ECLI:CZ:NSS:2020:1.AFS.368.2019:27
sp. zn. 1 Afs 368/2019 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudkyně
JUDr. Lenky Kaniové a soudce JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobkyně: GCI OILS Ltd.,
se sídlem Tower Business Centre, Tower Street Level 1/Suite 5, Swatar, 4013 Birkirkara, Malta,
zastoupený Mgr. Jiřím Chlaněm, advokátem se sídlem Točitá 1964/34, Praha 4,
proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4,
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 12. 2018, č. j. 16882-12/2018-900000-314,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
4. 9. 2019, č. j. 64 Af 12/2019 - 87,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaný n emá p r áv o na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovaný je po v i ne n zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 4.114 Kč, k rukám zástupce
žalobkyně, advokáta Mgr. Jiřího Chlaně.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
[1] Dne 20. 5. 2015 zastavila hlídka Celního úřadu pro Olomoucký kraj (dále jen „celní
úřad“) na silnici R35 ve směru Ostrava – Olomouc jízdní soupravu složenou z tahače
Mercedes-Benz SPZ: KPKE-451, MPZ: SLO a návěsu Fluid, SPZ: H9-69KP, MPZ: SLO,
za účelem kontroly dopravovaných vybraných výrobků podle zákona č. 353/2003 Sb.,
o spotřebních daních (dále jen „zákon o spotřebních daních“). Řidič dopravního prostředku
uvedl, že dopravuje minerální olej s označením „CLEANSOLV“, CN 2710 19 91, v množství
26 830 kg, který byl naložen dne 20. 5. 2015 v Polsku, v místě Chorzów a měl být složen v místě
Krapina v Chorvatsku. Dle předložené dokumentace vzniklo celnímu úřadu podezření,
že se jedná o vybrané výrobky uvedené v §45 zákona o spotřebních daních. Přepravované
výrobky dle §42 téhož zákona dne 22. 5. 2015 zajistil a uskladnil ve skladu ČEPRO, a.s., Loukov.
Dne 18. 6. 2015 celní úřad zahájil řízení o zajištěných vybraných výrobcích a dopravním
prostředku dle §42b odst. 1 zákona o spotřebních daních. Dne 10. 12. 2015 rozhodl o zabrání
vybraných výrobků; proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, o kterém žalovaný
rozhodl 27. 7. 2016 tak, že napadené rozhodnutí změnil, a rozhodl o propadnutí výrobku.
K žalobě žalobkyně uvedené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti
zrušil Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 29. 3. 2018, č. j.
65 Af 114/2016 – 83.
[2] Žalovaný v novém rozhodnutí k odvolání žalobkyně změnil rozhodnutí Celního
úřadu pro Olomoucký kraj ze dne 10. 12. 2015, č. j. 85303/2015-5800000-12 tak, že nahradil
slova „se podle §42d odst. 1 písm. d) zákona o spotřebních daních zabírají“ slovy „podle §42d
odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních propadají“, a tím rozhodl o propadnutí vybraného
výrobku ve vlastnictví žalobkyně.
[3] Proti v záhlaví vymezenému (novému) rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu,
ve které mezi jiným namítla prekluzi práva na rozhodnutí o propadnutí věci.
[4] Krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil, neboť shledal, že o propadnutí vybraných
výrobků bylo rozhodnuto až po uplynutí prekluzivní lhůty.
[5] Uvedl, že řízení před soudem, jehož předmětem byl přezkum rozhodnutí žalovaného
ze dne 27. 7. 2016 o propadnutí vybraných výrobků, nelze podřadit pod řízení, které
je před soudem ve správním soudnictví vedeno v souvislosti se stanovením daně, jak má na mysli
§148 odst. 4 písm. a) daňového řádu, a tedy, že po dobu tohoto řízení i nadále běžela bez stavení
lhůta pro stanovení spotřební daně za předmětný vybraný výrobek. Podstatné totiž je, že řízení
o zajištění vybraných výrobků a o jejich propadnutí je zcela nezávislé na řízení o vyměření
spotřební daně z vybraných výrobků, jak uzavřel Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
11. 3. 2015, č. j. 3 Afs 170/2014 – 35, č. 3263/2015 Sb. NSS.
[6] Není-li spotřební daň z vybraných výrobků stanovena ve lhůtě pro stanovení daně
ve smyslu §148 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, (dojde k zániku práva vyměřit
spotřební daň), nelze již vybrané výrobky zdanit a propadnutím těchto výrobků již nelze docílit
účelu zákona o spotřebních daních. Porušení evidenční povinnosti nemá v tomto případě
již žádný škodlivý následek. Na uvedeném závěru nemůže změnit nic ani to, že mezi podmínky
pro vydání rozhodnutí o propadnutí vybraných výrobků tak, jak jsou zakotveny v §42d zákona
o spotřebních daních, nepatří zahájení řízení o vyměření spotřební daně z předmětných
vybraných výrobků, jak uvedl žalovaný. Je totiž třeba důsledně rozlišovat mezi podmínkami
pro propadnutí věci stanovenými zákonem o spotřebních daních a možností docílit účelu zákona
o spotřebních daních v případě, že právo vyměřit spotřební daň z vybraných výrobků zanikne.
[7] Marným uplynutím lhůty pro stanovení daně ve smyslu §148 odst. 1 daňového řádu
dnem 25. 6. 2018 zaniklo právo vyměřit spotřební daň z vybraných výrobků. Pokud rozhodl
žalovaný napadeným rozhodnutím až dne 19. 12. 2018, je jeho rozhodnutí nutně nezákonné.
[8] Na okraj krajský soud podotkl, že na běh lhůty pro stanovení daně nebylo možno
aplikovat úpravu obsaženou §41 s. ř. s., neboť ta se stala ve vztahu k řízení podle daňového řádu
v případě, že lhůta pro stanovení daně počala běžet až po 1. 1. 2011, obsoletní, s ohledem
na komplexní úpravu běhu lhůt v daňovém řádu (srov. také závěry rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 5. 2012, č. j. 9 Afs 72/2011-218). Z obsahu ustanovení §41 s. ř. s.
dále také jednoznačně vyplývá, že tam uvedená právní úprava nedopadá na řízení o zajištění
či propadnutí vybraných výrobků, neboť řízení o zajištění, resp. propadnutí vybraných výrobků
nelze podřadit pod žádné řízení v uvedeném ustanovení vymezené.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalobkyně
[9] Žalovaný (stěžovatel) se s názorem krajského soudu neztotožnil a podal kasační stížnost.
Zdůrazňuje v ní, že vyměření spotřební daně a propadnutí vybraných výrobků jsou na sobě zcela
nezávislé. Propadnutí vybraných výrobků nebrání následnému vyměření spotřební daně.
K vyměření dojde s účinky od nyní (ex nunc), k propadnutí věci nezávisle na vyměření s účinky
od tehdy (ex tunc). Příjem z propadnutí vybraných výrobku nesouvisí s případně vyměřenou
spotřební daní. Uplynutí lhůty k vyměření spotřební daně nemůže být propadnutí vybraného
výrobku na překážku, neboť sleduje zcela odlišný cíl. Propadnutí je spjato s porušením evidenční
povinností, nikoliv daňové. Některá ustanovení §148 daňového řádu se ani nemohou
na přerušení lhůty použít (podání daňového přiznání apod.).
[10] Podle stěžovatele si krajský soud v rozsudku uvedeném v bodu [5] sice správně všímá,
že propadnutí věci není sankcí dle systematiky zákona o spotřebních daních, avšak dochází
k závěru, že jde o trest se všemi z toho plynoucími zárukami, tedy i subsidiarity trestního postihu.
Rozsudek vychází z nesprávného závěru, že propadnutí vybraných výrobků „není ‘trestem‘
za porušení evidenční povinnosti ex tunc (při dopravě či při skladování), ale jen subsidiárním nástrojem
zajišťujícím (žalovanému neznámým způsobem) vyměření a zaplacení spotřební daně pro futuro.“ Prekluduje-
li dle krajského soudu právo vyměřit daň, prekluduje i právo rozhodnout o propadnutí vybraných
výrobků. Judikatura Nejvyššího správního soudu přitom stojí na ustáleném závěru o oddělení
obou řízení. Na propadnutí vybraných výrobků nemá vliv jakékoli dodatečné doplňování dokladů
(prokazování zdanění vybraných výrobků), ke kterému dojde až po dopravě (případně
skladování) vybraných výrobků, stejně tak jako jakékoli dodatečné vyměření a zaplacení spotřební
daně, k němuž dojde také až po dopravě (skladování) vybraných výrobků. Z výše uvedených
důvodů považuje žalovaný závěry rozsudku č. j. 3 Afs 170/2014 – 35 a poukaz krajského soudu
nyní na ně za nesprávné.
[11] Krajský soud na jedné straně akceptuje pro řízení o zajištění vybraných výrobků a o jejich
propadnutí (dále jen „řízení o propadnutí vybraných výrobků“) prekluzivní lhůtu dle §148 odst. 1
daňového řádu, na druhé straně však odmítá aplikovat podmínky pro nezávislost obou řízení
pravidlo stavení prekluzivní lhůty dle §148 odst. 4 písm. a) téhož zákona.
[12] Stěžovatel k tomu odkazuje na své vyjádření k žalobkyně, ve kterém uvedla, že za situace,
kdy by připustil aplikaci právní úpravy lhůt pro stanovení daně ve smyslu §148 daňového řádu
i na řízení o propadnutí vybraných výrobků, tak je třeba tuto právní úpravu aplikovat jako celek.
V projednávané věci to znamená, že řízení před soudem vedené od 27. 9. 2016 do 30. 4. 2018,
resp. v době od 27. 9. 2016 do 30. 4. 2018, prekluzivní lhůta dle §148 odst. 1 a odst. 4 písm. a)
daňového řádu neběžela. Skončila by nejdříve dne 27. 1. 2020 (ke dni 25. 6. 2018 je nutno
připočíst dobu řízení vedeného před soudem, tj. dobu od 27. 9. 2016 do 30. 4. 2018, tj. celkem
581 dnů). Pokud tedy bylo napadené rozhodnutí žalovaným vydáno dne 19. 12. 2018, bylo
vydáno ve lhůtě ve smyslu §148 odst. 1 daňového řádu.
[13] Krajský soud dále nesprávně zaujal názor, že na běh prekluzivní doby, resp. její stavení
v době řízení před soudem, se neuplatní §41 s. ř. s, neboť řízení o propadnutí vybraných
výrobků nelze podřadit pod žádné řízení v uvedeném ustanovení vymezeném, což však blíže
neodůvodnil, a úprava je po nabytí účinnosti daňového řádu, který běh prekluzivních lhůt upravil
komplexně, obsoletní. Stěžovatel má přitom za to, že v projednávané věci se jednalo o řízení
ve věci správního přestupku, proto prekluzivní lhůta po dobu soudního řízení dle §41 s. ř. s.
neběžela.
[14] Dle stěžovatele je v projednávané věci (řízení o propadnutí vybraných výrobků) žádoucí,
aby běh lhůt po dobu soudního řízení byl pozastaven, nastanou-li okolnosti předvídané
v ustanovení §148 odst. 4 písm. a) daňového řádu. Je tomu tak proto, že správnímu orgánu
je dočasně odejmut předmět řízení z dispozice (správní spis se nachází u soudu a další postup
ve věci je závislý na výsledku soudního řízení), a aby správní orgán měl dostatek času o věci
po rozhodnutí soudu rozhodnout.
[15] Pro výše uvedené navrhuje zrušit rozsudek krajského soudu a věc mu vrátit k dalšímu
řízení.
[16] Žalobkyně ve svém vyjádření uvedla, že §41 s. ř. s. nemůže být na předmětnou věc
aplikován již na základě jazykového výkladu textu. V tomto ustanovení je totiž uvedeno,
že po dobu řízení před soudem neběží lhůty správních deliktů, u kterých „zvláštní zákon stanoví
lhůty pro zánik odpovědnosti“ což ale není případ řízení o propadnutí vybraného výrobku. Zákon
totiž pro rozhodnutí o propadnutí vybraných výrobků žádnou lhůtu nestanoví.
[17] Řízení o propadnutí vybraných výrobků je řízení nezávislé na daňovém vyměřovacím
řízení, a i z tvrzení žalovaného v kasační stížnosti vyplývá, že nemá zásadní význam pro správné
stanovení daně. Nelze proto aplikovat §148 odst. 4 daňového řádu.
[18] Žalobkyně navrhuje kasační stížnost zamítnout.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[19] Soud nejprve přistoupil k posouzení, zda v daném případě došlo ke splnění podmínek
řízení o kasační stížnosti. Ověřil, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti
(§102 s. ř. s.). V kasační stížnosti, kterou podal včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), uplatňuje přípustné
důvody a v řízení před soudem za něj jedná jeho zaměstnanec, který má vysokoškolské právnické
vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§105 odst. 2 s. ř. s.
in fine). Kasační stížnost je tedy věcně projednatelná. Soud posoudil kasační stížnost v souladu
s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán jejím rozsahem a uplatněnými stížnostními důvody. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[20] Kasační stížnost není důvodná.
[21] Krajský soud v projednávané věci vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j.
3 Afs 170/2014 – 35, č. 3263/2015 Sb. NSS. Z něj dovodil, že na řízení o propadnutí vybraných
výrobků se uplatní tříletá prekluzivní lhůta dle §148 odst. 1 daňového řádu. Rozsudek hovoří
o tom, že pokud došlo k prekluzi práva stanovit spotřební daň na zajištěné vybrané výrobky,
nemůže již správce daně rozhodnout o jejich propadnutí. Jinak řečeno, zaniklo-li právo vyměřit
spotřební daň z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty, není možno rozhodnout o propadnutí
vybraných výrobků podle §42 odst. 11 zákona o spotřebních daních (ve znění účinném
do 30. 4. 2011).
[22] Stěžovatel argumentuje nezávislostí obou řízení a dovozuje z toho, že běh času
pro stanovení spotřební daně není podstatný pro rozhodování o propadnutí zajištěných výrobků.
I kdyby se na nezávisle vedené řízení o propadnutí vztahovala ustanovení o prekluzi dle §148
daňového řádu, pak je nutno uplatnit i instituty stavení, resp. přerušení běhu této lhůty
dle citovaného ustanovení a i dle §41 s. ř. s. kvůli probíhajícímu soudnímu řízení. Jeho závěry
jsou mylné.
[23] Zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, váže vznik povinnosti daň ve stanovené
lhůtě přiznat a zaplatit na okamžik uvedení vybraných výrobků do volného daňového běhu
na daňovém území České republiky. Předmětem daně jsou vybrané výrobky na daňovém
území EU vyrobené nebo na daňové území EU dovezené. Samotná (primární) daňová povinnost
vzniká výrobou vybraných výrobků na daňovém území EU nebo dovozem na toto území
(§7 až §9).
[24] V posuzovaném případě vznikla dne 20. 5. 2015 dovozem primární daňová povinnost.
Lhůta pro stanovení daně počala běžet dnem, v němž uplynula lhůta pro podání řádného
daňového tvrzení, což je do 25. dne po skončení zdaňovacího období, ve kterém tato povinnost
vznikla, konkrétně 25. 6. 2015 (§17 a §18). Jestliže nenastaly skutečnosti mající vliv na běh
prekluzivní lhůty (ty stěžovatel netvrdí), uplatní se úprava §148 odst. 1 daňového řádu, a tříletá
lhůta pro stanovení spotřební daně uplynula 25. 6. 2018.
[25] Krajský soud správně převzal závěr z vícekrát zmíněné judikatury o oddělenosti
a nezávislosti řízení o stanovení daně a řízení o zajištění vybraných výrobků (§42), resp. řízení
o zajištěných výrobcích (§42b). Ta se také mimo jiné zabývala účelem zajišťovacích opatření,
kterým je zcela zřejmě zabránit distribuci a spotřebě vybraných výrobků, u kterých jsou
pochybnosti o jejich zdanění nebo oprávněném nabytí bez daně (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 2. 2009, čj. 7 Afs 69/2007-85, č. 2533/2012 Sb. NSS). V této úpravě
se odráží speciální charakter spotřební daně, kde vybrané výrobky podléhající zdanění mohou
být v různých právních režimech. Je to režim zdaněných výrobků (tedy zatížených spotřební
daní), výrobků osvobozených od spotřební daně a výrobků v režimu podmíněného osvobození
od daně. Správce daně má v řízení o zajištění vybraných výrobků možnost zajistit ty vybrané
výrobky, o jejichž právním režimu jsou pochyby, což může být způsobeno i nedodržením
evidenční povinnosti, jak tomu bylo v projednávané věci. Rozhodnutí o zajištění má povahu
bezprostředního zásahu. Následné řízení pak má povahu konečného rozhodnutí o právním
režimu dotčených vybraných výrobků a jejich dalším použití. Účel zajištění a případně
i stanovení daně je v projednávané věci stejný – zamezit daňovým únikům (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2014, č. j. 10 Afs 148/2014 – 70, a v něm uvedenou
judikaturu).
[26] Kasační soud tyto závěry vlastní předešlé judikatury následuje a doplňuje je ještě
následujícími úvahami. Oddělenost obou řízení byla nahlížena z perspektivy procesní, zdůraznit
je však vedle toho třeba i perspektivu funkční, která vzájemný vztah těchto řízení dále
charakterizuje.
[27] Správa daní je postavena na požadavku a cíli správného zjištění a stanovení daní
a zabezpečení jejich úhrady. Základem pro správné zjištění a stanovení daně je řádné či dodatečné
daňové tvrzení podané daňovým subjektem (§1 odst. 2, 3 daňového řádu). K tomu, aby byl
popsaný cíl naplňován a dosažen, tedy aby byla daň včas stanovena a hned nebo později
zaplacena (uhrazena), má daňový subjekt uloženou řadu povinností včetně lhůt stanovených
k jejich splnění. To ve všech případech nemusí stačit, a proto zákon vybavuje správce daně
též řadou pravomocí k dosažení cíle správy daní pro případ, že by daňový subjekt své povinnosti
dobrovolně řádně a včas nesplnil nebo se jejich splnění dokonce vyhýbal, a dosažení cíle
by mohlo být ohroženo či zmařeno.
[28] Jedná se o nástroje a postupy procesní sloužící k naplnění hmotného práva (zde splnění
daňové povinnosti) a jako takové mohou být uplatňovány jen tam a jen tehdy, existuje-li
veřejnoprávní vztah mezi státem a jednotlivcem reprezentovanými správcem daně a daňovým
subjektem. V posuzovaném případě je půdorys toho právního vztahu vytvořen zákonem
o spotřebních daních jakožto zvláštním daňovým zákonem a daňovým řádem jako předpisem
obecným a subsidiárním. Oba zákony mají provazby, neboť žádný z nich neupravuje posuzovaný
právní vztah úplně, v obou lze nalézt normy hmotného i procesního práva. Odpověď na otázku
prekluze, jež je mezi účastníky sporná, je proto nutno hledat komplexní interpretací.
[29] Pokud jde o prekluzivní lhůtu k řízení o propadnutí vybraných výrobků, zákon
o spotřebních daních o ní mlčí, což ačkoliv nepřispívá k právní jistotě účastníků řízení, je jevem
v celních zákonech běžným (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2009, čj.
1 Afs 15/2009 - 105). To pochopitelně neznamená, že by bylo možno vést řízení o propadnutí
vybraných výrobků bez jakéhokoliv časového omezení. Výše zmíněná funkční perspektiva
pohledu na obě procesně oddělená řízení ukazuje vztah jisté akcesority. Procesní oddělenost
a nezávislost obou řízení znamená, že (s jistými omezeními stanovenými hlavním řízením) lze
řízení (§42a) zahájit, vést a rozhodnout v něm o zajištění, uvolnění, zabrání či propadnutí
vybraných výrobků (§42c a §42d) nezávisle na průběhu vyměřovacího či doměřovacího řízení.
Obě řízení lze vést paralelně i v časové posloupnosti. Funkční pohled na obě řízení naproti tomu
ukazuje, že řízení o zajištění vybraných výrobků (a na něj později navazující řízení o zajištěných
výrobcích) je funkčním (zpravidla efektivnějším, ráznějším, donucovacím) nástrojem k dosažení
cíle řízení „hlavního“, tedy o zjištění a stanovení daně a zajištění její úhrady. Funkce těchto
zajišťovacích nástrojů se neliší od podobných nástrojů, s nimiž operuje daňový řád, jako je např.
ručení, zástavní právo, zajišťovací příkaz, atd.
[30] Funkční nástroje tohoto druhu obsahují i jiné procesní řády. Obecně slouží k zajištění
dosažení účelu „hlavního“ řízení nezávisle na (ne)součinnosti toho, vůči němuž se řízení vede.
Jejich použití je úzce svázáno s tímto řízením a jeho rámcem. Tím je v daňovém řízení mimo
jiné časové omezení pravomoci státu stanovit daň, jinak řečeno zánik této pravomoci marným
uplynutím zákonem stanovené prekluzivní lhůty. Není-li pro zánik práva (zde pravomoci)
možno daň stanovit, tím méně ji vybrat, není možno použít zajišťovací instrumenty
k tomu určené, tedy ani vést jakékoliv řízení, jež je odvozeno od daňového řízení a slouží
k dosažení jeho cíle, tedy rozhodovat o zabrání či propadnutí vybraných výrobků. Řízení
o zajištěných výrobcích není „rámováno“ žádnou vlastní prekluzivní lhůtou, nýbrž
nachází se „uvnitř“ základní prekluzivní lhůty pro stanovení daně, jejího počátku, běhu i konce.
Takto se pravidlo pro zánik (prekluzi) akcesorických řízení s ohledem na prekluzi řízení
hlavních line skrze celý právní řád (srov. např. ručení a rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 11. 2006, č. j. 1 Afs 73/2006, č. 1525/2008 Sb. NSS, či Nejvyššího soudu ze dne
25. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3490/2014; zajišťovací příkaz a rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 11. 2017, č. j. 5 Afs 83/2017 - 76; či vazbu a nález Ústavního soudu ze dne
10. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 347/96).
[31] U zajišťovacích instrumentů akcesorické povahy je navíc nutné klást důraz
na jejich dočasnost, což souvisí i s tím, že řízení o nich má probíhat co možná nejrychleji
(rozhoduje-li se o nich v samostatném řízení) tak, aby byla šetřena práva účastníků řízení,
zejména právní jistota.
[32] Zbývá ještě odpovědět na kasační námitku stavení běhu prekluzivní lhůty po dobu řízení
před soudem. Podle §148 odst. 4 písm. a) daňového řádu lhůta pro stanovení daně neběží
po dobu řízení, které je v souvislosti se stanovením daně vedeno před soudem ve správním
soudnictví (srov. rozsudek ze dne 25. 4. 2019, č. j. 10 Afs 279/2018 - 80). Takovým řízením
by bylo jistě např. řízení o žalobě proti rozhodnutí, kterým byla stanovena spotřební daň.
O takový případ se zde nejedná. Nezávislost a oddělenost řízení o zajištěných vybraných
výrobcích od řízení o stanovení daně znamená, že po dobu soudního přezkumu rozhodnutí
o zabrání či propadnutí vybraných výrobků se nestaví běh prekluzivní lhůty pro stanovení daně.
Na danou věc nelze aplikovat ani §41 s. ř. s. o zvláštním běhu některých lhůt, neboť úprava
daňového řádu je pro „věci daní, cel…“ vůči tomu ustanovení speciální. Pravidlo o stavení běhu
lhůty ve správním řízení, je-li věc u správního soudu, se uplatní izolovaně, ve shodě s nezávislostí
a oddělení obou řízení (vždy ve vlastním řízení – o stanovení daně a o zajištění vybraných
výrobků). Nelze tedy dovozovat, že (akcesorické) řízení o zajištění vybraných výrobků, by mělo
stavět běh prekluzivní lhůty v (hlavním) řízení o stanovení daně. Argument stěžovatele o tom,
že mu v důsledku soudního řízení byl „dočasně odejmut předmět řízení z jeho dispozice, neboť
spis je u soudu“ (bod [14]), je zcela lichý a nepřípadný.
[33] Závěry krajského soudu o skutkovém základu sporu, rekapitulované kasačním
soudem výše (body [1],[2] a upřesněné časovými údaji bod [24]) vycházejí z faktu, že do běhu
prekluzivní lhůty pro stanovení spotřební daně nevstoupilo nic, co by její konec ovlivnilo
(posunulo). Netvrdil to ostatně ani stěžovatel v žádné fázi řízení. Naopak argumentaci
o stavení běhu prekluzivní lhůty pro stanovení daně odvozoval výlučně od soudního přezkumu
rozhodnutí o zajištěných vybraných výrobcích. Protože ani ze správního spisu nevyplynulo nic,
co by tento skutkový základ zpochybnilo, vycházel z něj při svých právních závěrech i kasační
soud.
[34] Stěžovatel v kasační stížnosti poukázal i na hrozbu vrácení nebezpečných
vybraných výrobků zpět „do oběhu“, toliko pro uplynutí prekluzivní lhůty. V projednávané věci
se však jedná o vybrané výrobky nezdaněné. O jejich případné škodlivosti (nebezpečnosti
či jiných vlastnostech vymezených např. v §84 daňového řádu) se správní orgány (stěžovatel)
nezmiňují. Pravomocí soudu v takovém případě není odpovídat i na tzv. akademické otázky
(srov. bod [19] nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 4/06) a poskytovat
jim fakticky právní poradenství (odpovědi mimo předmět řízení).
IV. Závěr a náklady řízení
[35] Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod
pro zrušení napadeného rozhodnutí ani z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[36] O náhradě nákladů rozhodl soud podle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Procesní
úspěch zaznamenala v řízení o kasační stížnosti žalobkyně, neboť kasační stížnost byla shledána
nedůvodnou; má proto vůči stěžovateli právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Tyto
náklady spočívají v odměně advokáta, který žalobkyni v řízení o kasační stížnosti zastupoval.
Podle §35 odst. 2 in fine s. ř. s. platí, že „[z]a zastupování náleží odměna; pro určení její výše, nestanoví-li
zvláštní právní předpis jinak, se užije obdobně zvláštní právní předpis, jímž jsou stanoveny odměny a náhrady
advokátům za poskytování právních služeb.“ Tímto zvláštním právním předpisem je vyhláška
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Odměna advokáta za jeden poskytnutý
úkon právní služby - vyjádření ke kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu
per analogiam] je určena podle §9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bod 5 advokátního tarifu
částkou 3.100 Kč. K tomu náleží náhrada hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč dle §13
odst. 4 téže vyhlášky. Jelikož zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty,
zvyšuje se odměna a náhrada hotových výdajů o 21% sazbu této daně, tj. o 714 Kč. Celkem
je tedy žalovaný povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku
4.114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně
Mgr. Jiřího Chlaně, advokáta se sídlem Točitá 1964/34, Praha 4.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. května 2020
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu