ECLI:CZ:NSS:2020:1.AS.71.2020:24
sp. zn. 1 As 71/2020 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: B. C., zastoupen JUDr. Jiřím
Novákem, advokátem se sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne
1. 11. 2019, č. j. MV-102659-3/SO-2019, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2020, č. j. 8 A 2/2020 – 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalobce n e má právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a usnesení městského soudu
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 13. 6. 2019, č. j. VS-4506/835.3/2-2018, zamítl žalobcovu
žádost o udělení státního občanství České republiky podle §51 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu, ve spojení s §13 odst. 2 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky
a o změně některých zákonů (zákon o státním občanství České republiky). Podle stanovisek
Policie České republiky a zpravodajských služeb vyžádaných žalovaným žalobce ohrožuje
bezpečnost státu, jeho svrchovanost a územní celistvost, demokratické základy, životy, zdraví,
nebo majetkové hodnoty.
[2] Ministr vnitra rozhodnutím označeným v záhlaví rozklad proti rozhodnutí žalovaného
zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí ministra vnitra žalobu, kterou městský soud podle §46
odst. 1 písm. d) ve spojení s §68 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(s. ř. s.) odmítl. Konstatoval, že podle §26 zákona o státním občanství je napadené rozhodnutí
vyloučeno ze soudního přezkumu. Soud se dále zabýval otázkou ústavní konformity
§26 zákona o státním občanství. S ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2019, sp. zn.
Pl. ÚS 39/17, kterým je soud vázán, a ve kterém se Ústavní soud zabýval i otázkou rozporu
tohoto ustanovení s principy právního státu a dělby moci, a to v části IX. b) nazvané „Soulad
výluky soudního přezkumu s principy právního státu“, dospěl k závěru, že je toto ustanovení ústavně
konformní. Z nálezu totiž vyplývá, že je v kompetenci moci zákonodárné některé věci vyloučit
ze soudního přezkumu, resp. ponechat na moci výkonné, aby z důvodu bezpečnosti státu
vyloučila určitý okruh věcí ze soudního přezkumu.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[4] Žalobce (stěžovatel) podal proti usnesení městského soudu kasační stížnost, s níž spojil
též návrh, aby Nejvyšší správní soud podle §64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, ve spojení s čl. 95 odst. 2 Ústavy podal návrh na zrušení §26 zákona o státním občanství.
Současně navrhl přerušení řízení o kasační stížnosti do doby rozhodnutí Ústavního soudu
o stěžovatelově ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 22/20 (jde o ústavní stížnost
podanou přímo proti rozhodnutím správních orgánů v této věci).
[5] Ustanovení §26 zákona o státním občanství ani §22 odst. 3 téhož zákona neobsahují
konkrétní definici žadatelů, jejichž žádosti jsou vyloučeny ze soudního přezkumu. Rozhodnutí
o udělení státního občanství je vyňato ze soudního přezkumu výhradně v závislosti na stanovisku
Policie ČR nebo zpravodajské služby. Za využití odlišného stanoviska k nálezu sp. zn.
Pl. ÚS 39/17 je nutné konstatovat, že nikoliv zákonodárce, ale právě tyto mocenské složky
fakticky rozhodují o tom, která rozhodnutí o neudělení státního občanství budou či nebudou
podléhat soudnímu přezkumu.
[6] Rozhodnutí žalovaného nereaguje na uplatněné námitky, je nezákonné
a nepřezkoumatelné. Žalovaný se vůbec nevěnoval stanoviskům Policie ČR a zpravodajských
služeb. Stěžovateli nebyly sděleny žádné skutečnosti, které by celou situaci osvětlovaly
a ze kterých by stěžovatel mohl zjistit, čím ohrožuje bezpečnost České republiky. Správní orgány
dostatečně nezkoumaly důvody, pro které by mělo být stěžovateli státní občanství odepřeno.
[7] Městský soud se jeho námitkami odmítl zabývat s prostým odkazem na nález sp. zn.
Pl. ÚS 39/17. Stěžovatel nezpochybňuje vázanost obecného soudu plenárním nálezem Ústavního
soudu. Městský soud však přehlíží, že klíčovou otázkou, kterou se Ústavní soud v nálezu
nezabýval, je otázka, zda zákonem upravená možnost výluky soudního přezkumu správního
rozhodnutí nenarušuje hranice dělby moci v právním státě (viz bod 8 odlišného stanoviska
k nálezu). Napadené usnesení je proto nepřezkoumatelné. Dotčená právní úprava nemůže projít
sítem testu proporcionality a je protiústavní. Nemůže proto obstát ani usnesení městského soudu.
[8] Stěžovatel navrhuje zrušení napadeného usnesení a vrácení věci městskému soudu
k dalšímu řízení.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že městský soud nemohl vzhledem
k závěrům vyjádřeným v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 39/17 rozhodnout jinak, než správní žalobu
pro její nepřípustnost odmítnout. Žalovaný proto navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení kasační stížnosti
[10] Kasační stížnosti splňuje formální náležitosti požadované zákonem, je přípustná
a projednatelná.
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Podle §26 zákona o státním občanství „[r]ozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení státního
občanství České republiky podle §22 odst. 3 je vyloučeno z přezkoumání soudem“.
[13] Podle §22 odst. 3 zákona o státním občanství „[k] žádosti o udělení státního občanství České
republiky, kterou podal žadatel starší 15 let, si ministerstvo vyžádá stanoviska Policie České republiky
a zpravodajských služeb České republiky; tato stanoviska se nestávají součástí spisu, pokud obsahují utajované
informace. V případě, že v řízení vyjde na základě stanoviska Policie České republiky nebo zpravodajské služby,
které obsahuje utajované informace, najevo, že žadatel ohrožuje bezpečnost státu, jeho svrchovanost a územní
celistvost, demokratické základy, životy, zdraví, nebo majetkové hodnoty, v odůvodnění rozhodnutí se pouze uvede,
že k zamítnutí žádosti došlo z důvodu ohrožení bezpečnosti státu“.
[14] V dané věci je rozhodnou právní otázkou zákonnost usnesení o odmítnutí žaloby.
Městský soud odmítl žalobu z důvodu vyloučení soudního přezkumu rozhodnutí o neudělení
státního občanství z důvodu ohrožení bezpečnosti státu podle §26 zákona o státním občanství.
V nynějším řízení se proto nelze věcně zabývat kasačními námitkami zpochybňujícími zákonnost
(resp. přezkoumatelnost) správních rozhodnutí. Rozhodná je pouze otázka, zda je závěr
městského soudu o odmítnutí žaloby správný.
[15] Napadené usnesení městského soudu není nepřezkoumatelné. Přestože se městský soud
k věci vyjádřil stručně, je z jeho rozhodnutí seznatelné, z jakého důvodu žalobu odmítl i proč
zaujal názor, že jím aplikovaná právní úprava je souladná s ústavním pořádkem.
[16] Nejvyšší správní soud neshledal důvody pro podání návrhu Ústavnímu soudu na zrušení
§26 zákona o státním občanství. Ústavní soud o takovém návrhu (podaném Nejvyšším správním
soudem ve věci sp. zn. 2 As 64/2017) v nedávné době rozhodoval. Nálezem ze dne 2. 7. 2019,
sp. zn. Pl. ÚS 39/17, návrh na zrušení zmíněného ustanovení zákona o státním občanství zamítl.
Obecné soudy (včetně Nejvyššího správního soudu) jsou závěry vyslovenými v tomto nálezu
vázány.
[17] Podle Ústavního soudu nelze dané ustanovení považovat za projev svévole zákonodárce
ani rozporné s principem demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy. Ústavní
soud konstatoval, že „zákaz výluky ze soudního přezkumu podle čl. 36 odst. 2 Listiny se vztahuje pouze
na případy, ve kterých nejen že musí jít o konkrétní základní právo, ale současně se musí rozhodnutí orgánu
veřejné správy takového konkrétního základního práva skutečně týkat (srov. nález Ústavního soudu ze dne
16. 12. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 9/14). (…) rozhodnutím o neudělení státního občanství pro ohrožení bezpečnosti
státu nedochází k zásahu do základních práv a svobod, a vylučuje-li zákonodárce toto rozhodnutí ze soudního
přezkumu, nedostává se tím do rozporu se zákazem výluky ze soudního přezkumu podle čl. 36 odst. 2 Listiny“
(body 63 a 64).
[18] Ohledně ústavní konformity výluky soudního přezkumu Ústavní soud uvedl, že napadené
ustanovení §26 zákona o státním občanství nevylučuje ze soudního přezkumu všechna
rozhodnutí o neudělení státního občanství, ale pouze ta, která byla vydána podle výše citovaného
§22 odst. 3 zákona o státním občanství. Ve všech ostatních případech zamítnutí žádosti
o udělení občanství pro nesplnění podmínek stanovených zákonem o státním občanství není
soudní přezkum vyloučen.
[19] Ústavní soud se v minulosti zabýval i ústavností §22 odst. 3 zákona o státním občanství,
jenž ukládá ministerstvu, aby v odůvodnění zamítavého rozhodnutí nesdělovalo ty důvody
nevyhovění žádosti o udělení státního občanství, které ze stanovisek bezpečnostních služeb
vyplývají. Ústavní soud zamítl návrh na zrušení dotyčného ustanovení, přičemž dospěl k závěru,
že „uvedený postup má vést k tomu, že konkrétní důvody nevyhovění žádosti nebudou žadateli o občanství
sdělovány jen v těch případech, kdy je zde reálná obava, že by jejich zpřístupnění mohlo ohrozit bezpečnost státu
či třetích osob. S ohledem na uvedené sleduje napadená právní úprava legitimní cíl, kterým jsou bezpečnostní zájmy
státu“ (nález ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 5/16, bod 61). Shodný cíl, tedy bezpečností zájmy
státu – minimalizace možnosti úniku utajovaných informací, sleduje i §26 zákona o státním
občanství. Takový cíl lze podle Ústavního soudu považovat za legitimní (nález
sp. zn. Pl. ÚS 39/17, bod 73). Z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 39/17 tak plyne, že se Ústavní soud zabýval
jak možným rozporem daného ustanovení s principy právního státu, tak jeho proporcionalitou.
[20] Nejvyšší správní soud pro výše uvedené závěry Ústavního soudu v dané věci neshledal,
že by městský soud postupoval nezákonně, pokud žalobu odmítl z důvodu kompetenční výluky
podle §26 zákona o státním občanství, neboť toto ustanovení je ústavně konformní.
K totožnému závěru ostatně soud dospěl již v rozsudcích ze dne 19. 7. 2019,
č. j. 2 As 174/2017 - 30, ze dne 13. 8. 2019, č. j. 9 As 211/2018 - 37, ze dne 15. 8. 2019,
č. j. 9 As 85/2018 - 49, ze dne 23. 9. 2019, č. j. 7 As 240/2019 – 28, či ze dne 23. 1. 2020, č. j.
5 As 346/2019 – 27, a dalších, na které soud v podrobnostech odkazuje.
[21] Soud závěrem konstatuje, že neshledal ani důvod pro přerušení řízení o kasační stížnosti
do ukončení řízení o stěžovatelově ústavní stížnosti mířící přímo proti rozhodnutím správních
orgánů, jak požaduje stěžovatel. Případný úspěch, či neúspěch v tomto řízení před Ústavním
soudem by totiž neměl žádný vliv na závěr o nepřípustnosti jím podané správní žaloby.
S ohledem na závěry vyplývající z citovaného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 39/17 je však zjevné, že právě
ústavní stížnost podaná přímo proti rozhodnutí o neudělení státního občanství (resp. rozhodnutí
o zamítnutí rozkladu) je v dané věci efektivním prostředkem ochrany, v jehož rámci by měl být
proveden kompletní přezkum důvodů pro neudělení občanství plynoucích z utajovaných
informací.
IV. Závěr a náklady řízení
[22] Kasační stížnost není důvodná. Soud ji proto podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s.
zamítl.
[23] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení proto
nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady přesahující rámec nákladů
jeho běžné úřední činnosti, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. června 2020
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu