně (kteří zaměstnanci, popř. externisté
nebo subdodavatelé) bude na projektu takto odborné povahy pracovat. Nezjišťovala-li žalobkyně
ani tyto základní informace, vypovídá to o její naprosté neobezřetnosti při výběru obchodního
partnera a o nedostatečnosti opatření přijatých k prevenci účasti na daňovém podvodu.
[56] Dále soud ve shodě s žalovaným uvedl, že stěžovatelka nemohla o existenci dalších
subjektů stojících mimo společnost Manera nevědět. V této souvislosti odkázal na přílohu č. 1
ke smlouvě o dílo č. 2/2012 uzavřené mezi stěžovatelkou a společností Manera, v níž je
specifikován rozsah požadovaných prací, které měla společnost Manera jako zhotovitel
realizovat. Podle sedmého bodu této přílohy se společnost Manera zavázala k tomu, že provede
„ve spolupráci s kooperujícími firmami kontrolu algoritmu předaných na CD“. Jednatel společnosti Manera
v odpovědi finančnímu úřadu ze dne 3. 5. 2013 výslovně uvedl, že „kontroly algoritmu CD
se účastnila společnost VIPERS GSM s. r. o., Manera International s. r. o., Energie 2010 s. r. o.“.
V odpovědi ze dne 10. 11. 2013 na výzvu k prokázání skutečností zástupce žalobkyně (toho času
společnost AUTO-INFO plus s. r. o.) mimo jiné napsal: „ze společnosti Manera international s. r. o.
bylo jednáno s jejím jednatelem panem Olexandrem Nevmerzhytski a se spolupracovníky firmy Manera z Ruské
federace“ či že „ dle povědomí byla část prováděna společností Manera international s. r. o. a část dodavatelsky“.
Dne 21. 2. 2014 Ing. K. vypověděl, že povětšinou jednal s jednatelem společnosti Manera a že
„mnohokrát u toho byli i jiní lidé, jejichž jména si nepamatuji. Byli to jejich partneři a většinou byli ruské
národnosti“.
[57] I dle Nejvyššího správního soudu je tedy zřejmé, že stěžovatelka si musela být zapojení
jiných subjektů do vytváření díla vědoma. Souhlasí také s krajským soudem, který uvedl,
že nezajímala-li se žalobkyně za nastíněných podmínek o identifikaci subdodavatelů (což sama
potvrdila) a o rozsah spolupráce mezi nimi a společností Manera, svědčí to o jejím neobezřetném
přístupu.
[58] Nelze se tak ztotožnit se stěžovatelčinou námitkou, že zachovala dostatečnou míru
obezřetnosti a v dostupných mezích se o svých partnerech snažila zjistit maximum. Lustrace
obchodního partnera v obchodním rejstříku je zcela jistě první krok, který by měl každý daňový
subjekt učinit, ovšem za situace, kdy společnost vstupuje do nového odvětví, ve kterém nemá
žádné zkušenosti a v daném oboru s obchodním partnerem dříve nespolupracovala, je na místě
zvýšená obezřetnost. Ačkoliv stěžovatelka tvrdí, že díky pozitivním zkušenostem z dřívějška
se společností Manera byla v dobré víře, z výše uvedeného jasně plyne, že nemohla nevědět
o tom, že společnost Manera pro ni sjednané dílo ve skutečnosti nerealizuje. Zároveň ani nijak
nekonkretizovala historii své obchodní spolupráce s touto společností. Nadto znal-li zaměstnanec
stěžovatelky, pan K., jednatele společnosti Manera, muselo mu být známo, že tato společnost
nedisponuje žádnými zaměstnanci, kteří by byli sjednané dílo schopni provést. Varovným
signálem v dané věci měla být pro stěžovatelku také skutečnost, že společnost, která se v oboru
čistění odpadních vod pohybuje a specializuje, zadala zakázku jí jako společnosti zcela nezkušené
s podobnými projekty. Tvrzení, že zakázku pro společnost UPEC stěžovatelka přijala na základě
doporučení a dřívější spolupráci, je zcela obecné a stěžovatelka jej nijak neupřesnila.
[59] Další stěžovatelčina námitka směřuje proti závěru, že Ing. K. se scházel s jednatelem
společnosti Vipers. Krajský soud se v této souvislosti věnoval skutečnosti, že Ing. K. si při své
výpovědi nemohl vzpomenout na jméno jednatele společnosti Manera, neboť „má divné jméno“,
ačkoliv se s ním údajně dobře zná. Následně tvrdil, že mu z důvodu dlouholeté známosti a
komplikované výslovnosti jeho jména říká Voloďa. Schůzky s Voloďou plynou i ze zápisů v diáři
Ing. K.. Již správní orgány poukázaly na skutečnost, že jednatel společnosti Manera se jmenuje
Oleksandr Nevmerzhytskyi, zatímco jméno jednatele společnosti Vipers je Volodymyr Grygoruk.
Jako pravděpodobnější vysvětlení situace se tak soudu jevilo, že Ing. K. se scházel přímo
s jednatelem společnosti Vipers. Lze souhlasit se stěžovatelkou, že tato skutečnost nebyla
v daňovém řízení najisto prokázána, a jedná se tak o pouze o úvahu krajského soudu. Sama
skutečnost, že Ing. K. nebyl schopen uvést ani křesní jméno jednatele společnosti Manera, se
kterým se údajně znal a často scházel, je však další podezřelou okolností a i bez spekulace týkající
se osoby, se kterou se ve skutečnosti Ing. K. scházel, lze uzavřít, že správní orgány dostatečně
prokázaly, že stěžovatelka měla a mohla vědět, že se svým plněním účastní daňového podvodu,
přičemž neprokázala přijetí dostatečných opatření, aby své účasti na podvodu zabránila.
III. D Ostatní námitky
[60] Stěžovatelka spatřuje pochybení krajského soudu v tom, že neprovedl jí navrhovaný
důkaz - sdělením a usnesením Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, kterým byla
odložena trestní věc podezření ze spáchání přečinu krácení daně, poplatku a podobné povinné
platby podle §240 odst. 1 trestního zákoníku podezřelého Ing. K..
[61] Tato námitka není důvodná. Krajský soud odůvodnil, proč navrhovaný důkaz neprovedl
a Nejvyšší správní soud se s tímto odůvodněním ztotožňuje. Krajský soud správně uvedl,
že že závěr orgánu činného v trestním řízení o nedostatku důvodů pro zahájení trestního stíhání
fyzické osoby (Ing. M. K.) nezavazuje správce daně ve zjišťování skutkového stavu potřebného
pro jeho vlastní právní závěr o účasti právnické osoby (stěžovatelky) na daňovém podvodu.
Závěry vyšetřujících orgánů se odvíjí především od jednání konkrétního subjektu, a proto nelze
očekávat, že ohledně všech vyšetřovaných subjektů bude učiněno stejné výsledné hodnocení.
[62] Stěžovatelka namítá, že nespáchal-li trestný čin Ing. K., nemohla jej spáchat ani ona sama.
Tato argumentace však není správná. Jak konstatoval již krajský soud, trestní a daňové řízení
závisí na jiných skutkových zjištěních. Upozornil též, že pro trestný čin podle §240 trestního
zákoníku se vyžaduje zavinění ve formě úmyslu, přitom účast na daňovém podvodu může založit
i jednání nedbalostní. To je přitom podstatou i nyní projednávané věci. Žalovaný neprokázal, že
stěžovatelka o daňovém podvodu věděla, ovšem objasnil, že o něm vědět měla a mohla. Nadto
žalovaný posuzoval jednání přičitatelné právnické osobě, tedy nejen pana K., který transakci
zaštiťoval, ale například i jednatelky společnosti p. Tesařové, která podepisovala předávací
protokoly.
[63] Z výše uvedeného je zřejmé, že skutečnost, zda byla odložena trestní věc pana K., není
relevantní okolností pro závěr o daňovém podvodu a vědomosti stěžovatelky o něm, krajský
soud proto správně vyhodnotil navrhovaný důkaz jako nadbytečný.
[64] Stěžovatelka dále nesouhlasí se způsobem, jakým krajský soud posoudil její námitku
týkající se hodnocení výpovědi svědka pana K.. Nejvyšší správní soud však ve vypořádání této
námitky krajským soudem pochybení neshledal. V rozsudku ze dne 8. 10. 2018,
č. j. 46 Af 24/2016 – 38, který se týkal téže stěžovatelky a zdaňovacích období leden – březen
2013, soud uvedl, že v daném řízení postupoval správní orgán chybně, když považoval za
nevěrohodnou stejnou výpověď, ze které v jiném (nyní přezkoumávaném) řízení vycházel.
Zároveň soud vysvětlil, proč má za to, že výpověď Ing. K. nebyla nutně nevěrohodná. V nyní
projednávané věci však krajský soud pochybení správních orgánů neshledal, neboť z předmětné
výpovědi vycházely. Nejvyšší správní k tomu dodává, že stěžovatelka se nemůže dovolávat
nekonzistentního hodnocení výpovědi v řízení, ve kterém správce daně nepochybil. Nesprávný
postup správce daně shledal krajský soud v jiném řízení, tato vada však dle jeho názoru neměla
vliv na zákonnost rozhodnutí. Pokud stěžovatelka s tímto závěrem krajského soudu nesouhlasila,
mohla proti rozsudku č. j. 46 Af 24/2016 – 38 podat kasační stížnost, což však neučinila. Je
pravdou, že k výpovědi Ing. K. ze dne 21. 2. 2014 se krajský soud v nyní přezkoumávaném
rozsudku nevyjádřil, již v rozsudku č. j. 46 Af 24/2016 – 38 však uvedl, že ve vztahu ke
zdaňovacím obdobím leden – březen 2013 skutečně byla nekonkrétní, jak ji hodnotil žalovaný,
neboť Ing. K. se vyjadřoval k obchodnímu případu projednávanému v nynější věci. V nyní
souzené věci pak žalovaný z výpovědi vycházel, neexistuje zde tedy žádný rozpor v hodnocení
důkazů, na který stěžovatelka poukazuje.
IV. Závěr a náklady řízení
[65] Stěžovatelka se svými námitkami neuspěla. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozhodnutí ani z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[66] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka ve věci neměla úspěch, a proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. února 2020
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu