ECLI:CZ:NSS:2020:1.AFS.400.2019:26
sp. zn. 1 Afs 400/2019 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudkyně
JUDr. Lenky Kaniové a soudce JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobkyně: Hatsoni, a.s.,
se sídlem Vídeňská 183/124, Brno, zastoupené JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou
se sídlem Bašty 413/2, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 427/31, Brno, o žalobách proti rozhodnutím žalovaného ze dne 25. 10. 2017,
č. j. 45395/17/5300-21442-700225 a č. j. 44453/17/5300-21442-700225, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2019,
č. j. 31 Af 1/2018 – 53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh daňového řízení
[1] Žalobkyně podala dne 29. 7. 2014 řádné daňové přiznání k dani z přidané hodnoty
za zdaňovací období 2. čtvrtletí 2014, ve kterém vykázala nadměrný odpočet ve výši 3.319 Kč.
Vzhledem k pochybnostem o správnosti údajů uvedených v tomto přiznání Finanční úřad
pro Jihomoravský kraj (dále jen „správce daně“) zahájil dne 23. 9. 2014 daňovou kontrolu.
[2] Dne 30. 10. 2014 podala žalobkyně řádné daňové přiznání k DPH za zdaňovací období
3. čtvrtletí 2014, ve kterém vykázala vlastní daňovou povinnost ve výši 3.544 Kč. V souvislosti
s tímto daňovým přiznáním zahájil správce daně dne 8. 1. 2015 daňovou kontrolu v rozsahu
všech přijatých a uskutečněných plnění.
[3] Na základě výsledků daňové kontroly vydal správce daně rozhodnutí, a to dodatečný
platební výměr na DPH ze dne 5. 10. 2016, č. j. 4048230/16/3002-50526-703674, kterým
stanovil daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 2. čtvrtletí 2014 ve výši 171.269 Kč,
a dodatečný platební výměr na DPH ze dne 23. 11. 2016, č. j. 4545975/16/3002-50526-703674,
kterým správce daně stanovil daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2014 ve výši
303.229 Kč.
[4] Žalovaný rozhodnutími ze dne 25. 10. 2017, č. j. 45395/17/5300-21442-700225,
a č. j. 44453/17/5300-21442-700225, podle §116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb.,
daňový řád, zamítl odvolání žalobkyně podaná proti platebním výměrům a platební výměry
potvrdil.
[5] Proti oběma napadeným rozhodnutím podala žalobkyně samostatné žaloby, které krajský
soud usnesením ze dne 11. 7. 2019, č. j. 31 Af 1/2018 - 44, spojil ke společnému řízení.
[6] V žalobách žalobkyně uvedla, že správce daně se zpronevěřil účelu daňového řízení
a porušil jeho zásady. V průběhu dokazování nepřihlédl ke zjištěným skutečnostem a pouze
s ohledem na jednání dodavatele, které žalobkyně nemohla ovlivnit, rozhodl v neprospěch
žalobkyně. Své odůvodnění žalovaný založil na skutečnosti, že jednotliví dodavatelé byli
nekontaktní a správci daně se nepodařilo vyslechnout jednatele. K plnění od společnosti
HELLSTEIN spol. s r.o. (dále jen „HELLSTEIN“) přiložila dokumenty k čističce odpadních
vod.
[7] Krajský soud žalobu zamítl. Žalobkyně v daňovém řízení neunesla důkazní břemeno.
Žalobkyně sice unesla své prvotní důkazní břemeno, ale nevyvrátila již pochybnosti správce daně
o věrohodnosti, průkaznosti, správnosti či úplnosti předložených podkladů, které formuloval
ve výzvách k prokázání skutečností (nekontaktnost dodavatelů, neplnění daňových povinností,
nezveřejnění účetní závěrky, virtuálnost sídla, nemožnost vyslechnout jednatele společnosti,
rozdílné podpisy na předložených dokumentech či absence podpisu, nesoulady s rejstříkovým
způsobem jednání dodavatelů, neurčitost podkladů, využití zdanitelného plnění pro ekonomickou
činnost či identifikace zdanitelného plnění, apod.). Žalobkyně totiž na výzvy správce daně
nereagovala. Námitku, že žalovaný neprokázal, že dodavatelé byli dlouhodobě nekontaktní
a neplnili si své daňové povinnosti, soud posoudil jako nepřípustnou, neboť byla až součástí
repliky žalobkyně na vyjádření žalovaného.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[8] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační
stížnost.
[9] Pochybnosti správce daně vznesené na základě nekontaktnosti dodavatele a jeho
virtuálního sídla jsou skutečnostmi, které leží mimo schopnost kontroly stěžovatelky. Excesivní
uplatňování pravomocí správce daně je zvůlí, která dopadá na stěžovatelku, jež má vyvracet
pochybnosti, které nemůže ovlivnit. Daňové subjekty jsou nuceny k vyvrácení pochybností
správce daně předkládat důkazy o přijatých plněních a jejich následném využití k obchodní
činnosti, což jde nad rámec zákona. V projednávané věci bylo zdanitelné plnění nadstandardně
doloženo listinnými podklady. Pochybnosti nemohou vzniknout na základě toho, že se správci
daně nepodaří kontaktovat dodavatele stěžovatelky.
[10] Nekontaktnost dodavatele byla navíc dle krajského soudu prokázána s odkazem
na neveřejnou část spisu. Stěžovatelka tak tuto skutečnost neměla možnost přezkoumat. Bylo
proto na správci daně, aby nekontaktnost prokázal.
[11] Neopodstatněnými jsou i pochybnosti ohledně plnění od HELLSTEIN. Z předložených
dokladů bylo zřejmé, co bylo předmětem díla a k čemu sloužilo (čistička odpadních vod).
[12] Měl-li i po podrobném doložení tvrzených skutečností správce daně pochybnosti,
zejména nebyl-li schopen si zajistit dodavatele stěžovatelky, a to ani za pomoci Policie ČR,
nemůže jí tuto okolnost klást za vinu. Fakt, že stěžovatelka v průběhu kontroly již odmítala
poskytnout další nadbytečnou a extrémně zatěžující součinnost a podřídit se zjevně nezákonnému
a šikanoznímu postupu správce daně, potom nemůže být vykládán k její tíži.
[13] Pro výše uvedené navrhla stěžovatelka zrušit rozhodnutí krajského soudu a žalovaného
a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
[14] Žalovaný ve svém vyjádření úvodem shrnul řízení před správci daně a krajským soudem.
Krajský soud dospěl k závěru, že důvodem neuznání nároku na odpočet daně nebylo primárně
to, že dodavatelé stěžovatelky nebyli kontaktní nebo že by stěžovatelka nebyla v obchodním
styku dostatečně obezřetná, ale neprokázání toho, že se plnění uskutečnila, potažmo,
že se uskutečnila tak, jak deklarovala žalobkyně.
[15] Správci daně vyvstaly pochybnosti ohledně provedení chemického vyčištění otopného
systému, dodávky ložního prádla, dveří, vybavení provozovny, plnění „1. Rate 50 %“ a dodání
dalších drobných předmětů od společností KOMÁROVSKÁ STAVEBNÍ s.r.o. (dále
jen „KOMÁROVSKÁ STAVEBNÍ“), Budovy Brno s.r.o. (dále jen „Budovy Brno“)
a HELLSTEIN. Správce daně provedl místní šetření v sídle dodavatelů, ze kterého vyplynulo,
že se na adrese svého sídla dodavatelé nezdržují. Správce daně zaslal oběma výše uvedeným
dodavatelům výzvu, na kterou však nereagovali. Za účelem provedení svědecké výpovědi
předvolal správce daně jednatele obou společností Ing. Š.. Jeho svědeckou výpověď se však
nepodařilo provést ani v součinnosti s policií.
[16] Správce daně zaslal stěžovatelce výzvu k prokázání skutečností, na kterou však
nereagovala.
[17] Skutečnosti odůvodňující pochyby správce daně se důkazně opíraly především o samotné
daňové doklady, na základě nichž stěžovatelka uplatňovala nárok na odpočet daně z přidané
hodnoty. Nelze dovozovat, že by byl správce daně povinen prokázat, jakým způsobem
a s kým obchody skutečně probíhaly. Naopak, byla to stěžovatelka, na kterou tím důkazní
břemeno přešlo a která měla jednoznačně a transparentně prokázat, že přijala zdanitelné plnění
a užila je pro svou ekonomickou činnost, přijala je v tvrzeném rozsahu, a zejména to, že toto
plnění uskutečnil plátce daně, jenž je na příslušných daňových dokladech uveden.
[18] K uplatnění nároku na odpočet DPH z přijatého plnění od HELLSTEIN, stěžovatelka
kromě prvotního dokladu, předložila likvidační list k této faktuře, na kterém je v popisu uvedeno:
„projekt čistička vod-ČOV“. V textu této faktury je v popisu uvedeno pouze: „Fakturujeme
Vám 1. Rate 50% dodávky dle SOD včetně dopravy“. Z textu faktury tedy není zřejmé, co bylo
skutečně předmětem plnění. Stěžovatelka v průběhu celého daňového řízení a ani v odvolacím
řízení správcům daně žádné další důkazní prostředky nepředložila. Z předložené faktury,
a ani z likvidačního listu, nebylo zřejmé, o jakou čističku se jedná, kde se nachází, zda již byla
zprovozněna, a zda ji stěžovatelka využívá v rámci své ekonomické činnosti k uskutečňování
zdanitelných plnění nebo plnění osvobozených s nárokem na odpočet daně na vstupu. V rámci
daňového řízení v této věci stěžovatelka neposkytla žádné vysvětlení, ani důkazní prostředky.
Stěžovatelka tak neprokázala, co bylo předmětem plnění, a jak toto blíže nespecifikované plnění
souviselo s její ekonomickou činností, tedy neprokázala, že při uplatnění odpočtu daně byly
splněny podmínky §72 a §73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty.
[19] Žalovaný proto navrhuje kasační stížnost pro její nedůvodnost zamítnout.
III. Právní posouzení Nejvyšším správním soudem
[20] Kasační stížnost je včasná, přípustná a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátkou.
Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněného důvodu
a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[21] Kasační stížnost není důvodná.
[22] Vzniknou-li správci daně důvodné pochybnosti o správnosti údajů na daňovém dokladu,
resp. pochybnosti o uskutečnění zdanitelného plnění či naplnění jiných zákonných podmínek
pro uplatnění odpočtu daně z přidané hodnoty, je důkazní hodnota daňového dokladu značně
oslabena, pro unesení důkazního břemena předvídaného v §73 odst. 1 zákona o dani z přidané
hodnoty je nedostatečná, a nárok na odpočet daně je třeba prokazovat dalšími způsoby
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu NSS ze dne 26. 6. 2014, č. j. 5 Afs 65/2013 – 79).
Správce daně musí proto především identifikovat konkrétní skutečnosti, na jejichž základě
lze mít pochybnosti o věrohodnosti, průkaznosti nebo správnosti předloženého dokladu (srov.
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007 – 119, ze dne
22. 10. 2008, č. j. 9 Afs 30/2008 – 86, ze dne 8. 7. 2010, č. j. 1 Afs 39/2010 – 124, obdobně např.
nález Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 232/02).
[23] Lze tak shrnout, že v první fázi daňového řízení leží důkazní břemeno na daňovém
subjektu, který je povinen především svým účetnictvím a jinými povinnými záznamy prokázat
tvrzené skutečnosti; doložením všech požadovaných dokladů daňový subjekt své důkazní
břemeno unese (§92 odst. 3 daňového řádu). Pokud má správce daně o předložených účetních
dokladech pochybnosti, je na něm [§92 odst. 5 písm. c) daňového řádu], aby takové pochybnosti
o věrohodnosti, správnosti či průkaznosti účetnictví daňového subjektu vyjádřil. Důkazní
břemeno pak přechází zpět na daňový subjekt, který je povinen tvrzené skutečnosti prokázat
zpravidla dalšími důkazními prostředky (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
č. j. 1 Afs 39/2010, a ze dne 27. 1. 2012, č. j. 8 Afs 44/2011 – 103).
[24] V projednávané věci správce daně zpochybnil zdanitelná plnění od dodavatelů
KOMÁROVSKÁ STAVEBNÍ, Budovy Brno, společnosti Centralshop s.r.o. (dále
jen „Centralshop“), HELLSTEIN, Ventana, a.s. a CITYHotelBrno s.r.o. Odvolání stěžovatelky
nesměřovalo proti neuznání uplatněných odpočtů na dani z přidané hodnoty od dvou posledně
zmíněných dodavatelů.
[25] Nejvyšší správní soud ze spisového materiálu zjistil následující.
[26] Správce daně v rámci vyhledávací činnosti zjistil, že KOMÁROVSKÁ STAVEBNÍ
je dlouhodobě nekontaktní; nepodává daňová přiznání; ve svém sídle se dodavatel již minimálně
10 let nezdržuje (je zde areál Odborného učiliště a Praktické školy); na svých internetových
stránkách uvádí, že se zabývá výstavbou, údržbou a správou budov - nenabízí zde ložní prádlo,
které bylo předmětem přijatého plnění. Podpisy na daňových dokladech se různí (faktura,
objednávka, výdajové doklady). Jednatele dodavatele se nepodařilo předvolat ani předvést.
Ve výzvách k prokázání skutečností (ze dne 18. 3. 2016, č. j. 1009357/16/3002-60564-711181,
a ze dne 22. 3. 2016, č. j. 1098509/16/3002-60564-711181) správce daně, kromě popisu výše
uvedených skutečností, vyzval stěžovatelku k prokázání, doložení a objasnění zejména toho,
kdo za KOMÁROVSKÁ STAVEBNÍ přijal hotovost od stěžovatelky; jaké byly podmínky
týkající se kvality ložního prádla; o jaký druh prádla se jednalo; jakým způsobem a na jakou adresu
byla objednávka zaslána; jakým způsobem si stěžovatelka ověřovala obchodní a daňovou
spolehlivost KOMÁROVSKÁ STAVEBNÍ.
[27] Ve výzvách (ze dne 18. 3. 2016, č. j. 1009357/16/3002-60564-711181, a ze dne
22. 3. 2016, č. j. 1098509/16/3002-60564-711181) k Budovy Brno správce daně uvedl,
že podpisy na stěžovatelkou předložených daňových dokladech se neshodují; na smlouvě o dílo
měly být dle společenské smlouvy (způsobu jednání) dva podpisy, ale je na ní pouze jeden;
smlouva o dílo je velice obecná (chybí specifikace k látce, kterou má být čištění provedeno,
či způsob stanovení ceny); Budovy Brno má pouze tzv. virtuální sídlo (na adrese se nenachází);
nemá webové stránky a od roku 2012 nezveřejňuje účetní závěrku. Správce daně dále konstatoval,
že jednatele se nepodařilo předvolat ani předvést. Pro výše uvedené správce daně vyzval
stěžovatelku, aby prokázala, doložila a objasnila zejména, kdo za subjekt Budovy Brno přijal
hotovost dle předloženého daňového dokladu; kdo (které osoby) vyčištění systému prováděl;
kdo kontroloval osoby provádějící čištění systému; jakým způsobem byla stanovena cena díla, její
rozsah a použití materiálů; kdo za stěžovatelku uzavřel smlouvu s Budovy Brno; jakým způsobem
si ověřila spolehlivost dodavatele.
[28] Ve výzvě k prokázání skutečností ze dne 22. 3. 2016, č. j.
1098509/16/3002-60564-711181, správce daně stěžovatelku vyzval, aby prokázala, doložila
a objasnila zejména, jaké byly obchodní, cenové a dodací podmínky stanovené na zboží
od Centralshop s.r.o.; kdo za dodavatele jednal a zboží předával; jakým způsobem si stěžovatelka
prověřovala obchodní a daňovou spolehlivost dodavatele; odkud a kam bylo zboží přepravováno.
Správce daně k důvodu pochybností uvedl, že na faktuře, která měla zároveň sloužit jako dodací
list, se nacházejí dva podpisy dodavatele, které se vizuálně liší. Výše uvedený dodavatel
je pro správce daně dlouhodobě nekontaktní, neplní své zákonné povinnosti, nepodává daňová
přiznání, nezveřejňuje své roční závěrky ve sbírce listin a na adrese sídla se fakticky nevyskytuje.
Dle informací dohledaných na internetu správce daně zjistil, že dodavatel měl obchodovat
s mobilními telefony skrze webové stránky www.mobilsezarukou.cz. Tato informace se však
ukázala jako zkreslená, neboť webové stránky provozovala jiná obchodní společnost. Jednatele
dodavatele se k výslechu svědka nepodařilo předvolat ani předvést.
[29] K dodavateli HELLSTEIN správce daně ve výzvě k prokázání skutečností ze dne
22. 3. 2016, č. j. 1098509/16/3002-60564-711181, žádal stěžovatelku o předložení smlouvy o dílo
a dokladů, písemností a záznamů souvisejících s předáním díla. Na předložené faktuře k plnění
od HELLSTEIN se totiž u předmětu plnění uvádí pouze „Rate 50% dodávky dle SOD včetně
dopravy“. Kromě faktury správci daně nebyly předloženy žádné další podklady (včetně smlouvy
o dílo – SOD). Z předložené faktury pak nebylo zřejmé, o jaké dílo se jednalo, zda toto plnění
stěžovatelka využila v rámci své ekonomické činnosti, a zda došlo k dokončení díla.
[30] Soud na základě výše uvedeného shrnuje, že pochybnosti správce daně, jak správně uvedl
krajský soud, byly zcela konkrétní a důvodné. Nevycházely pouze z nekontaktnosti jednotlivých
dodavatelů, ale z řady dalších nesrovnalostí, a to včetně skutečností veřejně dostupných
z rejstříků či internetu. Stěžovatelka neunesla své důkazní břemeno na základě předložení listin
k jednotlivým zdanitelným plněním od výše uvedených dodavatelů. Správce daně stěžovatelku
řádně vyzval k odstranění pochybností, čímž na ní (obrazně řečeno) přenesl důkazní břemeno,
avšak stěžovatelka na tuto povinnost rezignovala (o přenesení důkazního břemene zpět
na správce daně se ani nepokusila). Byla přitom vyzvána k prokázání (doložení, objasnění)
skutečností, které se přímo vztahovaly k správci daně předloženým listinám. Pochybnosti správce
daně mohla navíc vyvrátit i jinak. Dospěli-li tak správci daně, jakož i krajský soud k závěru,
že stěžovatelka neunesla své důkazní břemeno stran prokázání splnění podmínek pro uznání
zdanitelných plnění dle §72 a 73 zákona o dani z přidané hodnoty, jsou jejich závěry správné.
[31] K námitce překročení pravomoci správce daně (ukládání povinnosti mimo zákon) soud
úvodem konstatuje, že ačkoliv je prokazování přijetí zdanitelného plnění prvotně záležitostí
dokladovou, je však současně třeba ověřovat soulad skutečného stavu se stavem formálně
právním. To znamená, že ani daňové doklady se všemi požadovanými náležitostmi nemusí
být podkladem pro uznání nároku na zdanitelné plnění, není-li prokázáno, že k uskutečnění
zdanitelného plnění fakticky došlo tak, jak je v dokladech deklarováno, nebo nejsou splněny další
zákonné podmínky pro jeho uplatnění. V daňovém řízení se uplatňuje zásada, podle které
má daňový subjekt povinnost jednak přiznat daň (břemeno tvrzení) a jednak povinnost toto
tvrzení prokázat (břemeno důkazní).
[32] Daňový subjekt má povinnost v pochybnostech prokázat pravdivost údajů deklarovaných
na daňovém dokladu (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2008, č. j.
9 Afs 93/2007 - 84, a ze dne 30. 8. 2005, č. j. 5 Afs 188/2004 - 63, nebo nález pléna Ústavního
soudu ze dne 24. 4. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 38/95). Faktické uskutečnění zdanitelného plnění nemusí
být vždy prokázáno formálně správným daňovým dokladem (srov. usnesení Ústavního soudu
ze dne 11. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 1841/07). A naopak. Daňový doklad nemusí vždy prokazovat,
že se zdanitelné plnění, které je jeho předmětem, opravdu uskutečnilo. Daňový doklad, který
jen simuluje uskutečnění zdanitelného plnění, není relevantním důkazem a opravňuje správce
daně požadovat, aby daňový subjekt existenci zdanitelného plnění prokázal. Proto daňový doklad
(po formální stránce bezvadný) nemusí být dostatečným podkladem pro uznání zdanitelného
plnění, neodpovídá-li mu uskutečněné zdanitelné plnění (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 25. 10. 2006, č. j. 2 Afs 7/2006 - 107).
[33] Tvrzení stěžovatelky o tom, že uplatňování pravidla o prokázání zdanitelného plnění
jde nad rámec zákonných povinností, jsou pro výše uvedené závěry ustálené judikatury mylné.
Tyto závěry totiž mají oporu v §8 odst. 3 a §92 daňového řádu, které upravují dokazování
při správě daní (tedy i v daňovém řízení), a v §72 a 73 zákona o dani z přidané hodnoty, které
stanoví podmínky, jež musí daňový subjekt (zde stěžovatelka) ve smyslu shora uvedených
judikaturních závěrů prokázat (že se fakticky udál, tak, jak tvrdí). Stěžovatelka však naplnění
zákonných podmínek pro uplatnění zdanitelných plnění neprokázala.
[34] Námitku stěžovatelky, že správce daně je povinen prokázat nekontaktnost dodavatelů,
vyhodnotil krajský soud jako opožděnou (resp. dle §71 odst. 2 ve spojení s §72 odst. 1 s. ř. s.
jako nepřípustnou), neboť jí stěžovatelka vznesla teprve ve své replice k vyjádření žalovaného.
Krajský soud obiter dictum (nad rámec řečeného) k této námitce uvedl, že uvedené skutečnosti
(zejména nekontaktnost dodavatelů) byly pro správce daně skutečnostmi známými z jeho úřední
činnosti, stěžovatelka s nimi byla seznámena v rámci výzev k prokázání skutečností a nikterak
je v průběhu daňové kontroly a daňového řízení nezpochybňovala. Jiné z těchto skutečností jsou
navíc potvrzeny dalšími podklady obsaženými ve správním spise (byť v některých případech
v neveřejné části spisu).
[35] Námitka neprokázání nekontaktnosti dodavatelů by v běžném řízení měla své místo
v rámci vyvracení vznesených pochybností správce daně ve výzvě k prokázání skutečností.
Stěžovatelka však na výzvy nereagovala. Tuto námitku pak nevznesla ani v odvolání
(ani v žalobě). Krajský soud proto správně uzavřel, že se jedná o námitku opožděnou, tedy
dle §71 odst. 2 ve spojení s §72 odst. 1 s. ř. s. nepřípustnou. Posouzení žalobního bodu krajským
soudem bylo v souladu se zákonem.
IV. Závěr a náklady řízení
[36] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů uzavírá, že kasační stížnost v souladu
s §110 odst. 1 větou druhou s. ř. s., posoudil jako nedůvodnou a zamítl ji.
[37] O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka
nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovanému v tomto řízení nevznikly žádné náklady převyšující náklady běžné administrativní
činnosti, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. května 2020
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu